Šeřík... a vzpomínka na školku

Před časem jsem sepsala takovou knížečku vzpomínek na dětství. Je to takovej pel mel nejrůznějších zážitků co si pamatuju z doby mezi třetími a sedmými narozeninami. Pamatuju si, jak jsem jednou v cca osmnácti seděla doma v kuchyni a chrlila ze sebe tyhle vzpomínky a smála se a kroutila hlavou nad svým mladším já... A můj tatínek mi tenkrát řekl: "To je dobře, že si to všechno takhle hezky pamatuješ. To je moc dobře. Až budeš mít jednou vlastní děti, tak místo aby sis řekla: ´Jak ty děti mohlo jenom něco takovýho napadnout?´ si řekneš: ´No, vzhledem k tomu, co v jejich věku vyváděla jejich matka, to vlastně ještě docela jde...´" 

No, nevim, pamatuju si to hezky, co jsem vyváděla já... ale nad tim, co napadá ty moje děti, zejména druhorozenýho, občas žasnu i tak. 

Ale často udělaj, nebo řeknou něco, co ty moje vzpomínky na dětství, ve mně rázem oživí.

Třeba včera... 

Všechno to začalo tím, že mi cestou ze školky najednou volá manžel:
"Hele, kde máte flašku s ´ďáblíkem´?"

"Nemáme. Ztratili jsme. V pátek. Někde v lese..."

"A já vim kde je!" Zvolal radostně. "Je tam u toho dětskýho hřiště..." a pak mi dloooouze popisoval, kde přesně leží, neb jsem byla dost nechápavá. Nicméně jsem se s kočárem a třemi mladšími dětmi vydala domů oklikou kolem zmiňovaného hřiště. U něj už byl manžel s nejstarším, kterýho před tím přivedl ze školy, a hrdě na nás mával flaškou, který si prve cestou domů v trávě všiml... a pro kterou se nakonec rozhodl s nejstarším zaběhnout sám, neb neměl pocit, že bych jeho popis pochopila.

A tak jsme šli domů všichni společně. 

O kus dál se náš druhorozenej uprostřed cesty zastavil a začal volat: "Tady něco voní! Tady něco voní! Cítíte to? Cítíte to?!?"

"Jasněže to cítíme." "Podívej se nad sebe." "To je šeřík!" Říkali jsme my...

A on se podíval nad sebe a tvrdil: "Néé, to je nějaký jídlo!" 

No nevim, jestli opravdu cítil nějaký jídlo, já jsem žádnou "jedlou" vůni v okolí nezachytila, a manžel mu povídá: "Ty jídlo... Ti asi kus urvu a můžeš mi říct jestli je to dobrý..." a druhorozenej řičel, že néé a smál se... a já se usmívala, protože jsem si zase na něco vzpomněla... 

Na jednu bezvadnou hru, kterou jsem kdysi vymyslela ve školce...

Měli jsme tehdy mezi hračkama na ven i nábyteček pro panenky, kuchyňku i obývák. Jednou jsme si tak hráli s dalšíma holčičkama s tím nábytkem na zahradě školky, na trávníku ve stínu pod šeříkem. Byl to takovej novej nerozrostlej keřík na vysokym rovnym kmínku ještě vyztuženej nějakym kolíkem, ke kterýmu byl přivázanej. A já jsem tehdy pozorovala hrozen těch šeříkovejch květů a přišla jsem s úžasnym nápadem.

„Teď je sice jaro,“ začala jsem vysvětlovat ostatním holčičkám, „ale po něm přijde léto a pak podzim a zima, a panenky by si měly už teď udělat zásoby na zimu, aby měly v zimě co jíst.“

“No jo, ale jak?“ „Kde ty zásoby vemou?“ ptaly se holčičky. A na to já už jsem měla předem připravenou odpověď: „Tady,“ natáhla jsem se pro hrozen šeříku a začala z něj otrhávat jednotlivý kvítky a plnit jima ledničku a holčičky se ke mně hned přidaly. Naplnily jsme postupně i další skříňky v kuchyňce a pak i v obýváku, a i sporák jsme nacpaly šeříkem, a když už se nám to skoro nikam nevešlo a na tom keříčku nad náma už skoro nic nezbylo, tak šla kolem učitelka... Chvíli na nás nevěřícně zírala, a pak začala říkat něco v tom smyslu, co že to trháme, že to nám sem přece zasadili páni zahradníci, abychom to tu měli hezký, že to přece nemůžeme takhle trhat.
„No jo, ale panenky potřebujou zásoby na zimu.“ Odvětila jsem pevně, se zrakem upřeným přímo na učitelku. Chudák učitelka na mne chvíli konsternovaně zírala a pak to zkusila znovu se stejnými argumenty, že přece nemůžeme otrhávat ten šeřík, že nám ho sem páni zahradníci zasadili, aby jsme to tu měli hezký. I já jsem trvala na svým: „Jo, ale panenky potřebujou zásoby na zimu.“ Načež to po další chvilce nevěřícího zírání učitelka zřejmě vzdala, odešla pryč a ponechala zbytky šeříku svému osudu.

Nu, tak si říkám, že se těm stížnostem na našeho druhorozenýho, fakt nemůžu divit, vlastně jsou jeho učitelky dobrý, že jsou pořád celkem příčetný...