Prohledat tento blog

čtvrtek 31. srpna 2017

Dračák a princezny

Tak už je to tady... !
To se tak jednoho dne před obědem manžel sháněl po čtverečkovanym papíře... a pak si do něj cosi kreslil...
Vyklubal se z toho první Dračák pro naše děti... A vzhledem k tomu, že jablko nikdy nepadá daleko od stromu... Bavilo je to! A bavilo je to velmi. Kluci si pak hned nakreslili každej svoji jeskyni, a zatímco manžel odkráčel do práce na noční, mne po těch letech čekalo první hraní Dračáku...
Řeknu vám, je to zajímavý, když vám Pána Jeskyně dělá váš vlastní devítiletej, a hned po něm ten šestiletej, syn...
A nutno ještě říci, že si kluci při tom "pídžejování" vůbec nevedli špatně ;-).

Manželův Dračák pro kluky :-)


A ještě něčeho jsem se v minulých třech dnech dočkala...
Při úterní návštěvě místního Pepca, jsme potkali korálky a korunky za neodolatelnou cenu... (korunky teda né v moc odolatelné a hlavně odolné kvalitě, doma jsem je rovnou slepila vteřiňákem ;-) )... a dcerky si pak hrály na princezny... hlavně ta starší si to užívala, ale bylo vidět, že i ta mladší se snaží zdobit a korálky jí dělaj radost... A já je s dojetim sledovala...

Šperky našich princezen...

Tak jsem z toho všeho dění celá nějak naměkko... až jsem se musela podělit;-)

úterý 29. srpna 2017

Osružinobraní ( článek s receptem 😋 )

Tenhle víkend jsme byli na už tradičním výletě na "Kožovku a ostružiny", kterej vždycky plánujeme na druhou polovinu srpna, kdy v místních lesích bohatě zrajou ostružiny, a zveme na něj příbuzenstvo s dětma, tedy moje a manželovi sourozence a zároveň tudíž bratrance a sestřenice našich dětí. Sice jsme teda každej taky ze čtyř dětí, ale u manžela má zatím děti jen jeho starší sestra, tři... a z mý rodiny má jeden z bratrů jenom holčičku a sestra dva kluky... Ale kdyby se to mělo sejít všechno, dá to i tak jedenáct dospělejch a deset dětí (zatím;-)).  Ale to se ještě nestalo, že by mohli úplně všichni, nejvíc nás bylo před dvěma lety pět dospělejch a sedm dětí.
Letos bohužel mohla jen moje sestra s manželem a klukama, tak to bylo takový komorní... ale bylo to fajn, počasí nám přálo, slibovaný přeháňky se nekonaly, s dětma už se daly hrát i nějaký tý výletní hry... a krom toho jsme cestou lesem nasbírali kotel těch kýžených ostružin...
 A ještě víc jsme jich rovnou v lese snědli :-)


Plánovala jsem udělat koláč a marmeládu... ale muž mne přesvědčil, že marmelád už mám hodně, ať to radši zamrazim... Nu, je fakt, že z těch mraženejch můžu  pak postupně dělat lecos... i když teda zrovna ta ostružinová marmeláda loni zmizela nejrychleji... tak třeba jí ještě udělám...
Zatím jsem ale včera večer dělala jen ten koláč... A dneska už po něm zbyla jen vyluxovaná forma... děti z ní odpoledne vyblízávaly poslední drobečky... asi budu muset upíct další :-D.
A na to je fajn, si zaznamenat recept, aby mohl být zopakován... zvlášť když si ho člověk z půlky jen tak vymyslí... Taky tady je:

Ostružinový koláč



Tady vidíte všechno, co jsme potřebovali... ostružin teda ještě asi o třetinu víc ;-).
(Co se toho másla týče... tak jsem měla v obchodě problém, český másla jim došly, stejně jako v mý lednici, a měli tam jen polský... a pak tyhle osminkový alberťácký, tak jsem vzala to, že ho teda zkusim, když tvrděj, že je z Rakouska, a cenově vyjde i o žďabínek líp, než to polský... doma jsem ovšem zjistila, že je bez laktózy! Nu což... hihi... bysme mohli pozvat na koláč i Leonarda Hofstadtera... no, vlastně nemohli, v náplni byla smetana :-D...)
 Dva bílky a jeden žloutek jsem spolu s cca 80ti gramy cukru dala šlehat do robotu do pěny.

 Asi 230 - 250 g hladké mouky, 5 nebo 6 lžic cukru krupice, 4 lžíce moučkového cukru a dvě lžičky prášku do pečiva jsem promíchala. Pak jsem přidala vejce a žloutek a to malý máslo a vypracovala těsto, který jsem vložila do vymazané formy.

 Ve smetaně jsem mezitím nechala třetí, která už se sápala, že jde taky píct, rozmíchat lžíci cukru a jeden pytlíček vanilkového pudinku.

Pak na těsto kladly děti ostružiny, s takovou vervou (zřejmě poháněny myšlenkou "aby náhodou někdo ze sourozenců nedal na koláč víc ostružin než já..." :-D) až měly na fotkách ruce rozmazaný... něco ujedly... ale i kdyby ne, bylo by jich málo...
 ... takže jsme rovnou přidali nějaký z těch zmraženejch.

 Když byla z vajec (respektive z vejce a jednoho bílku) a cukru ušlehaná pěna, vešlehali jsme do ní krátce tu smetanu s vanilkovým pudinkem a nalili jí navrch.

 Pak jsme to upekli v předehřáté troubě na 185°C cca 45 minut.

 Ráno jsme to vyblejskli v trošku lepšim světle...

 ... a snědli... 
do posledního drobečku!

pátek 25. srpna 2017

Probouzíme déčko - v Prokopském údolí

Tak jsme se včera vydali pro poslední heslo v rámci prázdninové hry s televizí Déčko. Kdo neví o co jde,  může se víc dozvědět tady http://decko.ceskatelevize.cz/probud-decko.
Vzhledem k tomu, že se kluci shodli, že zajímavější bylo hledat portál v přírodě, než jít do muzea, vybrali jsme si do třetice portál zelenej, tedy přírodní... Ten mladší měl ještě jeden důvod, proč chtěl jít portál hledat, portál na Slánský hoře totiž našel ten starší, a on chtěl najít portál taky ;-).

Tentokrát jsme vyrazili o dobrou hodinu později, než tenkrát do Slanýho... a tak se nám nakonec celej výlet pěkně protáhnul... Jsem noc předtím nějak příliš dlouho revidovala předchozí článek a tak se mi ani vstávat nechtělo... ale to odbočuju...

Na zastávce autobusu do Prahy nás docela překvapila opravdu hodně dlouhá fronta... jsem nějak čekala, že v devět, už to bude volnější.. no spletla jsem se... naštěstí těsně před tím než jsme do narvaného autobusu nastoupili, zastavil za ním další, výrazně prázdnější... a tak jsme si s dětma i sedly. Kluci seděli za náma a pusy nezavřeli... a jak jsme tak jeli, nejmladší pusu zacpanou prsem (ať si odpůrci kojení na veřejnosti hlásaj co chtěj, zacpat v dopravním prostředku kňourajícímu dítěti pusu prsem, je pro všechny zúčastněné to absolutně nejlepší, co jeho matka může udělat ;-) ), uvědomila jsem si, že kluci za mnou hrajou obdobu hry "přijela k nám na návštěvu tetička  a přivezla..."
Zezadu totiž znělo: "Byl jsem nakupovat a koupil jsem: raketovej batoh, červenej fidget spinner, postavičku Hulka, autobus, pozemek..." a následně přibylo ještě: "... lego Jurassic world, kolotoč" a na závěr ten mladší přidal "sedačku do autobusu." Načež ten starší začal protestovat, že sedačka do autobusu koupit nejde.
"Zato raketovej batoh koupíš na každym rohu," vložila jsem se do toho pobaveně já.
"Ale sedačka do autobusu bude strašně drahá!" Tvrdil on.
"Myslíš, že bude dražší než raketovej batoh, pozemek, nebo celej autobus?" uculovala jsem se já...
Pak se ozval ten mladší, že ten autobus byl bez sedaček, tak teď do něj kupuje ty sedačky! "Přece!"...
No pobavili mne... a hlavně to bylo o moc příjemnější zpestření jízdy, než zase něčí blinkání.

Na Veleslavíně mi pak nejstarší málem zdrhnul do metra po schodech, zatímco jsem dávala dohromady golfky a usazovala do nich nejmladší, neb jaksi přece nemohl slyšet, že jim říkám: "Počkejte tady, pojedem výtahem. Máma se bojí, že vás na eskalátorech všechny neuhlídá."
Když jsme pak doťapali k výtahu, spustil ten starší na adresu paní s kabelčičkou a na podpatcích, která výtahem odjela těsně před tím: "Mami? Proč ta pani jela výtahem? Ona si asi myslí, že má těžkou tašku, kterou neunesé?"
"Asi," odtušila jsem já, "nebo se bojí, že by na těch podpatcích na eskalátorech upadla."
"Tak proč nosí takový boty?"...
Kluk s hromadou bagáže, čekající na výtah spolu s námi, se evidentně bavil...

Když začínal spouštět podobnou sadu otázek ve chvíli, kdy k nám do výtahu při přestupu na Můstku, naskočila na poslední chvíli podobná pani, tak jsem ho urychleně stopla: "MLČ! POTOM!"... naštěstí mne v tu chvíli poslechl... a "potom" na to zapomněl...

Nu, dojeli jsme na Nové Butovice... obešli jsme tam poněkud zmateně spodní patro toho nákupáku, co tam maj, dokoupili vodu a svačinu a hurá do údolí... vlastně ještě před tím se kluci zastavili u tý slečny v albertu na informacích, co jim, když jsme vcházeli do obchodu, slíbila, že když budou hodný, tak jim pak něco dá... a oni se fakt snažili, až jsem koukala... nikdo z nich neběhal, nekřičel, nikoho jsem nahánět ani hledat nemusela... a dostali Šmoulokoledu!

Cesta dolů do údolí byla výrazně lepší, než ta na výletě na Slánskou horu... občas jsem sice z kopce trochu vlála za kočárem, ale šlo to...
Když jsme konečně doťapali ke studánce Na Troníčku, postrčila jsem mladšího trochu vpřed, se starším jsem se navíc předtím domluvila, že dá bráchovi trochu náskok, aby měl tentokrát šanci najít schránku s heslem on... Nu, minul hmyzí hotel a oplocený úly a skočil na nějakej pařez nadšeně řvouc: "Tady to je!" A když jsem mu řekla, že to asi ne, ať hledá dál, tak skočil na jinej, a zase jásal...
No byl to až ten třetí a našel to až ve chvíli, kdy ho brácha došel... Nicméně radost měl a heslo máme!... (už ho včera v počítači zadali a pak si vyzkoušeli tu hru, co se jim otevřela "Kutej, špunte!", takže jsou aktuálně štastný jako blechy.)

 "Pojďte, vyfotim vás s portálem u toho hmyzího hotelu! ... Proč mi to furt tak divně fotí?... Že vy ste mi tam zapli nějakej filtr!"
"Nó, my sme něco zkoušeli..."
"Super. Tak proto byl ten dort furt tak zelenej..."

 Teda ale že uměj pózovat, co? No, hotový modelové! Všichni do jednoho! :-D

Pak jsme zase schránku hezky uklidili a vydali se dál Prokopákem, až jsme došli k tomu hřišti s lodí... mne osobně zaujalo, že prej tam byla plovárna, a to ještě v šedesátejch letech prej... Jsem tam byla už mockrát, ale tohle jsem dosud nezaregistrovala.

 Všichni čtyři na lodi :-)... a u lodi...

A všichni čtyři ve vlaku... to jsem měla vizi, že je vyfotim jak jedou každej v jednom vagónku, od nejstaršího po nejmladší, když ty vagónky jsou tak hezky právě čtyři...
Přes třetí to ale jaksi neprošlo..., no a ten zbytek spolupracoval hodně... ehm, řekněme ležérně, že... ;-)

Nu a pak jsme šli a šli a šli... nejmladší chtěla jít taky po svejch... a tak jsme šli dlouho a pomalu...
často jsme se vraceli... nejmladší se například strašně chtělo přidat se k pikniku tří maminek se třema holčičkama v jejím věku... to se vrátila asi pětkrát...
A když bylo půl třetí volal manžel probudivší se po noční, kdeže jsme... "Prosimtě, my jsme teprve u koz...." sdělovala jsem odevzdaně, a ani jsem mu nezazlívala, že se mi směje řka: "A neříkal jsem to, že jdete pozdě?"
Nu, o hodinu později jsme konečně stáli na zastávce na tramvaj, neb kluci chtěli jet taky tramvají, jak jinak ;-) A o další hodinu později jsme už vyjížděli v autobuse k domovu...
Pak jsme cestou domu ještě šli pro chleba, aby bylo k tý bramboračce od včera k večeři, to už jsme sotva pletli nohama a nejstarší už opět vyloženě kňoural, jak nemůže už vůbec jít...

No, došli jsme... a máme SPLNĚNO! :-) A děkujeme Déčku, za bezva prázdninovou hru ;-)

středa 23. srpna 2017

Porodem to nekončí aneb Vzpomínky na šestinedělí

Dnes jsem se rozhodla tu zvěřejnit text, který jsem sepsala asi před pěti lety...
Tenkrát rodila jedna kamarádka z jistého diskuzního fóra, a několik lidí se tam pozastavovalo nad tim, že ještě pořád nic nenapsala... že tam ještě nebyla... a mne to velice pobavilo, neb jsem si živě vzpomněla, že tenkrát po prvním porodu jsem v těch prvních dnech měla opravdu jiné starosti, než lízt na nějaký diskuzní fórum... a pak jsem ty vzpomínky sepsala, psala jsem to s tim že jim je tam pro ilustraci vložim... myslela jsme, že to bude mít ve wordu tak dvě stránky... ale bylo jich skoro deset, a to mi přišlo dlouhý... a tak mi to nakonec zůstalo "ležet" v počítači...
Ale dnes, dnes se to docela hodí zveřejnit tady... když ty vzpomínky jsou právě v těchto dnech už devět let starý ;-)

Varování! Je to dlouhé! Uvařte si kávu a uspěte dítě... nebo si ho prostě hoďte k prsu, jako to u kompu dělávám já ;-)

A ještě poznámka... vyprávění není zamýšleno jako kritika toho, jak to snad před těmi devíti lety v dané porodnici vypadalo, i když je rozhodně dobře, že vývoj v mnohém od té doby dále pokračoval a jistě stále pokračuje směrem k lepšímu. Je to především svého druhu sonda do duše nezkušené prvorodičky... jsou to mé vzpomínky na to, co jsem prožívala, jak jsem se cítila, jak jsem co vnímala... v těch prvních dnech po té, co jsem se před devíti lety stala matkou.

Porodem to nekončí aneb Vzpomínky na šestinedělí


Ve 21:12 se narodil náš prvorozený syn. Je půlnoc z 22. na 23.srpna 2008 a převážejí mě na oddělení šestinedělí. 
Přichází sanitářka s lehátkem a staví ho vedle porodního křesla, z kterého jsem se už skoro tři a půl hodiny nehla.
Skepticky koukám na lehátko a trochu pobaveně říkám: „Jo, a teď jak se na něj dostanu?“
Sanitářka se směje: „To nemějte strach.“
Spolu s další mě na lehátko přeložej. Do ruky mi vrazej papíry. Manžel se ptá, kam mi má dát věci. Pod lehátko. Loučíme se.
Vezou mě k výtahu, vozík rachotí. Na sjezdu se bojim, že spadnu. O patro výš ještě zahlídnu dětskou sestru. Odnáší syna kamsi dozadu za šestinedělí, na novorozenecký.

Na pokoji mě přendaj na postel.
Přichází sestra. Přináší mi na stolek velkou konvici plnou čaje a hrnek: „Hodně pijte, a trochu se prospěte“ klade mi na srdce a zase odchází.
Po chvíli si zkusim nalít čaj, vleže to jde blbě. Pít taky. Navíc je horkej. Nahmatám vedle sebe láhev s vodou, co jsem si nechala dát k ruce od sanitárky a piju zatím z ní.
Zkoušim usnout, ale jsem příliš rozrušená, příliš plná dojmů. Nedaří se to.
Ze skříně, kam dala sanitárka tašku s mými věcmi je čas od času slabě slyšet pidlikání jedné SMS. Stále dokola. (Později zjistím že píše jedna kamarádka z jistého diskuzního fóra, něco v tom smyslu, že jestli se to dítě narodilo tomu a tý, tak gratuluje. Nojo, nějak jsme se zapomněli zmínit, kdo tu radostnou zprávu píše.)

Na pokoji je se mnou jedna maminka s dítětem v postýlce. To se probouzí. Spolubydlící vstává, přebaluje, váží, kojí, váží.
Sleduju nahrbenou postavu s rozcuchanými vlasy brejlící na čísla na starý váze, kterou jsem do tý doby viděla jen u zelinářů na trzích. Cosi si zapisuje. Uniká mi smysl.
Dítě usíná a jeho máti dlouho odsává. Vymývá odsávačku. Voda bubnuje z výšky do nerezového umyvadla. V dálce bouchaj dveře. Jsou slyšet hlasy.

Karamelový dort

Náš nejstarší oslavil včera svoje deváté narozeniny... Na dotazy jaký by chtěl dort jsem z něj ovšem několik dní nemohla dostat žádnou kloudnou odpověď... místo toho dělal věci jako: "Ééééééé.... O pět minut později: Ééééééééé.... O pět minut později: Éééééé..." a podobně blbnul.
Nakonec z něj vypadlo, že by na něm mohl bejt karamel...
Nu, zajímavá výzva... karamel a karamelovou šlehačku jsem dosud dělat nezkoušela, i když teoreticky už delší čas v zásadě vim jak na to...

Upekla jsem tedy klasický světlý korpus z piškotového těsta. A jala se zkoušet karamel. Cukr se rozpustil krásně, ale pak mne ten karamel v mejch pokusech dát mu nějaký tvary moc neposlouchal... Moje představa byla, že z toho na pečící papír nacákám cosi jako galaxie, neb jsem měla pro syna připravenou knížku o cestách vesmírem... (o tý vám určitě taky brzy napíšu)... Nu něco jsem nakonec nacákala, řka si u toho, no vypadá to spíš jako atom... načež si to syn nakráčel do kuchyně a radostně povídá: "Jé, to vypadá, jako to jak se vždycky objeví v Big bangu!" No tak dobrý ;-)


Následovala výroba karamelový šlehačky. 
A další den, kdy jsem jí po důkladném vychlazení vyšlehala, ještě výroba tvarohového krému, který u nás v rodině kdysi začala dělat mladší sestra s tim, že domácí pribiňák ;-)



Krom toho jsme koupili na dozdobení toffifee... To jsem si sice napsala krásně na seznam už doma, ale v krámě jsem na něj zapomněla (a taky na mlíko... děti totiž začaly u pečiva vymýšlet, a než jsem je umravnila, tak jsme inkriminovaný  regály jaksi přešli). A tak se pro něj v zápětí vydal znovu do krámu druhorozeňák... ten má podobný akce v malíku... Naběhnul si suveréně za pánem z ochranky, kterej ho už velmi dobře zná, neb mi běžně napovídá, za kterej regál mi tenhle bujarej synek právě zaběhnul, a hned na něj vybalil, kdeže najde bonboniéru toffifee... a bylo!
Kdyby vám to někomu náhodou nebylo jasný.... taky tyhle bonbony měly jakože symbolizovat planety ;-)


A abych nezapomněla na recept:

Korpus

6 vajec
150 g krupicového cukru
150 g polohrubé mouky

Cukr s vejci ušlehat do pěny, až dělá čepičky, pak ve dvou vlnách krátce vešlehat mouku.
S pomocí stěrky přendat do vymazané a vysypané formy. Péct cca 45 minut v troubě předehřáté na 180°C.

Karamelový krém

asi 100 g cukru
2 velké smetany ke šlehání v kelímku (každá asi 380 g)
1 stužovač šlehačky

Cukr rozpustit na pánvi. Pak opatrně přilévat jednu ohřátou smetanu... a míchat a míchat... čast karamelu mi okamžitě udělala velkej karamel, ale po cca deseti minutách míchání se ve smetaně rozpustil. Potom jsem přelila do mísy a přidala a dobře promíchala i druhou smetanu a nechala přes noc vychladit v ledničce. Druhej den jsem pak spolu se stužovačem ušlehala lehounkej karamelovej krém... Byl výbornej! ;-)

Tvarohový krém

1 velká smetana v kelímku
cca 100 g cukru moučka
1 stužovač šlehačky
1 tučný tvaroh ve vaničce

Smetanu ušleháme s cukrem a stužovačem, až dělá čepičky a pak přišleháme tvaroh.

Karamel

cca 100 g cukru jsem rozpustila na pánvi a pak jsem lžící lila tvary na pečící papír... tuhne to rychle a moc to neposlouchá :-).

A na závěr ještě celý dort před nakrojením... a taky předtím, než jsem zjistila, že na tabletu jde nastavit focení v noci ;-)
Planety - atom ;-)



pátek 11. srpna 2017

"Děda Meruňka" znovu udeřil :-)

Uplynulo deset dní... a u dveří nám opět zazvonil onen starší pán, co nám přinesl košík meruněk.... a přinesl další! Prý měl opravdu velkou úrodu a neví co s tim, že u nás máme strávníků... :-)
 


Něco děti snědly jen tak... hlavně naší třetí meruňky nějak zachutnaly... a zbytek jsem během v včerejšího odpoledne zpracovala.

Tentokrát jsem udělala meruňkové knedlíky a poprvý v životě jsem dělala i meruňkový kompot.

Meruňkový kompot

Po prohledání internetu jsem zjistila, že nejvíc mi bude vyhovovat asi tenhle recept: merunkovy-kompot-19830
Takže jsem svařila litr vody s půl kilem cukru a na závěr jsem po váhání opatrně přisypala pytlíček kyseliny citrónový, kterou jsem zaregistrovala v některejch jinejch receptech.
Půlky meruněk jsem co nejtěsněji nacpala do sklenic a zalila tou cukrovou vodou.
Pak jsem je sterilizovala v troubě předehřátý na 150°C asi 20 minut a pak na 100°C dalších skoro dvacet.

Nevypadaj špatně, tak snad tak budou i chutnat ;-)



Meruňkové knedlíky

Meruňkové knedlíky byly to první co mne napadlo, když jsem za odcházejícím "dědou Meruňkou" zavřela.

Na těsto jsem použila: Dva čtvrtkilové měkké tvarohy, půl kila polohrubé mouky, 5 lžic cukru, lžička prášku do pečiva, špetka soli, 2 vejce a 6 lžic oleje.

Dál jsem potřebovala půlky meruněk a trochu mouky na vál, na kterém jsem rozválela těsto, rozkrájela radýlkem a pak jsme s dětma meruňky balili do těsta.. to je hrozně bavilo.
Knedlíky jsem pak vložila do vroucí vody a vařila cca 10 minut...

...se strouhanym tvarohem, moučkovym cukrem a trochou rozpuštěnýho másla je děti pucovaly jako máloco ;-)

A na co už mi nezbylo těsto, to jsem zamrazila.. na podzim se může hodit ;-)



středa 9. srpna 2017

Probouzíme déčko - na Slánské hoře ve Slaném

Dnes jsem si s dětma udělala výlet za dalším portálem v rámci prázdninové hry s déčkem.
Ráno jsem nachystala obložené housky, a zatímco manžel šel spát po noční, vyrazili jsme na autobus do Slaného.

Jízda byla dlouhá... a jak už to tak u nás bývá, asi pět minut před vystupováním došlo na blinkání. Tentokrát to přišlo na tu třetí, takže mi i kabelka naditá pytlíkama byla k ničemu, neb ona blinká bez varování... Schytala to od sebe drtivě ona, okolí moc ne.. nicméně venku nejenže patřičně smrděla, ale hned si i stěžovala, že je mokrá, což obvykle říká už při jedný kapce, ale tentokrát byla opravdu mokrá zcela regulérně... a náhradní oblečení jsem měla jen pro nejmladší... Ovšem z první budovy u autobusovýho nádraží se vyklubal Lidl... a v nabídce se dětské oblečení zrovna fakt našlo, tak jsme většinu financí na výlet utratili za legíny a tričko :-D... a pak hurá na naučnou stezku Slánská hora.

Jen co jsme na ní vlezli, tak jsem si na strmých schodech (a vzápětí na kamenité cestě znovu) gratulovala, že jsem se rozhodla nebrat ani golfky s malými kolečky, ani těžkej kočár s velkými terénními koly, ale že jsem nejmladší sbalila do šátku... aneb pište si: Na výlet na Slánskou horu kočár fakt NEBRAT! ;-)
Byl to docela záhul, třetí se na stezce vlnící se kopcem dost bála a kluci zas celí nedočkaví zdrhali v dál jak kamzíci... já naložená nejmladší a táhnoucí třetí funěla jak parní lokomotiva... No dolezli jsme nahoru poháněni netrpělivostí a jali se hledat portál déčka... a našli jsme záhy... ten nejstarší ho našel... a máme heslo!!! Kluci se nejdřív nemohli dočkat, až ho zadaj do hry... ale teď čuměj na youtube, tak jsem je nakonec s tímhle psaním předběhla ;-)

Všichni čtyři a nalezený portál :-)... Ten tam pak kluci zase pečlivě vrátili pro další hledače ;-)

Když jsme tak krásně splnili hlavní úkol, kvůli kterému jsme se sem vydali, dali jsme si svačinu a pak jsme se vydali po naučné stezce dál. Nejmladší jsem po té téměř rovince (oproti předchozímu výstupu to rovinka vyloženě byla), vedla za ruku a kluci nám tak bezvadně zdrhali napřed a po zavolání zpět a tak furt dokola...
Ovšem u čtvrtý zastávky přišlo zpestření... Najednou nejstarší spustil, že musíme pryč, že ta skála pod náma neni bezpečná, že se roztrhne, že on to cítí, že se to tu celý rozpadne, že pod nohama necítí pevnou zem... a takový podobný věci vykřikoval, a já mu říkala, že klid, že jednou se to tu asi rozpadne, ale že to určitě ještě pár století potrvá a ať je v klidu... No bez efektu.... absolutně bez efektu... mlel si pořád svou a chvílema zoufale kňoural, že fakt musíme pryč...
U pátý zastávky se psalo o tom, že ten kopec byl původně sopka!... a to byl konec definitivní! Náš přecitlivělej "ádéháďák" byl od tý chvíle vyloženě hysterickej!
Zacházku na šestou a sedmou zastávku tak svorně všichni tři jednoznačně odmítli a tak jsme se vydali kousek zpět k osmý, z který se ale vyklubala informační tabule k lezecký stěně, osmá byla ve skutečnosti o kousek dál, vyhlídka na historické centrum... ovšem tabule vedle lavičky byla zničená. Tam se mi podařilo kluky přesvědčit, že počkaj!!!! až si nejmladší dám zpátky do šátku, a že půjdem pomalu! všichni společně!, že cesta dolů může být prudká a pokud se rozběhnou už se taky nemusej zastavit!
Sestup to byl úžasnej... Vysoké strmé schody a cestičky klikatící se ve srázu mezi kameny. Nejstarší neustále kňourající, že se ta skála rozpadne, že to spadne, že musíme pryč... Druhorozenej opakovaně zdrhající vpřed a ztrácející se za ohyby cest a v bujné vegetaci... naštěstí se na zavolání vždy vracel... Třetí mne pevně svírající... ještě že jí moje řeči o tom, že dobrý, že to hezky dáme, že půjdem pomalu, opatrně, že jsme holky šikovný, evidentně uklidňovaly. Nejmladší se mi kroutila na břiše a dávala jednoznačně najevo, že je jí úplně jedno, že ty schodoskály slejzáme chvílema prakticky v sedě, že ona chce jít taky po svejch!
Do toho jsme se třikrát na stezce ztratili a zase se vraceli... Nejstarší při tom na těch cestách, z nichž většina byla spíš pro kamzíky než pro lidi, kňoural že tohle je past a tamto je past... určitě to na nás někdo nastražil!... Když jsme pak, znovu ztracený, hledali jedenáctou zastávku tak mne obvinil, že je chci určitě zabít!... To už jsem se smála... co taky jinýho ;-)
Po ní už naštěstí následovaly jen mírné, i když ne příliš schůdné schody... a pak už běžná civilizace se standardními chodníky.

Protože jeden autobus domů odjel před cca čtvrt hodinou a další měl jet až za hodinu a půl, vydali jsme se ještě do historického centra na náměstí... Nejstarší cestou do kopce pořád kňoural. Nejdřív kde že je ta "Pražská brána", že tam žádnou nevidí, i ten druhorozenej jí tříkrát hledal, až třetí vysvětlení, že už neni, že už spadla, zaregistroval.
Následně nejstarší kňoural, že je strašně unavenej, a jestli si hned nesedne, tak že určitě umře... Takže jsem ty tři starší otráveně posadila na první volnou lavičku na náměstí, což byla naštěstí hned ta druhá... a šla jsem koupit do protějšího krámu novou vodu.
Po dolejvání do flašek a vysvětlování tomu druhorozenýmu, že pokud bude stříkat vodu ze svý flašky ven, že mu jí seberu a vypiju jí radši sama, ať neni blbej a neplejtvá vodou, že pak bude mít žízeň, jsme si dali oběd.
Holky ještě zdaleka nedojedly a kluci už se honili po náměstí a tloukli se mikinama... moje dotazy, jestli náhodou nebyl ještě před chvílí k smrti unavenej, nejstarší nějak nechápal... jak jinak. Tak jsme dojedli a vydali se ke kašně...

Do který se druhorozenej pokusil spadnout... Taky se opakovaně snažil vylýzt na ty skulptury, či co to bylo, od pana Sušky, který jim tam krášlej to pěkný náměstí.. Na "Ocelota" skutečně vylezl až nahoru... Aneb: "Mamí, vyfoť mně!" "Nebudu tě fotit, jak lezeš po umění!"
A pak jsme šli dál, až jsme v Husově ulici hned za náměstím našli zmrzlinu, kterou jsem jim cestou na náměstí slibovala, že tam určitě někde bude... a pak jsme šli pomalu zpět... vzali jsme to nějakou vedlejší ulicí, aby jsme nešli úplně stejnou cestou...

A tam jsme našli fakt kouzelnou branku... vypadala trochu jako by vedla do nějaký tý Zahrady z knížek Pavla Čecha... No uznejte ;-)

Pak jsem cestou ještě vyfotila pohled na tu slavnou Slánskou horu, na níž jsme si to tak užili, a šli jsme na autobusák... ještě jsme museli najít z kterýho stanoviště to jede, ale času jsme měli dost... Nicméně jsem ho našla vzápětí po tom, co jsem klukům řekla ať nelezou na to modrý zábradlí, že pod nim je to hluboko...
Zatímco jsem volala: "Á tady je to." Druhorozenej volal: "Pomoc!" Fakt dost zoufale... Tak jsem běžela zpátky za tu boudu, a on vysel za prsty dole pod zábradlim na tom betonovym vobrubníku. Po pohledu pod něj jsem mu suše sdělila, že já ho s malou na břiše nahoru nevytáhnu, že dolu už to má jen kousek, ať to doskočí a oběhne... a že je vůl... Na moji následnou výtku, že jsem přece teď říkala, že na to nemá lízt, mi po té co se vrátil udiveně sdělil, že to neslyšel...
Pak jsme šli na záchod, kde jsem je upozorňovala, že pojedem domu skoro hodinu... nikomu se čurat nechtělo... Tak jsme šli čekat na autobus, načež si sedm minut před odjezdem vzpomněli jeden po druhym že přece jen chtěj čurat... a když jsme se vraceli z akce, na který se jim opět nikomu nechtělo... autobus už tam stál... takže oba kluci běželi, mávali na autobus a hystericky křičeli, že ještě néééé!...
I já jsem s holkama (tou mladší na břiše) běžela, ale nekřičela jsem... já už jsem se regulérně smála až jsem slzela... protože "TO NEVYMYSLÍŠ!" že jo :-D
Nicméně pohoda, po nalodění se jsme ještě asi tři minuty stáli, než autobus s námi vyrazil směrem k domovu...

Suma sumárum:
Bylo to krásné, bylo to dobrodružné, bylo to napínavé, bylo to povznášející, bylo to náročné, bylo to k zešílení, bylo to i nebezpečné, bylo to vysilující, bylo to zajímavé, bylo to na palici, bylo to vyčerpávající, bylo to šílené... bylo toho všeho dost... a rozhodně to stálo za to ;-)


pondělí 7. srpna 2017

Knedlík

Dnes jsem se rozhodla sem jednoduše zkopírovat text, který jsem psala před rokem na Fb, a kterej tam na mne včera ve vzpomínkách vybafnul :-)


Tohle jsem se chtěla podělit... jakej jsme měli včera výbornej oběd. On byl teda výbornej už předevčírem... vepřová pečeně, pečená krájená na plátky, se solí, citrónovym pepřem, podlitá vodou a poslední půl hodiny ještě s krájenym pórkem a pár kapkama oleje, k tomu dušená mrkev s máslem a domácí bramborovej knedlík... Muž se rozčiloval, proč zas dělám domácí knedlík, proč ho radši nekoupim a ušetřenej čas nevěnuju úklidu... pořád se nějak neshodnem v tom, jestli je větší prioritou poctivý domácí jídlo, nebo naklizená domácnost... Když pak po polívce (vývar z kuřecích křídel se zeleninou a nudlema) přišel ten druhej chod na řadu, tak na to co jsem přichystala koukal, a prý:
"To je jako všechno?"
"A co bys k tomu ještě chtěl?"
"No třeba špenát!"
":-D!" na to já...
Pobavil mne. Velmi.

A druhej den to bylo taky výborný. Manžel byl ten den pryč, u svý maminky, takže jsme obědvali s dětma sami. Říkala jsem si, že nám aspoň bude stačit těch cca 15 zbylejch knedlíků, když den předtim s tim tak zahejbali a knedlíků zmizelo přes dvě třetiny... 
Dala jsem hřát maso, polívku, mrkev... a tácek s knedlíkama jsem dala až dozadu vedle sporáku, aby náhodou děti nějakej nesebraly a nevydaly se ho drobit do hraček... a vzápětí jsem to zase všechno tlumila a vypínala a běžela k naší dvouměsíční řvoucí hladošce... 
Když jsem se vrátila po cca deseti až patnácti minutách zase do kuchyně a znovu to pozapínala, takže taky dám trochu nahřát ty knedlíky... Vyštrachám hrnec, pak napařováček... ten se do hrnce nevejde... Jakto? Vždyť jsem ho už měla i v malym hrnci... Že by ten oranžovej měl přece jen o žďabec větší průměr než ten modrej... štrachám v rozpadlý otočný ikeácký polici ten oranžovej... jo, do toho napařováček sedí, ale je nakřivo... Určitě mu zase chybí nožička... koukám na něj ze spodu... chyběj mu ze tří dvě... hledám nožičky... krčej se spolu strachy úplně vzadu v šuplíku... "Aspoň že ste, holky, pohromadě."... nasazuju je... trochu vody pod spravenej napařováček, šup s tim na plotnu...a teď ty knedlíky... koukám do lednice... nejsou tam... Jo, vždyť já už je vyndala, jsou vzadu na lince, aby na ně děti nemohly... vzadu na lince neni NIC!... přejíždim očima kuchyň... tácek je na stole... kompletně vyluxovanej... konsternovaně na něj zírám a křičim na děti: "Vy ste sežrali všechny knedlíky?"... 
Nejstarší tvrdí, že to třetí s druhorozenym... Druhorozenej zas tvrdí, že to třetí s nejstaršim... Třetí jen krčí rameny a tvaří se jak lilium... 
"Vy jste telata," tvrdim já... "No nic, holt to bude s chlebem..." 
Krájim plátky chleba s chia semínky na čtvrtky a nahánim děti ke stolu...
Při druhym chodu mi pak hlavou běží: "Náhodou s tim chlebem to taky neni špatná kombinace, i když s tim knedlíkem to bylo přece jen o žďabec lepší... evidentně jim ten knedlík taky chutnal, když ho všechen sežrali... teda aspoň doufám, že ho sežrali a nenajdu ho někde v legu..."
P.S.: Nenašla  sežrali ho komplet... jen tak, suchej... prostě neni nad domácí knedlík 

Okurková sezóna :-)

 Tak jsme včera zase něco dostali... pro změnu okurky :-)

Děti je vesele ujídaly... Když pro ně přišly do kuchyně prve, pamětliva toho, co jsem kdysi zažila já, jsem je hned upozorňovala, že ještě nejsou zavařený...
Dnes už zavařený jsou, a já jsem strašně zvědavá, jaký budou, protože jsem to ještě v životě nedělala :-)

a vybrala jsem si ty Znojemský a zavařila je v troubě.
Vypadaj dobře.. tak uvidíme, jestli tak budou i chutnat.

A na závěr ten příběh, kdy jsem o okurkách zažila velké šokující zjištění:-).

To už mi bylo osmnáct a bylo to na chalupě. Tatínek tehdy sklidil plnej plechovej kýbl okurek nakládaček a nechal je u stolu na židli. Několikrát jsem kolem nich prošla, a když už na ně můj zrak padl asi po pátý, neubránila jsem se vzrůstající chuti na ně a jednu jsem popadla a rychle do ní kousla. Vzápětí jsem se zarazila a zůstala nevěřícně zírat na okurku v mý ruce. 
V tu chvíli vešel do místnosti tatínek. Viděl mně, jak konsternovaně čumim na nakouslou okurku, a pobaveně se mne tázal: „Co na tu okurku tak zíráš? Tě kousla.“ 
A já jen pomalu přesunula svůj pohled z okurky na něj, zatímco můj mozek právě doručil výsledek toho fofru, co ve mně po nakousnutí tý okurky nastal, a já ten výsledek nechápavým udiveným tónem pomalu pronesla nahlas: „Ona neni kyselá.“ A znovu jsem se jala čumět na nakouslou okurku.
„Jasně že není kyselá, copak je na zahradě zalejvám octovou vodou.“ povídal evidentně dobře se bavící tatínek.
Nedůvěřivě jsem na něj pohlédla a otázala se: „Ony nerostou kyselý?“
„Ne,“ smál se tatínek. „Aby byly kyselý, tak se musej naložit do láku.“
„Aha.“
„To´s nevěděla?“ následovala pobavená a udivená otázka.
A protože se mezitím můj mozek vzpamatoval, zněla moje odpověď: „Ne. A kdo mi to měl říct? ´Otec je pro dítě zdrojem informací o světě.´“, odcitovala jsem, „Takže je to tvoje chyba, že to nevim!“ Prohlásila jsem, už se smíchem. A táta řekl: „To máš pravdu.“ A smál se taky.


UPDATE!: Tak náš nejstarší už suverénně jedny otevřel... jen tak mimochodem, jak šel kuchyní, opičák... tak jsme ochutnali... a supééér! Umim zavařit okurky, dobrý okurky :-)




sobota 5. srpna 2017

Probouzíme déčko - v technickému muzeu v Praze

Zatímco první polovina našich prázdnin byla, aby se tak řeklo "pobytová", neb nejprve děti pobývaly u jedné babičky, pak jsme všichni společně pobývali u manželova strýce, a na závěr jsem s dětmi pobývala spolu se sestrou a jejími dětmi u naší máti, tedy u druhé babičky...
Druhou polovinu letošních prázdnin nás již žádný delší pobyt mimo domov nečeká... otevřel se tak ale prostor něčemu dalšímu... jednodenním výletům... například ;-)... A protože už loni chtěli kluci pomáhat při prázdninové akci zachraňovat déčko, což nám ovšem nakonec vůbec, ale vůbec nevyšlo, rozhodli jsme se zúčastnit se letošní prázdninové hry. Kdo o ní dosud nic neslyšel, ten se může dozvědět víc tady:-): http://decko.ceskatelevize.cz/probud-decko#

Toto úterý jsme navíc jeli do Prahy opět kvůli zubům... (o tom jak to máme se zubama už jsem psala tady Anabáze zuby a tady Nervozita, úzkost, strach, tentokrát byly na předoperační konzultaci obě prostřední děti)... a když už jsme jednou byli v Praze, rozhodli jsme se navštívit jeden z "Portálů" déčka... a to sice Národní technické muzeum na Letné (http://www.ntm.cz/), které jsme si z nabízených možností vybrali na výše uvedených stránkách České televize.

Ten den bylo zrovna vedro k padnutí... obzvlášť v tý veliký výstavní hale, plný aut, letadel, vlaků, kol, motorek... bylo skoro stejný vedro jako venku a navíc slušný dusno... Ke konci jsme pletli nohama i my dospělí, kteří jsme navíc po většině expozic tahali tu nejmladší v náručí.
Ale stálo to zato! Nejenže naše tři starší děti pak druhej den pomocí získanejch kódů přivolaly každej jednoho "špunta" (jehož objevení se na monitoru po zadání hesla je vždycky všechny patřičně rozveselilo :-D)... ale už tam, v muzeu, bylo vidět, že zejména oba kluky (jak toho osmiletého, tak toho šestiletého) mnohé z vystavovaného zaujalo...
Třeba ze sálu věnovanému tiskařství jsme je nakonec museli odtáhnout, neb by se nejraději fotili a sledovali, jak je to rozrastruje pro tisk, až do večera... A taky značně zmatené dotazy našeho nejstaršího dávaly dost zabrat paní, jež hlídala u vystaveného televizního studia, neb potřeboval vědět, co se tam točilo???, jestli se tam točily Zprávičky??? a Déčko??? Ale ptal se na to tak, že mu paní chudák moc nerozuměla :-D... To jsem se nakonec rozloučila i za něj a raději ho promptně odvedla za ostatníma, kteří už vstupovali do protější expozice věnované architektuře a stavitelství...

Zkrátka a dobře "...bylo to překrásné a bylo toho dost..." ;-)
Jen tatínek krátce "oplakal" aktuálně uzavřenou Hernu stavebnice Merkur...
Tak třeba někdy příště... spolu s "fotografií" "chemií" a "časem", který jsme pro velkou únavu po projití velké, takzvané "dopravní haly", už raději vynechali, aby jsme vůbec měli ještě nějakou energii na zpáteční cestu domů.

pátek 4. srpna 2017

"Děda Meruňka"... tři recepty inclusive

To nám tak v neděli v podvečer, tedy někdy mezi šestou a sedmou, někdo zazvonil u dveří...
Manžel šel otevřít a já zvědavě vykukovala za ním, kdo to jenom může být. Byl to jeden starší pán od nás z baráku a v rukách třímal košík meruněk... a že prej je nese nám... a my čuměli jako puci... a on že akorát ten košík potřebuje... tak jsem je běžela opatrně přesypat na kredenc, aby se moc nepotloukly... a jak jsem mu ho vracela a my mu děkovali, říkal ještě něco o tom, že je nás hodně... :-)

Tak jsem se pak smála, že s tolika dětma už asi vypadáme jako sociální případ... a vzpomněla si, jak kdysi, když mi bylo asi tak šest, jsme ťapkali s maminkou dolů Bělohorskou ulicí na jedno hřiště kousek za rozestavěným hotelem Pyramida... Nejmladší sestřička v kočárku, bráškové z jeho jedné strany, já jakožto nejstarší z druhé... a jak jsme tak šli, prošli jsme okolo pekařství, a z něj za náma po chvíli vyběhla paní a podávala mamince papírový pytlík plný voňavých a ještě teplých koláčků... :-)

Ale zpátky k meruňkám... Bylo jich hodně, takže asi čtvrtinu děti snědly v průběhu neděle, pondělka a úterka hezky čerstvý a z ostatních jsem celé parné pondělí pekla a dělala marmeládu jak vzteklá. A tak postupně vznikla meruňková bublanina, pak meruňkový koláč a na závěr i již zmiňovaná meruňková marmeláda.

 Meruňková bublanina



Na těsto: 500 g polohrubé mouky
150 g cukru krupice
150 g třtinového cukru
půl pytlíčku prášku do pečiva
promícháme

pak přidáme:  4 vejce
1 vaničku tvarohu
1 dcl oleje
1,5 dcl mléka

 
Dobře promícháme... na to je expert naše třetí ;-)

Vlijeme na vymazaný a vysypaný plech, rozetřeme a poklademe půlkama meruněk.

V misce si připravíme drobenku, my použili: 100 g hrubé mouky, 150 g třtinového cukru a asi 50 g másla.

Nasypeme na meruňky a pečeme ve vyhřáté troubě na 180°C skoro hodinu.

S kakaem z toho byl výborný druhý chod oběda ;-)


Meruňkový koláč

Nejprve uděláme koláčové těsto... z cca 250 g hladké mouky, 4 lžic krupicového cukru, 4 lžic moučkového cukru, lžičky kypřícího prášku, 100 g másla a jednoho vejce.

Když ten nejstarší zjistil, že prostředňáci míchaj a maminka je fotí, chtěl se zúčastnit taky ;-).

Těsto, jež vypadá jako lepivější linecké, vetřeme do vymazané formy...

... a poklademe osminkama meruněk.

V misce smícháme: velký jogurt, cca 380 g, pět lžic cukru, jedno vejce... 

... a sáček vanilkového pudinku.

Vzniklý krém nalejeme na meruňky a rozetřeme. A upečeme v předehřáté troubě na 180°C po dobu cca 45 minut.

Koláč zmizel během následujícího rána k snídani :-)


Meruňková marmeláda

Zbylých meruněk bylo po nakrájení skoro rovné kilo... tedy asi o dvacet gramů víc, než kilo. Ty jsem dala do hrnce spolu s půl kilovým balením želírovacího cukru 2:1.

Promíchala.

Přivedla k varu. Přidala pytlíček kyseliny citrónové, lžičku citronové kůry, a asi třetinu překrojeného vanilkového lusku, jehož vnitřky jsem do hrnce vydloubla špičkou nože. Asi čtvrt hodiny jsem za občasného míchání směs vařila. Pak jsem jí krátce rozmixovala tyčovým mixérem a nalila do připravených vymytých a vypařených skleniček. Nechala jsem je ještě asi deset minut stát vzhůru nohama...


A protože jsem přesvědčená, že nejen platí "Kdo dává, dostane...", ale že by mělo platit i že: Kdo dostává, měl by umět i dát... následovala v pondělí večer akce "najdi "dědu Meruňku""... neb jsme jaksi nevěděli, za kterými dveřmi onen soused, jež nás meruňkami obdaroval, bydlí. Tedy, asi tři čtvrtiny dveří v paneláku jsme vyloučili... ale pořád jich zbývalo dost. (I když manželův nejžhavější tip se ukázal jako ten spravný.)
Ukrojila jsem proto trochu koláče a trochu bublaniny a vyrazila s tím na výzvědy ke správci, který ale nebyl doma... naštěstí ta milá starší paní, co je vždycky tak hodná, zvlášť na naše holčičky, doma byla a věděla, jak se jmenuje a kde bydlí... "ten starší, hodně vysokej pán, co jezdívá na kole..." (jak jsem ho popsala) ...a tak se mise zdařila a povedlo se mi mu ještě jednou poděkovat kusem koláče, bublaniny, i skleničkou marmelády... na kteréžto pochoutky nám poskytl v podobě meruněk ten zásadní materiál ;-)