Letos pro vás mám výběr toho nejlepšího z fb stránky tohohle blogu jen s tříměsíčním a nikoli téměř půlročním zpožděním ;-)
Ten loňský končil datem 27.5. (Ano nějak jsme se z toho konce února, kdy fb stránka slaví výročí, poněkud posunuli... 🙈), takže to skutečně bude prakticky celý rok ;-)
Tady je 60 postů, které vás z celkem sto třiceti a jednoho za poslední rok nejvíc zaujaly či pobavily, užijte si je ;-):
30. 5. 2021
Bezva hláška z Tlapkový patroly: "Moře je zde nepříjemně mokré."
Pak že si dospělák u dětskejch pořadů nepřijde na svý...
31. 5. 2021
Asi napíšu volný pokračování filmu Blbý a blbější...
Bude se jmenovat Protivná a protivnější...
22. 6. 2021
"Tak co?" ptám se tý nejmladší, "Kolik vás dneska bylo na kroužku?"
Odpověď?
"Dobřze."
30. 6. 2021
"Mimochodem," povídám dětem, "za hodinu to všechno vypnete, uklidíte a půjdete se střídat do koupelny." (Rozuměj: "Jeden po druhým se umejete.")
A ta malá opice se táže: "Zítrrra?"
"Ne zítra!!! Za hodinu!"
P.S.: Jak u vás dopadlo vysvědčení?
U nás dobrý...
Dala jsem dětem den volna...
Ani neudělaly velkej bordel, neb většinu času pařej...
4. 7. 2021
Nejvhodnější čelenka do kostela?
Ta s rohem... 🦄
"Hele, to jsem já před patnácti lety."
"Kolik ti bylo?"
"Noo...? Dvacet sedm."
"Takhle si vypadala?"
"Jo."
"Hm... Ale už tak nevypadáš!"
Někdy jsou vážně milý...
Zlatíčka...
Tak probírám a třídím věci z uplynulého školního roku...
A narazila jsem na výsledek jednoho druhorozeňákova úkolu...
Na jedný z posledních stran dějepisnýho pracovního sešitu z vlastivědy pro čtvrťáky, kterej jsme dokončili někdy začátkem února, totiž byl úkol: Napiš dopis některé historické osobnosti...
Tak náš kluk napsal hezky v počítači tohle...
Můžete hádat komu...
10. 7. 2021
"Mýmu tátovi je čtyřicet!" chlubí se na hřišti cizí chlapeček, který konverzaci s naší nejmladší započal prohlášením, že je mu šest...
A dcerka, která mu prve v odpověď samozřejmě musela říct, že jí je pět, důležitě povídá: "Mojí mámě je taky čtyřicet! A tátovi je devatenáct!"
Ups...
No... Ubrala nám oběma...
Jen manželovi jaksi desetkrát víc, než mně...
Po chvíli zjišťování informací, o čem to mluví, konečně vim, že jde o blýskavě zelenou lepící tapetu, z který jsme v prosinci stříhali stromečky na Vánoční přání...
"A na co?" ptám se, zatímco se snažím si vybavit, kam jsem ji vlastně uložila...
"My vylábíme Vánoční stlomeček!"🎄🎄🎄🎄🎄🎄
...
No... Prostě taková typická tvořivá činnost pro konec července...
Třeba dnes ten nejstarší... Prý: "Mami, tvoje břicho vypadá starší než ty."
Prostě miláček. 😘
Vše potřebné hezky v krabičce u ruky...
"Mamí? Co to je?"
"To nech bejt!" odpovídám tý nejmladší zvědavce. " To je MŮJ páráček! S tím se páře. Táta mi už dva zlomil. Teď mám růžovej a nikomu ho nepučim! It's mine! My precious!"
"Ne! Je můj!"
"Jo? A co s nim budeš dělat?"
"Párat!"
"A co?"
"Úplně všechno!"
...
"No potěš..."
U nás všichni vesele v ústavech...
Zatím vesele... Snad jim to dlouho vydrží...
No, a já skončila hned zkraje odpoledne s migrénou...
Ale nejmladší mne večer stejně pobavila...
No pobavila... Normálně mne rozsekala... jak to ona umí...
Ta větší si stěžovala, že má v nose "šušeň"... A ta mladší na to tónem jasně říkajícím, že to přece není ale vůbec žádný problém povídá: "Šušeň? No, ten já vytáhnu prstem a snim!"
Tak dobrou... Jdu dát vanu a zaspat tu migrénu...
"Co to je? Nějaká soutěž?"
"Jojo, pro děti... Můžeš jim taky namalovat obrázek. Chceš?"
"Jasně! A co můžu vyhrát?"
"Knížku."
"Hm, tak to ne. Ještě bych jí musel přečíst."
Občas holt nějaký to jablko padne trošku dál, no...
P.S.: Fakt jsem jí vysvětlila, že ta rtěnka je určená na pusu, i jsme si to párkrát názorně předvedly... No tak nic no...
Ehm... Nevíte někdo, proč musí ta pětiletá obluda dojít v 02:12 až ke mně do ložnice, když na záchod to má blíž, a zařvat mi u postele: "ČURAT!"???
"Víš, já ty kluky miluju," vyprávěla mi na táboře hned o dvou objektech svýho zájmu.
A se zcela vážnou tváří pokračovala: "Proto je furt objímám, no. Ale nejsem tak zamilovaná, abych si je chtěla vzít domu, prrotože to by nám mohli sníst všechny sladkosti, no."
Tak dobrý, zatim se novejch spolubydlících bát nemusíme...
Zatím jsou sladkosti důležitější než láska...
Taky si z tý vaší dělaj děti odpadkovej koš?
Tady je:
"Tak máme školní rok v běhu...
Na jednu stranu je fajn si na chvíli odpočinout od toho, jak furt křičej... Ale mám pocit že pak choděj domu ještě protivnější, uřvanější, drzejší...
Někdy mi přijde, jakoby celá ta slavná, věčně omílaná socializace byla o tom, že od sebe děti navzájem odkoukaj to nejhorší, co se kde do tý doby naučily...
Takže vaše dítě nastoupí do školky s dvěma, třema zlozvykama, a do měsíce jich má deset..."
...
"Mami, já sama! Běž pryč!"
...
"Mami! Už je to hotový!"
Tak jsem ho vyvedla z omylu...
Skončilo to krátkou přednáškou...
Došlo i na Poupata...
A nejstarší se ptá: "Co jsou poupata?"
A druhorozeňák mu tónem, dávajícím jasně najevo, že jeho brácha je totální ignorant, když tohle neví, povídá: "To nevíš?!? Poupě je mládě od kytky!"
A aby těch perel nebylo málo, optal se ten starší mladšího: "A kdo je teda samec od kytky?"
Tak prý: "Květináč!"
"Jakto?"
"No, když do něj dáš kytku, tak se rozmnoží."
Výborná diskuze...
Taková těžce odborná...
A když teda obvoláte jídelny abyste odhlásili obědy, a vyplníte na škole on-line všechny omluvenky... Taky se jim najednou všem jako zázrakem citelně uleví?
"Ale mami," povídá druhorozeňák, "kup něco jinýho, než ty housky, byly strašně malý, tak malou svačinu jsem ještě neměl. Mami já nejsem ve druhý, ale už v pátý."
Chvíli na něj zmateně koukám, než se ho zeptám: "A proč si tu svačinu teda nesněd?"
Prej: "Protože na mne byla moc malá."
No...
Chápete to někdo?
Jsem se musela jít podívat...
A ona jen suše odvětí: "Já ne."
"Mami? A máme si vzít legitku?"
"Mami? Můžu si vzít panenku?"
"Mami, víš, že Superman se jmenuje Klark Kent?"
"Mami! Ten klacek vypadá jako jednička! Můžu si ho vzít domu?"
"Mami? A jak se jmenuje Flash?"
"Mami? Může bejt pes slon?"
...
Taky občas nestíháte?
1. Pro mě za mě, hlavně už pojď.
2. ANO! Doprčic, říkala jsem vám to už nejmíň třikrát, že si máte vzít legitky!
3. Ahgrrr... Ale poneseš si ji sama.
4. Jo.
5. Hm... Myslíš, že nás za to táta pochválí?
6. To fakt netušim, sorry.
7. Cože? Pes jestli může bejt slon? Jak tě tohle napadlo?
"Mami! Musíme ho najít! Venku už je noc!"
Co to ta nejmladší hledá?
Svůj úplně první zub pro zubničku...
🦷
Ráno se zahryzla do ponožky jako pes... A pak si jí rvala z huby, až jí vytrhla i se zubem...
No fakt jsem čuměla, když mi najednou ukazovala: "Mami! Já mám v puse díru!"...
Když si vezmu třetí, která každej zub vykejvává půl roku i dýl...
Jenže pak ho zabalenej a popsanej pro zubničku furt brala, a brala... Až ho někde v ložnici ztratila...
Tak jí držte palce ať ho najdem
UPDATE:
HA! Je to v suchu...
Zub už je pod polštářem... Ukázalo se, že ho celou dobu nosil v kapse táta...
Teda asi poslední čtyři hodiny, co ho hledáme... Našel ho na zemi, kam ho ta teluna odhodila...
Prý jí mám přeposlat Ježíškovi, ale tátovi ne...
"Milí Jezísku klidně nám dej víc dárků. Táta si myslí že máme moc málo místa ,ale přehání. Takže nám můžeš dát víc dárků."
"Abyste viděli..." povídám jí, zatímco jí balim do ručníku...
A třetí důležitě dodává: "Abysme viděli, kdo nás narodil! Jestli máma nebo táta!"
Jsem myslela, že tyhle základy biologie už máme probraný...
