Obrázek se seznamem si můžete stáhnout, vytisknout a vybarvovat si hvězdičky, jako my ;-)
A můžete mi klidně napsat, co dalšího v Adventu podnikáte... Třeba dolů do komentů, nebo na fb ;-)
A můžete mi klidně napsat, co dalšího v Adventu podnikáte... Třeba dolů do komentů, nebo na fb ;-)
Koncem listopadu a začátkem naší karantény jsem narazila na výzvu od Ikey, soutěž v pečení vánočního cukroví! No to je něco pro mne!
Zadání: V receptu musí být brusinky a čokoláda...
Fajn čokoládu doma máme... a brusinková marmeláda z Ikey by taky v polici měla být...
Co bych tak upekla?
Mohla bych upravit ten recept na kornoutky...
Mám oříšky?
Aha...
Nemám...
Možná by se dal místo nich použít kokos...?
Tak aspoň že mám ty brusinky...
Kdepak jsou...?
JO! Tady!
Aha... To je černorybízová a ne brusinková!?! Ježkovi...
No tak to asi bez brusinek nevymyslim...
Nemáme nějaký jiný,... v lednici...
Jé! Tady je ještě pytlíček brusinkový marmelády od těch grilovacích hermelínů z léta...!
Tak to by asi šlo...
A tak jsem spáchala kornoutky, který měly místo oříšků v těstě kokos, a místo malinovýho pudinku ve sněhu vanilkovej a k tomu brusinkovou marmeládu...
Byly tak dobrý, že je děti vyluxovaly z talíře během těch deseti minut, co jsem se snažila v mobilu upravit ne moc povedený fotky... (naštěstí jsem si taky jeden k tomu upravování uzmula ;-)...)
Pro ty blbý fotky jsem ani nečekala, že můj recept vyberou mezi těch dvacet, mezi kterejma pak lidi hlasovali...
Chvíli to pak dokonce vypadalo na třetí příčku, ale nakonec to bylo krásné páté místo...
Takže můj recept nakonec na stránkách Ikey neni, a tak vám ho dávám aspoň sem ;-)
Na těsto:
Jak to máte doma s technikou?
Necháváte děti, aby se s ní dostatečně seznámily?
A dokážete zároveň dostatečně rozvíjet jejich další zájmy, aby se neseznamovaly pouze s ní?
Někdy je ta hranice závislosti velmi tenká, a přiznám se, že občas si nejsem úplně jistá, jestli jsme ji už doma nepřekročili...
A to všichni...
Do jednoho...
Ale pořád jsme schopní odjet na týden i dva mimo signál naší "milované" wi-fi, a po technice po tu dobu nevzdechnout... Tak snad ještě pořád dobrý ;-)
Naše děti se s technikou seznamovali od mala...
Kluci mi sedávali na klíně, když jsem kdysi pařila Sims 3.
A tátovi zas, když pařil Guild wars 2.
Když byly tomu staršímu tři roky, překvapil mne prve...
Hrávali jsme spolu tenkrát v počítači takovou hledací hru. V tý hře jste byli ředitelem ZOO, a potřebovali jste získat nějakej grant. Do ZOO měla kvůli tomu přijít kontrola, a všechno samozřejmě bylo jako na potvoru vzhůru nohama... A tak jste plnili jednotlivý úkoly typu: Opičky utekly do krámku se suvenýrama, najdeš je mezi hračkami všechny? Někdo naházel smetí do výběhu hrochů, honem ho všechno sesbírej do koše!... a podobně...
A když jsem jednou po obědě uspala toho mladšího a zapínala jsem počítač, ptala jsem se toho staršího: "Co? Zahrajem si tu novou hru, co nám tam táta dal?"
A ten tříletej mrňous, co ještě rok před tím se mnou mluvil v heslech, se na mne útrpně podíval, a pak pomalu důrazně povídá: "On jí tam nainstaloval, mámo. NA-IN-STA-LO-VAL!"
Ten tón mi z ní v uších dodnes :-D
No... a od tý doby to s nim roste...
Jednu dobu se třeba bavil tim, že vždycky otevřel v googlu jakési příkazové okno, a něco tam v tom kódu přepsal... A pak vždycky čekal, jak budu koukat, až ten počítač zapnu, neb měl nějak podivně změněný zobrazení, a já netušila co s tim... Zatímco syn stál vedle a dusil se smíchy... Opičák...
Pak už jsem vždycky jen říkala: "A koukej mi to vrátit do normálu!"
No, v poslední době ho tenhle druh zábavy konečně omrzel...
Ale třeba teď v létě mne zase pořádně dostal.
Kromě panelu a nití budete k ušití potřebovat:
6 x měkký bílý filc velikosti A4
nažehlovací vlizelín cca 50 x 90 cm
ronopast cca 48 x 84 cm, nebo dvakrát 48 x 42 cm
asi 10 cm suchého zipu
a 4 patentky
Opět jsem úspěšně propásla třetí výročí založení fb stránky k tomuhle blogu.
A navíc jsem tenhle článek odložila rozepsanej na dobrý čtyři měsíce...
Ale konečně mám pro vás další výběr toho nejlepšího, co fb stránkou za ten třetí rok proběhlo, a co by bylo škoda, aby tam někde zapadlo...
Tentokrát jsem z více jak 180ti postů vybrala na základě vašich reakcí tyhle... je jich celkem dva a šedesát.
29. 2. 2020
"No šup!
Jdete spinkat!
Já pak ještě pověsim nádobí a půjdu taky..."
4. 3. 2020
"Proč si vysypala tu zbylou kukuřici (z popcornu)? Koukej to uklidit!" říkám tý nejmladší.I na tohle léto máme svůj další seznam plný fajn činností, které určitě chceme během prázdnin stihnout.
Pravda, většina jich je stejná jako loni, ale některé přibyly...
A celý seznam má zase novou podobu...
Ne že bych neměla co na práci, ale zrovna tohle tvoření a přetváření mne tak nějak baví ;-)
Letošní je takovej hodně hravej a veselej, plnej letních dobrot... Přiznávám, trošku mne při jeho tvoření honila mlsná... ;-)
Tak... Já už jdu ten náš vytisknout a rovnou si vybarvíme/rozsvítíme pár prvních sluníček, protože něco jsme za ten první prázdninovej už stihli...
A vy si ho můžete stáhnout tady ;-)
Za dva dny se vrací muž z lázní...
Takže je jasný, že úkolem posledních dnů je dát domácnost pořádně do kupy...
Zvlášť když předchozí týden jsem prakticky na nic nesáhla, a jen jsem opravdu hodně jednoduše vařila, myla nádobí, a za celej týden vyprala jen dvě pračky. Finišovali jsme totiž synovo portfolio za druhý pololetí... (Neb druhorozeňák je letos stále v domácim vzdělávání.) Točili jsme a na moodle vkládali všechny ty videa, kde mluví anglicky, počítá zlomky, představuje knihu, rýsuje trojúhelník, nebo hraje na kalimbu... Skenovali jsme poslední stránky pracovních sešitů, pracovní listy a pozapomenutý výtvarný práce. Pak ho posadit k povinejm online testům a na závěr napsat návrh hodnocení... To byl očistec největší, jak jsem se už zmiňovala na fb...
Prostě všechno šlo ten týden stranou, domácnost a v závěru i mnou nově tvořenej látkovej panel...
Ve čtvrtek večer, kdy jsem konečně onen návrh hodnocení odeslala, to tudíž už doma vypadalo spíš jako na skládce...
I jsem se ptala při večeři dětí, jak se jim líbí, jak to teď doma, a hlavně u nich v pokoji vypadá...
Dozvěděla, jsem se, že těm lichejm se to prej nelíbí.
Druhorozeňák prohlásil, že je to úplná katastrofa.
A ta nejmladší je všechny překřičela radostným výskáním: "Líbí! Líbí! Mně se to tu líbí!"
Každopádně už asi víte, jak je můj muž na pořádek...
Takže jsem hned v pátek ráno začala s debordelizací bytu...
Večer jsem pak skončila s nádhernou migrénou včetně solidní nauzey...
Do toho děti ječely...
Všechny kadily...
A záchod ucpali...
Lahůdkový kombo...
No, a od tý doby je pořád ucpanej, a nedaří se a nedaří ho oducpat...
Linka už je vyklizená, a za dřezem nově vytmelená. Skládka z dětskýho pokoje taky zmizela. Lékárna probraná. Boty jsou vytřízený a uložený. V kontejneru na oblečení, hračky, boty a spol. přibyly další tři tašky. V kontejneru s papírem plná krabice. V plastech zase taška... a další ve skle, plus dva pytle ve směsnym...
Zbývá vybílit nejzmatlanější zdi, naolejovat linku a zkrátit předminulej týden koupený zatemňující závěsy... A pak ještě převlíct postele, vysát a vytřít...
A mezit vším tím třízenim, vyhazovánim a renovovánim vždycky chvíli bojuju s tim záchodem...
Nejlepší to bylo včera odpoledne, kdy jsem ho zase přišla zkontrolovat, kolik toho po posledním pokusu následovanym spláchnutím za cca hodinu odteklo...
A zděšeně koukám, že je tam toho ještě víc!
A k dovršení všeho na hladině hromada toaletního papíru, jak pořádná porce šlehačky v šálku s kávou!!!
"Kdo tam naházel další papír?!?" (Přiznávám, že jsem zněla notně hystericky...)
Podezíraje tu nejmladší jsem v zápětí nestačila zírat!
On to byl ten nejstarší!!!
Že prej to chtěl vyčistit!!!
No mrkala jsem na něj nevěřícně... a ptala se ho: "Prosimtě, jak přesně nám pomůže ta hromada toaleťáku s tim, že je ten záchod ucpanej?"
Nevěděl...
No, já taky ne...
Nu, aktuálně je záchod důkladně vyčistěnej... z velký části i vodního kamene zbavenej... (spousta jedlý sody a celkem už dvě láhve octa...)
Kam až do odpadu dosáhnu volnej...
Ale stejně skoro neodtejká!
Tak mne asi ráno čeká volat instalatéra... nebo nevim, jestli mne ještě něco do rána napadne...
Každopádně mi držte palce, ať se mi to podaří zdárně dořešit... protože jinak nevim, jestli klepne po návratu opět muže, nebo tentokrát mne...
Update: Článek jsem psala v neděli pozdě odpoledne...
A dnes, v pondělí v devět ráno, můžu konstatovat,... že jsem zkrátka dobrá! Podařilo se mi v baumaxu sehnat zvon... A po několika minutách usilovnýho snažení vodu v odpadu rozpumpovat natolik, že se to tam kdesi hluboko konečně hlo... A náš záchod odtejká! Johó! šikovná jsem ;-)
Před pár dny odjel muž do lázní...
A hned ten třetí den ráno jsme s dětma hrubě nezvládli.
Děti nechtěly vstávat, vracely se do postelí, zapomínaly se, nemohly najít co potřebovaly, pořádně se neoblíkaly, nejmladší si dvakrát svlíkla ponožky... Prostě taková ranní klasika...
Jen trvala ještě o nějaký tři, čtyři minuty dýl, než obvykle.
A ráno jsou tři, čtyři minuty strašně, strašně moc...
Zvlášť když se pak začne kazit jedna věc za druhou jako lavina...
Ve chvíli, kdy jsme konečně vyrazili z bytu, vyšlo najevo, že je výtah zaseklej o patro výš.
Zatímco jsem holkám na schodech zapínala boty a bundy, vyrazil nejstarší napřed po schodech...
Ovšem s holkama je to po schodech nadlouho, a my už takhle neměly času nazbyt.
Tak jsem houkla na syna, kterej už byl o dvě patra níž, že to vezmu s holkama výtahem z vedlejšího vchodu, že se sejdem venku, a vyrazila s nima kolem sklepů ke kýženému pojízdnému výtahu... Kterej k nám jel tak dlouho, že se zdálo, že nejede z přízemí, ale nejmíň tak z mínus třetího patra.
Ok, určitě jel úplně standartní rychlostí, ale znáte takový to "délka minuty závisí na tom, na které straně dveří od záchoda se nacházíte"? Tak tohle byl evidentně podobnej princip.
Venku před domem ovšem nejstarší nebyl...
Volám tam na něj opakovaně jak debil, rozhlížim se kolem, a přemítám, kam ho vyrazit hledat spíš...
Starší pán, co jde kolem se starostlivě rozhlíží a říká mi, že žádnýho pejska teď neviděl... :-D
Říkám mu: "To je kluk." a letim do našeho vchodu.
Cestou zdravim dvě sousedky, který už takhle časně stihly vyrazit do krámu...
Takže se to naše zběsilý ranní pobíhání neobešlo bez svědků...
Proběhnu vstupem a rozrazim dveře...
Volám na něj nahoru na schody...
Něco kňourá...
Z dálky...
Vypadá to, jako by ušel sotva dvě patra...
Vůbec mu neni rozumět...
"Pojď prosimtě! Půjdeš se ségrou napřed na zastávku a já skočim do školky!" volám na něj a letim zase zpátky před dům...
Čas se krátí...
Říkám třetí, ať počká na bráchu, že k ní za moment dorazí, a vyběhnu ověšená plyšáky, batohem a nejmladší směrem ke školce...
Neběžíme ještě ani dvě minuty, a už nemůžu popadnout dech...
Kontroluju za mocného sípání čas na mobilu...
Nezbývá, než přijmout fakt, že ani kdybych měla podstatně lepší kondičku, nemám šanci za devět minut dorazit do školky, převlíct a přezout dítě, odevzdat ho ve třídě, a následně stihnout doběhnout na zastávku autobusu...
"No nic, to už stejně nestíháme," vzdávám to... "Dneska se holt s náma budeš vozit přes město sem a tam jak blbá, místo aby sis už hrála ve školce... Třeba aspoň budeš zítra míň zdržovat."
(No, nebylo to druhej den o moc lepší... Pro změnu se zahrabala po snídani místo oblíkání do peřin tak důkladně, že jsem jí málem nenašla...)
Svym způsobem jsem ovšem byla ráda, že se vracíme, a že ty dva aspoň rovnou zkontroluju, jestli se vůbec našli...
Chvíli jsme s nejmladší počkaly na cestičce, než nás došel nešťastně kňourající nejstarší, spolu se třetí.
"Co se ti stalo?"
"Já nemám legitku a klíče! Asi jsem je nechal někde doma. Ale já je nikde neviděl!"
"Chm... skvělý..." a pak mi bleskne hlavou vzpomínka... "Já vim, kam sis je dal..."
"Kam???"
"V polici, co mívá táta batoh byly hozený."
"A proč si mi je nevzala???"
"Miláčku, já je tam viděla ležet včera večer. A hlídám příliš dalších věcí, než abych ještě stíhala kontrolovat, jestli sis ty klíče vzal nebo ne. To si máš hlídat sám!"
"Můžu si pro ně dojít???"
Kontroluju opět čas...: "Ne! Za šest minut jede autobus... Naprosto bez šance vracet se domu."
"Já se pro ně vracel předtim, ale nemoh jsem vás najít, vy jste najednou někam úúúúúplně zmizely!"
"Já na tebe volala, že jdem do výtahu vedle... S nima by jsme ty schody sešli možná tak teď. Hele dobrý, já ti zaplatim lístek od sebe, na cestu zpátky ti dám peníz, a klíče nutně nepotřebuješ, minimálně brácha bude doma... Jo, počkej! Ty tam máš i čip na oběd!?! Že jo?!?"
"No..." kníkne.
"Doprdele!!! Agrrhh!!!" dávám neartikulovaně průchod další z vln zoufalství a frustrace, kterejch se přese mne jen za posledních dvacet minut přelilo už nepočítaně...
"No..." kníkne nejstarší zase. "Ale můžu si první den vzít lístek..."
"Dobře... Tak jo... Tak super..." vracim se zas do rovnováhy. "Tak ale jdem! Ať nám to přece jenom neujede... Ještě musim stihnout zarouškovat holky i sebe..."
No hele... ráno jako malovaný....
Doufám, že další podobný se nám na dlouho vyhne... ;-)
Držte nám palce 💜
To jsem tak v pondělí ráno, dva dny před svejma narozeninama, dorazila s tour školka-škola domu, a u kuchyňskýho stolu seděl mžourající a zívající druhorozeňák, a povídá:
No, jako každý druhý naštěstí ne...
Ale je těch dnů poslední dobou nějak víc, než by bylo mateřský psychice zdrávo.
Kterejch?
No... takovejch těch náročnej, kdy máte pocit, že vám nutně brzy hrábne... že byste nejradši odešla... někam hodně daleko... a vrátila se nejdřív tak za týden...
Jo, i díky distanční výuce takový dny nějak přibyly.
Jo jo, i u mne, která jsem na to nemít hlídání a mít děti doma, díky posledním letem domácí školy relativně zvyklá...
Ale ten poslední měsíc?
Uhgruhg... Škoda mluvit...
Nejdřív si holky poslední týden února střihly nějakou menší virózku...
Než se stihly uzdravit, zavřel se první stupeň i školky...
Jedenáct dní na to mi ráno po noční muž volá, ať jsem v klidu, že je všechno v pořádku, už je všechno v pořádku, a že ho v noci odvezli s infarktem!
No seděla jsem na tý posteli... s mobilem u ucha... tupě zírala na skříň, a přemejšlela, jestli si ze mne dělá srandu...
Nedělal...
Takže zbytek dne jsem byla zralá na zhroucení...
Týden na děti nonstop sama...
Jen pátej den dorazila tchýně... Nakoupila, umyla nádobí a dětem po vycházce boty, a taky vytřela všechno to bahno, co nanosily na těch krásně zaprasenejch botách do předsíně...
No bomba naprostá! (Bodlo by to každej tejden ;-) )
Sedmej den se muž vrátil...
A já se konečně rozbrečela...
Postupně jsme si s dětma zvykli na jakejsi režim, ale začátkem dubna už to bylo nekonečný...
Teď v pondělí nám do školy nastoupila třetí...
Ale popravdě, nějak žádnou úlevu nepociťuju...
Skoro naopak.
Musim vstát o hodinu dřív, abychom spolu dojely včas do školy... A doma jsem tak v osm dvacet...
Úkoly má stejně... V tomto směru je ta úleva absolutně minimální...
No, ale aspoň ona je nadšená, že zas vidí kamarády naživo ;-)
Zato kluci jsou nějak vyšťavený...
A já taky...
Muž nám konečně přestal kouřit, ale na nervy je každou chvíli stejně... Po dvou týdnech doma si radši šel "odpočinout" do práce.
Druhorozeňák má poslední dny vyloženě morální krizi. Nejradši by nedělal vůbec nic. Respektive by nejradši jen pařil nějaký hry, čuměl na pokemóny, nebo lítal s bráchou po bytě a střílel po něm z nerfky...
Občas se mi ho teda podaří něčim zaujmout a vtáhnout do řešení nějakýho zajímavýho problému, často inspirovanýho zadáním v některym z pracovních sešitů... Ale opakovaně narážim na limity svejch pedagogickejch i diplomatickejch schopností...
Ani karate se mu už nechce on-line cvičit... Dneska skoro půl hodiny řval, ať ho prej odhlásíme...
Nejstarší na tom neni o moc líp. Hlavně všechny úkoly odkládá, co to jen jde... (Dnes jsem navíc zjistila, že vůbec nechápe větnej rozbor, a větný členy si plete se slovníma druhama... Takže to spolu budem muset důkladně projít... No už se vyloženě těšim...)
V pondělí i v úterý jsme dodělávali učivo a odevzdávali zadání do teamsů ještě i chvíli po večeři...
To jsem už vždycky zralá na Chocholouška.
Je to vážně únavný...
Nekonečnej kolotoč...
Muž má teď aspoň vyhlídku, že pojede po tom prodělanym infarktu do lázní...
Bych hned jela taky...
Aspoň na týden...
Vážně únavný...
Jo, a včera večer už jsem z toho všeho byla tak mimo,... že jsem si při mytí nádobí kápla na houbičku místo jaru sirup!!!... A všimla jsem si toho, až při mytí druhýho talíře, neb ten první byl růžovej, a nějak mi hned nedošlo, že to vůbec nepění, a místo po citrónu to voní po malinách... 🙈
A vzápětí se mýmu únavou vypnutýmu mozku podařila ještě jedna podobná blbost... ale tu už jsem dodneška nebyla jaksi schopná udržet ve svý přetížený paměti... ;-)
(To je taky důvod, proč teď tak málo píšu, sem i na fb... jednak málo času, a jednak, co nenapíšu hned, nebo si to aspoň někam nezapíšu, to zkrátka zapomenu... )
Tak dobrou noc, milé spolumatky... A držte se... 💗
Jak teď fungujete?
Mám to ve složení šesťák, čtvrťák, prvňačka a školková opice...
A v dvoupokojovym bytě je hromadná distanční výuka s asistencí čtyřletýho na všechno naštvanýho dítěte (v tu středu byla nejmladší fakt šílená) v kombinaci s manželem spícím po noční... přímo třaskavě lahůdková záležitost...
V jednom pokoji spící muž...
V druhym tři školáci, souběžně dvě mluvící učitelky z počítačů a k tomu opakovaně se vztekající školkový děcko, kvůli každý kravině...
No, nakonec měl afekt i ten náš nejstarší ádéháďák... ani se mu nedivim...
Dorazil muž...
Hádka!
A do toho slyšim učitelku naší třetí, jak jí říká: "...vypni si prosimtě mikrofon, máš tam nějak rušno."
A pak ve mně během dne... poté, co jsem se dost vyplakala... dozrálo rozhodnutí...
Rozhodnutí, že takhle to dál nejde!
A že si prostě musim dát občas oraz...
Co občas? Hezky pravidelně!
Každej den!
Indiány!
4 kusy měkkého bílého filcu A4
cca 50 x 50 cm oboustranně nažehlovacího vlizelínu
a kousek suchého zipu nebo dvě patentky na zapínání.
Kromě tohoto panelu a nití budete k ušití ještě potřebovat:
4 kusy měkkého bílého filcu A4
1 kus hnědého filcu
cca 50 x 50 cm oboustranně nažehlovacího vlizelínu
volitelně dvě patentky (na přichycení pádel
a kousek suchého zipu, nebo další dvě patentky na zapínání
Tak nám před týdnem konečně taky nasněžilo...
Díky tomu jsme si mohli s dětma odškrnout z našeho zimního seznamu spoustu položek vázaných právě na to, zda sníh napadne a nebo ne...
Což mi připomnělo, že se o něj s váma musim podělit... Protože trocha inspirace na činnosti s dětmi se hodí vždycky... ;-)
Většinu z toho asi děláte... ale třeba aspoň nějaký bod pro vás bude inspirující...
Užívejte zimu a nohy držte pokud možno v teple... Já si jdu zítra pro objednaný sněhule... Jsem na to zvědavá, bez zkoušení jsem boty ještě nekupovala, tak mi držte palce ;-)