Sice už je únor, ale já se ještě vracím k Vánočním dárkům...
Potřebuju se prostě pochlubit, co krásnýho jsem dostala, a taky se chci ohledně dárků podělit o jednu vlastně docela vtipnou historku obohacenou o jisté morální dilema... ale to až nakonec ;-)
Prvního super krásnýho dárku jsem se tyhle Vánoce dočkala u manželovejch příbuznejch...
Dostala jsem tam dva balíčky, a oba jsem tvarem odhadla na bonboniéru... Ovšem ta jedna byla výrazně těžší... fakt podezřele těžká... To proto, že ve skutečnosti skrývala tyhle nádherný akvarelky!!!
Jojojo! Přesně o těch jsem psala na jaře, že je chci ;-)
Muž se nechal na podzim slyšet, že mi žádný barvy kupovat nebude, že prej jich mám spoustu... Prohlásil to tak rezolutně, že jsem se s nima už rozloučila...
Nakonec ta zařídil u svejch příbuznejch... čímžto svý prohlášení splnil, a přesto ty barvy mám... 💗
Tak už je vesele zkoušim...
Ty barvy jsou prostě úžasný! Z některejch odstínů jsem úplně paf.
Dalšího hodně hustýho dárku jsem se následně dočkala doma od manžela...
Chytré hodinky! No jo.. i mně tenhle hit dostihl...
Muž teda asi doufal, a asi ještě doufá, že mne skrze ně donutí k běhání... ale hodinky jsou rozumný a nabízej mi spoustu zajímavějších činností včetně asi pěti různejch tanečních módů... ;-)
Další zajímavá funkce je, že mi to měří jak dlouho jsem spala, jak hluboce, kdy jsem usnula a tak...
Což mi připomíná, jak tuhle říkal muž dětem, že už aby byly v posteli, že už jsme unavený, a pak se opravil, že maminka neni unavená, že ta v noci spala, že to on je unavenej, že spal po noční jen čtyři a půl hodiny...
A já přemýšlela, jestli mu mám ukázat tenhle displej svejch hodinek...
A nebo snad radši ani ne... :-D
No... měří to všechno možný... Zkrátka hezká hračka je to.
Musim ovšem říct, že mně ty hodinky uměj taky pěkně nakrknout...
Třeba když na mně začnou bzučet, že se mám hýbat ve chvíli, kdy maluju...
Člověk se tak hezky soustředí, tvoří... Ponořenej...
A ty magorky ho z toho flow oprskle vyrušej, a prý: "Vstávejte a hejbejte se!"...
Nebo začnou takhle bzučet deset vteřin po té, co si sednu na mísu... :-/
A tuhle spustily, sotva jsem si sedla k obědu a dala do huby první lžíci polívky... to jsem měla vážně chuť bejt na ně sprostá... :-D
Mimochodem... zpátky k bonbonierám... A taky k tý v úvodu zmíněný historce...
Před těmito Vánoci jsem totiž skoro tři měsíce řešila dilema zda říct či neříct... Co? Komu?...
No...
Vezmu to od začátku...
O Vánocích 2019 mi ségra nad balíčkem od nich, kterej jsem zrovna vybalovala, plna entuziasmu povídá: "Chtěla jsem ti nejdřív koupit maliny v hořký čokoládě, ale zrovna jsem je nikde nemohla sehnat, a pak jsem narazila na tohle, že to máš přece vůbec nejradši a vzala jsem ti to..."
A já se snažila nad právě dovybalenou krabičkou Mon Chéri tvařit nějak... no sama vlastně nevim přesně jak... Naštěstí všude kolem bylo rušno od našich i jejich dětí, takže nebylo těžký převýst pozornost prakticky okamžitě někam jinam...
Muž mi pak doma večer povídá: "Já myslel, že Mon Chéri nemáš ráda?"
"Jo... Snad úplně jediný bonbóny, který nejim... Zjevně si ségra pamatuje, že k nim mám silnej emocionální vztah, jenom už jaksi zapomněla jakej."
"Já jsem si říkal, že se trochu zvláštně tváříš, ale teda držela ses hezky... Řekneš jí to?"
"Já nevim... Asi spíš ne..."
"Abys je příště nedostala zas..."
"Nestraš..."
O Vánocích 2020 jsme se osobně nesešli, páč karantény na každym kroku, a dárky si jen předala ségra s mym mužem ve velkejch taškách kdesi na rohu nějaký ulice cestou z práce...
Jo...
Dostala jsem Mon Chéri!
Třikrát takový balení co rok předtim!!!
No tlemili jsme se tomu jak blázni...
Následně jsem pak další podzim řešila, zda a jak dát ségře vědět, že bych jako radši snad jakýkoli jiný bonbóny, než tyhle...
Nakonec jsem to ale opět nechala být...
A tentokrát jsem byla odměněna...
Nugátem od Trapistek...
Tak dobrý ;-)
Ale stejně mám dilema...
Říct jí to někdy?
Zasměje se?
Nebo jí to bude mrzet?...
Schválně, jak jste podobnou situaci řešili vy? A jak to dopadlo?💗
