Prohledat tento blog

čtvrtek 7. února 2019

Epos o kojení

Dnes se chci ohlédnout za jistou svoji dlouhou životní etapou, kterou jsem ukončila teprve před necelými pěti měsíci. Jo, kojení.
Konkrétně se v tomhle článku dočtete například o tom, co jsem se o kojení dozvěděla na střední, jak se mne tchýně na kojení ptala, jak jsem na umělý mlíka týden před porodem v krámě koukala, jak jsem čuměla v porodnici na Oskárkovu maminku, jak to bolelo, jak to vlastně docela šlo, jak jsem se styděla, jak jsem záněty koncem prvního a začátkem čtvrtýho kojení měla, jak a  kdy jsem koho odstavila, jak jsem se už nestyděla... a jak mi z prsou nic nezbylo ;-)

O tom, jak by to mělo ohledně kojení být, jsem měla "jasno" od čtvrťáku na střední.
Tehdy jsme jakožto rodinná škola pod jednou střechou se zdrávkou vyfasovali, po vnitřním lékařství ve druháku a spoustě děsivejch historek z chirurgie ve třeťáku, pediatrii.
Ta nám jakožto holčičí třídě šla do hlav o poznání líp, než předchozí chirurgie... Já osobně jsem najednou místo trojky měla rovnou jedničku... Ale trvale mi toho v hlavě moc nezůstalo ani z ní. O tom, že praxí se toho člověk naučí víc a trvaleji, výmluvně svědčí i fakt, že když měl náš druhorozenej v únoru 2011 v necelejch dvou měsících svojí první laryngitidu, tak jsem vůbec netušila, která bije... A ejhle asi o rok či dva později se mi dostaly do rukou starý sešity ze střední, a z pediatrie na mne vypadla moje tehdejší písemka, z jara 1998, kde jsem o laryngitidě věděla první poslední... Hodnoceno za jedna... A vzápětí úspěšně zapomenuto.
Nicméně něco málo mi z výkladů vyučující pediatričky v paměti přece jen utkvělo trvaleji. Mezi tím i informace o kojení. A to sice, že se kojí první půl rok bez příkrmů a pak s příkrmama do dvou let. Nazdar. Tečka.
A tak jsem byla přesvědčená, že takhle to prostě zcela samozřejmě je... a víc to nijak neřešila.

Až tchýně mne asi tak dva tři týdny před porodem zaskočila, když se mne zeptala, jestli budu dítě kojit.
Vůbec jsem tu otázku nechápala, protože mne do tý chvíle absolutně nenapadlo, že by bylo možné byť jen uvažovat o čemkoli jiném, takže jsem jen zmateně odpovídala, že: "No... Jo..."
A ona se ptala dál, jestli vim, co je ohledně toho kojení nejdůležitější.
A já na to s prudce inteligentnim výrazem, že: "E... ne..."
Načež jsem se dozvěděla že: "CHTÍT kojit."
Asi bych měla doplnit, že tchýně je dětská sestra, a asi rok předtím začala dělat na novorozeneckym a měla za sebou celkem čerstvě kurz pro laktační poradkyně ;-)

Po tomhle rozhovoru jsem malinko znejistěla a snažila si o věci zjistit něco víc...
A pak, asi týden před porodem, jsem v krámě zašla i do uličky, v který jsem do tý doby nikdy nebyla... do tý plný plen a taky sušenejch mlík, s tim, že bych možná nějaký měla pro jistotu vzít, kdyby to kojení náhodou nešlo.
Při pohledu na ceny jsem zalapala po dechu a prudce zase vycouvala s hláškou, která ze mne spontánně, zcela nekontrolovaně, a poměrně nahlas vypadla: "No ty vole! Tak to tuplem doufám, že to kojení pude!"

úterý 5. února 2019

Zase jedno bezva ráno... a vysvědčení k tomu...

 To tak máte v bytě jak po výbuchu (ještě o trochu víc, než obvykle, ale celkově uznávám, že vlastně nic výjimečnýho ;-)...), načež vám večer manžel oznámí, že zítra, hned ráno, dorazí jeho maminka...

A tak ráno, krom obligátní přípravy svačin a snídaně, nalijete aspoň do záchoda nějakou tu dezinfekci, umejete umyvadlo od zbytků pasty a přeleštíte to zmatlaný zrcadlo nad nim...
Což je teda práce ve stylu "Sysifos hadra", protože už o tři dny později, se v něm opět nevidíte... Některýmu ze starších dětí se podle všeho podařilo plivnout pastu fakt vysoko, částečně to rozmatlat rukama a následně se to buď ono, nebo jiný dítě pokusilo umýt s pomocí stříkací pistole... Aspoň tak nějak k tomu, jak to zrcadlo vypadalo, mohlo podle mýho odhadu dojít. Ale to odbočuju, jako obvykle...

Po té, co vzbudíte děti a naženete je k oblíkání a o chvíli později i ke stolu, si k obvyklé ranní rutině přidáte ještě hledání desek na vysvědčení, neb si v sedm ráno děti vzpomenou, že ty, co maj na velký sešity jim nestačej...
Respektive ten druhorozenej si vzpomene. Ten nejstarší na to jednoduše peče dál i po lehce hysterickym výstupu "Mami já potřebuju!" toho mladšího.
Zato ovšem ten starší přijde o nějakejch deset minut později, takže těsně před odchodem, s tím, že už tři dny nemá čip na oběd, a div se nerozbrečí, že dneska už žádnej oběd nedostane...
Výsledkem následné pátrací rychloakce je jednak jeho značně uklizenější a odlehčenější aktovka a hlavně zjištění, že čip si spokojeně hoví v kapse jeho bundy.

A mezi všim tim veselym mumrajem, kdy v rychlosti obíráte z dětský židličky zapadlý nudle ze včerejšího oběda, se navíc slyšíte říkat věci jako: "Kdy že si blil?... Kam?... Na ubrus??? No výborný!... A co si blil? Vždyť si ten jogurt ještě ani neotevřel?... Jo, tys nejdřív sežral ty vitamíny... HM."
A v předsíni pak pro změnu žasnete: "Ty máš zase díru v tričku!? Dyť jsem ti schválně dala na dnešek nový! Kdy´s to stihnul rozkousat???"
"Né. Já tam strčil prst a najednou tam byla díra..."
A to už se jen hystericky smějete, protože co už taky jinýho... ;-)

Když konečně vyrazej kluci s tátou do školy, jdete ještě rychle doobléct třetí do školky a konečně taky sebe...
Mezitim dorazí babička, a vy jí tam zanecháváte samotnou s tou nejmladší a s instrukcí: "Bacha na ten ubrus. Je poblitej... Já ho pak vyměnim."
Takže vaši reputaci "skvělé hospodyňky" ta hromada nesloženýho prádla zabírající třetinu gauče, a dřez plnej nádobí, už vážně jenom jemně dokreslí...


Ale vysvědčení donesli kluci pěkný...
Tohle je toho mladšího...
Na to, že je línej číst a neodevzdává na výtvarce obrázky... zřejmě asi cítí s učitelkou výtvarnou neshodu, soudě z historky o "hnusný dýni"  a "celomodrym ptáku"...
Jo, dobrý.

A tohle je zas toho staršího...
Na to, že po něm nejdou přečíst odpovědi v písemkách a jednu písemku z matiky nepsal vůbec, protože byl moc unavenej :-/ Stejně jako na některejch z hodin tělocviku...
Jo, taky dobrý ;-)

A ano, anglinu maj oba za jedna... tu, hlavně díky sledování zahraničních videí a hraní her v angličtině, už možná uměj líp jak já... Ne že by umět anglicky líp jak já, bylo něco extra těžkýho ;-)