Prohledat tento blog

pondělí 29. ledna 2018

Sušenky s razítky od Tescomy

Tenhle článek o našem prvním povánočním pečení (ještě pořád máme nějaké to cukroví) jsem se rozhodla nezařadit mezi recepty, ale mezi recenze, neb i když v něm jde o pečení, jedná se spíš o recenzi na jeden "tescomáckej" výrobek.


Naše třetí se po těhle razítkách na sušenky sápala při každý návštěvě Tescomy už skoro dva roky a taky nám je velice výmluvně a opakovaně ukazovala v katalogu... a pak jsme jednoho podzimního dne při návštěvě obchodu zjistili, že je maj zrovna v akci asi o třetinu ne-li víc levnější... a vzali jí je pod stromek.
Měla z nich strašnou radost. A když jsem jí před tímhle víkendem řekla,

pátek 26. ledna 2018

Sněžítka

Možná si vzpomínáte na náš adventní seznam. Musím přiznat, že některé z bodů, jsme stíhali se zpožděnim, třeba vánoční přáníčka jsme vyráběli asi o týden později a posílali je úplně na poslední chvíli... a čtyři z bodů jsme s dětmi nestihli splnit vůbec. Dva tedy především proto, že tatínek si nabral nějak moc směn, aby pak měl přes svátky volno, takže s dětmi Betlém z perníku ani neupekl, natož aby ho následně sestavoval... Já jsem pro změnu s dětmi nezvládla perníčky ozdobit a pro nedostatek času jsem nakonec odložila i výrobu sněžítek.
Ke sněžítkům jsme se tak s dětmi dostali až před týdnem. Alespoň jsem měla čím je zabavit, když manžel zrovna spal po noční, a děti byly na nějaký courání po venku příliš nachcípaný (a já ostatně ještě nachcípanější).
Veškeré potřebné věci jsem postupně kupovala už v průběhu prosince, takže jsme se mohli vrhnout rovnou na věc.

čtvrtek 25. ledna 2018

O špatnym sluchu, mizerný dikci a "týranejch matkách"

Dnes uprostřed noci jsem nemohla spát...
Ponejprv mne pořád lechtalo v uchu... a pak jsem nějak moc začala přemýšlet a vzpomínat...
Znáte to, jak se člověku rozjede mozek, usíná se špatně.
Nakonec jsem musela vstát a hodit na papír pár poznámek pro tenhle článek, aby ten splašenej mozek ztratil dojem, že si to musí všechno pamatovat a konečně se uklidil a usnul :-).

Aby bylo zcela jasno, v článku nepůjde o uši, sluch a dikci dětí, i když i to by vydalo na článek, ale o uši, sluch a dikci nás dospělých.
Ostatně něco o uších dětí jsem psala už tady a co se jejich dikce týče, tak mám s nejstarším rok a půlroční zkušenost s logopedií, s druhorozeňákem tříměsíční a zrovna dnes jsem si u doktorky vyzvedla žádanku na logopedii pro naší třetí.

Můj manžel mi často říká, že špatně slyšim, a ať už jdu konečně k doktorovi nechat si ty uši odborně vyčistit.
Nu, je fakt, že jsem vždycky v hluku ulice nebo při tekoucí vodě strašně špatně rozuměla mluvenýmu slovu... to platilo už někdy na střední...
A vzpomínám si, jak jsem někdy ve dvaceti potkala plakát na divadelní hru nesoucí název: "Víš přece, že neslyšim, když teče voda" ... a už tehdy jsem ten výrok velice dobře chápala z vlastní zkušenosti.

Taky si vzpomínám, jak jsem byla na začátku osmé třídy v nové škole usazena do lavice k sympatický holce s vlasy pečlivě sčesanými dozadu do spony, kterou jsme pak s jednou další spolužačkou jednim opatrnym zmáčknutím rády nenápadně zezadu rozepínaly...
Což od nás bylo fakt ošklivě škodolibý, ale když ona se vždycky tak kouzelně čílila, a starostlivě si to upravovala zpět, že bylo těžký odolat ;-)... 
A tahle holka se mi tenkrát představila... jenže zrovna v tu chvíli venku projelo auto...
Tak jsem se jí ptala, jakže se jmenuje a ona se mi představila zas...
A zase přesně ve chvíli, kdy projelo další...
A mně už bylo blbý se ptát znovu a tak jsem asi tři dny nevěděla, jak se jmenuje...
Aneb: "Tak co, s kym sedíš v lavici?"
"S takovou světlovlasou holkou."
"A jak se jmenuje?"
"Nevim."
"Jakto?"
"Já jí nerozuměla."
:-D

A časem se to tak nějak zhoršuje.
Určitě tomu nepomáhá dennodenní hluk v naší domácnosti, zejména nejrůznější ječení a náhlý výkřiky dětí...
Ostatně jsem kdysi před lety, ještě jako bezdětná, viděla v nějakejch novinách tabulku zobrazující výsledky jakéhosi výzkumu, podle který bylo zaměstnáním v němž je člověk vystavován největšímu hluku učitelka v mateřské škole, na druhym místě, tedy až za učitelkou ve školce a hned před učitelkou na základce, pak byl chlap se sbíječkou... ovšem ten mívá při práci na uších takový chránící klapky.
Vzhledem k tomu, že jsem rok učila na základce a vzhledem k tomu, co mi doma předváděj moje děti, výsledkům z tý tabulky docela dost věřim ;-).

Vůbec nejlepší pak nepochybně pro mý uši bylo, kterak mi do jednoho z nich ve věku jednoho roku zařvala naše třetí...
Znáte takovou tu situaci, jak dítě spadne, začne nabírat... a vy ho zvednete a konejšivě přivinete k sobě, jeho hlavu složíte na svoje rameno...
A v tu chvíli dítě konečně nabere dostatek dechu, aby zplna hrdla co nejhlasitěji zařvalo...
Přímo vám do ucha.
Tenkrát mi v něm hvízdalo po zbytek dne a vždycky když naše třetí zaječí tenhleten svůj tón, tak mne v něm znovu píchne.

Takže sumasumárum, můj sluch neni nic extra... ale stejně jsem přesvědčená, že na tom, že svýmu muži často špatně rozumim co říká, má svůj podíl i on.
Míváme v tomhle směru bezvadný hádky, jejichž obvyklý scénář vypadá asi takto:
"Jsi hluchá! Dojdi si konečně s těma ušima někam!"
"Nejsem hluchá! Ty máš špatnou dikci!"
"Né, já nemám nic špatný, ty si hluchá."
"Slyšim možná trochu hůř, ale ty máš mizernou dikci."
... a tak podobně a tak dokola... ve staří budem úžasná dvojka :-D

Aby bylo jasno, můj muž docela často mluví tak jako na půl huby... A pak mu rozumim opravdu extra blbě.

Nejvtipnější ovšem naše hádka o to, kdo za to, že máme tenhle problém s dorozuměním může, byla asi předevčírem, kdy v rámci jedný z těch hádek najednou muž prohlásil:
"Ne, to TY máš špatnou dikci!"
A já se najednou slyšela, jak s důrazem a takovym lehce povýšenym tónem, kterej jsem vždycky nesnášela u svý matky, říkám: "Já mám náhodou VÝBORNOU dikci."
Po kterýmžto prohlášení jsem vybuchla smíchy, neb jsem naprosto dokonale nezvládla dikci slova "dikce".
Uznejte, že zvorat dikci zrovna tohohle slova, a ještě k tomu ve větě, kterou prohlašujete, jak dobrou dikci máte... No... To je prostě k popukání ;-)

Každopádně to není jen sluch, co přičiněním mých dětí trpí.
Zrovna nedávno jsme četli s dětma Čapkovu Dášeňku... a já na konci strašně soucítila s vypelichenou vorvanou mámou Iris... neb tak nějak vypelichaně a vorvaně se sama cítim.
Třebas vlasy mi poslední dobou dost prořídly...
Z části asi vlivem hormonů a  z části na tom maj podíl i ručky naší nejmladší... takže řeči o vypelichanosti vlastně nejsou žádnou nadsázkou.
To bylo ostatně taky vtipný...
Mi jedno podzimní dopoledne, když už byly děti ve škole a školce a doma jen nejmladší, najednou muž povídá: "Ty máš tady pleš."
"Blbost, to mám jen tak blbě přeležený," tvrdila jsem v odpověď...
Nicméně mi to pak nedalo a šla jsem najít malý zrcátko, kterym jsem se pak v koupelně před velkym zezadu prohlížela...
A ejhle! Lysina asi 5 cm v průměru!
Supéééér!

A vtipnej byl odpoledne i druhorozeňák.
Po té co jsem dětem říkala, že maminka má pleš, povídá: "Já vim! Já jí viděl, když si dávala prádlo do pračky."
"Jo? A že si nic neřek."
Na což on odpověděl s nenucenou samozřejmostí: "Já myslel, že to víš."
No, teď jim už měsíc a půl nějaký aminokyseliny v tobolkách a vypadá to, že tam něco začíná růst.

Další dobrá věc krom trhání vlasů je dupání malejma nožkama po lejtkách když si k něčemu máma klekne na zem.
Tohleto bezvadný mučeníčko, u kterýho maminka báječně ječí "Au! AU! To bolí! Slez!" se navíc s tim trháním vlasů bezvadně kombinuje.
Máminy vlasy jsou totiž nejlepší držák, že ano?
A pak je tu další bezva mučení...
Snad každý mámě někdy její dítě poškrábalo sliznici v nose.
To je prostě strašně přitažlivý místo pro dětský prstíky...
Je to kupříkladu moc fajn probuzení, pokud si máma dovolí spát dýl nebo usnout dřív, než dítě.

Párkrát mne taky naše nejmladší škrábla do oka.
To je taky super, chodit několik minut s jednim uslzenym zavřenym okem, bát se ho otevřít a doufat, že to bude v pořádku.
Jestli mi tohle provádělo i některý ze starších dětí si nepamatuju. Buď je to specialita naší nejmladší, snažit se mi sáhnout do očí, a nebo mi má milosrdná paměť dala už zapomenout.

Naše třetí se ke mně zase občas něžně přitulí a pak mne se zvláštní urputností začne štípat do hřbetu ruky...
A nechce pochopit, že mne to bolí a že to dělat nemá, a nechce a nechce...
Ještě se vždycky strašně ublíženě rozbrečí, že se nechci nechat štípat.
A když si jí po dvou třech napomenutích dovolim plácnout (značně symbolicky) přes tu štípající ruku, no to je pro ni strašná křivda...
To je řev, že praskaj bubínky i těm v přízemí.

No zkrátka a dobře, jak už jsem psala, si často připadám jako ta vypelichaná, vorvaná, okousaná psí máma Iris.

A ještě na něco jsem si vzpomněla.
Občas mně děti inspirujou k takovejm šílenejm popěvkům a jeden takovej, kterej se hodí k tématu tohoto článku a o kterej se s váma tímto podělím, se mi podařilo i vzácně zapsat do místa na poznámky v diáři pod názvem "Hymna pro týrané matky".
Nečekejte žádný světaborný verše, část jich je takzvaně "absolutních" a zbytek je zas volnej.
Snad je mi omluvou, že to ze mne padalo při fyzickym mučení ;-)...

Tady je:
"Hymna pro týrané matky"

1. Mám zubů plnou hubu a mámu držim za vlasy.
Jó mám zubů plnou hubu. Áááá. A mámy vlasy v dlani mám.

Ref.: A to je pane věc, mámě pustit flašku na palec.
        Jó to je pane věc, pustit mámě flašku na palec.

2. Pak jí prstem dloubnu do oka, až je z toho celá divoká.
Dloubnu mámu do oka, až je z toho divoká.

3. A nos jí hloubkově prozkoumám, zvnitřku pěkně poškrábám.
Jó nos zvnitřku bezva prozkoumám, ať ví že nehtíky mám.

4. Když mi pak ty nehty ostříhá, budu řvát co že dělá.
Jó když mi ty nehty ostříhá, budu řvát jak šílená.

5. A pak v noci při kojení, nad hryzání prsou není.
Jó věz, že při kojení hryzání prsou je fajn!

středa 24. ledna 2018

Masová roláda





Přiznám se, že od vánočky jsem nic sladkého nepekla... Nějak máme pořád dost cukroví.
Tak se s váma dnes podělím o trochu jinej recept do trouby... snad nebudete moc zklamaný, že je to maso ;-).

U nás každopádně dobrý... Masová roláda zmizela minulej týden rychle...
A naše třetí právě uviděla úvodní fotku tohohle článku u mne v počítači a hned volala: "Mňááám!"
"Jó? To ti chutnalo?" ptám se jí.
"Hmm..." přikyvuje a tváří se mlsně... labužnice moje :-) 
I ten špenát z přílohy zblajzla a ještě si ho přidala ;-)

Tak a teď ten recept, aby jste věděli, jak na tu dobrotu.

Tričko pro čtyřotce


 Dnes se chci pochlubit, co se mi přes asistenci našich dětí podařilo vytvořit pro manžela k Vánocům.
Abych jim moc nekřivdila, jejich asistence sice byla náročná, ale ony samy byly zároveň inspirací pro tuhle moji práci. 
Rozhodla jsem se totiž namalovat pro manžela tričko, na kterym budou všichni mý nejbližší, tedy manžel a všechny naše děti, které záhy zjistily, co to maminka podniká. Ti tři starší jeden přes druhýho furt dokola halekali, kdo je kdo a co kdo dělá (ten mu sedí za krkem, ta mu leží na ruce a on nemůže hejbat myší, ta ho tahá za vousy...). 
Druhorozeňák se snažil strašně nenápadně krást barvy a vyzkoušet, jak že se s nima maluje. 
A nejmladší se střídavě pokoušela o totéž z jedné strany, z druhé se pokoušela tlápnout mi ručkama do malby a zespoda se snažila pod stůl stáhnout tričko.
Řeknu vám, při malování na triko vážně neni nad podobnou asistenci... ale nakonec se práce vcelku zdařila a čtyřotce výsledek pobavil a hrdě ho nosí.

Takhle to celé dopadlo :-).... 


Takhle to totiž v reálu u nás vypadá, když muž paří na PC hry, často on-line s jinejma hráčema... občas to komentuje slovy: "Já až jednou budu hrát bez dětí,

čtvrtek 18. ledna 2018

O svačinách chutných a nechutných

Tak mne ten můj druhorozenej minulej týden zase jednou totálně dostal...

Se školníma svačinama je to obecně u nás veselý... kolikrát jí kluci přinesou celou... A já se táži proč... a dozvídám se samý zajímavý věci:
"Já jsem nemohl jíst svačinu...", "Oni mne nenechali...", "Já musel jít ven...", "Já musel dostavět tu loď z lega...", "Já musel...", "Já nemoh..." "Ale, mami! Ta svačina byla moc veliká!"...
Určitě to znáte... Znáte to, že jo? Teď opravdu doufám, že to znáte... Pokud to znáte, tak nepochybně chápete mou touhu po tom, že to taky znáte ;-).

Ale minulej týden to byla vážně pecka: "Ta svačina je nechutná!"
"Cože?" zkoprněla jsem v úžasu.
"Nechutná mi! Je hnusná!"
"Chleba se sýrem a šunkou je nechutnej?" ověřuju si, že předmětem jeho rozmrzení

středa 17. ledna 2018

Malá mezivolební douška

Poslední dobou jsem psala málo... Nejdřív jsem hodně času věnovala přípravám na Vánoce. Pak jsme byli po Vánocích pryč... vrátili se nemocní... a pak jsem, víc než čím jiným, žila volbami... A to tak, že mi manžel říkal: "Vypni už konečně ty prezidenty a pojď se věnovat dětem nebo domácnosti..."
Copak děti, ty si v nejhorším samy řekly... ale domácnost ta šla stranou opravdu tvrdě, což můj na pořádek vysazenej manžel nesl obzvlášť těžce ;-).

První kolo tedy máme za sebou a o postupu do druhého je rozhodnuto... a já se pomalu vracím ke svýmu všednodennímu životu a taky ke psaní o všem, co s ním souvisí...

Ale ještě před tím, než budu zase psát převážně o dětech, musím napsat tenhle článek o volbách.


Musím přiznat, že z výsledků prvního kola jsem dost zklamaná. 
Někteří sice jásají, že

pondělí 8. ledna 2018

Zabarveno do tyrkysu... Sukýnka + fotonávod

Z důvěryhodného zdroje se ke mně doneslo, že tou naprosto a absolutně nejvíc in barvou nadcházejících dní bude tyrkysová...

Nojo, jenže ve skříni v tyrkysu nic... jen mezi látkami jedna tmavší... (na většině fotek vypadá modřejší, než je ve skutečnosti). Už nějaký tři roky tam čeká na to, až si z ní ušiju sukni... A tak bylo rozhodnuto... 
Sukně se bude šít teď!

V zásobách jsem vyhrabala krásný kraječky a vrhla se na věc.

pátek 5. ledna 2018

38,5°C a Zvonilka

Tak jsme se v úterý vrátili z povánočního pobytu u manželova strýce na chalupě s krbem (ta správná romantika pro konec kalendářního roku)... Nemocní... Postupně jsme od třicátýho prosince do prvního ledna odpadli všichni, až na třetí, která si horečky odbyla už od třiadvacátýho do šestadvacátýho, tedy přes Vánoce.
Tudíž nám ten přelom roku jaksi nevyšel tak docela podle představ...
Ale řeknu vám, že po té, co jsem po návratu všechno vybalila a dala prát první várku prádla, udělala dětem večeři, změřila jim teplotu, umyla je, nadávkovala jim léky proti horečce a kašli... no spíš chrchli ;-),  "vydrátkovala jim kejkláky" (to vždycky říkával náš tatínek: "Vydrátkuj si kejkláky."), a uložila je do pelechů... a následně se dostala k tomu, že jsem během věšení prádla změřila teplotu i sobě... a teploměr mi ukázal 38,5°C... tak v tu chvíli jsem VĚDĚLA, že