Prohledat tento blog

čtvrtek 25. ledna 2018

O špatnym sluchu, mizerný dikci a "týranejch matkách"

Dnes uprostřed noci jsem nemohla spát... ponejprv mne pořád lechtalo v uchu... a pak jsem nějak moc začala přemýšlet a vzpomínat... Znáte to, jak se člověku rozjede mozek, usíná se špatně.
Nakonec jsem musela vstát a hodit na papír pár poznámek pro tenhle článek, aby ten splašenej mozek ztratil dojem, že si to musí všechno pamatovat a konečně se uklidil a usnul :-).

Aby bylo zcela jasno, v článku nepůjde o uši, sluch a dikci dětí, i když i to by vydalo na článek, ale o uši, sluch a dikci nás dospělých. Ostatně něco o uších dětí jsem psala už tady a co se jejich dikce týče, tak mám s nejstarším rok a půlroční zkušenost s logopedií, s druhorozeňákem tříměsíční a zrovna dnes jsem si u doktorky vyzvedla žádanku na logopedii pro naší třetí.

Můj manžel mi často říká, že špatně slyšim, a ať už jdu konečně k doktorovi nechat si ty uši odborně vyčistit. Nu, je fakt, že jsem vždycky v hluku ulice nebo při tekoucí vodě strašně špatně rozuměla mluvenýmu slovu... to platilo už někdy na střední... A vzpomínám si, jak jsem někdy ve dvaceti potkala plakát na divadelní hru nesoucí název: "Víš přece, že neslyšim, když teče voda" ... a už tehdy jsem ten výrok velice dobře chápala z vlastní zkušenosti.
Taky si vzpomínám, jak jsem byla na začátku osmé třídy v nové škole usazena do lavice k sympatický holce s vlasy pečlivě sčesanými dozadu do spony, kterou jsme pak s jednou další spolužačkou jednim opatrnym zmáčknutím rády nenápadně zezadu rozepínaly... Což od nás bylo fakt ošklivě škodolibý, ale když ona se vždycky tak kouzelně čílila a starostlivě si to upravovala zpět, že bylo těžký odolat ;-)...  A tahle holka se mi tenkrát představila... jenže zrovna v tu
chvíli venku projelo auto... Tak jsem se jí ptala, jakže se jmenuje a ona se mi představila zas... a zase přesně ve chvíli, kdy projelo další... A mně už bylo blbý se ptát znovu a tak jsem asi tři dny nevěděla, jak se jmenuje...
Aneb: "Tak co, s kym sedíš v lavici?"
"S takovou světlovlasou holkou."
"A jak se jmenuje?"
"Nevim."
"Jakto?"
"Já jí nerozuměla."
:-D
A časem se to tak nějak zhoršuje. Určitě tomu nepomáhá dennodenní hluk v naší domácnosti, zejména nejrůznější ječení a náhlý výkřiky dětí... Ostatně jsem kdysi před lety, ještě jako bezdětná, viděla v nějakejch novinách tabulku zobrazující výsledky jakéhosi výzkumu, podle který bylo zaměstnáním v němž je člověk vystavován největšímu hluku učitelka v mateřské škole, na druhym místě, tedy až za učitelkou ve školce a hned před učitelkou na základce, pak byl chlap se sbíječkou... ovšem ten mívá při práci na uších takový chránící klapky. Vzhledem k tomu, že jsem rok učila na základce a vzhledem k tomu, co mi doma předváděj moje děti, výsledkům z tý tabulky docela dost věřim ;-).
Vůbec nejlepší pak nepochybně pro mý uši bylo, kterak mi do jednoho z nich ve věku jednoho roku zařvala naše třetí... Znáte takovou tu situaci, jak dítě spadne, začne nabírat... a vy ho zvednete a konejšivě přivinete k sobě, jeho hlavu složíte na svoje rameno... a v tu chvíli dítě konečně nabere dostatek dechu, aby zplna hrdla co nejhlasitěji zařvalo... přímo vám do ucha.
Tenkrát mi v něm hvízdalo po zbytek dne a vždycky když naše třetí zaječí tenhleten svůj tón, tak mne v něm znovu píchne.

Takže sumasumárum, můj sluch neni nic extra... ale stejně jsem přesvědčená, že na tom, že svýmu muži často špatně rozumim co říká, má svůj podíl i on.
Míváme v tomhle směru bezvadný hádky, jejichž obvyklý scénář vypadá asi takto:
"Jsi hluchá! Dojdi si konečně s těma ušima někam!"
"Nejsem hluchá! Ty máš špatnou dikci!"
"Né, já nemám nic špatný, ty si hluchá."
"Slyšim možná trochu hůř, ale ty máš mizernou dikci."
... a tak podobně a tak dokola... ve staří budem úžasná dvojka :-D
Aby bylo jasno, můj muž docela často mluví tak jako na půl huby... a pak mu rozumim opravdu extra blbě.
Nejvtipnější ovšem naše hádka o to, kdo za to, že máme tenhle problém s dorozuměním může, byla asi předevčírem, kdy v rámci jedný z těch hádek najednou muž prohlásil:
"Ne, to TY máš špatnou dikci!"
A já se najednou slyšela, jak s důrazem a takovym lehce povýšenym tónem, kterej jsem vždycky nesnášela u svý matky, říkám: "Já mám náhodou VÝBORNOU dikci."
Po kterýmžto prohlášení jsem vybuchla smíchy, neb jsem naprosto dokonale nezvládla dikci slova "dikce".
Uznejte, že zvorat dikci zrovna tohohle slova, a ještě k tomu ve větě, kterou prohlašujete, jak dobrou dikci máte... no... to je prostě k popukání ;-)

Každopádně to není jen sluch, co přičiněním mých dětí trpí.
Zrovna nedávno jsme četli s dětma Čapkovu Dášeňku... a já na konci strašně soucítila s vypelichenou vorvanou mámou Iris... neb tak nějak vypelichaně a vorvaně se sama cítim.
Třebas vlasy mi poslední dobou dost prořídly... z části asi vlivem hormonů a  z části na tom maj podíl i ručky naší nejmladší... takže řeči o vypelichanosti vlastně nejsou žádnou nadsázkou. To bylo ostatně taky vtipný... Mi jedno podzimní dopoledne, když už byly děti ve škole a školce a doma jen nejmladší, najednou muž povídá: "Ty máš tady pleš."
"Blbost, to mám jen tak blbě přeležený," tvrdila jsem v odpověď... Nicméně mi to pak nedalo a šla jsem najít malý zrcátko, kterym jsem se pak v koupelně před velkym zezadu prohlížela... A ejhle! Lysina asi 5 cm v průměru! Supéééér!
A vtipnej byl odpoledne i druhorozeňák. Po té co jsem dětem říkala, že maminka má pleš, povídá: "Já vim! Já jí viděl, když si dávala prádlo do pračky."
"Jo? A že si nic neřek."
Na což on odpověděl s nenucenou samozřejmostí: "Já myslel, že to víš."
No, teď jim už měsíc a půl nějaký aminokyseliny v tobolkách a vypadá to, že tam něco začíná růst.

Další dobrá věc krom trhání vlasů je dupání malejma nožkama po lejtkách když si k něčemu máma klekne na zem. Tohleto bezvadný mučeníčko, u kterýho maminka báječně ječí "Au! AU! To bolí! Slez!" se navíc s tim trháním vlasů bezvadně kombinuje. Máminy vlasy jsou totiž nejlepší držák, že ano?
A pak je tu další bezva mučení... Snad každý mámě někdy její dítě poškrábalo sliznici v nose. To je prostě strašně přitažlivý místo pro dětský prstíky... Je to kupříkladu moc fajn probuzení, pokud si máma dovolí spát dýl nebo usnout dřív, než dítě.
Párkrát mne taky naše nejmladší škrábla do oka. To je taky super, chodit několik minut s jednim uslzenym zavřenym okem, bát se ho otevřít a doufat, že to bude v pořádku. Jestli mi tohle provádělo i některý ze starších dětí si nepamatuju. Buď je to specialita naší nejmladší, snažit se mi sáhnout do očí, a nebo mi má milosrdná paměť dala už zapomenout.
Naše třetí se ke mně zase občas něžně přitulí a pak mne se zvláštní urputností začne štípat do hřbetu ruky... A nechce pochopit, že mne to bolí a že to dělat nemá, a nechce a nechce... Ještě se vždycky strašně ublíženě rozbrečí, že se nechci nechat štípat. A když si jí po dvou třech napomenutích dovolim plácnout (značně symbolicky) přes tu štípající ruku, no to je pro ni strašná křivda... To je řev, že praskaj bubínky i těm v přízemí.

No zkrátka a dobře, jak už jsem psala, si často připadám jako ta vypelichaná, vorvaná, okousaná psí máma Iris.

A ještě na něco jsem si vzpomněla.
Občas mně děti inspirujou k takovejm šílenejm popěvkům a jeden takovej, kterej se hodí k tématu tohoto článku a o kterej se s váma tímto podělím, se mi podařilo i vzácně zapsat do místa na poznámky v diáři pod názvem "Hymna pro týrané matky". Nečekejte žádný světaborný verše, část jich je takzvaně "absolutních" a zbytek je zas volnej. Snad je mi omluvou, že to ze mne padalo při fyzickym mučení ;-)...

Tady je:
"Hymna pro týrané matky"

1. Mám zubů plnou hubu a mámu držim za vlasy.
Jó mám zubů plnou hubu. Áááá. A mámy vlasy v dlani mám.

Ref.: A to je pane věc, mámě pustit flašku na palec.
        Jó to je pane věc, pustit mámě flašku na palec.

2. Pak jí prstem dloubnu do oka, až je z toho celá divoká.
Dloubnu mámu do oka, až je z toho divoká.

3. A nos jí hloubkově prozkoumám, zvnitřku pěkně poškrábám.
Jó nos zvnitřku bezva prozkoumám, ať ví že nehtíky mám.

4. Když mi pak ty nehty ostříhá, budu řvát co že dělá.
Jó když mi ty nehty ostříhá, budu řvát jak šílená.

5. A pak v noci při kojení, nad hryzání prsou není.
Jó věz, že při kojení hryzání prsou je fajn!

Žádné komentáře:

Okomentovat