Králík... aneb Povedený dárek pro celou rodinu...

 Tak máme od 25. prosince nového člena rodiny...

Naše nejmladší, ta, co už rok a půl zpátky hlásila, že bude doktorka pro zvířátka, a že bude léčit králíčky a žraloky, tak právě ta si snad odjakživa každou chvíli přála nějaký zvíře...

"Mami, já bych chtěla kočičku,... myšičku,... králíčka..." 

"Mami? Proč nemáme pejska?"

"Protože by nám chcal do bot!" to jí tenkrát takhle svérázně vysvětlil náš druhorozeňák... Ups... 🙊

A pak, když na podzim přišla manželova sestra s tim, že by ta naše nejmladší mohla od nich dostat k Vánocům králíčka, že sousedi maj zakrslýho beránka, a že ho chtěj prodat, protože ta jejich (asi čtyřletá) holčička ho strašně trápí... (No, nejsem si jistá, jestli si s tou naší holčičkou nějak zvlášť polepšil...) Tak tehdy jsme nějak podlehli, a víceméně to odkejvali, že možná teda jako snad třeba i... jo.

25. prosince, kdy se u švagrovců slavily společné Vánoce, jsem zrovna byla v práci... A tam mi manžel na mobil poslal tuhle fotku...

"Ty kráso!😱" psala jsem mu v odpověď. "To je obrovský zvíře! Já ho čekala tak polovičního!!!"

Že prej ho snad krmili chlebem, a on jim takhle přerostl, nebo co...? Já nevim... Nerozumim tomu... Jestli někdo víte, jak tohle funguje, tak mi napište do komentáře. 😉

No, byla k němu i klec se záchodem, pítkem, boudou, která mu ovšem byla malá, a taky obrovskej pytel sena, přes kterej jsem se po návratu málem nedostala domu.

Z počátku nás mile překvapilo, že čůrá výhradně do svýho záchůdku... 

Což mu ovšem vydrželo do chvíle, než druhej den vyskočil na gauč... 

A třetí den... 

A čtvrtej...

A pátej den na postel...

A nějakej další zas...

A takhle je to furt...

Teď jsem mu do klece koupila takovej měkkej pelíšek, místo tý prťavý boudy, do který se nevešel...

A ten blbec si myslí, že má dva záchody... 

Na druhou stranu jsem pak o Silvestru psala muži do práce: "Heč, mám průjem, migrénu a uřvaný děti. 🤪 Králíček je nejhodnější. Jedinej tu nevříská." 

Jo, tohle je na králíkovi super. Neštěká, nemňouká, nevříská jako andulky... 

Nebo jako naše děti... 

Jenom tak legračně pochrochtavá, když se mu chce dovádět. Občas bůhvíproč dupne. To jsem zatim nerozluštila proč... Prostě sedí, čumí, a pak najednou povyskočí, jen tak trochu a strašně rychle, a prudce dupne... Buch! Prve jsem koukala, kde co spadlo... Taky trochu štrachá, když rve ze zásobníku seno, nebo se někam snaží dostat... Třeba zpod skříně za otevřenej šuplík, kde neni úplně jednoduchý ho najít...

Prostě krásně tichý zvíře...

Co je ale hodně blbý, že hryže nejen seno a mrkev a salát a jabka a granule... 

Asi po týdnu, co nám doma pobíhal, jsme pohli vánočním stromkem, a vypadlo z něj asi dvacet čísel drátu se třema kdysi svítícíma hvězdičkama... Sice jsme všechny světýlka předtím zvedli nahoru, aby na ně nemohl... ale někde vzadu se evidentně jedny uvolnily a spadly níž... 

A teď o víkendu za mnou přišel brečící druhorozeňák a ukazoval mi překousnutej drát od sluchátek... Prej jak hrál, tak mu asi drát spadl níž... a najednou mu zmlkly... 

Radost...

No, už si se ségrou domluvil, že králík je její, tak mu ona koupí nový... Naštěstí pro ni, byly jen za čtyři stovky...

Jo, to už jsem říkala, že si teď myslí, že má v kleci dva záchody... A ještě něco, když mu ten pelíšek čistim, a bobky mu hážu do záchoda, tak ho to evidentně strašně rozčiluje, a ňafá po mně... A dvakrát mne i kous...🥺 Ne nijak hluboko, ale stejně teda... 

Jsou tu chovatelé králíků? 

Nějaká rada by byla? 

Jak to řešit?

A pak jsou tu drápy... 

Mám strach mu je stříhat... 

Sice jsem na ně už koupila kleštičky, ale píšou na nich, že stříhat máme jen tu světlou průhlednou část, a pokud má náš mazlíček drápy tmavé, což je náš případ, máme s ním vyrazit za odborníkem... 

Takže teď hledám veterináře pro jednoho přerostlýho zakrslíka... 😁

Ideálně co nejdřív, v pondělí šíleně poškrábal muže a včera mne... 😏

Muž se od tý doby přiklání k řešení, který jsem navrhovala první dny já... Stáhnem ho a upečem 😁

No, dáme mu ještě šanci... 😉

Ale vzhledem k tomu, že jsem v životě neměla jiný zvíře, než rybičky, tak budu fakt ráda za každou vaši radu, a za každej váš tip... Ať už tady, nebo na fb... 😉🐇♥️

Tak co?

Máte doma zvíře?

Jaký?

A jak se jmenuje?

Ten náš byl první týden Dominik. Pak ho nejmladší přejmenovala... netušim už jak... O týden později mu beztak říkala zas Dominik... A před dvěma týdny od tety zjistili, že se dřív jmenoval Lojzík, tak mu teď říká Lojzíku...

Muž mu teď začal říkat Tutanchámone, a občas o něm bůhvíproč, mluví jako o krtkovi...😁

No... já mu říkám obvykle buď králíčku, a občas, když už mi to množství bobků úplně všude, co zvládne nakadit za jedno jediný dopoledne, jde už hodně na nervy, Bobkátore... 😎

O dárcích a taky trošku o dárcích

 Sice už je únor, ale já se ještě vracím k Vánočním dárkům...

Potřebuju se prostě pochlubit, co krásnýho jsem dostala, a taky se chci ohledně dárků podělit o jednu vlastně docela vtipnou historku obohacenou o jisté morální dilema... ale to až nakonec ;-)

Prvního super krásnýho dárku jsem se tyhle Vánoce dočkala u manželovejch příbuznejch...

Dostala jsem tam dva balíčky, a oba jsem tvarem odhadla na bonboniéru...  Ovšem ta jedna byla výrazně těžší... fakt podezřele těžká... To proto, že ve skutečnosti skrývala tyhle nádherný akvarelky!!!

Jojojo! Přesně o těch jsem psala na jaře, že je chci ;-)

Muž se nechal na podzim slyšet, že mi žádný barvy kupovat nebude, že prej jich mám spoustu... Prohlásil to tak rezolutně, že jsem se s nima už rozloučila...

Nakonec ta zařídil u svejch příbuznejch... čímžto svý prohlášení splnil, a přesto ty barvy mám... 💗

Tak už je vesele zkoušim... 

Ty barvy jsou prostě úžasný! Z některejch odstínů jsem úplně paf.

Dalšího hodně hustýho dárku jsem se následně dočkala doma od manžela...

Chytré hodinky! No jo.. i mně tenhle hit dostihl...

Muž teda asi doufal, a asi ještě doufá, že mne skrze ně donutí k běhání... ale hodinky jsou rozumný a nabízej mi spoustu zajímavějších činností včetně asi pěti různejch tanečních módů... ;-)

Další zajímavá funkce je, že mi to měří jak dlouho jsem spala, jak hluboce, kdy jsem usnula a tak... 

Což mi připomíná, jak tuhle říkal muž dětem, že už aby byly v posteli, že už jsme unavený, a pak se opravil, že maminka neni unavená, že ta v noci spala, že to on je unavenej, že spal po noční jen čtyři a půl hodiny... 

A já přemýšlela, jestli mu mám ukázat tenhle displej svejch hodinek... 

A nebo snad radši ani ne... :-D

No... měří to všechno možný... Zkrátka hezká hračka je to.

Musim ovšem říct, že mně ty hodinky uměj taky pěkně nakrknout... 

Třeba když na mně začnou bzučet, že se mám hýbat ve chvíli, kdy maluju... 

Člověk se tak hezky soustředí, tvoří... Ponořenej...  

A ty magorky ho z toho flow oprskle vyrušej, a prý: "Vstávejte a hejbejte se!"...

Nebo začnou takhle bzučet deset vteřin po té, co si sednu na mísu... :-/

A tuhle spustily, sotva jsem si sedla k obědu a dala do huby první lžíci polívky... to jsem měla vážně chuť bejt na ně sprostá... :-D

Mimochodem... zpátky k bonbonierám... A taky k tý v úvodu zmíněný historce...

Před těmito Vánoci jsem totiž skoro tři měsíce řešila dilema zda říct či neříct... Co? Komu?...

No...

Vezmu to od začátku...

O Vánocích 2019 mi ségra nad balíčkem od nich, kterej jsem zrovna vybalovala, plna entuziasmu povídá: "Chtěla jsem ti nejdřív koupit maliny v hořký čokoládě, ale zrovna jsem je nikde nemohla sehnat, a pak jsem narazila na tohle, že to máš přece vůbec nejradši a vzala jsem ti to..." 

A já se snažila nad právě dovybalenou krabičkou Mon Chéri tvařit nějak... no sama vlastně nevim přesně jak... Naštěstí všude kolem bylo rušno od našich i jejich dětí, takže nebylo těžký převýst pozornost prakticky okamžitě někam jinam...

Muž mi pak doma večer povídá: "Já myslel, že Mon Chéri nemáš ráda?"

"Jo... Snad úplně jediný bonbóny, který nejim... Zjevně si ségra pamatuje, že k nim mám silnej emocionální vztah, jenom už jaksi zapomněla jakej."

"Já jsem si říkal, že se trochu zvláštně tváříš, ale teda držela ses hezky... Řekneš jí to?"

"Já nevim... Asi spíš ne..."

"Abys je příště nedostala zas..."

"Nestraš..."

O Vánocích 2020 jsme se osobně nesešli, páč karantény na každym kroku, a dárky si jen předala ségra s mym mužem ve velkejch taškách kdesi na rohu nějaký ulice cestou z práce...

Jo... 

Dostala jsem Mon Chéri!

Třikrát takový balení co rok předtim!!!

No tlemili jsme se tomu jak blázni...

Následně jsem pak další podzim řešila, zda a jak dát ségře vědět, že bych jako radši snad jakýkoli jiný bonbóny, než tyhle...

Nakonec jsem to ale opět nechala být...

A tentokrát jsem byla odměněna...

Nugátem od Trapistek...

Tak dobrý ;-)

Ale stejně mám dilema... 

Říct jí to někdy? 

Zasměje se? 

Nebo jí to bude mrzet?... 

Schválně, jak jste podobnou situaci řešili vy? A jak to dopadlo?💗

Vánoční a Novoroční radosti

Máme tu už pár dní novej rok... A já konečně píšu první letošní článek na blog...

První je i v jiném ohledu, ale k tomu se dostanu později... ;-)

Vánoce letos byly o poznání klidnější, než v předchozích letech, což mi popravdě celkem i vyhovovalo... A vzdor celosvětové situaci, a dost možná trochu paradoxně i díky ní, jsme je tentokrát strávili ve zdraví, a ne jako loni, kdy jsme skončili v horečkách a s pořádnym bolehlavem...

Stromek jsme s dětma vyzdobili krásně do strakata,... páč Vánoce jsou přece záležitost veselá ;-)

Dárky jsme opět balili na poslední chvíli... To je už asi naše nejdodržovanější tradice.

Manžel pak vytáhnul děti ven, že se kouknou, jestli někde nelítá Ježíšek a ukážou mu cestu, zatímco já tvrdila, že ještě zatim doobalim ty ryby... A místo toho jsem v rychlosti hlavně balila poslední dárky, a fofrem to všechno expedovala pod stromek,... abych se pak po příchodu dětí, halekajících vzápětí, že už tu Ježíšek byl, že ho sem navedli dobře, strašně divila, jaktože jsem si ho vůbec nevšimla ;-)...

Pak jsme se opět přesvědčili, že dětem prostě salát chutná jen a pouze pár hodin před štědrovečerní večeří, zatímco večer už by nejradši snědly jen žabičku z vajíčka natvrdo, co z něj dělávám na ozdobu talíře...

A pak nastal čas se vrhnout pod stromek...

Co všechno dostaly od Ježíška děti vám tu vypisovat nebudu, beztak by to akorát někomu přišlo málo, a někomu zas moc... ;-) Ale prozradim vám, že domečky od Silvanian families se po složení asi o půl centimetru do poliček Kallax z Ikey... NEVEJDOU!... To kdybyste si to někdo plánoval podobně hezky jako já... ;-)

Ovšem musim se vám pochlubit, co všechno jsem pod tim stromkem našla já... nebo přesněji, co mi z pod něj děti nanosily ;-)

Krom dvou podprsenek, který jsem si objednala sama, se od Vánoc tešim bezvadně příjemnejm legínokamašům, šedivejm, s bílejma hvězdičkama... Teploučký pohodlíčko k nezaplacení ;-) A až to tu dopíšu, půjdu si hned po sprše oblíct krásnou a báječně jemňounkou košilku s krajkou a saténovou mašlí...

Ty krásný velký akvarelky, v který jsem dost doufala, pod stromkem nebyly...

Zato tam ovšem bylo něco, v co jsem si doufat vůbec netroufala...

Tenhle dárek jsem nějakej čas musela vstřebat... a i z dalších důvodů si ho postupně začínám užívat až tenhle týden... 

A užívám si ho zrovna teď...

Konečně zase můžu psát krásně pohodlně všema deseti a bez nutnosti používat šílenosti typu alt+98!!!

Jo, to se to píše, když má člověk všechny klávesy funkční ;-)

Tedy, popravdě se pár kláves znovu učim používat, jak jsem ze starýho notebooku zvyklá, že nefungujou, tak mám pořád tendence je místo prostýho zmáčknutí nějak obejít...

Tady vidíte můj starej notebook... (a v odrazu i mne...) 

Pokud se vám zdá, že se to za klávesnicí vlevo nějak divně zvedá, tak se vám to nezdá...To jsem ho tak týden před Vánoci otevřela, ono v něm tak trochu cvaklo... a ten roh se takhle zvednul nahoru...

Takhle to tam vypadá z boku... Vlastně je úžasný, že vzdor tomu, jak zoufale vypadá, funguje po nějakejch dvanácti letech používání pořád celkem normálně... Jen občas omdlí z přehřátí :-D 

No, a tohle je můj novej miláček od miláčka... 

To se to bude psát a tvořit ;-)

Vlastně... Právě jsem začala... Tohle je můj první článek na novym notebooku ;-) Snad jich na něm napíšu ještě spoustu, a snad se vám budou tak dobře číst, jako mně se na tý krásný klávesnici budou psát ;-)

Tak hodně radosti do toho dalšího roku, a pochlubte se, co pěknýho Ježíšek přinesl vám ;-)

 

Ztráty... a nálezy

Minulej týden byl u nás ve znamení ztrát... a zaplaťpánbů taky nálezů...

Ale to předbíhám...

Vezmeme to popořádku... hezky den po dni...

Pondělí:

Odpoledne zjišťuju, že nejstarší nemá penál.

Ale prý ho neměl už ráno ve škole...

Ovšem včera s ním ještě dodělával nějakej úkol...

Po hodinovém hledání dostává náhradní, výletní, co měl v létě na táboře...

Krom hledání penálu věnujeme nějaký čas i hledání druhorozeňákova mobilu, který je nezvěstný už nejmíň dva týdny... 

Hlavní podezřelou v kauze "ztracený mobil" jsem já... Možná si někdo vybavíte bod 18 z tohohle článku... S patrnou výhrůžkou, k synovi jenž měl místo prováděné činnosti psát jakési cvičení: "Nech ten mobil! Neblbni! Zas ho někam schovám, a zas ho nebudem moct měsíc najít...."

Úterý:

Ráno při odchodu chytne nejstarší hysterák, že nemůže najít legitku... Nenachází ji, a tak musí narychlo vyštrachat z kašičky drobný na autobus...

Odpoledne nenacházíme ani legitku...

Ani penál...

Ani mobil toho mladšího...

Večer nachází manžel legitku na nějakym úplně absurdnim místě.

Tak absurdnim, že nejsem absolutně schopná si vybavit na jakym.

Středa:

Ráno na odchodu chytne nejstarší hysterák... Nemůže najít klíče... "No, ale včera sis s nima odemknul ne?... Už neni čas je hledat, prostě si zazvoníš, tou dobou stejně budu doma..."

Po zbytek dne je nezvěstný penál, mobil i klíče...

Čtvrtek:

Během dne se opakovaně pokoušíme hledat nezvěstné věci...

Neúspěšně...

Večer skládám prádlo... na dně prádelního koše leží synovy klíče...

Pátek:

Penál i mobil jsou stále nezvěstný... 

I po dvou hodinách intenzivního hledání, během kterýho uděláme doma pěknej bordel...

Sobota:

V rámci předvánočního úklidu nachází druhorozeňák penál toho nejstaršího ve svý poličce za hromadou svejch pracovních sešitů...

Neděle:

Brzy odpoledne mi druhorozeňák radostně hlásí, že táta právě našel jeho mobil... prý za postelí... za naší, respektive za svojí částí naší postele...

Nevim, co tam vlastně šel manžel původně hledat, každopádně se výskyt mobilu za postelí snažej dál hodit na mne... 

Ale já vim svý... 

Tentokrát jsem v tom nevinně... 

Konečně ;-)

...

A hlavně,... vlastně jsme nakonec všechno našli... Takže fajn ;-)

Ale teda... Dobrej blázinec doma máme, což? :-D

Dalších 50 výroků, který pochopí jen rodiče (snad aspoň ti)

O dětský hlášky se s váma i několikrát týdně dělim na facebooku... a nedávno jsem ty nejlepší frky z druhýho roku facebookový stránky blogu sepsala i sem.

Dnes pro vás mám po roce a čtvrt další sbírku těch rodičovskejch...
Takovejch těch, který člověk vysloví... a vzápětí sám žasne, co to z něj vypadlo...
Kdo nečetl loňskou padesátku výroků, může mrknout tady ;-)

Adresátem většiny z těch letošních byla naše nejmladší...
Holt batolata jsou na tohle extrémně vděčný... ;-)
Ale i díky těm třem starším občas padaly naprosto nemožný věty...
Většinou ze mne, a občas i z manžela... (poslední tři z celého výčtu ;-)...)

Tady jsou:

1.  "Ne miláčku, to peříčko JE sice úplně stejně bílý, ale určitě NENI z toho pejska."
2.  "Ne, to neni čepice na sněží, to je čepice na padá listí."
3.  "Mlíko by si chtěla? A co s nim budeš dělat? Vyliješ ho do dřezu? Jako posledně?"
4.  "Co tu dělá ten creeper s hlavou od kečupu?"

5.  (S automatickou samozřejmostí) "Podej mi, prosimtě, tu ponožku, co sis jí před chvílí schovala pod hlavu."

6.  "Chmmm..." (čuchám k nejmladší)... "sis namazala obličej tátovym krémem na nohy, viď?"

7.  (Odevzdané povzdychnutí) "Proč já vůbec zapínám troubu, když nejlepší hranolky jsou evidentně ty mražený..." (jo, kradou je zmrzlý, a ti, co nestihnou doběhnout než je zavřu do trouby, se marně a o to hlasitěji dožadujou jejich opětovného vyndání)

8.  "Ne, nemůžeš se zařadit do provozu na plastový motorce!" (Tomu předcházel krátkej rozhovor obsahující mou otázku: "Kam to zas jedeš?" a vysvětlení tý nejmladší opice: "Já mám motojku, pece!")

9.  "Nesol ten cukr! To už zkoušel brácha... Stačilo..."

10. "Jo! Rozbila jsem ti hlavu trenýrkama! Honem! Musíme jet na pohotovost!" (hodila jsem po nejstarším trenky s tím, že: "Už se konečně obleč," trefila ho do hlavy, a on začal strašně řvát...)

11. "Jójó, je to fenka má mašli... kluci mašle nenosej. Kluci nemaj rádi mašle... Pokud to nejsou vodníci... " (třetí řešila, jestli je pes na jejím tričku holka nebo kluk... občas vážně sama žasnu, co jim to vykládám :-D...)

12. "Co ty a tvoje nehty? Dobrý?... Jasně... Dobrý... Ty už sis je okousal..."

13. Jedním dechem, k téže osobě... jen od půlky jinym tónem: "Ty jsi naše zlatíčko nejmladší. Nevypíchávej mi oči!"

14. "Copak? Tvůj rukáv ti už neni dost dobrej, že si utíráš nos do mýho?"
15. "Kdo mi zase sežral jelení lůj?"
16. "Jo, jasně, mámina noční košile je nejlepší ručník..."
17. (Před odchodem ven:) "To víš, že jo, vyhrň si rukávy až do podpaží, když je venku mínus pět..."

18. S patrnou výhrůžkou, k synovi jenž měl místo prováděné činnosti psát jakési cvičení: "Nech ten mobil! Neblbni! Zas ho někam schovám, a zas ho nebudem moct měsíc najít...."

19. K nejmladší, přejímaje její argumentaci: "Ponožky a kalhotky nosej i princezny a víly! Koukej si je vzít!"

20. V půl devátý večer k nejstaršímu, s určitou nechápavostí: "Když seš unavenej, tak jdi spát... a neseď v kuchyni na stole."

21. Při večerním doúklidu, když už děti spí...: "Jasně, lepidlo je opět otevřený, aby líp vyschlo..."

22. Venku, štrachaje z kabelky kapesník: "Počkej, stůj, máš nudli!... No... tim jsem nemyslela, že si jí máš utřít do mýho kabátu..."

23. "Drž si ty křídla! Ať si je nepočuráš!" To když vaše dítě marodí převlečený za vílu...
24. "Nezhasínejte tak hlasitě! Vzbudíte tátu!" (Oni do těch vypínačů vážně hrozně třískaj...)
25. "Klidně si buď beruška a černej kocour dohromady, ale hlavně u toho neřvi."

26. "Ne, to neni strom. Strom nežere pizzu." (nazvala plyšáka s plastovou pizzou vyfocenýho v katalogu hraček stromem)

27. "Proč tady vytíráš mlíko tou sovou?" (plyšovou, s hracim strojkem uvnitř, díky čemuž se nedá pořádně vyprat...)

28. "To jako táta meje okna, já drhnu cos včera načmárala na skříň, a ty tu zatim maluješ kečupem na zeď?  No to je výborný! Fakt!"

29. Lehce hystericky: "To neni žádnej sníh! To jsou moje látky!" (pak jsem půl hodiny uklízela onu "látkovou závěj")...

30. S úsečnou rozhodností: "Ne, nebudeš do toho referátu psát: To si najděte na wikipedii."
31. S patrnou únavou v hlase: "Proč támhle v tom koutě stojí nakousaný jablko?"

32. S vyčerpanym povzdechem: "Jo, poškrábej si s tim klackem aspoň rohovku, ať je zase ňáká sranda..."

33. S marnou snahou o vysvětlení: "No, ale špinavou dlaní to okno neumeješ..."
34. A s rozhodnou úsečností: "Ne, nepotřebuješ si tim lepidlem slepit pažitku."
35. S pocitem marnosti: "Na to, aby ti lidi rozuměli musíš mluvit srozumitelnějc, ne víc řvát!"

36. S pobavením: "Čurá se ti dobře s tou hlavou pod záchodem?" (Ohnutá jak paragraf visela z mísy do strany, aby viděla jestli se pod ní neschovává pavouk.)

37. "A víš, že by nás mohli zavřít za týrání zvířat, kdyby jsme chovali žirafu v koupelně?" (děti si "vybíraly" domácího mazlíčka...)

38. "No to si piš, že ta rýže brečí. Jídlo, který nikdo nesní je nešťastný a pláče." (No, ani se nedivim, že na mne tak blbě koukala :-D...)

39. "Nejez tu židli! Jez to maso a fazolky!" (kéž by to bylo na tu nejmladší...)

40. "Tohle se nedělá s hrdinou! Olízni mu hlavu!" (Zapíchla Green Lanterna hlavou do chleba s pomazánkou...)

41. "Odkdy se jí termix sponkou?"
42. "Hele ty malej MacGyvere, přestaň otvírat to mlíko propiskou!"

43. (Odpověď na otázku: "Mamí? Jsem kásná?":) "Jojo. A když zbytek sponek nahážeš do krabičky, tak budeš ještě krásnější."

44. Po dlouhém unaveném povzdechu, velmi pomalu a poněkud výhružně: "Protože je tam hodně portugalců. PIŠ!"... (Odpověď na naoko zamyšleně pronesenou rádoby vtipnou, ale hlavně zdržující otázku: "Já ale nevim, proč je Portugalsko tak portugalský?")

45."Nemusíš si sundavat triko! Stačí kalhoty! Na čurání se triko nesundavá!"... marnost...

46. "Já mám pocit, že jste zakumovaný obě, a jsou z vás Vřískalky. Lišaj vám dal schopnost přivíst svym vřískání všechny do stavu šílenství." (Aneb když čumíte s dětma na současný animáky...)

47. "Ty kleště si chladíte v lednici KDO?"


A tuhle jsem slyšela manžela, jak tý nejmladší říká: "To neni náramek. To je šunka."

A jindy zas: "Jo! přesně k tomu byly vynalezený trička... Dřív to bylo na houby, ale pak někdo přišel s timhle skvělym vynálezem... Později teda nějakej člověk přišel s nápadem na jakejsi divnej kapesník, ale ti uvědomělý, jako ty, ti se nedali a dál si utíraj nos do trička!"

A ještě jindy: "Když kašleš, tak si dej ruku před pusu. ALE NE MOJI!"



Jak jsem to psala už posledně? Jo!... S dětma je to všechno, jen ne nuda ;-)

Tak ať je to hlavně veselý, přeje čtyřmatka Jenovéfa

Vycházky v době koronavirové

Chodíte na vycházky? 
Teď když řádí koronavirus?
My byly předvčírem,... po šestnácti dnech.
Zůstali jsme totiž doma už týden před vyhlášenim nouzovýho stavu...
Proč?
Protože neštovice... ;-)
Poslední vycházka tak byla s vysypávající se nejmladší do lékárny,... pro pudr,... a pak fofrem zase domu...

Když jsem pak konečně ušila nějaký ty roušky i dětem, rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas je vytáhnout do lesa, že se jako spolu nadýcháme čerstvýho vzduchu...

Kluci byly na vycházce v pohodě...
Vzorňáci jako dlouho ne...
Zato holky...
Ty byly tááááák neskutečně protivný,... že je asi radši nechám zase nejmíň další dva týdny doma...


Fakt mne teda zrovna dvakrát nebavilo poslouchat dvě hodiny v kuse jejich řev a výkřiky:
"Ouška! Ouška! Padá!"
"Mami! Me to ned-ží!"
"Me je zima!"
"Já ci jít koupit kalhoty!"
"Ne! MAJI otevzino! Ty kecás, mami!"
"Ouška! Ouška! Padá!"
"Tahá! To tahá!"
"Áááááá!"
"Mám tam vasy!"
"Mám tam vasy!"
"Mám v puse vasy!"
"Mám je pod ouškou!"
"Mami! Tys mi to dala blbě!"
"Me to zase padá!"
"Áááá, tahá! Mami taháš mi vasy!"
"Mami! Je mi zima! Ci ukavice!"
"Mami, dalas mi je b-bě!"
"Padá! Padá! Mami! Ouška!"
"Já ci jít do dáčka!"
"Ale mami, jenom se kouknout!"
"Néé dáček MÁ otevzíno!"
"Padá! Ouška padá!"
"Tačí mi to ucho!"
"Ta ouška je B-BÁ!"

No jako fakt... příště se na ně vykvajznu, a radši jim jen otevřu okno... 

Mimochodem, v lese bylo lidí jako snad nikdy.
V podstatě skoro nebylo kde tu roušku sundat, neb všude se někdo motal...

A vůbec nejlepší byl jeden starší pár, kterej hezky bez roušek "řízy, řízy, dříví z břízy"...
Následně to dříví naložil na kola a odjel...

Muž jen kroutil nevěřícně hlavou a povídá: "Ty jo, já jet krást dříví do lesa, tak bych si tu roušku vzal snad ani kdyby zrovna nebyla povinná..."

A já, jak jsem dětem ještě doma říkala: "Snažte se venku moc nekašlat, ať nikoho zbytečně neděsíte...", tak jsem se docela bavila, když zrovna u těchhle dvou borců jeden z kluků zakašlal...

Takže i sranda byla...
No,... ale příští vycházku si teda dobře rozmyslim... ;-)

Po kom vaše děti zdědily sportovní talent?

No,... ty moje skoro určitě ne po mně...
Teda aspoň ty dvě, u kterejch nějaký to sportovní nadání pozoruju...

To takhle nějaký tři čtyři roky po svatbě muž povídá: "Já jsem vlastně nikdy neměl nějak vyhraněněj typ,... jakože by se mi líbily jen blondýnky, nebo tmavovlásky... Akorát jsem vždycky chtěl, aby ta moje byla sportovně založená... A PAK jsem si vzal TEBE! No, chápeš to?!?"
No,... nevim, jak se v tomhle směru mohl při výběru seknout,... ale signály z mý strany byly celkem jasný.
Jako, v dlouhejch šatech a sukních ke kotníkům, s rozevlátejma vlasama, a ve střevíčkách na podpatku snad nikdo sportovkyni nečeká... ;-)

Ostatně pár dnů předtím, než jsme spolu začali chodit, jsem ho vzala na přepad tábora našeho dívčího oddílu, kde jsem tehdy už třetím rokem nevedla...
Několik dní jsme tam pobyli na návštěvě, a v programu zrovna byla nějaká ta olympiáda, kterou jsem si náááramně užila, a skoro všechny disciplíny jsem s přehledem prohrála...
Když jsem si pak hrdě běžela pro souhrnnou medaili za poslední místo, tleskal mi se smíchem celej oddíl...
Takže musel velice dobře vědět, že se vrhá do vztahu s vílou kříženou se šaškem, a nikoli se zažranou sportovkyní...

Pamatuju si, že v těch každoročních "olympiádách" na táborech jsem se slušně umístila vždycky jen ve stoji na kůlu, případně v navlíkání kolínek, nebo nošení ešusu na hlavě... Jinak jsem měla ve všem jistý minimálně jedno z posledních dvou míst... Častěji to poslední.
Jednou jsem třeba byla nečekaně předposlední i v "maratonu"... To protože Marcela si dala cestou pauzu na trhání malin...

Takhle jsem vypadala ještě čtvrt hodiny po doběhnutí... přičemž samotnej běh mi trval tak nějak podobně ;-)

Pokud tedy po někom naše sudý děti zdědily sportovní talent, tak rozhodně po manželovi, kterej i chodil na nějakou tu základku se sportovnim zaměřenim, a kterej občas projevuje různý takový snahy, jako jít si s klukama zaběhat, vyrazit na koloběžky, měřit jim čas na opičí dráze a podobně...
A kterej čas od času zkouší k nějakýmu sportu přemluvit mne...
No... ten bowling tenkrát nebyl úplně marnej... a docela mne i bavil,... ale...
Lásko, smiř se prostě s tim, že hrát míčový hry zkrátka neumim, a běhat s tebou taky nikdy nebudu...
Zato s tebou klidně zkouknu všechny zbývající série Supernaturalu a budu s tebou víst sáhodlouhý disputace třeba o tom, kam odcházej zavražděný andělé a démóni...
A pak si můžem dát třeba Zaklínače ;-)


P.S.: Pro přesnější ilustraci mejch sportovních dovedností připojuju dvě historky, na který jsem si nedávno vzpomněla během jistý facebookový diskuze v rámci skupiny patřící k blogu Zpátky na podpatky,... což mne následně inspirovalo k sepsání tohohle článku ;-)


1.
Párkrát jsem v životě hrála ping-pong.
Když jsem ho někdy v roce 2004 hrála s jednim kamarádem, tak z mýho stylu hry vytřel smíchy stůl i podlahu... a i přes slzy v očích suverénně vyhrál.
Pak jsem ho hrála ještě s našima klukama, během dovolený v červnu 2015.
Hraní mi opět moc nešlo, ale složila jsem při tom hraní básničku, tak se kluci tlemili jí, a ne mejm hracím schopnostem ;-):
Byl jeden King Kong,
měl moc rád ping-pong.
Ptal jsem se ho: "King Kongu,
jak sis užil ping-pongu?"
"Ping-pong jsem si užil.
Síly svý jsem tužil.
Ping-pong, ten já mám moc rád.
Pojď ho se mnou taky hrát!
Užijem si míček,
úskoků a kliček...
Užijem si ping-pong!"
Děl v odpověď King Kong.

2.
Jednou na mne vyšla řada na základce při baseballu...
Dali mne až jako poslední... Nepochybně v naději, že na mne řada nedojde vůbec.
Ale jednou přece došla...
Mávla jsem teda tak nějak tou pálkou, a pak ji zase spustila dolu a čekala, až někdo najde míček a budu se muset připravit na další nadhození...
A všichni kolem řvali jak šílený: Běž! Běž! BĚŽ!!!"
A já ještě pár vteřin nechápavě koukala, než jsem, slovy mé kamarádky, "opatrně odložila pálku, asi aby se jí nic nestalo a moc se nepotloukla, a odcupitala na metu".
Každopádně, díky tomu, doběhli lidi, co stáli na těch dalších metách, a vyhráli jsme...
Jako,... já si fakt nevšimla, že jsem ten míček trefila...
Zřejmě jak můj mozek prostě tu eventualitu vůbec nepřipouštěl... ;-)

"My jsme s tátou jedno tělo..."

To jsem tak jednou (asi tak před 22ti lety) vyprávěla kamarádce, jak se moje maminka pozastavovala nad tim, že už zase přibrala, zatímco tatínek zhubnul...
"Kam ty kila dáváš?" ptala se ho tehdy.
A tatínek povídá: "No, to ti tak tuhle koukám, co to je? Co to támhle jde?" a ukazoval při tom dramaticky kamsi do kouta na zem.
"A ono si to zpívá!?!" zvolal pak s hraným úžasem a spustil improvizovanej popěvek:
"My jsme kila z tatínka,
přivítá nás maminka."
... Kamarádka se smála, a že prý její maminka zase vždycky říkává: "My jsme s tátou jedno tělo. Táta jí, a já tloustnu."

Nedávno jsem si na tenhle náš rozhovor vzpomněla...
To bylo tak...
Manžel byl ten den neskutečně protivnej, podrážděnej a absolutně iracionální k tomu...
Po nějakejch mejch dvou opatrnejch námitkách, už byl tak neuvěřitelnej, že jsem dál radši nenamítala nic... a jenom na něj konsternovaně zírala, zatímco mi v hlavě pobaveně běželo: "Ty kráso! Kdyby byl ženská, tak bych si řekla, že má nejspíš PMS!"
No... a co myslíte?
Do večera jsem to dostala!

Tak už asi máme k tomu jednomu tělu taky našlápnuto...
Zatím z toho ovšem vycházim líp, než kamarádčina maminka... ;-)

"Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"... a malé ohlédnutí za Vánoci

Dlouho jsem nepsala...
To víte, advent,... k tomu ten adventní kalendář se šablonkama na šití, co jsem si vymyslela,... do toho jsme konečně realizovali dva roky plánovanou a odsouvanou přestavbu obýváku,... a v posledních pěti dnech před Vánoci jsem nakonec přece jen i něco málo upekla...

Pak jsme si užili bezva urputnou chřipku, která se nás ne a ne pustit... 

Děti odpadávaly v přibližně dvanácti hodinovym intervalu... od rána třiadvacátýho až do Štědrýho večera...

Pro samý ošetřování jsme nakonec balili dárky až v noci ze čtyřiadvacátýho na pětadvacátýho... Nejmladší jsme uložili k sourozencům, aby jsme jí nebudili šustěnim, a muž mohl navíc v klidu smontovat kuchyňku... Když jsem pak kolem čtvrtý ráno nakoukla do dětskýho pokoje, tak nejmladší tam ležela opřená o loket... "Copak je, pročpak nespíš?" "Maminko, byl tu Ježíšek a přines kuchyňku a dálky!" ❤️

Nakonec jsme se na Štěpána přidali do party bolavejch horečnatců i my dva dospělí... 
Takže jsme měli doma bezva vánoční lazaret... a posléze i lazaret novoroční...

U nás to teda mělo nakonec průběh vůbec nejhorší, ač jsme původně odolávali tak dlouho... 

Tři dny se nám ani přes důkladnou medikaci nedařilo srazit čtyřícítky a hlavně nepolevující bolest hlavy... A já si mohla jen gratulovat, že díky rozhodnutí upíct kachnu už na Boží hod, a ne až na Štěpána, byla domácnost plná jídla, protože ty tři dny jsem horko těžko zvládala vařit čaj a ohřívat polívku...

Ještě dneska mám co dělat abych udejchala trochu rychlejší chůzi, a pořád se s mužem v noci budíme záchvatama šílenýho chrchle, mezi kterejma muž paranoidně nadává, co to zase kde co komu uteklo z laboratoře, že tohle přece neni normální chřipka... :-D

 

Holky šly do školky teprve až třináctýho, a kluci pak měli patnáctýho přezkoušení... tudíž jsme tu trochu energie, co jsme po nemoci nabrali, směřovali převážně tím směrem...
Takže se teprve poslední týden pomalu vracíme do normálu... a konečně začínám i psát a plánovat co všechno dál...

Co se ovšem vrátilo do normálu rychle, je naše ranní rutina týkající se zimního oblíkání...
Ta spočívá převážně v tom, že ta nejmladší ječí, že to či ono oblíct rozhodně nechce... A založí si ruce na prsou... a mračí se jak mrak... a to její rázný "NE!"
"Já neci ty kahoty!"
"Neci tuhe bundu!"
Ok, stížnost na tuhle bundu beru, má zip, co se občas odspodu rozevře...
Jenže na další bundu řve taky...
"Tu neci! Je mi malá!"
Přičemž je jí naopak trochu větší...
No, myslim, že ve skutečnosti se jí prostě nelíbily ty puntíky...

Ještě před bundou obvykle řve na tričko, a někdy i na mikinu...
"To mi padá!"
Ehm... tohle znamená, že je přesvědčená, že je jí to velký. Nejčastěji, že jsou jí dlouhý rukávy... a chce je vyhrnout... a spokojená je tehdy, když je má až nad loktem... a vysvětlete jí někdo prosím za mne, že vyhrnovat si rukávy nad loket je v tomhle počasí poněkud nesmyslný... zkoušela jsem jí i říct, že je to blbost, hloupost, pitomost, krávovina... že jí tak bude zima...
Už dva týdny to všelijak vysvětluju každý ráno...
Neúspěšně...

A pak je tu čepice...
Je jedno jaká...
Vždycky je s ní něco špatně...
Malá!
Velká!
Lechtá!
Štípe!
Šktí!
Padá!
Leze do očí!
Tlačí!
Leze z ní ucho!
Má zapínání!
Nemá zapínání!
Neni fijajová!

A ta co byla vzata na milost se do dvou dnů buď ztratila, a nebo jsem se ohledně ní dozvěděla, že:
"Má ut-ženou bambui, hele!"
Jo... ráno před odchodem... Neni nad správný načasování...
A jistě chápete, že jít v čepici, která má jednu ze dvou bambulí utrženou, prostě nelze.
Jako... O tom ani neuvažujte. Vážně neuvažujte...

Prostě máme v předsíni veselo prakticky každý ráno...

A to první ráno... jak jsem už byla úplně zoufalá z těch bund... jsem najednou cítila potřebu obrátit se k muži o podporu... ideálně se s nim domluvit nějak, aby mi malá nerozuměla...
A v tu chvíli jsem si vybavila jedno tátovo vyprávění, který teda i on sám musel znát jen z vyprávění...
To máte tak, jeho maminka vyrůstala v český menšině v Lipsku (už nevim v kolikátý generaci)... a jeho tatínek, můj dědeček, se tam s ní seznámil za války, coby totálně nasazanej...
Po válce pak přesídlili do Čech...
A táta jednou vzpomínal, že když nechtěli, aby jim děti (tedy on, jeho starší sestra a nejstarší brácha) rozuměly, tak mezi s sebou mluvili německy.
A tak se jednou prý maminka obrátila na tátu s německy pronesenou stížností na nejstaršího syna, kterej si za žádnou cenu nechtěl oblíct kabát... načež ten, tehdy asi čtyř nebo pětiletej, prý rozhodně pronesl: "Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"

Tak si tak říkám... že je to s těma dětma asi ve všech generacích úplně stejný ;-)

Jako... docela úlevný vědomí... ;-)

Vzpomínky na babičku... vlastně na babičky...

Pamatujete si na svoji babičku?
Nebo máte to štěstí, že se s ní dosud vídáte?
Já na tu svoji budu už jen vzpomínat...
A to už na druhou...


Ta první, z tátovi strany, umřela na moje dvaadvacáté narozeniny...
Vzpomínám si jak jsem tenkrát šla chodbou kolem telefonu, zrovna když zazvonil...
Obvykle jsem v takový situaci fofrem vzala roha... Jen ať to probůh zvedne někdo jinej!
I tehdy jsem v první půlvteřině začala zrychlovat, než mi hlavou proběhlo, že mám vlastně narozeniny,... a že to tedy nejspíš bude babička, neb mi o narozeninách vždycky volala, a tudíž to beztak bude pro mne...
A tak jsem to zvedla...
Jenže to už  nebyla babička, ale strejda...

Mimochodem, moje nejoblíbenější vzpomínka na babičku z tátovy strany je, kterak jsme si kdysi se sourozenci na chalupě v Jestřebicích hráli na demonstraci...
Chodili jsme v řadě do osmičky kolem starýho kýble a převrácenýho kolečka a skandovali: "Zachovejte paniku! Zachovejte paniku!"
Pak se najednou otevřely dveře na balkon a vyšla z nich babička.
Maličko jsem uvnitř zatuhla, že nám jde vynadat, ať tolik neřveme...
Ale babička se opřela o zábradlí, pobaveně na nás shlídla, zvedla nad hlavu ruku zatnutou v pěst, a spustila: "Zachovejte paniku! Zachovejte paniku!"
A my se zastavili, tleskali a volali: "HURÁÁÁ!"
A babička nám z balkonu kynula, majestátně... jak anglická královna...
(No,... asi máme to blbnutí v genech ;-)...)

To už je víc, jak čtvrt století...


A od minulého úterka mi nezbývá, než si podobně hýčkat i vzpomínky na babičku ze strany maminčiny...

Na to, jak jsem s ní jednou po obědě (jako asi šestiletá) ležela na gauči, a najednou na mne babička mrkla a povídá: "Pššt, budeme dělat, že spíme...
A tak jsem dělaly, že spíme...
Do pokoje přišel strejda. Chvíli koukal. A pak zas potichu odešel...
A my se spolu spiklenecky chichotaly, jak dvě malý holky...

Na to, jak skvěle vařila a pekla...
A taky to pak všechno patřičně ráda jedla...
Později bohužel i přes zákaz.
Teta, která se o ní posledních třináct let starala si čas od času postěžovala, jak před ní všechno musí zamykat...
A že stejně zase něco někde našla...
A zase už jí odvezli se žlučníkovym záchvatem...

Na to, jak k nám jednou před Vánoci přijela na sestřiny šestý (nebo sedmý) narozeniny, koupila se mnou moje první formičky na cukroví a učila mne píct.

Na to, jak o nějakejch patnáct let později, jednou seděla u stolu ve svý kuchyni, a najednou mne poslala do špajzky, a ať hledám tam a tam, že tam jsou někde kovový trubičky na kremrole... a: "Vem si je. Ty je nejlíp užiješ..." zahřálo mne tehdy od ní.

Na to, jak mne učila stlát... A jak se vždycky rozčilovala, když někdo sebemíň přes den zvalchoval přehoz na posteli...
Vzpomenu si na to pokaždý, když za totéž peskuju ty svoje obludy...
Ne že by to peskování mělo nějakej efekt...

Na to, jak se vždycky ráda hezky oblíkla, když šla kamkoli ven.

Na to, jak nade mnou nešťastně kroutila hlavou, když jsem v nějakejch šesti, sedmi, či osmi letech měla takový krásný červený látkový sandálky s mašličkou... A tak vytrvale jsem v nich, i přes její napomínání, chodila zásadně zhoupnutim z paty na špičku, až se mi po pár dnech zdeformovaly úúúplně do oblouku...

Na to, jak se na mne zlobila, když mne jednou donutila hrát si v kuchyni, aby na mne při vaření viděla...
A zatímco ona vařila, rozhodla jsem se já, že uprchnu z "vězení"... a jala jsem se provrtávat zeď skládací kremelskou věží...
Ten ďolík tam pak byl víc než dobře patrnej ještě několik let...

Na to, jak jsem ji v nějakejch jeden a dvaceti nechtíc vyděsila, když jsem zazvonila u dveří... sandálky v ruce a kopretiny ve vlasech...
Babička otevřela, vytřeštila oči, překřižovala se a v rodné slovenštině roztřeseně spustila: "Bože moj! To som sa zlakla! Ja myslela, že sa Anička vrátila..."
A tak jsem se dozvěděla, že její starší sestra, která kdysi ještě před dvacítkou tragicky zahynula, taky ráda nosívala kytky ve vlasech...

Na to, jak jsem s ní kdysi v létě po třetí třídě byla na Slovensku v místech jejího mládí, ve Zvolenu a Sliači nad Hronom...
Myslim, že bych možná ještě dnes našla to místo, kde jsem dle jejích instrukcí schovala pod kámen poupátko růžičky s tím, že až přijedu příště bude na mne čekat obalená kovem...
No... nevim, jak by dnes vypadala... Je to už přes třicet let...

Na to, jak jsme v rámci toho pobytu jeli i na jednodenní zájezd do Budapešti, a koupili tam takový hezký malý čokolády, že všem přivezem domu něco, co tady vůbec nemáme... a pak jsme doma zjistili, že na nich drobnym písmem stojí, že jsou vyrobený v Československu.

Na to, jak mi vyprávěla, kterak jako malí kradli se sourozenci cukr a sypali si ho na chleba... suchej... neb na máslo neměli..

Na to, jak vyprávěla o tom, jak nějaká z jejích dvou starších sester strašně dostala za to, že místo mouky, pro kterou jí poslali, si za ty peníze koupila látku na šaty.

Na to, jak vzpomínala, jak si se sestrama šily šaty a chodily tancovat...
Mimochodem, v několika babičkou ušitejch šatech jsem chodila do tanečních ještě já.
Dvoje z nich šila až mojí mamince... ale minimálně ty černopruhovaný ze starorůžový organzy střihem jasně prozrazovaly, že byly ještě z padesátejch let...
Ty jsem měla nejradši... Vypasovaný se širokou sukní a se spodničkou...
A abych nezapomněla,... to její šití zdaleka nebylo jen tak nějaký běžně amatérský...
Když jsem se pak na střední učila šít já, zjistila jsem z rubů jí ušitejch šatů, že znala velice dobře správný krejčovský postupy... A to i ty složitější, běžně ne moc používaný...
Třeba nad takovym staženim rukávový hlavice řetízkovym stehem jsem tenkrát jen uznale pokyvovala hlavou...
Netušim, kde se to všechno naučila... ale uměla to...

Na to, jak vzpomínala, že když je na konci druhý světový osvobodila ruská armáda, tak ti vojáci byly celí hotoví z toho, že se jmenuje Jolka!, jak se jim tehdy coby Jolana představila, neb jí tak všichni říkali...

Na to, jak jsem za ní párkrát byla v práci, kde se vázaly knihy...
Dokonce jsem od ní nejednou dostala nějakej ten krásnej bloček, jeden i se zlatě vyraženym jménem...
I deník, co jsem si v pubertě psala, jsem psala na stránky, které pro mne svázala babička.

Na to, že krátce před sedmdesátkou byla pořád natolik vitální, že vzala brigádu v jednom obchůdku s látkama...
Tenkrát jsem využila slevu, kterou tam měla, a koupila si na dvoje letní šaty... V jedněch jsem pak o rok později běhala po Paříži... A oboje je ještě mám ve skříni... ač už trochu spravovaný...

Na to, jak chudák lomila rukama "co tomu jen řeknou sousedi"... když se jednou v létě moje máti svlíkla do plavek a vyběhla ven před barák do toho slejváku, co tam zrovna byl...
My se sestrou seděly v okně a tlemily se a babička šla pro tátu, ať prý tý svý ženě domluví...
A on se jen kouknul ven a povídá: "Chceš hodit mejdlo? Že už by ses večer nemusela mejt..."
A nakonec k babiččině úlevě dodal: "Pojď, stačilo, než kvůli tobě někdo vybourá..."

Na to, jak se za náma přijela podívat, aby viděla svýho prvního pravnuka...

Na to, jak si mne na svatbě sestry, měsíc před mym třetim porodem, podezřívavě měřila, a ptala se: "Nejsou tam dvě?"
A moje vysmáté "ne" mi tenkrát evidentně moc nevěřila...

Na to, jak jsem se během oslavy jejích pět a osmdesátin nachomýtla k tomu, když jí moje sestra oznamovala, že čekaj druhý dítě...
"Jo? čekáte druhý? Na duben?" ptala jsem se nadšeně...
A babička si mne změřila a povídá: "Ty doufám nejsi těhotná?!?"
"Néééééé."
"No proto! Vy už si dejte pokoj. Tři děti jsou až až..."
Dva nebo tři dny na to jsem řešila: "Ty jo, vždyť už jsem to měla dostat..."

Nebo na to, jak jsme spolu se všema čtyřma dětma mluvili s babičkou přes videochat...
Tehdy už byla viditelně pohublá...


Teď už ke všem těm vzpomínkám žádný další nepřibudou...

Když jsme se v pátek večer vrátily s holkama z pohřbu domů k mužské části naší rodiny, sdělovaly holky jedna přes druhou tátovi: "My jsme zahabali pababičku Jolanku kytkama!... Ale ona už tam neni!... To je jen tělo... Ona už je v nebi!... Jak jsme se modlili, aby tefila!... Víííš?..."

Tak snad trefila...

💟💜♡

"My to uklidíme včera..."

Jo, přesně tohle pronesla před pár dny...
"My to uklidíme včera..."
A neni to její jediná hláška tohohle typu za poslední dobu.
Další taková, a ještě oblíbenější je: "Já jsem se myla zítra!"
A nebo naopak: "Já se budu mít včera!"

Jojo, nějak se posledního cca čtvrt roku nerada koupe...

Podobně jako jeden chlapeček v jistý sci-fi, kterou jsem kdysi četla... a kterou mi tim svym volánim vždycky připomene...
Křičel totiž jednu z těch dvou vět, co používá o mytí ona...
... A pomohl tím vyřešit svýmu otci těžkou záhadu...
V Oldově lomu se totiž našla tisíce let stará lebka, v který byla díra... jak od laseru...  (nebo čeho... ono je to už přes dvacet let, co jsem to četla ;-)...), a která měla navíc zuby spravený takovou technologií, která neexistovala ani v současnosti...
... Podivuhodný nález z Oldova lomu...
... Jo...
...Vražda, která se stala zítra...! ;-)

Jak vidno, občas můžou bejt podobně nesmyslný výroky dětí i zásadně přínosný...
Občas nám zprostředkujou zcela nečekanej vhled, či úhel pohledu, chcete-li...

Občas...

Většinou je ale rodičovská mysl unavená a zavřená...
Ta moje určitě ;-)

Možná bych na tom měla cíleně zapracovat...
Kdo ví, kam by mne přívětivější vnímání, a následně lepší pochopení, toho co děti říkaj, zavedlo ;-)...

Každopádně... ono "včera" z úvodního výroku ještě nenastalo... :-D

Krásné letní ráno, hojničky... a šapájek... a pak taky ty-g

Následující příspěvek jsem sice před dvěma dny psala na facebookovou stránku blogu... ale mě se tak líbí, že ho prostě chci mít i tady ;-):

Je krásné ráno... zatím ještě není horko... ale je znát, že brzo bude... 
Mezi paneláky rostou louky do půli stehen... 
Váš oblíbený alergen vám sahá do pasu... pomalu vás začíná pálit na sliznicích...
Vaše město tu výzvu ohledně nesekání evidentně vzalo za svou... (no ano, je to lepší, než holá hlína... mnohem lepší...)
A zatímco o tom všem dumáte, začne si vedle vás to nejmladší dítě zvonivě zpívat: "Hojničky, hojničky, so to svoní v ních, šapájek majičký, neni neni nich..."
:-D
A vy se tlemite jak debil, jaká to příhodná píseň pro polovinu června... a pak vám začne vrtat hlavou... co že to to dítě zpívá na tom konci...
Ale z odpovědi se nedozvíte nic o verši poslednim, kterej vám tak zavařil mozek, ale kupodivu se něco moc zajímavýho dozvíte o tom předposlednim, kterej jste si mysleli, že chápete...: "Šapájek, je pájek, pekojenej na půl, tak je majičký, nó..."
:-D
Žeru jí... absolutně ❤❤❤❤
A sama nevim, z čeho jsem v tu chvíli slzela víc...
Asi to tentokrát ten bojínek nebyl ;-)


A abych ten facebookovej post aspoň trochu rozšířila...
Tak vám sem přidám kytku, kterou mi děti před deseti dny natrhaly... a k tomu ještě jednu příhodu z následujícího rána ;-)

O den později jsme totiž šly po ránu pro změnu lesem... 

Nové záhlaví blogu... bez kočárku

Ano, po dvou letech mám nové záhlaví... Pápá mé krásné staré záhlaví s kočárkem...

Kočárek je už de facto minulostí, a tak bylo na čase rozloučit se v něm i v záhlaví blogu...
Stačí, že nám zatím stále ještě stojí u dveří...
Ale už se mu to chýlí... manžel čím dál častěji vyhrožuje, že ho odveze k popelnicím, jestli ho někomu neudám...
Bych ho teda radši viděla na něčí zahradě... třeba... můj krásnej modrej kočárek s květy...

Naposledy jsem se s ním po zhruba dvouměsíční pauze pokusila někam jet koncem března.
Dali jsme tehdy narychlo dohromady výlet s mojí sestrou a jejíma klukama, a bráchou s jeho ženou a jejich holčičkou.
Oni jeli za náma, a my je měli vyzvednout na nádraží...
A nějak se nám nedařilo...
Nic...
Absolutně...
Jako obvykle...

Když už jsem konečně naloďovala kočár, poslala jsem druhorozeňáka s klíčema do sklepa (máme ho na patře, praktické ;-)...), ať z něj vezme s sebou kopačák...
Místo kopačáku přitáhl koloběžku...
Takže všichni okamžitě a nutně potřebovali nějaký to vozítko...
"No, třeba aspoň budem rychlejší...", řekla jsem si, a vyhrabala holkám odrážedla a koloběžku pro nejstaršího...
Pak jsem zase nahrnula všechny ty věci, co jsem kvůli tomu musela ze sklepa vytahat, zpátky... a zjistila jsem, že nemám čim zamknout...
Tak jsme to zase spolu s druhorozeňákem za mýho lamentování "Kam jsi to ty chlape dal?" vytahali všechno ven,... ale klíče tam nikde na dně pod tim harampádim nebyly... ani v kočáře, ani ve dveřích... nikde...
Během toho hledání jsem volala bráchovi, že nestíháme...
A jak jsem to zase všechno skládala znovu zpátky do sklepa, najednou slyšim z opačnýho konce chodby jasnej zvuk!

Apríl

Apríííííl!!! 
V posledních letech mám chuť ho zrušit hned po ránu... 
Nevim jak u vás, ale naši kluci, jak se probudili, tak jeli: "Mami, my dnes nejdem do divadla, ale do kina. Apríl!" "Mami, my jsme zaspali! Apríl!" ... Jenom za první půlhodinu jich vychrlili něco k padesáti.

Ovšem nejlepší "apríl" toho rána se povedl autobusu... 
Blok před zastávkou u školy najednou prudce zatočil, a odvezl nás jinam... Tak jsme se do školy pěkně proběhli... A zastávka dole byla na obě strany plná lidí... Nikde žádný info... Jen o zastávku výš, kudy už autobus teda stále jezdí, bylo z jízdního řádu patrný, že v něm je změna... Jízdní řád příznačně platný od 1.4. ;-)
Manžel pak teda doma tvrdil, že on o výluce ví, že na tý zastávce, z který jezdíme, když nestíháme, to prý psali. Každopádně, dle výrazů lidí v tom autobuse, ve chvíli kdy zahnul, většina cestujících o tý změně neměla ani páru, stejně jako my... A děti halekali: "Co? To je asi apríl?!"
Krom toho druhorozeňáka cestou ze školky na ten aprílovej autobus málem přejelo auto... 
Jsem mu pak říkala: "Uvědomuješ si doufám, že jsi málem místo do divadla jel do nemocnice?"
No prostě to bylo celkově fakt náročný ráno.

Ale odpoledne bylo taky bezvadně aprílový.
 Cestou ze školky s holkama jsme se potkali s manželem a klukama... a já na ně vesele volala, že: "No super, tak jste živí!". 
To kvůli tý ranní příhodě s autem... Jsem pak totiž celý dopoledne trnula, jak ten náš kozel přežije cestu do Prahy a zpět, když je tim aprílem celej až tak nebezpečně rozjařenej.
A manžel povídá: "No, to počkej, co se mu zase povedlo."
"Co se mu povedlo?" přešlo mne hned to veselí.
"No jen ať se ti pěkně pochlubí sám."
A druhorozeňák ke mně došel s provinilym vyrazem, sklopil hlavu a říká: "Mne dneska vyhodili z divadla."
"Jak vyhodili z divadla? Co si prováděl, že tě vyhodili z divadla?"
"No to neni všechno," pokračoval manžel, "musela odejít celá třída."
"Kvůli tobě musela odejít celá třída? Cos tam prosimtě dělal?"
"No to nejen on, ono se jich tam servalo víc, ale já už jsem s učitelkou domluvil, že to vstupný uhradíme."
Tou dobou jsem se už v duchu viděla na důvěrně známém koberečku, a jen jsem se napůl v mdlobách syna vyčerpaně zeptala: "S kym si se zase rval?"
Načež manžel hlaholí: "Apríl!"
A ten malej, do tý chvíle strašně zkroušenej opičák se chechtá jako blázen... 
A já na ně po dvouvteřinovym dojezdu zmatenejch myšlenek řvu: "Bože, vy ste volové!" 
... A pak se směju taky... 
Úlevou... 
Volové :-D

Manžel se pak druhorozeňákovi omlouval, že už to nevydržel hrát dýl, prý: "Já už viděl jak na maminku jde infarkt."
:-D

Naše víkendové tvoření a další srandy

Nevim jakej víkend jste měli vy... My měli jako obvykle veselo.... Děti dupaly, ječely, praly se, z postelí sundavaly peřiny a dělaly si v nich bunkry v kostkách, střílely po sobě z pistolek...
Taky byly různě protivný... Hlavně třetí, tý se nic nelíbilo.. Ne, tyhle legíny nechci, a ty tepláky taky ne...
"Tak si nějaký vyber sama."
Odpověděla mi nartikulovaným skřekem, za nímž následovalo prohlášení: "Ty jsi ZLÁ maminka!"
Do toho nekonečný psaní úkolů s druhorozeňákem...
Psal to už v pátek, a nenapsal, a pak znova v sobotu... a furt vymejšlel, proč zrovna teď psát nemůže. Znáte to, kdyby tu energii, co věnoval do vymýšlení obstrukcí, vložil do psaní úkolů, tak to měl napsaný nejmíň dvacetkrát...
Vůbec nejlepší bylo, když prohlásil, že mu ulítla propiska. Nevzrušeně jsem mu od nádobí sdělila, ať si jí zvedne... a on že to nejde, že mu uletěla nahoru. A ukazoval na horní skříňky kuchyňský linky!
O chvíli později pak vztekle vrčel, protože se mu jaksi moc nezamlouvala moje reakce... Propukla jsem totiž v naprosto nekontrolovatelnej smích... uprostřed záchvatu mu sdělila. "Ty seš fakt vůl..." a chlámala se dál.
Nevim teda jak vy, ale já jsem moc lidí, kterejm "upadla" propiska na skříň v životě nepotkala ;-). Prostě s ní cvakal o stůl tak dlouho, až mu odstartovala vzhůru jak raketa. Borec.
A navíc jsem si umanula, že se odpoledne bude tvořit...
Inspirovalo mne video, co jsem potkala na facebooku. Vy kdo mne tam sledujete, víte který, neb jsem ho i sdílela ;-)
Takže jsem po svačince sundala ubrus, vytáhla barvy, a šlo se na věc...

První rok facebookové stránky blogu

Tak jsem si říkala, že teď někdy to bude rok, co jsem založila facebookovou stránku blogu... A ejhle! Ono to byl rok už sedmého února :-)

Tak jsem si usmyslela, že ten první rok tady na blogu oslavim tim, že hezky sesumíruju statusy, který se za ten rok na oné facebookové stránce objevily, a které tudíž ty z vás, kdo mne sledujete pouze na blogu, minuly... a kterým navíc tak trošku hrozí, že tam zapadnou, (což by u některejch z nich vážně byla škoda ;-)...) zatímco tady budou k dohledání snáz ;-).


Tady jsou ;-):

18. února 2018
Kdyby někdo nechápal, proč se mořská voda nedá pít, tak ho náš druhorozenej poučí, že přece proto, že do ní čůraj piráti.


13. března 2018
To takhle meju před večeří nádobí a najednou přikráčí do kuchyně druhorozenej a povídá: "Mami, já nemůfu jíft tu čefnekovou pomafánku."
"To neni česneková pomazánka," odvětim, aniž bych zvedla oči od dřezu, "to je česnekový máslo, to přijde do bagetek a rozpíct."
"Achá.. Ale mami, já nemůfu jíft to čefnekový máflo."
A já konečně vzhlédnu od dřezu a otočim se po něm, proč že to tak blbě mluví...
A ten kozel střelenej se na mne tlemí hubou plnou upířích zubů! 


5. dubna 2018
Vzpomínáte si, jak v jednom díle Přátel kohosi v nedobrym vypakujou, a Monika mu dá s sebou pekáč (snad) lasagní a říká mu, ať si to ohřeje (asi) na 370 stupňů celsiusovejch?... 
Dnes jsem si na to vzpomněla, když jsem zachraňovala z trouby pálící se maso a zjistila, že někdo nastavil teplotu na 250 stupňů... 
Jo, není nad to, když s vámi v domácnosti hospodaří přičinlivý batole.


20. dubna 2018

Zase jedno bezva ráno... a vysvědčení k tomu...

 To tak máte v bytě jak po výbuchu (ještě o trochu víc, než obvykle, ale celkově uznávám, že vlastně nic výjimečnýho ;-)...), načež vám večer manžel oznámí, že zítra, hned ráno, dorazí jeho maminka...

A tak ráno, krom obligátní přípravy svačin a snídaně, nalijete aspoň do záchoda nějakou tu dezinfekci, umejete umyvadlo od zbytků pasty a přeleštíte to zmatlaný zrcadlo nad nim...
Což je teda práce ve stylu "Sysifos hadra", protože už o tři dny později, se v něm opět nevidíte... Některýmu ze starších dětí se podle všeho podařilo plivnout pastu fakt vysoko, částečně to rozmatlat rukama a následně se to buď ono, nebo jiný dítě pokusilo umýt s pomocí stříkací pistole... Aspoň tak nějak k tomu, jak to zrcadlo vypadalo, mohlo podle mýho odhadu dojít. Ale to odbočuju, jako obvykle...

Po té, co vzbudíte děti a naženete je k oblíkání a o chvíli později i ke stolu, si k obvyklé ranní rutině přidáte ještě hledání desek na vysvědčení, neb si v sedm ráno děti vzpomenou, že ty, co maj na velký sešity jim nestačej...
Respektive ten druhorozenej si vzpomene. Ten nejstarší na to jednoduše peče dál i po lehce hysterickym výstupu "Mami já potřebuju!" toho mladšího.
Zato ovšem ten starší přijde o nějakejch deset minut později, takže těsně před odchodem, s tím, že už tři dny nemá čip na oběd, a div se nerozbrečí, že dneska už žádnej oběd nedostane...
Výsledkem následné pátrací rychloakce je jednak jeho značně uklizenější a odlehčenější aktovka a hlavně zjištění, že čip si spokojeně hoví v kapse jeho bundy.

A mezi všim tim veselym mumrajem, kdy v rychlosti obíráte z dětský židličky zapadlý nudle ze včerejšího oběda, se navíc slyšíte říkat věci jako: "Kdy že si blil?... Kam?... Na ubrus??? No výborný!... A co si blil? Vždyť si ten jogurt ještě ani neotevřel?... Jo, tys nejdřív sežral ty vitamíny... HM."
A v předsíni pak pro změnu žasnete: "Ty máš zase díru v tričku!? Dyť jsem ti schválně dala na dnešek nový! Kdy´s to stihnul rozkousat???"
"Né. Já tam strčil prst a najednou tam byla díra..."
A to už se jen hystericky smějete, protože co už taky jinýho... ;-)

Když konečně vyrazej kluci s tátou do školy, jdete ještě rychle doobléct třetí do školky a konečně taky sebe...
Mezitim dorazí babička, a vy jí tam zanecháváte samotnou s tou nejmladší a s instrukcí: "Bacha na ten ubrus. Je poblitej... Já ho pak vyměnim."
Takže vaši reputaci "skvělé hospodyňky" ta hromada nesloženýho prádla zabírající třetinu gauče, a dřez plnej nádobí, už vážně jenom jemně dokreslí...


Ale vysvědčení donesli kluci pěkný...

Tohle je toho mladšího...
Na to, že je línej číst a neodevzdává na výtvarce obrázky... zřejmě asi cítí s učitelkou výtvarnou neshodu, soudě z historky o "hnusný dýni"  a "celomodrym ptáku"...
Jo, dobrý.

A tohle je zas toho staršího...
Na to, že po něm nejdou přečíst odpovědi v písemkách a jednu písemku z matiky nepsal vůbec, protože byl moc unavenej :-/ Stejně jako na některejch z hodin tělocviku...
Jo, taky dobrý ;-)

A ano, anglinu maj oba za jedna... tu, hlavně díky sledování zahraničních videí a hraní her v angličtině, už možná uměj líp jak já... Ne že by umět anglicky líp jak já, bylo něco extra těžkýho ;-)