Stačí, že nám zatím stále ještě stojí u dveří...
Ale už se mu to chýlí... manžel čím dál častěji vyhrožuje, že ho odveze k popelnicím, jestli ho někomu neudám...
Bych ho teda radši viděla na něčí zahradě... třeba... můj krásnej modrej kočárek s květy...
Naposledy jsem se s ním po zhruba dvouměsíční pauze pokusila někam jet koncem března.
Dali jsme tehdy narychlo dohromady výlet s mojí sestrou a jejíma klukama, a bráchou s jeho ženou a jejich holčičkou.
Oni jeli za náma, a my je měli vyzvednout na nádraží...
A nějak se nám nedařilo...
Nic...
Absolutně...
Jako obvykle...
Když už jsem konečně naloďovala kočár, poslala jsem druhorozeňáka s klíčema do sklepa (máme ho na patře, praktické ;-)...), ať z něj vezme s sebou kopačák...
Místo kopačáku přitáhl koloběžku...
Takže všichni okamžitě a nutně potřebovali nějaký to vozítko...
"No, třeba aspoň budem rychlejší...", řekla jsem si, a vyhrabala holkám odrážedla a koloběžku pro nejstaršího...
Pak jsem zase nahrnula všechny ty věci, co jsem kvůli tomu musela ze sklepa vytahat, zpátky... a zjistila jsem, že nemám čim zamknout...
Tak jsme to zase spolu s druhorozeňákem za mýho lamentování "Kam jsi to ty chlape dal?" vytahali všechno ven,... ale klíče tam nikde na dně pod tim harampádim nebyly... ani v kočáře, ani ve dveřích... nikde...
Během toho hledání jsem volala bráchovi, že nestíháme...
A jak jsem to zase všechno skládala znovu zpátky do sklepa, najednou slyšim z opačnýho konce chodby jasnej zvuk!
"Komu to tam upadly klíče?!?"
Nejmladší se motá kolem svýho odrážedla, a snaží se z pod něj zvednout pohřešovanej svazek klíčů, kterej jí naštěstí právě upadl, a naštěstí ne o pár pater níž...
Kdy přesně se jí ho podařilo uzmout netušim...
Tak jsme konečně zamkli, donaložili posledních pár věcí do kočáru a vyjeli s nim k výtahu.
Už ta krátká projížďka odhalila, že se stávajícím stavem zadních duší daleko nedojedem... neb na jedný straně jedem úplně po ráfku a na druhý k tomu neni daleko.
Můj rychlej pokus o dofouknutí, v kočáře prozíravě naloženou pumpičkou, ovšem nebyl příliš úspěšnej, a místo dalších pokusů jsem se rozhodla pro zjevně rychlejší řešení...
Šup znovu rychle do sklepa pro druhej sporťák po švagrovce...
Pár minut vztekání se při snaze jej rozložit... (vždycky za těch pár měsíců zapomenu, jak se mi to povedlo posledně...)
Všechno do něj v rychlosti přeházet...
A hurá konečně na sraz... s už víc jak půlhodinovym zpožděnim...
Cestou jsem ještě zkoušela volat ségře, jestli se s bráchou našli, neb každej měl přijet jinym vlakem, čtvrt hodiny po sobě.
Sotva to osoba na druhý straně zvedla, spustila jsem spěšně: "Nazdar, prosimtě, našli jste se tam s tim bráchou?"
A z druhé strany se ozvalo: "To asi nevoláš mně, viď?"
... Jsem se dovolala ségřině tchýní!!!
No neptejte se mne, jak se mi to povedlo... :-D
Když má někdo den, tak se mu prostě daří VŠECHNO...
Ale zbytek výletu už celkem dobrý...
A doufám, že i "renovace štítu", tedy nová verze záhlaví blogu, se vydařila líp, než naše výprava na onen výlet...
Osobně si budu muset zvyknout... že místo voskovejch pastelů je tam najednou akvarel...
A po pravdě pořád váhám nad tim doplněnym fontem...
Nebo jestli to tam radši nenapsat ručně...?
Co myslíte?
Žádné komentáře:
Okomentovat