Prohledat tento blog

středa 31. října 2018

Dušičkový dort


Loni jsme pekli dušičkový muffiny, a letos... letos pro změnu  dušičkovej dort.
Tentokrát do těsta nepřišla dýně, neb z tý byla polívka už před týdnem, jak už jsem psala včera v tom článečku o dýni. 

Těsto, ač dortový, bylo malinko jiný, než to klasický piškotový.
Ušlehala jsem 5 vajec s cca 150 g cukru a v závěr, když už to mělo konzistenci hustý pěny, jsem do toho přišlehala 100 g rozpuštěnýho másla, který jsem předtím zchladila asi třemi lžícemi mléka. Pak jsem přišlehala ještě 200 g polohrubé mouky a šup s tím do vymazaný a vysypaný formy a do předehřátý trouby na 180°C na cc 40 až 45 minut.

Na krém jsem ušlehala 400 ml smetany s pěti lžícema moučkového cukru a přidala jednu smetanu kysanou, malou... ale nějak to bylo řídký, takže jsem ještě v rychlosti vytáhla pytlíček želatiny v prášku, nechala s troškou vody nabobtnat, rozpustila, trochu schladila a fofrem přišlehala do krému.

Korpus jsem překrojila na tři pláty a promazala za asistence naší třetí nejen krémem, ale i jahodovou marmeládou.
Pak jsem rozpustila 200 g čokolády na vaření s kouskem másla a přelila jím dort.

Šablonu na dušičku jsem si vystříhla z papíru a  zatímco jsem jí vysypávala bílým sypáním, tak se mi na tu čokoládu ten papír krásně přilepil a třetinu polevy vzal s sebou... Takže jsem jí z toho papíru seškrabávala stěrkou a vracela zpět na dort...
Ale stihla jsem ho k odpolední svačině podávat dřív, než ségra se svejma třema klukama musela zdrhat na vlak ;-)...

úterý 30. října 2018

Dýně a duchové

Nejvyšší čas podělit se o jeden... no vlastně hned dva z bodů našeho podzimního seznamu.
Dýni jsme letos nakonec měli jen malou. A v rychlosti jsme jí vyřezali už před týdnem, protože na prodlouženej víkend jsme následně jeli s dětma pryč.
To loni jsme si dali víc záležet, to jsme dělali i lucerničky.

Přiznávám, že letos jsme to celkově trochu odflákli... Loni jsme navíc jakožto recept z dýně s dětma pekly muffiny s dušičkama a letos jsme pokrm z dýně odbyli "jen" dýňovou polévkou. Ale i ta byla výborná...
Osobně jen uvařim pokrájenou dužinu ve vodě s trochou soli, přidám kus másla a smetanu, nastrouhám trochu muškátovýho oříšku, rozmixuju tyčovym mixérem a podávám z pokrájenym a opečenym chlebem a troškou nasekaný jarní cibulky ;-).

Jo, a tu dýni jsem letos pojala opravdu hodně jednoduše... Ani jsem nehledala rydla... Druhorozeňák, jak viděl, že beru nůž a řežu přes náčrt fixou jím, tak se divil, že: "NOŽEM?!?!?" :-D

Jo! Nožem... Fofrem jednoho netopýra a šup s tim všim na balkon :-)...

čtvrtek 18. října 2018

Podzimní seznam 2018

Letní seznam už si píšeme dýl, ale loni jsme poprvé měli i svůj podzimní... A dnes, dnes tu chci představit náš letošní.


Některý body jsou stejný jako loni a pár se jich trochu pozměnilo.
Něco už jsme stihli i splnit, jak vidíte podle vybarvenejch listů... Třeba panáčci z kaštanů nám stály na parapetu už od půlky září a předvčírem je značně rozpadlý stihnul manžel už i vyhodit.
Taky se nám na podzim přesunul ten výlet na rozhlednu, co ho tradičně podnikáme v létě, ale letos jsme ho jaksi nestihli... Kluci ho jeli na koloběžkách a holky na odrážedlech... A třetí se pak o den později večer ze spánku rozkokrhala... Takže jsme tak nějak nad plán stihli i první laryngitidu letošní sezóny.
Ten teplej štrúdl už jsem taky letos stihli. Dokonce dvakrát.

Bezinkový víno už taky zraje v komoře... Snad se k němu do Vánoc dostanem...
Kluci totiž někam schovali klíč... a nevědi kam...
Jo! Jasně! Měla jsem ho sebrat, jak jsem ho zahlídla ležet na podlaze v opačnym rohu předsíně, kam prostě evidentně nepatřil. Jenže já měla zrovna plný ruce... a o dva metry dál už jsem na klíč ležící na podlaze zapomněla jako na smrt... Až když ten klíč o den později začal shánět manžel, vzpomněla jsem si, že jsem ho viděla někde, kde být viděn vůbec neměl... A kluci se vzápětí přiznali, že hráli hru, že ho vždycky jeden někam schoval, a druhej ho hledal...
Prošli asi deset míst, který si pamatovali, že tam jima schovanej v průběhu hry byl a nic...
Klíč je zatím stále nezvěstný, fakt jsem zvědavá kdy a kde vyplave... Pomalu si začínám pohrávat s myšlenkou dostat se za ty dveře pomocí násilí...

Další co jsme ze seznamu stihli, je nasušení spousty křížal, na který nám dovezl kotel jablek manželův strejda...
Třetí takhle přišla minulej týden do školky, a nesla si s sebou v krabičce zbytek vánočky od snídaně a asi tři křížaly... Učitelka se smála, že to má už vánoční menu... No, jak vidim naše děti, jak jim všem ty křížaly jedou, tak do Vánoc nejspíš nezůstane ani jediná.
A ty další body v seznamu snad stihneme taky...
Letos doufejme, na rozdíl od loňska, i to pouštění draků :-)

čtvrtek 11. října 2018

Osminozí kamarádi - blízká setkání nepříjemného druhu

Před prázdninama jsem napsala několik článků o strachu... O strachu ze ztráty dětí, o strachu z něčeho, co se ve skutečnosti vůbec nemůže stát, ale jako pětiletýmu dítěti vám to prostě nedochází... a taky o tom ze strašidel... Ale je ještě jeden strach, o kterym jsem do prázdnin napsat nestihla, ač jsem to měla v plánu.
Dnes to tudíž bude taky o strachu, tentokrát takovym, kterej sice není až tak úplně absurdní z hlediska toho, co je jeho příčinou, ale kterej dělá absurdním teprve až jeho míra.
Znáte to, řeč je..., no jasně, ...o fóbiích! A konkrétně o té snad úplně nejrozšířenejší, kterou zcela obligátně už léta trpím i já.
Už jsem se o ní i v několika článcích zmínila. Třeba v tom o pasování na školáka, v tom o našem prvňákovi, a nebo naposledy v tom o nečekaném hloubkovém úklidu... 
A právě živá diskuze, která se na facebookové stránce mýho blogu (dneska je to samej odkaz :-D ) rozběhla pod odkazem na poslední zmíněnej článek je příčinou toho, proč teď do PC ťukám svůj první článek psanej de facto na přání čtenářek...

Popravdě si nemůžu vzpomenout KDY jsem se přesně začala pavouků bát. Jestli můžu tvrdit, že je v mym případě ta fobie vážně vrozená, nebo zda jsem se k ní dopracovala naopak až časem. Nepamatuju se totiž jestli jsem se jich bála už jako malá, ale určitě jsem se jich bála v době kdy jsem chodila na základku.
Vybavuju si ale jednu bezva situaci, která by možná u zrodu tý správný arachnofobie u mne stát mohla.
Bylo to v hodině baletu, v době kdy jsem navštěvovala druhou třídu. Tenkrát se na naše tanečky přišel podívat jistej sekáč.

čtvrtek 4. října 2018

Ztracené princezny... pátrání

Tak ta naše nejmladší opice oslavila před čtyřmi měsíci druhý narozeniny a dostala fakt krásný dárky... Především dvě moc pěkný krabice Lega Dupla.
V Duplu jedeme už dlouho. To první dostal náš nejstarší v srpnu 2010 k druhejm narozkám... Tuším, že tenkrát to byla ZOO... A pak už to jelo... farma, stáje, policejní stanice, traktor, hasič, policajt na motorce, policejní dodávka, popelář, sanitka, pošťák, počítací vláček, polární ZOO, nemocnice, červený letadýlko, velký nákladní zelený letadlo... A naše třetí, coby první holčička k tomu pak přidala ještě cukrárnu a pizzérii, box s hamburgrama a zmrzlinou a hlavně Růženku, Sněhurku a Popelku se zámkem... A protože vznikaj stále další krásný nový sety, nepřišla zkrátka ani ta nejmladší...
K prvním narozeninám dostala Lego Duplo Moje první zahrádka, a k těm druhým pak od babičky Bellin čajový dýchánek a od tatínka Lociku s věží...
Tady máte oba sety v plné kráse... No v plné... Něco jim jaksi chybí. Něco dost podstatného... 

úterý 2. října 2018

Domácí zmrzlina... a taky štrúdl


Pamatujete se na ten náš letní seznam... Byl v něm i bod o vyrábění zmrzliny... 
Nakonec je to ovšem jeden z bodů, který jsme v létě s dětma nestihly... I když jednu skoro domácí zmrzlinu jsme v průběhu léta z mrazáku vytáhly... Ale tu jsme vyráběly už někdy v půli června, a pak jsme měli pořád plnej mrazák tý kupovaný a spoustu jinejch akcí a aktivit... a na další domácí a polodomácí zmrzlinu došlo až na konci září.