Prohledat tento blog

pátek 30. června 2017

Prázdniny u babičky...

Znáte to? Asi znáte... Dobrej měsíc se těšíte, až děti odjedou na týden k babičce... (u nás se to tedy týká těch tří starších, ta nejmladší nám zbyla doma a tenhle týden tak z ní bude jedináček...)...
Těšíte se, že si konečně odpočinete, že se vyspíte, neb nebudete muset ve všední den vstávat v šest a v půl sedmý pracně tahat děti z postelí, a o sobotách a nedělích brečet, proč proboha vás děti tahaj z postele už v šest, ne-li dokonce před šestou, když normálně nejsou schopný vstát v půl sedmý... (Ta nejmladší spí obvykle nejlíp, takže ta jediná člověka nebudí v šest, ta obvykle vstává až v sedm a bývá svolná i k delšímu pospání, tudíž ta by tolik potřebnému dospání v průběhu nastávajícího týdne bránit neměla.)...
Malujete si, co všechno stihnete udělat, jak pořádně uklidíte, jak v klidu převlečete postele, proberete a roztřídíte všechny hračky, jak určitě najdete ty, co už jsou delší dobu nezvěstný... Spácháte prostě generální úklid, rozsáhlou reorganizaci a možná stihnete i vymalovat... :-D (Haha, že jo... loni jsme první tři dny odpočívali a pak už stihli jen ty postele, vysát, vytřít a už byly děti zpátky :-D.)
Tak si to tak hezky plánujete a těšíte se na veget... poslední dva dny strávíte v ještě větším poklusu než obvykle... protože konec školního roku... dárky pro učitelky... kytky (pro který běžíte s kočárem v šílenym lijáku přes sídliště)... do toho děti domu tahaj hromady výtvorů ze školy, který prostě neni v tak malym bytě kam dát, založej s nima totálně váš pracovní stůl, až je na něm toho tolik, že to z něj do všech stran přetejká a padá... takže nemáte kde pracovat a tvořit... no, stejně na to nemáte čas...
A tak se těšíte, že i na svym stole si zase jednou uděláte pořádek... a třeba na něm zase konečně něco i vytvoříte...  a hlavně, že pár dní nebudete poslouchat to věčný křičení a ječení a všechny ty nářky typu: "On mi vzáááál!" a "On mě praštil!" "On on on on on..." z kterýho vám  denně večer hlava třeští... No většinou ne večer, ale už kolem čtvrtý odpoledne, kdy koukáte na hodiny a konejšivě sama sobě říkáte: "Ještě čtyři hodiny a budou v postýlkách..." a tááák strašně, ale úplně strašně, vyloženě celou svou bytostí, každou buňkou vašeho těla... se těšíte, až oni zmlknou a vy si lehnete...

A pak je tu najednou poslední červen... a vy ráno vstanete ještě o čtvrt hodiny dřív než obvykle... jednak proto, že aspoň poslední školní den nechcete přijít pozdě, chcete to všechno stihnout... A navíc samou nervozitou stejně nemůžete spát...
A zase taháte děti z postele... oblékání, snídaně, zuby, dárky, kytky, boty... poslední poučení dětí, která kytka a kterej dáreček je pro koho... stejně něco z toho spletou... a hurá do akce i s nejmladší v šátku... cestou se děti hádaj, co kdo ponese... "Ona už nesla! Teď chci já!" "Ty máš kytky. Nech jí tašku. Ona to pomáhala chystat, zatimco ty sis hrál!"... Popředávat to ve školce a hurá na bus do školy...
Ve škole slavnostní rozloučení... synek oceněn knihou spolu s dalšíma dětma, co maj samý jedničky... to jednoho dojme... pak rozloučení s devaťáky... i to člověka může dojmout, ač má sám teprve druháka... dvě z deváťaček jdou na obor automechanik... to člověka zaujme... a jak už je v tom dojímání a vůbec celej naměkko... dojme ho i tohle ;-)...
Pak do tříd na předávání vysvědčení a potom pochytat všechny učitelky z kroužků a vychovatelky s družin... Kterejm váš syn beze slova vrazí do ruky dárek a zmizí, než si obdarované pořádně stihnou všimnout, kdo že to byl... zmateně koukaj, co se jim to v ruce zničeho nic materializovalo... Taková školnice za ním zmateně volala, komu to má dát, a já jí ujišťovala, že nikomu, že to je pro ní, že náš syn je prostě trdlo :-D
Pak hurá domu, zabalit.. a po rychlym obědě zase do školky pro prostřeďnáky, pobrat tam tu hromadu věcí, co se tam za školní rok nastřádala, tu hromadu náhradního oblečení, holin a tak... nějak jsem to množství podcenila, a naplnila jsem nejen batoh, ale i tašku a většinu prostoru pod kočárem, kam jsem cestou domů hodlala uložit nákup... a ze školky rovnou na autobus, kterym děti manžel odvezl k babičce, svý mamince...

A jak jste se celou dobu těšili, až děti odjedou a vy budete mít týden vytouženého klidu... najednou jedete od autobusu jen s nejmladší v kočáře... a pronikavě si uvědomíte... že už teď! se vám stýská...


Krásné prázdniny všem, přeje čtyřmatka Jenovéfa :-)

středa 28. června 2017

"Připráf se -ytízi k sm-ti, naše slofá tě sd-tí!..."

V sobotu jsme jakousi náhodou s holčičkama viděly v televizi díl Dětí z Bullerbynu... jako malá jsem knížku četla, ale nikdy mne nějak nenapadlo koumat nad tím, kdy...?, tedy kdy že se vlastně ta dobrodružství dětí z Bullerbynu odehrávají... A v tomhle díle to bylo! Slavili Vánoce a Silvestr... a vítali rok 1929!
A mě už letělo hlavou... "Tý jo, rok 1929! To bylo babičce devět!"
A to sice tý z tátovy strany, co vyrůstala v Lipsku a když se na konci války vdávala, tak dostala od svý maminky ten receptníček s poučkou: "Kaše se vaří, když to dělá puf", jak jsem psala tady.
A jak jsem tak přemýšlela, co v tý době asi tak mohla babička dělat, vzpomněla jsem si na příhodu, kterou nám kdysi z jejího dětství vyprávěl náš tatínek.
Jak už padlo, babička vyrůstala v Lipsku, a to v český menšině. Chodila tam do běžný německý školy, akorát po vyučování měly český děti ještě hodinu češtiny. A jednou takhle s panem učitelem na češtinu nacvičovali divadlo... o čem přesně netuším, ale vystupovali tam evidentně nějací rytíři... Náš táta totiž vyprávěl, jak jeho maminka se smíchem vzpomínala, kterak jeden chlapeček, co byl už asi třetí generace narodivší se v Německu, procítěně deklamoval:
"Připráf se rytízi k sm-tí, naše slofá tě sd-tí! To póje! To póje!"
(Škoda, že na papíře nemůžete slyšet přesnou dikci s melodií ;-). )
K příběhu patří ještě důležitej dovětek o tom, že těmi slovy byl nejvíce zdrcen pan učitel češtiny.

P.S.: Kdyby to snad někdo nerozluštil, tak nechť ví, že slova měla správně česky znít: "Připrav se rytíři k smrti, naše slova tě zdrtí! Do boje! Do boje!"

P.P.S.: Už jsem to vyprávěla našim klukům... měli z toho stejnou srandu, jakou tenkrát my... lítali pak po bytě s dřevěnejma mečema a opakovali ten výrok do zblbnutí, včetně dikce a melodie předávané z generace na generaci...
Jo není nad starý rodinný historky ;-)


úterý 27. června 2017

Pasování

Tak budem mít doma druhýho školáka. Vlastně už máme... ve čtvrtek ho na něj slavnostně pasovali... dřevěnym mečem. Pak dostal "poštu", kde byl na obálce uveden coby školák, v ní slavnostní glejt a starší Sluníčko a spoustu nálepek, z nichž část už zdobí jeho postel, část moji kuchyňskou linku a některý z těch dalších se mi tu a tam přilepí za chůze bytem zespodu na nohu...
A pak jsme mu ve školce společně zazpívali, stejně jako všem deseti dětem před ním a dvěma dalším po něm:
"Víru, naději, lásku ti přeji,
požehnán buď náš pán za to, že jsi."

A já slzela dojetim... jak už je ten kluk velikej, jak to všechno uteklo a utíká... jak byl ještě nedávno malinkej, jak šel před chvilinkou prvně do školky... připadá mi to jako včera, když ten můj výškolezec poprvé asi týden po prvních narozeninách vylezl na vysokou židličku aby se mohl cpát cukrovím z tácu na stole...
A jako by to bylo tak před týdnem, kdy na mne den po porodu tak strašně chytře koukal, jako by si mne měřil a odhadoval, liška moje podšitá, a já mu říkala: "Ty budeš chytrej co? Hmmm. Ty budeš chtít na vysokou... To jsem zvědavá jak to uděláme, když to ti magoři chtěj zpoplatnit..." To bylo tři dny před Vánoci 2010.
... a text toho popěvku z pasování mi teď pořád zní v uších...
"Víru, naději, lásku ti přeji,
požehnán buď náš pán za to, že jsi."

A zatímco já se dojímám a jsem plná nostalgie, tak už s tátou vybíraj aktovku..., čekala jsem, že si synek vybere něco s legem, jako ten starší, nebo star wars, či angry birds.... ale druhorozeňák si vyhlídnul červenou  aktovku s velkym černym pavoukem... z čehož mám jakožto arachnofobik pochopitelně velikou radost :-D
... Ale třeba je čas se i v těchhle obavách, posunout dál... včera jsem mu k ní dala svolení ;-)

pondělí 26. června 2017

Koláč s nektarinkami

Tento víkend jsme pekly jen ve dvou, naše třetí a já. Nejmladší si po sobotním obědě dala šlofíka a kluci měli pánskou jízdu u manželova strýce na chalupě.
A protože jsme v pátek potkali v Albertu levný nektarinky, pekli jsme koláč právě s nima.

Z toho co vidíte jsme jedno vejce vrátily do ledničky a jeden a půl nektarinky nepřišlo do koláče, ale rovnou do bříšek.

Na těsto: cca 220 g hladké mouky
5 lžic cukru krupice
3 lžíce cukru moučky
lžička prášku do pečiva
promíchat

Přidat vejce a cca 120 g másla

trochu utřít vidličkou

prohníst a zpracovat v těsto

Koláčovou formu vymazat olejem

Těsto do formy vetřít rukama... je fajn si je občas opláchnout ve studené vodě, aby se vám těsto na prsty moc nelepilo.

Trochu propíchat.

Nakrájet nektarinky a vyskládat je na těsto.

Do jogurtu, velkého a bílého, vešlehat tři až čtyři lžíce cukru krupice či krystal a jeden pytlík vanilkového pudinku.

Zalít tím nektarinky... abysme dostali všechno z kelímku a hezky to rozetřeli pomůžem si stěrkou.

Z pěti lžic hrubé mouky, pěti lžic cukru krupice a cca 60g másla...

...uděláme drobenku,... 

... kterou rozprostřeme navrch koláče... a dáme na cca 45 -50 minut do trouby předehřáté na 180°C.

Hotovo...

Dobrou chuť...

P.S.: Zatímco to píšu dojídám poslední zbytky koláče od snídaně ;-)

sobota 24. června 2017

Příběh čapky


Když jsem tak při mytí nádobí přemýšlela o tom, jak a co napíšu o týhle čapce, vzpomněla jsem si na jednu scénu z filmu Marley a já. Na tu, jak poprvé přijdou těhotný ke gynekoložce a ona jí pochválí řetízek co má na krku, jež dostala krátce předtím od manžela, a jemu potom sloupky, fejetony ze života, co píše do novin a v nichž často vystupuje ten jejich šílenej pes. Říká mu, že je jeho velká fanynka, že ho vždycky čte, a on na to: "Tak to jistě oceníte můj příští sloupek..."

Ale zpátky k čapce. Každá věc má svůj příběh... a tohle je ten její...
Koupil jí před asi pěti nebo dokonce šesti lety manžel pro našeho nejstaršího. Potkali jsme jí tehdy v Tescu, za stovku. Nám se líbila, ale synek se moc netvářil, páč neměla žádnej obrázek. Takže jsem mu ještě v obchodě slíbila, že mu na ní nějakej namaluju.
Tenkrát jsme měli děti jenom dvě, tak byly čekací lhůty na podobný srandy výrazně kratší než dnes, a měl jí už za nějaký dva týdny. Sám si vybral, z nabízenejch motivů krokodýla... a jak se na ní původně v krámě netvářil, tak si jí pak zamiloval.
I tak se mu jí párkrát podařilo někde ztratit, zapomenout... ale vždycky se k nám zase vrátila... Nejvíc namále asi měla před dvěma lety, když byl se školkou na výletě na letišti a nechal jí v autobuse, v kterym je na to letiště odvezli a zase do školky přivezli... To už jsme se s ní tehdy rozžehnali... Ale stejně jsem zkusila říct, tomu tatínkovi ze školky, kterej jim tam ten výlet tenkrát zařídil, že kdyby se náááhodou našla taková zelená čapka s malovanym krokodýlem, tak že jí tam nechal ten náš trdlouš... a... světe div se... ona se vážně našla. Den nebo dva na to nám jí do školky přinesl.

Tuhle čapku nosil tak dlouho, dokud do ní tu hlavu aspoň jakžtakž narval... a dnes jí nosí asi rok druhorozenej... ale to není to hlavní, co jsem tu o ní chtěla psát...

To bylo tak: V srpnu 2012 jsme odjížděli od manželovi babičky z Moravy a vraceli se domů přes víkendovou zastávku na sestřenčiný svatbě. Manželův strýc, shodou okolností právě ten, kterej společně se svou ženou a synem figuruje v historce Hostitelé roku, se tenkrát nabídl, že nás odveze na nádraží, aby jsme na něj nemuseli složitě autobusem... a náš syn se těsně před odjezdem nacpal mrkví.
A tak jsme jeli a jeli jsme docela dlouho, asi půl hodiny. A krátce před tím než jsme dojeli, synek spustil, že je mu zle...
Pytel jsme, jak jinak, žádnej nenašli, a manžel prý: "Ať blinká do čepice."
Takže následující cca dvě minuty na zadních sedadlech probíhaly tak, že já rvala synovi jeho krokodýlí kšiltovku pod hubu. On blil kusy evidentně nedostatečně rozžvejkaný mrkve. A do toho svou oblíbenou čepici tlačil vší silou od sebe... neb do ní logicky vůbec, ale vůůůbec zvracet nechtěl... A já mu jí cpala zpátky a hlasitě s notnou dávkou hysterie v hlase slibovala: "Já ti jí pak vyperu! Já ti jí pak vyperu!" A on blil a furt jí strkal chudák pryč... no bomba... a interiér strýcova auta, jsme tudíž tak docela neuchránili, ale aspoň skoro... a já pak měla zase co prát...

Jo, tahle čepice... ta toho už chuděra zkusila.


P.S.: S batohy plnejch věcí pro čtyři lidi na dva týdny, dvěma malejma dětma a poblitou čepicí je bezvadný cestování ;-)

P.S.: A s tím řetízkem z filmu to bylo tak, že ho vzápětí po té, co ho Jenny od Johna dostala, ten praštěnej pes sežral a John pak chodil zahradou a proudem vody z hadice proplachoval všechny jeho en-óna, dokud řetízek, jež pak na Jennyně krku ona doktorka obdivovala, v jednom z nich nenašel ;-).

Safari tuby

Tyhlety tématický tuby s miniaturníma modelama nejrůznějších věcí, zvířat a podobně, jsem na netu potkala už vícekrát... naposledy asi před dvěma měsíci na "Kakaový Vafli"kakaovavafle.cz kam jsem se odkudsi proklikala...


A protože jsem o jejich pořízení už párkrát uvažovala, nechala jsem si poslat nabízené soubory k vytisknutí třísložkových karet ke všem třem tubám, které tam "Kakaová vafle" měla. Tedy k Památkám, Lidským orgánům a k Vesmíru.

Než jsem se rozhoupala k nákupu, tak tehdejší akce na https://www.feedo.cz/  jaksi skončila... ovšem o měsíc později tam měli Safari tuby v akci zase a tak jsem nechala vybírat děti, co by se jim líbilo.

Čekala jsem, že kluci nezklamou a minimálně jeden bude chtít ten Vesmír... a neomylně si ho vybral ten nejstarší...

Vesmír

Tahle tuba obsahuje 10 "figurek" kosmonautů, vesmírnejch vozítek, raket, sond a podobně..

K nim je možné přiřazovat obrázky...

... k obrázkům názvy...

... a poslední ze třísložkových karet obsahuje pro kontrolu obojí. Tedy obrázek předmětu i jeho název.

Modely v tubě a paklík trojsložkových karet.

Zkameněliny

Zkameněliny si vybral náš druhorozeňák...

.... kteroužto volbu jsem mu ráda schválila.


Sice mě k nim čekala výroba trojsložkových karet, neb ty "Kakaová vafle" v nabídce neměla, ale i mě samotný přišly zkameněliny taky moc zajímavý....

... ano, "zub tyranosaura rexe" má kartičku vzhůru nohama :-)


Uklizeno :-)

Památky

Památky jsem vybrala pro naši třetí, která nějak neměla jasno. Tak jsem jí navrhla tohle a ona to odkývla.

Jak vidíte, tak mi společně s tou nejmladší asistovaly při focení. Tak to bylo docela dobrodružný... zmáčknout čudlík a pak chvilka napětí, jestli bude rychlejší foťák nebo ručky naší nejmladší... a jestli teda něco vyfotim :-D.

Tenhle soubor od "Vafle" se mi nějak porouchal a vytisknout šlo jen tři z deseti obrázků...

... tak jsem zbytek dodělala sama... proto jsou některý najednou širší ;-)


Lidské orgány

Jsem dovybrala já, neb přišly zajímavý a měla jsem k nim ty karty od "Vafle" a vůbec...

..., vědět jak co ve vás vypadá neni od věci...

... druhorozeňák se třebas hodně vytrvale hádal, že srdce vypadá jinak 💜


Významná místa světa

Těm jsem taky neodolala... osobně mi spolu s Památkama přijdou vůbec nejzajímavější...
To bude deformace ještě z dob studií ;-)

... Jak si můžete všimnout, aktuálně nám chybí Coloseum...

... ale ono se zase najde... Princezna Sofie se tenkrát taky našla den nebo dva po focení ;-)...

... a pak se zase ztratí něco jinýho...

... a zase se to někde najde... já už to beru stoicky ;-)

A samozřejmně se s tim dá hrát i jinak, než to jen třídit a určovat a povídat si kde to je, ať už v těle, nebo na světě a tak... Např. na týhle fotce Sfinga leze za krk Buddhovi :-D



Modely se dají ukládat zpátky do těch tub, i když teda třeba takovej Buddha, nebo Taj Mahal to maj hodně natěsno a nechce se jim z tuby ven. A zvlášť ty tuby, co maj nahoře tu modrozelenou protáčející se zeměkouli jsou zajímavý. Druhorozeňák byl nadšenej, že zrovna jeho tuba s fosíliema jí má. 
Ovšem při péči mejch dětí ty tuby brzo vezmou za svý a budu na ukládání muset vymyslet něco jinýho. Už je stihly za ty tři týdny, co je (ode dne dětí) maj, pěkně zrasit. Jedinej, kdo z dětí ještě na žádnou nešlápnul je nejmladší, anžto ta ještě nechodí, takže si na jednu aspoň klekla a na druhou sedla ;-).

Co se týče třísložkových karet, byla docela sranda, to všechno tisknout, stříhat, laminovat, znovu stříhat... hledat ty karty, co mi stihly děti zabavit, než jsem to roztřídila a zagumičkovala...
Ale celkově super, jsem nadšená, že jsme zase něco pěknýho, co určitě bude přínosem, dali do kupy.

Jo, a kdyby to někoho vážně zaujalo, a uvažoval o koupi, tak já je koupila tady:
a doporučuji si počkat na akci ;-)

A kdyby někdo toužil po předlohách k třísložkovejm kartám ke "Zkamenělinám" a k "Významnejm místům světa", tak si mi o ně může napsat, když už jsem to jednou dávala dohromady, bude fajn, když to poslouží i někomu dalšímu ;-).



Update po roce: Ukládací tuby nám vydržely zhruba třičtvrtě roku... což při péči našich dětí považuji za velkej úspěch ;-)... Poslední čtvrt rok používáme na uskladnění miniatur takový ty malý plastový zavírací krabičky z Ikea, jak se prodávaj po třech ve dvou barevnejch variantách (bílá, modrá. zelená/bílá, žlutá, růžová). Jejich výhodou oproti původním tubám je, krom větší životnosti, že se do nich vejdou i ty třísložkový karty ;-)

úterý 20. června 2017

Anabáze zuby


Jak už jsem psala v jednom z předchozích článků (Nervozita, úzkost strach)… Tak nějak se to seběhlo..., asi jsme ne úplně dobře čistili, nedostatečně jsem odhadla, že stávající zubař v důchodovém věku péči o dětský pacienty nedává, a když už to bylo zřejmý, nereagovala jsem dostatečně svižně... no minimálně o ten půl rok dřív jsme se k tomu novýmu mladýmu zubaři dostat mohli...
O tom jak jsme to měli  s tím původním, jak se nám zuby vesele kazili... a jak jsme složitě a dlouho hledali zubaře nového,  napíšu dnes.

To bylo tak, prve náš předchozí zubař, za nímž jsme dojížděli do Prahy, nejstaršímu vrtal a plomboval jeden zub před třemi lety... 
Měsíc na to si syn stěžoval na bolest... "Hm," prohlížela jsem mu tehdy zuby, "to vypadá, že ti ta plomba vypadla..." A tak jsme volali zubaři a asi tři dny na to byli u něj... 
Zubař ho prohlídl, a že prej už by se to dělalo špatně, že to nechá, ať to hodně čistíme, že ten zub (horní čtyřka) musí držet místo stálýmu zubu...
To mohlo bejt první varování... takový to, co člověku dochází až zpětně...

Další vrtání následovalo až v dubnu 2016, kdy jsme dorazili na kontrolu po třičtvrtě roce (to je další věc, že my jsme málokdy dorazili po půl roce, obvykle to bylo po osmi až deseti měsících).
Tehdy jeden zub vrtal nejstaršímu a jeden druhorozenýmu. u toho zmínil, že tam má ještě něco, ale to že necháme, že by to na syna bylo moc, a ať to hodně čistíme...
O tři týdny později jsme vyrazili na prodlouženej víkend... Ten víkend náš druhorozenej prořval... že ho bolej zuby. Nakonec byl permanentně na nurofenu a fungoval stylem "dvě hodiny dobrý, hodinu si stěžuju a tři hodiny řvu div se chalupa nezboří". 

Takže jsme v neděli dojeli dom a já hned sjížděla net, kde tu je jakej zubař se slušnym hodnocenim a zvlášť jsem si vypisovala ty, u kterejch lidi psali, že to uměj s dětma... A ty jsem pak v pondělí ráno, jen co jsme nejstaršího odvedli do školy, na lavičce v parku za asistence těch dvou mladších, postupně obvolávala... "Ne ne, neberem… Jenom svoje pacienty… To musíte na pohotovost..." Posledním třem z cca deseti - dvanácti člennýho seznamu jsem už ani nevolala a jeli jsme do nemocnice... Zubní pohotovost až odpoledne, asi od čtyř... super... 
Pak nám ale nějaká sestra na chodbě řekla, že kus dál za nemocničním areálem, u letního koupaliště je ještě jedna pohotovost, kde jsou i přes den... a tak jsme vyrazili tam... dvě malý děti, břicho (34tt) a já... 
Po hodinovém bloudění, kdy se nám hledanou pohotovost podařilo úspěšně přejít, jsme toho měli evidentně všichni čtyři plný kecky, třetí kňourala a furt se zastavovala, druhorozenej vymejšlel kraviny, břicho tvrdlo, jak vzteklý, já měla křeče v lýtkách a nejradši bych si lehla na chodník...
Nakonec jsem zavolala manželovi do práce, jestli nemá možnost mi na mapě najít kde to je... a tak jsme šli půlhodiny zpátky a konečně to našli... a druhorozenýmu vytrhli zub, dolní pětku, z půlky hnědou, a řval jak šílenej, ještě půl hodiny po té... druhorozenej, né ten zub, ten jsem měla s kusem fáče v pytlíku pro zubničku... Ještěže po něm šla na řadu holčička se stejnou diagnózou na totožnej zákrok (ve sledu: mastička, injekce, vytrhnutí)... ta neřvala, jen tak zaraženě smutně koukala, což mne aspoň trochu uklidnilo, že ten náš zase přehání, jako obvykle, neb on řve, jak by ho vraždil, i když ho člověk jen chytí při přecházení ulice za ruku)... a jak řval, tak mu furt z huby tekla krev, ne a ne se to zastavit... no úžasný...

A o měsíc a půl později spustil, že ho bolí další...
No přece nebudem chodit měsíc co měsíc na pohotovost aby mu vždycky vytrhli další zub... Tak jsem volala našemu tehdejšímu zubaři... dva tři dny na to jsme za nim jeli do Prahy, já asi dva týdny po porodu s nejmladší na břiše... Zubař mu chtěl píchnout injekci a odvrtat mu to... jenže náš druhorozenej spustil strašnej řev... "To nepůjde... Na to my tu nejsme stavěný... To budete muset do Motola..." říkal doktor… No nevim, když jsem tuhle asi tři týdny zpět, volala do Motola na dětskou stomatologii, tak mi tam řekli, že ošetřujou jen děti do tří let a nebo hendikepovaný.
Takže jsme jeli zase hezky domu a v následujících dnech vyrazili v odpoledních hodinách do nemocnice na zubní pohotovost, kde to s druhorozeňákem šikovná sestřička zkoulela na výbornou a nechal se doktorkou odvrtat..., ovšem bez výplně...

A tak jsme hledali novýho zubaře... jenže... šestinedělí... léto... prázdniny... dovolený tu a onde... opakovaný zjištění, že nikdo, ale nikdo v městě nový pacienty nepřijímá... Nakonec jsem v září psala pojišťovně, že jsem někde četla, že když mne nikdo nechce děti vzít, že prej mi zubaře v místě bydliště najdou oni, jak to je, a jak mám postupovat... Napsali mi, že vědí, že u nás ve městě je situace v tomto směru dlouhodobě kritická, že je to v řešení, a poslali mi odkaz na seznam zubařů majících s nima smlouvu a přijímajících nové pacienty... v Praze...

A tam jsem nakonec po dlouhém zvažování a prohlížení hodnocení na netu, vybrala toho, na němž mne už  v první chvíli zaujalo, že má ordinaci v ulici, v níž jsem do svých sedmi let vyrůstala. 
Protože strašně nerada někam volám, využila jsem toho, že jsem našla profil jeho ordinace na Fb a napsala mu zprávu tam…
Vzápětí, opravdu vzápětí, neb jsem zprávu odťukla až po té, co jsem zvedla telefon právě 
volající mamince, jsem zjistila, že k němu už léta chodí naše matka, která ho okamžitě 
začala chválit... A o nějaký měsíc či dva později k němu šla a pak volala, ať mu zavolám, 
že nás určitě vezmou, ale že prej na fb moc nechodí…
Jenže… advent… dárky… cukroví… besídky ve škole a ve školce… vánoce… a tak jsem mu volala až v lednu. Sestřička nás ochotně objednala na nejbližší volný termín… v březnu.

No a v březnu to byl na vstupní prohlídce masakr… Když nás všechny vyšetřili, nás tři starší nejdřív i zrentgenovali, druhorozenej dal prohlídku s divadlem a třetí s ještě větším, ta do huby doktora téměř nepustila a rvala se že zuby neukáže, neb je to její výsostná oblast, kam velmi výjimečně a po dlouhém vyjednávání občas nechá nakouknout maminku... tak si je pak venku v čekárně všechny pobral manžel (o tom jak nám s dětma na tuhle akci přijela vtipně pomoct moje maminka tu psát nebudu, to by taky bylo nadlouho), a já čekala na křesle na verdikt… „Já si to tu všechno nejdřív sepíšu, ono toho bude víc…“ řekl totiž náš nový, mladý zubař a pak si dlouho psal poznámky… a potom ještě dýl mluvil…

Abych to shrnula: jedinej, kdo měl všechny zuby v pořádku je nejmladší, neb měla jen čtyři, z toho dva dva a půl měsíce a druhý dva tři a čtyři dny...
Třetí má kazy na obou horních čtyřkách.
Druhorozenej má dle očekávání kazy na všech čtyřkách a pětkách. Jednu tu pětku už teda nemá vůbec, tu mu  tenkrát v květnu vytrhli a z tý co mu na pohotovosti odvrtali v srpnu má už jen pahýlek, takže ten a ještě jeden nebo dva další musej ven a zbytek spravit... že z jednoho zubu už mu teče hnis... (Tomu, že zrovna on je na tom se zuby nejhůř se vůbec nedivim, neb jednak sladké nejvíc vyžaduje, a taky jsem ho už párkrát přistihla, že chodí krást cukr... s velkou lžící :-/ )
Nejstarší měl rozpadlou čtyřku, tu co mu tenkrát před třemi lety náš starej doktor spravoval, po měsíci mu z ní vypadla plomba, tak že to prej necháme, aby držela místo tý nový... no tak tu prej vytrhnout a ještě jeden další a zbytek spravit, že prej zkaženej zub je infekční materiál a můžou se mu od toho začít kazit i ty nový šestky co tam už má...
Takže jsem vyfasovala žádanky a jeden po druhym na zákrok… Nejstarší ho má už za sebou, jak jsem psala tady nervozita, úzkost, strach... a tenhle týden jde na kontrolu.
No a co se mne týče, tak že prej ty osmičky narvaný tam, ty dolní navíc na štorc, že všechny ven (horní jsou už plombovaný a jedna pod plombou zkažená), pak že ještě další dva kazy pod plombama jeden snad k tomu navíc.. si nejsem jistá, jsem se v tom množství už ztratila... a že prej mám zánět u jednoho zubu a na dásních...
No nádhera... aktuálně se vzpamatovávám z extrakce prvních dvou osmiček.
A krom toho kluci a já povinně náklus na dentální hygienu... Tu už máme taky za sebou.


Mladej doktor je radikál… no, tak snad nám ty zuby dá do pořádku… ale ještě si užijem teda…


Pokračováním tohoto článku jsou články A zase ty zuby a A ještě jednou zuby 

pondělí 19. června 2017

Pudinkový dezert

Protože mne stále ještě trochu zlobí díry po vytrženejch osmičkách, tak jsme tento víkend s dětmi pekli, respektive nepekli pudinkový dezert.

Původně jsem měla v plánu udělat pistáciový, respektive zelený, jak říkaj děti, ale zjistila jsem, že je v zásobách jen jeden a na recept jsou potřeba tři. V úvahu tak přicházel vanilkový, banánový nebo čokoládový... Druhorozený hlásil, že chce vanilkový, třetí volala že banánový... a když jsem nejstaršího vytrhla ze hry na počítači, neomylně zvolil čokoládový... po dohodě s bratrem o níž mi podrobnosti nejsou známy se shodli na vanilkovém, načež třetí začala tvrdě prosazovat "ůžovej" a odmídala pochopit můj opakovanej výklad, že jahodovej pudink máme jen jednou. Nakonec jsem prostě začala s přípravou a dcerka se přidala...

V misce jsme smíchaly tři vanilkové pudinky a 8 lžic cukru krupice


Přidala jsem čtvrt litru mléka a dcerka nadšeně šlehala...

zbylé mléko, tedy třičtvrtě litru jsem přivedla do varu a vmíchala rozšlehaný pudink...

"Kaše se vaří, když to dělá puf" stálo prý v kuchařce, kterou sepsala prababička babičce, mamince mého tatínka, když se na konci války vdávala... vždycky, když vařím kaši, pudink, mák.. tak si na to vzpomenu... zatímco čekám na "puf"...

Jedno celé máslo nakrájím,,,

Přidám do pudinku...

A vešlehám.

Pekáček lehce vymažu máslem a vyskládat ho sušenkama zvládnou děti samy.

Polovina pudinku přijde na sušenky a na ní druhá vrstva sušenek...

Na ní přijde zbytek pudinku.
Navrch může po vychlazení přijít ještě vrstva ušlehané smetany, nebo strouhaná čokoláda, nebo obojí... už si nepamatuju, jak to bylo v původním receptu, kterej jsem kdysi našla kdesi na netu... pokaždý to dělám, jak si zrovna vzpomenu ;-).


P.S.: Na tu pěknou formu s růžičkama se mne radši neptejte... doporučit vám jí totiž nemůžu. Když, tak jedině na studenou kuchyni. Při prvním pečení mi totiž i přes vymazání nepřilnavý povrch úžasně přilnul na buchtičky, které jsem pekla k šodó :-/. Při druhym pečení, se pak vnitřek nevydrhnutelně zbarvil od borůvkového koláče... Ale jo, je krásná... :-)

Shrnutí
potřebujete:
3 pudinky v prášku
8 lžic cukru krupice
1 litr mléka
250 g másla
2 balení obyčejných máslových sušenek typu bebe... my míváme ty z alberta
a dle uvážení smetanu ke šlehání s trochou moučkového cukru
a/nebo čokoládu na vaření, na nakrouhání na struhadle nám stačily čtyři čtverečky z tý velký ;-)