Sešívané děti

Dnes slaví naše nejmladší druhé narozeniny... V dnešním článku ovšem nebudu vzpomínat na to, jak přišla na svět, neb na to jsem dost dopodrobna vzpomínala už v loňském článku s názvem Rok po té. V dnešním článku chci zavzpomínat na to, co se událo jen devět dní předtím.
Možná si někdo vzpomíná, na článek Obědy a koloběžky, kde jsem mimo jiné psala o tom, jak nám krásně sešili našeho nejstaršího... Jenže on jaksi bohužel není naše jediný sešívaný dítě, jak se dočtete dnes.
To bylo tak:
Tehdy jsem byla přesně 36+5, jak se zjednodušeně označuje týden a den probíhajícího těhotenství,  a byla jsem na první prohlídce v prenatální poradně místní porodnice, kde bylo všechno krásně v pořádku. Když jsem vyšla ven, zjistila jsem, že mi volal manžel

Z našeho druhorozeňáka mne asi jednou vomejou... fakt :-D

Před časem jsem psala na blogu o tom, jak se snažim dětem dávat zdravý svačiny. A ještě dříve, a na několikrát, o tom, jaký šílený jsme měli problémy se zubama.
To jako na úvod, abyste chápali plnou hloubku toho, proč mne ten náš kluk svojí hláškou, k níž se dostanu v závěru tohohle krátkýho povídání, tak moc dostal ;-).
Dnes jsme byli zase na kontrole... byly to teda hotový manévry, který jsem s učitelkou, mužem a zubařem domlouvala už od úterka.
Druhorozeňák měl jet totiž dneska na výlet, jak jsem se v to úterý dozvěděla, a to jak se svojí třídou, tak zároveň s keramickym kroužkem, na kterej strašně nadšeně chodí... takže na ten výlet samozřejmě hrozně moc chtěl, a já hledala způsob, jak stihnout obojí, neb znovu odložit kontrolu u zubaře, když jsou tam tak dlouhý objednací lhůty jsem nechtěla (na začátku ledna jsme totiž odložit museli, jak jsme se vrátili domů z prázdnin s horečkama...)... a tak jsem aktivně

Ochutnávači

Možná by se podle názvu mohlo zdát, že tenhle článek nějak souvisí s tím nedávným o svačinách ... chutných i nechutných... ale není tomu tak. Tenhle článek je totiž o tom, co naše děti, respektive dvě z našich čtyř dětí, za ty roky ochutnaly, aniž by jim to kdokoli ochutnat dal.

Popravdě... dlouho jsem váhala, jestli tenhle článek vůbec psát... konkrétně asi tři a půl měsíce, tedy od doby, kdy došlo k poslednímu takovému ochutnání... neb si říkám, že mne tyhle historky jakožto matku nestavěj do úplně nejrůžovějšího světla. Nicméně, třeba někomu dalšímu budou k užitku a k poučení.

Nejzdatnějším ochutnávačem v rodině je jednoznačně náš nejstarší. Doufám že naše nejmladší se ho nebude snažit co do četnosti ochutnávek dohánět, a že jí to jednou stačilo.
Prostředních dětí se naopak žádná z historek přímo týkat nebude.

Příběh první

To byly našemu nejstaršímu čerstvě tři roky a druhorozenýmu něco kolem devíti měsíců. Manžel byl ten den na denní... a když jsem si tak v průběhu odpoledne konečně na chvilku sedla v klidu ke kojení, a mladší po chvilce začal usínat, přikráčel najednou do pokoje z kuchyně starší a mával mi v ústrety

Obědy a koloběžky

Možná si někdo vzpomínáte na jistou narážku z článku o prvním školním dnu našeho druhorozeňáka... konkrétně mám na mysli tu, jak nás s manželem pobavila družinářčina zmínka o tom, že mezi skvělé vybavení družiny patří například koloběžky a taky tvrzení, že se rodiče nemusí bát, že děti na obědy do protější školy vodí, a že tam nikoho nezapomenou...
Tak právě o tom, proč jsme spolu tenkrát na sebe pobaveně mrkali a měli jsem co dělat abysme nevyprskli smíchy... jsem se rozhodla psát dnes ;-).

To jsem tak jednou, ani ne dva měsíce od prvního školního dne našeho nejstaršího, dorazila pro syna do školy. Zazvonila jsem na družinu, protože jsem podle času na hodinkách odhadovala, že spíš už z oběda dorazili, než že by ještě byli v jídelně ve škole naproti...
Po chvilince vykoukla nějaká učitelka, a že hned pro syna dojde, že už je v družině....
A pak, když už jsem si začala říkat, že to nějak dlouho trvá, otevřely se vchodové dveře... to jako ty zvenku, z ulice... a jima do školy přišla školnice z protější školy a cosi utěšujícího mumlala dítěti, který celý ubrečený vedla s sebou... Modří vědí... byl to náš kluk!
Zatímco ke mně začali stoupat po schodech, a já vstřebávala lehčí šok, že se kluk objevil z poněkud nečekaného směru, otevřely se i dveře za mnou, z nichž znovu vykoukla ona učitelka sdělujíc: "Já ho nemůžu najít."
A já se k ní otočila a se stoupajícím pobavením povídám: "On jde tady."...
No, dobře to dopadlo...
Ale víte: ...Nemusíte se bát, nikoho na obědě v protější škole nezapomenou, fakt ne ;-).

A pak jen o pár týdnů později to bylo ještě mnohem veselejší...
Syn si už v říjnu vymohl, že dvakrát do týdne bude chodit do družiny, aby si ještě s kamarádama pohrál... To už si tak kluci vymohli rok předtím ve školce... (To je mimochodem hrozně zajímavej pocit, když ostatní děti řvou, když je ráno nechaj maminky ve školce a vaše děti řvou, když pro ně po obědě přijdete... že néééé, že ještě nechtěj domu, že si chtěj ještě hrát!!!!!!!... Člověk byl skoro rád, když si loni třetí na školku zvykala celej týden, tedy celej ten týden chodila domů už po dopolední svačině... a občas za maminkou na rozdíl od obou kluků i brečela, a když pro ní přijdu, tak se ke mně dodnes radostně vrhá... To je pak takový zadostiučinění, a že konečně ve školce viděj, že jako nejsem divná matka, jejíž děti jsou radši ve školce než s ní... že jenom oni dva to tak jaksi holt měli, dobrodruzi mý ;-).)
Nu, a jednou takhle kolem půl třetí odpoledne věšim prádlo, naše třetí mi s tim pomáhá (nejmladší byla tehdá v břiše, něco kolem desátýho týdne)... a já si spokojeně říkám, jak super, jak dneska výjimečně všechno stíhám, že to dověsíme, oblíknem se a půjdem do školy, pak do školky, doma napíšem úkoly a připravíme večeři... a jak dnes všechno krásně stihnem a manžel bude koukat, že je jednou všechno hotový,  a děti najedený, umytý a v pyžamech, až přijde v sedm večer z práce... A do tohohle mýho optimistickýho uvažování mi najednou zvoní telefon... Volali ze školy... že syn v družině upadnul na koloběžce a má rozseknutý obočí, a že bych radši měla co nejdřív přijít...

Nu, prádlo jsme nedověšely... popadla jsem (při vzpomínce na to jak si rozsekl čelo hned nad obočím už rok a necelé tři měsíce předtím, když se honili po bytě a on zakopl o práh a narazil do pelesti) z lékárny náplasti, nůžky a desinfekci (neb tenkrát na to centimetrový a ne moc hluboký rozseknutí stačili dvě mašličky),  s přesvědčením, že se bude jednat určitě o podobný zranění. V rychlosti Jsem nás obě oblékla, přikšírovala jsem třetí do golfek a vyrazila úprkem ke škole...
I tak nám to od onoho telefonátu trvalo určitě pětadvacet minut.
Synátor seděl v klidu na chodbě, (to je u něj klasika, když o nic nejde, tak je totální hysterka, a všechno ho bolí, a nemůže chodit... a kdesi cosi, a když se něco opravdu děje, tak pak všichni čuměj, jakej je z něj najednou hrdina)... družinářka s ředitelkou, který chodily kolem něj, tak klidně nevypadaly... Ty vypadaly naopak dost nervózně... Každopádně mi syna předávaly s tím, že upadnul na školním hřišti na kolobežce, že nějak prudce zatočil a narazil se na řidítka, že mu tu ránu trochu vyčistily, a že by to asi chtělo někam na ošetření. Ujistila jsem je, že jen co odtud vyrazíme, tak zavolám švagrový a poradim se s ní, že ona je zdravotnice... A přesně to jsem o nějaký dvě minuty později, hned před školou, taky udělala. Švagrová hlásila, že se chystá do práce na noční, a že teda vyrazí rovnou, že se sejdem u školky a že se na syna koukne co a jak.

Jak jsme razili nahoru do kopce ke školce, začalo to synovi znovu trochu krvácet, a jak jsem tu ránu prohlížela, byla evidentně docela hluboká, taková skoba, hned pod obočím, u kořene nosu, vypadalo to jako by ta kůže byla trochu zahrnutá dospod... každopádně jsem neměla odvahu mu do toho hrabat, že mu tam akorát tak ještě něco zanesu.
Ve školce jsme se sešli i se švagrovou, a zatímco já jsem oblíkala druhorozeňáka, vyčistila mu trochu ránu, dala mu přes ní dvě mašličky... a konstatovala, že je to hluboký a rozvírá se to i tak, a že to bude potřebovat šití.
Zavolala svýmu muži, kterej akorát vyrážel s jejich dětma z plavání, aby pro nás přijel a odvezl nás do nemocnice...
Ten mi před nemocnicí navrhl, že ty dva mladší můžu zatim nechat u nich... Což jsem pro druhorozenýho s radostí využila, ale třetí, která dlouho měla takový to maminkovský období (tenkrát v plnym proudu) jsem si radši vzala s sebou.
Projeli jsme i s golfkama areálem až na dětskou pohotovost, kde měli asi za deset minut otvírat.
Po pěti minutách otevřela dveře sestra a vesele hlaholila: "Tak kdopak jde k nám?"
A já říkala: "Možná my. My jdem s timhle." A postavila jsem před ní syna.
Sestřička se chudák poněkud zarazila... a jak si tu krásu na jeho obočí prohlížela, povídá: "Nóó, to asi budete muset na chirurgii... Pane doktore... s tim a tim, na chirurgii, že jo?" "No, to určitě." "Chirurgie je tam v předu vedle příjmu... víte co, dojděte ke vchodům na informace, vona vás tam už sestřička nasměruje..."
A tak jsme šli zase zpátky...
Sestřička na příjmu na něj taky né moc vesele mrkala a říkala: "No, ty jo, to asi budou chtít vidět na očnim... Počkejte, já vám tam zavolám..."
A zatímco tam volala a popisovala jim o co jde, že tu má asi sedmiletýho chlapečka s tim a tim, tak jsem v duchu trnula, že teda to oko, co jsem si hned v začátku říkala, že aspoň že to netrefil do oka, teda možná přece jen neni nutně z obliga.
Pak telefon položila, s tim, že jo, že nás čekaj na očním a popsala nám cestu... A tak jsme šli zase zpátky, jen o patro výš, a kousek doprava, než před tím na tu dětskou pohotovost.

Tam syna přijala sestra... naštěstí i bez zdravotní kartičky, na kterou jsem si jaksi do tý chvíle ani nevzpomněla... Vyčistila mu ránu. To jsem málem omdlela, jak mu tu ránu rozhrnula.
A i syn v tu chvíli trošku protestoval.
Pak dorazila taková mladá blonďatá doktorka, krátce zkontrolovali, že oči jsou podle všeho v pohodě a šlo se na věc.
Syn dostal injekci, při který jen lehce syknul a šilo se.
Při tom si s doktorkou a sestrou nenuceně povídal... vybavuju si, že se ho mimo jiné ptali, jestli náhodou neví, jakže se jmenujou ty princezny z ledovýho království, že sestřiččina vnučka to má ráda, a ona že si na to celý den nemůže vzpomenout... a synek věděl a sestřička říkala: "No ještěže jsi za náma dneska přišel, já bych si vůbec nevzpomněla..."
A pak bylo hotovo... a s těma deseti malinkatejma úhlednejma stehama přetřenejma na závěr na zeleno vypadal syn hned o moc o moc líp...

A my jeli domu a cestou jsme koukali na protijedoucí autobusy z Prahy, že v jednom z nich určitě jede táta, kterýmu jsem během čekání v nemocnici volala a kterej jel vyzvednout druhorozeňáka ke švagrovi, a domů s nim pak dorazil jen čtvrt hodiny po nás...
A tam zase nebylo nic pořádně hotovo, ani to prádlo dověšený nebylo...
Protože mně to asi prostě přáno není a nebude, abych někdy stihla všechno. Když už to na to jednou vypadá, musí se prostě semlít něco takhle šílenýho... abych to zase nestihla ;-)...

P.S.: Ale sešila mu to ta doktorka fakt krásně... a mazali jsme po vyndání stehů na různý rady hlavně sádlem... a skoro to po těch dvou letech neni znát ;-).
P.P.S.: A za vyplacený pojistný jsme mu koupili koloběžku.
P.P.P.S.: Ano, máme poněkud svérázný smysl pro humor ;-).

A ještě jednou zuby

Dnešní článek je pokračováním článků Nervozita, úzkost, strach, Anabáze zuby a A zase ty zuby... (pokud jste je nečetli, doporučuju je přečíst, před tímhle článkem... ať jste v obraze)
A doufám, že už je pokračováním definitivně posledním.

Minulý týden totiž jako poslední byla na zubařským zákroku pod narkózou i naše třetí.
Protože už měsíc měla u nosu nudli, nechala jsem si jí doma ze školky už týden před plánovanou operací, abych jí důkladně vykurýrovala a nemuselo se to odkládat... Poslední měsíc si totiž začala stěžovat, že jí jeden ze čtyř zkažených zubů bolí. Sice jenom při čištění a občas i po sladkém, ale i tak.
Dětská doktorka jí dobrozdání pro zubaře radši rovnou vystavila, aby se jí zbavila, neb ve chvíli, kdy naší princezně sestřička řekla, ať se zuje, že jí rovnou změřej, jak vyrostla, začala naše třetí vřískat, že néé, a že chce pryč... a řvala pak tak dlouho, dokud jsme neopustili ordinaci.

Manžel po zkušenostech, co jsme na klinice získali s druhorozeňákem na mne tlačil, ať operaci na dohodnu na dřívější hodinu. Tak jsem se ptala, na kdy máme přijít, že bysme radši dřív, než minule, že jsme pak nestíhali vyzvednout děti. Bylo mi řečeno, že jsme psaný na jedenáctou, ale že dítě před námi, ročník 2014, je aktuálně nachcípaný, a je v řešení, jestli vůbec ten den na operaci půjde, že mi den před dají vědět...
A dali... Prý jestli můžem přijít v 7:45?
Po prvním šoku jsem to vzala.
Manželovi jsem to následně oznámila s tím, že jeho přání se vyplnilo...
Ovšem on si vedl kluky do školy a v tu brzkou ranní hodinu, totálně narvaným autobusem v půl sedmý ráno jsem s holkama jela do Prahy já... Cestou jsme se navíc zasekli kvůli bouračce, ztratili tak celou dvacetiminutovou rezervu a na kliniku jsem pak dorazila s jazykem na vestě minutu po třičtvrtě na osm.
Už nás tam v recepci čekal anesteziolog i se sestrou. Ten, jak vjel dovnitř jako první kočárek s naší nejmladší, bodře hlásil: "Á, už nám vezou pacienta."
V následujících pěti minutách jsem souběžně svlíkala sebe i holky, hledala kartičku zdravotní pojišťovny, pokoušela se zároveň vyplnit papíry a přesvědčit naši třetí, že stoupnout si na váhu je přece strašná sranda... ale ne jen na skok, musí se chvilku počkat, až se ta ručička zastaví... Podívej maminka se taky zváží... (aspoň vim, kolik že to mám, my totiž doma váhu nemáme ;-)...)  Třetí spustila strašnej řev, že na ní znovu nestoupne... a vůbec, že se chce oblíct a jít pryč... omluvné vysvětlování doktorům, že ona je holt taková bojácná, a co jí před rokem a půl šili ránu na hlavě, tak je to ještě horší...
Nakonec se mi jí přece jen podařilo zvážit... a pak už mne zvali i s ní dál, s tím, že to radši nebudeme protahovat. Vzala jsem třetí do náručí, řekla jsem paní na recepci, že naši nejmladší nechám na tu chvilku v hracím koutku, kde si docela pěkně spokojená hrála, že je v pohodě a samostatná, že jen aby náhodou neodešla s někym pryč... a běžela za doktorama na sál.
Tam jsem jí položila na křeslo, a konejšivě jí říkala: "Vidíš? Tady budeš dejchat do tý masky, jak jsme to doma cvičili."
Vytáhla jsem totiž doma takový to "dejchátko", který kdysi vyfasoval druhorozeňák společně s Ventolinem na počínající astma, a snažila se jí s tim na to co nejvíc připravit, takže doma vesele funěla do dejchátka a bylo to hrozně zábavný, a že jo, že tam bude dejchat taky... No tak nic no, příprava bez efektu... Snažila se s náma prát, a moje konejšivý řeči nejspíš přes svůj řev ani neslyšela :-(... a pak najednou spala... a doktor že už můžu jít, tak jsem jí dala pusu na čelo a běžela se podívat na nejmladší, která se po mně akorát začínala rozhlížet, že tam nejsem.
O nějakých dvacet minut později dorazil doktor s informací, že to bude tak na hodinu a půl až dvě. Tak jsme se s nejmladší sbalily a vypravily se naproti manželovi, kterej akorát dojel za náma.

Zvolna jsme procházeli Karlákem a okolím... Nejmladší se párkrát sklouzla a zhoupla na jednom dětském hřišti... a pak už jsem začínala být nervózní, že už půjdem, že už to za chvíli bude hodinu a půl... znáte takový to, jak se vám kroutěj i prsty u noho a nevíte co s rukama a tak... Manžel mne klidnil, že když říkal hodinu a půl až dvě, že když příjdem něco mezi, tak to bude akorát. U kluků jsme totiž u obou ještě skoro tři čtvrtě hodiny čekali, než bylo hotovo.
Nicméně, když to bylo tu hodinu a půl a asi minutu či dvě k tomu, a my byli od kliniky co by kamenem dohodil, zazvonil mi telefon... Z kliniky! Moc jsem paní z recepce neslyšela, neb já v hluku ulice slyšim prostě mizerně. Říkala jsem jí, že špatně slyším, ale že jsme za rohem, že jsme do dvou minut tam... a ona něco v tom smyslu, že je to dobře... A tak jsem běžela, že teda už jsou asi hotový.
Vjeli jsme s malou do recepce, kde už stáli oba doktoři. Něco nám říkali, ale já zaslechla pláč... pláč naší třetí, takže jsem je minula a běžela rovnou na dospávací pokoj, kde se naše princezna s pláčem pokoušela vymanit z náruče anesteziologický sestry, která se jí snažila chlácholit.
"Ty už jsi vzhůru..." drmolila jsem s úžasem a vinula jí do náruče... a ona řvala a nespokojeně se snažila vytrhnout si z hřbetu ruky kanylu.
"Před chvíli se vzbudila. Ona se začala probírat jen co sme jí přenesli," říkala sestra... a ať jí držím ruce, ať si to nevytrhne a pro něco šla do ordinace... načež dorazil anesteziolog a povídá jí: "Tu kanylu jí už radši vyndejte, než to udělá sama."... to už sestra přicházela s náplastí... no musely jsme se s naší třetí o tu kanylu porvat, načež se pak zase snažila strhnout si tu náplast, že né, že jí nesundáme pak, ale teď... "Teď! TEĎ!"... Pak chtěla na záchod...  a pak už byla klidnější a po další téměř půlhodině a nějakým tom papírování nás pustili domů...

Tak jsme to zvládli...
Akorát mne pořád strašně mrzí, a asi už mrzet nepřestane, že jsme nestihli dorazit dřív, než se probrala z narkózy... aspoň o ty dvě minuty dřív...
Holt jsme se příliš nechali ukonejšit předchozí zkušeností, kdy to u obou kluků trvalo ještě dýl, než ten nejdelší časovej odhad... a tentokrát to bylo naopak úplně ten nejkratší... a ještě se i hned vzbudila. Nejstaršímu to trvalo víc jak deset minut a prostředňák probírající se z narkózy už po pěti minutách nás pak taky dost překvapil. A třetí je překonala oba.
A co bylo ještě zajímavý, jak ta naše nemluva ten den byla až do večera strašně ukecaná. Vůbec od tý doby nějak rozvázala... Nu, to by jí i mohlo zůstat :-).

A zase ty zuby...

Tenhle článek je svým způsobem pokračování článků, jež jsem napsala v červnu, Nervozita, úzkost strach a  následujícího Anabáze zuby.

Minulé úterý totiž prodělal zubařskej zákrok pod narkózou náš druhorozenej... dvě třetiny toho nejhoršího, tak máme za sebou.
A byl to vážně masakr. Původní plán byl, že dva zuby půjdou ven a pět se jich budou snažit zachovat... nakonec se podařilo zachovat tři a čtyři musely ven... což trošku předbíhám...

Celé včerejší akci totiž předcházelo opět kolečko vyšetření a telefonátů, neb na čtvrtečním předoperačním vyšetření, které se mi úspěšně podařilo domluvit na dobu hned po vyučování, dorazil syn s lehkou rýmou... Takže dr. prohlásila, že uvidíme, jak bude vypadat v pondělí, že zatim mu to fakt napsat nemůže, že sice může být v pondělí úplně fit, ale taky může do pondělka úplně lehnout...
Následně jsem psala mejl a telefonovala na kliniku, že jsme na tom, tak jak jsme.
A v pátek ani v pondělí pak nešel druhorozěnák do školy a cpal se "živejma" i "mrtvejma" vitamínama jak vzteklej... Rozuměj: Matka, tedy já, mu cpala na střídačku krájený broskve, jablka, pomeranče a nějaký želé vitamínky z lékárny a tu a tam nějakou tu lžičku toho rakytníkovýho sirupu, co jsem v srpnu dělala, a co ho už skoro nemáme.
V pondělí dopoledne ho naštěstí dr. seznala zdravým, takže pak fofrem domu, to dobrozdání od doktorky vítězně naskenovat a poslat mejlem zubařům, ...pak zase rychlý kolečko školka, škola... no prostě poklusem v klus.

Jak jsem si myslela, že po první podobný akci s nejstarším, už to budu snášet líp, tak ani omylem... poslední dvě noci jsem zase nervozitou skoro nespala, a cestou na zákrok jsem byla zase z naší party nejvystreslejší... Druhorozeňák s tátou řešili cestou v autobuse nějaký blbinky a hry, zatímco já už byla úplně mimo.

V čekárně tentokrát vyplnil formuláře a dotazníky manžel, takže to netrvalo půl hodiny jako minule mně, ale jenom čtvrt... a pak jsme čekali, a čekali a čekali...
Po hodině a čtvrt, kdy se nic nedělo, byl už manžel nakrklej a vyrazil pryč koupit novou baterii ke strýci na chalupu.

Deset minut po tom co odešel samozřejmě přišla anesteziologická sestra. Nechala syna vybrat balónek, (dle očekávání šel po červenym, neb jak on sám říká "Červená je klučičí, to je jako když se vztekám a peru...") a hned se ho ptala: "A ukážeš mi jak ho umíš nafouknout?" a mně v hlavě běželo: "Jasně, a hned zjistí, jestli neni zahleněnej moc, jestli to v tý narkóze udejchá..."
Zatímco syn nafukoval a cosi k tomu zároveň stíhal vykládat, luštila nápis na jeho tričku hlásající že:  "One day I´ll be your boss", kterej následně zhodnotila pobaveným úsměvem.
(Když jsme půl roku zpět dostali od jedný mý spolužačky ze základky tašku oblečení na kluka, a já to probírala, co už dám tomu staršímu... tohle jsem prostě rovnou musela dát tomu mladšímu ;-).)
Pak jsme měli zase asi dvacet minut pauzu, než se  objevila anestezioložka s další várkou dotazů, a pak ještě dalších deset, než se doktorům přece jen podařilo dokončit předchozího chlapečka...
... A pak jsme šli najednou na řadu... syn se s nima ještě dohadoval, že nechce masku, že chce rovnou injekci jako starší brácha... tak mu nakonec vyhověli a píchli ho. Pak mu stejně dali dejchnout... že prý požárnická maska, říkali... chvíli se vrtěl, pak se začal zlobit, že ho ta ruka bolí... a pak najednou znehybněl... a oni že už můžu jít... tak jsem se s nejmladší v náručí vymotala napůl v tranzu ven...
Asi nejhorší chvíle z celý akce...
A do toho uspávání a čekání na chodbě řval z dospávacího pokoje onen dlouho operovanej a právě probuzenej tříletej chlapeček... a řval a řval... jako by ho na nože brali... optimistické vyhlídky...

Po chvíli mi přišli říct, že to viděj tak na dvě hodiny určitě, a tak jsem krátce po poledni vyrazila s naší nejmladší ven, a po té, co jsme našli manžela vracejícího se i s kýženou baterií, zapadli jsme do blízké, jen blok a půl vzdálené čajovny.
V čajovně jsem už nebyla léta... a bylo to zajímavý... vybrali jsme si sezení mezi polštáři, kam jsme rovnou položili nejmladší, která mezitím vyčerpáním usnula, a objednali si spolu po letech kuskus.
Po půl hodině sezení v prázdné čajovně jsem cítila nutkání jít ho udělat sama, a dumala jsem o tom, že dotyčná (nejspíš) slečna asi ještě bude bezdětná, když se s tim kuskusem dokáže tak dlouze mazlit, a taky o tom, že dnes máme evidentně "čekací den"... Nu, o čtvrt hodiny později kuskus dorazil a já čokoládu se zmrzlinou (po něčem na hlad taky nutně něco na nervy) objednala pro jistotu rovnou, aby jsme se na tu druhou hodinu vůbec na kliniku stihli vrátit.

Stihli. Ještě jsme pak něco přes půl hodinky čekali, neb i u našeho syna to trvalo o trochu dýl... tak jsem rovnou šla k recepčním domluvit termín kontroly, abych měla aspoň nějaký rozptýlení, a neukousala si nervozitou ruce až k zápěstím.
A pak už nás zvali na dospávací pokojík za synkem.
Ten sice při probuzení vypadal míň zmatenej a vylekanej než tenkrát nejstarší, ale zato potom se furt chtěl s tátou rvát, že se nechce chovat, a chce jít rovnou pryč po svejch.
No furt asi lepší, než předchozí řvoucí chlapeček...

V autobuse jsme pak zjistili, že máme problém a nestíháme školku, kde byla letos třetí prve po spaní, takže jsem tam volala, že jsme na cestě, že deset minut po půl pátý pro ní přiběhnu, ať jí klidně vezmou do šatny a připravěj, že se moc omlouváme, ale že se to bohužel u  zubařů příliš protáhlo. O dalších pět minut později jsme zjistili, že máme ještě větší problém, neb nám volala družinářka, kde byl pro změnu nejstarší... chybně jsem se domnívala, že družina končí v pět, a že tam doběhnu s holkama ze školky, zatímco manžel odnese druhorozenýho domu... Omyl, družina končí taky v půl, což právě bylo, a ona potřebuje ve třičtvrtě někde být... naštěstí se syna na tu chvíli ochotně ujala paní ředitelka, a my s mužem v rychlosti v posledních minutách před "vyloděním"měnili plány... On se synem v náručí do školky, neb je to blíž od autobusu i následně pak domů a já s nejmladší v golfkách úprkem dolů ke škole... Omluvy na všechny strany...

Doma pak přesnídávky, kaše... všichni chtěli to, co bezzubej brácha s hubou plnou děr... a "Nesahej si do tý huby! Zaneseš si tam infekci!"... vysvětlování co je infekce... pak všechny umýt a uložit... druhorozeňáka pro jistotu vedle nás do dětský postýlky, aby byl první noc pod přímym dohledem... a pak vyčerpaně padnout za vlast...


P.S.: Jedna věc mne pořád dostává... jak je to s těma zubama nespravedlivý... tedy, ne že bych dětem čistila zuby kdoví jak pečlivě, ale i když jsem občas dočišťování vynechala, přece jen jsme čistili, a já víc jak polovinu večerů dočišťovala... a přesto maj ty zuby tak mizerný... Jo, druhorozeňák vůbec nejhorší, a určitě na tom má svůj podíl, že chodí tajně na cukr s polívkovou lžící, jak jsem ho několikrát přistihla... ,ale... Ale třeba já si vůbec nepamatuju, že by mně kdy kdo zuby dočišťoval. Zato si pamatuju, že jsem to sama pěkně flákala a šidila jak se dalo.
Vzpomínám si, že když mi bylo asi pět, poslala mne maminka do koupelny, s pokynem "Vyčisti si zuby!" a já šla... do kuchyně, a tam jsem kdesi našla tic tacy, jeden si vzala a po chvíli se vrátila do pokoje. Následovala akce: "Dýchni na mne!", a pak schválení, že dobrý.
A po nějaký chvíli volání z koupelny, kam jsem já před tím vůbec nedorazila: "Proč máš na kartáčku pastu?"
A já po kratičkém zběsilém uvažování volala zpět na maminku: "Já jsem jí už připravila pro bráchu."
"Ty nevíš, že má jinej kartáček?"
"Aha..." dělala jsem blbou...

No divim se, že mi to tenkrát prošlo...
A po zkušenost se zubama mejch dětí se divim ještě víc tomu, že jsem první kaz měla až ve třinácti letech...

Ale čemu se po týhle vzpomínce na dětství naopak nedivim je, že se mne ten náš druhorozeňák neustále snaží nějak očůrat... No, znáte to, to s tim jabkem ;-)

Pokračováním tohoto článku je článek A ještě jednou zuby

Anabáze zuby

Jak už jsem psala v jednom z předchozích článků (Nervozita, úzkost strach)… Tak nějak se to seběhlo..., asi jsme ne úplně dobře čistili, nedostatečně jsem odhadla, že stávající zubař v důchodovém věku péči o dětský pacienty nedává, a když už to bylo zřejmý, nereagovala jsem dostatečně svižně... no minimálně o ten půl rok dřív jsme se k tomu novýmu mladýmu zubaři dostat mohli...
O tom jak jsme to měli  s tím původním, jak se nám zuby vesele kazili... a jak jsme složitě a dlouho hledali zubaře nového,  napíšu dnes.

To bylo tak, prve náš předchozí zubař, za nímž jsme dojížděli do Prahy, nejstaršímu vrtal a plomboval jeden zub před třemi lety... 

Měsíc na to si syn stěžoval na bolest... "Hm," prohlížela jsem mu tehdy zuby, "to vypadá, že ti ta plomba vypadla..." A tak jsme volali zubaři a asi tři dny na to byli u něj... 

Zubař ho prohlídl, a že prej už by se to dělalo špatně, že to nechá, ať to hodně čistíme, že ten zub (horní čtyřka) musí držet místo stálýmu zubu...

To mohlo bejt první varování... takový to, co člověku dochází až zpětně...

Další vrtání následovalo až v dubnu 2016, kdy jsme dorazili na kontrolu po třičtvrtě roce (to je další věc, že my jsme málokdy dorazili po půl roce, obvykle to bylo po osmi až deseti měsících).

Tehdy jeden zub vrtal nejstaršímu a jeden druhorozenýmu. u toho zmínil, že tam má ještě něco, ale to že necháme, že by to na syna bylo moc, a ať to hodně čistíme...

O tři týdny později jsme vyrazili na prodlouženej víkend... Ten víkend náš druhorozenej prořval... že ho bolej zuby. Nakonec byl permanentně na nurofenu a fungoval stylem "dvě hodiny dobrý, hodinu si stěžuju a tři hodiny řvu div se chalupa nezboří". 

Takže jsme v neděli dojeli dom a já hned sjížděla net, kde tu je jakej zubař se slušnym hodnocenim a zvlášť jsem si vypisovala ty, u kterejch lidi psali, že to uměj s dětma... A ty jsem pak v pondělí ráno, jen co jsme nejstaršího odvedli do školy, na lavičce v parku za asistence těch dvou mladších, postupně obvolávala... "Ne ne, neberem… Jenom svoje pacienty… To musíte na pohotovost..." Posledním třem z cca deseti - dvanácti člennýho seznamu jsem už ani nevolala a jeli jsme do nemocnice... Zubní pohotovost až odpoledne, asi od čtyř... super... 

Pak nám ale nějaká sestra na chodbě řekla, že kus dál za nemocničním areálem, u letního koupaliště je ještě jedna pohotovost, kde jsou i přes den... a tak jsme vyrazili tam... dvě malý děti, břicho (34tt) a já... 

Po hodinovém bloudění, kdy se nám hledanou pohotovost podařilo úspěšně přejít, jsme toho měli evidentně všichni čtyři plný kecky, třetí kňourala a furt se zastavovala, druhorozenej vymejšlel kraviny, břicho tvrdlo, jak vzteklý, já měla křeče v lýtkách a nejradši bych si lehla na chodník...

Nakonec jsem zavolala manželovi do práce, jestli nemá možnost mi na mapě najít kde to je... a tak jsme šli půlhodiny zpátky a konečně to našli... a druhorozenýmu vytrhli zub, dolní pětku, z půlky hnědou, a řval jak šílenej, ještě půl hodiny po té... druhorozenej, né ten zub, ten jsem měla s kusem fáče v pytlíku pro zubničku... Ještěže po něm šla na řadu holčička se stejnou diagnózou na totožnej zákrok (ve sledu: mastička, injekce, vytrhnutí)... ta neřvala, jen tak zaraženě smutně koukala, což mne aspoň trochu uklidnilo, že ten náš zase přehání, jako obvykle, neb on řve, jak by ho vraždil, i když ho člověk jen chytí při přecházení ulice za ruku)... a jak řval, tak mu furt z huby tekla krev, ne a ne se to zastavit... no úžasný...

A o měsíc a půl později spustil, že ho bolí další...

No přece nebudem chodit měsíc co měsíc na pohotovost aby mu vždycky vytrhli další zub... Tak jsem volala našemu tehdejšímu zubaři... dva tři dny na to jsme za nim jeli do Prahy, já asi dva týdny po porodu s nejmladší na břiše... Zubař mu chtěl píchnout injekci a odvrtat mu to... jenže náš druhorozenej spustil strašnej řev... "To nepůjde... Na to my tu nejsme stavěný... To budete muset do Motola..." říkal doktor… No nevim, když jsem tuhle asi tři týdny zpět, volala do Motola na dětskou stomatologii, tak mi tam řekli, že ošetřujou jen děti do tří let a nebo hendikepovaný.

Takže jsme jeli zase hezky domu a v následujících dnech vyrazili v odpoledních hodinách do nemocnice na zubní pohotovost, kde to s druhorozeňákem šikovná sestřička zkoulela na výbornou a nechal se doktorkou odvrtat..., ovšem bez výplně...

A tak jsme hledali novýho zubaře... jenže... šestinedělí... léto... prázdniny... dovolený tu a onde... opakovaný zjištění, že nikdo, ale nikdo v městě nový pacienty nepřijímá... Nakonec jsem v září psala pojišťovně, že jsem někde četla, že když mne nikdo nechce děti vzít, že prej mi zubaře v místě bydliště najdou oni, jak to je, a jak mám postupovat... Napsali mi, že vědí, že u nás ve městě je situace v tomto směru dlouhodobě kritická, že je to v řešení, a poslali mi odkaz na seznam zubařů majících s nima smlouvu a přijímajících nové pacienty... v Praze...

A tam jsem nakonec po dlouhém zvažování a prohlížení hodnocení na netu, vybrala toho, na němž mne už  v první chvíli zaujalo, že má ordinaci v ulici, v níž jsem do svých sedmi let vyrůstala. 

Protože strašně nerada někam volám, využila jsem toho, že jsem našla profil jeho ordinace na Fb a napsala mu zprávu tam…

Vzápětí, opravdu vzápětí, neb jsem zprávu odťukla až po té, co jsem zvedla telefon právě 

volající mamince, jsem zjistila, že k němu už léta chodí naše matka, která ho okamžitě 

začala chválit... A o nějaký měsíc či dva později k němu šla a pak volala, ať mu zavolám, 
že nás určitě vezmou, ale že prej na fb moc nechodí…

Jenže… advent… dárky… cukroví… besídky ve škole a ve školce… vánoce… a tak jsem mu volala až v lednu. Sestřička nás ochotně objednala na nejbližší volný termín… v březnu.

No a v březnu to byl na vstupní prohlídce masakr… Když nás všechny vyšetřili, nás tři starší nejdřív i zrentgenovali, druhorozenej dal prohlídku s divadlem a třetí s ještě větším, ta do huby doktora téměř nepustila a rvala se že zuby neukáže, neb je to její výsostná oblast, kam velmi výjimečně a po dlouhém vyjednávání občas nechá nakouknout maminku... tak si je pak venku v čekárně všechny pobral manžel (o tom jak nám s dětma na tuhle akci přijela vtipně pomoct moje maminka tu psát nebudu, to by taky bylo nadlouho), a já čekala na křesle na verdikt… „Já si to tu všechno nejdřív sepíšu, ono toho bude víc…“ řekl totiž náš nový, mladý zubař a pak si dlouho psal poznámky… a potom ještě dýl mluvil…

Abych to shrnula: jedinej, kdo měl všechny zuby v pořádku je nejmladší, neb měla jen čtyři, z toho dva dva a půl měsíce a druhý dva tři a čtyři dny...
Třetí má kazy na obou horních čtyřkách.
Druhorozenej má dle očekávání kazy na všech čtyřkách a pětkách. Jednu tu pětku už teda nemá vůbec, tu mu  tenkrát v květnu vytrhli a z tý co mu na pohotovosti odvrtali v srpnu má už jen pahýlek, takže ten a ještě jeden nebo dva další musej ven a zbytek spravit... že z jednoho zubu už mu teče hnis... (Tomu, že zrovna on je na tom se zuby nejhůř se vůbec nedivim, neb jednak sladké nejvíc vyžaduje, a taky jsem ho už párkrát přistihla, že chodí krást cukr... s velkou lžící :-/ )
Nejstarší měl rozpadlou čtyřku, tu co mu tenkrát před třemi lety náš starej doktor spravoval, po měsíci mu z ní vypadla plomba, tak že to prej necháme, aby držela místo tý nový... no tak tu prej vytrhnout a ještě jeden další a zbytek spravit, že prej zkaženej zub je infekční materiál a můžou se mu od toho začít kazit i ty nový šestky co tam už má...
Takže jsem vyfasovala žádanky a jeden po druhym na zákrok… Nejstarší ho má už za sebou, jak jsem psala tady nervozita, úzkost, strach... a tenhle týden jde na kontrolu.

No a co se mne týče, tak že prej ty osmičky narvaný tam, ty dolní navíc na štorc, že všechny ven (horní jsou už plombovaný a jedna pod plombou zkažená), pak že ještě další dva kazy pod plombama jeden snad k tomu navíc.. si nejsem jistá, jsem se v tom množství už ztratila... a že prej mám zánět u jednoho zubu a na dásních...
No nádhera... aktuálně se vzpamatovávám z extrakce prvních dvou osmiček.

A krom toho kluci a já povinně náklus na dentální hygienu... Tu už máme taky za sebou.

Mladej doktor je radikál… no, tak snad nám ty zuby dá do pořádku… ale ještě si užijem teda…


Pokračováním tohoto článku jsou články A zase ty zuby a A ještě jednou zuby 

Nervozita, úzkost, strach...

Dnešní článek bude zároveň vysvětlením, proč jsem nic nenapsala v pondělí a ani v úterý.
Náš nejstarší byl totiž na zubařskym zákroku... pod narkózou.
Tak nějak se to seběhlo... asi jsme neúplně dobře čistili, nedostatečně jsem odhadla, že stávající zubař v důchodovém věku péči o dětský pacienty nedává, a když už to bylo zřejmý, nereagovala jsem dostatečně svižně... no minimálně o ten půl rok dřív jsme se k tomu novýmu mladýmu zubaři dostat mohli...
O tom jak jsme to měli  s tím původním, jak se nám zuby vesele kazili... a jak jsme složitě a dlouho hledali zubaře nového, napíšu někdy jindy, to by bylo nadlouho.
Každopádně ten novej, mladej, a oproti starýmu, udržovacímu, radikál.. nám teď dává zuby tvrdě dohromady... všem, dětem i mě...
Takže náš nejstarší byl jako první, po kolečku předchozích vyšetření, toto úterý na zubařskym zákroku. Výsledek: tři zuby venku a pět spravenejch... Narkózu zvládnul skvěle... I si vybral, že chce radši injekci, aby to bylo rychlejší, než funět do masky... (to náš druhorozenej bude muset mít masku... i když kdo ví, třeba ho příklad staršího bráchy vyhecuje)... prostě můj hrdina...
Na uspání jsem ho do ordinace radši poslala s tátou, a zůstala s nejmladší v čekárně... Oni byli tak v pohodě... A já na nervy.. a nechtěla jsem to na syna zbytečně na poslední chvíli přenést...
Už v noci z neděle na pondělí jsem nervozitou spala necelejch šest hodin, a tu noc na úterý jen čtyři,... natřikrát...
Znáte to, to napětí v těle, ten staženej žaludek, pocení, bušení srdce, závratě.... chvílema z toho, že zapomínáte dýchat, pak zas že dýcháte moc rychle... nervozita... úzkost... strach...
S nostalgií jsem vzpomínala na doby, kdy ve mně tyhle pocity vyvolávaly první zkoušky na vysoký..., než se člověku podařilo u pár zkoušek propadnout a došlo mu, že se pak svět vážně nezhroutí, a trochu se zklidnil...
Dneska se svejm někdejším strachům z neudělaný zkoušky musim smát... mateřství holt člověku srovná priority... a podobný pocity jsou najednou vyhrazený jen takovejm situacím, jako je třeba právě ta, kdy je vaše dítě na operaci pod narkózou...
A ta úleva a to vzrušení, když vás k němu zavolaj, že je hotovo... a pak když se pohne a začne se probírat... zvládnul to skvěle... ještě si nechává na noc dát nurofen proti bolesti a působí trochu zmoženě... a zatím se nechce vzdát kaší a přesnídávek... ale vypadá to líp a líp...
A mě zítra vytrhnou osmičky... tak s ním budu držet basu ;-)

Co nejmíň chvil, kdy se o děti budete bát, přeje všem čtyřmatka Jenovéfa

Pokračováním tohoto článku jsou články Anabáze zuby, A zase ty zuby a A ještě jednou zuby

Uši

Po včerejšku mám, ve své osobní databázi v hlavě, uloženou další vzpomínku, která mi bude připomínat, že i když si myslím, že něco už přece bezpečně poznám, nemusí tak tomu ještě zdaleka být...

To máte tak: Kdysi před léty, již téměř devíti, náš tehdy pětitýdenní nejstarší syn měl už asi týden rýmu... a pak celou noc řval a řval... a ráno ne... Kromě rýmy měl taky v té době mezi třetím a šestým týdnem krásně rozmokvanou kůži, takový to "olezlý" miminko. Den předtím jsme byly u doktorky, aby ho poslechla, protože mi přišlo, že v něm nějak moc chrčí. Tenkrát se mne ptala. Jestli mu neteče z ouška... a já vůbec nechápala proč. A ten den po prořvané noci, měl kolem ucha a v něm takovej nahnědlej maz... a já si říkala: "To se mu ta kůže tak zhoršila? Nebo mu to teče z toho ucha, jak říkala doktorka?" ... ale netušila jsem co to znamená, a co bych s tim měla dělat. U nás v rodině totiž nikdy nikdo zánět středního ucha neměl a já vůbec netušila, že něco takovýho existuje. Tak jsem si řekla, že počkám, až se vzbudí tchyně po noční. V tý době jsme totiž bydleli u ní, a řeknu vám, mít jakožto prvomatka doma za zadkem novorozeneckou sestru, kterou moje tchýně je, bylo v některejch situacích k nezaplacení. A tohle byla jedna z nich...
"Ne né, to neni ta kůže, to mu teče z ucha hnis, to mu prasklo ouško," děla, když si ho pak prohlídla.
"Aha. A co s tim?"
"No, to musíte na ušní, tam mu to vyčistěj a dostane antibiotika. Zkus zavolat dětský doktorce, sestřička určitě bude vědět, jestli jsou ještě na ušnim."
Sestřička věděla, že ještě nějakejch 35 minut tam jsou... Syn putoval do šátku (ten den jsme šli ven v šátku úplně poprvé) a já to s nim venku střihla přes trávník, abysme na blízké poliklinice byli ještě o něco rychleji.
V čekárně seděli asi tři lidi a já se jala pročítat všechny cedulky na dveřích a kolem nich. Ordinační hodiny - dnes končej už za 25 minut. Neklepejte! - jistě. Posledního pacienta můžeme přijmout půl hodiny před koncem ordinační doby. - No super!... Mimo ordinační dobu prosím navštivte ORL v Motole - No úžasný! Při představě jak s pětitýdenim mrňousem razim tramvají a autobusem do Motola a hledám tam ORL se mi udělalo mdlo... Kdybych před těma dveřma stála o dva měsíce dřív, sama za sebe, tak bych se v tuhle chvíli otočila a jela rovnou vzorně do Motola... Takhle jsem počkala, až se dveře otevřou, a jakmile se v nich objevila doktorka, kterou jsem ovšem v tu chvíli považovala za sestru, tak jsem ze sebe fofrem vysypala: "Dobrý den, prosim Vás, ono mu prasklo ouško, vezmete nás ještě???"  Doktorka sklouzla pohledem na dítě v šátku a povídá: "Jo jo. Posaďte se a počkejte." A já se s úlevou svalila na nejbližší volnou sedačku.
Zatímco jsem čekala, přišla mi od kamarádky z vysoký zpráva o narození holčičky, a paní naproti, která několikrát oslovila holčičku, s kterou tam byla "Vali" a "Valentýnko", se mne vyptávala, jak je ten brouček starej, a že ona teď má stejně starou vnučku. Až když jsem jí znovu potkala v lékárně, kde jsem zaslechla, jak se jí lékárnice táže: "To je na jméno Laurinová?", došlo mi o koho šlo.
Každopádně mu ouško vyčistili, antibiotika předepsali a po týdnu na kontrole konstatovali, že se mu to zahojilo pěkně.

O tři měsíce později, po rýmě kvůli níž jsme odložili první očkování hexavakcínou, syn opět enormě řval. Večer, v noci i ráno. To řval tři hodiny v kuse a odmítal se i přisát. Tušim, že to byla opět tchýně, kdo tenkrát jako první přišel s myšlenkou: "A nebolí ho zase ouško? Když ani nechce sát?"
A tak jsme s manželem dali řvoucího synka do kočárku a vyrazili na ORL. Syn cestou vyčerpáním usnul, a spal ještě asi dvacet minut v čekárně. Bylo 23. prosince 2008 a čekárna byla narvaná k prasknutí... tak třicet, možná i čtyřicet lidí tam bylo. Vedle nás lezla po mamince asi roční holčička a trochu nespokojeně kňourala. Pak se vzbudil náš čtyřměsíční syn a začal řvát. Nabízený prso odmít a řval dál. A muž se do toho řevu otázal: "A co teď s nim?" A já na to s určitou rezignací: "No nic no. Teď bude řvát dokud nepřijdem na řadu." O pět minut později vylezla s dalším pacientem s ordinace i doktorka, a přes synův řev jsme až na podruhé rozuměli, že se táže: "S tim miminkem jdete taky k nám?" A když jsme odsouhlasili, že jo, řekla: "Tak pojďte."
Prohlídla mu jedno ucho: "Tak na tohle by klidně moh´ takhle řvát."
Druhý ucho bylo v pořádku. První mu píchla. Já v tu chvíli už klidného syna předala manželovi, kterej už ho šel uložit do čekárny do kočárku a počkala si na recept a termín kontroly. Pak paní doktorka vzala dovnitř přednostně ještě tu holčičku a my šli pro antibiotika a domů.
Na kontrole měla doktorka problém poznat, který ucho bylo to píchaný, jak dobře se to zhojilo :-).

A pak jsme měli na dlouhou dobu klid, co se uší týče.
Až předminulou noc se nejmladší kolem půlnoci vzbudila a řvala a řvala a nic nechtěla, ani mlíko ani chovat, a už vůbec ne ležet a spát, obzvlášť na levym boku ne. Po necelý hodince usnula a byl klid.
 Ráno pohoda... až když jsem šla krátce po poledni ze školy s nejstarším a nejmladší jsem nesla v šátku, zatímco manžel šel pro ty dva prostřední do školky. Jak jsem tak totiž opakovaně nasazovala naší nejmladší čepičku, kterou si vždycky vzápětí sundala a zahodila, zavadila jsem jí nějak o lalůček a říkám jí: "Co to tu máš zaschlýho?... jsem tě přece dobře večer umyla od kaše..." A Koukám že je to žlutý, a jde to až ze vnitřku ucha... No super! A v tu chvíli mi došla příčina toho nočního řevu. Taky bych měla doplnit, že už dva týdny máme všichni hnusnou rýmu a chrchel.
Takže jsme došli domů a já to hned hlásila manželovi a volala doktorce. Dohodli jsme se že tam za moment dorazíme (někdy neni nadto mít doktorku hned v ulici), že na to koukne a když, tak nás pošle na ušní. Kam jsme dle očekávání vzápětí jeli. Do místní nemocnice. I s žádankou.
No, bylo to tam rychlý, jen malá při čištění spolupracovala o dost hůř než kdysi náš nejstarší. A teď má svý první antibiotika... a průjem... ale jinak je čilá až až.
A já si u doktora připadala zase jak úplně nezkušená prvomatka, co nepozná, že její dítě bolí ucho, dokud mu to ucho nepraskne...
A zítra na kontrole si tak určitě budu připadat zas.