Uši

Po včerejšku mám, ve své osobní databázi v hlavě, uloženou další vzpomínku, která mi bude připomínat, že i když si myslím, že něco už přece bezpečně poznám, nemusí tak tomu ještě zdaleka být...

To máte tak: Kdysi před léty, již téměř devíti, náš tehdy pětitýdenní nejstarší syn měl už asi týden rýmu... a pak celou noc řval a řval... a ráno ne... Kromě rýmy měl taky v té době mezi třetím a šestým týdnem krásně rozmokvanou kůži, takový to "olezlý" miminko. Den předtím jsme byly u doktorky, aby ho poslechla, protože mi přišlo, že v něm nějak moc chrčí. Tenkrát se mne ptala. Jestli mu neteče z ouška... a já vůbec nechápala proč. A ten den po prořvané noci, měl kolem ucha a v něm takovej nahnědlej maz... a já si říkala: "To se mu ta kůže tak zhoršila? Nebo mu to teče z toho ucha, jak říkala doktorka?" ... ale netušila jsem co to znamená, a co bych s tim měla dělat. U nás v rodině totiž nikdy nikdo zánět středního ucha neměl a já vůbec netušila, že něco takovýho existuje. Tak jsem si řekla, že počkám, až se vzbudí tchyně po noční. V tý době jsme totiž bydleli u ní, a řeknu vám, mít jakožto prvomatka doma za zadkem novorozeneckou sestru, kterou moje tchýně je, bylo v některejch situacích k nezaplacení. A tohle byla jedna z nich...
"Ne né, to neni ta kůže, to mu teče z ucha hnis, to mu prasklo ouško," děla, když si ho pak prohlídla.
"Aha. A co s tim?"
"No, to musíte na ušní, tam mu to vyčistěj a dostane antibiotika. Zkus zavolat dětský doktorce, sestřička určitě bude vědět, jestli jsou ještě na ušnim."
Sestřička věděla, že ještě nějakejch 35 minut tam jsou... Syn putoval do šátku (ten den jsme šli ven v šátku úplně poprvé) a já to s nim venku střihla přes trávník, abysme na blízké poliklinice byli ještě o něco rychleji.
V čekárně seděli asi tři lidi a já se jala pročítat všechny cedulky na dveřích a kolem nich. Ordinační hodiny - dnes končej už za 25 minut. Neklepejte! - jistě. Posledního pacienta můžeme přijmout půl hodiny před koncem ordinační doby. - No super!... Mimo ordinační dobu prosím navštivte ORL v Motole - No úžasný! Při představě jak s pětitýdenim mrňousem razim tramvají a autobusem do Motola a hledám tam ORL se mi udělalo mdlo... Kdybych před těma dveřma stála o dva měsíce dřív, sama za sebe, tak bych se v tuhle chvíli otočila a jela rovnou vzorně do Motola... Takhle jsem počkala, až se dveře otevřou, a jakmile se v nich objevila doktorka, kterou jsem ovšem v tu chvíli považovala za sestru, tak jsem ze sebe fofrem vysypala: "Dobrý den, prosim Vás, ono mu prasklo ouško, vezmete nás ještě???"  Doktorka sklouzla pohledem na dítě v šátku a povídá: "Jo jo. Posaďte se a počkejte." A já se s úlevou svalila na nejbližší volnou sedačku.
Zatímco jsem čekala, přišla mi od kamarádky z vysoký zpráva o narození holčičky, a paní naproti, která několikrát oslovila holčičku, s kterou tam byla "Vali" a "Valentýnko", se mne vyptávala, jak je ten brouček starej, a že ona teď má stejně starou vnučku. Až když jsem jí znovu potkala v lékárně, kde jsem zaslechla, jak se jí lékárnice táže: "To je na jméno Laurinová?", došlo mi o koho šlo.
Každopádně mu ouško vyčistili, antibiotika předepsali a po týdnu na kontrole konstatovali, že se mu to zahojilo pěkně.

O tři měsíce později, po rýmě kvůli níž jsme odložili první očkování hexavakcínou, syn opět enormě řval. Večer, v noci i ráno. To řval tři hodiny v kuse a odmítal se i přisát. Tušim, že to byla opět tchýně, kdo tenkrát jako první přišel s myšlenkou: "A nebolí ho zase ouško? Když ani nechce sát?"
A tak jsme s manželem dali řvoucího synka do kočárku a vyrazili na ORL. Syn cestou vyčerpáním usnul, a spal ještě asi dvacet minut v čekárně. Bylo 23. prosince 2008 a čekárna byla narvaná k prasknutí... tak třicet, možná i čtyřicet lidí tam bylo. Vedle nás lezla po mamince asi roční holčička a trochu nespokojeně kňourala. Pak se vzbudil náš čtyřměsíční syn a začal řvát. Nabízený prso odmít a řval dál. A muž se do toho řevu otázal: "A co teď s nim?" A já na to s určitou rezignací: "No nic no. Teď bude řvát dokud nepřijdem na řadu." O pět minut později vylezla s dalším pacientem s ordinace i doktorka, a přes synův řev jsme až na podruhé rozuměli, že se táže: "S tim miminkem jdete taky k nám?" A když jsme odsouhlasili, že jo, řekla: "Tak pojďte."
Prohlídla mu jedno ucho: "Tak na tohle by klidně moh´ takhle řvát."
Druhý ucho bylo v pořádku. První mu píchla. Já v tu chvíli už klidného syna předala manželovi, kterej už ho šel uložit do čekárny do kočárku a počkala si na recept a termín kontroly. Pak paní doktorka vzala dovnitř přednostně ještě tu holčičku a my šli pro antibiotika a domů.
Na kontrole měla doktorka problém poznat, který ucho bylo to píchaný, jak dobře se to zhojilo :-).

A pak jsme měli na dlouhou dobu klid, co se uší týče.
Až předminulou noc se nejmladší kolem půlnoci vzbudila a řvala a řvala a nic nechtěla, ani mlíko ani chovat, a už vůbec ne ležet a spát, obzvlášť na levym boku ne. Po necelý hodince usnula a byl klid.
 Ráno pohoda... až když jsem šla krátce po poledni ze školy s nejstarším a nejmladší jsem nesla v šátku, zatímco manžel šel pro ty dva prostřední do školky. Jak jsem tak totiž opakovaně nasazovala naší nejmladší čepičku, kterou si vždycky vzápětí sundala a zahodila, zavadila jsem jí nějak o lalůček a říkám jí: "Co to tu máš zaschlýho?... jsem tě přece dobře večer umyla od kaše..." A Koukám že je to žlutý, a jde to až ze vnitřku ucha... No super! A v tu chvíli mi došla příčina toho nočního řevu. Taky bych měla doplnit, že už dva týdny máme všichni hnusnou rýmu a chrchel.
Takže jsme došli domů a já to hned hlásila manželovi a volala doktorce. Dohodli jsme se že tam za moment dorazíme (někdy neni nadto mít doktorku hned v ulici), že na to koukne a když, tak nás pošle na ušní. Kam jsme dle očekávání vzápětí jeli. Do místní nemocnice. I s žádankou.
No, bylo to tam rychlý, jen malá při čištění spolupracovala o dost hůř než kdysi náš nejstarší. A teď má svý první antibiotika... a průjem... ale jinak je čilá až až.
A já si u doktora připadala zase jak úplně nezkušená prvomatka, co nepozná, že její dítě bolí ucho, dokud mu to ucho nepraskne...
A zítra na kontrole si tak určitě budu připadat zas.