"My jsme s tátou jedno tělo..."

To jsem tak jednou (asi tak před 22ti lety) vyprávěla kamarádce, jak se moje maminka pozastavovala nad tim, že už zase přibrala, zatímco tatínek zhubnul...
"Kam ty kila dáváš?" ptala se ho tehdy.
A tatínek povídá: "No, to ti tak tuhle koukám, co to je? Co to támhle jde?" a ukazoval při tom dramaticky kamsi do kouta na zem.
"A ono si to zpívá!?!" zvolal pak s hraným úžasem a spustil improvizovanej popěvek:
"My jsme kila z tatínka,
přivítá nás maminka."
... Kamarádka se smála, a že prý její maminka zase vždycky říkává: "My jsme s tátou jedno tělo. Táta jí, a já tloustnu."

Nedávno jsem si na tenhle náš rozhovor vzpomněla...
To bylo tak...
Manžel byl ten den neskutečně protivnej, podrážděnej a absolutně iracionální k tomu...
Po nějakejch mejch dvou opatrnejch námitkách, už byl tak neuvěřitelnej, že jsem dál radši nenamítala nic... a jenom na něj konsternovaně zírala, zatímco mi v hlavě pobaveně běželo: "Ty kráso! Kdyby byl ženská, tak bych si řekla, že má nejspíš PMS!"
No... a co myslíte?
Do večera jsem to dostala!

Tak už asi máme k tomu jednomu tělu taky našlápnuto...
Zatím z toho ovšem vycházim líp, než kamarádčina maminka... ;-)

"Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"... a malé ohlédnutí za Vánoci

Dlouho jsem nepsala...
To víte, advent,... k tomu ten adventní kalendář se šablonkama na šití, co jsem si vymyslela,... do toho jsme konečně realizovali dva roky plánovanou a odsouvanou přestavbu obýváku,... a v posledních pěti dnech před Vánoci jsem nakonec přece jen i něco málo upekla...

Pak jsme si užili bezva urputnou chřipku, která se nás ne a ne pustit... 

Děti odpadávaly v přibližně dvanácti hodinovym intervalu... od rána třiadvacátýho až do Štědrýho večera...

Pro samý ošetřování jsme nakonec balili dárky až v noci ze čtyřiadvacátýho na pětadvacátýho... Nejmladší jsme uložili k sourozencům, aby jsme jí nebudili šustěnim, a muž mohl navíc v klidu smontovat kuchyňku... Když jsem pak kolem čtvrtý ráno nakoukla do dětskýho pokoje, tak nejmladší tam ležela opřená o loket... "Copak je, pročpak nespíš?" "Maminko, byl tu Ježíšek a přines kuchyňku a dálky!" ❤️

Nakonec jsme se na Štěpána přidali do party bolavejch horečnatců i my dva dospělí... 
Takže jsme měli doma bezva vánoční lazaret... a posléze i lazaret novoroční...

U nás to teda mělo nakonec průběh vůbec nejhorší, ač jsme původně odolávali tak dlouho... 

Tři dny se nám ani přes důkladnou medikaci nedařilo srazit čtyřícítky a hlavně nepolevující bolest hlavy... A já si mohla jen gratulovat, že díky rozhodnutí upíct kachnu už na Boží hod, a ne až na Štěpána, byla domácnost plná jídla, protože ty tři dny jsem horko těžko zvládala vařit čaj a ohřívat polívku...

Ještě dneska mám co dělat abych udejchala trochu rychlejší chůzi, a pořád se s mužem v noci budíme záchvatama šílenýho chrchle, mezi kterejma muž paranoidně nadává, co to zase kde co komu uteklo z laboratoře, že tohle přece neni normální chřipka... :-D

 

Holky šly do školky teprve až třináctýho, a kluci pak měli patnáctýho přezkoušení... tudíž jsme tu trochu energie, co jsme po nemoci nabrali, směřovali převážně tím směrem...
Takže se teprve poslední týden pomalu vracíme do normálu... a konečně začínám i psát a plánovat co všechno dál...

Co se ovšem vrátilo do normálu rychle, je naše ranní rutina týkající se zimního oblíkání...
Ta spočívá převážně v tom, že ta nejmladší ječí, že to či ono oblíct rozhodně nechce... A založí si ruce na prsou... a mračí se jak mrak... a to její rázný "NE!"
"Já neci ty kahoty!"
"Neci tuhe bundu!"
Ok, stížnost na tuhle bundu beru, má zip, co se občas odspodu rozevře...
Jenže na další bundu řve taky...
"Tu neci! Je mi malá!"
Přičemž je jí naopak trochu větší...
No, myslim, že ve skutečnosti se jí prostě nelíbily ty puntíky...

Ještě před bundou obvykle řve na tričko, a někdy i na mikinu...
"To mi padá!"
Ehm... tohle znamená, že je přesvědčená, že je jí to velký. Nejčastěji, že jsou jí dlouhý rukávy... a chce je vyhrnout... a spokojená je tehdy, když je má až nad loktem... a vysvětlete jí někdo prosím za mne, že vyhrnovat si rukávy nad loket je v tomhle počasí poněkud nesmyslný... zkoušela jsem jí i říct, že je to blbost, hloupost, pitomost, krávovina... že jí tak bude zima...
Už dva týdny to všelijak vysvětluju každý ráno...
Neúspěšně...

A pak je tu čepice...
Je jedno jaká...
Vždycky je s ní něco špatně...
Malá!
Velká!
Lechtá!
Štípe!
Šktí!
Padá!
Leze do očí!
Tlačí!
Leze z ní ucho!
Má zapínání!
Nemá zapínání!
Neni fijajová!

A ta co byla vzata na milost se do dvou dnů buď ztratila, a nebo jsem se ohledně ní dozvěděla, že:
"Má ut-ženou bambui, hele!"
Jo... ráno před odchodem... Neni nad správný načasování...
A jistě chápete, že jít v čepici, která má jednu ze dvou bambulí utrženou, prostě nelze.
Jako... O tom ani neuvažujte. Vážně neuvažujte...

Prostě máme v předsíni veselo prakticky každý ráno...

A to první ráno... jak jsem už byla úplně zoufalá z těch bund... jsem najednou cítila potřebu obrátit se k muži o podporu... ideálně se s nim domluvit nějak, aby mi malá nerozuměla...
A v tu chvíli jsem si vybavila jedno tátovo vyprávění, který teda i on sám musel znát jen z vyprávění...
To máte tak, jeho maminka vyrůstala v český menšině v Lipsku (už nevim v kolikátý generaci)... a jeho tatínek, můj dědeček, se tam s ní seznámil za války, coby totálně nasazanej...
Po válce pak přesídlili do Čech...
A táta jednou vzpomínal, že když nechtěli, aby jim děti (tedy on, jeho starší sestra a nejstarší brácha) rozuměly, tak mezi s sebou mluvili německy.
A tak se jednou prý maminka obrátila na tátu s německy pronesenou stížností na nejstaršího syna, kterej si za žádnou cenu nechtěl oblíct kabát... načež ten, tehdy asi čtyř nebo pětiletej, prý rozhodně pronesl: "Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"

Tak si tak říkám... že je to s těma dětma asi ve všech generacích úplně stejný ;-)

Jako... docela úlevný vědomí... ;-)

Slečna Pozitivka a mladý pán Negatív

Před pár dny jsem sdílela tohle nadšený zavejsknutí naší nejmladší na facebookové stránce blogu...
V reálu mu předcházel kratičkej rozhovor, skoro úplně stejnej, jako jsem měla zhruba o pět let dřív s druhorozeňákem... a navíc na tomtéž místě... na cestičce před barákem...
"Mami? Kam jdeme?"
"Jdeme do Alberta."
A pak následovala ona entuziasmem třaskající věta:
"Jdeme do Alberta... Juchůůů!!!"
Ona si při tom ještě poskočila... mně se na tváři rozlil pobavený úsměv... a mysl mi nabídla onu pět let starou vzpomínku...

S druhorozeňákem to totiž bylo trošku jinak...
Tři rozhovory..
Tři dny, v jednom týdnu...

Den první:
"Mamí? Kam dneska jdeme nakoupit?"
"Dneska jdem do Alberta, maj v akci hroznový víno, co ti posledně tak chutnalo."
"Nééééé! Já NECHCI do Alberta!!! Já chci do Billy!!!"
...Plus asi pěti minutovej vzteklej řev...

Den druhý (...možná mezi tím minul jeden den navíc ;-)...):
"Mamí? Kam jdeme dneska nakoupit?"
"Dneska jdem do Billy, maj tam v akci ty jogurty, co máš rád."
"Néééé!!! Já NECHCI do Billy!!! Já chci do Alberta!!!"
... A opět pár minut vzteklýho řevu k tomu...

Den třetí (možná mezi tím minuly dny i dva... ;-)...):
"Mamí? Kam jdeme dneska nakoupit?"
"Dneska je to jedno. Vyber sám... Kam bys chtěl jít nakoupit?"
"Hmmm,... hmmm... Do Alberta!"
"Dobře, jdeme do Alberta."
"Néééé!!! Já nechci do Alberta! Já chci do Billy!!!"
"Už jsi vybral. Jdem do Alberta."
Jo... řval celou cestu do toho Alberta...
Ale jako... fakt nejsem tak blbá, aby mi po tom všem nebylo naprosto jasný, jak by reagoval, kdybych řekla: "No tak dobře, pujdem do Billy..."
:-D


P.S.: Tedy, ne že by nejmladší byla vždycky tak sluníčková, a ne že by jí zcela minulo období negativismu,... ale druhorozeňák se odjakživa projevoval tak, že už někdy kolem jeho druhejch narozenin jsem jeho počínaní konstatovala slovy: "A jé: ´Máte ňákej názor? Tak já jsem proti!´" ;-)

Salát s "ízátkem" a další ňamky

Vy, co čtete facebookovou stránku blogu, si možná vzpomínáte, jak si naše třetí chtěla dát k salátu místo nabízený  housky... ízátko...
No,... neni jediná z mejch dětí, co má poněkud zvláštní chutě...

Další bezva rozhovor na tohle téma jsem měla zrovna nedávno s nejstaršim...
"Hele, kroť se v tom ujídání. Nažereš se těchhle, a nebudeš pak mít místo na ty s marmeládou."
"Já bych chtěl s hořčicí..." povídá on s takovym tim gurmánskym zasněnim...
A já na něj půl vteřiny nevěřícně zírala, než ze mne vypadlo: "S HOŘČICÍ??? Ty vole, dyť je to sladký?!?"
Jo, smažila jsem palačinky...
A nevim jak vy,... ale já to těsto sladim ;-)

Před časem jsem zas dokončovala k obědu segedín...
"Budeme mít knedlíčky a masíčko se zelim," povídám tý nejmladší, která přišla zvědavě do kuchyně a hlásila, že má hlad.
"Jéééé, NAM!" povídá na to ona,  a pak se bezelstně zeptala: "A budou k tomu taky entijky?"

A jen den předtím jsme spolu měly taky zajímavej rozhovor...
"Proč jíš ten papír?" ptala jsem se jí, když jsem si všimla, že se krmí papírovym kapesníčkem.
"Já mám háááád!"
"Chceš radši housku?"*
"NE!!!"

Chuťový preference mejch dětí mne nepřestávaj fascinovat...

Jo, zeleninový salát s lízátkem, sladké palačinky s hořčicí, segedín s lentilkama... a v mezičase mlsat papírový kapesníčky...
Prostě menu pro pravý gurmány...



* POZOR! Zásadně se s mužem od jistý doby neptáme dětí záporem... Z toho nás vyléčil už ten nejstarší, v době kdy mu byly necelý tři...
"Nechceš čurat?"
"Ne."
O pět minut později úúúúžasná kaluž uprostřed krámu...
Tak bacha na to ;-)

Už jste se někdy slyšely říkat...? aneb Padesát výroků, který pochopí jen rodiče... (a některý možná ani ti ne ;-)...)

Nevim jak vy, ale já se občas slyšim říkat docela šílený věci...
A ano, můžou za to děti, (jak jinak,) že občas se nad svejma výrokama sama až zarazim... kroutim hlavou... a někdy se prostě musim smát...

A občas, když mne to zrovna napadne, si to i zapíšu, abych to nezapomněla a mohla se o to třeba podělit.
Za poslední čtyři měsíce mi tak vznikla docela slušná sbírka vtipnejch, a často i poněkud absurdně znějících výroků...

🌸

Schválně, milé spolumatky, už jste se někdy slyšely, jak říkáte třeba něco jako:

1.  Přestaň objímat ten počuranej sloup!
2.  Nervi si ten kámen do nosu!
3.  Ne, střepy nejsou jídlo.
4.  Jdeme. Pusť se. Pusť se! Musíme vystoupit! (Ano, v závěru už jsem byla lehce hysterická...)
5.  Proč je ve dřezu ten krokodýl?
6.  Proč to tu zas lepí?
7.  Když seš blbej, tak si nestěžuj.
8.  Stůj! Stůj! Máš na zadku povidla...
9.  A kam ses vyblil?... Jo na ubrus...
10. Tady je mokro...?! (cítíte, jak se vám vlhkost vsakuje do ponožek ;-)...) Kdo tu zas co vylil?
11. Dobrý, po čůránkách to nesmrdí. (Po té, co minutu důkladně ryjete nosem v koberci, případně v peřinách.)
12. Kdo zas vylil celej litr sirupu do dřezu?... No nekecejte, já dobře vidim, jak je v něm růžovo.
13. Proč zas brečí lednička? (Máme teď takovou, co píská, když se nezavře.)
14. Proč visíš v tý lednici?
15. Proč tam lezeš, když pak neumíš slízt?
16. Ne! Teď, prosimtě, neblinkej!
17. Ještě nečurej! Vydrž! Vydrž! Už můžeš... Aha... Tak nic...
18. Nežer si ten rukáv!
19. Měl ses jít oblíct do předsíně a ne si jít lehnout do naší postele.
20. Ne, to neni trampolína. (Jo, to se taky týká naší postele ;-)...)
21. Neskákej po tý posteli! Polámeš nám lamely... Tý jo, to je zajímavý... Polámaný lamely... No, neskákej po ní!
22. To je přece jedno, jestli si nejdřív oblečeš šálu nebo mikinu... Když ti to neni jedno, tak si to máš oblíct sama.
23. Pojď, než nás tu zavřou.
24. Prosimtě, nech si to na hlavě, a už pojď! (Z podobný věty bývá u mne obvykle slyšet už čirý zoufalství.)
25. Neřvěte na tom záchodě, jste slyšet až do přízemí!
26. Řvi pořádně, v přízemí tě špatně slyšej. (Bydlíme ve čtvrtym patře ;-)...)
27. Kde jsi?!? My už přecházíme.
28. Ta voda, měla zůstat ve vaně, víme?... Chm... asi ne. (Značně sarkasticky, zatímco likvidujete v koupelně povodeň lehce přetékající přes práh...)
29. Tys za mnou přijela na krokodýlovi?
30. Ano, já ty hovínka vidim taky. Ano, jsou tam. Nech je bejt. (Na vycházce... s odevzdanou trpělivostí...)
31. Která z vás ječí? Jo vy se střídáte... Hm... (Poněkud rezignované "hm"...)
32. Seš nazgúl nebo holčička?... Holčička? Tak nevřískej jak nazgúl! (No, vlastně ne jako nazgúl, ale ta okřídlená potvora, co na ní nazgúlové v Panů prstenů jezdili.)
33. Ten sýr se jí, ten se nelepí na nohu.
34. Ne, fakt nestačí mít jen sněhulky. Musíš si vzít i ponožky. (Chtěla jít ven v botách na boso... venku asi tři stupně.)
35. Jo? Myslíš? Hm... já bych teda neřekla, že to hovínko vypadá jako pindík.
36. Jo, to víš že jo. Vyčisti si kartáčkem na zuby i zadek. To bude úplně nejlepší.
37. Co ti vykynulo? (Následuje pohled pod vlhčenej ubrousek rozprostřenej přes misku) Kostka. Výborně! Tak jí ukliď a pojď jíst.
38. (S ledovým klidem.) Může mi někdo vysvětlit, proč je na vypínači u záchoda malinová marmeláda? Jeden by řek, že stačí, že je všude po stole.
39. To je kartáček na zuby. Ne na pupík.
40. Proč jsou pod nočníkem schovaný čokoládový vajíčka? (Než jsem nočník vymyla, vajíčka zmizely...)
41. Ne! Tatínek teď netouží po tom vidět holčičku s kýblem na hlavě. Věř mi. (Hrnula se do ložnice, v níž spal manžel po noční.)
42. Tak už víš, proč se na kredenc neleze? Hm? No, třeba přesně proto, že si tam člověk snadno může sednout do polívky...


Následující čtyři věty jsem pak vypustila z huby během půl minuty. Tedy takřka "na jeden zátah". A každá z nich byla adresovaná jednomu z dětí, hezky od nejstaršího k nejmladšímu:
43. Nevoz se v tom koši na prádlo!
44. Nerozbíjej si tu krabici o hlavu!
45. Ne!!! Mobil se nestříhá!
46. Nežer panence ty botičky!


A vůbec nejčastěji se pak slýchám říkat něco ve smyslu:
47. "Já se z vás fakt jednou pominu..."
Což po tom předchozim výčtu, myslim, docela chápete... ;-)

🌸

A občas mne baví, co vypadne z manžela... Třeba v minulém měsíci jsem si v průběhu jednoho týdne zapsala následující:
48. Zapomněl??? Ty jednou zapomeneš dejchat a umřeš a nebudeš vědět proč.
49. Jo jo, obreč to. Zapiš si do deníčku: Maminka a tatínek na mne dneska byli zlí, nenechali mne chodit po stole.
50. Zalepte si pusu! Všichni! I s maminkou!... A já budu nejšťastnější tatínek na světě.


Jo, se čtyřma dětma je to VŠECHNO, jen ne nuda ;-)

Určitě se podělte o perly, co díky dětem vypadly z vás... Fakt mne potěší přečíst si, že v tom nejsem sama ;-)

První rok facebookové stránky blogu

Tak jsem si říkala, že teď někdy to bude rok, co jsem založila facebookovou stránku blogu... A ejhle! Ono to byl rok už sedmého února :-)

Tak jsem si usmyslela, že ten první rok tady na blogu oslavim tim, že hezky sesumíruju statusy, který se za ten rok na oné facebookové stránce objevily, a které tudíž ty z vás, kdo mne sledujete pouze na blogu, minuly... a kterým navíc tak trošku hrozí, že tam zapadnou, (což by u některejch z nich vážně byla škoda ;-)...) zatímco tady budou k dohledání snáz ;-).


Tady jsou ;-):

18. února 2018
Kdyby někdo nechápal, proč se mořská voda nedá pít, tak ho náš druhorozenej poučí, že přece proto, že do ní čůraj piráti.


13. března 2018
To takhle meju před večeří nádobí a najednou přikráčí do kuchyně druhorozenej a povídá: "Mami, já nemůfu jíft tu čefnekovou pomafánku."
"To neni česneková pomazánka," odvětim, aniž bych zvedla oči od dřezu, "to je česnekový máslo, to přijde do bagetek a rozpíct."
"Achá.. Ale mami, já nemůfu jíft to čefnekový máflo."
A já konečně vzhlédnu od dřezu a otočim se po něm, proč že to tak blbě mluví...
A ten kozel střelenej se na mne tlemí hubou plnou upířích zubů! 


5. dubna 2018
Vzpomínáte si, jak v jednom díle Přátel kohosi v nedobrym vypakujou, a Monika mu dá s sebou pekáč (snad) lasagní a říká mu, ať si to ohřeje (asi) na 370 stupňů celsiusovejch?... 
Dnes jsem si na to vzpomněla, když jsem zachraňovala z trouby pálící se maso a zjistila, že někdo nastavil teplotu na 250 stupňů... 
Jo, není nad to, když s vámi v domácnosti hospodaří přičinlivý batole.


20. dubna 2018

Moje automobilové historky aneb Proč nejsem taximáma

Možná znáte matky řidičky, co od rána seděj za volantem, rozvážej děti do škol, školek, kroužků... Jezděj s miminama v autosedačkách na nákupy, a já nevim kde všude... A celkově si v počtu naježděnejch hodin denně, příliš nezadaj s taxi službou...
No, tak k těm já nepatřim...
Možná by se mohlo zdát, že zvlášť s tolika dětma, by přece bylo jednodušší pořídit si vlastní auto, v našem případě ovšem poněkud větší a tudíž i dražší auto, a prostě děti vozit... Rychlejší by to tedy bylo každopádně... Ale já prostě fakt radši jezdim tim autobusem. I když je to občas o nervy...

Mimochodem, zrovna v minulym týdnu v šatně školy zaznělo, že s autem bych to měla jednoduší.
"Máma neřídí..." říkal takovym tim pubertálně unavenym tónem, naznačujícím, že všichni okolo jsou přinejmenšim natvrdlý, ne-li totálně blbý, náš druhorozeňák.
"To by se naučila," bylo mu namítnuto v odpověď.
"Vona se bojí."

A měl naprostou pravdu. Já se totiž zkrátka řídit bojim.
Bála jsem se i kdysi bez dětí... A s tou mojí věčně řvoucí partou za zády bych se bála dvojnásob...
Už jen ta představa mi stačí...
Obzvlášť s tou mojí poruchou pozornosti, kterou já osobně popisuju jako "zabíhavé myšlení" by to totiž mohla být třaskavě nebezpečná situace.

Aby bylo jasno, já kdysi řídila... krátce... A i za tu krátkou dobu jsem stihla nasbírat řádku povedenejch historek, mezi nimiž figuruje i jedna bouračka... Příčina...? "...Přestala věnovat pozornost řízení..."
To bylo celý tak...

PF 2019 aneb Buďme duhy!

Krásný nový rok všem!
Přemýšlela jsem, co vám tak do začátku roku napsat a popřát... až jsem si vzpomněla na jeden svůj facebookovej status z ledna 2014...

Tenkrát mne totiž opět inspiroval náš druhorozeňák, kterej mne coby čerstvě tříletej odrovnal těsně před Vánoci jistym svym komentářem.

Tehdy jsme se večer takřka pravidelně dívali na Déčko, a  jak asi víte, než těsně před osmou končí vysílání pro děti a z Déčka se stane Art, skáčou tam ovečky přes potok... No, skáčou... spíš ho značně volnostylově zdolávaj, a v pozadí to hodnotí liška a dva vlci. Jsou tam ovečky baletky, ovečka superman, ovečka obr, ovečka s balónky, s raketou... a po letošních letních prázdninách tam přibylo ještě spousta novejch, co se po různu střídaj...
A hlavně, hlavně je tam ovečka maminka. Ta se přes potok natáhne jako most, a přes ní přeběhnou tři malý. My vždycky za každou doskočivší malou ovečku jmenovali naše tehdy ještě tři děti... a já pak na závěr říkávala: "A maminka jde dál, celá vytahaná."
Až do toho předvánočního dne, kdy mne z ničeho nic předběhl náš druhorozeňák s prohlášenim: "A z maminky je duha!"
A já zamrzla s bradou pokleslou a s očima dokořán v náhlém poznání.
No jistě!
Mateřství, milé spolumatky, a všechny ty oběti s ním spojené, z nás nedělá "vytahané ovce", ale umožňuje nám stát se "duhou"...
Naše děti nás tak už (možná, snad, většinou) vidí.
Změňme úhel pohledu i my!


Mnoho krásných zážitků s vašimi blízkými a nejbližšími v právě načatém roce, přeje tímto nejen všem stávajícím a nastávajícím matkám

čtyřmatka Jenovéfa

P.S.: Tady najdete video s ovečkami - maminka přichází v 1:25

Kdo mne v noci budí?

Dnes si sem na blog nutně musím odložit status, kterej jsem napsala před dvěma lety na facebook, a kterej na mne dnes ve vzpomínkách vyskočil. To byla tenkrát totiž moc pěkná příhoda ;-).
Psala jsem tehdy:

Musim se podělit o zážitek z dnešní noci :-)
Pět minut po půlnoci mne vzbudil mobil. Chvíli mi teda trvalo, než jsem se vzbudila, než mi došlo, že to co mne budí je mobil, můj, než jsem ho našla... a pak jsem na něj ještě chvilku nevěřícně zírala, že mi fakt někdo volá?!? Nějaký neznámý číslo... Do toho se netrpělivě ozval muž, ať už to proboha zvednu... a já se potmě nemohla trefit na to zvedací tlačítko :-D
Konečně jsem to zvedla a pronesla do telefonu značně nedůvěřivé "Ano?" jako ostatně vždycky, když mi volá neznámé číslo....
A stvoření na druhé straně spokojeně (skoro až nadšeně) spustilo nějakou uvítací frázi... 

Naše zima bez zimního seznamu... a bez sněhu

Tenhle článek jsem rozepsala už před pěti týdny... a než jsem se dostala k jeho dopsání., najednou i u nás ten sníh napadl a dokonce i den a půl vydržel... Nakonec jsem se původní článek rozhodla i tak s poznámkami a drobnými úpravami dopsat. Tady je:

Možná si pamatujete náš podzimní nebo adventní seznam.
Ještě někdy koncem ledna jsem si pohrávala s myšlenkou sepsat si jeden i na zimu... jenže jak jsem to dávala dohromady, zjistila jsem, že většina bodů je jaksi zavislá na tom, zda nasněží... A u nás letos skoro nesněžilo. Obvykle nasněžilo něco málo přes noc, zpravidla tak akorát dost na to, aby měl druhorozeňák cestou do školy co házet sourozencům za krk. Ale během dopoledne to pak zase všechno roztálo. Jednou bylo po ránu dokonce dost na to, aby druhorozeňák u školky, než jsem převlíkla a do tříd zavedla třetí, postavil menšího sněhuláka. Cestou ze školy pak trval na tom, že se na něj musí jít podívat... No, na holý zahradě byla místo sněhuláka taková menší sněhová koule.
Každopádně krom koulování, "sáňkování" a stavění sněhuláka pod oknem v tom zimním seznamu měla figurovat návštěva divadla, výroba vlastní hry... což nám vyšlo, a taky na nějakou výstavu jsem plánovala s dětmi zajít, na což ovšem nedošlo.
A už vůbec to nevypadalo, že letos dojde na jakýkoli sněhový radovánky, následovaný úprkem domů, svlékáním mokrého, převlékáním do suchého a pak hlavně upíjením horké čokolády... kterou jsme si teda nakonec vařili aspoň po příchodech domů do tepla z těch holomrazů, co tu u nás čas od času byly.

Až po polovině března u nás začalo najednou pořádně sněžit...

Úklid... s dětmi

Úklid s dětmi má svá zvláštní specifika a úskalí. Mnohá z nich zná každá máma. Tenhle článek bude o některých z nich, ale zdaleka ne o všech ;-).

Možná už jste na sociálních sítích narazili (já už mnohokrát) na onen bonmot: "Uklízet v domě, ve kterém žije dítě, je jako čistit si zuby a zároveň jíst makový závin."... a možná vás taky pobavil... mne pokaždý. Vždycky, když to znovu potkám, tak jen pobaveně přikyvuju.

Pamatuju si jak jsem marnost svého počínání spojeného s úklidem prožila naplno úplně poprvé. Tenkrát jsme se akorát přistěhovali do našeho bytu, a našemu nejstaršímu byl necelý rok. Vzpomínám si, jak jsem jednou v podvečer skládala hračky zpátky do poličky. Měla cca 90 cm na dýlku a byly v ní čtyři košíčky s hračkama.
Ve chvíli, kdy jsem já na jednom konci police ukládala poslední košík s protříděnejma hračkama, vysypal na druhém konci police synek znovu ten první a hned se sápal po druhým, a zatímco jsem mu v tom bránila, ulevila jsem si řka: "Ty vole, Sysifos hadra...!"
A to byl jenom začátek...

Dnes, o osm let a čtyři měsíce později, mám z domácnosti permanentní kvíz. Věci se mi nahodile přemísťujou po bytě, mizí ze svých obvyklých míst a nečekaně se vynořují na místech mnohdy překvapivých...
Namátkou si vybavuju, jak jsem jednou přišla k dřezu a v něm mezi nádobím plaval krokodýl z lega dupla... a v odkapávači se pásli koně... taky legový...
Tady uznávám, že umístění mělo svoji logiku, ale většinou jsem teda žádnou nenalezla... Ovšem přiznávám, že jsem jí často ani nehledala. Zvlášť když  jsem byla hlavně ráda, že jsem tu či onu věc po dlouhém hledání konečně nalezla.
V poslední době je nejnáruživějším schovávačem a zášupšákem naší domácnosti samozřejmě nejmladší, neb batolata prostě na tohle jaksi mají speciální skill ;-). Ale abych pravdu řekla, tak u těch starších ta dovednost pořád zcela nevymizela... akorát ta třetí si aspoň vždycky pamatuje, kam kterou věc dala... a taky je dobrá na hledání věcí, který schovali ti tři zbylí... jak já za tuhle její schopnost byla, když jsme jí u ní kolem roku a půl objevili, vděčná...
Každopádně jsem v době, kdy jsem měla doma zášupšáky teprve dva, došla k závěru... že tenhleten permanentní kvíz, kterej matkám děti z domácnosti dělaj, má asi nějakej svůj zvláštní smysl v tom, aby udržoval mysl matek ve střehu, abysme na tý mateřský snad ("nedejbože") nezakrněly...
Nu tehdy jsem ještě naivně věřila, že by na tom mýtu o zakrňování na mateřský něco mohlo bejt. Dnes řeči o možném zakrnění na mateřský přikládám naprosté neznalosti toho, co za nároky život s malejma dětma na mozky matek klade. Jsem přesvědčená, že případný zakrnění zkrátka nemá a ani nemůže mít svůj původ v tom, že se dotyčná stala matkou, že příčinu je třeba hledat jinde ;-).

Další takovou věcí, před kterou musí být mozek matky neustále ve střehu je... no, já tomu problému říkávám: "Šo to má v kapše?"...
Aneb kontrola kapes všeho, co člověk právě dává do pračky, se stává vyloženě nutnou. Je dobrý prohledat kapsy několikrát, neb často se něco najde až napotřetí. A taky důkladně hledat možné skryté kapsy o kterých by dítě klidně mohlo vědět dřív než máma ;-).
Já jsem třeba v pátek odpoledne dala prát tři bundy a troje kalhoty a v kapsách zmíněného jsem našla následující:

A to se ještě ten den  třetí cestou ze školky pro kluky najednou zastavila, a začala vyhazovat z kapes žaludy... Stála na cestičce a vyhazovala a vyhazovala, a já její počínaní sledovala se vzrůstajícím pobavením: "Copak? Už je ti to v těch kapsách moc těžký?"
Ona jen tak trochu smutně pokývla, a pak, zbavena zátěže, vyrazila po cestičce ke mně a nechala za sebou na zemi určitě minimálně kilo těch podzimních plodů.
Mimochodem, na fotce je jasně vidět, že aspoň jeden z kapesníčků už byl v minulosti i přes kontrolu vyprán...
A víte co je nejlepší? Dnes jsem po návratu domů nahmatala v kapse žalud, kámen a ořech... a to ve svý vlastní.

Podobně rutinní se pro mne stala kontrola obsahu pytlíku ve vysavači...
Aneb nalezeno tuto sobotu:

 Zleva (přibližně): svorka, lego, lego lego, lego..., písmenkový korálky, součást z autíčka, balvan ze stavby, závora z benzínky, počítací dřívko z Quiet booku, pero princezny Sofie (kalamář stále nezvěstný), přívěsek, srdíčko z nášnice, lego, lego, pastelka, přísavnej šmoula, stužka, botička malý panenky, Venuše z Quiet booku a gumičky... (růžové, ač se to díky nánosu prachu nezdá...)
Něco z toho jsme už měsíc postrádali. O něčem hlásil druhorozeňák, když jsem mu to předávala, že: "Jó, to mi chybělo!" O ztrátě zbylého nevěděl nikdo. Každopádně, vyhodit co měsíc takovouhle hromádku věciček a součástek z nejrůznějších hraček, by bylo docela škoda.

A když už jsem u toho vyhazování...
Koš! To je další věc, jejíž obsah začínám po dočasném polevení znovu kontrolovat, neb nejmladší se právě naučila vyhazovat... a takový vyhazování, to může batole vyloženě nadchnout...
Jednou, v době, kdy jsme měli teprve dva kluky, jsem takhle na poslední chvíli zachránila před vhozením do kontejneru celou, strašně krásnou, legovou věž! Naštěstí jsme zrovna měli úplně průhledný pytle a ona byla z boku hned na okraji, takže jsem si jí ve chvíli, kdy jsem pytel s odpadky zvedla do výšky, že ho do kontejneru hodím, všimla.

Ovšem vůbec nejlepší zážitek s výše zmíněným máme z prosince 2011.
Tenkrát jsem vyrazila s naším druhorozeným k doktorce na roční prohlídku a vzala s sebou koš, kterej jsem cestou vyhodila.
Manžel s nejstarším vyrazili z domova o něco později a dorazili do čekárny asi dvacet minut po nás, neb jsme byli domluvený, že pak půjdem společně na nákup.
A tam mi manžel povídá: "Až přijdem domu, tak mne budeš muset prozvonit, sem nemoh´ najít mobil."
Když jsme potom přišli z prohlídky a nákupu domů, vzal manžel můj mobil a jal se prozvánět sám sebe. Chodil bytem a povídá: "Už to někde zvoní..."
A pak se najednou zarazil a lehce zkoprněle pronesl: "Haló? Mluvim se svym mobilem?"
Na druhý straně se ozvalo něco jako, že asi jo, že je to možný, že ten mobil dotyčnej našel asi před půlhodinou v kontejneru... prý: "Vám to asi vyhodilo dítě?"
"Jo, asi jo... a asi ho roztrhnu."
... No, tak se manžel domluvil na předání, vyměnil ho s oním bezdomovcem za dvoukilo, poděkoval mu a popřál pěkný Vánoce...
Synkovi pak do těch Vánoc několikrát zopakoval: "Ty tele, stál si mne dvě stovky."
... A já začala kontrolovat koš ;-).

P.S.: O další tipy, na co si dát při úklidu s dětma pozor, včetně povedenejch historek o tom, jak jste na to přišli, se můžete směle podělit i přímo pod článek ;-)

Knedlík

Dnes jsem se rozhodla sem jednoduše zkopírovat text, který jsem psala před rokem na Fb, a kterej tam na mne včera ve vzpomínkách vybafnul :-)


Tohle jsem se chtěla podělit... jakej jsme měli včera výbornej oběd. On byl teda výbornej už předevčírem... vepřová pečeně, pečená krájená na plátky, se solí, citrónovym pepřem, podlitá vodou a poslední půl hodiny ještě s krájenym pórkem a pár kapkama oleje, k tomu dušená mrkev s máslem a domácí bramborovej knedlík... Muž se rozčiloval, proč zas dělám domácí knedlík, proč ho radši nekoupim a ušetřenej čas nevěnuju úklidu... pořád se nějak neshodnem v tom, jestli je větší prioritou poctivý domácí jídlo, nebo naklizená domácnost... Když pak po polívce (vývar z kuřecích křídel se zeleninou a nudlema) přišel ten druhej chod na řadu, tak na to co jsem přichystala koukal, a prý:
"To je jako všechno?"
"A co bys k tomu ještě chtěl?"
"No třeba špenát!"
":-D!" na to já...
Pobavil mne. Velmi.
A druhej den to bylo taky výborný. Manžel byl ten den pryč, u svý maminky, takže jsme obědvali s dětma sami. Říkala jsem si, že nám aspoň bude stačit těch cca 15 zbylejch knedlíků, když den předtim s tim tak zahejbali a knedlíků zmizelo přes dvě třetiny... 
Dala jsem hřát maso, polívku, mrkev... a tácek s knedlíkama jsem dala až dozadu vedle sporáku, aby náhodou děti nějakej nesebraly a nevydaly se ho drobit do hraček... a vzápětí jsem to zase všechno tlumila a vypínala a běžela k naší dvouměsíční řvoucí hladošce... 
Když jsem se vrátila po cca deseti až patnácti minutách zase do kuchyně a znovu to pozapínala, takže taky dám trochu nahřát ty knedlíky... Vyštrachám hrnec, pak napařováček... ten se do hrnce nevejde... Jakto? Vždyť jsem ho už měla i v malym hrnci... Že by ten oranžovej měl přece jen o žďabec větší průměr než ten modrej... štrachám v rozpadlý otočný ikeácký polici ten oranžovej... jo, do toho napařováček sedí, ale je nakřivo... Určitě mu zase chybí nožička... koukám na něj ze spodu... chyběj mu ze tří dvě... hledám nožičky... krčej se spolu strachy úplně vzadu v šuplíku... "Aspoň že ste, holky, pohromadě."... nasazuju je... trochu vody pod spravenej napařováček, šup s tim na plotnu...a teď ty knedlíky... koukám do lednice... nejsou tam... Jo, vždyť já už je vyndala, jsou vzadu na lince, aby na ně děti nemohly... vzadu na lince neni NIC!... přejíždim očima kuchyň... tácek je na stole... kompletně vyluxovanej... konsternovaně na něj zírám a křičim na děti: "Vy ste sežrali všechny knedlíky?"... 
Nejstarší tvrdí, že to třetí s druhorozenym... Druhorozenej zas tvrdí, že to třetí s nejstaršim... Třetí jen krčí rameny a tvaří se jak lilium... 
"Vy jste telata," tvrdim já... "No nic, holt to bude s chlebem..." 
Krájim plátky chleba s chia semínky na čtvrtky a nahánim děti ke stolu...
Při druhym chodu mi pak hlavou běží: "Náhodou s tim chlebem to taky neni špatná kombinace, i když s tim knedlíkem to bylo přece jen o žďabec lepší... evidentně jim ten knedlík taky chutnal, když ho všechen sežrali... teda aspoň doufám, že ho sežrali a nenajdu ho někde v legu..."
P.S.: Nenašla ;-) sežrali ho komplet... jen tak, suchej... prostě neni nad domácí knedlík ;-)

Hostitelé roku...

Dnes jsem se rozhodla vyprávět o tom, co se u nás seběhlo jednou mezi Vánoci a Silvestrem. Tuším, že to byl rok 2012, ale přesné datum není až tak rozhodující.

Tehdy mezi svátky mi najednou volá muž vracející se domů z denní.
"Hele, nezvonil u nás teď někdo?"
"No, asi před pěti minutama." (Na vysvětlení bych měla dodat, že když jsem byla doma sama, a neměli jsme ještě zavedený ty zvonky s telefonem, co udělali v baráku asi dva roky zpět, tak jsem na zvonění ze zdola, od domovních dveří pekla, a chodila jsem otvírat jen, tomu, kdo byl hlášen předem a já ho čekala, nebo čekala-li jsem balík... jinak totiž zkušenost říkala, že to s nejvyšší pravděpodobností je nějakej naháněč nebo-li prodejce energií, eventuelně omyl, tedy někdo, kdo chtěl k někomu jinýmu a spletl si zvonky... takže jsem se prostě sama s dětma dolů běhat nenamáhala.)
"Hele," pokračoval manžel v telefonu, "to jsou určitě z Moravy. Fofrem trochu ukliď, já teď jdu akorát od autobusu, tak do deseti minut jsem tam i s nima."
Následně mi pak večer vyprávěl, že jsou všichni vtipný, že mu najednou volala jeho maminka a ptala se ho, kde teď je, jestli je doma, a on že teď akorát bude vystupovat z autobusu, a proč? Co potřebuje?...Prej: no to uvidíš, a za jak dlouho teda budeš doma... A proč tě to zajímá, co se děje?... Nic, uvidíš... Že tys za mnou poslala strejdu z Moravy, co u tebe dneska byli... Nééé, uvidíš, uvidíš...

No, manžel přišel po těch zmiňovanejch deseti minutách, a s ním strýc z Moravy i s manželkou a tehdy asi jedenácti či dvanáctiletým synem... zatímco klukům předávali autíčko a dřevěný kostky, tak my jsme se zběsile činili v kuchyni... Manžel se snažil umixovat majonézu do mnou předpřipravenýho bramborovýho salátu. Nějak nám tenkrát ten vánoční byl málo a tak jsme se rozhodli už den předem, že si uděláme další na chlebíčky, a v tý době dělával manžel majonézu domácí... jako obvykle se mu na poprvé nepovedla, to už byla taková tradice, a tak začal od znova... já mezitim nabrala cukroví a uvařila kafe, plátky veky už byly vyskládaný na tácu s předstihem a čekaly na nálož salátu.
A večer vesele gradoval.

Jen pár chvil po té, co jsme před nečekané hosty doručili šálky s horkou kávou, náš nejstarší, do té chvíle z návštěvy v extázi radostně pokojem lítající, najednou povídá: "Mě je špatně!" Načež vyhodil na podlahu obýváku pořádnej chrstanec zvratků, a já na něj od linky volala, ať jde do koupelny. V rychlosti jsem si myla ruce od čokolády, neb jsem právě v tu chvíli na tác donandala poslední cukroví, zatímco on blil na podlahu v kuchyni a já znovu volala: "Běž do koupelny! Já za tebou hned přijdu!" Načež se syn vydal chodbou, a cestou pořád hlasitě blil a blil. O chvilinku později jsem s tácem cukroví přeskákala zvratky v kuchyni i obýváku a položila cukroví na stolek před hosty: "Berte si." ... a běžela jsem za synem do koupelny... poblitý... kde jsem ho svlíkla s poblitejch šatů a vrazila do vany... poblitý...
Podle nepřehlédnutelnejch stop jsem následně zjistila, že došel původně až ke vchodovejm dveřím, kde bylo taky nablito, aby se následně vrátil, vlezl do záchodu, kam nablil též, a až po té zalezl blít do koupelny. "No... aspoň, že si nezašel i do ložnice..." konstatovala jsem konsternovaně zírajíc na tu spoušť.
Další čtvrt hodinku jsme strávili jeho koupáním, převlékáním a vytíráním kompletně celého bytu... pardon, celého kromě ložnice a komory.
Když jsme konečně zbavili podlahy i boční stěnu linky zvratků, tak se návštěva zvedla, že prej už musej jít...
Z hrnků podle všeho nepili, a jestli z tácu s cukrovím, zmizely dva kousky, tak to bylo hodně... to mohl mít klidně na svědomí i náš druhorozenej...

Večer v posteli, když už kluci spali, jsem si to všechno zpětně promítla a smála se až jsem slzela... "No chápeš to?" říkala jsem mezi záchvaty smíchu muži, "Voni přijdou, my čtvrt hodiny připravujem občerstvení, ani to nestihnem, von všechno zebleje, my to čtvrt hodiny vytíráme, načež voni zase vodejdou..." No bezvadnej průběh návštěvy, že jo...

Ráno pak manželovi volala jeho maminka... jak jsem slyšela, že se ho ptá na včerejší návštěvu, rozslzela jsem se smíchy nanovo...
"Jo jo, návštěva dobrý, moc dobrý no...." povídal manžel mamince do telefonu: "Jo jo, úplně super, lepší to bejt nemohlo, po včerejšku jsme nominovaný na cenu ´Nejhorší hostitelé roku´, a myslim, že výhru máme jistou."


P.S.: Blinkacích historek máme víc, zajímavý je, že prakticky ve všech je hlavní hvězdou náš nejstarší... tak třeba zase někdy příště ;-)

"Kozazezdola"

Dnes se vrátím k příhodě, jejíž vrchol spadá do doby před třemi lety.
Ale ještě před tím, se musím vrátit na začátek... ne ke starým řekům, ale do doby před osmi lety, kdy jsme se sem s téměř ročním, nejstarším synem přistěhovali.

Tenkrát pod námi bydlela starší paní.
Byla už dost hluchá, což mělo tu výhodu, že si nikdy nepřišla stěžovat na kolenama dupající  a posléze běhající batole.
Mělo to ovšem taky nevýhodu... když jsme šli spát, slyšeli jsme v posteli každé slovo z televize pod námi...
Jednou takhle jela televize několik dní v kuse, až jsme si říkali: "Člověče, je vůbec naživu, aby tam neseděla v křesle před řvoucí televizí mrtvá..."
Asi den nebo dva na to, netekla v domě voda a já cestou z nákupu potkala u domu dvě jiný babky, kterak si sdělovaly, že tahle sousedka už nevychází, že jí teď byla donýst vodu, a že jí snad syn chce přestěhovat do nějakýho domova důchodců...
Což se stalo záhy a pod náma nastal pilný ruch způsobený kompletní rekonstrukcí...
Nu což, i my jsme před pár lety páchali rekonstrukci a bylo nám jasný, že i v bytě pod náma je po těch letech nepochybně nutná.

Po necelém roce došlo na pár týdnů ke zklidnění,  načež se asi týden před vánoci 2013 začalo ze zdola ozývat trošku jiné bouchání a vrtání a hlavně hodně šoupání... a my si říkali: "Á, už se tam někdo stěhuje..."
První lednový týden pak dole začali výt psi... zavile vyli... na víly asi ne... a my si říkali: "No potěš koště..." ale brali jsme to s humorem... Jen když muž spal po noční, tak to bylo docela blbý no, ale co už...
Vřískající andulky přímo v pokoji, když jsme první rok po svatbě bydleli u tchýně v obýváku na gauči, byly ještě o něco horší...
A pak zhruba po tom týdnu někdo zazvonil.
Za dveřma dosud neznámá tmavovlasá slečna... a říká cosi v tom smyslu, jestli bysme nemohli být trochu tišší, že přítel nemůže spát po noční...
Byla jsem z toho tak vyplesklá, že jsem jí na to řekla jen: "Hm." Na víc jsem se v tu chvíli fakt nezmohla...
"Kdo to byl?" tázal se mne pak muž.
"No,... asi nová sousedka zezdola..." probouzela jsem se zvolna.
"A co chtěla?"
"Že prej jestli nemůžem bejt víc potichu, že přítel nemůže spát po noční..."
"A řekla´s jí, že já zas nemůžu po noční spát, protože jí tam vyjou psi?"
"Ne, já byla tak perplex, ...že jsem jí vlastně neřekla vůbec nic... No jako, chápeš to? Celou dobu odtamtud bordel, a najednou si přijde někdo ze zdola stěžovat..." potřásala jsem hlavou, jako bych z ní ten šok chtěla vyklepat...

Následující den, asi dvě minuty poté, co jsem s naší tehdy osmiměsíční třetí přisedla na gauč ke klukům a manželovi, kteří sledovali něco na youtube, abych jí nakojila, se ozvalo hlasité zabouchání, až jsem leknutím na gauči nadskočila.
Manžel hned vystartoval ke dveřím.
Jemu vždycky všechno dojde rychleji.
A já s očima dokořán užasle volala: "To je zezdola! Já za ty rány včera několikrát vynadala dětem!" ...Než jsem to dořekla, za mužem už se zabouchly dveře...
Když se vrátil, tak říkal: "Čéče, jsem tam zazvonil a docela se bál, co vyleze za vazouna, a on je to takovej střízlík, o hlavu menší než já... No tak jsem mu vysvětlil, že všichni sedíme na gauči a čumíme na youtube, a co by si tak jako představoval, že bysme měli dělat, abysme byli ještě tišší... a že jestli si myslí, že my je neslyšíme, takže se plete, že v tomhle baráku je slyšet úplně všechno, jak se to nese, obzvlášť jejich vyjící psy že slyšíme velmi dobře... no tak uvidíme, jak mě pochopil..."

Asi dva dny nato, krátce před pátou hodinou ranní, se domem pronikavě rozvyli psi.
Vyli a škrábali na vchodový dveře bytu pod náma...
Zřejmě nastal týden, kdy měli oba, jak tmavovlasá slečna, tak její přítel střízlík, brzkou ranní směnu...
Zatímco jsem si přikrývala uši polštářem, konstatovala jsem, že my si na ně ale vůůůůbec stěžovat nemusíme, protože tohle slyší kompletně celej panelák, a dneska se v domě nevyspí už absolutně nikdo... snad jen našim dětem to nijak výrazně nevadilo...
Nu, bylo z toho po baráku pěkný haló, stěžoval si kdekdo, podle všeho jsme byli jedni z mála, kdo ten den nezvonil na správce se stížností... jak se ostatně dalo čekat...
Na nějakej čas pak to hodně brzký vytí opadlo.
Správce pak říkal, když jsem ho jednou potkala, že snad při těch ranních směnách dávaj psy někomu na hlídání...

Na jaře, krátce před velikonoci 2014, jedno odpoledne ve znamení úklidu, pár minut po tom co jsem vypnula vysavač... zase někdo zvoní.
Slečna ze zdola, v růžovém županu, výrazně nalíčená, (ta neobvyklá kombinace mi utkvěla v paměti) a s výtkou na hluk.
V rámci hluk vytýkající plamenné řeči se nás otázala, jestli nám jako přijde normální, prát v jedenáct večer.
To jsme jí s mužem ujistili, že my perem přes den, že to slyší pračku přes dvě patra, neb pani seshora se vrací z práce pozdě a tady, v tomhle baráku, je slyšet všechno, že my jsme nejpozději v devět všichni v postelích a slyšíme JE, jak tam dole mluvěj a smějou se... a já, jak už jsem byla rozčilená, tak jsem dodala: "I jak tam pícháte." A ona zalapala po dechu. A muž jí trochu smířlivěji povídá: "No, to se nezlobte, ale zrovna minulej týden jste odněkud přišli v jednu v noci, bouchli jste dveřma na celej barák a pak jste tam do tří vzdychala."... Z čehož byla slečna dost přešlá, a když odešla, tak jsem se já ještě čílila: "To jako kvůli ní nebudu už ani vysávat, nebo co si jako myslí? ... Nebo bych měla vysávat spíš častěji, aby si zvykla... Jako ta naproti, co vysává denně... to by ta "kozazezdola" asi zešílela bydlet pod ní..."
A tady to začalo...

V následujících měsících  náš druhorozenej, tehdy krátce tříletej, vymyslel bezvadnou hru... Skákat z palandy... nebojte, z takový tý nižší, asi metr dvacet nad zemí... ale i tak no... rány jako blázen... a já mu to různě zakazovala, vysvětlovala možná nebezpečí, vyčítala ty rány...
A pak jsem mu několikrát řekla něco jako: "Jestli si na ty rány přijde stěžovat "kozazezdola", tak jí to půjdeš vysvětlit sám, proč je tak strašně nutný skákat z palandy."
A následky na sebe nenechaly dlouho čekat...

Jednoho dne začátkem léta 2014, značně parného dne..., jedu s dětma z nákupu... plnej kočár, kterej sám o sobě má čtrnáct a půl  kila, na rukojeti přivázaný další dvě tašky s nákupem... a on nejede výtah.
Táhnu tedy naloženej kočár včetně roční dcery do schodů za vydatného halekání všech tří dětí...
Když jsme vyšli třetí patro, celá splavená jsem na chvíli zastavila, abych trochu nabrala dech a náš druhorozeňák začal hlásit: "Už jsme doma! Už jsme domaaaa!"
"Ne, nejsme," drtila jsem vyčerpaně mezi zuby, "...ještě jedno patro."
A on se zarazil, a pak se najednou jeho oči rozsvítily náhlým poznáním, ke kterému svým tří a půl letým mozkem právě dospěl, a o které se vzápětí podělil nejen se mnou, ale vzhledem k intenzitě, kterou do hlasu vložil, i s celym barákem.
"Ahááá!" zařval nadšeně z plných plic, "tady bydlí kozazezdolá!!!"
A já na zlomek vteřiny zkoprněla a pak jsem popadla kočár a únava neúnava jsem briskně vyběhla poslední patro opakujíc si polohlasem úpěnlivé: "Ať nejsou doma, ať nejsou doma, ať nejsou doma!"

Poučení je nasnadě. Všechny ho známe. Ale občas není naškodu si ho připomenout... pozor na to, co říkáme před dětmi ;-)

Jedna "perla" z minula - SLOVO

Dnes jsem se tady rozhodla publikovat věc, kterou jsem kdysi, konkrétně v únoru 2013, zveřejnila jako svůj status na Facebooku. Je to totiž věc, která má svůj podíl na tom, proč jsem se rozhodla tenhle blog psát. Tedy ani ne tak to, co jsem tenkrát napsala já, jako spíš to, co mi tam tenkrát psali v komentářích lidi. Tedy, že je to dobře napsaný a že bych měla psát fejetony ;-).

Tak tady je, v původní, nezměněné podobě, pro všechny, kdo dosud nečetli, i pro ty, co si třeba rádi vzpomenou:

SLOVO

Tak je to pár týdnů, asi tři, co náš mladší syn (dnes dva roky a dva měsíce) konečně našel SLOVO. Slovo, které mu evidentně chybělo v jeho slovníku čítajícím dosud něco mezi třemi a pěti stovkami slůvek. Slovo ne ledajaké. Slovo, které se dá použít v jakékoliv situaci. Slovo, které si okamžitě oblíbil. Slovo, kterým dokáže dokonale vystihnout svůj postoj k tématu. Slovo, jež mu tolik chybělo k jeho sebevyjádření. Slovo které, jak soudím z jeho dosavadních projevů, tak krásně sedí k jeho povaze. Slovo kterým se dá odpovědět prakticky na cokoli.... Je jedno, jestli mu oznámíte, že se jde jíst, že se jde koupat, že se jde spát, nebo jestli se ho zeptáte, zda mu chutná polívka, co to má v ruce, copak to právě dělá... nebo jako jsem se ho před pár dny zeptala já, když uprostřed noci zaplakal, hlasem z něhož odkapávala mateřská něha: "Copak je broučku?".... To slovo je... "PRDLAJS!"