Probouzíme déčko - v Prokopském údolí

Tak jsme se včera vydali pro poslední heslo v rámci prázdninové hry s televizí Déčko. Kdo neví o co jde,  může se víc dozvědět tady http://decko.ceskatelevize.cz/probud-decko.
Vzhledem k tomu, že se kluci shodli, že zajímavější bylo hledat portál v přírodě, než jít do muzea, vybrali jsme si do třetice portál zelenej, tedy přírodní... Ten mladší měl ještě jeden důvod, proč chtěl jít portál hledat, portál na Slánský hoře totiž našel ten starší, a on chtěl najít portál taky ;-).

Tentokrát jsme vyrazili o dobrou hodinu později, než tenkrát do Slanýho... a tak se nám nakonec celej výlet pěkně protáhnul... Jsem noc předtím nějak příliš dlouho revidovala předchozí článek a tak se mi ani vstávat nechtělo... ale to odbočuju...

Na zastávce autobusu do Prahy nás docela překvapila opravdu hodně dlouhá fronta... jsem nějak čekala, že v devět, už to bude volnější.. no spletla jsem se... naštěstí těsně před tím než jsme do narvaného autobusu nastoupili, zastavil za ním další, výrazně prázdnější... a tak jsme si s dětma i sedly. Kluci seděli za náma a pusy nezavřeli... a jak jsme tak jeli, nejmladší pusu zacpanou prsem (ať si odpůrci kojení na veřejnosti hlásaj co chtěj, zacpat v dopravním prostředku kňourajícímu dítěti pusu prsem, je pro všechny zúčastněné to absolutně nejlepší, co jeho matka může udělat ;-) ), uvědomila jsem si, že kluci za mnou hrajou obdobu hry "přijela k nám na návštěvu tetička  a přivezla..."
Zezadu totiž znělo: "Byl jsem nakupovat a koupil jsem: raketovej batoh, červenej fidget spinner, postavičku Hulka, autobus, pozemek..." a následně přibylo ještě: "... lego Jurassic world, kolotoč" a na závěr ten mladší přidal "sedačku do autobusu." Načež ten starší začal protestovat, že sedačka do autobusu koupit nejde.
"Zato raketovej batoh koupíš na každym rohu," vložila jsem se do toho pobaveně já.
"Ale sedačka do autobusu bude strašně drahá!" Tvrdil on.
"Myslíš, že bude dražší než raketovej batoh, pozemek, nebo celej autobus?" uculovala jsem se já...
Pak se ozval ten mladší, že ten autobus byl bez sedaček, tak teď do něj kupuje ty sedačky! "Přece!"...
No pobavili mne... a hlavně to bylo o moc příjemnější zpestření jízdy, než zase něčí blinkání.

Na Veleslavíně mi pak nejstarší málem zdrhnul do metra po schodech, zatímco jsem dávala dohromady golfky a usazovala do nich nejmladší, neb jaksi přece nemohl slyšet, že jim říkám: "Počkejte tady, pojedem výtahem. Máma se bojí, že vás na eskalátorech všechny neuhlídá."
Když jsme pak doťapali k výtahu, spustil ten starší na adresu paní s kabelčičkou a na podpatcích, která výtahem odjela těsně před tím: "Mami? Proč ta pani jela výtahem? Ona si asi myslí, že má těžkou tašku, kterou neunesé?"
"Asi," odtušila jsem já, "nebo se bojí, že by na těch podpatcích na eskalátorech upadla."
"Tak proč nosí takový boty?"...
Kluk s hromadou bagáže, čekající na výtah spolu s námi, se evidentně bavil...

Když začínal spouštět podobnou sadu otázek ve chvíli, kdy k nám do výtahu při přestupu na Můstku, naskočila na poslední chvíli podobná pani, tak jsem ho urychleně stopla: "MLČ! POTOM!"... naštěstí mne v tu chvíli poslechl... a "potom" na to zapomněl...

Nu, dojeli jsme na Nové Butovice... obešli jsme tam poněkud zmateně spodní patro toho nákupáku, co tam maj, dokoupili vodu a svačinu a hurá do údolí... vlastně ještě před tím se kluci zastavili u tý slečny v albertu na informacích, co jim, když jsme vcházeli do obchodu, slíbila, že když budou hodný, tak jim pak něco dá... a oni se fakt snažili, až jsem koukala... nikdo z nich neběhal, nekřičel, nikoho jsem nahánět ani hledat nemusela... a dostali Šmoulokoledu!

Cesta dolů do údolí byla výrazně lepší, než ta na výletě na Slánskou horu... občas jsem sice z kopce trochu vlála za kočárem, ale šlo to...
Když jsme konečně doťapali ke studánce Na Troníčku, postrčila jsem mladšího trochu vpřed, se starším jsem se navíc předtím domluvila, že dá bráchovi trochu náskok, aby měl tentokrát šanci najít schránku s heslem on... Nu, minul hmyzí hotel a oplocený úly a skočil na nějakej pařez nadšeně řvouc: "Tady to je!" A když jsem mu řekla, že to asi ne, ať hledá dál, tak skočil na jinej, a zase jásal...
No byl to až ten třetí a našel to až ve chvíli, kdy ho brácha došel... Nicméně radost měl a heslo máme!... (už ho včera v počítači zadali a pak si vyzkoušeli tu hru, co se jim otevřela "Kutej, špunte!", takže jsou aktuálně štastný jako blechy.)

 "Pojďte, vyfotim vás s portálem u toho hmyzího hotelu! ... Proč mi to furt tak divně fotí?... Že vy ste mi tam zapli nějakej filtr!"
"Nó, my sme něco zkoušeli..."
"Super. Tak proto byl ten dort furt tak zelenej..."

 Teda ale že uměj pózovat, co? No, hotový modelové! Všichni do jednoho! :-D

Pak jsme zase schránku hezky uklidili a vydali se dál Prokopákem, až jsme došli k tomu hřišti s lodí... mne osobně zaujalo, že prej tam byla plovárna, a to ještě v šedesátejch letech prej... Jsem tam byla už mockrát, ale tohle jsem dosud nezaregistrovala.

 Všichni čtyři na lodi :-)... a u lodi...

A všichni čtyři ve vlaku... to jsem měla vizi, že je vyfotim jak jedou každej v jednom vagónku, od nejstaršího po nejmladší, když ty vagónky jsou tak hezky právě čtyři...
Přes třetí to ale jaksi neprošlo..., no a ten zbytek spolupracoval hodně... ehm, řekněme ležérně, že... ;-)

Nu a pak jsme šli a šli a šli... nejmladší chtěla jít taky po svejch... a tak jsme šli dlouho a pomalu...
často jsme se vraceli... nejmladší se například strašně chtělo přidat se k pikniku tří maminek se třema holčičkama v jejím věku... to se vrátila asi pětkrát...
A když bylo půl třetí volal manžel probudivší se po noční, kdeže jsme... "Prosimtě, my jsme teprve u koz...." sdělovala jsem odevzdaně, a ani jsem mu nezazlívala, že se mi směje řka: "A neříkal jsem to, že jdete pozdě?"
Nu, o hodinu později jsme konečně stáli na zastávce na tramvaj, neb kluci chtěli jet taky tramvají, jak jinak ;-) A o další hodinu později jsme už vyjížděli v autobuse k domovu...
Pak jsme cestou domu ještě šli pro chleba, aby bylo k tý bramboračce od včera k večeři, to už jsme sotva pletli nohama a nejstarší už opět vyloženě kňoural, jak nemůže už vůbec jít...

No, došli jsme... a máme SPLNĚNO! :-) A děkujeme Déčku, za bezva prázdninovou hru ;-)

Probouzíme déčko - na Slánské hoře ve Slaném

Dnes jsem si s dětma udělala výlet za dalším portálem v rámci prázdninové hry s déčkem.
Ráno jsem nachystala obložené housky, a zatímco manžel šel spát po noční, vyrazili jsme na autobus do Slaného.

Jízda byla dlouhá...
A jak už to tak u nás bývá, asi pět minut před vystupováním došlo na blinkání. Tentokrát to přišlo na tu třetí, takže mi i kabelka naditá pytlíkama byla k ničemu, neb ona blinká bez varování...
Schytala to od sebe drtivě ona, okolí moc ne.. nicméně venku nejenže patřičně smrděla, ale hned si i stěžovala, že je mokrá, což obvykle říká už při jedný kapce, ale tentokrát byla opravdu mokrá zcela regulérně... a náhradní oblečení jsem měla jen pro nejmladší...
Ovšem z první budovy u autobusovýho nádraží se vyklubal Lidl... a v nabídce se dětské oblečení zrovna fakt našlo, tak jsme většinu financí na výlet utratili za legíny a tričko :-D... a pak hurá na naučnou stezku Slánská hora.

Jen co jsme na ní vlezli, tak jsem si na strmých schodech (a vzápětí na kamenité cestě znovu) gratulovala, že jsem se rozhodla nebrat ani golfky s malými kolečky, ani těžkej kočár s velkými terénními koly, ale že jsem nejmladší sbalila do šátku... aneb pište si: Na výlet na Slánskou horu kočár fakt NEBRAT! ;-)
Byl to docela záhul, třetí se na stezce vlnící se kopcem dost bála a kluci zas celí nedočkaví zdrhali v dál jak kamzíci... já naložená nejmladší a táhnoucí třetí funěla jak parní lokomotiva...
No dolezli jsme nahoru poháněni netrpělivostí a jali se hledat portál déčka... a našli jsme záhy... ten nejstarší ho našel... a máme heslo!!!
Kluci se nejdřív nemohli dočkat, až ho zadaj do hry... ale teď čuměj na youtube, tak jsem je nakonec s tímhle psaním předběhla ;-)

Všichni čtyři a nalezený portál :-)... Ten tam pak kluci zase pečlivě vrátili pro další hledače ;-)

Když jsme tak krásně splnili hlavní úkol, kvůli kterému jsme se sem vydali, dali jsme si svačinu a pak jsme se vydali po naučné stezce dál.
Nejmladší jsem po té téměř rovince (oproti předchozímu výstupu to rovinka vyloženě byla), vedla za ruku a kluci nám tak bezvadně zdrhali napřed a po zavolání zpět a tak furt dokola...
Ovšem u čtvrtý zastávky přišlo zpestření...
Najednou nejstarší spustil, že musíme pryč, že ta skála pod náma neni bezpečná, že se roztrhne, že on to cítí, že se to tu celý rozpadne, že pod nohama necítí pevnou zem... a takový podobný věci vykřikoval, a já mu říkala, že klid, že jednou se to tu asi rozpadne, ale že to určitě ještě pár století potrvá a ať je v klidu...
No... bez efektu.... absolutně bez efektu... mlel si pořád svou a chvílema zoufale kňoural, že fakt musíme pryč...
U pátý zastávky se psalo o tom, že ten kopec byl původně sopka!...
A to byl konec definitivní!
Náš přecitlivělej "ádéháďák" byl od tý chvíle vyloženě hysterickej!
Zacházku na šestou a sedmou zastávku tak svorně všichni tři jednoznačně odmítli, a tak jsme se vydali kousek zpět k osmý, z který se ale vyklubala informační tabule k lezecký stěně, osmá byla ve skutečnosti o kousek dál, vyhlídka na historické centrum... ovšem tabule vedle lavičky byla zničená. Tam se mi podařilo kluky přesvědčit, že počkaj!!!! až si nejmladší dám zpátky do šátku, a že půjdem pomalu! všichni společně!, že cesta dolů může být prudká a pokud se rozběhnou už se taky nemusej zastavit!

Sestup to byl úžasnej...
Vysoké strmé schody a cestičky klikatící se ve srázu mezi kameny.
Nejstarší neustále kňourající, že se ta skála rozpadne, že to spadne, že musíme pryč...
Druhorozenej opakovaně zdrhající vpřed a ztrácející se za ohyby cest a v bujné vegetaci... naštěstí se na zavolání vždy vracel...
Třetí mne pevně svírající... ještě že jí moje řeči o tom, že dobrý, že to hezky dáme, že půjdem pomalu, opatrně, že jsme holky šikovný, evidentně uklidňovaly.
Nejmladší se mi kroutila na břiše a dávala jednoznačně najevo, že je jí úplně jedno, že ty schodoskály slejzáme chvílema prakticky v sedě, že ona chce jít taky po svejch!

Do toho jsme se třikrát na stezce ztratili a zase se vraceli...
Nejstarší při tom na těch cestách, z nichž většina byla spíš pro kamzíky než pro lidi, kňoural že tohle je past a tamto je past... určitě to na nás někdo nastražil!...
Když jsme pak, znovu ztracený, hledali jedenáctou zastávku tak mne obvinil, že je chci určitě zabít!...
To už jsem se smála... co taky jinýho ;-)
Po ní už naštěstí následovaly jen mírné, i když ne příliš schůdné schody... a pak už běžná civilizace se standardními chodníky.

Protože jeden autobus domů odjel před cca čtvrt hodinou a další měl jet až za hodinu a půl, vydali jsme se ještě do historického centra na náměstí...
Nejstarší cestou do kopce pořád kňoural.
Nejdřív kde že je ta "Pražská brána", že tam žádnou nevidí, i ten druhorozenej jí tříkrát hledal, až třetí vysvětlení, že už neni, že už spadla, zaregistroval.
Následně nejstarší kňoural, že je strašně unavenej, a jestli si hned nesedne, tak že určitě umře...
Takže jsem ty tři starší otráveně posadila na první volnou lavičku na náměstí, což byla naštěstí hned ta druhá... a šla jsem koupit do protějšího krámu novou vodu.
Po dolejvání do flašek a vysvětlování tomu druhorozenýmu, že pokud bude stříkat vodu ze svý flašky ven, že mu jí seberu a vypiju jí radši sama, ať neni blbej a neplejtvá vodou, že pak bude mít žízeň, jsme si dali oběd.
Holky ještě zdaleka nedojedly, a kluci už se honili po náměstí a tloukli se mikinama... moje dotazy, jestli náhodou nebyl ještě před chvílí k smrti unavenej, nejstarší nějak nechápal... jak jinak. Tak jsme dojedli a vydali se ke kašně...

Do který se druhorozenej pokusil spadnout...
Taky se opakovaně snažil vylýzt na ty skulptury, či co to bylo, od pana Sušky, který jim tam krášlej to pěkný náměstí.. Na "Ocelota" skutečně vylezl až nahoru... Aneb: "Mamí, vyfoť mně!" "Nebudu tě fotit, jak lezeš po umění!"
A pak jsme šli dál, až jsme v Husově ulici hned za náměstím našli zmrzlinu, kterou jsem jim cestou na náměstí slibovala, že tam určitě někde bude... a pak jsme šli pomalu zpět... vzali jsme to nějakou vedlejší ulicí, aby jsme nešli úplně stejnou cestou...

A tam jsme našli fakt kouzelnou branku... vypadala trochu jako by vedla do nějaký tý Zahrady z knížek Pavla Čecha... No uznejte ;-)

Pak jsem cestou ještě vyfotila pohled na tu slavnou Slánskou horu, na níž jsme si to tak užili, a šli jsme na autobusák... ještě jsme museli najít z kterýho stanoviště to jede, ale času jsme měli dost... Nicméně jsem ho našla vzápětí po tom, co jsem klukům řekla ať nelezou na to modrý zábradlí, že pod nim je to hluboko...
Zatímco jsem volala: "Á tady je to." Druhorozenej volal: "Pomoc!" Fakt dost zoufale...
Tak jsem běžela zpátky za tu boudu, a on vysel za prsty dole pod zábradlim na tom betonovym vobrubníku.
Po pohledu pod něj jsem mu suše sdělila, že já ho s malou na břiše nahoru nevytáhnu, že dolu už to má jen kousek, ať to doskočí a oběhne... a že je vůl...
Na moji následnou výtku, že jsem přece teď říkala, že na to nemá lízt, mi po té co se vrátil udiveně sdělil, že to neslyšel...
Pak jsme šli na záchod, kde jsem je upozorňovala, že pojedem domu skoro hodinu... nikomu se čurat nechtělo...
Tak jsme šli čekat na autobus, načež si sedm minut před odjezdem vzpomněli jeden po druhym že přece jen chtěj čurat... a když jsme se vraceli z akce, na který se jim opět nikomu nechtělo... autobus už tam stál... takže oba kluci běželi, mávali na autobus a hystericky křičeli, že ještě néééé!...
I já jsem s holkama (tou mladší na břiše) běžela, ale nekřičela jsem... já už jsem se regulérně smála až jsem slzela... protože "TO NEVYMYSLÍŠ!" že jo :-D
Nicméně pohoda, po nalodění se jsme ještě asi tři minuty stáli, než autobus s námi vyrazil směrem k domovu...

Suma sumárum:
Bylo to krásné, bylo to dobrodružné, bylo to napínavé, bylo to povznášející, bylo to náročné, bylo to k zešílení, bylo to i nebezpečné, bylo to vysilující, bylo to zajímavé, bylo to na palici, bylo to vyčerpávající, bylo to šílené... bylo toho všeho dost... a rozhodně to stálo za to ;-)

Probouzíme déčko - v technickému muzeu v Praze

Zatímco první polovina našich prázdnin byla, aby se tak řeklo "pobytová", neb nejprve děti pobývaly u jedné babičky, pak jsme všichni společně pobývali u manželova strýce, a na závěr jsem s dětmi pobývala spolu se sestrou a jejími dětmi u naší máti, tedy u druhé babičky...
Druhou polovinu letošních prázdnin nás již žádný delší pobyt mimo domov nečeká... otevřel se tak ale prostor něčemu dalšímu... jednodenním výletům... například ;-)... A protože už loni chtěli kluci pomáhat při prázdninové akci zachraňovat déčko, což nám ovšem nakonec vůbec, ale vůbec nevyšlo, rozhodli jsme se zúčastnit se letošní prázdninové hry. Kdo o ní dosud nic neslyšel, ten se může dozvědět víc tady:-): http://decko.ceskatelevize.cz/probud-decko#

Toto úterý jsme navíc jeli do Prahy opět kvůli zubům... (o tom jak to máme se zubama už jsem psala tady Anabáze zuby a tady Nervozita, úzkost, strach, tentokrát byly na předoperační konzultaci obě prostřední děti)... a když už jsme jednou byli v Praze, rozhodli jsme se navštívit jeden z "Portálů" déčka... a to sice Národní technické muzeum na Letné (http://www.ntm.cz/), které jsme si z nabízených možností vybrali na výše uvedených stránkách České televize.

Ten den bylo zrovna vedro k padnutí... obzvlášť v tý veliký výstavní hale, plný aut, letadel, vlaků, kol, motorek... bylo skoro stejný vedro jako venku a navíc slušný dusno... Ke konci jsme pletli nohama i my dospělí, kteří jsme navíc po většině expozic tahali tu nejmladší v náručí.
Ale stálo to zato! Nejenže naše tři starší děti pak druhej den pomocí získanejch kódů přivolaly každej jednoho "špunta" (jehož objevení se na monitoru po zadání hesla je vždycky všechny patřičně rozveselilo :-D)... ale už tam, v muzeu, bylo vidět, že zejména oba kluky (jak toho osmiletého, tak toho šestiletého) mnohé z vystavovaného zaujalo...
Třeba ze sálu věnovanému tiskařství jsme je nakonec museli odtáhnout, neb by se nejraději fotili a sledovali, jak je to rozrastruje pro tisk, až do večera... A taky značně zmatené dotazy našeho nejstaršího dávaly dost zabrat paní, jež hlídala u vystaveného televizního studia, neb potřeboval vědět, co se tam točilo???, jestli se tam točily Zprávičky??? a Déčko??? Ale ptal se na to tak, že mu paní chudák moc nerozuměla :-D... To jsem se nakonec rozloučila i za něj a raději ho promptně odvedla za ostatníma, kteří už vstupovali do protější expozice věnované architektuře a stavitelství...

Zkrátka a dobře "...bylo to překrásné a bylo toho dost..." ;-)
Jen tatínek krátce "oplakal" aktuálně uzavřenou Hernu stavebnice Merkur...
Tak třeba někdy příště... spolu s "fotografií" "chemií" a "časem", který jsme pro velkou únavu po projití velké, takzvané "dopravní haly", už raději vynechali, aby jsme vůbec měli ještě nějakou energii na zpáteční cestu domů.