No, jako každý druhý naštěstí ne...
Ale je těch dnů poslední dobou nějak víc, než by bylo mateřský psychice zdrávo.
Kterejch?
No... takovejch těch náročnej, kdy máte pocit, že vám nutně brzy hrábne... že byste nejradši odešla... někam hodně daleko... a vrátila se nejdřív tak za týden...
Jo, i díky distanční výuce takový dny nějak přibyly.
Jo jo, i u mne, která jsem na to nemít hlídání a mít děti doma, díky posledním letem domácí školy relativně zvyklá...
Ale ten poslední měsíc?
Uhgruhg... Škoda mluvit...
Nejdřív si holky poslední týden února střihly nějakou menší virózku...
Než se stihly uzdravit, zavřel se první stupeň i školky...
Jedenáct dní na to mi ráno po noční muž volá, ať jsem v klidu, že je všechno v pořádku, už je všechno v pořádku, a že ho v noci odvezli s infarktem!
No seděla jsem na tý posteli... s mobilem u ucha... tupě zírala na skříň, a přemejšlela, jestli si ze mne dělá srandu...
Nedělal...
Takže zbytek dne jsem byla zralá na zhroucení...
Týden na děti nonstop sama...
Jen pátej den dorazila tchýně... Nakoupila, umyla nádobí a dětem po vycházce boty, a taky vytřela všechno to bahno, co nanosily na těch krásně zaprasenejch botách do předsíně...
No bomba naprostá! (Bodlo by to každej tejden ;-) )
Sedmej den se muž vrátil...
A já se konečně rozbrečela...
Postupně jsme si s dětma zvykli na jakejsi režim, ale začátkem dubna už to bylo nekonečný...
Teď v pondělí nám do školy nastoupila třetí...
Ale popravdě, nějak žádnou úlevu nepociťuju...
Skoro naopak.
Musim vstát o hodinu dřív, abychom spolu dojely včas do školy... A doma jsem tak v osm dvacet...
Úkoly má stejně... V tomto směru je ta úleva absolutně minimální...
No, ale aspoň ona je nadšená, že zas vidí kamarády naživo ;-)
Zato kluci jsou nějak vyšťavený...
A já taky...
Muž nám konečně přestal kouřit, ale na nervy je každou chvíli stejně... Po dvou týdnech doma si radši šel "odpočinout" do práce.
Druhorozeňák má poslední dny vyloženě morální krizi. Nejradši by nedělal vůbec nic. Respektive by nejradši jen pařil nějaký hry, čuměl na pokemóny, nebo lítal s bráchou po bytě a střílel po něm z nerfky...
Občas se mi ho teda podaří něčim zaujmout a vtáhnout do řešení nějakýho zajímavýho problému, často inspirovanýho zadáním v některym z pracovních sešitů... Ale opakovaně narážim na limity svejch pedagogickejch i diplomatickejch schopností...
Ani karate se mu už nechce on-line cvičit... Dneska skoro půl hodiny řval, ať ho prej odhlásíme...
Nejstarší na tom neni o moc líp. Hlavně všechny úkoly odkládá, co to jen jde... (Dnes jsem navíc zjistila, že vůbec nechápe větnej rozbor, a větný členy si plete se slovníma druhama... Takže to spolu budem muset důkladně projít... No už se vyloženě těšim...)
V pondělí i v úterý jsme dodělávali učivo a odevzdávali zadání do teamsů ještě i chvíli po večeři...
To jsem už vždycky zralá na Chocholouška.
Je to vážně únavný...
Nekonečnej kolotoč...
Muž má teď aspoň vyhlídku, že pojede po tom prodělanym infarktu do lázní...
Bych hned jela taky...
Aspoň na týden...
Vážně únavný...
Jo, a včera večer už jsem z toho všeho byla tak mimo,... že jsem si při mytí nádobí kápla na houbičku místo jaru sirup!!!... A všimla jsem si toho, až při mytí druhýho talíře, neb ten první byl růžovej, a nějak mi hned nedošlo, že to vůbec nepění, a místo po citrónu to voní po malinách... 🙈
A vzápětí se mýmu únavou vypnutýmu mozku podařila ještě jedna podobná blbost... ale tu už jsem dodneška nebyla jaksi schopná udržet ve svý přetížený paměti... ;-)
(To je taky důvod, proč teď tak málo píšu, sem i na fb... jednak málo času, a jednak, co nenapíšu hned, nebo si to aspoň někam nezapíšu, to zkrátka zapomenu... )
Tak dobrou noc, milé spolumatky... A držte se... 💗