Moje první dovolená v nové práci ;-)

Minulý týden jsem se v práci dočkala i svý první dovolený... 

Jen pár dní... ale jak TY byly nabitý!

Začalo to středou, kdy jsem nejdřív sháněla parfém pro muže... Až mne pak cestou do Prahy ze všech těch vůní, co jsem na rukou zkoušela, a následně si je vezla půl dne všude s sebou, rozbolela hlava... Měla jsem pak totiž s nejstarším synem čtyřhodinovej výlet do Prahy na jeho dentální hygienu. 

Zbytek dne jsem, krom úkolů s dětma, věnovala pečení cukroví na školní vánoční trhy pro tu nejmenší... A ne nebylo to o šplhání, ale o jakéms takéms žehlení toho, jak se ta naše opice chová v hodinách, a jak všechno zapomíná 😉 

To jsem vám psala na fb... Jak v hodině tančí a štěká... 🙈

Ještě jsem pak v canvě udělala a vytiskla cedulky a všechno to hezky zabalila.

Recept na tohle jednoduchý a dobrý cukroví jsem už kdysi dávala na blog... Najdete ho tady ;-)

Kdyby se vám ty cedulky hodily, můžete si je stáhnout pod odkazem. Stačí kliknout na obrázek ;-)

Ve čtvrtek, hned poté, co jsem ráno ve škole odevzdala to cukroví učitelce, mne čekal další výlet... Pro změnu s druhorozenym k očnímu... 

A pak do optiky, kde ztropil naprosto úžasnou scénu, že žádný brýle nechce, že je nosit nebude, a že jsou to "ztracený peníze!!!"... 

Jako... 

Oscara za to psycho, co tam předvedl, by zasloužil...

A já?

Já půjdu rovnou do nebe... Za to, že jsem ho tam nezabila...

Takže je zatim bez brejlí... neb ty předchozí už před půl rokem pro jistotu ztratil... 😎

No, strčila jsem ho do školy a šla si spravit náladu utrácenim :-D... To jsem vám taky ukazovala na fb, co jsem pěknýho ulovila holkám na slavnostní večeři a návštěvy u babiček a na besídky ve škole... ;-) 

Pak mne čekala trocha předvánočního úklidu a pak ještě logopedie se třetí, kde se nakonec nechala logopedem překecat a jakžtakž i spolupracovala.

A opět úkoly...

A večer zlatý hřeb tohoto adventu, kdy jsme se s mužem a švagrovcema vydali do Prahy do Divadla Broadway na představení Vánoční zázrak... a cestou okoukli i trhy na Staroměstském náměstí.

A pátek? Ten byl taky moc fajn... 

Měla jsem v plánu během dopoledne poslepovat a naplnit aspoň nějaký cukroví, co jsem napekla o víkendu... Ale ukázalo se, že muž nemá denní, jak jsem si myslela, ale až noční... Takže jsme přes den uklízeli a uklízeli... V důsledku čehož to cukroví neni slepený a naplněný ani dnes, 21. 12., kdy tenhle článek ťukám do mobilu cestou z práce...

A že by nějak bylo vidět naše nasazení při úklidu...?

Tak to už dávno ne...

Odpolko jsme strávili na besídce tý nejmladší, kde jsme při venkovní produkci krásně zasněžili... 

To bylo fakt krásně Vánoční... jak stály děti pod světlem lampy,  nad nima ve vchodu vlály papírový vločky a za jejich zpěvu se nám všem na hlavy snášely vločky skutečný...

No a následně jsme všichni hromadně pořádně našlapali ve škole, kde se mi na trzích střídavě ztráceli kluci... 

No, střídavě... 

Občas byli kdesi v trapu i oba najednou...

Nakonec prohlásili, že už chtěj jít domu... Tak jsem je nechala jít, a šla s holčičkama ještě na koncert školních sborů, kde vydržely prvních šest písniček, během kterejch jsem naší třetí spravila zaseklej zip na sněhuli...

Pak chtěly holky ještě na dílničky, vyrobit si lucernu a záložku... 

Domu jsme to potom vzali přes Kaufland, a než jsme nákup dovlekli přes sídliště domů, bylo už pět minut po osmý...

Takže úkoly jsme nechali na sobotu, kdy jsme s dětma navíc udělali spoustu různejch kuliček... oříškovejch, kokosovejch, medovníkovejch a kaštanovo čokoládovejch...

Cestou přes to zasněžený a rozsvícený sídliště jsem je samozřejmě musela vyblejsknout u stromečku ;-).

A na neděli si druhorozeňák naplánoval oslavu s kamarády... 

Všechno si to domluvil sám.

Takže jsme měli v jednu sraz na náměstí, a volali z něj, že v jednu na lasergame nedorazíme, že až tak ve čtvrt...

A odtamtud jsme zas po první hře volali do cukrárny, aby jsme rezervaci ze dvou hodin posunuli na třetí, protože bylo jasný, že za dvacet minut, tam fakt nebudem, že to bysme nestihli ani druhou hru.

Jo, a řeknu vám, že i dvě hry jsou strašně málo...

Muži jsem domů poslala tuhle fotku, a sdělila mu, že vim, kde chci v květnu slavit narozeniny 😁😜 Tak jen doufám, že si se mnou někdo bude chtít zahrát... 🙈😉

Tuhle zbroj jsem si z těch šestnácti, co tam měli, prostě MUSELA vybrat 😜

P.S.: Omluvte sníženou kvalitu fotky... Když se fotíte ve tmě, narychlo, a tváříte se jak... no tak, jak se tváříte, tak to líp dopadnout prostě ani nemůže 🙈😉

Přehnaná skromnost nebo impostor syndrom...? Kdo jím trpíte?

Koho taky poznamenalo rčení: "Sedávej panenko v koutě:.."? 

Kdo taky slýchal: "Samochvála smrdí!" tak často, že se nakonec nejen nechválí, ale pro jistotu rovnou i sám sebe shazuje?

Kdo taky trpí přehnanou skromností?

Kdo se taky nedávno našel v některém z článků o takzvaném impostor syndromu?

Jo... mně se týká všechno zmíněný...

Ale poslední roky na tom vážně hodně pracuju ;-)

Ono to všechno totiž člověka strašně brzdí v rozletu, v práci, v tvorbě...

A to nechcete, věřte mi ;-)

Ale neni jednoduchý se těch za dlouhý roky zakořeněnejch zvyklostí zbavit... 

Vážně běh na dlouho trať...

Zvlášť když byste zároveň fakt neradi sklouzli k opačnýmu extrému... Takže furt hlídáte, aby to už náhodou nebylo moc... A ono je to přitom pořád sakra málo... :-D

Občas mi na mý cestě ke zdravýmu vnímání sebe sama fakt pomůže třeba to, když mi někdo napíše, že ho moc baví číst můj blog... 

Nebo když mi loni kamarádka řekla, že píšu pořád líp a líp, že prý je fakt znát, jak jsem se za ty roky zlepšila... 

Nebo když mně někdo přistihne nad skicářem a užasle se ptá: "Tos vážně kreslila ty? To je dobrý!" 

Nebo když jsem tohle léto zase jednou kreslila na hřišti na lavičce, zaslechla za sebou šramot, a viděla odcházející babičku s vnoučkem, a slyšela, jak mu tiše říká: "Pani umí moc pěkně kreslit, viď?"

A před prázdninama, když jsme s dalšíma maminkama čekaly před školou, až děti dorazej ze školy v přírodě, jsme se bavily jak jedna z maminek zrovna vyšívá Poslední večeři od Leonarda, a kolik dá taková výšivka práce, a ona mi najednou povídá: "Tak vy zase kreslíte." A já jen samozřejmě odsouhlasila: "Jo, já zase kreslim." 

A snad poprvý v životě jsem u toho necejtila takový ty blbý pocity, že bych jako měla bejt skromná, že to jako neni zas až tak moje zásluha, a že vlastně nekreslim zas až tak dobře, a že bych svoji práci měla urychleně aspoň trochu shodit, abych třeba nepůsobila namyšleně, nebo podobný blbý, brzdící a sebedegradující myšlenky... 

Prostě jen: Ano, já kreslim... 

Bylo to fajn... 

Asi bych si měla slíbit, že budu dělat všechno proto, aby se mi už nestalo to, co nějakejch patnáct, šestnáct let zpátky, kdy mym skicářem listovala jedna kamarádka a říkala: "Ty takhle maluješ? Jaktože se to o tobě neví?!?"...

Takže mrkněte na můj instagram ;-), protože jo, já takhle maluju ;-)

Dělám to od dětství.

Dělám to často.

Dělám to ráda.

A jsem v tom docela dost dobrá...

A jednou...

Jednou přijdu i na to, jak se tim plně uživit ;-)

O dárcích a taky trošku o dárcích

 Sice už je únor, ale já se ještě vracím k Vánočním dárkům...

Potřebuju se prostě pochlubit, co krásnýho jsem dostala, a taky se chci ohledně dárků podělit o jednu vlastně docela vtipnou historku obohacenou o jisté morální dilema... ale to až nakonec ;-)

Prvního super krásnýho dárku jsem se tyhle Vánoce dočkala u manželovejch příbuznejch...

Dostala jsem tam dva balíčky, a oba jsem tvarem odhadla na bonboniéru...  Ovšem ta jedna byla výrazně těžší... fakt podezřele těžká... To proto, že ve skutečnosti skrývala tyhle nádherný akvarelky!!!

Jojojo! Přesně o těch jsem psala na jaře, že je chci ;-)

Muž se nechal na podzim slyšet, že mi žádný barvy kupovat nebude, že prej jich mám spoustu... Prohlásil to tak rezolutně, že jsem se s nima už rozloučila...

Nakonec ta zařídil u svejch příbuznejch... čímžto svý prohlášení splnil, a přesto ty barvy mám... 💗

Tak už je vesele zkoušim... 

Ty barvy jsou prostě úžasný! Z některejch odstínů jsem úplně paf.

Dalšího hodně hustýho dárku jsem se následně dočkala doma od manžela...

Chytré hodinky! No jo.. i mně tenhle hit dostihl...

Muž teda asi doufal, a asi ještě doufá, že mne skrze ně donutí k běhání... ale hodinky jsou rozumný a nabízej mi spoustu zajímavějších činností včetně asi pěti různejch tanečních módů... ;-)

Další zajímavá funkce je, že mi to měří jak dlouho jsem spala, jak hluboce, kdy jsem usnula a tak... 

Což mi připomíná, jak tuhle říkal muž dětem, že už aby byly v posteli, že už jsme unavený, a pak se opravil, že maminka neni unavená, že ta v noci spala, že to on je unavenej, že spal po noční jen čtyři a půl hodiny... 

A já přemýšlela, jestli mu mám ukázat tenhle displej svejch hodinek... 

A nebo snad radši ani ne... :-D

No... měří to všechno možný... Zkrátka hezká hračka je to.

Musim ovšem říct, že mně ty hodinky uměj taky pěkně nakrknout... 

Třeba když na mně začnou bzučet, že se mám hýbat ve chvíli, kdy maluju... 

Člověk se tak hezky soustředí, tvoří... Ponořenej...  

A ty magorky ho z toho flow oprskle vyrušej, a prý: "Vstávejte a hejbejte se!"...

Nebo začnou takhle bzučet deset vteřin po té, co si sednu na mísu... :-/

A tuhle spustily, sotva jsem si sedla k obědu a dala do huby první lžíci polívky... to jsem měla vážně chuť bejt na ně sprostá... :-D

Mimochodem... zpátky k bonbonierám... A taky k tý v úvodu zmíněný historce...

Před těmito Vánoci jsem totiž skoro tři měsíce řešila dilema zda říct či neříct... Co? Komu?...

No...

Vezmu to od začátku...

O Vánocích 2019 mi ségra nad balíčkem od nich, kterej jsem zrovna vybalovala, plna entuziasmu povídá: "Chtěla jsem ti nejdřív koupit maliny v hořký čokoládě, ale zrovna jsem je nikde nemohla sehnat, a pak jsem narazila na tohle, že to máš přece vůbec nejradši a vzala jsem ti to..." 

A já se snažila nad právě dovybalenou krabičkou Mon Chéri tvařit nějak... no sama vlastně nevim přesně jak... Naštěstí všude kolem bylo rušno od našich i jejich dětí, takže nebylo těžký převýst pozornost prakticky okamžitě někam jinam...

Muž mi pak doma večer povídá: "Já myslel, že Mon Chéri nemáš ráda?"

"Jo... Snad úplně jediný bonbóny, který nejim... Zjevně si ségra pamatuje, že k nim mám silnej emocionální vztah, jenom už jaksi zapomněla jakej."

"Já jsem si říkal, že se trochu zvláštně tváříš, ale teda držela ses hezky... Řekneš jí to?"

"Já nevim... Asi spíš ne..."

"Abys je příště nedostala zas..."

"Nestraš..."

O Vánocích 2020 jsme se osobně nesešli, páč karantény na každym kroku, a dárky si jen předala ségra s mym mužem ve velkejch taškách kdesi na rohu nějaký ulice cestou z práce...

Jo... 

Dostala jsem Mon Chéri!

Třikrát takový balení co rok předtim!!!

No tlemili jsme se tomu jak blázni...

Následně jsem pak další podzim řešila, zda a jak dát ségře vědět, že bych jako radši snad jakýkoli jiný bonbóny, než tyhle...

Nakonec jsem to ale opět nechala být...

A tentokrát jsem byla odměněna...

Nugátem od Trapistek...

Tak dobrý ;-)

Ale stejně mám dilema... 

Říct jí to někdy? 

Zasměje se? 

Nebo jí to bude mrzet?... 

Schválně, jak jste podobnou situaci řešili vy? A jak to dopadlo?💗

Po kom vaše děti zdědily sportovní talent?

No,... ty moje skoro určitě ne po mně...
Teda aspoň ty dvě, u kterejch nějaký to sportovní nadání pozoruju...

To takhle nějaký tři čtyři roky po svatbě muž povídá: "Já jsem vlastně nikdy neměl nějak vyhraněněj typ,... jakože by se mi líbily jen blondýnky, nebo tmavovlásky... Akorát jsem vždycky chtěl, aby ta moje byla sportovně založená... A PAK jsem si vzal TEBE! No, chápeš to?!?"
No,... nevim, jak se v tomhle směru mohl při výběru seknout,... ale signály z mý strany byly celkem jasný.
Jako, v dlouhejch šatech a sukních ke kotníkům, s rozevlátejma vlasama, a ve střevíčkách na podpatku snad nikdo sportovkyni nečeká... ;-)

Ostatně pár dnů předtím, než jsme spolu začali chodit, jsem ho vzala na přepad tábora našeho dívčího oddílu, kde jsem tehdy už třetím rokem nevedla...
Několik dní jsme tam pobyli na návštěvě, a v programu zrovna byla nějaká ta olympiáda, kterou jsem si náááramně užila, a skoro všechny disciplíny jsem s přehledem prohrála...
Když jsem si pak hrdě běžela pro souhrnnou medaili za poslední místo, tleskal mi se smíchem celej oddíl...
Takže musel velice dobře vědět, že se vrhá do vztahu s vílou kříženou se šaškem, a nikoli se zažranou sportovkyní...

Pamatuju si, že v těch každoročních "olympiádách" na táborech jsem se slušně umístila vždycky jen ve stoji na kůlu, případně v navlíkání kolínek, nebo nošení ešusu na hlavě... Jinak jsem měla ve všem jistý minimálně jedno z posledních dvou míst... Častěji to poslední.
Jednou jsem třeba byla nečekaně předposlední i v "maratonu"... To protože Marcela si dala cestou pauzu na trhání malin...

Takhle jsem vypadala ještě čtvrt hodiny po doběhnutí... přičemž samotnej běh mi trval tak nějak podobně ;-)

Pokud tedy po někom naše sudý děti zdědily sportovní talent, tak rozhodně po manželovi, kterej i chodil na nějakou tu základku se sportovnim zaměřenim, a kterej občas projevuje různý takový snahy, jako jít si s klukama zaběhat, vyrazit na koloběžky, měřit jim čas na opičí dráze a podobně...
A kterej čas od času zkouší k nějakýmu sportu přemluvit mne...
No... ten bowling tenkrát nebyl úplně marnej... a docela mne i bavil,... ale...
Lásko, smiř se prostě s tim, že hrát míčový hry zkrátka neumim, a běhat s tebou taky nikdy nebudu...
Zato s tebou klidně zkouknu všechny zbývající série Supernaturalu a budu s tebou víst sáhodlouhý disputace třeba o tom, kam odcházej zavražděný andělé a démóni...
A pak si můžem dát třeba Zaklínače ;-)


P.S.: Pro přesnější ilustraci mejch sportovních dovedností připojuju dvě historky, na který jsem si nedávno vzpomněla během jistý facebookový diskuze v rámci skupiny patřící k blogu Zpátky na podpatky,... což mne následně inspirovalo k sepsání tohohle článku ;-)


1.
Párkrát jsem v životě hrála ping-pong.
Když jsem ho někdy v roce 2004 hrála s jednim kamarádem, tak z mýho stylu hry vytřel smíchy stůl i podlahu... a i přes slzy v očích suverénně vyhrál.
Pak jsem ho hrála ještě s našima klukama, během dovolený v červnu 2015.
Hraní mi opět moc nešlo, ale složila jsem při tom hraní básničku, tak se kluci tlemili jí, a ne mejm hracím schopnostem ;-):
Byl jeden King Kong,
měl moc rád ping-pong.
Ptal jsem se ho: "King Kongu,
jak sis užil ping-pongu?"
"Ping-pong jsem si užil.
Síly svý jsem tužil.
Ping-pong, ten já mám moc rád.
Pojď ho se mnou taky hrát!
Užijem si míček,
úskoků a kliček...
Užijem si ping-pong!"
Děl v odpověď King Kong.

2.
Jednou na mne vyšla řada na základce při baseballu...
Dali mne až jako poslední... Nepochybně v naději, že na mne řada nedojde vůbec.
Ale jednou přece došla...
Mávla jsem teda tak nějak tou pálkou, a pak ji zase spustila dolu a čekala, až někdo najde míček a budu se muset připravit na další nadhození...
A všichni kolem řvali jak šílený: Běž! Běž! BĚŽ!!!"
A já ještě pár vteřin nechápavě koukala, než jsem, slovy mé kamarádky, "opatrně odložila pálku, asi aby se jí nic nestalo a moc se nepotloukla, a odcupitala na metu".
Každopádně, díky tomu, doběhli lidi, co stáli na těch dalších metách, a vyhráli jsme...
Jako,... já si fakt nevšimla, že jsem ten míček trefila...
Zřejmě jak můj mozek prostě tu eventualitu vůbec nepřipouštěl... ;-)