Prohledat tento blog

středa 7. srpna 2019

Naše žirafí stádo - tvoření s prázdninovým Kreativem pro děti

 
Cože to je???
No přece žirafy!
Že se vám zdaj ty barvy divný???
No... mě taky, ale co nadělám... ;-)
To máte tak.
V začátku prázdnin jsem neodolala a koupila tenhle časopis:

A to i přesto, že z jeho o rok staršího bratříčka, (Kreativně s dětmi) jsme toho ještě nestihli realizovat ani třetinu...
(Mimochodem, kdyby to někoho zajímalo, obojí je ještě v prodeji, v odkazu najdete oba časopisy buď jednotlivě a nebo jako zvýhodněnej balíček ;-)...)

 Děti tam pro začátek nejvíc zaujalo tohle...
A ačkoli byl na výběr klokan, žirafa a bizon,... všechny chtěly dělat žirafu...!
Takže jsem na čtvrtky nakopírovala čtyři žirafy...
A pak ještě jednu...

Třetí totiž původně začala dělat tu hnědou vlevo..., jenže pak nějak vyšlo najevo, že nejstarší vybarvuje svoji žirafu na zeleno... a všichni se toho chytli... že prej "Zombie žirafy!" "Zombie žirafí apokalypsa!" "Africká apokalypsa!"

Nakonec ovšem zombie žirafí stádo zatím čítá žirafy jen tři...
Druhorozeňák jí sice začal vystřihovat, (ještě před tím kapánek zhnědla, ale hlavně to oko červený, že ano...), jenže po prvním střihnutí (nejpřesnějším ze všech dětí, fakt udělal kolem tý nohy nádherný obloučky... mrkejte na obrázek...) prohlásil, že to vystříhnout nedokáže... :-/ (Na tomhle jeho "neumim, nemůžu, nedokážu..." kterym poslední půl rok jen srší, nás čeká ještě hodně práce :-/...)

Každopádně... bacha, páč: "Žiraf zombie stádo, hamá mozky rádo..." 
:-D

úterý 6. srpna 2019

Přenosná taška na miminko - panenku (návod k ušití)


V době, kdy jsem čekala naší třetí, jsem na facebookové stránce Praktické ženy (blahé paměti) potkala nádhernou tašku na miminko, panenku... Celou sladce růžovočervenou... Z boku byla růžovočervená látka s potiskem srdíček... Nebo byla zevnitř...? Nebo na peřince...?
No, přesně si to už nevybavim, ale pamatuju si, že se mi tenkrát strašně líbila... a že jsem koukla dolu na břicho, a říkala dítěti v něm: "Doufám, že jsi holka..."


Jak víte, holka to byla (a ano po ní ještě jedna), ale na tu tašku na miminko si docela počkala...
Původně jsem jí rozešila už k jejím pátým narozeninám... Ale nakonec jsem jí došívala až k jejím šestým...
A podle změny formátu fotek sami dobře poznáte, kam jsem se dostala na jaře 2018, a co bylo focený až o rok později...
Rovnou jsem totiž fotila postup, abych se o něj mohla podělit zase dál ;-)



 A tady ten návod je:

čtvrtek 1. srpna 2019

Slečna Pozitivka a mladý pán Negatív


Před pár dny jsem sdílela tohle nadšený zavejsknutí naší nejmladší na facebookové stránce blogu...
V reálu mu předcházel kratičkej rozhovor, skoro úplně stejnej, jako jsem měla zhruba o pět let dřív s druhorozeňákem... a navíc na tomtéž místě... na cestičce před barákem...
"Mami? Kam jdeme?"
"Jdeme do Alberta."
A pak následovala ona entuziasmem třaskající věta:
"Jdeme do Alberta... Juchůůů!!!"
Ona si při tom ještě poskočila... mně se na tváři rozlil pobavený úsměv... a mysl mi nabídla onu pět let starou vzpomínku...

S druhorozeňákem to totiž bylo trošku jinak...
Tři rozhovory..
Tři dny, v jednom týdnu...

Den první:
"Mamí? Kam dneska jdeme nakoupit?"
"Dneska jdem do Alberta, maj v akci hroznový víno, co ti posledně tak chutnalo."
"Nééééé! Já NECHCI do Alberta!!! Já chci do Billy!!!"
...Plus asi pěti minutovej vzteklej řev...

Den druhý (...možná mezi tím minul jeden den navíc ;-)...):
"Mamí? Kam jdeme dneska nakoupit?"
"Dneska jdem do Billy, maj tam v akci ty jogurty, co máš rád."
"Néééé!!! Já NECHCI do Billy!!! Já chci do Alberta!!!"
... A opět pár minut vzteklýho řevu k tomu...

Den třetí (možná mezi tím minuly dny i dva... ;-)...):
"Mamí? Kam jdeme dneska nakoupit?"
"Dneska je to jedno. Vyber sám... Kam bys chtěl jít nakoupit?"
"Hmmm,... hmmm... Do Alberta!"
"Dobře, jdeme do Alberta."
"Néééé!!! Já nechci do Alberta! Já chci do Billy!!!"
"Už jsi vybral. Jdem do Alberta."
Jo... řval celou cestu do toho Alberta...
Ale jako... fakt nejsem tak blbá, aby mi po tom všem nebylo naprosto jasný, jak by reagoval, kdybych řekla: "No tak dobře, pujdem do Billy..."
:-D


P.S.: Tedy, ne že by nejmladší byla vždycky tak sluníčková, a ne že by jí zcela minulo období negativismu,... ale druhorozeňák se odjakživa projevoval tak, že už někdy kolem jeho druhejch narozenin jsem jeho počínaní konstatovala slovy: "A jé: ´Máte ňákej názor? Tak já jsem proti!´" ;-)




středa 31. července 2019

Rozbzuč déčko - v Rakovníku

To jsme tak nečekaně získali další heslo do letošní prázdninové hry s déčkem...
Tedy, nečekaně...
Nečekaně hlavně pro mne.
Získali jsme ho totiž zcela bez mého plánování...
Prostě najednou slyším, jak cestou domů z prodlouženého víkendu u manželova strýce, vykládá ve vlaku na Rakovník ten nejstarší manželovi, že v Rakovníku je taky hmyzák, červenej...
A už to spolu punktovali...
Kde že tam je...?
Jak tam dojdou...?
A jak jedou pak vlaky dál, když teda nepřestoupíme hned, ale budem se mezitim courat hodinu dvě po městě....
A že by jsme tam rovnou mohli někde zajít na oběd, když bude za chvíli poledne...
Tak kde že jsou tam jaký restaurace...

O nějakou čtvrt hodinku později už jsme vesele ťapali Rakovníkem.
No, vesele ťapali... spíš jsme se v tom vedru, a s těma báglama na zádech, čím dál tím víc ploužili.
Ale doploužili jsme se hrdinně až na náměstí...
Nakráčela jsem s dětma na informace, kde si ten nejstarší suverénně vyžádal papír s heslem pro sebe i všechny sourozence... (dostali k tomu i hmyzí tetovačky, který pak doma hned likvidovali, a taky badatelský list s vodníma broukama, kterej nám prozradil, že to, co jsme si v sobotu napustili ze studny do bazénu, nebyl potápník, ale znakoplavka)...



A následně pak syn (ten starší) chudáka pána poněkud zmátl dotazem na v mobilu mu nefungující apku... Pán se mu skoro omlouval, že to opravdu netuší, a já mu rychle spěchala na pomoc s "miláčku, prosimtě, s tim ti pak poradí tatínek..." (Což jsem samozřejmně pronesla směrem k synovi, pánovi patřil jen omluvný úsměv...)

Tatínek ovšem ponejprv vyrazil obhlédnout nejbližší vytipované restaurace...
V obou bylo plno, a tak jsme s batohama vyrazili směrem zpět, aby jsme zjistili, že další restaurace je kavárna, kde se fakt nevaří, a další pak bar...
"Restaurace je z druhý strany, musíte to obejít..." dostalo se nám spolu s úsměvem informace hned u dveří...
A hurá! Divadelní restaurace byla kolem jedný asi ze třetiny prázdná, a postupně se během naší návštěvy vyprazdňovala dál... A ne, fakt jsme za to nemohli my, jak by snad někoho mohlo napadnout... ;-) ...i když přiznávám, že se naše děti chvílema docela snažily,... prostě už jen končil čas obědů.
Každopádně jsme si tam dokonale nacpali břicha dobrou krmí... a ani obsluha se na naší početnou drobotinu nijak nešklebila... Takže pokud se někdy budete v době oběda vyskytovat bez jídla v Rakovníku... můžu s klidem doporučit... ;-)

Domů jsme nakonec dorazili o ty dvě hodiny později, než bylo v plánu ještě nějaký čtyři hodiny před tím...
A máme pozadávaný další hesla, a děti můžou tvořit další druhy hmyzáků, neb se jim díky tomu otevřely v hmyzolabu další typy tykadel, hlaviček, tělíček, nožiček, křídel, věcí do "rukou"... A každýmu trochu jiný...
Schválně, kdo z vás taky hraje?
A kdo z vás otevřel třeba: tenisovou raketu, klíč, kytku, nebo kytaru...?

čtvrtek 25. července 2019

Salát s "ízátkem" a další ňamky

Vy, co čtete facebookovou stránku blogu, si možná vzpomínáte, jak si naše třetí chtěla dát k salátu místo nabízený  housky... ízátko...
No,... neni jediná z mejch dětí, co má poněkud zvláštní chutě...

Další bezva rozhovor na tohle téma jsem měla zrovna nedávno s nejstaršim...
"Hele, kroť se v tom ujídání. Nažereš se těchhle, a nebudeš pak mít místo na ty s marmeládou."
"Já bych chtěl s hořčicí..." povídá on s takovym tim gurmánskym zasněnim...
A já na něj půl vteřiny nevěřícně zírala, než ze mne vypadlo: "S HOŘČICÍ??? Ty vole, dyť je to sladký?!?"
Jo, smažila jsem palačinky...
A nevim jak vy,... ale já to těsto sladim ;-)

Před časem jsem zas dokončovala k obědu segedín...
"Budeme mít knedlíčky a masíčko se zelim," povídám tý nejmladší, která přišla zvědavě do kuchyně a hlásila, že má hlad.
"Jéééé, NAM!" povídá na to ona,  a pak se bezelstně zeptala: "A budou k tomu taky entijky?"

A jen den předtím jsme spolu měly taky zajímavej rozhovor...
"Proč jíš ten papír?" ptala jsem se jí, když jsem si všimla, že se krmí papírovym kapesníčkem.
"Já mám háááád!"
"Chceš radši housku?"*
"NE!!!"

Chuťový preference mejch dětí mne nepřestávaj fascinovat...

Jo, zeleninový salát s lízátkem, sladké palačinky s hořčicí, segedín s lentilkama... a v mezičase mlsat papírový kapesníčky...
Prostě menu pro pravý gurmány...



* POZOR! Zásadně se s mužem od jistý doby neptáme dětí záporem... Z toho nás vyléčil už ten nejstarší, v době kdy mu byly necelý tři...
"Nechceš čurat?"
"Ne."
O pět minut později úúúúžasná kaluž uprostřed krámu...
Tak bacha na to ;-)

úterý 23. července 2019

Rozbzuč déčko - na Cibulce

Stejně jako loni, i letos hrajem prázdninovou hru s déčkem... 
Kluci hlásili už někdy v půlce června, že se na déčku něco chystá... že tam nějak zase mizej barvy... že je všechno nějaký hnědý...
A hned prvního skenovali mapu, kam se letos vydáme...

Nakonec jsme začali tam, kde jsme loni skončili... Na cibulce...
Letos ovšem cesta probíhala hladce, žádnej vlak neměl zpoždění a pokladny na nádraží fungovaly... A navíc o moc líp, než ta předtím v krámě, kde jsme před odjezdem na nádraží ještě kupovali svačinu a pani se zjevně rozhodla, že teď prostě fakt rychlá nebude... takže po deseti minutách v dvoučlenný frontě jsem už byla docela nervózní, jestli ten autobus stihneme... 
Pak jsme ho dobíhali, až nejmladší upadla... a on jel o dvě minuty později, než jsem myslela... 
Už neumim ani správně opsat údaj z jízdního řádu :-D

Přestup z vlaku na vlak taky dobrý a pak už jsme ťapkali domkama od nádraží do lesíka...
A stejně jako loni jsme u první lavičky museli dát sváču...

...a někteří jí dojídali ještě cestou k umělý zřícenině...

Po nějakejch těch manévrech se mi podařilo dostat děti jakžtakž všechny do záběru...

"Chá chá... jsem ti dělal paroháče..."
"Mami, on mi dělal paroháče???"
"Buď v klidu brouku, to že ti dělal paroháče nevypovídá o tobě absolutně nic... Zato to bohužel vypovídá hodně o něm..."
(Následoval spokojenej úsměv toho nejstaršího ;-)...)


Jako... pěkný ;-)

Nějaká nová socha...

... trochu neposedná socha...

"Kuk!"

A ještě jeden pohled...

Mimochodem... o trochu později a kus dál směrem dolu, mi došlo, jak mi to "učitelství" leze krapet na mozek...
Aneb: "Kdo ví, co je tohle za stavbu?"
Po návrzích "týpí", "srub" a "oltánek", jsme se dobrali k tomu, že jde o altán či altánek.
"Hele, schválně, kdo ví, od čeho je tohle, co takovouhle zvláštní stopu dělá?"
 Po spoustě návrhů jsme zúžili výběr na: motorku, kolo, oheň, vodu, hada a ještě něco... a po rozřešení druhorozeňák upřímně žasnul: "Cožééé? VODA??? FAKT??? Tý jo... To je teda silná ta voda..."
:-D
Ba ne,... neleze,... já se jich takhle vyptávala vždycky :-D

Nakonec jsme došli i k čínskýmu pavilonu, za kterym byl úkryt v loňský hře... 
Letos je pavilon pod lešenim... Tak třeba se jim ho fakt podaří zachránit... 
Škoda by ho byla...

A o kus dál po dlouhý cestě lesem do kopce... (kdybych jí šla sama, tak je to kousek... ;-)...), kdy se nejmladší nejdřív zlobila na třetí, prootže jí srazila, když zakopla, a pak zas na druhorozeňáka, protože mával lahví kolem sebe takovym způsobem, že jí vyrazil z ruky jabko... a kdy jsme museli prozkoumat asi tři starý duby, jestli v nich nebydlí strašidlo...  jsme konečně dorazili k poustevně... kde je úkryt letošní hry s déčkem... "Rozbzuč déčko"...

Pojďte, sedněte si, já vás s tim vyfotim...

Hezky mi to ukažte...

A pak jsme přidala zdánlivě jednoduchej povel: "Koukněte na mne..."
Kouknul jen nejstarší, a i ten jen na chvíli. 
Druhorozeňák dál zkoumal krabičku. 
Nejmladší dál pila jak duha... 
A třetí můj požadavek rozlítil, zařvala napučeně: "Ne!" a flákla lahví... 
Jo, no... Tak to bysme měli ;-)

A tatáž scéna asi o dvě, tři vteřiny později...
Třetí pohled na odlétající láhev evidentně uspokojil... 
Jo, neni nad to vybít negativní emoce akcí ;-)

Následující hodinu a půl jsme strávili na lesnim hřišti... letos dost plnym... 
Druhorozeňák asi třikrát letěl zpátky k poustevně, jakmile viděl, že někdo tahá krabičku z heslem z úkrytu...
A nejstarší chodil mezi cizíma maminkama a říkal jim: "Rozzzbzzzuč déčko. Rozzzzbzzzuč déčko."
A bylo mu jedno, že zrovna telefonujou a vůbec nechápou, co jim to jako ten cizí kluk říká... :-D

A pak hurá na vlak... se stížnostma na žízeň, neb jsme všechno vypili už na hřišti... (a s tim související bezva epizodkou "Mě bolí na srdci!" Ukaž, kde tě bolí na srdci?" "Tady!" "Jo, tak tam jsou, brouku, játra." "CO?!? My jsme se učili, že je tam srdce!" "Hm. Můžeš se kouknout doma do knížky.")...
Pak ještě s trochou zmatků při přestupu, kterej že vlak je ten náš... aby jsme neodjeli někam do pryč, že ano...
Ale všechno klaplo krásně...
Ještě jsem doma před příchodem živitele stihla ostříhat druhorozeňáka, kterej si celej vejlet stěžoval, že už to má dlouhý, že se v tom potí, že ho to svědí... Tak už je zase úúúplně nakrátko ;-)

A děti už dnes v hmyzolabu stavěli na déčku brouky ;-)

neděle 21. července 2019

Dinosauři v ledu

Dneska mám pro vás malej tip na príma letní činnost s dětmi... ideálně na zahradu... až nebude bouřka, jako zrovna dnes... ;-)
Tenhle nápad jsem chtěla vyzkoušet už nějaký tři roky, co jsem ho prve kdesi, asi na pinterestu(?), zahlídla...
Ale nakonec jsme si to vyzkoušeli až teď na přelomu května a června, na naší druhé "škole v přírodě" na chalupě u manželova strýce, protože zahrada, je prostě na tyhle "mokrodělající činnosti" poněkud příhodnější...
V tomhle byla naše dvouměsíční zkušenost s domácí školou úžasná... najednou byl čas i na podobný věci, různý pokusy a zkoumání... a hlavně bylo možný odjet i na dvanáct dní pryč a učit se s dětmi venku na terase... 
Navíc nás při tom druhém pobytu zastihla vlna veder, kterou bysme doma v paneláku a ve škole zvládali nepochybně hůř... I tak jsme se při kutání dinosarů zamrzlejch v ledu zároveň rádi příjemně ochladili...

Původně jsem chtěla partu dinosaurů zamrazit jednotlivě uvnitř balónků,... ale nepodařilo se mi je naplnit vodou.
Tak jsem vodou úplně jednoduše naplnila dvě krabičky od zmrzliny, a dinosaury prachsprostě hodila po dvou zmrznout do nich... pěkně přes noc do mrazáku.

 Druhej den odpoledne jsem pak před děti vyklopila do trávy tyhle dvě cihly...

čtvrtek 18. července 2019

"My to uklidíme včera..."

Jo, přesně tohle pronesla před pár dny...
"My to uklidíme včera..."
A neni to její jediná hláška tohohle typu za poslední dobu.
Další taková, a ještě oblíbenější je: "Já jsem se myla zítra!"
A nebo naopak: "Já se budu mít včera!"

Jojo, nějak se posledního cca čtvrt roku nerada koupe...

Podobně jako jeden chlapeček v jistý sci-fi, kterou jsem kdysi četla... a kterou mi tim svym volánim vždycky připomene...
Křičel totiž jednu z těch dvou vět, co používá o mytí ona...
... A pomohl tím vyřešit svýmu otci těžkou záhadu...
V Oldově lomu se totiž našla tisíce let stará lebka, v který byla díra... jak od laseru...  (nebo čeho... ono je to už přes dvacet let, co jsem to četla ;-)...), a která měla navíc zuby spravený takovou technologií, která neexistovala ani v současnosti...
... Podivuhodný nález z Oldova lomu...
... Jo...
...Vražda, která se stala zítra...! ;-)

Jak vidno, občas můžou bejt podobně nesmyslný výroky dětí i zásadně přínosný...
Občas nám zprostředkujou zcela nečekanej vhled, či úhel pohledu, chcete-li...

Občas...

Většinou je ale rodičovská mysl unavená a zavřená...
Ta moje určitě ;-)

Možná bych na tom měla cíleně zapracovat...
Kdo ví, kam by mne přívětivější vnímání, a následně lepší pochopení, toho co děti říkaj, zavedlo ;-)...

Každopádně... ono "včera" z úvodního výroku ještě nenastalo... :-D

pondělí 15. července 2019

neděle 7. července 2019

Knížka pro vílu - Báječný den víly B

Konečně má svoji knížku od Originálních knih i ta naše nejmladší... 
Posledních pár měsíců se už po ní i ptala... "De mám já? De mám já nížku?"
Takže byl nejvyšší čas objednat jí ji k třetím narozeninám... 
A ta radost... 💜 

Teď v ní skoro denně listuje a volně si s patřičnou důležitostí převypravuje pořád dokola ten příběh...

Naše malá víla totiž stylově dostala...

... knížku o víle!!!
Je to knížka s krásnejma obrázkama od Petry Šolcový, která ilustrovala i ty knížky, co má náš druhorozeňák a naše třetí.

úterý 2. července 2019

Ubrusy... polité, pokecané, pobryndané... poblité...

Který z dětí mi nejvíc, jednoznačně nejvíc, ale absolutně jednoznačně nejvíc, likviduje ubrusy?
Který dítě na novej ubrus už druhý den vylilo omáčku z kalíšku, když jsme si koupili čínu?
Který z dětí zvládlo na den starej ubrus vyšoupnout z misky polovinu obsahu, kterej tvořila ve vedru rychle roztávající čokoládová zmrzlina?
Který z dětí posouvá misku s polévkou po ubruse tak, že jí skoro všechnu vyšplouchne na stůl pokrytý čistym ubrusem pouhou půlhodinu předtím...!!!?
Který?
Schválně?
Co myslíte?


No ano...!

Je to přesně to dítě, který v pololetí vyzdobilo ubrus, těsně před příchodem tchýně, svými zvratky...!
To nejstarší!!!

Je teda pravda, že hlavně ta nejmladší mu občas dost šlape na paty... 

Fakt se snaží bráchu dohnat... 
Tuhle začala na jeden čmárat propiskou asi deset minut po prostření... ale pořád na něj nemá...
Kdyby se ještě hrálo na přídomky, on by nepochybně proslul jako "Xxx, ničitel ubrusů" :-D
Kdyby jsme byli u indiánů, jeho jméno by nejspíš znělo "Ten, který ničí ubrusy"...
Ovšem u indiánů se ubrusy nenosej... 
Chm... 
Jak prozíravé!


Až jednou pořídíme novej stůl, zrušim ubrusy...
Jo!

Tenhle, kterej jsme po komsi podědili před deseti lety, vypadá bez ubrusu skoro stejně hnusně, jako s ubrusem poblitym, a hnusněji, než s ubrusem pobryndanym...
Jako fakt...
Nekecám...
Zcela vážně...

Koupíme novej stůl, a zrušíme ubrusy...
... 
Akorát, že přesně tohle mám v plánu už deset let...
Chm...


úterý 25. června 2019

Národní zemědělské muzeum

  V národnim technickym muzeu, jsme už s dětma byli... Ale muzeum, které zatím jaksi ucházelo naší pozornosti je to, které stojí hned vedle... Národní zemědělské...
A musim říct, že mne velmi mile překvapilo.
Mívala jsem z dob svého mládí zafixováno jak super bombu to technické... A jako, ono je super... jen pořád vypadá hodně jako z dob mého mladí...
To se ale o tom zemědělském fakt říci nedá, že by zamrzlo v době dvacet a více let zpět...
Národní zemědělské muzeum totiž ve svých expozicích využívá nejrůznějších moderních technologií, a je plné interaktivních prvků, které děti i mne vyloženě nadchly.
Krom toho jsme si zahráli i pátrací hru ProŽito, kterou jsem teda v poslední třetině hrála převážně já... až úplně v závěru, na střeše muzea, kluky hra znovu zaujala.

 První sál byl plný traktorů... na takových malých mohly menší děti jezdit po nakreslených drahách kolem dokola... A na některých z těch větších, se mohly větší děti klidně vyfotit...

 Jede traktor, je to Zetor...

 ...jede do hor orat brambor... nebo jak to přesně je...


 V dalším sále, v sále rybářství jsme skejsli vážně dlouho...
Kluci běhali promítanou říčkou... nejmladší zdrhla na klouzačku, nejstarší zkoumal, co žije v říčním břehu...

 Mladší se vrhnul k interaktivní tabuli... 

 Tady kupříkladu přetažením prstem třídil, která ryba je říční, která žije v rybníce, kterou k nám dovezli z ciziny, a která už je vyhynulá... Ta patřila do toho hrobečku vpravo nahoře...

 Nejstarší zas chytal ryby...

 ... úspěšně ;-)
 (Ano, daly se vkládat do tý tabule za ním, kde se psalo, co je to vlastně za rybu...)

I nejmladší jednu chytla, a hned s ní zdrhala v dál...

A pak už jsem pro tu spoustu vjemů ani nestihla nic vyfotit...
Čekal nás sál lesnictví a sál myslivosti... kde kluci na velký interaktivní tabuli hráli hru, každej si mohl vybrat, jestli bude pytlák a klást po lese oka, nebo myslivec a oka sbírat a chytat pytláky... odtamtud se jim teda vůbec nechtělo odejít, ono už od těch ryb jsem je musela krapet přemlouvat...

V sále zemědělství to nebylo o moc lepší, nejmladší se snažila z králíkárny pouštět plyšový králíky a kluci se snažily vychovat z vejce kuře... to byla hra na další z mnoha interaktivních obrazovek...
Vedle byl sál věnovanej vodě... kde jste prošli do středu přes závěs z "kapiček", a když jste spustili obrazovku na interaktivnim stole, spustil se výklad majestátnym hlasem... že jsem si v tu chvíli vzpomněla na Supermana v jeho jeskyni... "KAL-ELE..." :-D

Super byl i sál gastronomie, kde děti do zblbnutí nakupovaly... a nakupovaly... a vařily... a vařily... a vařily... I na obrazovce podle receptu... zkoušeli palačinky, bábovku, kubu, svíčkovou... a já nevim co ještě je to učilo...
A fakt byl problém je odtamtud dostat dál... že ještě přece musíme stihnout střechu, rozluštit závěr muzejní hry!!!

Bylo to prostě super... a musíme tam rozhodně znovu, protože za ty skoro čtyři hodiny jsme nestihli všechno prozkoumat ani z půlky...

I cena nahrává častějším návštěvám... Dospělí 150,- a děti do osmnácti zdarma... a hra ProŽito 50,- na tým ;-)

Takže až nebudete vědět kam s dětma vyrazit... určitě tuhle možnost zvažte ;-)...


Více informací o muzeu, jednotlivých expozicích... a další detaily můžete dohledat na stránkách Národního zemědělského muzea...

pondělí 24. června 2019

Mamablog roku 2019

Někteří z vás už se mne stihli zeptat, jakže ta anketa mamablog roku vlastně dopadla... a já říkala, že zatim nevim...
Ale teď už čtyři dny vim ;-)
Vyhlášení totiž proběhlo v minulém týdnu...
A ano, nejsem v top patnáctce...
Ale zatímco loni, jsem odvahu zeptat se, jak jsem dopadla, sbírala asi měsíc... letos jsem se osmělila jen několik hodin po té, co jsem se dozvěděla, že už je po vyhlašovacim eventu...
A pak jsem několik hodin skenovala mobil, jestli už mi přišla odpověď...
V těch nejbujnějších představách jsem si dovolila doufat v cca třeba i sedmadvacáté místo, letos se totiž nakonec zúčastnilo v "mojí" kategorii 79 blogerek... a loni, kdy nás bylo v anketě o jedenáct míň, jsem skončila dvaatřicátá.
Ale normálně...
Normálně vám musim všem strašně moc, moc a ještě trochu víc poděkovat,... protože tentokrát... tentokrát nám to vyhlášení uniklo fakt jen o fous...
Dostali jste mne svými hlasy totiž až na místo osmnácté!!!!!
Úplně mi z tý zprávy spadla brada... a rozrušenim jsem ani nemohla usnout...
Téééda lidi, s takovouhle by v příštím roce možná i ta top patnáctka mohla vyjít...
Tak jen neusnout na vavřínech... ;-)
Slibuju, že budu psát... a doufám, že vás to bude natolik bavit, že budete za rok zase takhle krásně hlasovat ;-)
Ještě jednou moc díky! 💜


neděle 23. června 2019

Krásné letní ráno, hojničky... a šapájek... a pak taky ty-g

Následující příspěvek jsem sice před dvěma dny psala na facebookovou stránku blogu... ale mě se tak líbí, že ho prostě chci mít i tady ;-):

Je krásné ráno... zatím ještě není horko... ale je znát, že brzo bude... 

Mezi paneláky rostou louky do půli stehen... 
Váš oblíbený alergen vám sahá do pasu... pomalu vás začíná pálit na sliznicích...
Vaše město tu výzvu ohledně nesekání evidentně vzalo za svou... (no ano, je to lepší, než holá hlína... mnohem lepší...)
A zatímco o tom všem dumáte, začne si vedle vás to nejmladší dítě zvonivě zpívat: "Hojničky, hojničky, so to svoní v ních, šapájek majičký, neni neni nich..."

A vy se tlemite jak debil, jaká to příhodná píseň pro polovinu června... a pak vám začne vrtat hlavou... co že to to dítě zpívá na tom konci...
Ale z odpovědi se nedozvíte nic o verši poslednim, kterej vám tak zavařil mozek, ale kupodivu se něco moc zajímavýho dozvíte o tom předposlednim, kterej jste si mysleli, že chápete...: "Šapájek, je pájek, pekojenej na půl, tak je majičký, nó..."

Žeru jí... absolutně 
A sama nevim, z čeho jsem v tu chvíli slzela víc...
Asi to tentokrát ten bojínek nebyl ;-)



A abych ten facebookovej post aspoň trochu rozšířila...

Tak vám sem přidám kytku, kterou mi děti před deseti dny natrhaly... a k tomu ještě jednu příhodu z následujícího rána ;-)



O den později jsme totiž šly po ránu pro změnu lesem... 

středa 19. června 2019

Návštěva divadla... derniéra Superkluka

Tak jsme zas po delším čase zavítali do divadla...
Bohužel hru, na který jsme byli, už neuvidíte... Byla to totiž derniéra... a přesně proto, jsem na ní děti vyštvala, když mi v neděli dopoledne vyskočil na facebooku příspěvek divadla Lampion. Protože: "Jééé, Superkluk už nebude... Dneska naposledy... Tak to musíme jít!"

Nejstarší teda před odchodem trochu brblal, že už jsme na akci ke dni dětí byli včera..., ale nakonec byl moc rád, že šel.
Bylo to celý moc pěkný. Škoda, že už to z programu stáhli... Ale vlastně právě díky tomu, jsme se konečně rozkejvali, na to jít...

Kluci pak jeden přes druhýho tátovi vykládali, co všechno Kája coby superkluk prováděl... a co prováděl jeho strážnej anděl, kterej zatoužil naučit se zlobit...
Přehrávali k tomu vtipný reakce dědečka... (jehož představitel, František Čachotský, v závěru představení zapěl píseň takovym způsobem, až mi nad jeho hlasem spadla brada...)...
Třeba jak Kája andělovi, s kterym si to jaksi prohodil, poradil, že jeho maminku, vždycky spolehlivě rozzlobí, když nechce jíst a řekne, že tohle on nejí, a že mu to nechutná...
A tak si chudák anděl vyžádal snídani, bez který s nim málem dědeček vyrazil na ryby..., čistě jenom proto, aby mohl dědečkovi říct: "Tak tohle já nejim, to mi nechutná a..." ještě cosi... Jenže dědeček jen pokrčil rameny: "Hm, tak to hoď rybám."
Další den si stěžoval anděl Kájovi, jak to zlobení nevyšlo, a Kája na to, že jeho maminku taky moc rozlobí, když se on zmaže jako prase... a vysypal na chudáka anděla koš plnej odpadků...
Načež na scénu opět přikráčel dědeček s prutem, a stejně jako předchozí den zavelel: "Kájo, jdeme na ryby!"
A anděl na to: "Dědo!? Ty nevidíš, jak jsem umazanej?"
Ovšem dědečkova odpověď, vedoucí k dalšímu andělově zklamání, zněla: "Ale Kájo, tady na vesnici se to tolik nebere."

Taky kluky moc bavila ta babka, co ve vesnici pořádala hon na starostovo prase, který jí ničilo zahrádku.
I ty věčně pařící holky, dvojčata, co se zlobily na faráře: "Že vy jste zas leštil korouhvičku?! Nejde nám wifi!"

Jinak maminka byla rozkošně úzkostná až hysterická, a tatínek zase těžce cool...
To byla ostatně další scéna, kterou museli kluci tátovi předvíst a patřičně vylíčit... Ta, kterak maminka na nádraží zjistila, že tu čepičku, o který za synkem volá, že jí nemá sundávat z hlavy, že podle ní ho dědeček pozná, tak že tu čepičku jaksi drží ona sama v ruce... : "Co jsem to za matkůůůůů?"
"V klidu," děl na to těžce cool tatínek, popadl čapku... a hodil jí po synovi, koukajícím z okýnka rozjíždějícího se vlaku, tak huuustě, že mu přistála na hlavě... ;-)

Každopádně, nakonec to všechno dobře dopadlo...
I toho sumce nakonec dědeček s Kájovou pomocí ulovil...
A anděl se to zlobení přece jen trochu naučil...
A tak byl sumec zasejc volnej...
Vlastně vám to klidně můžu takhle prozradit, protože už na tuhle hru stejně jít nemůžete... Bohužel...
Tak určitě jděte na nějakou jinou... Dřív, než jí taky zrušej... I když oni zas nepochyně vymyslej něco jinýho, co bude taky super, i když to nebude zrovna Superkluk ;-)

Jo, a jak to byla derniéra... nechali pak děti na závěr pohrát si s loutkama... asi, že už tolik nevadilo, kdyby nějakou krapet pochroumaly... ;-)


A nejen ty naše, chytily příležitost pevně za pačesy...

pondělí 10. června 2019

Dorty pro holky... s ovocným krémem, čokoládou... a princeznama!

Za poslední měsíc oslavily narozeniny obě naše holčičky...
A jistěže jsem jim opět pekla dort... oběma...


Takhle to dopadlo ;-)


Letos jsem se po tý marcipánový Locice, kterou loni nejmladší na svym dortě tak tak poznala, (a ani předloňská Sofie pro tu starší nedopadla nijak extra valně) rozhodla pro elegantní řešení...
Princezna, která je zároveň dárkem a zůstane oslavenkyni na hraní!
Stejně měly problém tu marcipánovou sníst... Jednak to bylo dost velký, a pak... Jíst princeznu?... No uznejte, že JE to trochu divný ;-)...

pátek 31. května 2019

Nové záhlaví blogu... bez kočárku

Ano, po dvou letech mám nové záhlaví... Pápá mé krásné staré záhlaví s kočárkem...

Kočárek je už de facto minulostí, a tak bylo na čase rozloučit se v něm i v záhlaví blogu...
Stačí, že nám zatím stále ještě stojí u dveří...
Ale už se mu to chýlí... manžel čím dál častěji vyhrožuje, že ho odveze k popelnicím, jestli ho někomu neudám...
Bych ho teda radši viděla na něčí zahradě... třeba... můj krásnej modrej kočárek s květy...

Naposledy jsem se s ním po zhruba dvouměsíční pauze pokusila někam jet koncem března.
Dali jsme tehdy narychlo dohromady výlet s mojí sestrou a jejíma klukama, a bráchou s jeho ženou a jejich holčičkou.
Oni jeli za náma, a my je měli vyzvednout na nádraží...
A nějak se nám nedařilo...
Nic...
Absolutně...
Jako obvykle...

Když už jsem konečně naloďovala kočár, poslala jsem druhorozeňáka s klíčema do sklepa (máme ho na patře, praktické ;-)...), ať z něj vezme s sebou kopačák...
Místo kopačáku přitáhl koloběžku...
Takže všichni okamžitě a nutně potřebovali nějaký to vozítko...
"No, třeba aspoň budem rychlejší...", řekla jsem si, a vyhrabala holkám odrážedla a koloběžku pro nejstaršího...
Pak jsem zase nahrnula všechny ty věci, co jsem kvůli tomu musela ze sklepa vytahat, zpátky... a zjistila jsem, že nemám čim zamknout...
Tak jsme to zase spolu s druhorozeňákem za mýho lamentování "Kam jsi to ty chlape dal?" vytahali všechno ven,... ale klíče tam nikde na dně pod tim harampádim nebyly... ani v kočáře, ani ve dveřích... nikde...
Během toho hledání jsem volala bráchovi, že nestíháme...
A jak jsem to zase všechno skládala znovu zpátky do sklepa, najednou slyšim z opačnýho konce chodby jasnej zvuk!

středa 29. května 2019

Je čtyřmatka supermatka?... No, ani náhodou...

Dnešním článkem mám za cíl zbořit ty poslední odolávající bašty přesvědčení, že se čtyřma dětma jsem supermáma...
Já vim, pracuju na tom i tady na blogu už dlouho :-D, ale stejně občas od někoho slyšim věci jako: "Teda já tě obdivuju, jak to všechno zvládáš..."
Dřív jsem z podobnej vět na moji adresu byla dost rozpačitá,... v současnosti už se jen pobaveně uculuju... Protože vim svý...
HA...
Zvládám?
No nezvládám...!
Občas to na mne všechno padá a přerůstá mi to přes hlavu...
Jako jo, jsou i chvíle, kdy to docela klape,, a já si obrazně klepu na rameno, že jsem dobrá, že tohle jsem fakt hezky zvládla...
Ale daleko víc je takovejch chvil, kdy mám sto chutí si hodit mašli, nebo se sebrat a odejít středem... někam do nenávratna...

Hodně mi pomáhá se víc soustředit nikoli na to, co se mi zrovna nedaří, ale na to, co už se mi podařilo, co všechno už jsem zvládla... A to mi dává víru, že nakonec nějak zvládnu i to, co se zrovna zdá nad moje síly...
Taky je dobrý si uvědomit, kolik že toho člověk reálně přes den stihl před dětmi, a kolik teď...
Vemte si, že se vypravujete ráno někam čistě sama... a nebo vypravujete i dítě... jedno... dvě... tři...
A ony s váma navíc pořádně nespolupracujou...! Zvlášť když jich je víc, tak to zaručeně minimálně jedno totálně zesabotuje... Že ano...?
Jedno musí kadit dvě minuty před odchodem, jiný se neoblíká, další se v mezičase zase stihne z už oblečeného krásně svlíct...
Taky je v tu chvíli nejvíc nutný vytahovat nějaký ty hračky, pouštět televizi, jít si lehnout do postele...

neděle 12. května 2019

Konečně přes čtyřicet... už týden ;-)... aneb Zamyšlení o čase

Jo... minulou neděli jsem oslavila kulatiny.
Přímo pátýho... na květnový povstání...
Vzpomínám si, kterak mi táta v mejch asi deseti letech vyprávěl, jak byl na matrice, a tam mu ta pani nechtěla zapsat vybraný jméno do rodnýho listu... ač ho tam o pár řádků výš musela napsat tak jako tak, neb to bylo jméno po mý mamince...
Argumentovala tím, že to jméno není v kalendáři, na což jí táta odpověděl, že dobře, že v tom případě se teda budu jmenovat Květnový povstání, že to je v kalendáři zrovna v den, co jsem se narodila...
No, naštěstí měla ta pani přece jen trochu soudnosti, a tohle mi do papírů nezapsala...
Ale psalo se tehdy Knapový, a já měla to jméno oficiálně přikleplý s mirnym zpožděnim... Každopádně si vzpomínám, jak jsem během toho vyprávění při tý představě protočila oči řka: "Květnový povstání Procházková... No potěš koště!..."
A maminka mne chlácholila: "Neboj, to bysme ti říkali Květo."
A tatínek prohlásil: "To možná TY. JÁ... bych jí říkal POVSŤO!"
:-D
(A ano, dal důraz na každý to písmeno i odmlku... To on tak uměl ;-)...)
No... jako oddechla jsem si :-D
A co se ještě toho Květnovýho povstání týče, pamatujete si, jak se na něj stálo u pomníčků? Ve dvojicích vyfešákovaný pionýři?... Asi do pěti, nebo dokonce šesti let jsem byla přesvědčená, že to je na moji počest :-D

Jinak ano, do nadpisu jsem si půjčila název jisté knihy,... ale ne, nečetla jsem ji... Nějak v posledních letech celkově strašně málo čtu, takže se na ní nemohlo dostat ani zdaleka, neb už tak je ve frontě dost plno...
Tedy málo v těch posledních letech čtu knihy... Jinak vlastně čtu tak dvě hodiny denně... převážně na netu... a tak další hodinu píšu jak vzteklá ;-)

Kromě psaní teď ovšem pracuju i na něčem jinym... Poslední dva měsíce konečně tak intenzivně, jak jsem na tom měla dělat už tak před rokem...
Ale prostě to potřebovalo víc dozrát...
Tak snad už bude konečně brzy dozráno. Myslela jsem, že si to zvládnu "dát ke čtyřicátinám", navíc měl na konci dubna blog druhý narozky... A ono to pořád neni úplně hotový...

Mimochodem, letos mi přišlo i jedno papírový přání... Klasicky poštou... Taková milá rarita v dnešní době ;-)... Bylo to takový to retro přání se zajímavostma z roku, kdy se člověk narodil.
Dozvěděla jsme se, mimo jiné, že jsem stejně stará jako walkman nebo Granko.
Taky mi to přání připomnělo, že se tenkrát na jaře zavedla každoroční změna na letní čas... Což je skutečnost na kterou já už léta s oblibou svádím, proč chodím pořád pozdě a nic nestíhám... Tedy, že jsem se kvůli blbýmu letnímu času narodila až půl hodiny po obědě, místo před ním, a od tý doby nestíhám nic :-D
Nicméně je nejvyšší čas se podobnejch výmluv vzdát, nebo je aspoň postupně eliminovat... A začít s časem, kterej mi byl na týhle zemi dán, zacházet trochu líp.
Držte mi, prosím, palce, ať se ten čas naučim správně využívat, a ať to, co chystám, konečně klapne ;-)
Už to prostě musim dát...!
A spolu s tim musim dát v tomto roce spoustu dalších věcí. Hrne se teď na mne jedna výzva za druhou...

Tak mne napadá? Znáte průměrňákovi? Zejména Sue? Nezdolně optimistickou Sue, který se věčně nedaří? Její nadšené: "Tohle bude rok Sue!"
Tak tohle bude MŮJ rok! Jasný? ;-)
Ale ráda se o něj s váma podělim..., může bejt klidně i váš ;-), nemusíme se hádat jako Sue s Brickem ;-)


P.S.: A jak mi je čtyřicet už týden, a čas prostě běží... doběhlo mne dnes další výročí...
Přesně před šesti lety jsem se po dvou klucích dočkala holčičky... Nad ránem... V neděli...
Odpoledne mne pak tenkrát jedna maminka v gratulaci upozornila, že je navíc den matek...
Stejně jako dnes.
Takže krom toho, že mne dnes čeká pečení dortu (teda ta holka si na mne zase navymejšlela, co by tam ráda, to jsem sama moc zvědavá, jak to dopadne :-D...), začíná dnes navíc hlasování v anketě mamablog roku, a končí na den dětí...
Každej den můžete v každý kategorii hlasovat jednou a každý den se z došlých hlasů losuje o pěkné ceny. Loni nás bylo v kategorii lifestyle nominovanejch šedesát osm a podařilo se vám mne dostat na dvaatřicátý místo, takže těsně nad polovinu 💜. Letos je tam dokonce sedmdesát pět(!) blogů, tak jsem moc zvědavá, kam mne vy, moje čtenářky, dotlačíte tentokrát ;-).
Hlasovací formulář je na hlavní stránce úplně dole...
Za každej hlas díky... a doufám, že některá i něco vyhrajete ;-)


úterý 30. dubna 2019

Už jste se někdy slyšely říkat...? aneb Padesát výroků, který pochopí jen rodiče... (a některý možná ani ti ne ;-)...)

Nevim jak vy, ale já se občas slyšim říkat docela šílený věci...
A ano, můžou za to děti, (jak jinak,) že občas se nad svejma výrokama sama až zarazim... kroutim hlavou... a někdy se prostě musim smát...

A občas, když mne to zrovna napadne, si to i zapíšu, abych to nezapomněla a mohla se o to třeba podělit.
Za poslední čtyři měsíce mi tak vznikla docela slušná sbírka vtipnejch, a často i poněkud absurdně znějících výroků...

🌸

Schválně, milé spolumatky, už jste se někdy slyšely, jak říkáte třeba něco jako:

1.  Přestaň objímat ten počuranej sloup!
2.  Nervi si ten kámen do nosu!
3.  Ne, střepy nejsou jídlo.
4.  Jdeme. Pusť se. Pusť se! Musíme vystoupit! (Ano, v závěru už jsem byla lehce hysterická...)
5.  Proč je ve dřezu ten krokodýl?
6.  Proč to tu zas lepí?
7.  Když seš blbej, tak si nestěžuj.
8.  Stůj! Stůj! Máš na zadku povidla...
9.  A kam ses vyblil?... Jo na ubrus...
10. Tady je mokro...?! (cítíte, jak se vám vlhkost vsakuje do ponožek ;-)...) Kdo tu zas co vylil?
11. Dobrý, po čůránkách to nesmrdí. (Po té, co minutu důkladně ryjete nosem v koberci, případně v peřinách.)
12. Kdo zas vylil celej litr sirupu do dřezu?... No nekecejte, já dobře vidim, jak je v něm růžovo.
13. Proč zas brečí lednička? (Máme teď takovou, co píská, když se nezavře.)
14. Proč visíš v tý lednici?
15. Proč tam lezeš, když pak neumíš slízt?
16. Ne! Teď, prosimtě, neblinkej!
17. Ještě nečurej! Vydrž! Vydrž! Už můžeš... Aha... Tak nic...
18. Nežer si ten rukáv!
19. Měl ses jít oblíct do předsíně a ne si jít lehnout do naší postele.
20. Ne, to neni trampolína. (Jo, to se taky týká naší postele ;-)...)
21. Neskákej po tý posteli! Polámeš nám lamely... Tý jo, to je zajímavý... Polámaný lamely... No, neskákej po ní!
22. To je přece jedno, jestli si nejdřív oblečeš šálu nebo mikinu... Když ti to neni jedno, tak si to máš oblíct sama.
23. Pojď, než nás tu zavřou.
24. Prosimtě, nech si to na hlavě, a už pojď! (Z podobný věty bývá u mne obvykle slyšet už čirý zoufalství.)
25. Neřvěte na tom záchodě, jste slyšet až do přízemí!
26. Řvi pořádně, v přízemí tě špatně slyšej. (Bydlíme ve čtvrtym patře ;-)...)
27. Kde jsi?!? My už přecházíme.
28. Ta voda, měla zůstat ve vaně, víme?... Chm... asi ne. (Značně sarkasticky, zatímco likvidujete v koupelně povodeň lehce přetékající přes práh...)
29. Tys za mnou přijela na krokodýlovi?
30. Ano, já ty hovínka vidim taky. Ano, jsou tam. Nech je bejt. (Na vycházce... s odevzdanou trpělivostí...)
31. Která z vás ječí? Jo vy se střídáte... Hm... (Poněkud rezignované "hm"...)
32. Seš nazgúl nebo holčička?... Holčička? Tak nevřískej jak nazgúl! (No, vlastně ne jako nazgúl, ale ta okřídlená potvora, co na ní nazgúlové v Panů prstenů jezdili.)
33. Ten sýr se jí, ten se nelepí na nohu.
34. Ne, fakt nestačí mít jen sněhulky. Musíš si vzít i ponožky. (Chtěla jít ven v botách na boso... venku asi tři stupně.)
35. Jo? Myslíš? Hm... já bych teda neřekla, že to hovínko vypadá jako pindík.
36. Jo, to víš že jo. Vyčisti si kartáčkem na zuby i zadek. To bude úplně nejlepší.
37. Co ti vykynulo? (Následuje pohled pod vlhčenej ubrousek rozprostřenej přes misku) Kostka. Výborně! Tak jí ukliď a pojď jíst.
38. (S ledovým klidem.) Může mi někdo vysvětlit, proč je na vypínači u záchoda malinová marmeláda? Jeden by řek, že stačí, že je všude po stole.
39. To je kartáček na zuby. Ne na pupík.
40. Proč jsou pod nočníkem schovaný čokoládový vajíčka? (Než jsem nočník vymyla, vajíčka zmizely...)
41. Ne! Tatínek teď netouží po tom vidět holčičku s kýblem na hlavě. Věř mi. (Hrnula se do ložnice, v níž spal manžel po noční.)
42. Tak už víš, proč se na kredenc neleze? Hm? No, třeba přesně proto, že si tam člověk snadno může sednout do polívky...


Následující čtyři věty jsem pak vypustila z huby během půl minuty. Tedy takřka "na jeden zátah". A každá z nich byla adresovaná jednomu z dětí, hezky od nejstaršího k nejmladšímu:
43. Nevoz se v tom koši na prádlo!
44. Nerozbíjej si tu krabici o hlavu!
45. Ne!!! Mobil se nestříhá!
46. Nežer panence ty botičky!


A vůbec nejčastěji se pak slýchám říkat něco ve smyslu:
47. "Já se z vás fakt jednou pominu..."
Což po tom předchozim výčtu, myslim, docela chápete... ;-)

🌸

A občas mne baví, co vypadne z manžela... Třeba v minulém měsíci jsem si v průběhu jednoho týdne zapsala následující:
48. Zapomněl??? Ty jednou zapomeneš dejchat a umřeš a nebudeš vědět proč.
49. Jo jo, obreč to. Zapiš si do deníčku: Maminka a tatínek na mne dneska byli zlí, nenechali mne chodit po stole.
50. Zalepte si pusu! Všichni! I s maminkou!... A já budu nejšťastnější tatínek na světě.


Jo, se čtyřma dětma je to VŠECHNO, jen ne nuda ;-)

Určitě se podělte o perly, co díky dětem vypadly z vás... Fakt mne potěší přečíst si, že v tom nejsem sama ;-)

úterý 23. dubna 2019

Rozdíl mezi prvním a čtvrtým dítětem...?

Znáte takový to vtipný vyprávění, jak se člověk v určitejch situacích chová, když jde o první, druhý, třetí dítě...?
Třeba jak prvnímu upadlej dudlík vyvaří, druhýmu olízne, a u třetího nechá psa, aby mu ho podal?
Jasně je to nadsázka... Ale přece jen na tom něco je, že má člověk postupně věci víc a víc na háku, a z toho, z čeho by u prvního dítěte šílel, je o nějaký ty roky a nějaký to dítě později vlastně vcelku v pohodě.
Já si to znovu uvědomila před pár dny...

Vyrazila jsem s holkama ven do toho pěknýho počasí. Nejmladší jela na motorce... a tam, kde se tak nějak blbě stýkaly dvě cesty, se na oné solidní nerovnosti krásně vytřískala...
O pár minut později a několik metrů dál, jsem vzpomínala na to, jak se takhle podobně kdysi vytřískal nejstarší, a v duchu srovnávala svoje dvě různé reakce, jež od sebe dělilo víc jak devět let...
Posuďte samy ;-)...
Pád nejstaršího někdy na podzim v roce 2009:
"Panebože! Je v pořádku?! Bože tý krve! Má zuby? Řekni mi že má zuby!?!..." A ještě pár podobně hysterickej výkřiků, a trocha mateřskýho omdlívání k tomu ;-)
Pád nejmladší jaro 2019:
"Jéžkovy zraky..." (místo někdejší hysterie jde spíš o unavenej povzdech.) "No, hezky ses vymlátila. Vyskoč! Ukaž... No, hezký... Neřvi, a ukaž zuby... Dobrý... Ukaž, já tě trochu votřu, ať nevypadáš, jak upír po večeři, a můžeš jet dál."

P.S.: Odřená je teda hezky, a ten ret jí trochu natekl... a co chvíli nám to ukazuje a strašně důležitě vypráví, že to má "odžený, nó", že "padla s motojky, nó"... 💜

pátek 12. dubna 2019

Čokoládový dortík

Po delším čase jsme si s holkama něco dobrýho upekly. Kluci totiž měli svůj klučičí víkend... a nás jako obvykle začala honit mlsná.
Původní vize byla, že v tom rozhodně musí být čokoláda, spousta čokolády a lískové oříšky.
A nakonec to dopadlo jen malinko jinak.


Nejdřív jsme tedy spáchaly korpus, na což jsme potřebovaly:
2 vejce
cca 60 g cukru krupice či krystal
cca 60 g rozpuštěného másla
cca 30 g hladké mouky
cca 30 g kakaa holandského typu
a lžičku prášku do pečiva

Vejce jsme ušlehaly s cukrem do pěny, přilily rozpuštěné a trochu zchladlé máslo, a pak vešlehaly promíchanou mouku s kakaem a kypřícím práškem.

Koláčovou formu jsme vymazaly olejem a vysypaly hrubou moukou. Vlily do ní těsto a pekly jsme v předehřáté troubě na 180°C cca 40 minut.


Pak jsme si udělaly krém, na který jsme potřebovaly.