Prohledat tento blog

čtvrtek 7. února 2019

Epos o kojení

Dnes se chci ohlédnout za jistou svoji dlouhou životní etapou, kterou jsem ukončila teprve před necelými pěti měsíci. Jo, kojení.
Konkrétně se v tomhle článku dočtete například o tom, co jsem se o kojení dozvěděla na střední, jak se mne tchýně na kojení ptala, jak jsem na umělý mlíka týden před porodem v krámě koukala, jak jsem čuměla v porodnici na Oskárkovu maminku, jak to bolelo, jak to vlastně docela šlo, jak jsem se styděla, jak jsem záněty koncem prvního a začátkem čtvrtýho kojení měla, jak a  kdy jsem koho odstavila, jak jsem se už nestyděla... a jak mi z prsou nic nezbylo ;-)

O tom, jak by to mělo ohledně kojení být, jsem měla "jasno" od čtvrťáku na střední.
Tehdy jsme jakožto rodinná škola pod jednou střechou se zdrávkou vyfasovali, po vnitřním lékařství ve druháku a spoustě děsivejch historek z chirurgie ve třeťáku, pediatrii.
Ta nám jakožto holčičí třídě šla do hlav o poznání líp, než předchozí chirurgie... Já osobně jsem najednou místo trojky měla rovnou jedničku... Ale trvale mi toho v hlavě moc nezůstalo ani z ní. O tom, že praxí se toho člověk naučí víc a trvaleji, výmluvně svědčí i fakt, že když měl náš druhorozenej v únoru 2011 v necelejch dvou měsících svojí první laryngitidu, tak jsem vůbec netušila, která bije... A ejhle asi o rok či dva později se mi dostaly do rukou starý sešity ze střední, a z pediatrie na mne vypadla moje tehdejší písemka, z jara 1998, kde jsem o laryngitidě věděla první poslední... Hodnoceno za jedna... A vzápětí úspěšně zapomenuto.
Nicméně něco málo mi z výkladů vyučující pediatričky v paměti přece jen utkvělo trvaleji. Mezi tím i informace o kojení. A to sice, že se kojí první půl rok bez příkrmů a pak s příkrmama do dvou let. Nazdar. Tečka.
A tak jsem byla přesvědčená, že takhle to prostě zcela samozřejmě je... a víc to nijak neřešila.

Až tchýně mne asi tak dva tři týdny před porodem zaskočila, když se mne zeptala, jestli budu dítě kojit.
Vůbec jsem tu otázku nechápala, protože mne do tý chvíle absolutně nenapadlo, že by bylo možné byť jen uvažovat o čemkoli jiném, takže jsem jen zmateně odpovídala, že: "No... Jo..."
A ona se ptala dál, jestli vim, co je ohledně toho kojení nejdůležitější.
A já na to s prudce inteligentnim výrazem, že: "E... ne..."
Načež jsem se dozvěděla že: "CHTÍT kojit."
Asi bych měla doplnit, že tchýně je dětská sestra, a asi rok předtím začala dělat na novorozeneckym a měla za sebou celkem čerstvě kurz pro laktační poradkyně ;-)

Po tomhle rozhovoru jsem malinko znejistěla a snažila si o věci zjistit něco víc...
A pak, asi týden před porodem, jsem v krámě zašla i do uličky, v který jsem do tý doby nikdy nebyla... do tý plný plen a taky sušenejch mlík, s tim, že bych možná nějaký měla pro jistotu vzít, kdyby to kojení náhodou nešlo.
Při pohledu na ceny jsem zalapala po dechu a prudce zase vycouvala s hláškou, která ze mne spontánně, zcela nekontrolovaně, a poměrně nahlas vypadla: "No ty vole! Tak to tuplem doufám, že to kojení pude!"

úterý 5. února 2019

Zase jedno bezva ráno... a vysvědčení k tomu...

 To tak máte v bytě jak po výbuchu (ještě o trochu víc, než obvykle, ale celkově uznávám, že vlastně nic výjimečnýho ;-)...), načež vám večer manžel oznámí, že zítra, hned ráno, dorazí jeho maminka...

A tak ráno, krom obligátní přípravy svačin a snídaně, nalijete aspoň do záchoda nějakou tu dezinfekci, umejete umyvadlo od zbytků pasty a přeleštíte to zmatlaný zrcadlo nad nim...
Což je teda práce ve stylu "Sysifos hadra", protože už o tři dny později, se v něm opět nevidíte... Některýmu ze starších dětí se podle všeho podařilo plivnout pastu fakt vysoko, částečně to rozmatlat rukama a následně se to buď ono, nebo jiný dítě pokusilo umýt s pomocí stříkací pistole... Aspoň tak nějak k tomu, jak to zrcadlo vypadalo, mohlo podle mýho odhadu dojít. Ale to odbočuju, jako obvykle...

Po té, co vzbudíte děti a naženete je k oblíkání a o chvíli později i ke stolu, si k obvyklé ranní rutině přidáte ještě hledání desek na vysvědčení, neb si v sedm ráno děti vzpomenou, že ty, co maj na velký sešity jim nestačej...
Respektive ten druhorozenej si vzpomene. Ten nejstarší na to jednoduše peče dál i po lehce hysterickym výstupu "Mami já potřebuju!" toho mladšího.
Zato ovšem ten starší přijde o nějakejch deset minut později, takže těsně před odchodem, s tím, že už tři dny nemá čip na oběd, a div se nerozbrečí, že dneska už žádnej oběd nedostane...
Výsledkem následné pátrací rychloakce je jednak jeho značně uklizenější a odlehčenější aktovka a hlavně zjištění, že čip si spokojeně hoví v kapse jeho bundy.

A mezi všim tim veselym mumrajem, kdy v rychlosti obíráte z dětský židličky zapadlý nudle ze včerejšího oběda, se navíc slyšíte říkat věci jako: "Kdy že si blil?... Kam?... Na ubrus??? No výborný!... A co si blil? Vždyť si ten jogurt ještě ani neotevřel?... Jo, tys nejdřív sežral ty vitamíny... HM."
A v předsíni pak pro změnu žasnete: "Ty máš zase díru v tričku!? Dyť jsem ti schválně dala na dnešek nový! Kdy´s to stihnul rozkousat???"
"Né. Já tam strčil prst a najednou tam byla díra..."
A to už se jen hystericky smějete, protože co už taky jinýho... ;-)

Když konečně vyrazej kluci s tátou do školy, jdete ještě rychle doobléct třetí do školky a konečně taky sebe...
Mezitim dorazí babička, a vy jí tam zanecháváte samotnou s tou nejmladší a s instrukcí: "Bacha na ten ubrus. Je poblitej... Já ho pak vyměnim."
Takže vaši reputaci "skvělé hospodyňky" ta hromada nesloženýho prádla zabírající třetinu gauče, a dřez plnej nádobí, už vážně jenom jemně dokreslí...


Ale vysvědčení donesli kluci pěkný...
Tohle je toho mladšího...
Na to, že je línej číst a neodevzdává na výtvarce obrázky... zřejmě asi cítí s učitelkou výtvarnou neshodu, soudě z historky o "hnusný dýni"  a "celomodrym ptáku"...
Jo, dobrý.

A tohle je zas toho staršího...
Na to, že po něm nejdou přečíst odpovědi v písemkách a jednu písemku z matiky nepsal vůbec, protože byl moc unavenej :-/ Stejně jako na některejch z hodin tělocviku...
Jo, taky dobrý ;-)

A ano, anglinu maj oba za jedna... tu, hlavně díky sledování zahraničních videí a hraní her v angličtině, už možná uměj líp jak já... Ne že by umět anglicky líp jak já, bylo něco extra těžkýho ;-)

pátek 25. ledna 2019

Čepičky od Lenky

Byly Vánoce a naše děti dostaly spoustu krásnejch dárků... 
Mezi nima i tyhle úžasný čepičky od Lenky Bílkový, kterejma se prostě musim pochlubit.
Holky dostaly čapky s motivem Minnie ve dvou růžovejch variacích a kluci zase dvě barevný varianty čepic s motorkama.
Děti mi celý tohle focení jako obvykle dost kazily, což ostatně velice dobře uvidíte i přesto, že jsem víc jak tři čtvrtiny fotek rovnou vyřadila jako absolutně nepoužitelný ;-)

Úplně nejlepší bylo, fotit je samostatně...

čtvrtek 24. ledna 2019

Spánková epopej

Spánek, to je jedna z věcí, který matky často řešej.
Ponejprv ten dětí a v důsledku pak i svůj.
Pravda, jsou i takové, které měly to štěstí, že ono věčný řešení toho, jak dítě spí, respektive nespí,  příliš nechápou. Mezi ty bych fakt docela ráda patřila... ale nebylo mi dáno.

Teď o Vánocích jsem si jednou ve vaně začala prozpěvovat "Chtíc aby spal..." Tuhle koledu jsem jako holka měla strašně ráda, hlavně pro tu melodii... No, tentokrát jsem spíš než melodii hluboce procítila právě ono "chtíc aby spal..." a "...miláčku SPI a ZMLKNĚTE andělové!" :-D

... A jak jsem to tak zpívala, znovu jsem si vybavila jednu noc zhruba tak dva měsíce po narození našeho druhorozenýho...
Manžel byl tehdy na noční a mladší synek jako obvykle v noci víc nespal než spal...
A pak, někdy kolem čtvrtý ráno, jsem najednou bila hlavou do polštáře tak půl metru od syna a v slzách jsem zoufale křičela: "SPI! SPI! SPI! SPI! SPI! PROBOHA TĚ PROSIM, UŽ KONEČNĚ SPI!"
O tom, jak silný to tehdy oné únorové noci bylo, a jak silná je moje vzpomínka na to, svědčí i fakt, že jenom jak o tom teď píšu, jsem si právě rozmazala poznámky k tomuhle článku slzama...

Ale to předbíhám, naše spánková epopej totiž začala už dva a půl roku před touhle krizovou nocí, kdy jsem ke zhroucení měla snad vůbec nejblíž za celou dobu svý "mateřský kariéry".
Tehdy se totiž narodil náš nejstarší, a ten... taky nespal.
A navíc...

pátek 11. ledna 2019

Fascinující slovní projevy naší nejmladší

Kdo mne čtete, tak víte, že naše třetí moc nemluví... Teda, teď se to už trochu lepší, konečně se rozkecala a občas jí je i docela rozumět. Někdy jí dokonce rozuměj i jiný lidi, než já, zvyklá jí slýchat roky, která jsem už přesně věděla, že "etěš" znamená "ještě" a hysterickej řev "Áč! Áč!" znamená vlas (z pravidla větrem nafoukanej do očí, či do pusy).V poslední době se teda z "etěš" stalo "ešče" a z "áč" už je "vas", takže pokrok... Ale na pět let a osm měsíců pořád dost bída.

O to víc pak vynikne ukecanost naší nejmladší.
Ještě měsíc zpátky, když jí bylo dva a půl a třetí o tři roky a měsíc víc, jsem říkala, že jsou na tom tak nastejno... Tedy, že maj podobně velkou slovní zásobu a je jim podobně rozumět. V posledních dnech mám ale čím dál větší pocit, že už jí ta mladší předehnala.

Nejmladší totiž jede a hubu nezavře.
Na začátku prosince mi sedíc u stolu v dětský židličce asistovala při vyrábění šperků, a při tom tak mlela a mlela, až jsem si část toho jejího vyprávění prostě musela zaznamenat:
"Nó. Já papám koájky. Ty ůžový. Ale koájky se nepapaj. Nepapej ty koájky! Ale já CI papat koájky. Já je spapala. Nikdo je nenajde. Né! Né! Nepapej! A já spapala... A já takhle sem odim koájky. Mami? Kde sou koájky? TADY sou koájky! Takhe vemu koáek. A takhe ho vátim. Óóó! Ty más koájky. Ty sou moe! A ty sou tvoe. Né tak. Schovei si je. Do batůžku. (a pak si zpívá) Bátůžek! Bátůžek! Bátůžek je dobej a fuj. (a pak skanduje) Ba-tů-žek je fuj! (a pak vykřikne) Ha! Mami! Spat koájek! (zatimco hledám korálek pod stolem, mele cosi dál a když se zvednu i s korálkem, vesele ho přebírá a uklízí mezi ostatní) Tak, to bude tady a tak to bude čeiný. Takhe to tam dám. Ne takhe to tam nedám. (A pak znovu zpívá písničku ze závěru kroužku, ale ne úplně správně) Dobze sme bavili, no tak uš sme skonči-i. (a pak se ptá) Mami? Pudem na koužek? (a zase si zpívá) Na koužek odchozim... (a pak změní melodii) Tak málo! Tak málo! (a volá) Ociko, spust své vásky! (a spouští dolu ze židličky řetízek)."

A jak je vám z toho jejího slovního proudu zřejmé, když zrovna nemluví, tak si zpívá.
Chodíme spolu navíc od září na kroužek, kterej tam taky stihla zmínit, "První krůčky k hudbě"... ona ho totiž vyloženě miluje a vždycky se celej týden ptá "kdy pudem na koužek???", a zpívá si ty písničky i doma a natřásá se u toho.
Poslední dobou si pak nějaký popěvky i sama vymýšlí, a to jsou občas pěkný frky.
Třeba zrovna dnes mne dostala. Nejdřív zpívala nějaký improvizovaný popěvky o ovečce, kterou měla v maličkym pytlíku "mixle pixle". Něco jako:  "Ovečka je huňatá, huňatá..." a pak najednou přešla k tomu že: "A já sem majinká, majinká, až vyostu budu maminkáá a budu mít p-sáááá!"
... Málem jsem se utopila v čaji :-D

neděle 6. ledna 2019

PF 2019 aneb Buďme duhy!

Krásný nový rok všem!
Přemýšlela jsem, co vám tak do začátku roku napsat a popřát... až jsem si vzpomněla na jeden svůj facebookovej status z ledna 2014...

Tenkrát mne totiž opět inspiroval náš druhorozeňák, kterej mne coby čerstvě tříletej odrovnal těsně před Vánoci jistym svym komentářem.

Tehdy jsme se večer takřka pravidelně dívali na Déčko, a  jak asi víte, než těsně před osmou končí vysílání pro děti a z Déčka se stane Art, skáčou tam ovečky přes potok... No, skáčou... spíš ho značně volnostylově zdolávaj, a v pozadí to hodnotí liška a dva vlci. Jsou tam ovečky baletky, ovečka superman, ovečka obr, ovečka s balónky, s raketou... a po letošních letních prázdninách tam přibylo ještě spousta novejch, co se po různu střídaj...
A hlavně, hlavně je tam ovečka maminka. Ta se přes potok natáhne jako most, a přes ní přeběhnou tři malý. My vždycky za každou doskočivší malou ovečku jmenovali naše tehdy ještě tři děti... a já pak na závěr říkávala: "A maminka jde dál, celá vytahaná."
Až do toho předvánočního dne, kdy mne z ničeho nic předběhl náš druhorozeňák s prohlášenim: "A z maminky je duha!"
A já zamrzla s bradou pokleslou a s očima dokořán v náhlém poznání.
No jistě!
Mateřství, milé spolumatky, a všechny ty oběti s ním spojené, z nás nedělá "vytahané ovce", ale umožňuje nám stát se "duhou"...
Naše děti nás tak už (možná, snad, většinou) vidí.
Změňme úhel pohledu i my!


Mnoho krásných zážitků s vašimi blízkými a nejbližšími v právě načatém roce, přeje tímto nejen všem stávajícím a nastávajícím matkám

čtyřmatka Jenovéfa

P.S.: Tady najdete video s ovečkami - maminka přichází v 1:25