Prohledat tento blog

pondělí 10. června 2019

Dorty pro holky... s ovocným krémem, čokoládou... a princeznama!

Za poslední měsíc oslavily narozeniny obě naše holčičky...
A jistěže jsem jim opět pekla dort... oběma...


Takhle to dopadlo ;-)


Letos jsem se po tý marcipánový Locice, kterou loni nejmladší na svym dortě tak tak poznala, (a ani předloňská Sofie pro tu starší nedopadla nijak extra valně) rozhodla pro elegantní řešení...
Princezna, která je zároveň dárkem a zůstane oslavenkyni na hraní!
Stejně měly problém tu marcipánovou sníst... Jednak to bylo dost velký, a pak... Jíst princeznu?... No uznejte, že JE to trochu divný ;-)...

pátek 31. května 2019

Nové záhlaví blogu... bez kočárku

Ano, po dvou letech mám nové záhlaví... Pápá mé krásné staré záhlaví s kočárkem...

Kočárek je už de facto minulostí, a tak bylo na čase rozloučit se v něm i v záhlaví blogu...
Stačí, že nám zatím stále ještě stojí u dveří...
Ale už se mu to chýlí... manžel čím dál častěji vyhrožuje, že ho odveze k popelnicím, jestli ho někomu neudám...
Bych ho teda radši viděla na něčí zahradě... třeba... můj krásnej modrej kočárek s květy...

Naposledy jsem se s ním po zhruba dvouměsíční pauze pokusila někam jet koncem března.
Dali jsme tehdy narychlo dohromady výlet s mojí sestrou a jejíma klukama, a bráchou s jeho ženou a jejich holčičkou.
Oni jeli za náma, a my je měli vyzvednout na nádraží...
A nějak se nám nedařilo...
Nic...
Absolutně...
Jako obvykle...

Když už jsem konečně naloďovala kočár, poslala jsem druhorozeňáka s klíčema do sklepa (máme ho na patře, praktické ;-)...), ať z něj vezme s sebou kopačák...
Místo kopačáku přitáhl koloběžku...
Takže všichni okamžitě a nutně potřebovali nějaký to vozítko...
"No, třeba aspoň budem rychlejší...", řekla jsem si, a vyhrabala holkám odrážedla a koloběžku pro nejstaršího...
Pak jsem zase nahrnula všechny ty věci, co jsem kvůli tomu musela ze sklepa vytahat, zpátky... a zjistila jsem, že nemám čim zamknout...
Tak jsme to zase spolu s druhorozeňákem za mýho lamentování "Kam jsi to ty chlape dal?" vytahali všechno ven,... ale klíče tam nikde na dně pod tim harampádim nebyly... ani v kočáře, ani ve dveřích... nikde...
Během toho hledání jsem volala bráchovi, že nestíháme...
A jak jsem to zase všechno skládala znovu zpátky do sklepa, najednou slyšim z opačnýho konce chodby jasnej zvuk!

středa 29. května 2019

Je čtyřmatka supermatka?... No, ani náhodou...

Dnešním článkem mám za cíl zbořit ty poslední odolávající bašty přesvědčení, že se čtyřma dětma jsem supermáma...
Já vim, pracuju na tom i tady na blogu už dlouho :-D, ale stejně občas od někoho slyšim věci jako: "Teda já tě obdivuju, jak to všechno zvládáš..."
Dřív jsem z podobnej vět na moji adresu byla dost rozpačitá,... v současnosti už se jen pobaveně uculuju... Protože vim svý...
HA...
Zvládám?
No nezvládám...!
Občas to na mne všechno padá a přerůstá mi to přes hlavu...
Jako jo, jsou i chvíle, kdy to docela klape,, a já si obrazně klepu na rameno, že jsem dobrá, že tohle jsem fakt hezky zvládla...
Ale daleko víc je takovejch chvil, kdy mám sto chutí si hodit mašli, nebo se sebrat a odejít středem... někam do nenávratna...

Hodně mi pomáhá se víc soustředit nikoli na to, co se mi zrovna nedaří, ale na to, co už se mi podařilo, co všechno už jsem zvládla... A to mi dává víru, že nakonec nějak zvládnu i to, co se zrovna zdá nad moje síly...
Taky je dobrý si uvědomit, kolik že toho člověk reálně přes den stihl před dětmi, a kolik teď...
Vemte si, že se vypravujete ráno někam čistě sama... a nebo vypravujete i dítě... jedno... dvě... tři...
A ony s váma navíc pořádně nespolupracujou...! Zvlášť když jich je víc, tak to zaručeně minimálně jedno totálně zesabotuje... Že ano...?
Jedno musí kadit dvě minuty před odchodem, jiný se neoblíká, další se v mezičase zase stihne z už oblečeného krásně svlíct...
Taky je v tu chvíli nejvíc nutný vytahovat nějaký ty hračky, pouštět televizi, jít si lehnout do postele...

neděle 12. května 2019

Konečně přes čtyřicet... už týden ;-)... aneb Zamyšlení o čase

Jo... minulou neděli jsem oslavila kulatiny.
Přímo pátýho... na květnový povstání...
Vzpomínám si, kterak mi táta v mejch asi deseti letech vyprávěl, jak byl na matrice, a tam mu ta pani nechtěla zapsat vybraný jméno do rodnýho listu... ač ho tam o pár řádků výš musela napsat tak jako tak, neb to bylo jméno po mý mamince...
Argumentovala tím, že to jméno není v kalendáři, na což jí táta odpověděl, že dobře, že v tom případě se teda budu jmenovat Květnový povstání, že to je v kalendáři zrovna v den, co jsem se narodila...
No, naštěstí měla ta pani přece jen trochu soudnosti, a tohle mi do papírů nezapsala...
Ale psalo se tehdy Knapový, a já měla to jméno oficiálně přikleplý s mirnym zpožděnim... Každopádně si vzpomínám, jak jsem během toho vyprávění při tý představě protočila oči řka: "Květnový povstání Procházková... No potěš koště!..."
A maminka mne chlácholila: "Neboj, to bysme ti říkali Květo."
A tatínek prohlásil: "To možná TY. JÁ... bych jí říkal POVSŤO!"
:-D
(A ano, dal důraz na každý to písmeno i odmlku... To on tak uměl ;-)...)
No... jako oddechla jsem si :-D
A co se ještě toho Květnovýho povstání týče, pamatujete si, jak se na něj stálo u pomníčků? Ve dvojicích vyfešákovaný pionýři?... Asi do pěti, nebo dokonce šesti let jsem byla přesvědčená, že to je na moji počest :-D

Jinak ano, do nadpisu jsem si půjčila název jisté knihy,... ale ne, nečetla jsem ji... Nějak v posledních letech celkově strašně málo čtu, takže se na ní nemohlo dostat ani zdaleka, neb už tak je ve frontě dost plno...
Tedy málo v těch posledních letech čtu knihy... Jinak vlastně čtu tak dvě hodiny denně... převážně na netu... a tak další hodinu píšu jak vzteklá ;-)

Kromě psaní teď ovšem pracuju i na něčem jinym... Poslední dva měsíce konečně tak intenzivně, jak jsem na tom měla dělat už tak před rokem...
Ale prostě to potřebovalo víc dozrát...
Tak snad už bude konečně brzy dozráno. Myslela jsem, že si to zvládnu "dát ke čtyřicátinám", navíc měl na konci dubna blog druhý narozky... A ono to pořád neni úplně hotový...

Mimochodem, letos mi přišlo i jedno papírový přání... Klasicky poštou... Taková milá rarita v dnešní době ;-)... Bylo to takový to retro přání se zajímavostma z roku, kdy se člověk narodil.
Dozvěděla jsme se, mimo jiné, že jsem stejně stará jako walkman nebo Granko.
Taky mi to přání připomnělo, že se tenkrát na jaře zavedla každoroční změna na letní čas... Což je skutečnost na kterou já už léta s oblibou svádím, proč chodím pořád pozdě a nic nestíhám... Tedy, že jsem se kvůli blbýmu letnímu času narodila až půl hodiny po obědě, místo před ním, a od tý doby nestíhám nic :-D
Nicméně je nejvyšší čas se podobnejch výmluv vzdát, nebo je aspoň postupně eliminovat... A začít s časem, kterej mi byl na týhle zemi dán, zacházet trochu líp.
Držte mi, prosím, palce, ať se ten čas naučim správně využívat, a ať to, co chystám, konečně klapne ;-)
Už to prostě musim dát...!
A spolu s tim musim dát v tomto roce spoustu dalších věcí. Hrne se teď na mne jedna výzva za druhou...

Tak mne napadá? Znáte průměrňákovi? Zejména Sue? Nezdolně optimistickou Sue, který se věčně nedaří? Její nadšené: "Tohle bude rok Sue!"
Tak tohle bude MŮJ rok! Jasný? ;-)
Ale ráda se o něj s váma podělim..., může bejt klidně i váš ;-), nemusíme se hádat jako Sue s Brickem ;-)


P.S.: A jak mi je čtyřicet už týden, a čas prostě běží... doběhlo mne dnes další výročí...
Přesně před šesti lety jsem se po dvou klucích dočkala holčičky... Nad ránem... V neděli...
Odpoledne mne pak tenkrát jedna maminka v gratulaci upozornila, že je navíc den matek...
Stejně jako dnes.
Takže krom toho, že mne dnes čeká pečení dortu (teda ta holka si na mne zase navymejšlela, co by tam ráda, to jsem sama moc zvědavá, jak to dopadne :-D...), začíná dnes navíc hlasování v anketě mamablog roku, a končí na den dětí...
Každej den můžete v každý kategorii hlasovat jednou a každý den se z došlých hlasů losuje o pěkné ceny. Loni nás bylo v kategorii lifestyle nominovanejch šedesát osm a podařilo se vám mne dostat na dvaatřicátý místo, takže těsně nad polovinu 💜. Letos je tam dokonce sedmdesát pět(!) blogů, tak jsem moc zvědavá, kam mne vy, moje čtenářky, dotlačíte tentokrát ;-).
Hlasovací formulář je na hlavní stránce úplně dole...
Za každej hlas díky... a doufám, že některá i něco vyhrajete ;-)


úterý 30. dubna 2019

Už jste se někdy slyšely říkat...? aneb Padesát výroků, který pochopí jen rodiče... (a některý možná ani ti ne ;-)...)

Nevim jak vy, ale já se občas slyšim říkat docela šílený věci...
A ano, můžou za to děti, (jak jinak,) že občas se nad svejma výrokama sama až zarazim... kroutim hlavou... a někdy se prostě musim smát...

A občas, když mne to zrovna napadne, si to i zapíšu, abych to nezapomněla a mohla se o to třeba podělit.
Za poslední čtyři měsíce mi tak vznikla docela slušná sbírka vtipnejch, a často i poněkud absurdně znějících výroků...

🌸

Schválně, milé spolumatky, už jste se někdy slyšely, jak říkáte třeba něco jako:

1.  Přestaň objímat ten počuranej sloup!
2.  Nervi si ten kámen do nosu!
3.  Ne, střepy nejsou jídlo.
4.  Jdeme. Pusť se. Pusť se! Musíme vystoupit! (Ano, v závěru už jsem byla lehce hysterická...)
5.  Proč je ve dřezu ten krokodýl?
6.  Proč to tu zas lepí?
7.  Když seš blbej, tak si nestěžuj.
8.  Stůj! Stůj! Máš na zadku povidla...
9.  A kam ses vyblil?... Jo na ubrus...
10. Tady je mokro...?! (cítíte, jak se vám vlhkost vsakuje do ponožek ;-)...) Kdo tu zas co vylil?
11. Dobrý, po čůránkách to nesmrdí. (Po té, co minutu důkladně ryjete nosem v koberci, případně v peřinách.)
12. Kdo zas vylil celej litr sirupu do dřezu?... No nekecejte, já dobře vidim, jak je v něm růžovo.
13. Proč zas brečí lednička? (Máme teď takovou, co píská, když se nezavře.)
14. Proč visíš v tý lednici?
15. Proč tam lezeš, když pak neumíš slízt?
16. Ne! Teď, prosimtě, neblinkej!
17. Ještě nečurej! Vydrž! Vydrž! Už můžeš... Aha... Tak nic...
18. Nežer si ten rukáv!
19. Měl ses jít oblíct do předsíně a ne si jít lehnout do naší postele.
20. Ne, to neni trampolína. (Jo, to se taky týká naší postele ;-)...)
21. Neskákej po tý posteli! Polámeš nám lamely... Tý jo, to je zajímavý... Polámaný lamely... No, neskákej po ní!
22. To je přece jedno, jestli si nejdřív oblečeš šálu nebo mikinu... Když ti to neni jedno, tak si to máš oblíct sama.
23. Pojď, než nás tu zavřou.
24. Prosimtě, nech si to na hlavě, a už pojď! (Z podobný věty bývá u mne obvykle slyšet už čirý zoufalství.)
25. Neřvěte na tom záchodě, jste slyšet až do přízemí!
26. Řvi pořádně, v přízemí tě špatně slyšej. (Bydlíme ve čtvrtym patře ;-)...)
27. Kde jsi?!? My už přecházíme.
28. Ta voda, měla zůstat ve vaně, víme?... Chm... asi ne. (Značně sarkasticky, zatímco likvidujete v koupelně povodeň lehce přetékající přes práh...)
29. Tys za mnou přijela na krokodýlovi?
30. Ano, já ty hovínka vidim taky. Ano, jsou tam. Nech je bejt. (Na vycházce... s odevzdanou trpělivostí...)
31. Která z vás ječí? Jo vy se střídáte... Hm... (Poněkud rezignované "hm"...)
32. Seš nazgúl nebo holčička?... Holčička? Tak nevřískej jak nazgúl! (No, vlastně ne jako nazgúl, ale ta okřídlená potvora, co na ní nazgúlové v Panů prstenů jezdili.)
33. Ten sýr se jí, ten se nelepí na nohu.
34. Ne, fakt nestačí mít jen sněhulky. Musíš si vzít i ponožky. (Chtěla jít ven v botách na boso... venku asi tři stupně.)
35. Jo? Myslíš? Hm... já bych teda neřekla, že to hovínko vypadá jako pindík.
36. Jo, to víš že jo. Vyčisti si kartáčkem na zuby i zadek. To bude úplně nejlepší.
37. Co ti vykynulo? (Následuje pohled pod vlhčenej ubrousek rozprostřenej přes misku) Kostka. Výborně! Tak jí ukliď a pojď jíst.
38. (S ledovým klidem.) Může mi někdo vysvětlit, proč je na vypínači u záchoda malinová marmeláda? Jeden by řek, že stačí, že je všude po stole.
39. To je kartáček na zuby. Ne na pupík.
40. Proč jsou pod nočníkem schovaný čokoládový vajíčka? (Než jsem nočník vymyla, vajíčka zmizely...)
41. Ne! Tatínek teď netouží po tom vidět holčičku s kýblem na hlavě. Věř mi. (Hrnula se do ložnice, v níž spal manžel po noční.)
42. Tak už víš, proč se na kredenc neleze? Hm? No, třeba přesně proto, že si tam člověk snadno může sednout do polívky...


Následující čtyři věty jsem pak vypustila z huby během půl minuty. Tedy takřka "na jeden zátah". A každá z nich byla adresovaná jednomu z dětí, hezky od nejstaršího k nejmladšímu:
43. Nevoz se v tom koši na prádlo!
44. Nerozbíjej si tu krabici o hlavu!
45. Ne!!! Mobil se nestříhá!
46. Nežer panence ty botičky!


A vůbec nejčastěji se pak slýchám říkat něco ve smyslu:
47. "Já se z vás fakt jednou pominu..."
Což po tom předchozim výčtu, myslim, docela chápete... ;-)

🌸

A občas mne baví, co vypadne z manžela... Třeba v minulém měsíci jsem si v průběhu jednoho týdne zapsala následující:
48. Zapomněl??? Ty jednou zapomeneš dejchat a umřeš a nebudeš vědět proč.
49. Jo jo, obreč to. Zapiš si do deníčku: Maminka a tatínek na mne dneska byli zlí, nenechali mne chodit po stole.
50. Zalepte si pusu! Všichni! I s maminkou!... A já budu nejšťastnější tatínek na světě.


Jo, se čtyřma dětma je to VŠECHNO, jen ne nuda ;-)

Určitě se podělte o perly, co díky dětem vypadly z vás... Fakt mne potěší přečíst si, že v tom nejsem sama ;-)

úterý 23. dubna 2019

Rozdíl mezi prvním a čtvrtým dítětem...?

Znáte takový to vtipný vyprávění, jak se člověk v určitejch situacích chová, když jde o první, druhý, třetí dítě...?
Třeba jak prvnímu upadlej dudlík vyvaří, druhýmu olízne, a u třetího nechá psa, aby mu ho podal?
Jasně je to nadsázka... Ale přece jen na tom něco je, že má člověk postupně věci víc a víc na háku, a z toho, z čeho by u prvního dítěte šílel, je o nějaký ty roky a nějaký to dítě později vlastně vcelku v pohodě.
Já si to znovu uvědomila před pár dny...

Vyrazila jsem s holkama ven do toho pěknýho počasí. Nejmladší jela na motorce... a tam, kde se tak nějak blbě stýkaly dvě cesty, se na oné solidní nerovnosti krásně vytřískala...
O pár minut později a několik metrů dál, jsem vzpomínala na to, jak se takhle podobně kdysi vytřískal nejstarší, a v duchu srovnávala svoje dvě různé reakce, jež od sebe dělilo víc jak devět let...
Posuďte samy ;-)...
Pád nejstaršího někdy na podzim v roce 2009:
"Panebože! Je v pořádku?! Bože tý krve! Má zuby? Řekni mi že má zuby!?!..." A ještě pár podobně hysterickej výkřiků, a trocha mateřskýho omdlívání k tomu ;-)
Pád nejmladší jaro 2019:
"Jéžkovy zraky..." (místo někdejší hysterie jde spíš o unavenej povzdech.) "No, hezky ses vymlátila. Vyskoč! Ukaž... No, hezký... Neřvi, a ukaž zuby... Dobrý... Ukaž, já tě trochu votřu, ať nevypadáš, jak upír po večeři, a můžeš jet dál."

P.S.: Odřená je teda hezky, a ten ret jí trochu natekl... a co chvíli nám to ukazuje a strašně důležitě vypráví, že to má "odžený, nó", že "padla s motojky, nó"... 💜

pátek 12. dubna 2019

Čokoládový dortík

Po delším čase jsme si s holkama něco dobrýho upekly. Kluci totiž měli svůj klučičí víkend... a nás jako obvykle začala honit mlsná.
Původní vize byla, že v tom rozhodně musí být čokoláda, spousta čokolády a lískové oříšky.
A nakonec to dopadlo jen malinko jinak.


Nejdřív jsme tedy spáchaly korpus, na což jsme potřebovaly:
2 vejce
cca 60 g cukru krupice či krystal
cca 60 g rozpuštěného másla
cca 30 g hladké mouky
cca 30 g kakaa holandského typu
a lžičku prášku do pečiva

Vejce jsme ušlehaly s cukrem do pěny, přilily rozpuštěné a trochu zchladlé máslo, a pak vešlehaly promíchanou mouku s kakaem a kypřícím práškem.

Koláčovou formu jsme vymazaly olejem a vysypaly hrubou moukou. Vlily do ní těsto a pekly jsme v předehřáté troubě na 180°C cca 40 minut.


Pak jsme si udělaly krém, na který jsme potřebovaly.

Den Země... aktivity pro děti - trocha inspirace

Věděli jste, že 22. dubna je den Země?
Já se přiznám, že většinou mi různá podobná data docela unikají.
Tedy vím, že různé takové dny jsou, ale obvykle pořádně nevím kdy.
Letos jsem ale přímo na tohle konkrétní datum byla upozorněna... a taky na některé akce s tím dnem spojené.

Třeba na stránkách montessorikurz.cz se totiž letos slaví celý měsíc a mimo jiné tam najdete i e-book plný námětů na tvoření a další aktivity s dětmi k tématu den Země... Rozhodně doporučuju ;-).
Najdete v něm obrázkový přehled aktivit, a pod každou z nich je odkaz na stránku, kde je k dané činnosti návod... Většinou teda v angličtině, ale ono u spousty z těch nápadů beztak postačí ta úvodní fotografie a inspirace je už tak více než dostatečná. Aspoň tedy určitě pro někoho, kdo v minulosti trochu zkoušel nějaký ty výtvarný techniky ;-)

My s dětma některé z nabízených aktivit už shodou okolností v minulosti zkoušeli...  A třeba tu filcovou mapu světa jsem kdysi i vyráběla nejstaršímu do quietbooku...
Několik dalších aktivit z e-booku, o který si můžete napsat na výše uvedeném odkaze, už mám pro příští dny a týdny vyhlídnutý.
Třeba na tu planetu vyskládanou z ovoce na talíři, se mi už jen při pohledu sbíhaj sliny... Hlavně na to borůvkový moře...

Na facebookové stránce montessorihračky.cz navíc běží zajímavá soutěž, pro všechny, co nějakou takovou aktivitu s dětmi vyzkouší a vyfotí... ;-)

Tak směle do tvoření, který ukáže našim dětem nádheru Země, a zaseje do nich touhu onu krásu uchovat.

P.S.: Tohle je ta filcová mapa světa z knížky pro našeho nejstaršího. Bohužel patentky jsou v našem případě, na rozdíl od těch v inspiračním e-booku z odkazu, prázdné, neb popisky jsou dosud ve vývinu ;-)
Jo, a ta divná věc vlevo dole, to je kapsa na sucháč, kam je možný jednotlivý kontinenty schovat.


#zelenyduben, #greenapril, #montessorihracky, #denzeme2019



pondělí 8. dubna 2019

Wetemaa aneb O čtení pod lavicí

Už je to něco přes měsíc, kdy jsem šla po půlnoci spát i přesto, že byl doma manžel a já tudíž do noci ani nepracovala, ani nesurfovala na netu...
Čekala jsem totiž na výsledky dražby, která měla končit s půlnocí.
A cože se to dražilo, že jsem se poprvé v životě stala dražitelkou? 
Kniha, o kterou jsem fakt moc stála. 
A nakonec se mi jí i podařilo získat, sice se vzápětí po té, co mne autor dražby vyhlásil vítězem ukázalo, že ještě někdo přihodil dvě minuty před půlnocí a příhoz se hned nezobrazil... Ale byl to formát, zajistil knihu nejen pro skutečnou vítězku aukce, ale i pro tu, kterou původně chybně vyhlásil... a z knihy se tak přece jen můžu těšit i já.


A proč že jsem o tu knihu tak stála? Protože to prostě pro mne je takzvaná srdcovka.
Četla jsem jí kdysi ve třeťáku na střední... Dobrodružnou fantasy, pod níž je podepsán Adam Andres, což je pseudonym překvapivě české autorky... (Což bylo takový příjemný, zjistit, že věc, která vás zaujala, nenapsal žádnej anglickej či americkej chlap, ale česká holka ;-)...)
A bavila mne. Velmi.
(I ségru...
Jednou jsme dokonce v jistym rozhovoru řešily nějaký kluky, kterýmu z družiníků se kterej povahově nejvíc podobá :-D)

Vždycky jsem měla problém odložit rozečtenou knihu, a tohle byla jedna z těch, s kterou to šlo extra těžce.
Bylo fakt těžký odolat v hodinách pokušení a nečíst si jí pod lavicí...

A pak, pak přišla hodina, v níž profesorka hodnotila písemky...

středa 3. dubna 2019

Apríl

Apríííííl!!! 
V posledních letech mám chuť ho zrušit hned po ránu... 
Nevim jak u vás, ale naši kluci, jak se probudili, tak jeli: "Mami, my dnes nejdem do divadla, ale do kina. Apríl!" "Mami, my jsme zaspali! Apríl!" ... Jenom za první půlhodinu jich vychrlili něco k padesáti.

Ovšem nejlepší "apríl" toho rána se povedl autobusu... 

Blok před zastávkou u školy najednou prudce zatočil, a odvezl nás jinam... Tak jsme se do školy pěkně proběhli... A zastávka dole byla na obě strany plná lidí... Nikde žádný info... Jen o zastávku výš, kudy už autobus teda stále jezdí, bylo z jízdního řádu patrný, že v něm je změna... Jízdní řád příznačně platný od 1.4. ;-)
Manžel pak teda doma tvrdil, že on o výluce ví, že na tý zastávce, z který jezdíme, když nestíháme, to prý psali. Každopádně, dle výrazů lidí v tom autobuse, ve chvíli kdy zahnul, většina cestujících o tý změně neměla ani páru, stejně jako my... A děti halekali: "Co? To je asi apríl?!"
Krom toho druhorozeňáka cestou ze školky na ten aprílovej autobus málem přejelo auto... 
Jsem mu pak říkala: "Uvědomuješ si doufám, že jsi málem místo do divadla jel do nemocnice?"
No prostě to bylo celkově fakt náročný ráno.

Ale odpoledne bylo taky bezvadně aprílový.
 Cestou ze školky s holkama jsme se potkali s manželem a klukama... a já na ně vesele volala, že: "No super, tak jste živí!". 
To kvůli tý ranní příhodě s autem... Jsem pak totiž celý dopoledne trnula, jak ten náš kozel přežije cestu do Prahy a zpět, když je tim aprílem celej až tak nebezpečně rozjařenej.
A manžel povídá: "No, to počkej, co se mu zase povedlo."
"Co se mu povedlo?" přešlo mne hned to veselí.
"No jen ať se ti pěkně pochlubí sám."
A druhorozeňák ke mně došel s provinilym vyrazem, sklopil hlavu a říká: "Mne dneska vyhodili z divadla."
"Jak vyhodili z divadla? Co si prováděl, že tě vyhodili z divadla?"
"No to neni všechno," pokračoval manžel, "musela odejít celá třída."
"Kvůli tobě musela odejít celá třída? Cos tam prosimtě dělal?"
"No to nejen on, ono se jich tam servalo víc, ale já už jsem s učitelkou domluvil, že to vstupný uhradíme."
Tou dobou jsem se už v duchu viděla na důvěrně známém koberečku, a jen jsem se napůl v mdlobách syna vyčerpaně zeptala: "S kym si se zase rval?"
Načež manžel hlaholí: "Apríl!"
A ten malej, do tý chvíle strašně zkroušenej opičák se chechtá jako blázen... 
A já na ně po dvouvteřinovym dojezdu zmatenejch myšlenek řvu: "Bože, vy ste volové!" 
... A pak se směju taky... 
Úlevou... 
Volové :-D

Manžel se pak druhorozeňákovi omlouval, že už to nevydržel hrát dýl, prý: "Já už viděl jak na maminku jde infarkt."
:-D

úterý 26. března 2019

Encyklopedie Animalium a Botanicum

Tak jsem minule představila knížky, co dostaly od Ježíška naše holky, a dnes tu mám pro změnu ty, co přinesl klukům.

Jsou to dvě krásný, velkoformátový encyklopedie. Jenda plná kytek a druh plná zvířat.

Tady je ta první. Ta o kytkách... tedy Botanicum.

Vítejte v tomhle speciálním muzeu...

Musím říct, že celkový (velice příjemný) výtvarný ladění knihy, ve mně vyvolávalo vzpomínku na moje starý návštěvy ve sbírkách národního muzea... Budem muset někdy s dětma zajít zkontrolovat, jak to v něm vypadá po tý rekonstrukci ;-)

pondělí 18. března 2019

Naše víkendové tvoření a další srandy

Nevim jakej víkend jste měli vy... My měli jako obvykle veselo.... Děti dupaly, ječely, praly se, z postelí sundavaly peřiny a dělaly si v nich bunkry v kostkách, střílely po sobě z pistolek...
Taky byly různě protivný... Hlavně třetí, tý se nic nelíbilo.. Ne, tyhle legíny nechci, a ty tepláky taky ne...
"Tak si nějaký vyber sama."
Odpověděla mi nartikulovaným skřekem, za nímž následovalo prohlášení: "Ty jsi ZLÁ maminka!"
Do toho nekonečný psaní úkolů s druhorozeňákem...
Psal to už v pátek, a nenapsal, a pak znova v sobotu... a furt vymejšlel, proč zrovna teď psát nemůže. Znáte to, kdyby tu energii, co věnoval do vymýšlení obstrukcí, vložil do psaní úkolů, tak to měl napsaný nejmíň dvacetkrát...
Vůbec nejlepší bylo, když prohlásil, že mu ulítla propiska. Nevzrušeně jsem mu od nádobí sdělila, ať si jí zvedne... a on že to nejde, že mu uletěla nahoru. A ukazoval na horní skříňky kuchyňský linky!
O chvíli později pak vztekle vrčel, protože se mu jaksi moc nezamlouvala moje reakce... Propukla jsem totiž v naprosto nekontrolovatelnej smích... uprostřed záchvatu mu sdělila. "Ty seš fakt vůl..." a chlámala se dál.
Nevim teda jak vy, ale já jsem moc lidí, kterejm "upadla" propiska na skříň v životě nepotkala ;-). Prostě s ní cvakal o stůl tak dlouho, až mu odstartovala vzhůru jak raketa. Borec.
A navíc jsem si umanula, že se odpoledne bude tvořit...
Inspirovalo mne video, co jsem potkala na facebooku. Vy kdo mne tam sledujete, víte který, neb jsem ho i sdílela ;-)
Takže jsem po svačince sundala ubrus, vytáhla barvy, a šlo se na věc...

čtvrtek 14. března 2019

Rok v lese a Rok ve školce

Tak prej je březen měsícem knihy, a to už od roku 1955...
V tom roce, se narodila moje maminka... vyštudovaná knihovnice ;-)... Náš táta s oblibou říkával "vyučená" a maminku to štvalo ;-)... Ale to víc a víc odbočuju... To to moje zabíhavý myšlení.
Každopádně jsem si řekla, že když je ten měsíc knihy, je nejvyšší čas představit na blogu ty, které jsme o Vánocích našli pod stromečkem.
Dneska to bude o dvou knihách, které Ježíšek přinesl našim holkám.

Jak vidíte, jsou to knihy Rok v lese a Rok ve školce.
Rok v lese dostala naše nejmladší a Rok ve školce zase třetí.

První dny "četla" každá výhradně tu svojí, ale poslední dva měsíce už se u nich různě střídaj.
To "četla" je v uvozovkách schválně, protože podobně jako u knih Jaro, Léto, Noc a  knih Podzim, Zima, o kterejch jsem psala dřív, jsou i tyhle knihy plný obrázkovejch příběhů beze slov.

V Roku v lese je na začátku takovejhle přehled zvířátek vyskytujících se v knize, kde můžete ohledně nich dítě seznámit s nějakou tou zajímavostí.

Na každé dvoustraně je pak výjev z lesa, vždy toho samého místa, postupně v jednotlivých měsících roku. Třeba tady je možné si prohlížet, co se v lese děje v lednu.

čtvrtek 28. února 2019

Malá óda na jarní počasí koncem února

Tak nám letos to jaro přišlo nějak brzy...
Nevím, jak kde, ale u nás loni první pořádnej sníh napadl až v polovině března, takže se přiznám, že mne ten letošní rychlej vývoj poněkud zaskočil. Jarní bundy uklizený kdesi v hlubinách a na zimní už je odpoledne horko...
Aspoň tedy podle mne.
Děti na to maj názor dosti různorodej. Krásně se to projevilo včera...

Vyrazily jsme odpoledne s nejmladší do školy pro kluky a do školky pro třetí prvně bez bund. Ona jen v mikině a já ve svetru.
Kluci vylezli ze školy každej jinak.
Ten starší v bundě, s šálou a v teplý čepici. Na moje návrhy, jestli si tu bundu nechce sundat, že je dost teplo, aby se nepřehřál, reagoval prohlášenim, že je mu zima.
Druhorozenej naopak vylezl jen v mikině, a když jsme čekali na autobus, sundal si na zastávce i tu.
"Máš pod tim trikem něco?" nezdál se mi tak lehkej outfit přece jen zcela adekvátní.
"Jo!" ukázal mi.
"Hm, holej pupík, super."

Když pak na nás kluci čekali na zahradě školky vyhrnul si ještě kalhoty nad kolena a nadšeně mi v ústrety halekal, že má kraťasy, zatímco nejstarší zimomřivě zůstával nabalen v bundě i v kulichu a šálou přes pusu.
Oblíkání se třetí bylo nekonečně únavný... Trvala na teplý čepici, ne tu lehkou cos mi přinesla, nechci, mámo... A taky na teplý bundě... šále... Prostě na všem.
A venku, zatímco, se druhorozeňák chlubil svejma "kraťasama", si navlíkla i rukavice...

A tak jsme šli domu, každej evidentně oblečenej na úplně jiný roční období a já se musela smát... ;-)

neděle 24. února 2019

První rok facebookové stránky blogu

Tak jsem si říkala, že teď někdy to bude rok, co jsem založila facebookovou stránku blogu... A ejhle! Ono to byl rok už sedmého února :-)

Tak jsem si usmyslela, že ten první rok tady na blogu oslavim tim, že hezky sesumíruju statusy, který se za ten rok na oné facebookové stránce objevily, a které tudíž ty z vás, kdo mne sledujete pouze na blogu, minuly... a kterým navíc tak trošku hrozí, že tam zapadnou, (což by u některejch z nich vážně byla škoda ;-)...) zatímco tady budou k dohledání snáz ;-).


Tady jsou ;-):

18. února 2018
Kdyby někdo nechápal, proč se mořská voda nedá pít, tak ho náš druhorozenej poučí, že přece proto, že do ní čůraj piráti.


13. března 2018
To takhle meju před večeří nádobí a najednou přikráčí do kuchyně druhorozenej a povídá: "Mami, já nemůfu jíft tu čefnekovou pomafánku."
"To neni česneková pomazánka," odvětim, aniž bych zvedla oči od dřezu, "to je česnekový máslo, to přijde do bagetek a rozpíct."
"Achá.. Ale mami, já nemůfu jíft to čefnekový máflo."
A já konečně vzhlédnu od dřezu a otočim se po něm, proč že to tak blbě mluví...
A ten kozel střelenej se na mne tlemí hubou plnou upířích zubů! 



5. dubna 2018
Vzpomínáte si, jak v jednom díle Přátel kohosi v nedobrym vypakujou, a Monika mu dá s sebou pekáč (snad) lasagní a říká mu, ať si to ohřeje (asi) na 370 stupňů celsiusovejch?... 
Dnes jsem si na to vzpomněla, když jsem zachraňovala z trouby pálící se maso a zjistila, že někdo nastavil teplotu na 250 stupňů... 
Jo, není nad to, když s vámi v domácnosti hospodaří přičinlivý batole.


20. dubna 2018

úterý 19. února 2019

Moje automobilové historky aneb Proč nejsem taximáma

Možná znáte matky řidičky, co od rána seděj za volantem, rozvážej děti do škol, školek, kroužků... Jezděj s miminama v autosedačkách na nákupy, a já nevim kde všude... A celkově si v počtu naježděnejch hodin denně, příliš nezadaj s taxi službou...
No, tak k těm já nepatřim...
Možná by se mohlo zdát, že zvlášť s tolika dětma, by přece bylo jednodušší pořídit si vlastní auto, v našem případě ovšem poněkud větší a tudíž i dražší auto, a prostě děti vozit... Rychlejší by to tedy bylo každopádně... Ale já prostě fakt radši jezdim tim autobusem. I když je to občas o nervy...

Mimochodem, zrovna v minulym týdnu v šatně školy zaznělo, že s autem bych to měla jednoduší.
"Máma neřídí..." říkal takovym tim pubertálně unavenym tónem, naznačujícím, že všichni okolo jsou přinejmenšim natvrdlý, ne-li totálně blbý, náš druhorozeňák.
"To by se naučila," bylo mu namítnuto v odpověď.
"Vona se bojí."

A měl naprostou pravdu. Já se totiž zkrátka řídit bojim.
Bála jsem se i kdysi bez dětí... A s tou mojí věčně řvoucí partou za zády bych se bála dvojnásob...
Už jen ta představa mi stačí...
Obzvlášť s tou mojí poruchou pozornosti, kterou já osobně popisuju jako "zabíhavé myšlení" by to totiž mohla být třaskavě nebezpečná situace.

Aby bylo jasno, já kdysi řídila... krátce... A i za tu krátkou dobu jsem stihla nasbírat řádku povedenejch historek, mezi nimiž figuruje i jedna bouračka... Příčina...? "...Přestala věnovat pozornost řízení..."
To bylo celý tak...

čtvrtek 7. února 2019

Epos o kojení

Dnes se chci ohlédnout za jistou svoji dlouhou životní etapou, kterou jsem ukončila teprve před necelými pěti měsíci. Jo, kojení.
Konkrétně se v tomhle článku dočtete například o tom, co jsem se o kojení dozvěděla na střední, jak se mne tchýně na kojení ptala, jak jsem na umělý mlíka týden před porodem v krámě koukala, jak jsem čuměla v porodnici na Oskárkovu maminku, jak to bolelo, jak to vlastně docela šlo, jak jsem se styděla, jak jsem záněty koncem prvního a začátkem čtvrtýho kojení měla, jak a  kdy jsem koho odstavila, jak jsem se už nestyděla... a jak mi z prsou nic nezbylo ;-)

O tom, jak by to mělo ohledně kojení být, jsem měla "jasno" od čtvrťáku na střední.
Tehdy jsme jakožto rodinná škola pod jednou střechou se zdrávkou vyfasovali, po vnitřním lékařství ve druháku a spoustě děsivejch historek z chirurgie ve třeťáku, pediatrii.
Ta nám jakožto holčičí třídě šla do hlav o poznání líp, než předchozí chirurgie... Já osobně jsem najednou místo trojky měla rovnou jedničku... Ale trvale mi toho v hlavě moc nezůstalo ani z ní. O tom, že praxí se toho člověk naučí víc a trvaleji, výmluvně svědčí i fakt, že když měl náš druhorozenej v únoru 2011 v necelejch dvou měsících svojí první laryngitidu, tak jsem vůbec netušila, která bije... A ejhle asi o rok či dva později se mi dostaly do rukou starý sešity ze střední, a z pediatrie na mne vypadla moje tehdejší písemka, z jara 1998, kde jsem o laryngitidě věděla první poslední... Hodnoceno za jedna... A vzápětí úspěšně zapomenuto.
Nicméně něco málo mi z výkladů vyučující pediatričky v paměti přece jen utkvělo trvaleji. Mezi tím i informace o kojení. A to sice, že se kojí první půl rok bez příkrmů a pak s příkrmama do dvou let. Nazdar. Tečka.
A tak jsem byla přesvědčená, že takhle to prostě zcela samozřejmě je... a víc to nijak neřešila.

Až tchýně mne asi tak dva tři týdny před porodem zaskočila, když se mne zeptala, jestli budu dítě kojit.
Vůbec jsem tu otázku nechápala, protože mne do tý chvíle absolutně nenapadlo, že by bylo možné byť jen uvažovat o čemkoli jiném, takže jsem jen zmateně odpovídala, že: "No... Jo..."
A ona se ptala dál, jestli vim, co je ohledně toho kojení nejdůležitější.
A já na to s prudce inteligentnim výrazem, že: "E... ne..."
Načež jsem se dozvěděla že: "CHTÍT kojit."
Asi bych měla doplnit, že tchýně je dětská sestra, a asi rok předtím začala dělat na novorozeneckym a měla za sebou celkem čerstvě kurz pro laktační poradkyně ;-)

Po tomhle rozhovoru jsem malinko znejistěla a snažila si o věci zjistit něco víc...
A pak, asi týden před porodem, jsem v krámě zašla i do uličky, v který jsem do tý doby nikdy nebyla... do tý plný plen a taky sušenejch mlík, s tim, že bych možná nějaký měla pro jistotu vzít, kdyby to kojení náhodou nešlo.
Při pohledu na ceny jsem zalapala po dechu a prudce zase vycouvala s hláškou, která ze mne spontánně, zcela nekontrolovaně, a poměrně nahlas vypadla: "No ty vole! Tak to tuplem doufám, že to kojení pude!"

úterý 5. února 2019

Zase jedno bezva ráno... a vysvědčení k tomu...

 To tak máte v bytě jak po výbuchu (ještě o trochu víc, než obvykle, ale celkově uznávám, že vlastně nic výjimečnýho ;-)...), načež vám večer manžel oznámí, že zítra, hned ráno, dorazí jeho maminka...

A tak ráno, krom obligátní přípravy svačin a snídaně, nalijete aspoň do záchoda nějakou tu dezinfekci, umejete umyvadlo od zbytků pasty a přeleštíte to zmatlaný zrcadlo nad nim...
Což je teda práce ve stylu "Sysifos hadra", protože už o tři dny později, se v něm opět nevidíte... Některýmu ze starších dětí se podle všeho podařilo plivnout pastu fakt vysoko, částečně to rozmatlat rukama a následně se to buď ono, nebo jiný dítě pokusilo umýt s pomocí stříkací pistole... Aspoň tak nějak k tomu, jak to zrcadlo vypadalo, mohlo podle mýho odhadu dojít. Ale to odbočuju, jako obvykle...

Po té, co vzbudíte děti a naženete je k oblíkání a o chvíli později i ke stolu, si k obvyklé ranní rutině přidáte ještě hledání desek na vysvědčení, neb si v sedm ráno děti vzpomenou, že ty, co maj na velký sešity jim nestačej...
Respektive ten druhorozenej si vzpomene. Ten nejstarší na to jednoduše peče dál i po lehce hysterickym výstupu "Mami já potřebuju!" toho mladšího.
Zato ovšem ten starší přijde o nějakejch deset minut později, takže těsně před odchodem, s tím, že už tři dny nemá čip na oběd, a div se nerozbrečí, že dneska už žádnej oběd nedostane...
Výsledkem následné pátrací rychloakce je jednak jeho značně uklizenější a odlehčenější aktovka a hlavně zjištění, že čip si spokojeně hoví v kapse jeho bundy.

A mezi všim tim veselym mumrajem, kdy v rychlosti obíráte z dětský židličky zapadlý nudle ze včerejšího oběda, se navíc slyšíte říkat věci jako: "Kdy že si blil?... Kam?... Na ubrus??? No výborný!... A co si blil? Vždyť si ten jogurt ještě ani neotevřel?... Jo, tys nejdřív sežral ty vitamíny... HM."
A v předsíni pak pro změnu žasnete: "Ty máš zase díru v tričku!? Dyť jsem ti schválně dala na dnešek nový! Kdy´s to stihnul rozkousat???"
"Né. Já tam strčil prst a najednou tam byla díra..."
A to už se jen hystericky smějete, protože co už taky jinýho... ;-)

Když konečně vyrazej kluci s tátou do školy, jdete ještě rychle doobléct třetí do školky a konečně taky sebe...
Mezitim dorazí babička, a vy jí tam zanecháváte samotnou s tou nejmladší a s instrukcí: "Bacha na ten ubrus. Je poblitej... Já ho pak vyměnim."
Takže vaši reputaci "skvělé hospodyňky" ta hromada nesloženýho prádla zabírající třetinu gauče, a dřez plnej nádobí, už vážně jenom jemně dokreslí...


Ale vysvědčení donesli kluci pěkný...
Tohle je toho mladšího...
Na to, že je línej číst a neodevzdává na výtvarce obrázky... zřejmě asi cítí s učitelkou výtvarnou neshodu, soudě z historky o "hnusný dýni"  a "celomodrym ptáku"...
Jo, dobrý.

A tohle je zas toho staršího...
Na to, že po něm nejdou přečíst odpovědi v písemkách a jednu písemku z matiky nepsal vůbec, protože byl moc unavenej :-/ Stejně jako na některejch z hodin tělocviku...
Jo, taky dobrý ;-)

A ano, anglinu maj oba za jedna... tu, hlavně díky sledování zahraničních videí a hraní her v angličtině, už možná uměj líp jak já... Ne že by umět anglicky líp jak já, bylo něco extra těžkýho ;-)

pátek 25. ledna 2019

Čepičky od Lenky

Byly Vánoce a naše děti dostaly spoustu krásnejch dárků... 
Mezi nima i tyhle úžasný čepičky od Lenky Bílkový, kterejma se prostě musim pochlubit.
Holky dostaly čapky s motivem Minnie ve dvou růžovejch variacích a kluci zase dvě barevný varianty čepic s motorkama.
Děti mi celý tohle focení jako obvykle dost kazily, což ostatně velice dobře uvidíte i přesto, že jsem víc jak tři čtvrtiny fotek rovnou vyřadila jako absolutně nepoužitelný ;-)

Úplně nejlepší bylo, fotit je samostatně...

čtvrtek 24. ledna 2019

Spánková epopej

Spánek, to je jedna z věcí, který matky často řešej.
Ponejprv ten dětí a v důsledku pak i svůj.
Pravda, jsou i takové, které měly to štěstí, že ono věčný řešení toho, jak dítě spí, respektive nespí,  příliš nechápou. Mezi ty bych fakt docela ráda patřila... ale nebylo mi dáno.

Teď o Vánocích jsem si jednou ve vaně začala prozpěvovat "Chtíc aby spal..." Tuhle koledu jsem jako holka měla strašně ráda, hlavně pro tu melodii... No, tentokrát jsem spíš než melodii hluboce procítila právě ono "chtíc aby spal..." a "...miláčku SPI a ZMLKNĚTE andělové!" :-D

... A jak jsem to tak zpívala, znovu jsem si vybavila jednu noc zhruba tak dva měsíce po narození našeho druhorozenýho...
Manžel byl tehdy na noční a mladší synek jako obvykle v noci víc nespal než spal...
A pak, někdy kolem čtvrtý ráno, jsem najednou bila hlavou do polštáře tak půl metru od syna a v slzách jsem zoufale křičela: "SPI! SPI! SPI! SPI! SPI! PROBOHA TĚ PROSIM, UŽ KONEČNĚ SPI!"
O tom, jak silný to tehdy oné únorové noci bylo, a jak silná je moje vzpomínka na to, svědčí i fakt, že jenom jak o tom teď píšu, jsem si právě rozmazala poznámky k tomuhle článku slzama...

Ale to předbíhám, naše spánková epopej totiž začala už dva a půl roku před touhle krizovou nocí, kdy jsem ke zhroucení měla snad vůbec nejblíž za celou dobu svý "mateřský kariéry".
Tehdy se totiž narodil náš nejstarší, a ten... taky nespal.
A navíc...