Prohledat tento blog

pondělí 20. srpna 2018

Borůvkový dortík podruhé

Tak jsem se letos díky manželovu strýci přece jen dočkala borůvek.
A tak nějak z hlavy jsem zopakovala loňskej recept,  a zjistila, že jsem to vlastně udělala zase jinak... ;-)
A taky to bylo dobrý :-)

Na těsto jsem potřebovala:
2 vejce (ano, na fotce jsou tři, ale nakonec jsme se rozhodla použít dvě, a bylo to akorát)
asi 60 g cukru krupice
asi 60 g polohrubé mouky

A na krém:
2 čtvrtlitrové smetany kešlehání
5 lžic moučkového cukru
půl pytlíčku ztužovače šlehačky
1 čtvrt kilovej plnotučnejch tvaroh

A to hlavní:
Asi litr borůvek na ozdobu :-)

 Vejce a cukr jsem nechala ušlehat v robotu do pěny. Dortovou formu vymazala olejem a vysypala hrubou moukou.
Do cukrovo vaječný pěny jsem přišlehala polohrubou mouku a vzniklé těsto vetřela stěrkou do formy.

 Pekla jsem v předehřáté troubě na 180°C asi dvacet pět minut.

 Pak jsem si vzpomněla, že jsem asi dva týdny zpět koupila borůvkovej sirup a rozhodla jsem se jím  vychladlý korpus trošku zvlhčit.

 V míse jsem ušlehala šlehačku s cukrem a trochou ztužovače do tuha a přišlehala tvaroh a rozetřela na vrch korpusu.

 No,a navrch samozřejmě přišly ty borůvky. 

 Pak jsem to patrně objela příborovym nožem, aby se to hezky odlouplo od formy.

 A následně se zbavila kruhu formy kolem.

 Dobrý to bylo, zase trochu jiný, než s tou kysanou smetanou, co loni.

 Mňam.

 Ještě že mám další dva pytlíky borůvek v mrazáku ;-).

neděle 12. srpna 2018

"Hymna pro týrané matky"

Pamatujete se na ten textík, kterej jsem zveřejnila na konci článku O špatnym sluchu, mizerný dikci a týranejch matkách?
Byla jsem tenkrát jednou ze čtenářek dotázána na melodii... A tak jsem si čas od času říkala, že teda bych se o ten nápěv, neb je to spíše nápěv, než melodie... melodie mi přijde v tomto případě nemístně vznosný slovo ;-),... tedy, že bych se o ten nápěv nějak podělila...
Včera se mi podařilo urvat chvilku klidu na jednom lesním hřišti a namalovat si k písničce pár ilustračních obrázků... A dnes se mi po několika dětmi narušených pokusech podařilo natočit video, na kterém mi neasistuje ani jedno z dětí...
Můžete se na něj podívat tady ;-)

čtvrtek 9. srpna 2018

Sežeňte ovečky... ve Stromovce


Pokud máte z úvodní fotky pocit, že jste nějak zapomněli počítat do čtyř, nebojte se, nezapomněli. Skutečně tam jedno dítě navíc je ;-)

Vlastně se tohohle výletu za ovečkama zúčastnilo ještě víc dětí, jak prozrazuje tahle fotka u důležitého orientačního bodu, jímž je fontána ve Stromovce pod letohrádkem...
A ještě jedno další dítě chybí i na týhle fotce. To totiž právě kýženě usnulo v kočárku, neb mu v době výletu bylo jen šestnáct dní.

 Ovšem tohle je složení dětí se kterym jsem původně na tenhle výlet vyrazila...

A takovouhle fotku jsem měla v plánu s dětma udělat po nalezení schránky s heslem...
Ale dopadlo to jinak....
To máte tak.

Hned jak byli kluci doma z tábora, vybrali jsme z nadcházejících čtyř dnů ten, v němž nám meteorologové slibovali největší chládek (což znamená, že ten den bylo přibližně jen těch 31 slibovanejch °C) a vyrazili na výlet sehnat nějaký ty další ovečky.
To, že se na tuhle akci, kterou pořádá televize déčko chystáme, jsem ostatně zmiňovala už v  červenci v článku o našem letním seznamu.
Lístky na vlak jsem nám sice koupila zpáteční a až na Bubny, ale vystoupili jsme už v Dejvicích, s tím že půjdem procházkou přes Stromovku dolů.
Nejdřív jsem ovšem, po tom co jsme na těch Dejvicích vystoupil, děti protáhla cestou, kterou jsem jako holka chodívala do školy, aby jako věděli, kde se jejich maminka pohybovala, když byla malá... No, moje vyprávění je zaujalo sotva z půlky... užívala jsem si ho spíš já ;-)... Ale! Ale tím, že jsem se rozhodla vzít to kolem svojí školy a ne kratší cestou o blok vedle, se stalo co se stalo...
Jak si tak spíš sama pro sebe vykládám věci jako: "Jé, no to jim udělali pěkný, to školní hřiště, to za nás tam byl čistě jen asfalt a nic..." Tak najednou koukám, že u jedný z laviček před školou stojí kočárek... a hlavou mi běží: "Jé, takovej kočárek má ségra! Ty jo! To JE ségra!"
Dozvěděli jsem se, že tu byla i se všema třema dětma vyřídit něco u svý praktický lékařky, že jí má pořád tady, i když dávno bydlí jinde... a že o tom, že by šli do Stromovky za ovečkama taky uvažovali, ale že se zapomněla kouknout, kde přesně to tam je... A tak jsme se následně dohodli, že jdeme všichni spolu.
Čímžto pádem jsme teda byli ještě o něco míň akceschopný, neb sedm dětí a dvě matky se prostě sladí ještě o něco hůř než čtyři s jednou matkou, ale bylo to fajn, i když hlavně díky horku docela vyčerpávající.
Cestou do Stromovky jsme si ještě ukázali kostel svatýho Godharda, kde se před téměř osmi lety ženil náš brácha, a kteréžto svatby se tenkrát z dětí účastnil jen náš nejstarší a druhorozenej byl tehdy v břiše (necelý dva měsíce do porodu... Když se pak vdávala ségra, byla jsem těhotná se třetí a měla jsem do porodu ještě o týden a kousek míň... Tak jsem pak vtipkovala, že jestli se bude jednou ženit i ten zbývající brácha, tak bych měla bejt těhotná zas... No těhotná jsem nakonec byla, aniž by se on oženil ;-)...)
A pak už jsme vlezli do Stromovky, kde se mi naskytlo další milé a nečekané, leč poněkud prekérní setkání.
Znáte situaci, kdy vás někdo zdraví a vy moc dobře víte, že toho člověka znáte, ale nemůžete si vzpomenout, kdo že to je?... Navíc jsem, zblblá místem výskytu, vytáhla v hlavě úplně špatnej seznam a pokusila se dotyčnou přiřadit k některýmu z jmen v něm. Samozřejmě špatně, protože to nebyla spolužačka ani z jedný ze dvou Dejvickejch základek, do kterejch jsem chodila, ale až z vysoký... což mi spolu se správnym příjmením naskočilo až po té, co mi řekla to správný křestní... takže trošku trapas :-D Ale má dva pěkný chlapečky s vcelku sympatickym pánem. A pro samý zmatení z celý situace, jsem si na ni ani nevzala kontakt... budu jí muset zkusit vyhledat on-line ;-).

Nu a pak jsme se docela dlouho motali Stromovkou k tomu ne moc vzdálenýmu vodotrysku, protože děti nadchlo, že jsou všude stromy a louky a nikde žádný auta, a měly až příliš silnou touhu lítat všude po okolí... Ovšem nakonec jsme došli nejen k němu, ale i k místu, kde měla být podle návodu schovaná schránka s heslem... A po chvíli pročesávání všech míst, které v našich očích splňovala udaný popis, jsme tu schránku šťastně našli.
Takže máme už druhý heslo, neb to první sehnali s tátou v tom Uherskym brodě, jak jsem zmiňovala v onom článku o Letnim seznamu... A našli jsme další houf oveček! :-)

 A takovouhle z toho měly děcka radost... Teda ty mý čtyři a ségřin nejstarší... ten prostřední šel za mámou zkontrolovat nejmladšího bráchu ;-)

 Jo, je to super...

 ...našli jsme je...

 ... máme je! :-)

Takže už jen jedna výprava za ovečkama nás čeká. A snad už bude k výletům poněkud přívětivější počasí, protože než jsme se docaprtali Stromovkou dolu k Výstavišti a pak dál na Strosmayerák, tak jsme měli komplet všichni dost. Ségře s klukama jsme zamávali do tramvaje a následně vyrazili ještě sehnat něco k snědku a hlavně k pití, neb obojí nám jaksi došlo. 
Nakonec jsme si v obchůdku s názvem Libeřské lahůdky koupili pět briošek. Šunkovejch jsem se v tom vedru trošku bála a o vajíčkovejch mi navíc bylo jasný, že žloutky budou úúúúplně všude, takže jsem si řekla o ty s herkulesem (i v nich bylo po jednom plátku vajíčka... takže jsem pak žloutek s podlahy ve vlaku přece jen sbírala ;-)...) a hlavně jsme vzali dva velký ledový čaje... a vyrazili s tim na vlak, že to sníme na nádraží, než nám to přijede. Ale vlak nám překvapivě přijel sotva jsme přišli, takže jsme to jedli už za jízdy dom... a všechno jsme vypili ještě ve vlaku, jak jsme v tom vedru byli vyprahlý.

Jako vždy to bylo krásné, ač značně vyčerpávající... asi jako celý mateřství ;-)

úterý 7. srpna 2018

Jak jsem malovala byt... s asistencí aneb Máme doma trezor ;-)


Tak jsme chtěli malovat loni... a taky předloni... A letos, letos to konečně vyšlo.
Celý to teda zabralo asi tak třikrát tolik času, než jsem si původně představovala... Takže vlastně nic výjimečnýho, neb mně všecko trvá zhruba třikrát tak dlouho, než kolik času tomu původně plánuju věnovat... Nějak mám na tohle prostě blbej odhad, no :-).

Takže za dobu pobytu tří starších dětí a manžela na Moravě jsem stihla společně s nejmladší zaštukovat všechny obouraný rohy a do zdí vyňoubaný díry...
Což naší princeznu, jak můžete vidět nadchlo a hladila zdi všude po bytě... byla při tom tak akční, že i na tý nejostřejší fotce je pořád hodně rozmazaná ;-)
A následně vybílit  a zamalovat všechny čmáranice a malůvky... teda všechny, až na jednu.
Pak jsme ještě vymalovaly růžově část kuchyně. A v obýváku se nám podařilo trefit stejnej odstín žlutý a přemalovat malůvky pastelkama i na žlutý zdi. Následně jsem stejně jako tu žlutou napoprvé trefila i světle modrou co jsem šest let zpátky namíchala od oka na nebe...
Ovšem s tyrkysovou na moře byl problém. VELKEJ problém... Nejdřív byla moc modrá, pak moc zelená. Druhej den jsem to přemalovala celý znova, ale bylo to sice jen o fous zelenější, než jsem chtěla, ale celý takový tmavý... a smutný...
Manžel mi sice před odjezem říkal, že si mám nechat namíchat barvu v Baumaxu, že ten odstín nemůžu trefit... jenže já v tomhle směru tak nějak umanutě věřim tomu, že to dám líp sama... 
A jak jsem s výsledkem pořád nebyla spokojená, vrhla jsem se na to, když pak kluci odjeli na tábor znovu. Nejdřív jsem tu barvu pořádně zesvětlila, přidávala modrou pak zas zelenou.. a malovala dva dny na kus zdi další a další pruhy vzorků... Až jsem nakonec koupila novou jasně modrou, neb ta v mezičase beze zbytku došlo a s tou, na který stálo že je azurová, to nějak nešlo a nešlo... a celý to namíchala od začátku... Bílá, kousek jasně modrý, přesně jako na nebe, co je v pokoji... ano, je to ona... a tentokrát, místo tý zelený bez přívlastku, trošku mátově zelený.. a najednou to bylo tam!

Tenhle ostrov jsem na zeď klukům malovala před šesti lety s třetí v břiše... Ty zvířátka jsou takový dřevěný šablonky k pomalování, a pod želvou můžete vidět, jak se tyrkysová změnila v nežádoucí zelenou. No teda na tabletu je to celý takový zašedlý.. v reálu ty barvy vypadaj veseleji :-)

Ty dřevěný šablonky k omalování, ovšem v podobě dopravních prostředků, jsem tenkrát použila i v předsíni na dveře komory, kam přišly i dřevěný háčky na oblečení pro děti.

A nad gauč jsme s holkama namalovaly loď... 
Já si k tomu začala zpívat: "Čtyři muže na palubě"..., ale holky, jak zmerčily, co mi pod rukou vzniká, hned začaly: "Hej hou! Piáti astavit ejdou!"... A mně to pak ještě pět dní znělo hlavou a zpívali jsme si to furt a zastavit to nešlo... A kdo nezná tenhle úžasnej song z pohádky Zvonilka a piráti... ten si ho určitě pustí. Podle mne je to vážně skvost... dokonce i vzdělávací... ano, ano, moje oborová deformace... ;-)


Úplně poslední pak přišla na řadu naše ložnice, kterou jsme malovali naposledy před devíti lety, když jsme se sem stěhovali. Když jsme pak před šesti měnili okna a zbytek bytu malovali nanovo, na tuhle místnost už nám nějak nezbyly síly a tak jsme tam ten vystěrkovanej šedej flek kolem okna měli až doteď.
Pro ložnici jsem se rozhodla pro kombinaci bílý a zelenkavý barvy. Ta přišla na zeď s oknem a nově taky za postel, nad kterou jsem si už před časem vysnila motiv stromu. 
Naivně jsem si představovala, že až večer uspim holky, tak motiv nakreslim, vystřihnu, nalepim a ráno to pak přetřu.
No kreslila jsem to, stříhala a lepila večery tři. Použila jsem na to samolepící tapetu a na tu tmavší jsem motivy čmárala bílym fixem.

A nakonecc šťastně došlo i na přetírání zelenkavou barvou, oproti tý u okna jsem tam ještě přikápla trošku obou zelených (hráškový a mátový), ale nezamíchala jsem je, aby to na zdi dělalo trošku barevný fleky, který mnohovrstvym přetíránim přes sebe, při kterym se barva psotupně slívala v jednolitou, působí tak zajímavě měňavě... že mne fakt baví koukat do koruny toho stromu.

A nakonec jsme spolu s třetí posloupávaly všechny lístečky a ptáčky a na zdi se zas objevil strom.

Pak jsme pověsily zpátky obrázky, který se naštěstí v mezičase nepodařilo nejmladší rozbít, ač se o to několikrát pokusila.

Co je uprostřed asi tušíte. Vpravo je Muchův Tanec, a vlevo prázdnej háček. Nicméně místo Muchova Tance a na ten prázdnej háček jsou už delší čas v plánu fotky dětí... Tak snad na to brzo konečně taky dojde.


Jo a ještě něco vám dlužim... ten trezor slibovanej už v názvu článku. 


Ano! Jak můžete vidět máme doma trezor! Zjistila jsem to někdy koncem ledna, když jsem se konečně dostala k tomu, abych starej rodinnej plánovací kalendář vyměnila za novej.
Čímžto se dostávám i k vysvětlení, kterou že to malůvku dětí jsem nezamalovala... Uznejte, že trezor schovanej za kalendářem, jsem prostě zamalovat nemohla. Tenhle pozůstatek tvůrčího génia našeho druhorozeňáka jsem prostě musela zachovat ;-)


úterý 31. července 2018

Dopis z tábora

Tak mám kluky už týden na jejich prvním táboře... Taková zvláštní směs strachu, radosti, vzrušení i nostalgie ohledně vlastních kdysi prožitejch táborů... a že jich nebylo málo... Kdysi dávno po třetí třídě jeden ještě od ROH, a pak další roky v našem holčičim oddíle, sedm let jakožto řadovej účastník a dalších sedm pak jako vedoucí. Milovala jsem to.. Byl to úžasnej kus mýho života.
Nepřeberno zážitků... z bezvadnou partou, daleko od domova, pod stanem na louce mezi lesy... koupání v potoce...
Dnes už jsem tak zpohodlněla, že když jsem před pár dny viděla fotky, které naše bývalá vedoucí po letech dala na net, úplně mi zatrnulo po jakym žebříku jsme přes ten poněkud podemletej břeh suverénně lezly do studenýho Mastníku...
Z těch táborů jsem kdysi domů psávala sáhodlouhé dopisy... psala jsem sice jen tak tři až čtyři za celej tábor, ale vždycky v tý obálce byly tak tři až čtyři oboustraně popsaný listy... A jak jsem kdysi z tábora psávala domů já, ocitla jsem se po letech na druhé straně týhletý dopisní komunikace...
Včera mi totiž přišel první dopis z tábora... na obálce stálo něco jako 2v1... To zřejmě proto, že v obálce byly hned dva dopisy, od každýho z kluků jeden.

Ten vlevo je od druhorozeňáka, co právě vyšel první třídu...a vpravo od nejstaršího, co vyšel ze třetí.
Přiznám se, že jakožto dysgrafik jsem zvyklá číst a přečíst ledasco, neb luštit vlastní zápisky z praxí a přepisovat je doma do záznamů mne v tomto směru docela dost vycvičilo,... ale tady si místy fakt nejsem jistá, co v tom dopise stojí... Pochopila jsem, že tam má tři nový kamarády (respektive dva kamarády a kamarádku) a jakžtakž rozluštila jejich jména.. ale proč se podepsal jako PhoeBe a Pherb???? Netušim :-)... Třeba mi to poví, až se koncem týdne vrátěj...
Vlastně se mi o dost líp luštil ten kreslenej od našeho malýho tvůrce, kterej se zvěčnil ve svejch novejch botách, co jsme spolu dva dny před akcí sháněli, neb ty pevný, co jsme pořizovali na jaře se mu už stihli rozpadnout. (Mimochodem, to byla hrozná akce, to shánění bot těsně před táborem. Starší potřeboval holiny, pláštěnku a tenisky a ten mladší ty pevný boty a ještě sandály, který se mu rozpadli asi tři dny předtim... Pořád tam jak blbý lítali mezi regálama... Člověk pracně donutil jednoho, že si vybral barvu bot, a než jsem vytáhla krabici s jeho velikostí, aby se je teda zkusil, tak byl pryč :-/... fakt jsem z nich rostla.. a nejlepší bylo, když se po chvíli k rozlítanejm bráchům začaly přidávat ve ztrácení i obě holčičky... se fakt divim, že po tom co v tom krámě předvedli jim u kasy ten prodavač dal ještě mlsátka.) ...Jo  a taky si všimněte, že na obrázku náš druhorozeňákvyplazuje jazyk... Jo! Ten se panečku umí vystihnout! No a zřejmě hraje jakousi míčovou hru s nějakym kamarádem... Hádám, že jestli ten jeho novej kamarád má vážně tričko s pokemónem, tak se seznámili právě díky němu... Na to se budu muset taky přeptat ;-).

Teda ale řeknu vám.. TA radost, když ten dvojdopis přišel... A dojetí... Musim si je dobře schovat ;-)


P.S.: Tak jsem den po dopsání článku narazila v předsíni na obálku od dopisů... a ne, nestojí na ní 2v1... píše se tam 1v2 :-D

sobota 28. července 2018

Švestkový koláč s mákem a drobenkou

Váháte, co odpoledne upíct na nedělní snídani? Třeba to, co jsme minulou sobotu pekly my s holkama ;-).

 Švestky a mák jsou jednou z mejch oblíbenejch kombinací... úplně mám chuť ho upíct znovu ;-)

Co budete potřebovat?
Na těsto: 
cca 250 g hladké mouky
5 lžic cukru krupice
5 lžic moučkového cukru¨
lžičku prášku do pečiva
1 vejce
cca 125 g másla

asi 14 švestek
lžíci cukru krupice
cca 100 g mletého máku

a na drobenku:
asi 5 lžic hrubé mouky
asi 5 lžic cukru krupice
a asi 50 g másla

 Promícháme mouku, oba cukry a prášek do pečiva, přidáme změklé máslo krájené na plátky jedno vejce a vypracujeme těsto (chová se jako trochu lepivější linecké).

 Mokrýma rukama ho vetřeme do formy a propícháme dno vidličkou.
Zapneme troubu na 180°C, aby se trochu předehřála.

 Koláč poklademe omytými půlkami švestek a trošku přisladíme.

 Posypeme mletým mákem.

 Z hrubé mouky, cukru a másla uděláme drobenku...

 ... a přidáme ji navrch koláče.
A pečeme v předehřáté troubě na 180°C cca třičtvrtě hodiny.

 Osobně tuhle kombinaci miluju... Ovšem děti maj občas tendence z toho preparovat šlupky ze švestek... jo to je strašně tuhý, taková šlupka z upečený švestky  ;-)...

Spousta máku... mňam!

Kus jsem s sebou vzala o nedělním odpoledni i do porodnice... jeli jsme se tam s holčičkama podívat na jejich novýho bratránka. Moje mladší sestřička totiž jako správná královna povila před týdnem už třetího prince :-).

čtvrtek 26. července 2018

Jak jsem si na netu objednala látky a čekala na jejich doručení...

Látky, to je taková moje obsese... Kupuju je i když z nich pak pořádně nestíhám šít... Ale vždycky, když nějakou kupuju, tak přesně vim, co z ní bude... I když se občas tahle moje jasná představa u některejch z nich třikrát čtyřikrát (a někdy i dost zásadně) změní, než se skutečně za rok, dva, tři... šest sedm... dostanu k tomu, abych z nich konečně něco ušila...
A protože máme malý byt a finančně bych taky rodinu zruinovat nemusela, snažím se v tomto směru držet trochu zkrátka... Čímžto jsem teď už rok žádnou látku nekoupila, ač teda nejrůznější stránky látky nabízející přes net okukuju často... a někdy je vážně těžký se udržet, člověk kolikrát až dech ztrácí nad tou nádherou, co v internetovejch prodejnách s látkama vidí... Chápete? ROK! To je docela slušná doba abstinence, no ne?... A jak začátkem prázdnin odjely tři starší děti i s manželem a babičkou na Moravu... tak se "ucho utrhlo"... A já po dvou dnech virtuálního osahávání látek nakoupila... A hned ve dvou obchodech... Krásně se to bude kombinovat dohromady ;-)


No a pak jsem čekala na balíky...
Nejdřív mi volali z Primavery, že v jedný z mnou objednanejch látek, posledním to panelu z role, je tam a tam malinkej kaz a jestli ho i tak chci, a že mi těch třicet centimetrů odečtou z ceny. Což jsem odkývala s tím, že tomu by se nejspíš měl střih i vyhnout, a že to určitě nějak vymyslim,  a že děkuju, že mi volaj...
(Já mám na tohle oproti manželovi vůbec, štěstí, z Ardeka mi kdysi taky volali, že jednu z mnou objednanejch látek nemaj, že jim má dorazit z Ameriky do měsíce další zásilka v který látka bude, a jestli chci zatím poslat část objednávky, kterou maj, a tamto později, nebo jestli to chci poslat až pak všechno dohromady, nebo jestli chci jenom to co maj teď... To jemu nikdy nevolaj, prostě ticho po pěšině, až tam tak za týden či dva, už poněkud rozezlen, volá on, co že se jako děje...)

Vzápětí přišel mejl z Bubulákovo, že mou zásilku už odeslali.
Zásilka z Bubulákovo ke mně šla ze Slovenska a vezlo mi jí PPL... A bylo to napínavý...
Dva nebo tři dny po té, co přišel zmíněný mejl, že zásilka ke mně již míří přišla v 11:45 SMS zpráva od PPL, že mi budou balík doručovat mezi  třináctou a patnáctou hodinou. V 16:44 konečně zazvonil telefon... úplně jsem po něm s dychtivostí skočila... Ale ne, řidič PPL nebyl před barákem, a vlastně ani na cestě, i když podle toho, jak mi popsal kde je, byl tak půl minuty jízdy autem od našeho domu, někde v polovině naší ulice. Říkám mu, že jsme až úplně na konci ulice na rohu s tou a tou další ulicí... a přiznám se, že jeho odpověď, že netuší, kde tu ulice toho jména je, mne docela zaskočila, stejně jako jeho zmínka, že už nás hledá skoro hodinu. Nicméně jsem mu následně barvitě popsala náš barák i další domy a jiné orientační body v těsném sousedství. Řidič odtušil, že to teda snad najde a zavěsil.
Dovytřela jsem s dítětem za zadkem (no většinou ani ne tak za zadkem, jako spíš s rukama v bublinách v tom kýblu se špinavou vodou) podlahu, do toho se vrátil manžel z Moravy... a PPLák  ani po půl hodině nikde. Tak mu volám, abych zjistila, kam aktuálně dobloudil a případně mu navrhla, že mu někam zaběhnu naproti, když už jsem teď s sebou po návratu manžela po podobnejch manévrech nemusela tahat nejmladší, ale číslo už bylo nedostupné...

Ráno e-mail z PPL... Oznámení, že se mi včera neúspěšně pokusili doručit zásilku. Po chvíli váhání, jsem jim napsala, že ano, že o tom moc dobře vím, a že se obávám, že dokud řidiče (podle všeho brigádníka) nevybaví navigací, nebo alespoň mapou, nebude mi zásilka úspěšně doručena ani zítra, ani pozítří...
O den později koukám odpoledne, (ten den už asi potřetí) na svoji zásilku na netu...a ona u ní změna, v níž se tvrdí, že mi budou zásilku doručovat dnes ve večerních hodinách...
A opravdu, večer, asi hodinu po té,. co mi švagrovci přivezli z Moravy naši třetí, zvoní telefon. V něm už podle hlasu jinej pán z PPL... ovšem zase kdesi vprostřed naší ulici... Říkám mu stejně jako tomu posledně, že jsme až na rohu s tou a tou ulicí... a ani on neví, která to je... tak mu místo složitýho popisování (poučena z předchozího nezdaru) říkám, že jsme zkrátka na severnim konci ulice... Říká, že dobře, že tam za chvíli bude... a já v rychlosti kontroluju hotovost na dobírku a obouvám holky...
Jo! Sympatickej starší vlasatej a vousatej PPLák nás našel! Bingo!
První balík doma.

Nojo, ale co ten balík z Primavery? To přece vypadalo, že už mi ho posílaj... A ono zatim furt nic. Koukám na svůj účet na jejich stránkách do historie objednávek... Píše se tam, že byla změněna... To jak mi odpočítávali těch třicet cenťáků... Jinak tam nic o tom, že by to odeslali nevidim... No co, nechám tomu pár dní a na konci týdne jim když tak napíšu...
To jsem si řekla v pondělí... (zásilka z bubulákovo dorazila v pátek).

V úterý dorazili z Moravy kluci... a že to s nima bylo hned ten první den psycho... Hlavně druhorozeňák byl rozlítanej a naprosto se nekontrolující.
Když jsme šli po obědě k doktorce pro papír kvůliva táboru, vlítnul i přes mý neustálý hlídání a napomínání pod auto, nějaký moje: "Stůj! Čekáme!"?... Nezájem... :-/
Pani naštěstí jela krokem, neb hledala místo k parkování... evidentně jela s dětma k téže doktorce, od který jsme my právě vyrazili.
V lese lítal taky jak smyslů zbavenej... tam aspoň auta nejezděj... Pak v tom, zřejmě pro zpestření fádního dne v práci zaměstnanců místního albetra, i s bráchou vesele pokračoval v obchodě, ...to už jsem jich  obou měla plný zuby a jen si nevěřícně říkala: "Půl dne jsou doma .. teprve půl dne.., a už mne z nich klepnout může..."
Před albertem vyžbluňkli láhev pití, co jsem tam koupila... neb pití připravené na cestu z domova jsem pro jejich neustálé divočárny, jimiž hrozili vzbudit manžela spícího po noční, nechala zapomenuté stát na kuchyňské lince... To že jsem si na ně vzpomněla dvakrát jaksi nestačilo... k tomu abych je strčila do tašky u kočárku mi nikdy nebylo umožněno se dostat.
Pak jsme jeli na hřiště, s tim že jim tu láhev se "sátkem" doleju z velký láhve tam... Pět minut cesty... Nekonečných pět minut, kdy všichni měli problém se všim... Nejmladší se (pouze) dožaduje, že už chce "houpat koťata", a ti zbylí tři nevydržej bez dalšího pití až na hřiště... všechno je bolí, je jim horko, nemůžou chodit, maj žízeň a určitě do tří vteřin na tu žízeň umřou... Nicméně, na lítání sem a tam maj oba kluci energie dost... zejména druhorozeňák, jak jinak. A furt se hádaj:
"Tys tu flašku promáčk!" obviňuje mladší staršího.
"Já myslel, že jí pak mám vyhodit." hájí se on.
"Prosim vás, kluci, vždyť je to jedno, no tak je trochu zmáčklá, no a?"
Dozvídám se, že to rozhodně jedno neni... evidentně jsem úplně mimo a nejsem schopná rozpoznat tragédii národních, ne-li nadnárodních či mezinárodních rozměrů.
Řvou na sebe. Snažej se rvát. Mladší vztekle řve. Starší hystericky brečí... Několikrát je od sebe rozeženu... Pak je asi deset vteřin klid...
A když se pár metrů před brankou na hřiště ohlídnu, jestli je všechno ok a ta moje smečka jde stále v pořádku po cestičce za mnou, tak vidim, že druhorozeňák flašku otevřel a šťourá do ní nádherně špinavym klackem. Naštvaně jsem mu vytrhla flašku, víčko i klacek... křikla na něj při tom něco jako "Ty tele, co do toho šťouráš tim hnusnym klackem, jak z toho teď asi budete pít..." a mezitim se na těch dvou metrech, kde se jinak rovná cestička lehce svažovala směrem k brance na hřiště, rozjel mnou puštěnej kočárek a narazil do branky. Při nárazu k dovršení všeho vypadla z pod kočáru láhev piva, co jsem koupila manželovi na večer a z hlasitým třísknutím se rozbila...
A tak jsem sbírala ty střepy a chtělo se mi brečet... a ani jsem se neměla do čeho utřít, protože jak v obchodě blbli a v  regále s vlhčenejma ubrouskama, ty co byly v akci nebyly... tak než jsem dojela k regálu s akcema, jestli nejsou tam... tak jsem úplně zapomněla, proč jsem tam jela...

Ale to jsem dost odbočila že jo? Pamatujete si, že ještě pořád čekáme na ten balík s látkama z Primavery? Tak čekáme.. čekáme...

Ve středu jsme s dětma po obědě vyrazili na autobus do Prahy, neb v Praze zase po čase pobývala, dříve pěti a teď už dokonce šestidětná kamarádka žijící ve Švýcarsku... A tak jsme jeli na další fajn zahradní setkání o němž snad něco víc napíšu někdy příště... třeba až mi z něj přijde nějaká ta slibovaná fotka ;-)...
A jak jsme tak vyrazily s dětma na autobus, koukám, že je něco ve schránce... Nejdřív jsem si řekla, že to nechám, až se budem večer vracet... ale nakonec mi to nedalo a já schránku odemkla rovnou... Naštěstí! Ve schránce totiž výzva z pošty, a to údajně opakovaná, k vyzvednutí zásilky... Ano, balík z Primavery! A dokdy, že ho mám vyzvednout, než ho pošlou zase zpět? No dodnes do šesti večer!
Takže jsem s nadáváním letěla s dětma zase nahoru pro peníze. Pak na poštu. Tam bezva fronta. Pak zas zpět, hodit to domu za dveře... A pak rychle přepočítat, kterej autobus a z který zastávky stíháme... Jo, ten poslední našlej spoj, když to vezmem až na tu poslední zastávku, tedy přesně na druhou stranu než bylo původně v plánu (bydlíme na půl cesty mezi nima) bysme ještě chytit měli... Takže "úprkem v prk!" A čekali jsme tři minuty, neb přijel s dvouminutovym zpožděnim... Jo, hezky nám Česká pošta zpestřila den... bez toho bych se jako matka čtyř dětí vážně ukousala nudou...
A to jsem si  prosím myslela, že akci PPLka z předchozího týdne už jen tak něco konkurovat nemůže...

Poučení pro příště... stejně jako je rozumné objednávat vánoční dárky nejpozději v půlce listopadu, neni vůbec od věci vyhnout se i objednávkám v letních měsících... neb s těma doručovatelema, co mi balíky od PPL i  od Český pošty vozej normálně jsem teda nikdy takovýhle "žůžo dobrodrůžo" nezažila ;-)


Ale že ty balíčky s látkama i tak stály za to...
Mrkejte ;-)

Vlevo látky z Bulukákovo, vpravo z Primavery.

Spousta úpletů a nějaký ty tyly z Bubulákova...
Budu muset zprovoznit overlock :-)

A krásnej balíček  nádhernejch látek z Primavery... 
Původně to bylo zabalený ještě krásněji... fotila jsem to až po tom, co jsem si látky nedočkavě všechny prohlídla a nejmladší navíc v mezičase rozvázala tu mašli, kterou jsem fakt tak pěkně už uvázat nezvládla ;-)

Už se těšim, až z těch látek něco vznikne... doufám, že aspoň něco vznikne už na podzim :-)

sobota 21. července 2018

První svaté přijímání a Pirátská cesta aneb náš nabitý červnový víkend

Před pěti týdny jsme měli vážně nabitý víkend... a v následujících dnech to s blížícím se koncem školního roku bylo jen o málo lepší... proto se k tomu památnému víkendu vracím až po takové době.


Náš nejstarší totiž byl v polovině června u prvního svatýho přijímání... a krásný na tom je, že to byla převážně jeho iniciativa. Kdyby to záleželo na mně, šel by až za rok, ale tím jak se po tom opakovaně ptal a ptal, nás nakonec přesvědčil, že už je asi vážně vhodnej čas, když už o to sám tak stojí.
S tím vším se ovšem pojila spousta příprav... Zejména to znamenalo ho na přípravu vozit. Naposledy v pátek, před slavnostní nedělí.
Vzhledem k tomu, že dětí k prvnímu přijímání šlo letos dvakrát až třikrát tolik co obvykle, tedy čtyřiadvacet, vytvořila se po úvodní instruktáži "cokdokdykdeajak" přede dveřma, za nimiž následně kněz zpovídal, pěkná fronta. Nejstarší se v ní ovšem dobře bavil s kamarádem, druhorozeňák, kterej vzhledem k rodinnému managementu jel na poslední přípravu rovnou z loutkovýho představení, který ten den měli ve školní družině a toužili ho vidět, s náma, okamžitě vystartoval na farní zahradu a lítal po ní jak šílenej... a já se spolu s dalšíma maminkama zabavila při výzdobě kostela...
Když jsme konečně byli hotový, našla jsem druhorozeňáka po chvíli hledání až úplně na konci zahrady, kterak se pobíhajíc po dvoumetrový zdi snažil klackem srazit ze stromu pár třešní. Následoval rychlej úprk přes obchoďák, kde jsem doufala sehnat pro nejstaršího na neděli nějaký slušný kalhoty, neb ty poslední kupovaný mu kdysi na něčí svatbu jsou aktuálně "tip ťop" druhorozeňákovi. A měli jsme štěstí, neb jsme hned kápli na jedny pěkný ve výprodeji za 130,- a měli je jen jedny a přesně správně veliký... a jak jsme jeli domu běželo mi hlavou, že je supr, že jsou tmavěmodrý, že když se mi podaří najít a spravit tu tmavěmodrou dětskou kravatu, bude to spolu s bílou košilí perfektní...
Což se mi následujícího dne skutečně podařilo, stejně jako narychlo všít holkám nový zipy do takovejch krásnejch družičkovskejch šatů, který jsme podělily jedny se zipem rozbitym a druhý bez zipu... neb kdoví jestli někdy bude příležitost, kdy by je mohly využít, takže jsem si na poslední chvíli kolem šestý večer řekla, že: "Kdy, když ne teď?" a hned po tom, co jsem došila kravatu a dokončila žloutkový řezy (recept najdete tady ;-) ) na zítřejší oslavu, se vrhla ještě na to.


A byla to sláva, i manžel vyhrabal bílou košili a kravatu... a přišli jsme i s dostatečným předstihem a nikoli pozdě jako obvykle.
Nejstarší to zvládnul pěkně, a ani moc nehysterčil, když mu několikrát po sobě zhasla svíčka (z níž v průběhu mše oloupal obrázky, jak můžete vidět na fotce výš)... a to ještě dřív, než stihli zapálit svíčky všem ostatním.
Druhorozeňák se i přes drobnosti taky choval líp než obvykle... Zato s holkama to bylo náročný... Pořád měly potřebu vylejzat z lavice a běhat v těch krásnejch šatech po červenym koberci v uličce a mávat všem okolo... tak mne tak teď nepadá, jestli to třeba neměl jako bejt nějakej nácvik do budoucna, či co... Každopádně je neustále vracet zpět, aniž by se rozkřičely na celej kostel bylo dost únavný.
Následující "mecheche" na zahradě jsme si taky užili. Druhorozeňák se navíc opět jal zkoumat její zákoutí, a já sklidila chválu za ty řezy.

A potom hurá domů na oběd, převléct se ze slavnostního, donutit druhorozeňáka, kterej na následující akci chtěl nejvíc, dopsat písanku, pak popadnout pirátský klobouky a hurá na Pirátskou cestu rozbouřeným lesem, kterou pořádalo místní volnočasové středisko.
Přiznám se, že jsem do poslední chvíle trochu váhala, jestli to po tom všem zrovna tenhle víkend ještě dáme, ale zároveň mne to samotnou moc lákalo... A jsem vážně ráda, že jsme jeli.
V lese bylo v tom vedru příjemně a celá akce byla vážně moc pěkně připravená.
Děti postupně cestou vyplňovali tajenku jejímž rozluštěním přišly na odpověď na zásadní otázku "Kdo je Černá Perla?" a taky plnily úkoly na stanovištích... Svítily si baterkou v útesech, u mořskejch panen skládaly puzzle s námořní tématikou, házely kroužky na pirátovi háky, lezly v lanoví a hrály v kostky.
A úplně na konci, asi půl hodiny po té, co jsem si uvědomila, že jsem s sebou vzala jenom pití, a že děti budou mít brzo hlad... nás čekal velkej červenej papoušek, pirát, obraz Černý Perly... a pod ním krásně vymalovaná pirátská truhla s pokladem, v níž si každý dítě vybralo jedno mlsátko a pytlíček s obrázkem piráta na lodi a s červenym papouškem, kterej byl plnej rýžovejch chlebíčků s jogurtovou polevou, který byly stylově ve tvaru kosti... a perfektně dětem posloužily jako svačina.


Potom jsme ještě zašli vycházkou na párek v rohlíku, kde jsme počtem dětí zaujali nejen prodávající paní, ale i jednoho staršího pána, kterej byl naší početnou rodinou úplně fascinovanej a hezky si s náma pokecal...
Cestou domů jsme pak v autobuse budili usínající holčičky, doma všechny umyli, zkontrolovali, že si nikdo z lesa nepřinesl žádný klíště, uložili děti a padli únavou do postelí...

Byl to velice vyčerpávající a zároveň úžasně uspokojující víkend.

A příští rok si musíme ohlídat, jestli se Pirátská cesta bude konat zas ;-)


Video z pirátské cesty najdete zde ;-)