Osminozí kamarádi - blízká setkání nepříjemného druhu

Před prázdninama jsem napsala několik článků o strachu...
O strachu ze ztráty dětí, o strachu z něčeho, co se ve skutečnosti vůbec nemůže stát, ale jako pětiletýmu dítěti vám to prostě nedochází... a taky o tom ze strašidel...
Ale je ještě jeden strach, o kterym jsem do prázdnin napsat nestihla, ač jsem to měla v plánu.
Dnes to tudíž bude taky o strachu, tentokrát takovym, kterej sice není až tak úplně absurdní z hlediska toho, co je jeho příčinou, ale kterej dělá absurdním teprve až jeho míra.

Znáte to, řeč je..., no jasně, ...o fóbiích!
A konkrétně o té snad úplně nejrozšířenejší, kterou zcela obligátně už léta trpím i já.

Už jsem se o ní i v několika článcích zmínila. Třeba v tom o pasování na školáka, v tom o našem prvňákovi, a nebo naposledy v tom o nečekaném hloubkovém úklidu... 

A právě živá diskuze, která se na facebookové stránce mýho blogu (dneska je to samej odkaz :-D ) rozběhla pod odkazem na poslední zmíněnej článek je příčinou toho, proč teď do PC ťukám svůj první článek psanej de facto na přání čtenářek...

Popravdě si nemůžu vzpomenout KDY jsem se přesně začala pavouků bát. Jestli můžu tvrdit, že je v mym případě ta fobie vážně vrozená, nebo zda jsem se k ní dopracovala naopak až časem. Nepamatuju se totiž jestli jsem se jich bála už jako malá, ale určitě jsem se jich bála v době kdy jsem chodila na základku.
Vybavuju si ale jednu bezva situaci, která by možná u zrodu tý správný arachnofobie u mne stát mohla.
Bylo to v hodině baletu, v době kdy jsem navštěvovala druhou třídu. Tenkrát se na naše tanečky přišel podívat jistej sekáč.