Prohledat tento blog

úterý 12. června 2018

Ztrácející se děti

Původně jsem tenhle článek rozepsala pod názvem "Ztracené děti".. ale to "ztrácející se" bude přesnější a výstižnější... neb moje děti se sice ztrácejí co chvíli, ale naštěstí se nikdy neztratily docela. Tedy konkrétně se mi v pětadevadesáti procentech případů vždycky ztratilo to jedno konkrétní dítě z našich čtyř.

Začala jsem ho psát po té, co jsem před časem měla takovej blbej sen... Kluci mi v něm zdrhli kamsi do metra a nejmladší běžela za nima a zmizela mi v davu... Na ruce mi visela třetí a ještě jsem něco nesla a přede mne se na eskalátory hrnuly davy lidí...
Než jsem to stihla jakkoli řešit, tak jsem se celá opocená vzbudila...
A pak jsem nemohla spát, jak se moje mysl pořád dokola snažila vyřešit tu situaci ze snu správně, tedy nějak aby to zkrátka a dobře mělo kýženej šťastnej konec... (tak jako jsem to vždycky dělala i s knihami, a filmy, jejichž konec pro mne byl nějakym způsobem traumatizující, a já ho tak prostě musela v hlavě přepsat a uzavřít líp... a tak jsem kvůli tomu třebas hodiny nespala, dokud se mi tu příliš rozjitřenou mysl nepodařilo uchlácholit nějakym tim optimističtějším koncem) A ujišťovala se, že ve snu to prostě člověk správně rychle nevyřeší, tak jako v reálu... Neběží, když by měl... Nekřičí jak na lesy, když by měl, neb by fakt byl důvod... Jen stojí a umírá hrůzou a přesvědčením, že nezmůže absolutně nic.... A že v reálu bych tu situaci zkrátka určitě nějak zvládla...
Jo, v reálu pobíhám hned a vyvolávám děti s takovou razancí (a postupně vzrůstající hysterií), obvykle druhorozeňáka, že mne slyší snad půl sídliště... Teda jaksi právě krom druhorozeňáka... Jak jinak...
Aneb:
"No kde jsi? To neslyšíš, že tě volám? Tady řvu na celý sídliště. Lidi se votáčej...."
"Já tě neslyšel," zní klasicky udivená odpověď synka, kterej na mne kouká rozšířenejma modrejma očima a tváří se TAK nevinně, že neznalýho by i přesvědčil.
Jo, ten mi dával i v tomhle směru vždycky nejvíc zabrat.
Nervy nadranc z něj... vážně...
Nevim, ale asi je přesvědčenej, že jeho životním úkolem je zkoušet, kolik toho úzkostná povaha a všema těma děsivejma zprávama o ztracenejch dětech přestrašená mysl jeho matky, tedy moje, dokáže unýst.

Asi vůbec nejvíc mne vyděsil, když mi takhle zmizel zhruba před třemi lety. Bylo mu tenkrát čtyři a půl roku a bylo to právě někdy před prázdninama. Oba kluci tudíž byli ještě školkový a třetí se čerstvě dvouletá vezla na sporťáku a razili jsme s plně naloženym kočárem, včetně tašek přivázanejch ze stran k madlu (takže manévrovací schopnosti téměř na nule), přes celý sídliště domu.
A nějakejch osm deset minut chůze od domova je takovej dlouhej hubenej komplex obchodů a druhorozeňák, že prej chce jít podloubím na tý straně, kde maj obchody vchody.
"Ne. V žádnym případě. Tam jsou schody,"  prohlásila jsem rezolutně já a vyrazila s kočárem i dětmi k zadní cestě. Načež se druhorozeňák po pěti metrech pustil kočáru a úprkem v prk se rozběhl ke straně s podloubím a vzdor mýmu volání, kam běží a ať se hned vrátí, zmizel bez jedinýho zaváhání za rohem... A tak jsem pracně otočila kočár a vydala se ho ze zbytkem stíhat.
Když jsme dojeli k začátku podloubí, byl už skoro ve třetině. Staršího jsem poslala za nim a sama sjela na uzounkej rozbitej chodníček o kus níž, vedoucí rovnoběžně s podloubím, přes kterej místy parkujou auta a jala se jima fofrem proplejtat vpřed a očima hlídala druhorozeňákovu rozčepýřenou hlavičku poskakující vesele v dál...
A pak, než jsem zhruba někde v polovině pracně s tim narvanym kočárem po rozbitý cestě objela dodávku... zmizel...
Nebyl ani vpředu, ani vzadu... nevracel se naproti bráchovi, kterej šel podloubím v jeho stopách a byl v tu chvíli jen pár kroků za mnou.
V rychlosti jsem dojela zhruba do dvou třetin toho komplexu, kde je taková úzká cestička vedoucí skrz na druhou stranu. Nebyl v ní.
Dojela jsem, vyvolávajíc jeho jméno a rozhlížejíc se se vzrůstající panikou a hysterií, až na konec a zatočila pod poslední schody, kde jsem zaparkovala kočár a nařídila nejstaršímu, kterej ty schody akorát scházel, ať dobře hlídá ségru a ani se odtud nehne.
Vyběhla jsem po straně toho komplexu na zadní cestu, volala a rozhlížela se do všech stran...
Nic.
Proběhla jsem s divoce bušícím srdcem zpátky kolem nejstaršího a kočáru se třetí, přes schody a podloubím k tý úzký cestičce a hlavou mi běželo: "Tak! A je ztracenej! Už ho nikdy neuvidim!"
Prolítla jsem tou úzkou cestičkou skrz až na zadní cestu a zase volala a rozhlížela se... snažila se zaostřit do dálky svý krátkozraký oči... Chtělo se mi brečet... i z toho, že jsem tak blbá a nenosim s sebou brejle, abych viděla trochu dál... Protírala jsem si ty slzící oči, abych viděla aspoň něco... Znovu a pořád dokola volala...
Nic...
A přesně ve chvíli, kdy jsem se zase otočila a udělala prvních pár spěšnejch kroků zpět, že zkusim proběhnout obchody, jsem zaslechla, že v dálce někdo něco volá...
A skutečně... o další dva paneláky dál, tam, kde celej ten komplex s obchůdkama začíná, a trochu stranou na louce mezi domy, na mne mávala vysoká štíhlá postava kráčející směrem ke mně... a tak jsem se jí dychtivě vydala v ústrety...
O chvíli později jsem v ní rozeznala maminku synova kamaráda ze školky, kterej, jak jsme při tý příležitosti zjistili, v tom poslednim paneláku bydlí, a zrovna na louce před ním pásli s maminkou svýho malýho králíčka, když kolem nich běžel náš druhorozeňák... A tak ho tam, běžícího samotnýho stále v dál, odchytili. Krom toho mi ta maminka říkala, něco v tom smyslu, že jí bylo divný, že běží sám, a že se ho i ptala, kde má maminku, ale nějak z něj nic nevytáhla...
No,... dobře to dopadlo... Oddychla jsem si opravdu notně... a bohužel zdaleka ne poprvý. Protože tenhle kluk je vážně notorickej ztráceč... Ale tohle bylo první takový delší ztracení se... A výčitky po zbytek dne ho tenkrát neminuly...
No vážně, nervy nadranc z něj...
Ostatní děti se ztrácej vždycky maximálně na pár vteřin, ale i to mi na pořádný vyděšení se bohatě stačí.

Vlastně teď nedávno se mi po vyhlašování soutěže o "Nejšikovnějšího prvňáčka" ztratila nejmíň na půl minuty, dost možná i na celou, ta nejmladší.
To byly taky pěkný nervy...
Oblíkala jsem tenkrát po skončení akce na střídačku holky, co chvíli urgovala oblíkání kluků, který na to, že se oblíkaj opakovaně zapomínali, a tu nejmenší jsem neustále vracela zpět, neb ta už chtěla odcházet... takže jsem mezi oblíkáním tý větší pořád pobíhala dva tři metry tam, dva tři metry zpět... Vážně na budku...
Až byli konečně kluci i ta nejmladší komplet připravený k odchodu, jen třetí a já jsme byly ještě bez bundy a kabátu... a zatímco jsem se natáhla pro bundu, tak nejmladší opět vyrazila pryč ve směru, kterym proudili odcházející lidi.
"Chytni jí a přiveď zpátky! Rychle!" nařídila jsem jednomu ze synů a v rychlosti oblíkala třetí bundu a bojovala se zipem... To už tak bejvá, že čim víc s tim spěcháte, tim hůř to jde zapnout... A oni se nevrátili...
Tak běžim za nima a nikde je nevidim... Vzápětí se zase zmateně proplejtám v protisměru zpátky... No nevidim je... Tak běžim znovu k východu, tentokrát až ke schodům.
Dole v mezipatře vidim aspoň syna a volám na něj, kde má ségru. Ten na mne nechápavě hledí.... A já v tu chvíli konečně zahlídnu na třetim schodě od shora mezi hromadou lidí naší prťavou holčičku, ke který se v tu chvíli udiveně sklání nějaká pani, zvedá jí a rozhlíží se po okolí z otázkou: "Ke komu to dítě patří?"...
Jo. Ke mně...! S poděkováním jí od ní beru a připadám si jako nejnemožnější matka roku...
Propocená až na kost se pak s nejmladší v náručí vracim k ostatním, hážu na sebe kabát, dole pak odchytávám syna... a celou cestu domu, naštěstí pro něj sotva osmiminutovou, mu kážu a kážu...


A ještě si k tématu ztrácení dětí vzpomínám, jak jsme kdysi, v době kdy byl druhorozeňák ještě v kočáře byli celá rodina na nákupu v tescu. V jednu chvíli, kdy jsem se zrovna snažila dohnat manžela, neb on je klasicky ten rychlej, co je nervní z toho, že já jsem pomalá a zdržuju a že ho z toho věčnýho postávání a mý pomalý chůze bolej nohy, jsem mezi uličkama potkala asi tak čtyřletou holčičku. Zarazila jsem se a sledovala jí pohledem zatímco mi hlavou běželo: "To dítě jde samo! Ke komu patří?!?" Holčička mezitím došla na konec uličky a s voláním: "Mami!" zašla za roh.
Načež mne z úvah o tom, že "tak snad tam tu maminku má..." z druhý strany uličky vyrušilo manželovo volání: "No kde jsi? Co tam zase stojíš?" Na moje vysvětlení, že tam šla samotná holčička jen kroutil očima.
O dva regály dál se ozvalo hlášení, že se ztratila holčička přesně popisem odpovídající, tý co jsem viděla.
"No to je vona! Přesně tu jsem viděla!"
"Prosimtě nedělej si nervy, voni jí najdou."
O další regál dál:
"Prosimtě jak dlouho na to budeš koukat? Tak už jedno z toho vyber!"
"Nejsem schopná přemejšlet. Mám v hlavě tu holčičku."
"Fajn, tak jestli to budou znova hlásit, půjdeme jí hledat."
"Dobře."
A ještě o další regál dál:
"To je vona!"
"No vidíš, už je našlá. Matka v pohodě, evidentně to má na háku, a ty si děláš nervy za ní."

A to je fakt... jakoby mi nestačilo, že se věčně bojim o děti svý, ještě si občas dělám nervy i o úplně cizí...

Žádné komentáře:

Okomentovat