Prohledat tento blog

pátek 31. května 2019

Nové záhlaví blogu... bez kočárku

Ano, po dvou letech mám nové záhlaví... Pápá mé krásné staré záhlaví s kočárkem...

Kočárek je už de facto minulostí, a tak bylo na čase rozloučit se v něm i v záhlaví blogu...
Stačí, že nám zatím stále ještě stojí u dveří...
Ale už se mu to chýlí... manžel čím dál častěji vyhrožuje, že ho odveze k popelnicím, jestli ho někomu neudám...
Bych ho teda radši viděla na něčí zahradě... třeba... můj krásnej modrej kočárek s květy...

Naposledy jsem se s ním po zhruba dvouměsíční pauze pokusila někam jet koncem března.
Dali jsme tehdy narychlo dohromady výlet s mojí sestrou a jejíma klukama, a bráchou s jeho ženou a jejich holčičkou.
Oni jeli za náma, a my je měli vyzvednout na nádraží...
A nějak se nám nedařilo...
Nic...
Absolutně...
Jako obvykle...

Když už jsem konečně naloďovala kočár, poslala jsem druhorozeňáka s klíčema do sklepa (máme ho na patře, praktické ;-)...), ať z něj vezme s sebou kopačák...
Místo kopačáku přitáhl koloběžku...
Takže všichni okamžitě a nutně potřebovali nějaký to vozítko...
"No, třeba aspoň budem rychlejší...", řekla jsem si, a vyhrabala holkám odrážedla a koloběžku pro nejstaršího...
Pak jsem zase nahrnula všechny ty věci, co jsem kvůli tomu musela ze sklepa vytahat, zpátky... a zjistila jsem, že nemám čim zamknout...
Tak jsme to zase spolu s druhorozeňákem za mýho lamentování "Kam jsi to ty chlape dal?" vytahali všechno ven,... ale klíče tam nikde na dně pod tim harampádim nebyly... ani v kočáře, ani ve dveřích... nikde...
Během toho hledání jsem volala bráchovi, že nestíháme...
A jak jsem to zase všechno skládala znovu zpátky do sklepa, najednou slyšim z opačnýho konce chodby jasnej zvuk!

středa 29. května 2019

Je čtyřmatka supermatka?... No, ani náhodou...

Dnešním článkem mám za cíl zbořit ty poslední odolávající bašty přesvědčení, že se čtyřma dětma jsem supermáma...
Já vim, pracuju na tom i tady na blogu už dlouho :-D, ale stejně občas od někoho slyšim věci jako: "Teda já tě obdivuju, jak to všechno zvládáš..."
Dřív jsem z podobnej vět na moji adresu byla dost rozpačitá,... v současnosti už se jen pobaveně uculuju... Protože vim svý...
HA...
Zvládám?
No nezvládám...!
Občas to na mne všechno padá a přerůstá mi to přes hlavu...
Jako jo, jsou i chvíle, kdy to docela klape, a já si obrazně klepu na rameno, že jsem dobrá, že tohle jsem fakt hezky zvládla...
Ale daleko víc je takovejch chvil, kdy mám sto chutí si hodit mašli, nebo se sebrat a odejít středem... někam do nenávratna...

Hodně mi pomáhá se víc soustředit nikoli na to, co se mi zrovna nedaří, ale na to, co už se mi podařilo, co všechno už jsem v minulosti přestála...
A to mi dává víru, že nakonec nějak překonám, přečkám, přežiju... a třeba i zvládnu i to, co se zrovna teď zdá nad moje síly...

Taky je dobrý si uvědomit, kolik že toho člověk reálně přes den stihl před dětmi, a kolik teď...
Vemte si, že se vypravujete ráno někam čistě sama...
A nebo vypravujete i dítě... jedno... dvě... tři...
A ony s váma navíc pořádně nespolupracujou...!
Zvlášť když jich je víc, tak to zaručeně minimálně jedno totálně zesabotuje...
Že ano...?
Jedno musí kadit dvě minuty před odchodem, jiný se neoblíká, další se v mezičase zase stihne z už oblečeného krásně svlíct...
Taky je v tu chvíli nejvíc nutný vytahovat nějaký ty hračky, pouštět televizi, jít si lehnout do postele...

neděle 12. května 2019

Konečně přes čtyřicet... už týden ;-)... aneb Zamyšlení o čase

Jo... minulou neděli jsem oslavila kulatiny.
Přímo pátýho... na květnový povstání...
Vzpomínám si, kterak mi táta v mejch asi deseti letech vyprávěl, jak byl na matrice, a tam mu ta pani nechtěla zapsat vybraný jméno do rodnýho listu... ač ho tam o pár řádků výš musela napsat tak jako tak, neb to bylo jméno po mý mamince...
Argumentovala tím, že to jméno není v kalendáři, na což jí táta odpověděl, že dobře, že v tom případě se teda budu jmenovat Květnový povstání, že to je v kalendáři zrovna v den, co jsem se narodila...
No, naštěstí měla ta pani přece jen trochu soudnosti, a tohle mi do papírů nezapsala...
Ale psalo se tehdy Knapový, a já měla to jméno oficiálně přikleplý s mirnym zpožděnim... Každopádně si vzpomínám, jak jsem během toho vyprávění při tý představě protočila oči řka: "Květnový povstání Procházková... No potěš koště!..."
A maminka mne chlácholila: "Neboj, to bysme ti říkali Květo."
A tatínek prohlásil: "To možná TY. JÁ... bych jí říkal POVSŤO!"
:-D
(A ano, dal důraz na každý to písmeno i odmlku... To on tak uměl ;-)...)
No... jako oddechla jsem si :-D
A co se ještě toho Květnovýho povstání týče, pamatujete si, jak se na něj stálo u pomníčků? Ve dvojicích vyfešákovaný pionýři?... Asi do pěti, nebo dokonce šesti let jsem byla přesvědčená, že to je na moji počest :-D

Jinak ano, do nadpisu jsem si půjčila název jisté knihy,... ale ne, nečetla jsem ji... Nějak v posledních letech celkově strašně málo čtu, takže se na ní nemohlo dostat ani zdaleka, neb už tak je ve frontě dost plno...
Tedy málo v těch posledních letech čtu knihy... Jinak vlastně čtu tak dvě hodiny denně... převážně na netu... a tak další hodinu píšu jak vzteklá ;-)

Kromě psaní teď ovšem pracuju i na něčem jinym... Poslední dva měsíce konečně tak intenzivně, jak jsem na tom měla dělat už tak před rokem...
Ale prostě to potřebovalo víc dozrát...
Tak snad už bude konečně brzy dozráno. Myslela jsem, že si to zvládnu "dát ke čtyřicátinám", navíc měl na konci dubna blog druhý narozky... A ono to pořád neni úplně hotový...

Mimochodem, letos mi přišlo i jedno papírový přání... Klasicky poštou... Taková milá rarita v dnešní době ;-)... Bylo to takový to retro přání se zajímavostma z roku, kdy se člověk narodil.
Dozvěděla jsme se, mimo jiné, že jsem stejně stará jako walkman nebo Granko.
Taky mi to přání připomnělo, že se tenkrát na jaře zavedla každoroční změna na letní čas... Což je skutečnost na kterou já už léta s oblibou svádím, proč chodím pořád pozdě a nic nestíhám... Tedy, že jsem se kvůli blbýmu letnímu času narodila až půl hodiny po obědě, místo před ním, a od tý doby nestíhám nic :-D
Nicméně je nejvyšší čas se podobnejch výmluv vzdát, nebo je aspoň postupně eliminovat... A začít s časem, kterej mi byl na týhle zemi dán, zacházet trochu líp.
Držte mi, prosím, palce, ať se ten čas naučim správně využívat, a ať to, co chystám, konečně klapne ;-)
Už to prostě musim dát...!
A spolu s tim musim dát v tomto roce spoustu dalších věcí. Hrne se teď na mne jedna výzva za druhou...

Tak mne napadá? Znáte průměrňákovi? Zejména Sue? Nezdolně optimistickou Sue, který se věčně nedaří? Její nadšené: "Tohle bude rok Sue!"
Tak tohle bude MŮJ rok! Jasný? ;-)
Ale ráda se o něj s váma podělim..., může bejt klidně i váš ;-), nemusíme se hádat jako Sue s Brickem ;-)


P.S.: A jak mi je čtyřicet už týden, a čas prostě běží... doběhlo mne dnes další výročí...
Přesně před šesti lety jsem se po dvou klucích dočkala holčičky... Nad ránem... V neděli...
Odpoledne mne pak tenkrát jedna maminka v gratulaci upozornila, že je navíc den matek...
Stejně jako dnes.
Takže krom toho, že mne dnes čeká pečení dortu (teda ta holka si na mne zase navymejšlela, co by tam ráda, to jsem sama moc zvědavá, jak to dopadne :-D...), začíná dnes navíc hlasování v anketě mamablog roku, a končí na den dětí...
Každej den můžete v každý kategorii hlasovat jednou a každý den se z došlých hlasů losuje o pěkné ceny. Loni nás bylo v kategorii lifestyle nominovanejch šedesát osm a podařilo se vám mne dostat na dvaatřicátý místo, takže těsně nad polovinu 💜. Letos je tam dokonce sedmdesát pět(!) blogů, tak jsem moc zvědavá, kam mne vy, moje čtenářky, dotlačíte tentokrát ;-).
Hlasovací formulář je na hlavní stránce úplně dole...
Za každej hlas díky... a doufám, že některá i něco vyhrajete ;-)