Prohledat tento blog

pátek 31. ledna 2020

"My jsme s tátou jedno tělo..."

To jsem tak jednou (asi tak před 22ti lety) vyprávěla kamarádce, jak se moje maminka pozastavovala nad tim, že už zase přibrala, zatímco tatínek zhubnul...
"Kam ty kila dáváš?" ptala se ho tehdy.
A tatínek povídá: "No, to ti tak tuhle koukám, co to je? Co to támhle jde?" a ukazoval při tom dramaticky kamsi do kouta na zem.
"A ono si to zpívá!?!" zvolal pak s hraným úžasem a spustil improvizovanej popěvek:
"My jsme kila z tatínka,
přivítá nás maminka."
... Kamarádka se smála, a že prý její maminka zase vždycky říkává: "My jsme s tátou jedno tělo. Táta jí, a já tloustnu."

Nedávno jsem si na tenhle náš rozhovor vzpomněla...
To bylo tak...
Manžel byl ten den neskutečně protivnej, podrážděnej a absolutně iracionální k tomu...
Po nějakejch mejch dvou opatrnejch námitkách, už byl tak neuvěřitelnej, že jsem dál radši nenamítala nic... a jenom na něj konsternovaně zírala, zatímco mi v hlavě pobaveně běželo: "Ty kráso! Kdyby byl ženská, tak bych si řekla, že má nejspíš PMS!"
No... a co myslíte?
Do večera jsem to dostala!

Tak už asi máme k tomu jednomu tělu taky našlápnuto...
Zatím z toho ovšem vycházim líp, než kamarádčina maminka... ;-)

středa 29. ledna 2020

Můj milovaný kočárek s modrými květy...

Pamatujete na moje staré záhlaví s kočárkem?
S mým krásným modrým kočárkem s květy?
Na to, jak jsem psala, že mi muž vyhrožuje, že už ho odveze k popelnicím, a já bych ho ráda viděla na něčí zahradě?...

Loňský listopad byl ve znamení loučení...
O tom prvním jsem psala v článku o babičkách...
Tohle druhé loučení je samozřejmě ve světle toho prvního, zcela zanedbatelné...
Ale taky jsem ho docela prožívala...

Když jsem tenkrát jela s holkama na babiččin pohřeb, vstoupil ve vlaku do kupé průvodčí, a jak nás viděl, spustil vesele: "Á! Vy patříte k tomu kočárku, co jsem nakládal."
A já mu taky vesele povídám: "Ne né, to jsou jiný, my jsme čerstvě bezkočárkový, zrovna jsme ho v pondělí po letech poslali dál."

Jo... už je to tak,... podařilo se mi pro náš kočárek najít nový domov...
A podle fotek, které jsem od nových majitelů na konci prosince dostala, jako takový malý pozdní vánoční dárek,  domov prakticky přesně takový, jaký jsem si pro něj vysnila...

Má skutečně domov na jedné zahradě, a spokojeně se z něj na svět tlemí roční klouček...
Brečela jsem dojetím, když jsem ty fotky viděla...
A brečím i teď, když o tom píšu...

Bylo to pro mne po těch jedenácti letech docela těžký, ho pustit dál...
Váže se k němu tolik krásnejch vzpomínek...
Ale to, že vím, že ho někdo ještě užije, mi v tom směru docela dost pomohlo... a vážně mne to těší...


Tož... sbohem, můj milovaný kočárku s modrými květy...
Užij si tu zahradu a odvoz ještě pár dětí ;-)

Na fotce je nejstarší spolu s třetí v červnu 2016... když tehdy ani ne měsíční nejmladší, vezený do Prahy a z Prahy v šátku, přivezli kočárek naproti k autobusu...


P.S.: V inzerátu jsem psala:
Vhodný pro nenáročnou maminku s romantickou duší.
Ideální jako druhý kočárek na zahradu či terasu...

Kupovaný v srpnu 2008... Odvozil čtyři děti... Na jaře 2015 dostal nové duše a pláště... (dvě z duší je třeba znovu vyměnit, pak může opět fungovat jako bezva teréňák do lesů a strání...)


...a pak ještě nějakej ten technickej popis, tim už vás nudit nebudu... ;-)

čtvrtek 23. ledna 2020

"Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"... a malé ohlédnutí za Vánoci

Dlouho jsem nepsala...
To víte, advent,... k tomu ten adventní kalendář se šablonkama na šití, co jsem si vymyslela,... do toho jsme konečně realizovali dva roky plánovanou a odsouvanou přestavbu obýváku,... a v posledních pěti dnech před Vánoci jsem nakonec přece jen i něco málo upekla...

Pak jsme si užili bezva urputnou chřipku, která se nás ne a ne pustit... 
Děti odpadávaly v přibližně dvanácti hodinovym intervalu... od rána třiadvacátýho až do Štědrýho večera...

Pro samý ošetřování jsme nakonec balili dárky až v noci ze čtyřiadvacátýho na pětadvacátýho... Nejmladší jsme uložili k sourozencům, aby jsme jí nebudili šustěnim, a muž mohl navíc v klidu smontovat kuchyňku... Když jsem pak kolem čtvrtý ráno nakoukla do dětskýho pokoje, tak nejmladší tam ležela opřená o loket... "Copak je, pročpak nespíš?" "Maminko, byl tu Ježíšek a přines kuchyňku a dálky!" ❤️

Nakonec jsme se na Štěpána přidali do party bolavejch horečnatců i my dva dospělí... 
Takže jsme měli doma bezva vánoční lazaret... a posléze i lazaret novoroční...

U nás to teda mělo nakonec průběh vůbec nejhorší, ač jsme původně odolávali tak dlouho... 
Tři dny se nám ani přes důkladnou medikaci nedařilo srazit čtyřícítky a hlavně nepolevující bolest hlavy... A já si mohla jen gratulovat, že díky rozhodnutí upíct kachnu už na Boží hod, a ne až na Štěpána, byla domácnost plná jídla, protože ty tři dny jsem horko těžko zvládala vařit čaj a ohřívat polívku...
Ještě dneska mám co dělat abych udejchala trochu rychlejší chůzi, a pořád se s mužem v noci budíme záchvatama šílenýho chrchle, mezi kterejma muž paranoidně nadává, co to zase kde co komu uteklo z laboratoře, že tohle přece neni normální chřipka... :-D
 
Holky šly do školky teprve až třináctýho, a kluci pak měli patnáctýho přezkoušení... tudíž jsme tu trochu energie, co jsme po nemoci nabrali, směřovali převážně tím směrem...
Takže se teprve poslední týden pomalu vracíme do normálu... a konečně začínám i psát a plánovat co všechno dál...

Co se ovšem vrátilo do normálu rychle, je naše ranní rutina týkající se zimního oblíkání...
Ta spočívá převážně v tom, že ta nejmladší ječí, že to či ono oblíct rozhodně nechce... A založí si ruce na prsou... a mračí se jak mrak... a to její rázný "NE!"
"Já neci ty kahoty!"
"Neci tuhe bundu!"
Ok, stížnost na tuhle bundu beru, má zip, co se občas odspodu rozevře...
Jenže na další bundu řve taky...
"Tu neci! Je mi malá!"
Přičemž je jí naopak trochu větší...
No, myslim, že ve skutečnosti se jí prostě nelíbily ty puntíky...

Ještě před bundou obvykle řve na tričko, a někdy i na mikinu...
"To mi padá!"
Ehm... tohle znamená, že je přesvědčená, že je jí to velký. Nejčastěji, že jsou jí dlouhý rukávy... a chce je vyhrnout... a spokojená je tehdy, když je má až nad loktem... a vysvětlete jí někdo prosím za mne, že vyhrnovat si rukávy nad loket je v tomhle počasí poněkud nesmyslný... zkoušela jsem jí i říct, že je to blbost, hloupost, pitomost, krávovina... že jí tak bude zima...
Už dva týdny to všelijak vysvětluju každý ráno...
Neúspěšně...

A pak je tu čepice...
Je jedno jaká...
Vždycky je s ní něco špatně...
Malá!
Velká!
Lechtá!
Štípe!
Šktí!
Padá!
Leze do očí!
Tlačí!
Leze z ní ucho!
Má zapínání!
Nemá zapínání!
Neni fijajová!

A ta co byla vzata na milost se do dvou dnů buď ztratila, a nebo jsem se ohledně ní dozvěděla, že:
"Má ut-ženou bambui, hele!"
Jo... ráno před odchodem... Neni nad správný načasování...
A jistě chápete, že jít v čepici, která má jednu ze dvou bambulí utrženou, prostě nelze.
Jako... O tom ani neuvažujte. Vážně neuvažujte...

Prostě máme v předsíni veselo prakticky každý ráno...

A to první ráno... jak jsem už byla úplně zoufalá z těch bund... jsem najednou cítila potřebu obrátit se k muži o podporu... ideálně se s nim domluvit nějak, aby mi malá nerozuměla...
A v tu chvíli jsem si vybavila jedno tátovo vyprávění, který teda i on sám musel znát jen z vyprávění...
To máte tak, jeho maminka vyrůstala v český menšině v Lipsku (už nevim v kolikátý generaci)... a jeho tatínek, můj dědeček, se tam s ní seznámil za války, coby totálně nasazanej...
Po válce pak přesídlili do Čech...
A táta jednou vzpomínal, že když nechtěli, aby jim děti (tedy on, jeho starší sestra a nejstarší brácha) rozuměly, tak mezi s sebou mluvili německy.
A tak se jednou prý maminka obrátila na tátu s německy pronesenou stížností na nejstaršího syna, kterej si za žádnou cenu nechtěl oblíct kabát... načež ten, tehdy asi čtyř nebo pětiletej, prý rozhodně pronesl: "Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"

Tak si tak říkám... že je to s těma dětma asi ve všech generacích úplně stejný ;-)

Jako... docela úlevný vědomí... ;-)