"Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"... a malé ohlédnutí za Vánoci

Dlouho jsem nepsala...
To víte, advent,... k tomu ten adventní kalendář se šablonkama na šití, co jsem si vymyslela,... do toho jsme konečně realizovali dva roky plánovanou a odsouvanou přestavbu obýváku,... a v posledních pěti dnech před Vánoci jsem nakonec přece jen i něco málo upekla...

Pak jsme si užili bezva urputnou chřipku, která se nás ne a ne pustit... 

Děti odpadávaly v přibližně dvanácti hodinovym intervalu... od rána třiadvacátýho až do Štědrýho večera...

Pro samý ošetřování jsme nakonec balili dárky až v noci ze čtyřiadvacátýho na pětadvacátýho... Nejmladší jsme uložili k sourozencům, aby jsme jí nebudili šustěnim, a muž mohl navíc v klidu smontovat kuchyňku... Když jsem pak kolem čtvrtý ráno nakoukla do dětskýho pokoje, tak nejmladší tam ležela opřená o loket... "Copak je, pročpak nespíš?" "Maminko, byl tu Ježíšek a přines kuchyňku a dálky!" ❤️

Nakonec jsme se na Štěpána přidali do party bolavejch horečnatců i my dva dospělí... 
Takže jsme měli doma bezva vánoční lazaret... a posléze i lazaret novoroční...

U nás to teda mělo nakonec průběh vůbec nejhorší, ač jsme původně odolávali tak dlouho... 

Tři dny se nám ani přes důkladnou medikaci nedařilo srazit čtyřícítky a hlavně nepolevující bolest hlavy... A já si mohla jen gratulovat, že díky rozhodnutí upíct kachnu už na Boží hod, a ne až na Štěpána, byla domácnost plná jídla, protože ty tři dny jsem horko těžko zvládala vařit čaj a ohřívat polívku...

Ještě dneska mám co dělat abych udejchala trochu rychlejší chůzi, a pořád se s mužem v noci budíme záchvatama šílenýho chrchle, mezi kterejma muž paranoidně nadává, co to zase kde co komu uteklo z laboratoře, že tohle přece neni normální chřipka... :-D

 

Holky šly do školky teprve až třináctýho, a kluci pak měli patnáctýho přezkoušení... tudíž jsme tu trochu energie, co jsme po nemoci nabrali, směřovali převážně tím směrem...
Takže se teprve poslední týden pomalu vracíme do normálu... a konečně začínám i psát a plánovat co všechno dál...

Co se ovšem vrátilo do normálu rychle, je naše ranní rutina týkající se zimního oblíkání...
Ta spočívá převážně v tom, že ta nejmladší ječí, že to či ono oblíct rozhodně nechce... A založí si ruce na prsou... a mračí se jak mrak... a to její rázný "NE!"
"Já neci ty kahoty!"
"Neci tuhe bundu!"
Ok, stížnost na tuhle bundu beru, má zip, co se občas odspodu rozevře...
Jenže na další bundu řve taky...
"Tu neci! Je mi malá!"
Přičemž je jí naopak trochu větší...
No, myslim, že ve skutečnosti se jí prostě nelíbily ty puntíky...

Ještě před bundou obvykle řve na tričko, a někdy i na mikinu...
"To mi padá!"
Ehm... tohle znamená, že je přesvědčená, že je jí to velký. Nejčastěji, že jsou jí dlouhý rukávy... a chce je vyhrnout... a spokojená je tehdy, když je má až nad loktem... a vysvětlete jí někdo prosím za mne, že vyhrnovat si rukávy nad loket je v tomhle počasí poněkud nesmyslný... zkoušela jsem jí i říct, že je to blbost, hloupost, pitomost, krávovina... že jí tak bude zima...
Už dva týdny to všelijak vysvětluju každý ráno...
Neúspěšně...

A pak je tu čepice...
Je jedno jaká...
Vždycky je s ní něco špatně...
Malá!
Velká!
Lechtá!
Štípe!
Šktí!
Padá!
Leze do očí!
Tlačí!
Leze z ní ucho!
Má zapínání!
Nemá zapínání!
Neni fijajová!

A ta co byla vzata na milost se do dvou dnů buď ztratila, a nebo jsem se ohledně ní dozvěděla, že:
"Má ut-ženou bambui, hele!"
Jo... ráno před odchodem... Neni nad správný načasování...
A jistě chápete, že jít v čepici, která má jednu ze dvou bambulí utrženou, prostě nelze.
Jako... O tom ani neuvažujte. Vážně neuvažujte...

Prostě máme v předsíni veselo prakticky každý ráno...

A to první ráno... jak jsem už byla úplně zoufalá z těch bund... jsem najednou cítila potřebu obrátit se k muži o podporu... ideálně se s nim domluvit nějak, aby mi malá nerozuměla...
A v tu chvíli jsem si vybavila jedno tátovo vyprávění, který teda i on sám musel znát jen z vyprávění...
To máte tak, jeho maminka vyrůstala v český menšině v Lipsku (už nevim v kolikátý generaci)... a jeho tatínek, můj dědeček, se tam s ní seznámil za války, coby totálně nasazanej...
Po válce pak přesídlili do Čech...
A táta jednou vzpomínal, že když nechtěli, aby jim děti (tedy on, jeho starší sestra a nejstarší brácha) rozuměly, tak mezi s sebou mluvili německy.
A tak se jednou prý maminka obrátila na tátu s německy pronesenou stížností na nejstaršího syna, kterej si za žádnou cenu nechtěl oblíct kabát... načež ten, tehdy asi čtyř nebo pětiletej, prý rozhodně pronesl: "Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"

Tak si tak říkám... že je to s těma dětma asi ve všech generacích úplně stejný ;-)

Jako... docela úlevný vědomí... ;-)