Prohledat tento blog

čtvrtek 28. června 2018

Dárečky pro učitelky

 Naše třetí šla naposledy do školky už dnes. Takže jsme spolu včera narychlo tvořily drobnou pozornost pro její učitelky.

Kromě bonboniérek, který jsme spolu v krámě potkaly už asi před měsícem, a na který jsme spolu udělaly děkovný cedulky do nichž třetí vyrazila ozdobnejma raznicema jedný učitelece noty a korunku a druhý kytičky a srdíčko (sama jim to vybírala už asi dva týdny předtím), jsme včera večer připravily takovýhle kornouty z pruhovanýho papíru, kterej mi kdysi manžel přinesl v takovym setu se stužkama z

středa 27. června 2018

Pasování na čtenáře a návštěva divadla - Mijoko a hvězda

Konečně se dostávám k tomu, abych zaznamenala události ze začátku měsíce.
Od prvního června máme totiž doma oficiálně už druhého čtenáře. Slavnostně ho na něj i s celou třídou pasovali v místní městský knihovně, stejně jako před dvěma lety jeho bráchu. Tenkrát jsem se bála, že místo tý akce budu nakonec v porodnici, ale nejmladší se ohleduplně narodila až skoro o čtyřicet hodin později, a já si tak tehdy pasování našeho nejstaršího stihla ještě užít.
Bohužel tentokrát jsem si díky asi trojímu "čuat" naší nejmladší (to prosím v průběhu půl hodiny... a ne, nečurala ani jednou...) tu slávu tak moc neužila. Aspoň že recitace dětí zaujala i ji a vydržela sedět a tleskat bráchovi a jeho spolužákům, to má totiž strašně ráda, to tleskání... a já tak měla aspoň chvilku na to se patřičně dojmout.


A sotva odcházeli už se ke mně z řady dětí náš oficiálně novopečej čtenář vrhal a s dychtivou otázkou: "Mami, hele! Půjdeme?!?" mi ukazoval, že krom knížky dostal i poukázku do divadla na

úterý 26. června 2018

Dnešní vydatná noc

... aneb maminky musej bejt kreativní ;-).
To máte tak...

Tentokrát nás obohatila o další story z těch žaludkem hýbajících naše nejmladší...
Aneb není nad to, když se kolem dvanáctý v noci konečně vypravíte do koupelny, že už je teda ale jako fakt čas se uložit ke spánku a najednou slyšíte z ložnice kašel...
Divnej kašel...
Jako FAKT DIVNEJ KAŠEL...!

pátek 22. června 2018

Strašidla a já

Když jsem minulý týden sdílela na facebookový stránce blogu článek o strachu z nemožného, napsala pod něj jedna moje kamarádka, že nejdřív myslela, že to bude o strašidlech... No, nebylo... Ale protože mne svojí poznámkou podnítila vzpomínat na to, jakých strašidel jsem se v minulosti bála, bude to o nich dnes ;-).

Strašidel jsem se bála dlouho. Respektive jsem se bála už samotný tmy, která jaksi skýtala mojí fantazii až příliš mnoho bezbřehého prostoru pro její vyplnění nejrůznějšími strašidly a příšerami. Tenhle strach se mne držel ještě na vysoký. A jednou na nějaký z přednášek o psychologii se mi dostalo moc příjemné informace...

čtvrtek 14. června 2018

O strachu z nemožného

Před pár dny jsem psala o strachu ze ztracení dětí...
Dnes to bude taky o strachu. Ovšem o strachu z něčeho, co se vůbec, ale opravdu vůbec stát nemůže. Nicméně přesto, že ta situace je absolutně nereálná, strach je reálný až až.

Už vám někdy děti vyprávěly o tom, že se bojí toho či onoho (třeba, že ho v noci přijdou sníst zombie... to opakovaně řešil náš nejstarší), a vy jste kroutili hlavou nad tím, jak na takovou blbost přišly...?
(Tedy zrovna u těch zombie, mám bohužel vcelku jasnou představu, jak na to syn přišel, že ano :-/...)
Posledně jsem ale moc hlavou nekroutila, když za mnou s čímsi podobným před nějakým časem zase děti přišly... Mám totiž v paměti, čeho jsem se takhle kdysi ve čtyřech letech bála já, a v tu chvíli jsem si na to velice živě vzpomněla...

úterý 12. června 2018

Ztrácející se děti

Původně jsem tenhle článek rozepsala pod názvem "Ztracené děti".. ale to "ztrácející se" bude přesnější a výstižnější... neb moje děti se sice ztrácejí co chvíli, ale naštěstí se nikdy neztratily docela. Tedy konkrétně se mi v pětadevadesáti procentech případů vždycky ztratilo to jedno konkrétní dítě z našich čtyř.

Začala jsem ho psát po té, co jsem před časem měla takovej blbej sen... Kluci mi v něm zdrhli kamsi do metra a nejmladší běžela za nima a zmizela mi v davu... Na ruce mi visela třetí a ještě jsem něco nesla a přede mne se na eskalátory hrnuly davy lidí...

pondělí 4. června 2018

Sešívané děti

Dnes slaví naše nejmladší druhé narozeniny... V dnešním článku ovšem nebudu vzpomínat na to, jak přišla na svět, neb na to jsem dost dopodrobna vzpomínala už v loňském článku s názvem Rok po té. V dnešním článku chci zavzpomínat na to, co se událo jen devět dní předtím.
Možná si někdo vzpomíná, na článek Obědy a koloběžky, kde jsem mimo jiné psala o tom, jak nám krásně sešili našeho nejstaršího... Jenže on jaksi bohužel není naše jediný sešívaný dítě, jak se dočtete dnes.
To bylo tak:
Tehdy jsem byla přesně 36+5, jak se zjednodušeně označuje týden a den probíhajícího těhotenství,  a byla jsem na první prohlídce v prenatální poradně místní porodnice, kde bylo všechno krásně v pořádku. Když jsem vyšla ven, zjistila jsem, že mi volal manžel