Od prvního června máme totiž doma oficiálně už druhého čtenáře. Slavnostně ho na něj i s celou třídou pasovali v místní městský knihovně, stejně jako před dvěma lety jeho bráchu. Tenkrát jsem se bála, že místo tý akce budu nakonec v porodnici, ale nejmladší se ohleduplně narodila až skoro o čtyřicet hodin později, a já si tak tehdy pasování našeho nejstaršího stihla ještě užít.
Bohužel tentokrát jsem si díky asi trojímu "čuat" naší nejmladší (to prosím v průběhu půl hodiny... a ne, nečurala ani jednou...) tu slávu tak moc neužila. Aspoň že recitace dětí zaujala i ji a vydržela sedět a tleskat bráchovi a jeho spolužákům, to má totiž strašně ráda, to tleskání... a já tak měla aspoň chvilku na to se patřičně dojmout.
A sotva odcházeli už se ke mně z řady dětí náš oficiálně novopečej čtenář vrhal a s dychtivou otázkou: "Mami, hele! Půjdeme?!?" mi ukazoval, že krom knížky dostal i poukázku do divadla na
lístek ke koupenému lístku zdarma.
"Uvidíme, uvidíme," krotila jsem jeho divoké nadšení já.
Doma jsem pak zjistila, že to je výhradně na představení už za dva dny v neděli... A protože měl jako zázrakem zrovna ten den manžel volno, šli jsme nakonec ve složení kluci a já, neb třetí skoro panicky tvrdila, že ona v žádném případě jít nechce... a tak zůstaly holky s tátou doma.
Protože jsme měli lístky rezervovaný přes net, dorazili jsme ke kase nějakejch pětatřicet minut před představením a dostalo se nám pozvání do výtvarný dílny, který divadlo pro děti pořádá.
Nejstaršímu se tvořit nechtělo a radši zaujatě zkoumal loutky a rekvizity všude kolem. Druhorozeňák si ale závěs z hvězdiček, kterej nám teď visí na lustru, udělal moc rád a ještě za něj dostal od lektorky pochvalu.
A pak už byl čas jít na představení.
K našemu překvapení jsme jako diváci seděli nahoře na upraveném jevišti přímo před kobercem pokrytým nižším stolem či pódiem, na němž se o chvíli později začal odehrávat poetický, snový příběh o malé holčičce jménem Mijoko, která jednoho dne zatoužila mít hvězdu.
Přiznám se, že já jsem byla z příběhu jako celku v závěru trošku rozpačitá, ale kluci byli nadšení a běželi prozkoumat loutky.
Co můžu na tomhle představení vyzdvihnout je nepochybně veliká kreativita, hravost a značná dávka imaginace, která nejednoho malého diváka okouzlí stejně jako ty mý dva opičáky... Mimochodem, opice je v tom příběhu taky, neb Mijoko se při své pouti za hvězdou dostane až do Afriky na soutěž květin. A taky je tam lev, kterej jí do tý Afriky odnese, hroch, kočka, zdravotní zebry a spousta dalších zvířat, třeba velbloud s funkční fontánou v hrbu, (neb to dá rozum, že velbloud "má v hrbu vodu", že jo ;-)...) jejíž způsob pohonu kluci, narozdíl ode mne, ihned odhalili a strašně je to nadchlo. Stejně jako fakt, z čeho všeho jsou jednotlivý loutky zvířat vytvořený, neb podobný blbinky, to je přesně něco pro ně.
Celou cestu domů pak rozebírali co bylo z čeho, opakovali co která zvířata dělala a říkala... a tlemili se a tlemili. Společně jsme rozebírali, co se Mijoko možná jen zdálo a od kdy do kdy to mohl být sen...
Vizuálně a emotivně to byl moc krásnej zážitek, podporující tvořivost a fantazii dětí, kterej u nás mimo jiné vyústil i v malou lekci astronomie o tom, co je hvězda, co planeta a co měsíc... a taky v hledání, jak je to s tou "vodou v hrbu" ;-)
A ještě jedna věc zejména našeho druhorozeňáka sebrala hned začátkem představení... a to sice všechno to promítání a stínohry, a všechny otáčecí plošiny, který musel s užaslejma očima navrch hlavy hned technicky řešit, jak že je to dělaný. A po představení to musel za plentou samozřejmě zkontrolovat, že to tam fakt je, přesně tak jak to odhalil.
Zkrátka to bylo podnětné po mnoha stránkách a moc jsme si tu užili :-).
Pohádku Mijoko a hvězda má od konce září 2017 ve svém repertoáru Divadlo Lampion a tady se můžete kouknout na krátkou videopozvánku na tuhle pohádku ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat