Prohledat tento blog

pondělí 4. června 2018

Sešívané děti

Dnes slaví naše nejmladší druhé narozeniny... V dnešním článku ovšem nebudu vzpomínat na to, jak přišla na svět, neb na to jsem dost dopodrobna vzpomínala už v loňském článku s názvem Rok po té. V dnešním článku chci zavzpomínat na to, co se událo jen devět dní předtím.
Možná si někdo vzpomíná, na článek Obědy a koloběžky, kde jsem mimo jiné psala o tom, jak nám krásně sešili našeho nejstaršího... Jenže on jaksi bohužel není naše jediný sešívaný dítě, jak se dočtete dnes.
To bylo tak:
Tehdy jsem byla přesně 36+5, jak se zjednodušeně označuje týden a den probíhajícího těhotenství,  a byla jsem na první prohlídce v prenatální poradně místní porodnice, kde bylo všechno krásně v pořádku. Když jsem vyšla ven, zjistila jsem, že mi volal manžel a tak mu volám zpátky, copak chtěl. A on říkal cosi v tom smyslu, že naše třetí spadla ze židle u synova pracovního stolu a že asi trefila tu dřevěnou bednu z ikey plnou lega dupla, že si trochu rozbila hlavu, že už volal svojí mamince, že ta mu prej říkala, ať mně ani radši nevolá, ať z toho ještě předčasně neporodim, a že jí to tak nějak zalepil mašličkou... a že uvidim... no...
Tak jsem dorazila busem k nám na konečnou a rovnou koukla, jak to jede zpátky k nemocnici... "Fajn, za dvacet minut, tak to je kdyžtak akorát..." a razila jsem domu.
Doma jsem zahlídla dcerku, která spokojeně pobíhala kolem s náplastěma ve vlasech, což mne uklidnilo v tom, že na otřes fakt nevypadá.
Manžel mi ještě říkal něco o tom, že jí to tam trochu zastříhnul a zalepil a já říkala: "Jo jo, já si jen umeju ruce a hned na ní mrknu," a hrnula jsem se do koupelny, kde mi menší šok způsobilo fakt velký množství notně zakrvácenejch vlhčenejch ubrousků hozenejch do umyvadla, kterejma se předtím muž snažil dcerce zastavit krvácení.
Následně jsem odchytila dcerku a zkoukla tu její ránu vzadu na hlavě. Bylo to takový široký véčko, každá z nožiček tak cenťák a půl dlouhá.
"Nóóó," protáhla jsem váhavě, "Já myslim, že jedem, že je to moc a taky dost hluboký... Sice to má vzadu ve vlasech a ne nad okem (jako na podzim brácha), ale jinak je to hodně podobný... Za dvanáct minut nám to jede, vem jí svetr, já beru průkazku (zdravotní) a razíme."
A tak jsme jeli.
Z informací u vchodu, nás dle očekávání poslali vedle na chirurgii, kde si nás asi po deseti minutách čekání volali dovnitř.
A bylo to dost hrozný.
Samozřejmě, že to bylo na šití. Dostala tři stehy. A na rozdíl od nejstaršího, kterej krásně spolupracoval, nespolupracovala dcerka od chvíle, kdy jsme vstoupili dovnitř ani co by se za nehet vešlo. Se všema se začala rvát, jak zběsilá, takže jí nakonec radši ani nepíchli umrtvovačku, že než to zabere, budou mít hotovo a ušetřilo by jí to jen dvě píchnutí. Takže jí držel manžel, dvě sestry, částečně byla svázáná i prostěradlem z lehátka, aby při šití neuhnula a neublížila si, a doktor to během čtvrt minuty bleskurychle sešil, zatímco já jí seděla za hlavou a snažila se na ní uklidňujícím hlasem mluvit, což ona ovšem přes svůj řev neslyšela.
Pak nás pro jistotu poslali ještě naproti na rentgen s tim, že je to fakt dost hluboký.
Tam se sestra ve dveřích koukla na mý velký břicho a rovnou mne vytlačila ven: "Vy si počkejte tady"
... A tak jsem poslouchala, jak za dveřma malá řve, držená tatínkem.
Každopádně, rentgeny naštěstí vypadaly v pořádku. To jsem se dozvěděla o chvíli později, kdy manžel vyšel zevnitř s řvoucí třetí v náručí, a řekl, že jí jde koupit něco dobrýho do nemocniční kantýny, ať si počkám na výsledky a dojdu pak za nima, načež si mne zavolali zpátky do těch místností, kde malou šili.
Místo doktora, kterej mezitím odešel zřejmě na oběd, tam kromě jedné ze sester, co předtím malou držely, byla mladá doktorka, která se podle všeho naopak z oběda právě vrátila.
Kromě ujištění, že rentgeny jsou v pořádku, došlo i na otázku, kdy že to čekám.
"Asi tak za dva týdny. Já jsem tu v nemocnici dneska už podruhý, jsem právě byla prvně v poradně, když mi muž volal, že malá spadla... a že prej uvidim, až přijedu.. tak jsem přijela, viděla, a zase jsme jeli na šití..."
Načež  se mi dostalo i ujištění, že jsme se určitě rozhodli dobře, že jsme přijeli, že to fakt bylo hodně hluboký... A závěrem pobaveně doktorka konstatovala, že se teď tatínek bude bát hlídat.

No, pár dní z toho byl chudák trochu přešlej... na mne ostatně šly taky mdloby, když jsem pak prala ten svetr a šaty, co měla malá na sobě v nemocnici a co byly šíleně zakrvácený, jak se jí to při tom šití a jejím řevu a rvaní se kapitálně rozkrvácelo... plný umyvadlo rudý vody... zírala jsem na to očima rozšířenýma děsem...
Každopádně jsme především přesunuli jinam tu bednu s legem, protože nám bylo jasný, že i když jí budem stokrát říkat ať na tu židli u stolu neleze, stejně to stoprocentně neošéfujeme nikdy.

A i když moc s doktorama (a vůbec cizíma lidma) naše třetí nespolupracovala už před tím... tak ano, po tomhle zážitku, to bylo ještě mnohem horší :-/...
Myslím, že kdo jste četli o její pětileté prohlídce (dole pod srdíčkem v tomhle článku), tak se její negaci po tomhle vyprávění už vůbec nedivíte...

O osm dní později se se mnou rvala u dětský mudry, kde jí vyndaly stehy... a ještě o čtrnáct hodin později už měla sestřičku.
Dny nabité zážitky to s dětma jsou ;-)...
Vždycky, když někde slyšim, nebo čtu, jak nějak borec praktikující adrenalínový sporty a podobný srandy říká, jak miluje adrenalin, tak mu sama pro sebe s pobavenym úsměškem polohlasem doporučuju: "Si pořiď děti, blbečku..." :-D


Žádné komentáře:

Okomentovat