Prohledat tento blog

čtvrtek 28. února 2019

Malá óda na jarní počasí koncem února

Tak nám letos to jaro přišlo nějak brzy...
Nevím, jak kde, ale u nás loni první pořádnej sníh napadl až v polovině března, takže se přiznám, že mne ten letošní rychlej vývoj poněkud zaskočil. Jarní bundy uklizený kdesi v hlubinách a na zimní už je odpoledne horko...
Aspoň tedy podle mne.
Děti na to maj názor dosti různorodej. Krásně se to projevilo včera...

Vyrazily jsme odpoledne s nejmladší do školy pro kluky a do školky pro třetí prvně bez bund. Ona jen v mikině a já ve svetru.
Kluci vylezli ze školy každej jinak.
Ten starší v bundě, s šálou a v teplý čepici. Na moje návrhy, jestli si tu bundu nechce sundat, že je dost teplo, aby se nepřehřál, reagoval prohlášenim, že je mu zima.
Druhorozenej naopak vylezl jen v mikině, a když jsme čekali na autobus, sundal si na zastávce i tu.
"Máš pod tim trikem něco?" nezdál se mi tak lehkej outfit přece jen zcela adekvátní.
"Jo!" ukázal mi.
"Hm, holej pupík, super."

Když pak na nás kluci čekali na zahradě školky vyhrnul si ještě kalhoty nad kolena a nadšeně mi v ústrety halekal, že má kraťasy, zatímco nejstarší zimomřivě zůstával nabalen v bundě i v kulichu a šálou přes pusu.
Oblíkání se třetí bylo nekonečně únavný... Trvala na teplý čepici, ne tu lehkou cos mi přinesla, nechci, mámo... A taky na teplý bundě... šále... Prostě na všem.
A venku, zatímco, se druhorozeňák chlubil svejma "kraťasama", si navlíkla i rukavice...

A tak jsme šli domu, každej evidentně oblečenej na úplně jiný roční období a já se musela smát... ;-)

neděle 24. února 2019

První rok facebookové stránky blogu

Tak jsem si říkala, že teď někdy to bude rok, co jsem založila facebookovou stránku blogu... A ejhle! Ono to byl rok už sedmého února :-)

Tak jsem si usmyslela, že ten první rok tady na blogu oslavim tim, že hezky sesumíruju statusy, který se za ten rok na oné facebookové stránce objevily, a které tudíž ty z vás, kdo mne sledujete pouze na blogu, minuly... a kterým navíc tak trošku hrozí, že tam zapadnou, (což by u některejch z nich vážně byla škoda ;-)...) zatímco tady budou k dohledání snáz ;-).


Tady jsou ;-):

18. února 2018
Kdyby někdo nechápal, proč se mořská voda nedá pít, tak ho náš druhorozenej poučí, že přece proto, že do ní čůraj piráti.


13. března 2018
To takhle meju před večeří nádobí a najednou přikráčí do kuchyně druhorozenej a povídá: "Mami, já nemůfu jíft tu čefnekovou pomafánku."
"To neni česneková pomazánka," odvětim, aniž bych zvedla oči od dřezu, "to je česnekový máslo, to přijde do bagetek a rozpíct."
"Achá.. Ale mami, já nemůfu jíft to čefnekový máflo."
A já konečně vzhlédnu od dřezu a otočim se po něm, proč že to tak blbě mluví...
A ten kozel střelenej se na mne tlemí hubou plnou upířích zubů! 



5. dubna 2018
Vzpomínáte si, jak v jednom díle Přátel kohosi v nedobrym vypakujou, a Monika mu dá s sebou pekáč (snad) lasagní a říká mu, ať si to ohřeje (asi) na 370 stupňů celsiusovejch?... 
Dnes jsem si na to vzpomněla, když jsem zachraňovala z trouby pálící se maso a zjistila, že někdo nastavil teplotu na 250 stupňů... 
Jo, není nad to, když s vámi v domácnosti hospodaří přičinlivý batole.


20. dubna 2018

úterý 19. února 2019

Moje automobilové historky aneb Proč nejsem taximáma

Možná znáte matky řidičky, co od rána seděj za volantem, rozvážej děti do škol, školek, kroužků... Jezděj s miminama v autosedačkách na nákupy, a já nevim kde všude... A celkově si v počtu naježděnejch hodin denně, příliš nezadaj s taxi službou...
No, tak k těm já nepatřim...
Možná by se mohlo zdát, že zvlášť s tolika dětma, by přece bylo jednodušší pořídit si vlastní auto, v našem případě ovšem poněkud větší a tudíž i dražší auto, a prostě děti vozit... Rychlejší by to tedy bylo každopádně... Ale já prostě fakt radši jezdim tim autobusem. I když je to občas o nervy...

Mimochodem, zrovna v minulym týdnu v šatně školy zaznělo, že s autem bych to měla jednoduší.
"Máma neřídí..." říkal takovym tim pubertálně unavenym tónem, naznačujícím, že všichni okolo jsou přinejmenšim natvrdlý, ne-li totálně blbý, náš druhorozeňák.
"To by se naučila," bylo mu namítnuto v odpověď.
"Vona se bojí."

A měl naprostou pravdu. Já se totiž zkrátka řídit bojim.
Bála jsem se i kdysi bez dětí... A s tou mojí věčně řvoucí partou za zády bych se bála dvojnásob...
Už jen ta představa mi stačí...
Obzvlášť s tou mojí poruchou pozornosti, kterou já osobně popisuju jako "zabíhavé myšlení" by to totiž mohla být třaskavě nebezpečná situace.

Aby bylo jasno, já kdysi řídila... krátce... A i za tu krátkou dobu jsem stihla nasbírat řádku povedenejch historek, mezi nimiž figuruje i jedna bouračka... Příčina...? "...Přestala věnovat pozornost řízení..."
To bylo celý tak...

čtvrtek 7. února 2019

Epos o kojení

Dnes se chci ohlédnout za jistou svoji dlouhou životní etapou, kterou jsem ukončila teprve před necelými pěti měsíci. Jo, kojení.
Konkrétně se v tomhle článku dočtete například o tom, co jsem se o kojení dozvěděla na střední, jak se mne tchýně na kojení ptala, jak jsem na umělý mlíka týden před porodem v krámě koukala, jak jsem čuměla v porodnici na Oskárkovu maminku, jak to bolelo, jak to vlastně docela šlo, jak jsem se styděla, jak jsem záněty koncem prvního a začátkem čtvrtýho kojení měla, jak a  kdy jsem koho odstavila, jak jsem se už nestyděla... a jak mi z prsou nic nezbylo ;-)

O tom, jak by to mělo ohledně kojení být, jsem měla "jasno" od čtvrťáku na střední.
Tehdy jsme jakožto rodinná škola pod jednou střechou se zdrávkou vyfasovali, po vnitřním lékařství ve druháku a spoustě děsivejch historek z chirurgie ve třeťáku, pediatrii.
Ta nám jakožto holčičí třídě šla do hlav o poznání líp, než předchozí chirurgie... Já osobně jsem najednou místo trojky měla rovnou jedničku... Ale trvale mi toho v hlavě moc nezůstalo ani z ní. O tom, že praxí se toho člověk naučí víc a trvaleji, výmluvně svědčí i fakt, že když měl náš druhorozenej v únoru 2011 v necelejch dvou měsících svojí první laryngitidu, tak jsem vůbec netušila, která bije... A ejhle asi o rok či dva později se mi dostaly do rukou starý sešity ze střední, a z pediatrie na mne vypadla moje tehdejší písemka, z jara 1998, kde jsem o laryngitidě věděla první poslední... Hodnoceno za jedna... A vzápětí úspěšně zapomenuto.
Nicméně něco málo mi z výkladů vyučující pediatričky v paměti přece jen utkvělo trvaleji. Mezi tím i informace o kojení. A to sice, že se kojí první půl rok bez příkrmů a pak s příkrmama do dvou let. Nazdar. Tečka.
A tak jsem byla přesvědčená, že takhle to prostě zcela samozřejmě je... a víc to nijak neřešila.

Až tchýně mne asi tak dva tři týdny před porodem zaskočila, když se mne zeptala, jestli budu dítě kojit.
Vůbec jsem tu otázku nechápala, protože mne do tý chvíle absolutně nenapadlo, že by bylo možné byť jen uvažovat o čemkoli jiném, takže jsem jen zmateně odpovídala, že: "No... Jo..."
A ona se ptala dál, jestli vim, co je ohledně toho kojení nejdůležitější.
A já na to s prudce inteligentnim výrazem, že: "E... ne..."
Načež jsem se dozvěděla že: "CHTÍT kojit."
Asi bych měla doplnit, že tchýně je dětská sestra, a asi rok předtím začala dělat na novorozeneckym a měla za sebou celkem čerstvě kurz pro laktační poradkyně ;-)

Po tomhle rozhovoru jsem malinko znejistěla a snažila si o věci zjistit něco víc...
A pak, asi týden před porodem, jsem v krámě zašla i do uličky, v který jsem do tý doby nikdy nebyla... do tý plný plen a taky sušenejch mlík, s tim, že bych možná nějaký měla pro jistotu vzít, kdyby to kojení náhodou nešlo.
Při pohledu na ceny jsem zalapala po dechu a prudce zase vycouvala s hláškou, která ze mne spontánně, zcela nekontrolovaně, a poměrně nahlas vypadla: "No ty vole! Tak to tuplem doufám, že to kojení pude!"

úterý 5. února 2019

Zase jedno bezva ráno... a vysvědčení k tomu...

 To tak máte v bytě jak po výbuchu (ještě o trochu víc, než obvykle, ale celkově uznávám, že vlastně nic výjimečnýho ;-)...), načež vám večer manžel oznámí, že zítra, hned ráno, dorazí jeho maminka...

A tak ráno, krom obligátní přípravy svačin a snídaně, nalijete aspoň do záchoda nějakou tu dezinfekci, umejete umyvadlo od zbytků pasty a přeleštíte to zmatlaný zrcadlo nad nim...
Což je teda práce ve stylu "Sysifos hadra", protože už o tři dny později, se v něm opět nevidíte... Některýmu ze starších dětí se podle všeho podařilo plivnout pastu fakt vysoko, částečně to rozmatlat rukama a následně se to buď ono, nebo jiný dítě pokusilo umýt s pomocí stříkací pistole... Aspoň tak nějak k tomu, jak to zrcadlo vypadalo, mohlo podle mýho odhadu dojít. Ale to odbočuju, jako obvykle...

Po té, co vzbudíte děti a naženete je k oblíkání a o chvíli později i ke stolu, si k obvyklé ranní rutině přidáte ještě hledání desek na vysvědčení, neb si v sedm ráno děti vzpomenou, že ty, co maj na velký sešity jim nestačej...
Respektive ten druhorozenej si vzpomene. Ten nejstarší na to jednoduše peče dál i po lehce hysterickym výstupu "Mami já potřebuju!" toho mladšího.
Zato ovšem ten starší přijde o nějakejch deset minut později, takže těsně před odchodem, s tím, že už tři dny nemá čip na oběd, a div se nerozbrečí, že dneska už žádnej oběd nedostane...
Výsledkem následné pátrací rychloakce je jednak jeho značně uklizenější a odlehčenější aktovka a hlavně zjištění, že čip si spokojeně hoví v kapse jeho bundy.

A mezi všim tim veselym mumrajem, kdy v rychlosti obíráte z dětský židličky zapadlý nudle ze včerejšího oběda, se navíc slyšíte říkat věci jako: "Kdy že si blil?... Kam?... Na ubrus??? No výborný!... A co si blil? Vždyť si ten jogurt ještě ani neotevřel?... Jo, tys nejdřív sežral ty vitamíny... HM."
A v předsíni pak pro změnu žasnete: "Ty máš zase díru v tričku!? Dyť jsem ti schválně dala na dnešek nový! Kdy´s to stihnul rozkousat???"
"Né. Já tam strčil prst a najednou tam byla díra..."
A to už se jen hystericky smějete, protože co už taky jinýho... ;-)

Když konečně vyrazej kluci s tátou do školy, jdete ještě rychle doobléct třetí do školky a konečně taky sebe...
Mezitim dorazí babička, a vy jí tam zanecháváte samotnou s tou nejmladší a s instrukcí: "Bacha na ten ubrus. Je poblitej... Já ho pak vyměnim."
Takže vaši reputaci "skvělé hospodyňky" ta hromada nesloženýho prádla zabírající třetinu gauče, a dřez plnej nádobí, už vážně jenom jemně dokreslí...


Ale vysvědčení donesli kluci pěkný...
Tohle je toho mladšího...
Na to, že je línej číst a neodevzdává na výtvarce obrázky... zřejmě asi cítí s učitelkou výtvarnou neshodu, soudě z historky o "hnusný dýni"  a "celomodrym ptáku"...
Jo, dobrý.

A tohle je zas toho staršího...
Na to, že po něm nejdou přečíst odpovědi v písemkách a jednu písemku z matiky nepsal vůbec, protože byl moc unavenej :-/ Stejně jako na některejch z hodin tělocviku...
Jo, taky dobrý ;-)

A ano, anglinu maj oba za jedna... tu, hlavně díky sledování zahraničních videí a hraní her v angličtině, už možná uměj líp jak já... Ne že by umět anglicky líp jak já, bylo něco extra těžkýho ;-)