Moje automobilové historky aneb Proč nejsem taximáma

Možná znáte matky řidičky, co od rána seděj za volantem, rozvážej děti do škol, školek, kroužků... Jezděj s miminama v autosedačkách na nákupy, a já nevim kde všude... A celkově si v počtu naježděnejch hodin denně, příliš nezadaj s taxi službou...
No, tak k těm já nepatřim...
Možná by se mohlo zdát, že zvlášť s tolika dětma, by přece bylo jednodušší pořídit si vlastní auto, v našem případě ovšem poněkud větší a tudíž i dražší auto, a prostě děti vozit... Rychlejší by to tedy bylo každopádně... Ale já prostě fakt radši jezdim tim autobusem. I když je to občas o nervy...

Mimochodem, zrovna v minulym týdnu v šatně školy zaznělo, že s autem bych to měla jednoduší.
"Máma neřídí..." říkal takovym tim pubertálně unavenym tónem, naznačujícím, že všichni okolo jsou přinejmenšim natvrdlý, ne-li totálně blbý, náš druhorozeňák.
"To by se naučila," bylo mu namítnuto v odpověď.
"Vona se bojí."

A měl naprostou pravdu. Já se totiž zkrátka řídit bojim.
Bála jsem se i kdysi bez dětí... A s tou mojí věčně řvoucí partou za zády bych se bála dvojnásob...
Už jen ta představa mi stačí...
Obzvlášť s tou mojí poruchou pozornosti, kterou já osobně popisuju jako "zabíhavé myšlení" by to totiž mohla být třaskavě nebezpečná situace.

Aby bylo jasno, já kdysi řídila... krátce... A i za tu krátkou dobu jsem stihla nasbírat řádku povedenejch historek, mezi nimiž figuruje i jedna bouračka... Příčina...? "...Přestala věnovat pozornost řízení..."
To bylo celý tak...
💗


Řidičák jsem si dělala na podzim 2003 na Letný...
Hned vedle oné autoškoly, přímo v tom samym baráku, vtipně sídlila pohřební služba... Můj instruktor na to rád upozorňoval, a často ze sedadla spolujezdce říkával věci jako: "Bože! Pěstuju si vlastní smrt..."
Jindy zase zahlídnul můj pohled typu "jé to je krásný auto" věnovanej teréňáku se "žbrdlenim" (neboli, jak taky říkával můj táta, "s lešenim na porážení krav") a hned hlásil: "To se ti líbí co? No, v tom bys byla celkem bezpečná... Ale ti okolo ne!"

Asi týden či dva před Vánoci jsem pak dělala zkoušky...
Copak teoretický, ty byly v pohodě, to jsem poslední měsíc drtila zkušební testy jeden za druhym, snažila se vždycky trumfnout předchozí čas, a když jsem tu a tam udělala v některym chybu, tak jsem i z tý jedný byla špatná, jaktože mi to uteklo.
Ale s tou praxí to bylo slabší... aneb: "No, máme snad i jiný rychlosti, než jedničku a dvojku."
To se prosím nechal slyšet zkoušející komisař.
A při technický otázce na ABS jsem tak perlila, až konsternovaně prohlásil: "Já se z vás asi taky rozskáču."
Ta druhá slečna, co tehdy jela se mnou, si ovšem nevedla o moc líp, a tak ta moje neschopnost zas až tak nevynikla, a komisař nakonec povídal: "No, tak když budou ty Vánoce, tak ať na mne pod stromečkem nevzpomínáte ve zlym."

A tak jsem měla řidičák.

Ovšem řídit jsem začala až v létě, poté, co nám náš táta koupil ještě jednu ojetější Ladu, než měl sám, na ty naše první jízdní pokusy... neb jsme si v tom roce dělali řidičák všichni čtyři sourozenci.

Ti tři mladší pak první tři týdny prázdnin odjeli na tábor, zatímco já už druhým rokem v oddíle nevedla, a tak jsem v začátku léta měla auto jen pro sebe, a tu a tam s ním někam po Praze vyjela...
Často jsem se divila, že mi to řve při startu, když jsem se rozjížděla se zataženou ručkou, potila jsem se ve snaze zaparkovat k chodníku bokem, a ještě víc, když jsem se vrátila z nákupu a pět cenťáků před čumákem mýho auta najednou stálo jiný, a já pak čtvrt hodiny vyjížděla popojížděním deset cenťáků dozadu, deset zpět, než jsem se z toho místa postupně "vykývala" ven.

Taky bylo moc fajn, když jsem se autem jednou dovezla do kostela a během žalmu jsem najednou začala uvažovat nad tím že: "Ty jo, zamkla já to auto? Chm... No... Čéče, já si vůbec nevybavuju, že bych ho zamykala... Hm..."
A pak jsem to radši v tichosti vyběhla pro jistotu zkontrolovat...
No bylo odemčený! Jak jinak...

Jindy jsem zas jela a jela... a najednou koukám, že jedu křižovatkou sama, že ty auta, co jely vedle mne, už najednou vedle mne nejedou... že už teda asi padla červená... Tak jsem v tom autě dodatečně málem omdlela...

A jednou jsem začala v T křižovatce najíždět kamsi, kam jsem v zápětí zjistila, že tam nechci... Tak jsem zastavila, zařadila zpátečku, půl metru couvla, a za mnou auto, co chtělo projet po tý hlavnější cestě...
Tak jsem zastavila, zařadila jedničku, chcíplo mi to... Tak chvíli startuju, popojedu, auto odjede, zařadim zpátečku, chcípne mi to, chvilku startuju, popojedu, zase je tam auto, znova řadim jedničku, zase mi to chcípne, zas chvíli startuju, popojedu, auto projede, zařadim zpátečku, chcípne mi to, startuju, couvnu, auta přijížděj z obou stran, zastavuju, zařadim jedničku, chcípne mi to, startuju, nestartuje to, nestartuje to, nestartuje to, zprava stojej už dvě auta a zleva nejmíň čtyři...
(Mimochodem, pokud jste se v tom všem řazení, startování a chcípání ztratili, je to zcela v pořádku. Já se tehdy taky cítila absolutně ztracená ;-)...)
Občas se nějaký z aut odhodlá mne opatrně objet, a já se peru s pákama uhýbám dopředu, dozadu a mezitim mi to vždycky při každym přeřazení chcípne...
Zprava mě v tom prvnim vyššim autě, nějaký dodávce, sledujou dva mladší chlapi a evidentně se moc dobře bavěj, neb maj ze shora dobrej výhled na to, jak bojuju a bojuju, a jak neskutečně mi to nejde...
V jednu chvíli si říkám, že snad radši vystoupim a půjdu je poprosit, jestli by mi to auto nehodili někam na stranu, že zkusim počkat, až všichni odjedou a bude tu klid... Ale pak se zabejčim, že to přece MUSIM zvládnout... a po dalších dvou chípnutích a nastartováních konečně odjíždim do pryč...

Ale to všechno je jen "přípověď", ty nejlepší historky teprve přijdou...


Někdy v druhém prázdninovém týdnu jsem se vydala na pečlivě plánovanej přepad tábora. Od ségry jsem zjistila, že v rámci táborovky "cestování časem", dojedou tou dobou do starověkýho egypta, a z pet lahví a papírovýho mišmaše z novin a lepidla a toaleťáku si vyrobila dvě mumie... Krom toho jsem ušila oddílu oddílovou vlajku s pavoukem... což bylo pro mne jakožto arachnofobika hodně adrenalínový šití... O čemž jsem se už zmiňovala na podzim, v tom článku o osminohejch kamarádech.
Pak jsem to všechno naložila do auta a vyjela směr Sedlčany a ještě kousek dál.
Cesta tam proběhla celkem dobře, až na dva starty do kopce se zataženou ručkou, a taky tu bouřku, která mne chytla v kopci za Štěchovicema, kdy se najednou z ničehož nic úplně setmělo a vody mi přes přední sklo teklo tolik, že jsem ani přes zběsile kmitající stěrače skoro nic neviděla... Jela jsem krokem, nakloněná vpřed a oči rozšířený ve snaze vidět aspoň něco... Několik aut mne předjelo a jedno na mne i zezadu troubilo a já mu sama pro sebe sdělovala: "Si jeď kam chceš, já rychlejc nejedu, já nic nevidim."
Potom jsem ještě při točení se kolem cílový vesnice trošku zapadla při otáčení na úzký cestě do příkopu a chvíli tam hrabala kolama, až to zařvalo, konečně zabralo a já se vyhoupla zpět na cestu...

Horší ovšem byla cesta zpátky. Vyjela jsem někdy po čtvrtý hodině, abych měla jistotu, že svym hlemýždím tempem budu do osmý doma (navíc měli dávat večer Vinetoua ;-)...).
A jak jsem tak jela svítilo mi do očí slunce a tak jsem sklopila tu clonu...
Potom jsem ovšem zahnula na sever a o vesnici či dvě později jsem nabyla dojmu, že už mi tam ta clona zbytečně překáží ve výhledu a chtěla jí zvednout...
Jenže ona se ulomila a spadla na mne...
Chvilku jsme se spolu praly, než jsem ji odhodila stranou na sedadlo spolujezdce a jela dál.
Projela další vesnicí, a začala se ze čtyřícítky trochu víc rozjíždět. A přitom se koukla do zpětnýho zrcátka a zjistila, že v něm vidim velký kulový, že mi s nim asi pohnula ta clona, když jsme se s spolu chvíli předtím praly.
Tak jsem si to zrcátko hezky srovnala... a jak jsem byla zvyklá na určitou sekvenci pohybů už od autoškoly, tedy že po rovnání toho velkýho zpětnýho zrcátka se následně rovná vnější zpětný zrcátko po levici, jsem začala automaticky rovnat i to...
V tu chvíli jsem ovšem vybočila kousek doprava...
Nebylo to rozhodně víc jak půl metru, dost možná to nebylo ani třicet čísel... jenže já se tak bála protijedoucích aut, že už tak jsem jela jednim kolem skoro po trávě...
A tak to malý vybočení jaksi stačilo...
Ozvala se rána!
Věci ze sedadla spolujezdce (kabelka, košík, co jsem u holek na táboře upletla a ta placka proti slunci) popadaly dopředu a zároveň se nárazem otevřel takovej ten foch, co je před spolujezdcem...
A já strnula...: "Co to bylo?!? Já něco vzala! To bych asi měla zastavit..." běželo mi hlavou.
Pak jsem zvolna zajela ke kraji a zastavila.
Opatrně jsem vystoupila, a šla se podívat zepředu na auto.
Blatník u krajnice byl zmačkanej a světlo vysklený.
Zírala jsem na to v nevěřícím úžasu s pusou dokořán.
"Ty vole! O co jsem to vzala?..." říkala jsem si, a šla se jako v transu podívat zpět...
A tam, na zemi, šikmo přes cestu, ležel dřevěnej sloup.
Když jsem stočila pohled k místům, kde původně stál, viděla jsem, že ta betonová výstuž je na maděru a koukaj z ní ty zpevňující kovový dráty, což byl pohled kterej mi moc nepřidal, takže jsem tomu výjevu věnovala fakt jen vteřinku a zaměřila se zpátky na sloup ležící na silnici...
"Ten tady nemůže takhle zůstat!" bylo mi jasný, že taková překážka na silnici, nebude nic dvakrát bezpečnýho... a tak jsem se ho pokusila zvednout...
Zcela bez úspěchu. Neměla jsem šanci s nim hnout ani o píď... Do toho jsem slyšela, že za mnou, ze směru z nějž jsem přijela, jede nějaký další auto.
A tak jsem překročila ten sloup a mávajíc rukama nad hlavou jsem šla vstříc přijíždějícímu autu, a cítila se v tu chvíli tak strašně provinile a hloupě... jako fakt málokdy...
Auta ze zatáčky vyjely hned dvě.
V prvním jel pár ve věku mejch rodičů a v tom dalšim chlap věkově někde napůl cesty mezi mnou a tím párem.
Ptali se, co se děje, a já jim skutečně jak v transu odpovídala něco o tom, že jsem srazila sloup, že leží přes cestu...
Chlapi k němu nakráčeli, společně ho popadli a hodili vedle silnice do příkopu...
Pak se šli podívat, jak dopadlo moje auto, zatímco paní se mne starostlivě vyptávala, jestli jsem v pořádku... Asi jsem vypadala fakt hodně vytřeštěně, protože moje trošku zmatený "Jo," jí evidentně úplně nepřesvědčilo a pořád si mne prohlížela s obavama o mý zdraví v očích.
Chlapi se mezitím pokoušeli dostat pod kapotu, aby zjistili, co že mi to vytejká vpředu pod auto.
Což moc nešlo...
Tak jsem volala tátovi...
"Ahoj, tati, prosimtě, kapota se otvírá timhletim tady..? Jo. Hm, tak to se snažíme správně, se to tam někde kouslo... Víš táto, já bourala..."
Vyptal se mne, jestli jsem v pořádku, a kdeže jsem, a že jede za mnou... Z Kokořínska pár kiláků pod Sedlčany.
Chlapi mezitim došli k závěru, že ta louže tvořící se pod čumákem mýho auta bude asi chladící kapalina a zavolali mi policajty... Paní se ještě jednou ujišťovala, že jsem fakt v pořádku a pak všichni odjeli a já vytáhla z kufru oranžovej trojúhelník a vzorně odkrokovala podle našprtanejch příruček správnou vzdálenost k jeho umístění. Pak jsem vylezla na kopeček nad silnicí, kde jsem se usadila a schlíple čekala na policajty.

Přijeli asi po čtvrt hodině. Dávali mi dýchnout. Měřili si červenym kolečkem na tyči nějaký vzdálenosti. Různě se vyptávali, třeba jestli mám představu za kolik je škoda na autě, což jsem fakt netušila, ale řekla jsem jim, že za mnou jede táta, a že ten dělá v autodružstvu, že ten by to měl vědět... Pak mi vypsali pokutovej bloček na pět stovek... A nakonec mne schovali u sebe v autě a nastartovali motor a zapnuli topení, páč jsem se začala strašně třást... Ale zimou to asi bylo jen z části.
A jak jsme tak čekali, možná i hodinu, na mýho tátu, tak vedli samý lepší řeči.
Padali věty jako: "Tak jste ten řidičák pokřtila." a "Že je ten beton takhle na maděru, to už snad někdo načal."
Následně jsem se dozvěděla, že mám  na tohle dobrý auto, že tyhle starý Lady jsou jako tank, že kdybych měla něco novějšího, tak je to klidně na odpis.
Přidali historku o tom, že minulej týden měli taky výjezd k takovýmuhle autu, že v jedný z vesnic u Sedlčan (řekli který, a já přesně věděla i o který mluvěj, neb jsem jen kousek nad Sedlčany jezdila třináct let na tábory, ale dnes už si nevybavim, kterou z nich jmenovali), a že si tam nějakej děda spletl jedničku se zpátečkou... že úplně zbořil zděnej plot, ale auto mělo jen pár škrábanců.
A moc dobrej byl i jejich rozhovor:
"Člověče, to mi řekni, proč ty sloupy dávaj takhle blízko krajnice."
"To víš, aby bylo víc mrtvejch. Nějak ty statistiky plnit musej."

Pak konečně dorazil táta, obhlídnul to, a nahlas se s policajtama dělil o svůj výčet škody, na kterou se ho hned ptali: "Tak to máme blatník tolik a tolik, světlo... žárovku... No, kapota je v rohu taky trochu zmáčklá, ale to mi kluci na dílně vyklepou..."
Pak se mne ptal: "Jakže se jmenuje ta vesnice, jak v ní má tvoje kamarádka příbuzný."
"Kňovice...?"
"Tak to hodíme k nim."
A když policajti odjeli, a on navazoval vlečný lano, povídá: "Je ti jasný, že jedeme až do Podbaby? To s těma Kňovicema jsem říkal, jen proto, abych uchlácholil policajty."

A tak jsme jeli...
Na laně...
Ze silnice nějakejch šet kiláků jižně od Sedlčan, až do Podbaby.
Podle plánovače na seznamu nějakejch 75 kilometrů.
Cestou jsme pětkrát přetrhli lano.
Poprvý hned za Sedlčanama, a táta mne to lano nechal svázat...
Podruhý na Cholínskym mostě. To mne táta pochválil, že uzel jsem uvázala dobře, neb ten tah vydržel, ale lano jaksi ne...
Pak jsme to trhli někde v Štěchovickym kopci, to už se setmělo a táta nás vybavil baterkama a domlouval signály.
Tu dlouhou část od Štěchovic do Prahy kolem Vltavy jsme už jeli za úplný tmy. Chtělo se mi hrozně spát, a strašně jsem se bála, že usnu a sjedu do tý vody...
Pak jsme trhli provaz znovu, na náměstí Kinských... A když jsme jeli vzhůru kolem kostela svatýho Gabriela, už na značně uzly zkráceném laně, zastavila nás policejní hlídka.
Táta vylezl ven a šli s policajtem k tomu lanu.
Zaslechla jsem jak policajt říká něco jako: "Pane řidiči, jste si vědom, jak dlouhý má být vlečný lano?"
A tátu, jak mu odpovídá: "Jo, já vim, ale ono se nám už několikrát přetrhlo..."
V tu chvíli uviděl ten policajt mne, jak na něj vytřeštěně zírám s hubou dokořán, rukama pevně svírajíc volant... a pak jen řekl: "Jeďte. Jeďte!" a šel rychlym krokem zase pryč...
Hned za rohem jsme provaz přetrhli popátý.
Táta vyštrachal nový lano z mýho vozu, a zbytek cesty jsme dojeli na něm.
Auto jsme zaparkovali v Podbabě na parkovišti autodružstva. Pak mne táta hodil domu a zase odfrčel za maminkou na chalupu...
A já ležela ve vaně... Vinetou už dávno skončil... a dodatečně se hroutila...


O týden později jsem řídila znovu. Tak rychle zvládli tátovi kolegové to auto dát zase do pořádku. (Mimochodem, chladič byl zcela neporušenej, a ta "voda" co z auta tekla, byla kyselina z baterie, která se při nárazu převrátila.)
Jeli jsme tenkrát hlídat děti na manželská setkání, co dodnes pořádá YMCA... brácha, ségra, jedna kamarádka a já... Tenkrát do Čáslavi.
Vyjeli jsme od nás z Dejvic, a hned nahoře, tam co je dnes jeden z vjezdů do tunelu Blanka, kolona aut až přes celou Letnou.
A tak jsme tak asi půl hodiny popojížděli a popojížděli... až mi to u Sparty, kousek před tramvajou zastávkou, chcíplo.
Startuju.
Nic.
Startuju.
Nic.
Jde ke mně policajt, nakloní se k ve vedru otevřenému okýnku a povídá mi: "Dobrý den, máte poruchu?"
A já na něj čumim, jak tele na nový vrata a inteligetně mu odpovídám: "Vono mi to chcíplo a nechce to jet."
Kouknul dovnitř a povídá: "Chm, jste to uchlastala."
V tu chvíli k nám přicházeli další dva policajti, co tam opodál trochu korigovali tu zácpu, a já už viděla barevně, jak něco někam naťukaj, někam zavolaj, a hned budou vědět, že jsem minulej týden bourala, a rovnou mně ten řidičák hezky seberou...
Ale oni jen, že mě hoděj stranou nahoru na chodník (takovej ten širokej vpravo), a na moje obavy, jak se pak dostanu zpátky, že prej to ať se nebojim, že: "My vám pak ty auta zastavíme."

Na chodníku jsem vystoupila, a jak jsem tak pořád dumala, co by to s tim autem mohlo bejt, spustila jsem přemýšlivě: "Nemohlo by to bejt tim, že jsem zapomněla vypnout sytič?"
A tomu prvnímu policajtovi se zablesklo pobaveně v očích a povídá: "No vždyť říkám, že jste to uchlastala."
"Aha..." děla jsem velice chytře já, a všichni ti tři mladý policajti se evidentně moc dobře bavili.
Pak mne nechali se znovu usadit na místo řidiče a radili mi, co kdy sešlápnout, a ukazovali mi kde mám držet obrátky...
Když to po dvou chcípnutích vypadalo konečně OK, tak prý ať jedu krokem za nima, že mne navedou zpátky do provozu.
Dojeli jsme kousek za zastávku, kde z jednoho pruhu byly dva, a ten pravej mi zastavili.
Najela jsem předníma kolama do vozovky... a chcíplo mi to.
Zase ke mně jeden z policajtů naběhl a radil, kde mám držet obrátky... a pak jsme najednou konečně jeli...
A jak jsme jeli dolu Veletržní ulicí, žasla jsem upřímně, že mne vůbec zpátky do provozu pustili...

Ještě si z týhle cesty vzpomínám na to, jak jsme jeli kdesi mezi poli, nikde nic... a jak to strašně zkresluje, rozjela jsem se trochu víc, a najednou koukám na tachometr, že jedeme stovkou...! Pustila jsem vyděšeně plyn a div nešlápla na brzdu a rozdejchávala infarkt...

Když jsme dojeli říkala kamarádka: "Náhodou si jela hezky. S tebou budu muset jezdit častějc, třeba se seznámim s nějakym fešnym policajtem."
A můj brácha dodal: "Jo, dobře si jela, akorát já bych jako spolujezdec byl klidnější, kdyby vedle mne každou chvíli řidič nevykřikoval: Panebože, já se bojim!"


P.S.: Zpátky už naštěstí řídila sestra. Neb jsme se tak spolu předem domluvily... a podobně jsme pak spolu my dvě jely ještě dvakrát. Jednou k Olbramovicím na LARP a podruhý k babičce do Havlíčkova brodu. Vždycky jsem jela já tam a ségra zpátky... Říkala jsem jí, že ona je "dobrej holub", že se "vrací" ;-)

P.P.S.: Takže jedinou dlouhou cestu domů, kterou jsem řídila, jsem skoro celou jela na laně.

P.P.P.S.: Vy všichni, kdo jste to dočetli až do konce, se už určitě nikdy nebudete pozastavovat na tim, proč jezdim denně s tou svou bandou autobusem, místo toho abych si radši pořídila auto ;-)