O strachu ze ztráty dětí, o strachu z něčeho, co se ve skutečnosti vůbec nemůže stát, ale jako pětiletýmu dítěti vám to prostě nedochází... a taky o tom ze strašidel...
Ale je ještě jeden strach, o kterym jsem do prázdnin napsat nestihla, ač jsem to měla v plánu.
Dnes to tudíž bude taky o strachu, tentokrát takovym, kterej sice není až tak úplně absurdní z hlediska toho, co je jeho příčinou, ale kterej dělá absurdním teprve až jeho míra.
Znáte to, řeč je..., no jasně, ...o fóbiích!
A konkrétně o té snad úplně nejrozšířenejší, kterou zcela obligátně už léta trpím i já.
A konkrétně o té snad úplně nejrozšířenejší, kterou zcela obligátně už léta trpím i já.
Už jsem se o ní i v několika článcích zmínila. Třeba v tom o pasování na školáka, v tom o našem prvňákovi, a nebo naposledy v tom o nečekaném hloubkovém úklidu...
A právě živá diskuze, která se na facebookové stránce mýho blogu (dneska je to samej odkaz :-D ) rozběhla pod odkazem na poslední zmíněnej článek je příčinou toho, proč teď do PC ťukám svůj první článek psanej de facto na přání čtenářek...
Popravdě si nemůžu vzpomenout KDY jsem se přesně začala pavouků bát. Jestli můžu tvrdit, že je v mym případě ta fobie vážně vrozená, nebo zda jsem se k ní dopracovala naopak až časem. Nepamatuju se totiž jestli jsem se jich bála už jako malá, ale určitě jsem se jich bála v době kdy jsem chodila na základku.
Vybavuju si ale jednu bezva situaci, která by možná u zrodu tý správný arachnofobie u mne stát mohla.
Bylo to v hodině baletu, v době kdy jsem navštěvovala druhou třídu. Tenkrát se na naše tanečky přišel podívat jistej sekáč.
Kterási z holčiček ho zmerčila na zdi a zděšeně vyjekla... a pak další... a další...
A pak jsme najednou ječely úplně všechny, hrnuly se jedna přes druhou do nejvzdálenějšího kouta učebny, namačkaly se tam na sebe a v absolutní davové hysterii jsme ječely dál, dokud kdosi pavouka neodstranil.
Fakt netušim kdo a jak, pamatuju si jen tu čirou hrůzu všech okolo, jak se ten strach nesčítal, ale vyloženě násobil.
Viděno zvenku, zvláště pak nearachnofobikem, to může bejt vlastně docela srandovní scéna...
Si to představte: Na jedný straně na zdi sekáč (průměr včetně nohou okolo šesti centimetrů) a v protějšim rohu tucet hystericky ječících šesti až osmiletejch holčiček v baletnim, z nichž každá se snaží prorvat až dozadu za všechny ostatní...
:-D
No nic no... :-)
Každopádně, pokud jsem se pavouků nebála před timhle bezva zážitkem, tak po něm už zaručeně jo.
Docela problém to byl zejména na táborech...
Protože stany s podsadou jaksi pavouci navštěvují hojně. Pochopitelně.
Naštěstí ne všechny holky v našem dívčím turisťáku arachnofobií trpěly, takže se skoro vždycky našel někdo, kdo vám toho pavouka přišel ze stanu vyhodit.
Na jednom z těch táborů jsem dokonce měla svojí "dvorní vyhazovačku pavouků"... Byla úžasná. Už jen podle tónu hlasu, kterym jsem nešťastně volala: "Pávlínko!" přesně věděla co se děje... Vzápětí stála za mnou a ptala se: "Tak kde ho máš?"
"Támhle..." ukazovala jsem z co největší dálky třesoucí se rukou... a Pavlínka ho bez mrknutí oka sebrala a odnesla někam pryč... Huuuuuf... :-)
Mimochodem můj táta se čas od času pobaveně pozastavoval nad tim, že se náš oddíl jmenuje Arachné a polovina z nás má arachnofobii.
A vzpomínám si i na jeden z jeho oblíbenejch popěvků, díky tomu vzniknuvších, a to sice: "Jde za tebou arachné, pozor ať tě nerafne..."
To jsem měla pokaždý chuť ho rafnout já, anžto jsem si to až příliš živě představila...
Taky byla strašná sranda, když jsem pak v druhý polovině vysokoškolskejch studií už asi druhym rokem do oddílu nechodila, a rozhodla se, že našemu oddílu na plánovanej přepad tábora vymyslim, ušiju a přivezu oddílovou vlajku, že to bude zaručeně bomba, a že to prostě musim dát.
Tedy šití nebyl problém, aby bylo jasno, problém byla samozřejmě ta arachnofobie, jak jinak...
Na jednu stranu černý vlajky jsem totiž našila (tušim že z dutinky) bílou pavučinu a na tu druhou jsem našila velký A jako Arachné a pod něj pavouka, což byl vážně náročnej a od arachnofobika přímo až heroickej počin.
Nalistovala jsem si tehdy v nějakym atlasu jakéhosi brrr pavouka, koukala na to asi z metru a nataženou rukou držíc tužku až za samej konec jsem si ho črtala na papír.
Pak jsem to se zatajenym dechem a chvílema omdlívajíc rozstříhala na jednotlivý části, podle kterejch jsem následně jednotlivý kousky vystříhala z látky.
A potom nezbylo, než se vážně přemoct a celá zpocená a roztřesená a skoro bez dechu postupně našít tělo, hlavu i všechny nohy na vlajku.
Někdo se mne tenkrát i ptal, jak jsem to zvládla ušít...
"No ani se neptej," říkala jsem tehdy...
Tak takhle ;-).
Arachnofobie mne ovšem i jinak nutila překonávat samu sebe...
Vzpomínám si třeba na situaci, kdy jsem lezla pod skříní a hrabala se tam ve štosu svejch obrázků z "lidušky"... A najednou proti mně stojí pavouk. Takovej pěknej, vypasenej, asi pěticentimetrovej...
Stál tak půl metru od mýho obličeje a zíral na mne...
A já asi půl vteřiny zírala na něj.
O vteřinu později jsem stála ve vedlejšim pokoji na jídelnim stole, levou nohu obtočenou kolem pravý, a mezi přerývanym dejchánim ze sebe vyrážela: "Tam! Pavouk! Je tam pavouk! Tam! Tam!"
Fakt nechápu, jak jsem se z pod skříně v jedný místnosti dostala na stůl v místnosti druhý tak rychle, neb rychlostí jsem jaksi prostě neoplývala nikdy.
Ale tehdy, poháněna hrůzou, jsem málem trhla i Flashe :-D.
Každopádně pokud máte po ruce někoho, kdo vás toho pavouka zbaví, je to pořád ještě dobrý. Skutečnej problém nastává ve chvíli, kdy nikdo takovej nikde poblíž zrovna neni.
U mně taková situace opakovaně nastávala tehdy, když naši odjeli i s mladšim sourozenstvem na chalupu a já zůstala doma sama. Skoro zaručeně se na mne během těch pár dnů nějakej pavouk přišel podívat a zpestřit mi den.
Problém totiž byl zejména to, že já pavouky nad dva centimetry strachy nezvládla ani zabít... a i s těma menšíma to někdy nebylo nic moc.
Třeba jednou mi takhle na stole seděl pavouk, měl asi tak centimetr, a já cosi popadla a flák.
A on... uskočil!
A zase!
A zase!
Normálně skákal jak baletka! Nohy skrčený pod sebou a vždycky se odrazil kamsi do strany.
Svym způsobem to bylo fascinující...
Ale já ho na stole vážně nechtěla. Baleťák nebaleťák...
"Já na tom stole potřebuju pracovat a tebe jen tak netrefim..."
Moje vyděšená a tudíž nepříliš fungující mysl mi nabídla přímo skvělé řešení. Vytáhla jsem ze skříňky silně tužící lak na vlasy, kterým jsem fixovala kresby (neb lak na vlasy poslouží stejně dobře jako fixativ, ale vyjde finančně líp a snesitelněji smrdí) a stříkla ho trochu po osminohém návštěvníkovi s baletní průpravou.
Uskočil!
Střík! Skok! Střík! Skok! Střík! Skok! Střík! Střík! Střík! Stříííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííík!
Na stole byla louže laku na vlasy o průměru třiceti centimetrů a v jejím středu postupně roztahoval do stran nohy umírající pavouk.
Z centimetrového pavouka byla po chvíli jeho skoro čtyřcentimetrová mrtvola. V pokoji se skoro nedalo dýchat... A stůl byl pro mne následující tři dny k nepoužití...
Obcházela jsem ho obloukem, aniž bych na něj pohlédla, a čekala, až se vrátí naši, a táta mi z něj tu pavoučí mrtvolu odklidí.
Mimochodem, o pár let později jsem si v jednom knihkupectví, kam jsem chodívala spíš jak do veřejný čítárny, přečetla v jisté knize plné různých zajímavých zjištění od různých lidí i zjištění jakési mladé holky, které znělo: "Zjistila jsem že švába je možný zabít deodorantem."
Jo! Jasně že jsem si v tu chvíli vzpomněla na moji akci "pavouk x lak na vlasy".
Posledních dvanáct let mi obvykle pavouky vyhazuje manžel. Ale ani ten jaksi neni po ruce vždy.
Copak, pokud je to taková ta hubenonohá mrcha a je někde v koutě stropu, tak to ještě jde...
Ale jednou jsem se tak ráno vzbudila a hned prvnim pohledem jsem viděla nad sebou a asi metr do strany zcela jasnej flek...
Takovej ten o kterym každej správnej arachnofobik přesně ví, co to je, aniž by na něj potřeboval pořádně zaostřit (a že já od dvou metrů dál potřebuju jinak zaostřit prakticky na všechno).
"Krásnej" vypasenej pavouk, tlustý tělo, krátký tlustý nohy, a tak čtyři cenťáky v průměru a ještě k tomu na takovym blbym místě, že se bojíte, že vám slaní do postele... :-/
Půl dne jsem se na něj chodila nervózně koukat a radila se ve skupince květnovejch miminek s dalšíma maminkama, co s nim.
Některý radily ho vysát.
No jo, jenže to já do tý doby nikdy nezkoušela... A co když ho místo vysátí shodim do peřin??? Děsná představa...
Nakonec jsem si dodala odvahy aspoň v tom, že zkusim zazvonit na souseda...
Což i z toho jsem se poněkud opotila, neb ani sociální fóbie mi neni zcela cizí.
Stála jsem před dveřma a dokola si říkala: Neni to blbý, neni to blbý, neni to blbý... On si ti taky řekl o kýbl vody, když spravoval koupelnu...
Ale bylo to blbý!
Pán totiž otevřel zabalenej v ručníku, neb se mi ho podařilo vytáhnout ze sprchy...
Nicméně jsem spolu s omluvou na něj svoji prosbu vychrlila... a on, že jasně, že jen na sebe něco hodí a hned je tam.
Chňapnul ho do kapesníčku a řka: "Tak pojď ty fešáku," ho vyhodil z okna.
Nicméně někdy krátce po tomhle incidentu se začal jako vhodná budoucí pomoc jevit náš druhorozenej syn.
Tehdy mu mohlo bejt tak kolem tří čtyř let, když ke mně nakráčel třímajíc chuchvaleček vlasů a radostně hlásíc: "Mamí! Chytil jsem pavouka!"
A já na to zaraženě koukla, rozeznala pravou podstatu toho, co držel v ruce, nadechla se a... ne, neřekla jsem mu to. V poslední chvíli jsem si uvědomila, že podobný hrdinství prostě MUSIM podporovat a tak jsem řekla: "Super! To jsi moc šikovnej. Pojď, vyhodíme ho na balkon," a otevřela dveře a syn na něj s rozzářenou tváří ty zacuchaný vlasy vyhodil... a bylo.
Jinak, já se obecně moc, opravdu moc, snažim, abych je nenaučila se pavouků bát... Nicméně vypadá to, že zatimco nejstarší s nima problém nemá vůbec, a když chodim po bytě a vysávám je, tak je schopnej říkat: "Nééé, toho co mám nad postelí né, to je můj kamarád," a druhorozenej s tim má problém jen trochu, tak u holek jsem to už nějak asi nezvládla, a nebo to fakt může bejt vrozený... Třetí totiž ječí: "Á pavouk!" skoro stejně hystericky jako já...
A nejmladší tuhle přišla k lednici a lekla se: "Ach! Paouk!"
A pak najednou s rozhodností v hlase povídá: "Bež pyč paouku!"
Úplně stejně jako na můj popud říkává: "Bež pyč píšeo!"
(Naše holky totiž poslední dobou viděj všude v předsíni příšery.)
Co se vrozenosti nebo získanosti arachnofobie týče, viděla jsem cca dva roky zpět zajímavej pořad o tom, jak funguje lidskej mozek. Mimo spoustu jinejch zajímavostí tam taky v jednu chvíli pouštěli v rychlym sledu sérii obrázků a pak se ptali, co že jsme viděli... a já poctivě odpovídala: "Chm, nevim... tušim, že tam byly klíče."
A oni vzápětí pouštěli další sérii obrázků od kterejch jsem po vteřině odskočila metr dozadu, naskočila mi husí kůže a tlak stoupnul na dvojnásobek...
Jo! Tyhle jsem rozeznala hned!
Zhruba každej třetí obrázek byl pavouk nebo aspoň had!
Pak vykládali cosi o tom, že strach z těchhle zvířat je podmíněnej geneticky, protože prostě určitý druhy těchhle zvířat skutečně nebezpečný jsou, a že jejich tvar rozeznává nějaká jiná část mozku, která je schopná zajistit daleko rychlejší reakci, kterou nepotřebujeme, když se díváme na věci, který v sobě žádný nebezpečí neskrývaj.
Takže si říkám, že vlastně můj mozek funguje správně... jen trochu silněji, než by v našich podnebních podmínkách musel ;-).
Každopádně jsem před časem potkala na fb nabídku kurzů, v nichž slibovali, že vás arachnofobie zbavěj...
Jsem to rozklikla, a tam jakejsi sklípkan na ruce...
A že součástí kurzů je i to...
No, děkuju, ale to nepotřebuju.
Fakt nemusim mít z pavouků kamarády, hladit si je, a zvažovat, že si pořídím sklípkana za mazlíčka.
Mně by úplně a zcela stačilo, kdybych ve chvíli, kdy potkám doma pavouka, ho zcela nevzrušeně rozplácla botou, místo abych se k tomu půl hodiny v uctivý vzdálenosti s husí kůži, třesem celýho těla a totálně propocená odhodlávala, a prodělala během toho času dva tři infarkty a pětkrát se prodýchala až někam do "holotropů"
Vlastně je v tomhle směru asi lepší, když člověk potká pavouka, kterej nestojí, ale někam leze, a tak ho hystericky a bez jakýhokoli přemejšlení umlátí prvnim trochu vhodnym předmětem, co mu padne do ruky.
Tohle se teď učim,... při spatření pavouka nepřemejšlet, ale rovnou jednat ;-).
Na záchodě se mi pak velmi osvědčil takovej dřevenej stojan na toaleťáky. Je to dostatečně dlouhá tyč, zajišťující, že se vaše ruka nepřiblíží blíž, než na jakžtakž snesitelnou vzdálenost, a je na dřevěnym kole, který je dost široký, aby bezpečně trefilo...
A díky dětem, je navíc ta tyč, na níž se jednotlivý role toaleťáku navlíkaj, většinou (a v tomto případě zcela příhodně) prázdná ;-)...
Vybavuju si ale jednu bezva situaci, která by možná u zrodu tý správný arachnofobie u mne stát mohla.
Bylo to v hodině baletu, v době kdy jsem navštěvovala druhou třídu. Tenkrát se na naše tanečky přišel podívat jistej sekáč.
Kterási z holčiček ho zmerčila na zdi a zděšeně vyjekla... a pak další... a další...
A pak jsme najednou ječely úplně všechny, hrnuly se jedna přes druhou do nejvzdálenějšího kouta učebny, namačkaly se tam na sebe a v absolutní davové hysterii jsme ječely dál, dokud kdosi pavouka neodstranil.
Fakt netušim kdo a jak, pamatuju si jen tu čirou hrůzu všech okolo, jak se ten strach nesčítal, ale vyloženě násobil.
Viděno zvenku, zvláště pak nearachnofobikem, to může bejt vlastně docela srandovní scéna...
Si to představte: Na jedný straně na zdi sekáč (průměr včetně nohou okolo šesti centimetrů) a v protějšim rohu tucet hystericky ječících šesti až osmiletejch holčiček v baletnim, z nichž každá se snaží prorvat až dozadu za všechny ostatní...
:-D
No nic no... :-)
Každopádně, pokud jsem se pavouků nebála před timhle bezva zážitkem, tak po něm už zaručeně jo.
Docela problém to byl zejména na táborech...
Protože stany s podsadou jaksi pavouci navštěvují hojně. Pochopitelně.
Naštěstí ne všechny holky v našem dívčím turisťáku arachnofobií trpěly, takže se skoro vždycky našel někdo, kdo vám toho pavouka přišel ze stanu vyhodit.
Na jednom z těch táborů jsem dokonce měla svojí "dvorní vyhazovačku pavouků"... Byla úžasná. Už jen podle tónu hlasu, kterym jsem nešťastně volala: "Pávlínko!" přesně věděla co se děje... Vzápětí stála za mnou a ptala se: "Tak kde ho máš?"
"Támhle..." ukazovala jsem z co největší dálky třesoucí se rukou... a Pavlínka ho bez mrknutí oka sebrala a odnesla někam pryč... Huuuuuf... :-)
Mimochodem můj táta se čas od času pobaveně pozastavoval nad tim, že se náš oddíl jmenuje Arachné a polovina z nás má arachnofobii.
A vzpomínám si i na jeden z jeho oblíbenejch popěvků, díky tomu vzniknuvších, a to sice: "Jde za tebou arachné, pozor ať tě nerafne..."
To jsem měla pokaždý chuť ho rafnout já, anžto jsem si to až příliš živě představila...
Taky byla strašná sranda, když jsem pak v druhý polovině vysokoškolskejch studií už asi druhym rokem do oddílu nechodila, a rozhodla se, že našemu oddílu na plánovanej přepad tábora vymyslim, ušiju a přivezu oddílovou vlajku, že to bude zaručeně bomba, a že to prostě musim dát.
Tedy šití nebyl problém, aby bylo jasno, problém byla samozřejmě ta arachnofobie, jak jinak...
Na jednu stranu černý vlajky jsem totiž našila (tušim že z dutinky) bílou pavučinu a na tu druhou jsem našila velký A jako Arachné a pod něj pavouka, což byl vážně náročnej a od arachnofobika přímo až heroickej počin.
Nalistovala jsem si tehdy v nějakym atlasu jakéhosi brrr pavouka, koukala na to asi z metru a nataženou rukou držíc tužku až za samej konec jsem si ho črtala na papír.
Pak jsem to se zatajenym dechem a chvílema omdlívajíc rozstříhala na jednotlivý části, podle kterejch jsem následně jednotlivý kousky vystříhala z látky.
A potom nezbylo, než se vážně přemoct a celá zpocená a roztřesená a skoro bez dechu postupně našít tělo, hlavu i všechny nohy na vlajku.
Někdo se mne tenkrát i ptal, jak jsem to zvládla ušít...
"No ani se neptej," říkala jsem tehdy...
Tak takhle ;-).
Arachnofobie mne ovšem i jinak nutila překonávat samu sebe...
Vzpomínám si třeba na situaci, kdy jsem lezla pod skříní a hrabala se tam ve štosu svejch obrázků z "lidušky"... A najednou proti mně stojí pavouk. Takovej pěknej, vypasenej, asi pěticentimetrovej...
Stál tak půl metru od mýho obličeje a zíral na mne...
A já asi půl vteřiny zírala na něj.
O vteřinu později jsem stála ve vedlejšim pokoji na jídelnim stole, levou nohu obtočenou kolem pravý, a mezi přerývanym dejchánim ze sebe vyrážela: "Tam! Pavouk! Je tam pavouk! Tam! Tam!"
Fakt nechápu, jak jsem se z pod skříně v jedný místnosti dostala na stůl v místnosti druhý tak rychle, neb rychlostí jsem jaksi prostě neoplývala nikdy.
Ale tehdy, poháněna hrůzou, jsem málem trhla i Flashe :-D.
Každopádně pokud máte po ruce někoho, kdo vás toho pavouka zbaví, je to pořád ještě dobrý. Skutečnej problém nastává ve chvíli, kdy nikdo takovej nikde poblíž zrovna neni.
U mně taková situace opakovaně nastávala tehdy, když naši odjeli i s mladšim sourozenstvem na chalupu a já zůstala doma sama. Skoro zaručeně se na mne během těch pár dnů nějakej pavouk přišel podívat a zpestřit mi den.
Problém totiž byl zejména to, že já pavouky nad dva centimetry strachy nezvládla ani zabít... a i s těma menšíma to někdy nebylo nic moc.
Třeba jednou mi takhle na stole seděl pavouk, měl asi tak centimetr, a já cosi popadla a flák.
A on... uskočil!
A zase!
A zase!
Normálně skákal jak baletka! Nohy skrčený pod sebou a vždycky se odrazil kamsi do strany.
Svym způsobem to bylo fascinující...
Ale já ho na stole vážně nechtěla. Baleťák nebaleťák...
"Já na tom stole potřebuju pracovat a tebe jen tak netrefim..."
Moje vyděšená a tudíž nepříliš fungující mysl mi nabídla přímo skvělé řešení. Vytáhla jsem ze skříňky silně tužící lak na vlasy, kterým jsem fixovala kresby (neb lak na vlasy poslouží stejně dobře jako fixativ, ale vyjde finančně líp a snesitelněji smrdí) a stříkla ho trochu po osminohém návštěvníkovi s baletní průpravou.
Uskočil!
Střík! Skok! Střík! Skok! Střík! Skok! Střík! Střík! Střík! Stříííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííík!
Na stole byla louže laku na vlasy o průměru třiceti centimetrů a v jejím středu postupně roztahoval do stran nohy umírající pavouk.
Z centimetrového pavouka byla po chvíli jeho skoro čtyřcentimetrová mrtvola. V pokoji se skoro nedalo dýchat... A stůl byl pro mne následující tři dny k nepoužití...
Obcházela jsem ho obloukem, aniž bych na něj pohlédla, a čekala, až se vrátí naši, a táta mi z něj tu pavoučí mrtvolu odklidí.
Mimochodem, o pár let později jsem si v jednom knihkupectví, kam jsem chodívala spíš jak do veřejný čítárny, přečetla v jisté knize plné různých zajímavých zjištění od různých lidí i zjištění jakési mladé holky, které znělo: "Zjistila jsem že švába je možný zabít deodorantem."
Jo! Jasně že jsem si v tu chvíli vzpomněla na moji akci "pavouk x lak na vlasy".
Posledních dvanáct let mi obvykle pavouky vyhazuje manžel. Ale ani ten jaksi neni po ruce vždy.
Copak, pokud je to taková ta hubenonohá mrcha a je někde v koutě stropu, tak to ještě jde...
Ale jednou jsem se tak ráno vzbudila a hned prvnim pohledem jsem viděla nad sebou a asi metr do strany zcela jasnej flek...
Takovej ten o kterym každej správnej arachnofobik přesně ví, co to je, aniž by na něj potřeboval pořádně zaostřit (a že já od dvou metrů dál potřebuju jinak zaostřit prakticky na všechno).
"Krásnej" vypasenej pavouk, tlustý tělo, krátký tlustý nohy, a tak čtyři cenťáky v průměru a ještě k tomu na takovym blbym místě, že se bojíte, že vám slaní do postele... :-/
Půl dne jsem se na něj chodila nervózně koukat a radila se ve skupince květnovejch miminek s dalšíma maminkama, co s nim.
Některý radily ho vysát.
No jo, jenže to já do tý doby nikdy nezkoušela... A co když ho místo vysátí shodim do peřin??? Děsná představa...
Nakonec jsem si dodala odvahy aspoň v tom, že zkusim zazvonit na souseda...
Což i z toho jsem se poněkud opotila, neb ani sociální fóbie mi neni zcela cizí.
Stála jsem před dveřma a dokola si říkala: Neni to blbý, neni to blbý, neni to blbý... On si ti taky řekl o kýbl vody, když spravoval koupelnu...
Ale bylo to blbý!
Pán totiž otevřel zabalenej v ručníku, neb se mi ho podařilo vytáhnout ze sprchy...
Nicméně jsem spolu s omluvou na něj svoji prosbu vychrlila... a on, že jasně, že jen na sebe něco hodí a hned je tam.
Chňapnul ho do kapesníčku a řka: "Tak pojď ty fešáku," ho vyhodil z okna.
Nicméně někdy krátce po tomhle incidentu se začal jako vhodná budoucí pomoc jevit náš druhorozenej syn.
Tehdy mu mohlo bejt tak kolem tří čtyř let, když ke mně nakráčel třímajíc chuchvaleček vlasů a radostně hlásíc: "Mamí! Chytil jsem pavouka!"
A já na to zaraženě koukla, rozeznala pravou podstatu toho, co držel v ruce, nadechla se a... ne, neřekla jsem mu to. V poslední chvíli jsem si uvědomila, že podobný hrdinství prostě MUSIM podporovat a tak jsem řekla: "Super! To jsi moc šikovnej. Pojď, vyhodíme ho na balkon," a otevřela dveře a syn na něj s rozzářenou tváří ty zacuchaný vlasy vyhodil... a bylo.
Jinak, já se obecně moc, opravdu moc, snažim, abych je nenaučila se pavouků bát... Nicméně vypadá to, že zatimco nejstarší s nima problém nemá vůbec, a když chodim po bytě a vysávám je, tak je schopnej říkat: "Nééé, toho co mám nad postelí né, to je můj kamarád," a druhorozenej s tim má problém jen trochu, tak u holek jsem to už nějak asi nezvládla, a nebo to fakt může bejt vrozený... Třetí totiž ječí: "Á pavouk!" skoro stejně hystericky jako já...
A nejmladší tuhle přišla k lednici a lekla se: "Ach! Paouk!"
A pak najednou s rozhodností v hlase povídá: "Bež pyč paouku!"
Úplně stejně jako na můj popud říkává: "Bež pyč píšeo!"
(Naše holky totiž poslední dobou viděj všude v předsíni příšery.)
Co se vrozenosti nebo získanosti arachnofobie týče, viděla jsem cca dva roky zpět zajímavej pořad o tom, jak funguje lidskej mozek. Mimo spoustu jinejch zajímavostí tam taky v jednu chvíli pouštěli v rychlym sledu sérii obrázků a pak se ptali, co že jsme viděli... a já poctivě odpovídala: "Chm, nevim... tušim, že tam byly klíče."
A oni vzápětí pouštěli další sérii obrázků od kterejch jsem po vteřině odskočila metr dozadu, naskočila mi husí kůže a tlak stoupnul na dvojnásobek...
Jo! Tyhle jsem rozeznala hned!
Zhruba každej třetí obrázek byl pavouk nebo aspoň had!
Pak vykládali cosi o tom, že strach z těchhle zvířat je podmíněnej geneticky, protože prostě určitý druhy těchhle zvířat skutečně nebezpečný jsou, a že jejich tvar rozeznává nějaká jiná část mozku, která je schopná zajistit daleko rychlejší reakci, kterou nepotřebujeme, když se díváme na věci, který v sobě žádný nebezpečí neskrývaj.
Takže si říkám, že vlastně můj mozek funguje správně... jen trochu silněji, než by v našich podnebních podmínkách musel ;-).
Každopádně jsem před časem potkala na fb nabídku kurzů, v nichž slibovali, že vás arachnofobie zbavěj...
Jsem to rozklikla, a tam jakejsi sklípkan na ruce...
A že součástí kurzů je i to...
No, děkuju, ale to nepotřebuju.
Fakt nemusim mít z pavouků kamarády, hladit si je, a zvažovat, že si pořídím sklípkana za mazlíčka.
Mně by úplně a zcela stačilo, kdybych ve chvíli, kdy potkám doma pavouka, ho zcela nevzrušeně rozplácla botou, místo abych se k tomu půl hodiny v uctivý vzdálenosti s husí kůži, třesem celýho těla a totálně propocená odhodlávala, a prodělala během toho času dva tři infarkty a pětkrát se prodýchala až někam do "holotropů"
Vlastně je v tomhle směru asi lepší, když člověk potká pavouka, kterej nestojí, ale někam leze, a tak ho hystericky a bez jakýhokoli přemejšlení umlátí prvnim trochu vhodnym předmětem, co mu padne do ruky.
Tohle se teď učim,... při spatření pavouka nepřemejšlet, ale rovnou jednat ;-).
Na záchodě se mi pak velmi osvědčil takovej dřevenej stojan na toaleťáky. Je to dostatečně dlouhá tyč, zajišťující, že se vaše ruka nepřiblíží blíž, než na jakžtakž snesitelnou vzdálenost, a je na dřevěnym kole, který je dost široký, aby bezpečně trefilo...
A díky dětem, je navíc ta tyč, na níž se jednotlivý role toaleťáku navlíkaj, většinou (a v tomto případě zcela příhodně) prázdná ;-)...
P.S.: Ještě na okraj... Když jste arachnofobik, je moc fajn přijít do koupelny a načapat tam svýho druhorozenýho syna, kterak si baterkou svítí do toho "okýnka" pod vanou, a s očima navrch hlavy vám sděluje: "Mami! Pod vanou nejsou pavouci, ale krabi!"
Žádné komentáře:
Okomentovat