Strašidla a já

Když jsem minulý týden sdílela na facebookový stránce blogu článek o strachu z nemožného, napsala pod něj jedna moje kamarádka, že nejdřív myslela, že to bude o strašidlech... No, nebylo... Ale protože mne svojí poznámkou podnítila vzpomínat na to, jakých strašidel jsem se v minulosti bála, bude to o nich dnes ;-).

Strašidel jsem se bála dlouho. Respektive jsem se bála už samotný tmy, která jaksi skýtala mojí fantazii až příliš mnoho bezbřehého prostoru pro její vyplnění nejrůznějšími strašidly a příšerami. Tenhle strach se mne držel ještě na vysoký. A jednou na nějaký z přednášek o psychologii se mi dostalo moc příjemné informace...
Prý že ze tmy mají strach především děti s vysokou inteligencí, neb ty mívají větší představivost, a že čím chytřejší, tím dýl obvykle ten strach trvá... Zatímco jsem si to poznamenávala do sešitu, potěšeně jsem se culila... páč posuďte sami, co jsem si na sebe za ty roky zvládla vymyslet ;-).

Jak už jsem zmínila prve, strašidel jsem se bála ještě na vysoký, a když jsem třeba šla v noci na záchod, byly to hotový manévry... Teda, cesta tam byla ještě v pohodě, tu jsem šla napůl ve spánku a skoro poslepu, tak nějak automaticky, z jednoho konce bytu až na druhej... Ale na záchodě, jak se mozek probral a přišel trochu k sobě, tam to začalo... Za otevřenejma dvěřma ze záchoda do chodby na mne v tom stínu číhala "střapatá čarodějnice". Měla takový podobný vlasy, jako ten vrahoun jak furt šel v Simpsonech po Bártovi, proto jsem jí říkala "střapatá", akorát se za těma dveřma skrývala už dávno před Simpsonovejma, a samo se mne z toho stínu pokoušela cestou ze záchoda chytit.
Krom toho se ve chvíli, kdy jsem spláchla, v záchodě aktivovala "černá ruka", která šla okamžitě taky po mně... Takže bylo nezbytně nutný proletět bytem přes chodbu kolem komory a koupelny (ještěže bylo malý umyvadýlko i na tom záchodě, protože stavit se kdekoli, byť v koupelně za účelem umytí rukou, bylo s "černou rukou" a "střapatou čarodějnicí" v patách absolutně vyloučeno), pak přes obývák a přes celej dětskej pokoj až na konec a za roh pádit jako o život... a pak rychle vylízt na palandu... A pozor! Skočit do ní oběma nohama hezky najednou! Neb nechat jednu končetinu samotnou ve tmě pod postelí by bylo příliš riskantní. To pak totiž z pod postele okamžitě vylítly takový šlahounovitý chapadla, co by mne stáhly kamsi do temna... bez návratu...!
Jo, moc hezky jsem si to na sebe vymyslela, jen co je pravda :-D.

Na táborech našeho dívčího oddílu jsem pak na tom být vedoucí milovala to, že jsme hlídaly až tu poslední hlídku za světla, kdy jsme zároveň rozdělávaly oheň a vařily čaj... Neb dokud jsem hlídkovala za tmy, viděla jsem všude něco... Vzpomínám si, jak jsem na celonoční samostatné hlídce při plnění třetího orlího pera prostě musela sešlapat tu skupinu kopřiv, co mi jinak v noční tmě až příliš živě připomínala děsivou shrbenou stařenu s dlouhejma pařátama sklánějící se nad pařezem... a samo, po osvícení baterkou, tam nikdy nebyla... a jak světlo zmizelo, seděla tam zas a fakt hnusně, vyloženě zákeřně, se na mne šklebila...
Jo, někdy je ta bujná fantazie docela na obtíž... Tenkrát navíc byla hodně větrná noc... takže jsem navíc měla moc bezvadný sluchový vjemy podněcující fantazii ještě víc.

A o dost let později, když jsem v našem nynějším bytě poprvé spala sama jen s nejstarším, zatímco manžel byl na noční... tak to bylo taky hezký... Z dálky se ozývalo vytí a na zdi se míhaly divný stíny... a já se s hlubokym nádechem odhodlaně zvedla, že musim zjistit, co přesně reálnýho ty stíny dělá, že jinak se strachy zbláznim... Jo, takže támhlety větve toho stromu naproti, jak se ve větru míhaj přes lampu... ok, můžu klidně spát :-)...

Popravdě se po tmě bojim tak trochu dodnes... i když většinou mám hlavu tak plnou nejrůznějších starostí, že už ty konkrétní strašidla takhle důkladně jako kdysi promejšlet nestíhám... ale ten nepříjemnej pocit, že něco by v tý tmě mohlo číhat, ten přetrvává...
Takže se tímto veřejně přiznávám, že ta jedna zářivka v kuchyni na lince a rozsvícená koupelna, co nám společnými silami svítí chodbou celou noc opravdu není jen kvůli našim (též se tmy bojícím) dětem ;-)