Prohledat tento blog

středa 8. dubna 2020

Pošta v době koronavirové...

Nevim jak u vás, ale u nás Pošta válí ještě víc jak obvykle...

Chápu, že omezili dobu provozu...
Chápu, že doporučujou si přinýst vlastní propisku, nebo si jí na okýnku za pětikorunu koupit...
Vlastně chápu i to, že podle slov místní pracovnice přepážky se prý zásilky doručujou obden...
A popravdě celkem chápu i to, že se občas nějaká ta průhledná zásilka roušek ztratí...
Proto je ostatně posílám zásadně neprůhledně a doporučeně ;-)

Já jsem obecně docela chápavej člověk... s vysokou mírou tolerance... (občas bohužel tolerující i to, co už by si člověk fakt líbit nechat neměl, jen aby proboha náhodou nedošlo ke konfliktu,... ale to odbočuju... úplně jinam odbočuju ;-)...)

Je ovšem pár věcí, který tak úplně nechápu,... naštěstí pro Poštu jsem ale onen chápavej typ, kterej se navíc podobnejma výstřelkama spíš fascinovaně baví, než že by si šel někam naštvaně stěžovat... ;-)


Třeba dva týdny zpět jsem po čtyřech dnech sezení doma vyrazila do krámu... a ve schránce oznámení o uložený zásilce...
Že prej mne nezastihli...
No,... ještěže jsem se vydala ven a zjistila to... :-D

Pošta mi pak jako bonus zavřela přímo před nosem, zatímco jsem si četla všechny ty papíry na dveřích... páč to omezení otvíračky, že ano... o kterym psali na poslednim z nich...


Minulej týden jsem pak šla pro onu zásilku znova, a rovnou jsem poslala jednu doporučenou s rouškama...
Předvčírem jsem se pak koukala do sledování zásilek, jestli ty roušky v pořádku došly...
A dočetla jsem se, že byly vhozeny do schránky!
No čuměla jsem nad tou úpravou pravidel jako puk...
Najednou neni potřeba občanka a kontrola totožnosti...?


Ale včerejšek byl nejlepší...

Čekala jsem balík...
Do ruky...
A přišla zpráva...
Nikoli, že ho doručujou,... ale že byl uložen...
Tak pobaveně koukám na netu na podrobnosti,... jestli mne jako zase nezastihli, když jsem od pátku nevytáhla paty...
A že prej ten osmikilovej balík mi uložili na poště "na žádost adresáta"...
Jsem si musela třikrát nechat projít hlavou, že ten adresát jsem jako fakt já... :-D


Odpoledne jsem se pro něj vydala...
Vyšlo najevo, že ho uložili kvůli poškození, a potřebujou sepsat papíry...
Podařilo se jim ten karton plnej peřin a polštářů, a tudíž uvnitř měkkej, prorazit někdy během přepravy skrz...
Ale bylo tam všechno...
A v pořádku...
Jen krabice prasklá z celý jedný strany...
A díky tomu přebalení a přelepení to bylo ještě o dvě kila těžší...
Nicméně jsem to domu dotáhla...

A protože jsem s sebou vzala nejmladší, která po tom strašně toužila, měl mě s tou krabicí i kdo vyblejsknout ;-)

Aneb já a můj "balík do ruky" ;-)

Jo,... já vim proč pokud to jen trochu jde volim jiný dopravce... a to i vzdor nostalgickejm vzpomínkám na dobu, kdy jsem na poště pracovala ;-)

pondělí 30. března 2020

55 top příspěvků z druhého roku facebookové stránky blogu ;-)

Rok se s rokem sešel... a já jsem opět propásla druhé výročí založení facebookové stránky blogu, které bylo už v půlce února...

Loni jsem udělala vzpomínkový článek, kde jsem shrnula všechny facebookové příspěvky z předchozího roku...
Jenže letos se to na stránce rozjelo trochu víc... takže jsem se nakonec rozhodla vybrat "jen" pět a padesát těch (dle vašich reakcí soudě) nejpovedenějších ;-)

Pojďte nad nima zavzpomínat se mnou...



Tak jsme se včera ve vlaku s mužem pobavili...
Jeli jsme s dětma z jarňáků, a ve třetím, posledním vlaku se nám podařilo obsadit to sedmimístí hned za strojvedoucim...
Až po třech stanicích si jakejsi pán s lyžema přisedl na trojsedadlo před námi a o stanici později vešel starší pán a volal za sebe, že tady je volno...
Po chvíli za nim vstoupila dovnitř starší paní, rozhlédla se a s jistým prohlášením zase hned vycouvala a zmizela... a pán šel nepříliš ochotně za ní... 
(Ještě jsme zaslechli, jak jí říká něco o tom, že když jinde nebude místo, tak on se sem vrátí.)
Načež se na mne otočil manžel a povídá: "Víš jak se slušně řekne: 'Tady nebudu, tady jsou děti, tady bude bordel a řev'?"
A já jen s pobavenim přikývla a zopakovala větu oné paní: "Tady je na mne moc horko!"
Jo jo, přesně po tom jsem toužila...
Bejt nad ránem probuzena tulícím se dítětem, při jeho objetí nahmatat, že je nějak dost vlhký... a uvědomit si, že jsem mu večer zapomněla dát plínu...
Tak jsme se dnes s mužem u večeře zasmáli...
Druhorozeňák, že prý už ty fazolky nemůže jíst... a když se ho muž zeptal proč, dozvěděli jsme se od něj poněkud překvapivý důvod: "Ony jsou na mne příliš dobrý."
:-D
Manžel ho ocenil: "Dobrej pokus," a pak ještě dodal, "když ti tak chutnaj, můžeš klidně dostat třikrát tolik."

Víte, co je fakt moc fajn?
Když z kraje zimy vaše dvou a půl roční dítě hlásí cestou do školky, že ho "boí bicho"...
Hlásí to i ve školce, kde odevzdáváte to starší dítě, a cestou ze školky spustí, že chce kakat. A tváří se při tom fakt akutně.
Tak s nim nakonec zalezete za nejbližší keř, kde během chvíle dítě nakadí pořádnou naběračku bezva průjmu...
Ale tim to nekončí.
Vůbec ne.
O pár dnů později začnete ze školky chodit jinou cestou...
A tuhle tak jednou za měsíc prubnete, aby jste ještě na začátku jara slyšeli vaše dítě v blízkosti onoho místa nadšeně volat na celý sídliště: "Tady já kaka-á!"

No nic, budu to brát z tý lepší stránky... Zažívání jí sice tehdy poněkud zradilo,... ale paměť jí evidentně jen tak nezradí... ;-) 
Tak za toho nejstaršího už týden platim v autobuse sedm korun místo jedný...

středa 25. března 2020

Vycházky v době koronavirové

Chodíte na vycházky? 
Teď když řádí koronavirus?
My byly předvčírem,... po šestnácti dnech.
Zůstali jsme totiž doma už týden před vyhlášenim nouzovýho stavu...
Proč?
Protože neštovice... ;-)
Poslední vycházka tak byla s vysypávající se nejmladší do lékárny,... pro pudr,... a pak fofrem zase domu...

Když jsem pak konečně ušila nějaký ty roušky i dětem, rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas je vytáhnout do lesa, že se jako spolu nadýcháme čerstvýho vzduchu...

Kluci byly na vycházce v pohodě...
Vzorňáci jako dlouho ne...
Zato holky...
Ty byly tááááák neskutečně protivný,... že je asi radši nechám zase nejmíň další dva týdny doma...


Fakt mne teda zrovna dvakrát nebavilo poslouchat dvě hodiny v kuse jejich řev a výkřiky:

"Ouška! Ouška! Padá!"
"Mami! Me to ned-ží!"
"Me je zima!"
"Já ci jít koupit kalhoty!"
"Ne! MAJI otevzino! Ty kecás, mami!"
"Ouška! Ouška! Padá!"
"Tahá! To tahá!"
"Áááááá!"
"Mám tam vasy!"

"Mám tam vasy!"
"Mám v puse vasy!"

"Mám je pod ouškou!"
"Mami! Tys mi to dala blbě!"
"Me to zase padá!"
"Áááá, tahá! Mami taháš mi vasy!"
"Mami! Je mi zima! Ci ukavice!"
"Mami, dalas mi je b-bě!"

"Padá! Padá! Mami! Ouška!"
"Já ci jít do dáčka!"
"Ale mami, jenom se kouknout!"
"Néé dáček MÁ otevzíno!"
"Padá! Ouška padá!"
"Tačí mi to ucho!"
"Ta ouška je B-BÁ!"


No jako fakt... příště se na ně vykvajznu, a radši jim jen otevřu okno... 



Mimochodem, v lese bylo lidí jako snad nikdy.
V podstatě skoro nebylo kde tu roušku sundat, neb všude se někdo motal...

A vůbec nejlepší byl jeden starší pár, kterej hezky bez roušek "řízy, řízy, dříví z břízy"...

Následně to dříví naložil na kola a odjel...

Muž jen kroutil nevěřícně hlavou a povídá: "Ty jo, já jet krást dříví do lesa, tak bych si tu roušku vzal snad ani kdyby zrovna nebyla povinná..."


A já, jak jsem dětem ještě doma říkala: "Snažte se venku moc nekašlat, ať nikoho zbytečně neděsíte...", tak jsem se docela bavila, když zrovna u těchhle dvou borců jeden z kluků zakašlal...


Takže i sranda byla...
No,... ale příští vycházku si teda dobře rozmyslim... ;-)



pondělí 16. března 2020

Návod na roušku s kapsou + šablony na šest velikostí


 Jo... i u mne došlo na roušky...
Vlastně by to bylo dost divný, kdyby ne...
Zatím máme my dospělí, zítra ještě musim doladit dětský ;-)

Většinu včerejšího dne jsem strávila sledováním nejrůznějších videonávodů, převážně s čínskými, anglickým a thajskými nebo jakými popisky...
Bylo to dost zajímavý.
V zásadě asi tři různý střihy a nesčetně postupů...
V jednom například autorka mezi vrstvy bavlny všívala vrstvu z filcu.
Někdo to šil s kapsou na filtr, kam následně vkládal všelico, včetně třeba složený papírový utěrky... Někdo to šil bez kapsy...

A taky ten střih konstruovali různě... Většinou k tomu teda používali pravítko,... ale v jednom z videí to kdosi odměřoval různě podle ruky, prstů a tak...
To mne dost fascinovalo,... ale ten systém jsem teda moc nerozluštila...
Schválně, vzhledem k tomu, že se mi to video podařilo najít, tak můžete mrknout, jestli to měření, někdo chápete ;-)

Já to nakonec nakreslila nejdřív takhle... ale pod bradou to bylo málo... Zvlášť pro mýho muže, kterej při následný zkoušce otevřel hubu, div mu nevypadla z pantů, a hned hlásil: "Hele! Je to malý!" :-D

 Takže jsem to na druhej pokus pod bradu krapet protáhla, a taky trošku stáhla, a to i přes nos, neb se původní šablona ukázala být v těch místech dost volnou.

šablona na roušku

Krásně překreslenou šablonu na roušku můžete stáhnout tady ;-)


šablony na dětskou roušku
A tady najdete šablony na roušky pro děti ;-)

 Podle šablony dvojmo střihneme svrchní část i vnitřní část, a taky z boku o kousek kratší díl na kapsu, do který pak můžeme vkládat něco jako filtr.

neděle 15. března 2020

Obal na zdravotní průkaz, sešit, knížku... - Návod na ušití


V čem máte zdravotní průkazy svejch dětí?
Ty moje na ně maj takovejhle pěknej kabátek.

No, holky ho maj úplně nově, teprve od pátku a od soboty ;-)
Docela si počkaly...
Ale dočkaly se...
Ne, že by to bylo nějak extra těžký šití, ale najít si tu chvilku právě jen na tohle, prostě trvalo trošku dýl.
Navíc jsem nejdřív potřebovala našít na podklad aplikace těch zvířátek... ručně... z filcu...
Jak na to, jsem psala nedávno tady ;-).
Ale můžete na budoucí obal našít i látkovou aplikaci ;-)
A nebo si můžete užít nějakou krásně vzorovanou látku, a s aplikací se vůbec nezaobírat...
Je to jen na vás...

Podobnej obal samozřejmě můžete ušít třeba na knížku, nebo sešity...
Pak je potřeba změřit rozložený sešit, a na každou stranu následně přidat tři centimetry...


Na průkazku jsem stříhala plátno v následujících rozměrech:
dva díly o velikosti 26 x 18 cm (z toho jeden s našívanou aplikací)
dva díly o velikosti 15 x 18 cm (z těch budou záložky)
a dva díly o velikosti 15 x 3 cm (na zapínání)

pondělí 2. března 2020

Po kom vaše děti zdědily sportovní talent?

No,... ty moje skoro určitě ne po mně...
Teda aspoň ty dvě, u kterejch nějaký to sportovní nadání pozoruju...

To takhle nějaký tři čtyři roky po svatbě muž povídá: "Já jsem vlastně nikdy neměl nějak vyhraněněj typ,... jakože by se mi líbily jen blondýnky, nebo tmavovlásky... Akorát jsem vždycky chtěl, aby ta moje byla sportovně založená... A PAK jsem si vzal TEBE! No, chápeš to?!?"
No,... nevim, jak se v tomhle směru mohl při výběru seknout,... ale signály z mý strany byly celkem jasný.
Jako, v dlouhejch šatech a sukních ke kotníkům, s rozevlátejma vlasama, a ve střevíčkách na podpatku snad nikdo sportovkyni nečeká... ;-)

Ostatně pár dnů předtím, než jsme spolu začali chodit, jsem ho vzala na přepad tábora našeho dívčího oddílu, kde jsem tehdy už třetím rokem nevedla...
Několik dní jsme tam pobyli na návštěvě, a v programu zrovna byla nějaká ta olympiáda, kterou jsem si náááramně užila, a skoro všechny disciplíny jsem s přehledem prohrála...
Když jsem si pak hrdě běžela pro souhrnnou medaili za poslední místo, tleskal mi se smíchem celej oddíl...
Takže musel velice dobře vědět, že se vrhá do vztahu s vílou kříženou se šaškem, a nikoli se zažranou sportovkyní...

Pamatuju si, že v těch každoročních "olympiádách" na táborech jsem se slušně umístila vždycky jen ve stoji na kůlu, případně v navlíkání kolínek, nebo nošení ešusu na hlavě... Jinak jsem měla ve všem jistý minimálně jedno z posledních dvou míst... Častěji to poslední.
Jednou jsem třeba byla nečekaně předposlední i v "maratonu"... To protože Marcela si dala cestou pauzu na trhání malin...
Takhle jsem vypadla ještě čtvrt hodiny po doběhnutí... přičemž samotnej běh mi trval tak nějak podobně ;-)

Pokud tedy po někom naše sudý děti zdědily sportovní talent, tak rozhodně po manželovi, kterej i chodil na nějakou tu základku se sportovnim zaměřenim, a kterej občas projevuje různý takový snahy, jako jít si s klukama zaběhat, vyrazit na koloběžky, měřit jim čas na opičí dráze a podobně...
A kterej čas od času zkouší k nějakýmu sportu přemluvit mne...
No... ten bowling tenkrát nebyl úplně marnej... a docela mne i bavil,... ale...
Lásko, smiř se prostě s tim, že hrát míčový hry zkrátka neumim, a běhat s tebou taky nikdy nebudu...
Zato s tebou klidně zkouknu všechny zbývající série Supernaturalu a budu s tebou víst sáhodlouhý disputace třeba o tom, kam odcházej zavražděný andělé a démóni...
A pak si můžem dát třeba Zaklínače ;-)


P.S.: Pro přesnější ilustraci mejch sportovních dovedností připojuju dvě historky, na který jsem si nedávno vzpomněla během jistý facebookový diskuze v rámci skupiny patřící k blogu Zpátky na podpatky,... což mne následně inspirovalo k sepsání tohohle článku ;-)


1.
Párkrát jsem v životě hrála ping-pong.
Když jsem ho někdy v roce 2004 hrála s jednim kamarádem, tak z mýho stylu hry vytřel smíchy stůl i podlahu... a i přes slzy v očích suverénně vyhrál.
Pak jsem ho hrála ještě s našima klukama, během dovolený v červnu 2015.
Hraní mi opět moc nešlo, ale složila jsem při tom hraní básničku, tak se kluci tlemili jí, a ne mejm hracím schopnostem ;-):
Byl jeden King Kong,
měl moc rád ping-pong.
Ptal jsem se ho: "King Kongu,
jak sis užil ping-pongu?"
"Ping-pong jsem si užil.
Síly svý jsem tužil.
Ping-pong, ten já mám moc rád.
Pojď ho se mnou taky hrát!
Užijem si míček,
úskoků a kliček...
Užijem si ping-pong!"
Děl v odpověď King Kong.

2.
Jednou na mne vyšla řada na základce při baseballu...
Dali mne až jako poslední... Nepochybně v naději, že na mne řada nedojde vůbec.
Ale jednou přece došla...
Mávla jsem teda tak nějak tou pálkou, a pak ji zase spustila dolu a čekala, až někdo najde míček a budu se muset připravit na další nadhození...
A všichni kolem řvali jak šílený: Běž! Běž! BĚŽ!!!"
A já ještě pár vteřin nechápavě koukala, než jsem, slovy mé kamarádky, "opatrně odložila pálku, asi aby se jí nic nestalo a moc se nepotloukla, a odcupitala na metu".
Každopádně, díky tomu, doběhli lidi, co stáli na těch dalších metách, a vyhráli jsme...
Jako,... já si fakt nevšimla, že jsem ten míček trefila...
Zřejmě jak můj mozek prostě tu eventualitu vůbec nepřipouštěl... ;-)

sobota 29. února 2020

Filcová aplikace - návod


Možná jste si někdy říkaly, že by jste rády zkusily našít nějakou tu aplikaci z filcu...
Pokud jste si na ní zatím netroufly, vězte, že je to vážně úplně jednoduchý a neni se čeho bát.
Chce to pár tenčích barevných filců, bavlnky, dobrou jehlu s trochu větším ouškem, ale zase ne moc velkým, pak se pořádně nedá protáhnout... ;-)
No a krom toho už vám klidně stačí jen znalost předního stehu.

Je teda fajn, mít nějakou tu pěknou šablonku, spoustu jich najdete v souborech u nás ve skupině na facebooku ;-)

Z barevných filců si vystříháme jednotlivé dílky a najdeme k nim vhodný odstíny bavlnek.

Já teda používám mulinky, a vždycky je rozdělim na půl, takže pak šiju jen třemi vlákny,

čtvrtek 13. února 2020

Jak vám slouží paměť? aneb O jednom šití po dvouměsíční pauze

Já nedávno zjistila, že mně ještě mizerněji, než jsem si myslela...
Vždycky jsem věděla, že to s ní neni valný,... ale že je to se mnou až TAK marný? To bych byla nečekala...

Šila jsem tuhle něco po dobře dvouměsíční pauze...
A chtěla jsem to mít rychle...
Fakt rychle,... abych stihla podle toho ještě i udělat návod, kterej jsem plánovala další den sdílet ve svý šicí skupině...
(Konkrétně tenhle ;-)...)
Jsem totiž takovej ten notorickej odkladač... takže jsem to šila na poslední chvíli stylem "dneska to musí být!!!",... ideálně do hodiny, abych pak ještě stihla nasosat fotky a napsat ten návod...

Vytáhla jsem teda stroj.
Vyštrachala pedál...
Pak zjistila, že nemůžu najít šňůru do zásuvky...
Hledala jsem jí jak magor na pěti různejch místech...
Třikrát dokola...
Pak jsem to vzdala, že zkusim najít jestli by mi tam nesedla jiná šňůra...
Nakonec seděla ta z baterie k tiskárně...
A přesně ve chvíli, kdy jsem ji zapojila, jsem zjistila, že ta správná šňůra mi celou dobu leží za strojem!

To ale nebylo všechno...
Ne, né...
To bylo jen takový zahřívací kolo...

Pak jsem navíjela nit na cívku, protože na žádný ze sedmi cívek, z nichž každá hrála pěti až osmi barvama, bílá nebyla...
A PAK nastala ta správná panika!
PROBOHA!!! KDE MÁM ČLUNEK?!?

Hledám všude na stole, i pod stolem v okruhu dvou metrů...
Pod strojem, za strojem...
Ten otvírací šuplíček ve stroji, plnej patek, cívek a náhradních jehel, vysypu snad čtyřikrát...
Vysypu i duplo dětem z bedny pod stolem... Prohrabu to a zoufale zase nahážu zpět...
Procházim všechny místa, na kterejch si vybavuju, že jsem za poslední půl hodinu byla...
Žádnej člunek nikde nevidim...

Pak mne napadne, že cívky maj podobnou velikost, jako ty ze starýho šlapacího stroje po dědovi, kterej jsem na samym začátku prosince konečně začala dávat do kupy...
Možná by se dal použít člunek z něj...?
Tak razim do komory, prohrabat šuplík s drobnostma od tý krásný starý singrovky...

Člunky jsou tam dva!
Letim s nima zpátky ke stroji celá napjatá...
Cívka do nich krásně vklouzne...
Ale člunek se do stroje nevleze!
No ani omylem!
To neni možný!?!
Jakto?
Že by se teď ty člunky dělaly nějak tenčí?
No, to ale výrazně tenčí!
Pozoruju ten vnitřek stroje, kam jsem se před chvíli pokusila narvat člunek...
A pak mne napadne, položit tam tu cívku rovnou...
Zvolna...
Jak v tranzu...
Připadám si jak ve zpomalenym filmovym záběru...
Je to možný?
Zírám na cívku, která krásně zapadla do vnitřku stroje...
Nějak tomu úplně nevěřim...
Vyzkoušim kousek ušít...
Pořád se mi to nezdá...
Vyštrachám ještě návod, a po těch šesti letech, kdy jsem stroj dostala od Ježíška, ho znovu důkladně studuju...
No...
Je to tak!
Člunek je integrován!
Cívka se jen vkládá!

Ještě teď po víc jak týdnu se sama sobě musim smát...
:-D

úterý 11. února 2020

Planetárium aneb Další prima výlet

Milujete výlety?
Milujete výlety s dětmi?
Já ohromně...
Vždycky je pak tak týden rozdejchávám... :-D

Zrovna před tim týdnem jsem v sobotu zase na jeden dětičky vytáhla.
Už nějakej čas jsem měla v plánu vyrazit s nima do planetária...
Původně jsem to měla v kalendáři zapsaný na tu sobotu po Štědrym dnu, ale tou dobou jsem díky chřipce byla ráda, že zvládnu rodince uvařit čaj s citrónem.
Takže jsme vyrazili až teď...

Zatímco čtyřotec dorazil z noční, a chystal se jít před další noční spát, my se chystali opustit domov, aby vůbec spát mohl...

Cestou jsme se stavili pro proviant, a vybírali ho tak důkladně, že jsme i přes původní opravdu velkorysou časovou rezervu měli nakonec co dělat, aby jsme vlak stihli...

Paní u kasy na nádraží mne trochu vykolejila z mého nadrčeného způsobu objednávání, když mi začala klást otázky typu: "Zpátky pojedete taky s náma?"
Navíc jsem pak zjistila, že mám v ruce těch lístků nějak strašně moc!
Ale to už jsem hnala děti na perón, a o chvíli později je cpala do vlaku, kde na mne vzápětí od průvodčího, třídícího náš paklík lístků na hromádky TAM a ZPĚT, čekalo vysvětlení, že zpáteční lístky se už neprodávaj, že prej o ně byl malej zájem, tak jsou od prosince zrušený.
Nicméně to nebylo celý vysvětlení těch zvláštních otázek paní na pokladně...
To přišlo až cestou zpět...

Ve vlaku se dcerky vykukovánim přes okraje sedadel seznámily s jistym malym chlapečkem, s kterym pak chtěli jít i venku, kde se k nám na chvíli přidaly i další dvě holčičky, aby dojem školky byl ještě věrohodnější...
Nicméně se záhy ukázalo, že každá rodinka míří jinym směrem a brzy jsme zůstali sami... tedy jen v pěti...

Když jsme svým hlemýždím tempem konečně dorazili do planetária, pochválila nás paní na pokladně, že jdem lístky na odpolední představení koupit už dopoledne, že se to rychle plní...

Následovala akce "vyfoť se s hrdinama filmu"
Vyfotit jednoho, kterej chce, je ještě docela brnkačka...

čtvrtek 6. února 2020

Jak na šitou aplikaci - návod

Chcete oživit triko, mikinu, či tepláky svého miláčka?
Nebo potřebujete zakrýt díru na koleni, kterou si tam vydřela vaše princezna?

Můžete tak učinit pomocí našívané aplikace...



Předně to chce nějaký ten nápad, CO z látek vystříhnout a následně našít.
Spoustu takovejch nápadů najdete u nás ve skupince Šijeme se čtyřmatkou. V souborech je aktuálně 24 šablon z adventního kalendáře ke stažení.

Pak jen vybrat tu pravou, vytisknout, vystříhnout...

 Já si vystříhla tu menší berušku... a nakonec jsme jí ještě trošku zmenšovala, aby se na to mrňavý koleno vešla ;-)

Pak podle ní vystříhat z látek jednotlivé kousky. Nejvíc času zabere vybrat ty správný ;-)

pátek 31. ledna 2020

"My jsme s tátou jedno tělo..."

To jsem tak jednou (asi tak před 22ti lety) vyprávěla kamarádce, jak se moje maminka pozastavovala nad tim, že už zase přibrala, zatímco tatínek zhubnul...
"Kam ty kila dáváš?" ptala se ho tehdy.
A tatínek povídá: "No, to ti tak tuhle koukám, co to je? Co to támhle jde?" a ukazoval při tom dramaticky kamsi do kouta na zem.
"A ono si to zpívá!?!" zvolal pak s hraným úžasem a spustil improvizovanej popěvek:
"My jsme kila z tatínka,
přivítá nás maminka."
... Kamarádka se smála, a že prý její maminka zase vždycky říkává: "My jsme s tátou jedno tělo. Táta jí, a já tloustnu."

Nedávno jsem si na tenhle náš rozhovor vzpomněla...
To bylo tak...
Manžel byl ten den neskutečně protivnej, podrážděnej a absolutně iracionální k tomu...
Po nějakejch mejch dvou opatrnejch námitkách, už byl tak neuvěřitelnej, že jsem dál radši nenamítala nic... a jenom na něj konsternovaně zírala, zatímco mi v hlavě pobaveně běželo: "Ty kráso! Kdyby byl ženská, tak bych si řekla, že má nejspíš PMS!"
No... a co myslíte?
Do večera jsem to dostala!

Tak už asi máme k tomu jednomu tělu taky našlápnuto...
Zatím z toho ovšem vycházim líp, než kamarádčina maminka... ;-)

středa 29. ledna 2020

Můj milovaný kočárek s modrými květy...

Pamatujete na moje staré záhlaví s kočárkem?
S mým krásným modrým kočárkem s květy?
Na to, jak jsem psala, že mi muž vyhrožuje, že už ho odveze k popelnicím, a já bych ho ráda viděla na něčí zahradě?...

Loňský listopad byl ve znamení loučení...
O tom prvním jsem psala v článku o babičkách...
Tohle druhé loučení je samozřejmě ve světle toho prvního, zcela zanedbatelné...
Ale taky jsem ho docela prožívala...

Když jsem tenkrát jela s holkama na babiččin pohřeb, vstoupil ve vlaku do kupé průvodčí, a jak nás viděl, spustil vesele: "Á! Vy patříte k tomu kočárku, co jsem nakládal."
A já mu taky vesele povídám: "Ne né, to jsou jiný, my jsme čerstvě bezkočárkový, zrovna jsme ho v pondělí po letech poslali dál."

Jo... už je to tak,... podařilo se mi pro náš kočárek najít nový domov...
A podle fotek, které jsem od nových majitelů na konci prosince dostala, jako takový malý pozdní vánoční dárek,  domov prakticky přesně takový, jaký jsem si pro něj vysnila...

Má skutečně domov na jedné zahradě, a spokojeně se z něj na svět tlemí roční klouček...
Brečela jsem dojetím, když jsem ty fotky viděla...
A brečím i teď, když o tom píšu...

Bylo to pro mne po těch jedenácti letech docela těžký, ho pustit dál...
Váže se k němu tolik krásnejch vzpomínek...
Ale to, že vím, že ho někdo ještě užije, mi v tom směru docela dost pomohlo... a vážně mne to těší...


Tož... sbohem, můj milovaný kočárku s modrými květy...
Užij si tu zahradu a odvoz ještě pár dětí ;-)

Na fotce je nejstarší spolu s třetí v červnu 2016... když tehdy ani ne měsíční nejmladší, vezený do Prahy a z Prahy v šátku, přivezli kočárek naproti k autobusu...


P.S.: V inzerátu jsem psala:
Vhodný pro nenáročnou maminku s romantickou duší.
Ideální jako druhý kočárek na zahradu či terasu...

Kupovaný v srpnu 2008... Odvozil čtyři děti... Na jaře 2015 dostal nové duše a pláště... (dvě z duší je třeba znovu vyměnit, pak může opět fungovat jako bezva teréňák do lesů a strání...)


...a pak ještě nějakej ten technickej popis, tim už vás nudit nebudu... ;-)

čtvrtek 23. ledna 2020

"Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"... a malé ohlédnutí za Vánoci

Dlouho jsem nepsala...
To víte, advent,... k tomu ten adventní kalendář se šablonkama na šití, co jsem si vymyslela,... do toho jsme konečně realizovali dva roky plánovanou a odsouvanou přestavbu obýváku,... a v posledních pěti dnech před Vánoci jsem nakonec přece jen i něco málo upekla...
Pak jsme si užili bezva urputnou chřipku, která se nás ne a ne pustit... Děti odpadávaly v přibližně dvanácti hodinovym intervalu... od rána třiadvacátýho až do Štědrýho večera...
Pro samý ošetřování jsme nakonec balili dárky až v noci ze čtyřiadvacátýho na pětadvacátýho... Nejmladší jsme uložili k sourozencům, aby jsme jí nebudili šustěnim, a muž mohl navíc v klidu smontovat kuchyňku... Když jsem pak kolem čtvrtý ráno nakoukla do dětskýho pokoje, tak nejmladší tam ležela opřená o loket... "Copak je, pročpak nespíš?" "Maminko, byl tu Ježíšek a přines kuchyňku a dálky!" ❤️
Nakonec jsme se na Štěpána přidali do party bolavejch horečnatců i my dva dospělí...
Takže jsme měli doma bezva vánoční lazaret... a posléze i lazaret novoroční...

Holky šly do školky teprve až třináctýho, a kluci pak měli patnáctýho přezkoušení... tudíž jsme tu trochu energie, co jsme po nemoci nabrali, směřovali převážně tím směrem...
Takže se teprve poslední týden pomalu vracíme do normálu... a konečně začínám i psát a plánovat co všechno dál...

Co se ovšem vrátilo do normálu rychle, je naše ranní rutina týkající se zimního oblíkání...
Ta spočívá převážně v tom, že ta nejmladší ječí, že to či ono oblíct rozhodně nechce... A založí si ruce na prsou... a mračí se jak mrak... a to její rázný "NE!"
"Já neci ty kahoty!"
"Neci tuhe bundu!"
Ok, stížnost na tuhle bundu beru, má zip, co se občas odspodu rozevře...
Jenže na další bundu řve taky...
"Tu neci! Je mi malá!"
Přičemž je jí naopak trochu větší...
No, myslim, že ve skutečnosti se jí prostě nelíbily ty puntíky...

Ještě před bundou obvykle řve na tričko, a někdy i na mikinu...
"To mi padá!"
Ehm... tohle znamená, že je přesvědčená, že je jí to velký. Nejčastěji, že jsou jí dlouhý rukávy... a chce je vyhrnout... a spokojená je tehdy, když je má až nad loktem... a vysvětlete jí někdo prosím za mne, že vyhrnovat si rukávy nad loket je v tomhle počasí poněkud nesmyslný... zkoušela jsem jí i říct, že je to blbost, hloupost, pitomost, krávovina... že jí tak bude zima...
Už dva týdny to všelijak vysvětluju každý ráno...
Neúspěšně...

A pak je tu čepice...
Je jedno jaká...
Vždycky je s ní něco špatně...
Malá!
Velká!
Lechtá!
Štípe!
Šktí!
Padá!
Leze do očí!
Tlačí!
Leze z ní ucho!
Má zapínání!
Nemá zapínání!
Neni fijajová!

A ta co byla vzata na milost se do dvou dnů buď ztratila, a nebo jsem se ohledně ní dozvěděla, že:
"Má ut-ženou bambui, hele!"
Jo... ráno před odchodem... Neni nad správný načasování...
A jistě chápete, že jít v čepici, která má jednu ze dvou bambulí utrženou, prostě nelze.
Jako... O tom ani neuvažujte. Vážně neuvažujte...

Prostě máme v předsíni veselo prakticky každý ráno...

A to první ráno... jak jsem už byla úplně zoufalá z těch bund... jsem najednou cítila potřebu obrátit se k muži o podporu... ideálně se s nim domluvit nějak, aby mi malá nerozuměla...
A v tu chvíli jsem si vybavila jedno tátovo vyprávění, který teda i on sám musel znát jen z vyprávění...
To máte tak, jeho maminka vyrůstala v český menšině v Lipsku (už nevim v kolikátý generaci)... a jeho tatínek, můj dědeček, se tam s ní seznámil za války, coby totálně nasazanej...
Po válce pak přesídlili do Čech...
A táta jednou vzpomínal, že když nechtěli, aby jim děti (tedy on, jeho starší sestra a nejstarší brácha) rozuměly, tak mezi s sebou mluvili německy.
A tak se jednou prý maminka obrátila na tátu s německy pronesenou stížností na nejstaršího syna, kterej si za žádnou cenu nechtěl oblíct kabát... načež ten, tehdy asi čtyř nebo pětiletej, prý rozhodně pronesl: "Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"

Tak si tak říkám... že je to s těma dětma asi ve všech generacích úplně stejný ;-)

Jako... docela úlevný vědomí... ;-)



pátek 20. prosince 2019

Čtvrtý adventní obrázek k vybarvení - dárek pro vás ke stažení

Letos ten advent letí zase o něco rychleji... a já absolutně nestíhám...
Ještě pořád dávám do pořádku ten přestavovanej obývák a ještě jsem vlastně nezačala píct... !!!

Ale šablonky do adventního kalendáře pro vás stíhám... 
I když někdy tak tak...
A dnes jsme s holkama konečně naházely do schránky vánoční přáníčka... Takže se skluzem, ale splněno ;-)
A taky jsem stihla nakreslit čtvrtej adventní obrázek k vybarvení pro děti... to až budete potřebovat na něco klidnější chvilku ;-)


Stáhnout si ho můžete tady ;-)

A já vám rovnou popřeju krásný Vánoce... poněvadž fakt netušim, jestli vám je stihnu popřát v následujících čtyřech dnech ;-)

pondělí 16. prosince 2019

Třetí adventní obrázek k vybarvení - dárek pro vás ke stažení

Stejně jako loni dávám třetí adventní obrázek k vybarvení až po třetí adventní neděli.
Stáhnout si ho můžete tady.
Letos vážně nestíhám.
Hotový jsou jen dva druhy cukroví...
Obývák (i kuchyň) jako po výbuchu...
Konečně jsme totiž koupili nový skříňky, a zhruba s rok a půlročním zpožděním k tomu, oproti původnímu plánu, reorganizujeme domácnost...
Výbornej nápad, takhle před Vánoci, že jo?
Ale jestli to stihnem... tak to konečně budem mít krásný...
Tak nám držte palce ;-)


P.S.: Dneska jsem se naučila s vrtačkou a s kmitací pilou ;-)...
Skoro bych byla zapomněla jak mne kdysi bavily dílny (to jako fakt... vedle výtvarky a dějáku můj nejoblíbenější předmět)...
Skvěle jsem si to řezání a vrtání užila...
Ale stejně jsem tu starou knihovnu nezreapasovala úplně stoprocentně...

sobota 7. prosince 2019

Druhý adventní obrázek k vybarvení - dárek pro vás ke stažení


Druhý adventní obrázek k vybarvení pro vaše děti... abyste měli chvilku na něco důležitýho... což je před Vánoci extra potřeba ;-).

Stáhnout si ho můžete tady... ;-)

sobota 30. listopadu 2019

Adventní kalendář 2019

Letos jsem pro vás připravila podobný obrázkový adventní kalendář jako před dvěma lety...
Tenhle ale bude zvláštní ještě něčím.

Po vytištění (nejlépe na čtvrtku) a naříznutí čtverečků na svrchní čtvrtce, a následném slepení v krajích (prostě spodní čtvrtku objeďte po obvodu lepidlem a svrchní čtvrtku položte navrch a trochu přitlačte) si ho vesele můžete otvírat s dětmi... 

A krom toho budu mít každý den překvapení především pro ty z vás, které šijete.
Obrázky, které v kalendáři budete otvírat jsou totiž inspirované některými ze šablon, které jsem si za ty roky vytvořila pro nejrůznější našívané aplikace na trička, bodýčka, hrací kostky, vlaječkovou abecedu...
Každý den pro vás budu mít pédéefko s jednou šablonou, kterou můžete následně využít pro svoje tvoření.

Získat ho můžete dvěma různými způsoby:
a) Pokud jste tak dosud neučinily, vstupte do mojí facebookové skupiny Šijeme se čtyřmatkou, kam jednotlivá pédéefka budu postupně vkládat do souborů.
b) Napište mi na můj mejl (P.Janka@seznam.cz), že o pédéefka s šablonkami máte zájem, a já vám je budu posílat na váš mejl.
Pokud jste mi snad nestihli napsat hned prvního, nebojte se napsat třebas i dvacátýho... Pošlu vám je klidně zpětně... 
Ve skupině taky zůstanou k dohledání ;-)



Obrázky k vytištění a sestavení adventního kalendáře najdete tady a tady.

První adventní obrázek k vybarvení - dárek pro vás ke stažení

Stihla jsem to ;-)
Zítra začíná advent, na adventním věnci zapálíme první svíčku... a já pro vás mám první adventní omalovánku, stejně jako loni a předloni.
Něco pro tématické zabavení dětí, aby jste měli chvilku... na cokoli jí zrovna potřebujete ;-)

Pokud jste ty z minulých let prošvihli, najdete je všechny tady.

 Obrázek si můžete stáhnout tady.

pátek 29. listopadu 2019

Adventní seznam 2019

Konečně jsem se dostala k tomu, abych sepsala adventní seznam na letošek.
Nějak při všem tom domácím učení a pokusům o podnikání mám co dělat, abych stíhala...
Ale stíhám... těsně ;-) 
Zítra to ještě opět rozepíšu na svitečky a naskládám do toho našeho kalendáře z "pozlacenejch" ruliček od toaleťáku.
Původně jsem tedy měla v hlavě ještě něco dalšího, ale času je už málo... a tohle se osvědčilo... tak si ten nápad schovám na příště ;)

A vám se třeba tahle inspirace na poslední chvíli hodí ;-)



O adventní obrázky zmiňovaný v seznamu se s váma podělím vždy před příslušnou nedělí.
Na první se tudíž můžete těšit během zítřka...
Snad po těch z předchozích let zvládnu ještě něco dalšího vymyslet ;-)

neděle 24. listopadu 2019

Vzpomínky na babičku... vlastně na babičky...

Pamatujete si na svoji babičku?
Nebo máte to štěstí, že se s ní dosud vídáte?
Já na tu svoji budu už jen vzpomínat...
A to už na druhou...


Ta první, z tátovi strany, umřela na moje dvaadvacáté narozeniny...
Vzpomínám si jak jsem tenkrát šla chodbou kolem telefonu, zrovna když zazvonil...
Obvykle jsem v takový situaci fofrem vzala roha... Jen ať to probůh zvedne někdo jinej!
I tehdy jsem v první půlvteřině začala zrychlovat, než mi hlavou proběhlo, že mám vlastně narozeniny,... a že to tedy nejspíš bude babička, neb mi o narozeninách vždycky volala, a tudíž to beztak bude pro mne...
A tak jsem to zvedla...
Jenže to už  nebyla babička, ale strejda...

Mimochodem, moje nejoblíbenější vzpomínka na babičku z tátovy strany je, kterak jsme si kdysi se sourozenci na chalupě v Jestřebicích hráli na demonstraci...
Chodili jsme v řadě do osmičky kolem starýho kýble a převrácenýho kolečka a skandovali: "Zachovejte paniku! Zachovejte paniku!"
Pak se najednou otevřely dveře na balkon a vyšla z nich babička.
Maličko jsem uvnitř zatuhla, že nám jde vynadat, ať tolik neřveme...
Ale babička se opřela o zábradlí, pobaveně na nás shlídla, zvedla nad hlavu ruku zatnutou v pěst, a spustila: "Zachovejte paniku! Zachovejte paniku!"
A my se zastavili, tleskali a volali: "HURÁÁÁ!"
A babička nám z balkonu kynula, majestátně... jak anglická královna...
(No,... asi máme to blbnutí v genech ;-)...)

To už je víc, jak čtvrt století...


A od minulého úterka mi nezbývá, než si podobně hýčkat i vzpomínky na babičku ze strany maminčiny...

Na to, jak jsem s ní jednou po obědě (jako asi šestiletá) ležela na gauči, a najednou na mne babička mrkla a povídá: "Pššt, budeme dělat, že spíme...
A tak jsem dělaly, že spíme...
Do pokoje přišel strejda. Chvíli koukal. A pak zas potichu odešel...
A my se spolu spiklenecky chichotaly, jak dvě malý holky...

Na to, jak skvěle vařila a pekla...
A taky to pak všechno patřičně ráda jedla...
Později bohužel i přes zákaz.
Teta, která se o ní posledních třináct let starala si čas od času postěžovala, jak před ní všechno musí zamykat...
A že stejně zase něco někde našla...
A zase už jí odvezli se žlučníkovym záchvatem...

Na to, jak k nám jednou před Vánoci přijela na sestřiny šestý (nebo sedmý) narozeniny, koupila se mnou moje první formičky na cukroví a učila mne píct.

Na to, jak o nějakejch patnáct let později, jednou seděla u stolu ve svý kuchyni, a najednou mne poslala do špajzky, a ať hledám tam a tam, že tam jsou někde kovový trubičky na kremrole... a: "Vem si je. Ty je nejlíp užiješ..." zahřálo mne tehdy od ní.

Na to, jak mne učila stlát... A jak se vždycky rozčilovala, když někdo sebemíň přes den zvalchoval přehoz na posteli...
Vzpomenu si na to pokaždý, když za totéž peskuju ty svoje obludy...
Ne že by to peskování mělo nějakej efekt...

Na to, jak se vždycky ráda hezky oblíkla, když šla kamkoli ven.

Na to, jak nade mnou nešťastně kroutila hlavou, když jsem v nějakejch šesti, sedmi, či osmi letech měla takový krásný červený látkový sandálky s mašličkou... A tak vytrvale jsem v nich, i přes její napomínání, chodila zásadně zhoupnutim z paty na špičku, až se mi po pár dnech zdeformovaly úúúplně do oblouku...

Na to, jak se na mne zlobila, když mne jednou donutila hrát si v kuchyni, aby na mne při vaření viděla...
A zatímco ona vařila, rozhodla jsem se já, že uprchnu z "vězení"... a jala jsem se provrtávat zeď skládací kremelskou věží...
Ten ďolík tam pak byl víc než dobře patrnej ještě několik let...

Na to, jak jsem ji v nějakejch jeden a dvaceti nechtíc vyděsila, když jsem zazvonila u dveří... sandálky v ruce a kopretiny ve vlasech...
Babička otevřela, vytřeštila oči, překřižovala se a v rodné slovenštině roztřeseně spustila: "Bože moj! To som sa zlakla! Ja myslela, že sa Anička vrátila..."
A tak jsem se dozvěděla, že její starší sestra, která kdysi ještě před dvacítkou tragicky zahynula, taky ráda nosívala kytky ve vlasech...

Na to, jak jsem s ní kdysi v létě po třetí třídě byla na Slovensku v místech jejího mládí, ve Zvolenu a Sliači nad Hronom...
Myslim, že bych možná ještě dnes našla to místo, kde jsem dle jejích instrukcí schovala pod kámen poupátko růžičky s tím, že až přijedu příště bude na mne čekat obalená kovem...
No... nevim, jak by dnes vypadala... Je to už přes třicet let...

Na to, jak jsme v rámci toho pobytu jeli i na jednodenní zájezd do Budapešti, a koupili tam takový hezký malý čokolády, že všem přivezem domu něco, co tady vůbec nemáme... a pak jsme doma zjistili, že na nich drobnym písmem stojí, že jsou vyrobený v Československu.

Na to, jak mi vyprávěla, kterak jako malí kradli se sourozenci cukr a sypali si ho na chleba... suchej... neb na máslo neměli..

Na to, jak vyprávěla o tom, jak nějaká z jejích dvou starších sester strašně dostala za to, že místo mouky, pro kterou jí poslali, si za ty peníze koupila látku na šaty.

Na to, jak vzpomínala, jak si se sestrama šily šaty a chodily tancovat...
Mimochodem, v několika babičkou ušitejch šatech jsem chodila do tanečních ještě já.
Dvoje z nich šila až mojí mamince... ale minimálně ty černopruhovaný ze starorůžový organzy střihem jasně prozrazovaly, že byly ještě z padesátejch let...
Ty jsem měla nejradši... Vypasovaný se širokou sukní a se spodničkou...
A abych nezapomněla,... to její šití zdaleka nebylo jen tak nějaký běžně amatérský...
Když jsem se pak na střední učila šít já, zjistila jsem z rubů jí ušitejch šatů, že znala velice dobře správný krejčovský postupy... A to i ty složitější, běžně ne moc používaný...
Třeba nad takovym staženim rukávový hlavice řetízkovym stehem jsem tenkrát jen uznale pokyvovala hlavou...
Netušim, kde se to všechno naučila... ale uměla to...

Na to, jak vzpomínala, že když je na konci druhý světový osvobodila ruská armáda, tak ti vojáci byly celí hotoví z toho, že se jmenuje Jolka!, jak se jim tehdy coby Jolana představila, neb jí tak všichni říkali...

Na to, jak jsem za ní párkrát byla v práci, kde se vázaly knihy...
Dokonce jsem od ní nejednou dostala nějakej ten krásnej bloček, jeden i se zlatě vyraženym jménem...
I deník, co jsem si v pubertě psala, jsem psala na stránky, které pro mne svázala babička.

Na to, že krátce před sedmdesátkou byla pořád natolik vitální, že vzala brigádu v jednom obchůdku s látkama...
Tenkrát jsem využila slevu, kterou tam měla, a koupila si na dvoje letní šaty... V jedněch jsem pak o rok později běhala po Paříži... A oboje je ještě mám ve skříni... ač už trochu spravovaný...

Na to, jak chudák lomila rukama "co tomu jen řeknou sousedi"... když se jednou v létě moje máti svlíkla do plavek a vyběhla ven před barák do toho slejváku, co tam zrovna byl...
My se sestrou seděly v okně a tlemily se a babička šla pro tátu, ať prý tý svý ženě domluví...
A on se jen kouknul ven a povídá: "Chceš hodit mejdlo? Že už by ses večer nemusela mejt..."
A nakonec k babiččině úlevě dodal: "Pojď, stačilo, než kvůli tobě někdo vybourá..."

Na to, jak se za náma přijela podívat, aby viděla svýho prvního pravnuka...

Na to, jak si mne na svatbě sestry, měsíc před mym třetim porodem, podezřívavě měřila, a ptala se: "Nejsou tam dvě?"
A moje vysmáté "ne" mi tenkrát evidentně moc nevěřila...

Na to, jak jsem se během oslavy jejích pět a osmdesátin nachomýtla k tomu, když jí moje sestra oznamovala, že čekaj druhý dítě...
"Jo? čekáte druhý? Na duben?" ptala jsem se nadšeně...
A babička si mne změřila a povídá: "Ty doufám nejsi těhotná?!?"
"Néééééé."
"No proto! Vy už si dejte pokoj. Tři děti jsou až až..."
Dva nebo tři dny na to jsem řešila: "Ty jo, vždyť už jsem to měla dostat..."

Nebo na to, jak jsme spolu se všema čtyřma dětma mluvili s babičkou přes videochat...
Tehdy už byla viditelně pohublá...


Teď už ke všem těm vzpomínkám žádný další nepřibudou...

Když jsme se v pátek večer vrátily s holkama z pohřbu domů k mužské části naší rodiny, sdělovaly holky jedna přes druhou tátovi: "My jsme zahabali pababičku Jolanku kytkama!... Ale ona už tam neni!... To je jen tělo... Ona už je v nebi!... Jak jsme se modlili, aby tefila!... Víííš?..."

Tak snad trefila...

💟💜♡