Prohledat tento blog

středa 16. října 2019

O manipulaci, jízdě na kole a smradlavejch holčičkách

Uchýlily jste se někdy ve svojí mateřský praxi k manipulaci?
Já se přiznám, že občas se mi to neplánovaně povede...
A čas od času, když jsem hodně zoufalá, to zkusim i plánovaně...
Nevim teda, jak u vás, ale u nás to teda bývá celkem bez efektu.
Za což bych teda ve výsledku měla být asi ráda... ;-)

Kdybych si na to vedla tabulku, nejspíš bych zjistila, že se úspěšnost podobnejch pokusů pohybuje někde okolí tří čtyř procent...
Tudíž, že jde ve výsledku o snažení spíš kontraproduktivní, utvrzující dítě leda tak pevněji v protichůdném názoru...


Třeba naše třetí posledního cca a půl roku často protestuje proti koupání. (Což už jsem vlastně zmiňovala v článku My to uklidíme včera...)
Zrovna nedávno jsem na ní zkoušela:
"A ty chceš bejt smradlavá? Vždyť si s tebou nikdo nebude chtít hrát. Děti budou říkat: ´Fuj, ty smrdíš, s tebou si nehrajem!´"
A ona se na mne tak podívala, a povídá: "Ale mami, já už jsem byla smadlavá, a oni si se mnou hály, a nikdo nezíkal, že smdim."

A jednou, když jsem jí zase poučovacim tónem říkala, že když se neumyje bude smradlavá, mne odbyla ještě ráznější odpovědí...
Pevně se na mne zamračila, ruce složila na prsou... a prohlásila: "Já CI bejt smadlavá!"

Tak a máš to matko!
:-D

V tu chvíli jsem se začala smát a pro ten den to vzdala.


A pak jsem se večer v posteli oddávala úvahám o tom, jak manipulace na moje děti moc nefunguje... a že je to tak vlastně v pořádku...
A moje mysl mi následně nabídla vzpomínku...
Vzpomínku, jak jsem se kdysi učila na kole...

Aby bylo jasno, já se na kole naučila jezdit dvakrát.
Fakt.
Nekecám.
Ostatně i plavat jsem se naučila dvakrát.
Neb po plavání organizovaném školou, jsem se TAK naučila bát vody, že jsem svejch původních cca deset dvanáct metrů, další čtyři roky neuplavala ani za nic...
Házení do hloubky stylem a plav... nepovažuju za funkční model učení...
A to ani v přenesenym smyslu ;-)
Pod tlakem je totiž daleko snazší zapomenout i to, co už umíte, ne se cokoli novýho naučit... ;-)
Až moje budoucí biřmovní kmotra mne to jednoho léta na táboře naučila znovu...
Já se plácala v Mastníku, v místě, kde mi to bylo tak po prsa...
Ona seděla na břehu a takovym klidnym, skoro až línym hlasem mi říkala: "Pořádně se nadechni... ta voda v plicích tě ponese... skoro jako kruh... uvidíš... No, že jo?... A víc se polož... pak tě ta voda ponese líp... A zpomal ty tempa... takhle se akorát unavíš..."
A fungovalo to...
Díky, Marcel ;-)

Ale to jsem odbočila...
Zpátky ke kolu!

Když mi byly čtyři roky, dostala jsem kolo.
Dodnes si vybavim, jak stálo opřený o dveře našeho bytu v Břevnově.
Červený...
A velký...
Mimochodem, maminka mi před pár lety vyprávěla, jak kdysi šli ještě jako bezdětní s tatínkem parkem, a minula je malá holčička na kole, a oni si tehdy říkali, jak to bude krásný, až takhle jednou bude jezdit jejich holčička...
No, nevim, jestli jim tuhle vizi naplnila v dostatečné míře aspoň moje ségra, ale já jsem v tomhle směru rozhodně byla pro rodiče zklamánim.

Ergo, kladívko, poučení: Nemějte ohledně svejch dětí žádná podobná očekávání, zaděláváte si akorát tak na to, že budete zklamaní ;-)

Tedy, abych byla přesná, mě se kolo líbilo a rozhodně jsem na něm jezdit chtěla...
Zkoušela jsem to na dvorku.
Opatrně jsem ho opřela o kovovej sloupek sloužící k zavěšení šňůr na prádlo.
Vyškrábala se na to kolo.
Dvěma šlápnutími se přesunula k dalšímu sloupku.
Zachytila se ho.
Opatrně jsem s jeho pomocí kolo natočila směr další sloupek.
A vyrazila k němu...
A tak jsem jezdila od sloupku k sloupku...
Až jsem se s tim kolem na tom betonovym dvorku kapitálně vymázla a nádherně se sedřela do krve...

Tatínek mi pak dal na kolo raději přídavný kolečka....

O nějakých sedm let později, jsem stále jezdila s nima.

Moji tři mladší sourozenci, včetně pětiletý ségry si to Stromovkou i Letnou vesele valili bez nich.
A já pořád s...

A tak to na mne jednoho večera táta zkusil...
Že by jako bylo fajn, kdybych se naučila jezdit bez nich... Že už jsem přece velká... Že už je to skoro ostuda,... a že i ta malá ségra už jezdí bez přídavnejch koleček...
"Ne, mě to tak vyhovuje," prohlásila jsem s tim, že to tak pro mne jako skončilo, ale tatínek to zkoušel dál...
"Vždyť se ti budou děti smát," namítnul.
"Ať se smějou, já se kvůli nim nezabiju," kontrovala jsem s klidem já.

Tak, a měl to...
Se furt snažil, abych se náhodou někym nedala vyhecovat k něčemu nebezpečnýmu...
Sklidil co zasel...
:-D

Dlouho... vážně dlóóóuho mu trvalo, než mne nakonec přesvědčil, že to aspoň zkusim.
Ale bude mne držet!
A pořádně!
A když mi to nepude, tak mi ty kolečka zase HNED našroubuje zpátky!!!
To byly mý rezolutně kladený podmínky.

Sám pak vzpomínal, jak to se mnou bylo hrozný. Že naučit jezdit mne, bylo nejtěžší ze všech čtyř dětí.
Že jsem byla strachy úplně dřevěná.
Že jsem pořádně nešlapala.
A nebo šlapala úplně blbě.
Že jsem křečovitě držela řidítka, až mi bělaly prsty.
A čas od času s nima zmateně trhla a vyjela nepředvídatelně do strany...

Že jsem třeba jela prostředkem široký asfaltový cestičky, a  najednou trhla řidítkama směr křoví, a nastalou situaci jsem vyřešila tak, že jsem zařvala: "Á! křoví!"zakryla si obličej rukama, a aniž bych se byť jen pokusila zpomalit, jsem to (dál šlapající) napálila do něj.

Pamatujete si scénu ze seriálu Kačeři z Kačerova? Jak tam Rampa zase jednou příliš prudce míří k zemi? Strýček Skrblík si zakryje oči s tím, že se na to nemůže dívat. Kačer Donald ho s prohlášenim "Já taky ne!" následuje. A Rampa, coby pilot, vzápětí udělá to samý?
Tak přesně při týhle scéně kdysi táta vzpomínal na mojí akci "Á, křoví!"


No, nakonec jsem se to jakžtakž naučila,... jezdit bez přídavnejch koleček...

Musim ale říct, že co jsem v létě de facto vozila (svaly na rukou napjatý k prasknutí) třetí na dětskym kole, když projevila zájem si to taky vyzkoušet, bude to s ní podobná práce jako kdysi se mnou...
A ta její paličatost...
No, po kom ty děti jenom jsou?
Že ano... ;-)


P.S.: Vy co sledujete moji facebookovou stránku blogu, jste si možná během čtení vybavili tenhle asi dva týdny starej příspěvek ;-)





čtvrtek 3. října 2019

Indiánské léto - látkový panel na ušití hracího setu (fotonávod k šití)

Hurá, hurá!!!
Další látkový panel zdolán!
Další hrací set hotov!
Tentokrát jev něm parta indiánů a jejich vesnička.

Indiáni jsou podobně jako rytíři a princezny, prstový maňásci.

Ti bydlí v malé vesničce v jejíž blízkosti teče krásně čistá říčka...



Celou vesnici dítě snadno složí, a jako tašku si jí může vzít s sebou na cesty...

... jen nezapomenout panáčky... ;-)

středa 2. října 2019

Šípkový sirup - vitamín C v lahvi



Možná vzpomínáte, že loni a předloni jsme dělali víno a likér z bezinek... Letos jsme z něj dělali sirup... 
A řeknu vám, že sirup z bezinek byl proti tomuhle šípkovýmu děsně na pohodu.

Otrhat ty bezinky sice chvíli trvá, ale aspoň se jejich sběr obejde bez krve... 
Takže jsme nasbírali jen tak do trojdecky.

A pak, všechny ty šípky rozkrojit, zbavit semínek a těch píchavejch chloupků... No "práce pro vraha", jak se říká...
Pak je potřeba to tak půl hodinku povařit do měkka.
Hezky to zalejeme v hrnci, jen tak zlehka. Odhaduju, že jsme tam mohli dát něco kolem dvou deci vody.
Nechat zchladnout.
Propasírovat důkladně přes sítko.
Přimíchat asi 250 cukru na sirup od dr. Otkera, hezky míchat do rozpuštění.
Pak zase přivést do varu, tak na pět - deset minut.
Vypláchnout si sklenici vroucí vodou a sirup do ní slít.


Tak, a máme zásobu vitamínového sirupu, pro letošní podzim :-).
Před dvěma lety jsme měli rakytníkovej... a byly jsme tenkrát prve nachcípaný až o Vánocích, tedy asi tři týdny po tom, co nám došel... 
Tak jsem zvědavá na srovnání ;-)

pátek 27. září 2019

Otcovská péče? Jedině na jedničku... ;-)

Tak jsem se po letech konečně dočkala...
Můj muž včera zvládnul naplnit hned dvě otřepaná klišé najednou...
Obvykle se mu teda, vzdor nejrůznějším oblíbeným tvrzením o specifikách otcovské péče, nic podobného nestává. Ale včera byl nějak mimo. Asi z toho celodopoledního paření her, který si po čase zase dopřál.

Šel následně do školky pro holky, a my se s nima potkali až u hřiště...
Z dálky na ně radostně mávám a lehce žasnu nad originálním outfitem tý menší...
Visí na ní dlouhá, pestrá sukně, oblečená přes legíny, a zkombinovaná s modrou teplákovkou...
"No ten jí vymódil..." směju se v duchu, "úplně jak z těch kreslenejch vtipů, jak dítě oblíkne maminka, tatínek... Čéče... Co to je za mikinu? Tu neznám..."
A tak k nim dojdu, vytlemená od ucha k uchu, a povídám: "Nazdár! Pěkná mikina. Komu jste jí ukradli?"

Prej že tvrdila, že je její... :-)
Jako, tvrdila to vzápětí i mně: "Mami, ta je moje, podívej, je mi..." :-D
Jaksi se mi tak trošku vrátil ten argument, kterej doma používám, když někdo z něčeho vyroste, že už je to někoho jinýho, komu to zrovna je... ;-)

Ale dobrý, už jsme tu pěknou mikinu zase vrátili...
I s tou bundičkou, co nám dnes ráno visela na dcerčině místě...
Hezky tý stejně velký holčičce, co má v šatně místo hned vedle...

Paní učitelka pak říkala, že po tý mikině byla včera menší sháňka... ;-)

úterý 24. září 2019

Kráčející duha



Tenhle výtvarně vědeckej pokus jsme dělali s klukama už na konci května...
Jenže jsme tenkrát namíchali příliš slabou žlutou, a tak nám to úplně hezky nevyšlo, neb výsledná oranžová byla díky tomu moc do červena, a zelená zas moc do modra...

Musím se přiznat, že jsem se teď celkem marně snažila najít, kde druhorozeňák vzal, že se tomu pokusu říká "kráčející duha"...
Zkoušela jsem to pod tim jménem najít na pinterestu, neb právě tam kluci hledali různý experimenty, který by rádi vyzkoušeli, a nikde nic...
Nakonec jsem ale klikala tak dlouho, až jsem se doklikala k obrázkům s názvy "Walking Water", "Rainbow Walking Water", "Walking Rainbow"...
Takže tam to vzal... ;-)


Jak to celý funguje?
Vlastně dost snadno.
Potřebujete šest skleniček od přesnídavek, šest vlhčenejch ubrousků a tři základní vodou ředitelný barvy.
Ty základní barvy jsou právě tři, žlutá, modrá a červená. Žádná další barva mezi základní nepatří... ;-)
Do jedný sklenice si namícháte červenou, do druhé modrou a do třetí žlutou (tu ideálně z dvojnásobného množství barvy, než první dvě, abyste nedopadli jako na první pokus my, jak už jsem zmiňovala nahoře ;-)...)

Pak sklenice postavíte hezky do kruhu, na střídačku vždycky jednu s barvou a jednu prázdnou.
A nakonec do nich vložíte ubrousky, tak aby se hezky klenuly mezi sklenicemi a každej spojoval vždy dvě sousední...

sobota 21. září 2019

Perníkový koláč s ovocem


Po delším čase jsem tu zase s receptem...
Sama mám totiž potřebu si zaznamenat, co mi to včera celkem náhodně vzniklo pod rukama ;-)
Doma bylo posledních pár kousků pečiva, a bylo jasný, že k snídani nezbyde nic...

A tak jsem v náhlém záchvatu přesně korespondujícím s mým přesvědčením, že je snazší a rychlejší umíchat nějaký to těsto, a cosi z něj upíct, než jít nějaký to pečivo nakoupit, upekla tohle.

Původně to mělo být něco krapet jinýho, ale tím, že jsem během pečení zjistila, že došel kypřící prášek, a mám už jen kypřící prášek do perníku, z toho vzniklo to, co vzniklo.

A protože to bylo fakt dobrý, chci mít možnost to zopakovat co nejpodobněji ;-)
A navíc to takhle můžete vyzkoušet taky ;-)


Potřebovat budete:
cca 200 g polohrubé mouky
cca 80 g cukru krupice
2 lžíce kakaa
2 lžičky kypřícího prášku do perníku
jednu kysanou smetanu
2 vejce
asi půl deci oleje
asi 1 deci mléka

Olej a hrubou mouku do formy

asi 200 g nějakýho ovoce
tři lžíce cukru krystal, může být i třtinový

Já nejdřív smíchala tu mouku z cukrem, pak jsem chtěla přidat prášek do pečiva a zjistila, že mám jen ten do perníku, tak jsem kromě něj přidala i to kakao, že to holt bude trochu jako perníkový, a pak metličkou přišlehala kysanou smetanu, vejce, olej a mlíko.

Tedy, úplně nejdřív jsem si zapnula troubu na 180°C, abych jí měla hezky vyhřátou.

Pak jsem těsto rozetřela do vymazaný a vysypaný koláčový formy.

V mrazáku vyštrachala poslední hrst ostružin z léta, a tři hrsti borůvek, dohromady tak něco kolem těch dvou set gramů, a nasypala to navrch. 

A zasypala cukrem. 
Krystal mi po první lžíci došel, tak jsem vyštrachala ze zapomenutejch zásob třtinovej a dosypala to jim.
A hurá s tim na hodinku do trouby.


Snídaně byla výborná.
Už nezbylo...

A vy něco podobnýho ještě stihnete připravit na tu nedělní ;-)


středa 11. září 2019

Zase jedna cesta autobusem aneb O trpělivosti

Občas jsou ty cesty autobusem fakt výživné...
Občas jsou výživné už cesty na autobus...
Děti nechtěj jít.
Ta má něco v botě.
Tý se skrčil v botě jazyk.
Tý upadla panenka.
Ten musí nutně vylízt na strom u cesty...
Ta křičí, že chce "taky na koužek, jako bácha!"
Ta křičí, že chce tancovat.
Ta křičí, že chce do školky...
Ta nechápe, proč je v pět zavřená...
A CHCE do školky...
TEĎ...
A nechápe, proč na její požadavek reagujete pobavenym smíchem...
A kouká na vás FAKT naštvaně...

Po nástupu do autobusu spustí ta větší řev, že nechce jet autobusem, že bude blinkat...
Pro začátek na vás vrhne aspoň zlej pohled.
Pak si ostentativně sundá látkovej klobouček, a připraví si ho místo blinkacího pytlíku hezky k puse.
Chvíli do něj na celej autobus hlasitě dáví, aniž by cokoli vyblinkala...

Načež holky spustěj nanovo tirádu na téma "Á ci taky jít na koužek!" "Ne, JÁ ci jít na koužek!"
A po deseti hádavejch výrocích z obou stran, prohlásí na druhé stanici z osmi ta menší: "Já ci čuat!"
A vy jí jen pevně a zcela bez vzrušení, takovym tim tónem, kterej nepřipouští žádný námitky, odvětíte: "Vydržíš!"

A tak se zase hádaj dál, o to která z nich chce jít s bráchou na kroužek...
A vy si vduchu říkáte, že jestli jste kdysi prohlásila svoje soužití se třemi mladšími sourozenci v jednom pokoji za vysokou školu tolerance...
Pak jakožto vícenásobná matka denně skládáte přinejmenším profesuru z trpělivosti...


Mnoho trpělivosti a pevný nervy všem spolumatkám
přeje
čtyřmatka Jenovéfa

sobota 7. září 2019

Konstruktivní lenost

Tenhle termín rád používal můj táta... "konstruktivní lenost..."
"Když už jsi línej, buď línej KONSTRUKTIVNĚ," říkával...

Pokud někdo netuší o čem je řeč, vězte, že konstruktivně línej člověk kdysi vymyslel kolo.
Konstruktivní lenost nepochybně stojí taky za vynálezem pračky... A vůbec za spoustou dalších vynálezů...
Prostě někdo línej vymyslel, jak si práci šikovně usnadnit, udělat jí jednodušeji, a ne se na ní prachsprostě vykvajznout... Nebyl tudíž jenom línej, byl línej konstruktivně...

Já si na ten termín vzpomněla nedávno... když jsem sekanou zadělala nikoli v míse, ale v pekáči...
Normálně jsem přímo do něj nasypala nakrájenou cibulku...
Mletý maso taky přišlo rovnou do pekáče...
Stejně tak strouhanka, sůl, špetička pepře, "nějaký ty zelený kousky, o kterejch člověk vždycky doufá, že jsou to bylinky...", a taky pár vajec...
Pak jsem to krapet zamíchala vidličkou, prohnětla to rukama, uplácala tři šišky, podlila to trochou vody... a vrazila to trouby... spokojená, že dnes mísu od masa mýt nemusim...

JO! Tomu říkám nápad :-D
Táta by mne ocenil ;-)

A jak jste si v posledních dnech usnadnili práci vy?
Podělte se o svůj tip ;-)

středa 4. září 2019

Zmrzlinové intermezzo aneb O zamazaných tričkách

U stolu sedí dvě holčičky.
Ta menší se vesele směje.
Na tričku má flek od čokoládové zmrzliny...
Flek má nejmíň osm centimetrů v průměru...
Takže je de facto skoro přes celej její hrudník...
A několik dalších, menších fleků vesele vyplňuje zbylé místo kolem toho velkýho...
Ta větší holčička, sedící vedle ní, si právě všimla malého flíčku od zmrzliny na svém tričku...
Flíček má sotva něco kolem dvou centimetrů...
Holčička ovšem spustí strašný řev: "Já jsem si umazala tyčkóóóó???"
A řve...
A řve...
A řve...
Zatímco menší holčička se dál spokojeně tlemí...

U stolu sedí ještě jedna holčička.
Poněkud přerostlá holčička...
Sedí naproti oběma malejm holčičkám...
Sedí tam s vědomím, že před čtvrt hodinou, po návratu z hřiště, vymyla oběma malejm holčičkám z vlasů písek a oblíkla je do čistých triček...
Tahle "velká holčička" si sice svojí porcí zmrzliny tričko nezmazala.
Zato se tou zmrzlinou, při pohledu na svoje malý holčičky, celkem obstojně dusí.


                                                            🌸                                                          

čtvrtek 29. srpna 2019

Zákon napodobení

Tohle asi znáte... Takový to, jak rychle od sebe děti vzájemně odkoukají a přeberou všechny ty jevy, které z nějakého libovolného důvodu považujete za nežádoucí...

Pokud novej kámoš z pískovište, kterýho vaše dítě právě objevilo, dělá něco, co se vám nelíbí... buďte si jistá, že v příštích týdnech vás čeká odnaučování přesně tohohle chování u vašeho dítka...
Ale POZOR! Pokud naopak ono cizí dítě hrající si s tím vaším dělá něco, co byste u svého dítěte rády viděly...
Zkazím vám radost, a seberu naději... Vězte, že právě TO vaše dítě jako hodné následování zaručeně neshledá...
Přesně takhle totiž funguje "zákon napodobení".

Moc dobře si pamatuju, jak u nás kdysi v době, kdy našemu nejstaršímu byl téměř rok, byla na návštěvě kamarádka s jen o měsíc mladší dcerkou...
Ta její holčička uměla krásně pít z pijícího hrnečku.
Fakt krásně... normálně mne závist jímala... :-D
Zatímco našemu raubíři to teda moc nešlo... ač byl o fous starší,... že ano...
Co myslíte? Odkoukal od ní náš kluk, jak na to?
Ne!
Ani náhodou...!
Zato začal hned druhej den pronikavě ječet...
Jo, uměl ten tón napodobit tak dokonale, že bylo úplně jasný, kde to asi odkoukal... respektive odposlouchal... ;-)
A aby toho nebylo málo, vybral si pro svoji premiéru chvíli, kdy jsme vjeli do krámu... a ječel ještě, když jsme z něj o čtvrt hodiny později kočárem vyjížděli...
A ano, podle něj to byla strašná sranda... a veškerý mý rozmlouvání a domlouvání... no... absolutně bez šance... ;-)

Od tý doby jsem onen "zákon napodobení" ověřila v každodenní praxi ještě mnohokrát, a můžete mi věřit... funguje...
Takřka stoprocentně...
Bohužel... ;-)

pondělí 26. srpna 2019

Rozbzuč déčko - na Kavčích horách

 Sice to píšu až teď, ale třetí heslo do letošní prázdninové soutěže s déčkem jsme získali už skoro před třemi týdny...

Mnou původně vytipované "zelené místo", se nám ovšem den před akcí ukázalo jako spící, (tedy dočasně mimo provoz,) a tak jsme se vydali tam, kam se od výletu s mojí sestrou chtělo našemu nejstaršímu...
Sestra totiž na našem společném výletě vypočítávala, kde všude už s klukama v rámci soutěže s déčkem byli oni, a našeho nejstaršího z toho výčtu nejvíc zaujala Galerie české televize.

A tak jsem s dětma vyjela právě tam...
Tatínka jsme nechali spát po noční a vyrazili na autobus do Prahy... Pak metrem, to je pro mne vždycky strašnej stres, s těma čtyřma obludama na eskalátorech... Prostě další důvod, proč mi Praha nechybí. Představa, že takhle s nima cestuju denně mne totiž upřímně děsí... ;-)
A pak ještě dalším busem... a všechno nám to jelo úplně krásně, sotva jsme došli na stanici, a to jak cestou tam, tak i cestou zpět...

V Galerii ČT je aktuálně výstava Filmohrátky. Týká se nejrůznějších televizních seriálů... Najdete tam třeba kostýmy z Arabely, Návštěvníků, Cirkusu Humberto, i noční košili a kolo ze seriálu Křeček v noční košili... Potkáte tam chobotničky z Čertovky, který si můžete i vymodelovat. Pohrajete si s ježkem v kleci...

Nebo nakoupíte v koloniálu pana Bajzy ze seriálu Bylo nás pět... Třeba obrovskej plyšovej dort, jako naše nejmladší ;-)

Krom toho si můžete v průběhu prohlídky udělat kvíz a v závěru si ho vyhodnotit...
My si ten papír u vchodu taky vzali... respektive, já jsem si ho vzala... Takže jsem vlastně celkem logicky už u třetí otázky zjistila, že jí řešim sama... takže my kvíz nedokončili, nebo tedy já ho nedokončila ;-)

Každopádně, tahle výstava končí až v půlce září... my tam ovšem razili především pro to heslo, pro který nejstarší okamžitě po příchodu naběhnul ke kase.
Tedy, on tam nenaběhnul pro heslo, ale pro hesla. Čtyři.
Ke kase jsme nakonec zamířili ještě jednou před odchodem.
Nakonec mne totiž děti přece jenom přesvědčily, že aspoň něco si na památku koupíme...
"Tak dobře, toho duháčka, ale jen jednoho dohromady, a jen toho menšího, aby nám zbylo na autobus domu..." ;-)

A kdo ještě váhá, kam třeba pro poslední heslo... tak už váhat nemusí ;-)

středa 7. srpna 2019

Naše žirafí stádo - tvoření s prázdninovým Kreativem pro děti

 
Cože to je???
No přece žirafy!
Že se vám zdaj ty barvy divný???
No... mě taky, ale co nadělám... ;-)
To máte tak.
V začátku prázdnin jsem neodolala a koupila tenhle časopis:

A to i přesto, že z jeho o rok staršího bratříčka, (Kreativně s dětmi) jsme toho ještě nestihli realizovat ani třetinu...
(Mimochodem, kdyby to někoho zajímalo, obojí je ještě v prodeji, v odkazu najdete oba časopisy buď jednotlivě a nebo jako zvýhodněnej balíček ;-)...)

 Děti tam pro začátek nejvíc zaujalo tohle...
A ačkoli byl na výběr klokan, žirafa a bizon,... všechny chtěly dělat žirafu...!
Takže jsem na čtvrtky nakopírovala čtyři žirafy...
A pak ještě jednu...

Třetí totiž původně začala dělat tu hnědou vlevo..., jenže pak nějak vyšlo najevo, že nejstarší vybarvuje svoji žirafu na zeleno... a všichni se toho chytli... že prej "Zombie žirafy!" "Zombie žirafí apokalypsa!" "Africká apokalypsa!"

Nakonec ovšem zombie žirafí stádo zatím čítá žirafy jen tři...
Druhorozeňák jí sice začal vystřihovat, (ještě před tím kapánek zhnědla, ale hlavně to oko červený, že ano...), jenže po prvním střihnutí (nejpřesnějším ze všech dětí, fakt udělal kolem tý nohy nádherný obloučky... mrkejte na obrázek...) prohlásil, že to vystříhnout nedokáže... :-/ (Na tomhle jeho "neumim, nemůžu, nedokážu..." kterym poslední půl rok jen srší, nás čeká ještě hodně práce :-/...)

Každopádně... bacha, páč: "Žiraf zombie stádo, hamá mozky rádo..." 
:-D

úterý 6. srpna 2019

Přenosná taška na miminko - panenku (návod k ušití)


V době, kdy jsem čekala naší třetí, jsem na facebookové stránce Praktické ženy (blahé paměti) potkala nádhernou tašku na miminko, panenku... Celou sladce růžovočervenou... Z boku byla růžovočervená látka s potiskem srdíček... Nebo byla zevnitř...? Nebo na peřince...?
No, přesně si to už nevybavim, ale pamatuju si, že se mi tenkrát strašně líbila... a že jsem koukla dolu na břicho, a říkala dítěti v něm: "Doufám, že jsi holka..."


Jak víte, holka to byla (a ano po ní ještě jedna), ale na tu tašku na miminko si docela počkala...
Původně jsem jí rozešila už k jejím pátým narozeninám... Ale nakonec jsem jí došívala až k jejím šestým...
A podle změny formátu fotek sami dobře poznáte, kam jsem se dostala na jaře 2018, a co bylo focený až o rok později...
Rovnou jsem totiž fotila postup, abych se o něj mohla podělit zase dál ;-)



 A tady ten návod je:

čtvrtek 1. srpna 2019

Slečna Pozitivka a mladý pán Negatív


Před pár dny jsem sdílela tohle nadšený zavejsknutí naší nejmladší na facebookové stránce blogu...
V reálu mu předcházel kratičkej rozhovor, skoro úplně stejnej, jako jsem měla zhruba o pět let dřív s druhorozeňákem... a navíc na tomtéž místě... na cestičce před barákem...
"Mami? Kam jdeme?"
"Jdeme do Alberta."
A pak následovala ona entuziasmem třaskající věta:
"Jdeme do Alberta... Juchůůů!!!"
Ona si při tom ještě poskočila... mně se na tváři rozlil pobavený úsměv... a mysl mi nabídla onu pět let starou vzpomínku...

S druhorozeňákem to totiž bylo trošku jinak...
Tři rozhovory..
Tři dny, v jednom týdnu...

Den první:
"Mamí? Kam dneska jdeme nakoupit?"
"Dneska jdem do Alberta, maj v akci hroznový víno, co ti posledně tak chutnalo."
"Nééééé! Já NECHCI do Alberta!!! Já chci do Billy!!!"
...Plus asi pěti minutovej vzteklej řev...

Den druhý (...možná mezi tím minul jeden den navíc ;-)...):
"Mamí? Kam jdeme dneska nakoupit?"
"Dneska jdem do Billy, maj tam v akci ty jogurty, co máš rád."
"Néééé!!! Já NECHCI do Billy!!! Já chci do Alberta!!!"
... A opět pár minut vzteklýho řevu k tomu...

Den třetí (možná mezi tím minuly dny i dva... ;-)...):
"Mamí? Kam jdeme dneska nakoupit?"
"Dneska je to jedno. Vyber sám... Kam bys chtěl jít nakoupit?"
"Hmmm,... hmmm... Do Alberta!"
"Dobře, jdeme do Alberta."
"Néééé!!! Já nechci do Alberta! Já chci do Billy!!!"
"Už jsi vybral. Jdem do Alberta."
Jo... řval celou cestu do toho Alberta...
Ale jako... fakt nejsem tak blbá, aby mi po tom všem nebylo naprosto jasný, jak by reagoval, kdybych řekla: "No tak dobře, pujdem do Billy..."
:-D


P.S.: Tedy, ne že by nejmladší byla vždycky tak sluníčková, a ne že by jí zcela minulo období negativismu,... ale druhorozeňák se odjakživa projevoval tak, že už někdy kolem jeho druhejch narozenin jsem jeho počínaní konstatovala slovy: "A jé: ´Máte ňákej názor? Tak já jsem proti!´" ;-)




středa 31. července 2019

Rozbzuč déčko - v Rakovníku

To jsme tak nečekaně získali další heslo do letošní prázdninové hry s déčkem...
Tedy, nečekaně...
Nečekaně hlavně pro mne.
Získali jsme ho totiž zcela bez mého plánování...
Prostě najednou slyším, jak cestou domů z prodlouženého víkendu u manželova strýce, vykládá ve vlaku na Rakovník ten nejstarší manželovi, že v Rakovníku je taky hmyzák, červenej...
A už to spolu punktovali...
Kde že tam je...?
Jak tam dojdou...?
A jak jedou pak vlaky dál, když teda nepřestoupíme hned, ale budem se mezitim courat hodinu dvě po městě....
A že by jsme tam rovnou mohli někde zajít na oběd, když bude za chvíli poledne...
Tak kde že jsou tam jaký restaurace...

O nějakou čtvrt hodinku později už jsme vesele ťapali Rakovníkem.
No, vesele ťapali... spíš jsme se v tom vedru, a s těma báglama na zádech, čím dál tím víc ploužili.
Ale doploužili jsme se hrdinně až na náměstí...
Nakráčela jsem s dětma na informace, kde si ten nejstarší suverénně vyžádal papír s heslem pro sebe i všechny sourozence... (dostali k tomu i hmyzí tetovačky, který pak doma hned likvidovali, a taky badatelský list s vodníma broukama, kterej nám prozradil, že to, co jsme si v sobotu napustili ze studny do bazénu, nebyl potápník, ale znakoplavka)...



A následně pak syn (ten starší) chudáka pána poněkud zmátl dotazem na v mobilu mu nefungující apku... Pán se mu skoro omlouval, že to opravdu netuší, a já mu rychle spěchala na pomoc s "miláčku, prosimtě, s tim ti pak poradí tatínek..." (Což jsem samozřejmně pronesla směrem k synovi, pánovi patřil jen omluvný úsměv...)

Tatínek ovšem ponejprv vyrazil obhlédnout nejbližší vytipované restaurace...
V obou bylo plno, a tak jsme s batohama vyrazili směrem zpět, aby jsme zjistili, že další restaurace je kavárna, kde se fakt nevaří, a další pak bar...
"Restaurace je z druhý strany, musíte to obejít..." dostalo se nám spolu s úsměvem informace hned u dveří...
A hurá! Divadelní restaurace byla kolem jedný asi ze třetiny prázdná, a postupně se během naší návštěvy vyprazdňovala dál... A ne, fakt jsme za to nemohli my, jak by snad někoho mohlo napadnout... ;-) ...i když přiznávám, že se naše děti chvílema docela snažily,... prostě už jen končil čas obědů.
Každopádně jsme si tam dokonale nacpali břicha dobrou krmí... a ani obsluha se na naší početnou drobotinu nijak nešklebila... Takže pokud se někdy budete v době oběda vyskytovat bez jídla v Rakovníku... můžu s klidem doporučit... ;-)

Domů jsme nakonec dorazili o ty dvě hodiny později, než bylo v plánu ještě nějaký čtyři hodiny před tím...
A máme pozadávaný další hesla, a děti můžou tvořit další druhy hmyzáků, neb se jim díky tomu otevřely v hmyzolabu další typy tykadel, hlaviček, tělíček, nožiček, křídel, věcí do "rukou"... A každýmu trochu jiný...
Schválně, kdo z vás taky hraje?
A kdo z vás otevřel třeba: tenisovou raketu, klíč, kytku, nebo kytaru...?

čtvrtek 25. července 2019

Salát s "ízátkem" a další ňamky

Vy, co čtete facebookovou stránku blogu, si možná vzpomínáte, jak si naše třetí chtěla dát k salátu místo nabízený  housky... ízátko...
No,... neni jediná z mejch dětí, co má poněkud zvláštní chutě...

Další bezva rozhovor na tohle téma jsem měla zrovna nedávno s nejstaršim...
"Hele, kroť se v tom ujídání. Nažereš se těchhle, a nebudeš pak mít místo na ty s marmeládou."
"Já bych chtěl s hořčicí..." povídá on s takovym tim gurmánskym zasněnim...
A já na něj půl vteřiny nevěřícně zírala, než ze mne vypadlo: "S HOŘČICÍ??? Ty vole, dyť je to sladký?!?"
Jo, smažila jsem palačinky...
A nevim jak vy,... ale já to těsto sladim ;-)

Před časem jsem zas dokončovala k obědu segedín...
"Budeme mít knedlíčky a masíčko se zelim," povídám tý nejmladší, která přišla zvědavě do kuchyně a hlásila, že má hlad.
"Jéééé, NAM!" povídá na to ona,  a pak se bezelstně zeptala: "A budou k tomu taky entijky?"

A jen den předtím jsme spolu měly taky zajímavej rozhovor...
"Proč jíš ten papír?" ptala jsem se jí, když jsem si všimla, že se krmí papírovym kapesníčkem.
"Já mám háááád!"
"Chceš radši housku?"*
"NE!!!"

Chuťový preference mejch dětí mne nepřestávaj fascinovat...

Jo, zeleninový salát s lízátkem, sladké palačinky s hořčicí, segedín s lentilkama... a v mezičase mlsat papírový kapesníčky...
Prostě menu pro pravý gurmány...



* POZOR! Zásadně se s mužem od jistý doby neptáme dětí záporem... Z toho nás vyléčil už ten nejstarší, v době kdy mu byly necelý tři...
"Nechceš čurat?"
"Ne."
O pět minut později úúúúžasná kaluž uprostřed krámu...
Tak bacha na to ;-)

úterý 23. července 2019

Rozbzuč déčko - na Cibulce

Stejně jako loni, i letos hrajem prázdninovou hru s déčkem... 
Kluci hlásili už někdy v půlce června, že se na déčku něco chystá... že tam nějak zase mizej barvy... že je všechno nějaký hnědý...
A hned prvního skenovali mapu, kam se letos vydáme...

Nakonec jsme začali tam, kde jsme loni skončili... Na cibulce...
Letos ovšem cesta probíhala hladce, žádnej vlak neměl zpoždění a pokladny na nádraží fungovaly... A navíc o moc líp, než ta předtím v krámě, kde jsme před odjezdem na nádraží ještě kupovali svačinu a pani se zjevně rozhodla, že teď prostě fakt rychlá nebude... takže po deseti minutách v dvoučlenný frontě jsem už byla docela nervózní, jestli ten autobus stihneme... 
Pak jsme ho dobíhali, až nejmladší upadla... a on jel o dvě minuty později, než jsem myslela... 
Už neumim ani správně opsat údaj z jízdního řádu :-D

Přestup z vlaku na vlak taky dobrý a pak už jsme ťapkali domkama od nádraží do lesíka...
A stejně jako loni jsme u první lavičky museli dát sváču...

...a někteří jí dojídali ještě cestou k umělý zřícenině...

Po nějakejch těch manévrech se mi podařilo dostat děti jakžtakž všechny do záběru...

"Chá chá... jsem ti dělal paroháče..."
"Mami, on mi dělal paroháče???"
"Buď v klidu brouku, to že ti dělal paroháče nevypovídá o tobě absolutně nic... Zato to bohužel vypovídá hodně o něm..."
(Následoval spokojenej úsměv toho nejstaršího ;-)...)


Jako... pěkný ;-)

Nějaká nová socha...

... trochu neposedná socha...

"Kuk!"

A ještě jeden pohled...

Mimochodem... o trochu později a kus dál směrem dolu, mi došlo, jak mi to "učitelství" leze krapet na mozek...
Aneb: "Kdo ví, co je tohle za stavbu?"
Po návrzích "týpí", "srub" a "oltánek", jsme se dobrali k tomu, že jde o altán či altánek.
"Hele, schválně, kdo ví, od čeho je tohle, co takovouhle zvláštní stopu dělá?"
 Po spoustě návrhů jsme zúžili výběr na: motorku, kolo, oheň, vodu, hada a ještě něco... a po rozřešení druhorozeňák upřímně žasnul: "Cožééé? VODA??? FAKT??? Tý jo... To je teda silná ta voda..."
:-D
Ba ne,... neleze,... já se jich takhle vyptávala vždycky :-D

Nakonec jsme došli i k čínskýmu pavilonu, za kterym byl úkryt v loňský hře... 
Letos je pavilon pod lešenim... Tak třeba se jim ho fakt podaří zachránit... 
Škoda by ho byla...

A o kus dál po dlouhý cestě lesem do kopce... (kdybych jí šla sama, tak je to kousek... ;-)...), kdy se nejmladší nejdřív zlobila na třetí, prootže jí srazila, když zakopla, a pak zas na druhorozeňáka, protože mával lahví kolem sebe takovym způsobem, že jí vyrazil z ruky jabko... a kdy jsme museli prozkoumat asi tři starý duby, jestli v nich nebydlí strašidlo...  jsme konečně dorazili k poustevně... kde je úkryt letošní hry s déčkem... "Rozbzuč déčko"...

Pojďte, sedněte si, já vás s tim vyfotim...

Hezky mi to ukažte...

A pak jsme přidala zdánlivě jednoduchej povel: "Koukněte na mne..."
Kouknul jen nejstarší, a i ten jen na chvíli. 
Druhorozeňák dál zkoumal krabičku. 
Nejmladší dál pila jak duha... 
A třetí můj požadavek rozlítil, zařvala napučeně: "Ne!" a flákla lahví... 
Jo, no... Tak to bysme měli ;-)

A tatáž scéna asi o dvě, tři vteřiny později...
Třetí pohled na odlétající láhev evidentně uspokojil... 
Jo, neni nad to vybít negativní emoce akcí ;-)

Následující hodinu a půl jsme strávili na lesnim hřišti... letos dost plnym... 
Druhorozeňák asi třikrát letěl zpátky k poustevně, jakmile viděl, že někdo tahá krabičku z heslem z úkrytu...
A nejstarší chodil mezi cizíma maminkama a říkal jim: "Rozzzbzzzuč déčko. Rozzzzbzzzuč déčko."
A bylo mu jedno, že zrovna telefonujou a vůbec nechápou, co jim to jako ten cizí kluk říká... :-D

A pak hurá na vlak... se stížnostma na žízeň, neb jsme všechno vypili už na hřišti... (a s tim související bezva epizodkou "Mě bolí na srdci!" Ukaž, kde tě bolí na srdci?" "Tady!" "Jo, tak tam jsou, brouku, játra." "CO?!? My jsme se učili, že je tam srdce!" "Hm. Můžeš se kouknout doma do knížky.")...
Pak ještě s trochou zmatků při přestupu, kterej že vlak je ten náš... aby jsme neodjeli někam do pryč, že ano...
Ale všechno klaplo krásně...
Ještě jsem doma před příchodem živitele stihla ostříhat druhorozeňáka, kterej si celej vejlet stěžoval, že už to má dlouhý, že se v tom potí, že ho to svědí... Tak už je zase úúúplně nakrátko ;-)

A děti už dnes v hmyzolabu stavěli na déčku brouky ;-)

neděle 21. července 2019

Dinosauři v ledu

Dneska mám pro vás malej tip na príma letní činnost s dětmi... ideálně na zahradu... až nebude bouřka, jako zrovna dnes... ;-)
Tenhle nápad jsem chtěla vyzkoušet už nějaký tři roky, co jsem ho prve kdesi, asi na pinterestu(?), zahlídla...
Ale nakonec jsme si to vyzkoušeli až teď na přelomu května a června, na naší druhé "škole v přírodě" na chalupě u manželova strýce, protože zahrada, je prostě na tyhle "mokrodělající činnosti" poněkud příhodnější...
V tomhle byla naše dvouměsíční zkušenost s domácí školou úžasná... najednou byl čas i na podobný věci, různý pokusy a zkoumání... a hlavně bylo možný odjet i na dvanáct dní pryč a učit se s dětmi venku na terase... 
Navíc nás při tom druhém pobytu zastihla vlna veder, kterou bysme doma v paneláku a ve škole zvládali nepochybně hůř... I tak jsme se při kutání dinosarů zamrzlejch v ledu zároveň rádi příjemně ochladili...

Původně jsem chtěla partu dinosaurů zamrazit jednotlivě uvnitř balónků,... ale nepodařilo se mi je naplnit vodou.
Tak jsem vodou úplně jednoduše naplnila dvě krabičky od zmrzliny, a dinosaury prachsprostě hodila po dvou zmrznout do nich... pěkně přes noc do mrazáku.

 Druhej den odpoledne jsem pak před děti vyklopila do trávy tyhle dvě cihly...

čtvrtek 18. července 2019

"My to uklidíme včera..."

Jo, přesně tohle pronesla před pár dny...
"My to uklidíme včera..."
A neni to její jediná hláška tohohle typu za poslední dobu.
Další taková, a ještě oblíbenější je: "Já jsem se myla zítra!"
A nebo naopak: "Já se budu mít včera!"

Jojo, nějak se posledního cca čtvrt roku nerada koupe...

Podobně jako jeden chlapeček v jistý sci-fi, kterou jsem kdysi četla... a kterou mi tim svym volánim vždycky připomene...
Křičel totiž jednu z těch dvou vět, co používá o mytí ona...
... A pomohl tím vyřešit svýmu otci těžkou záhadu...
V Oldově lomu se totiž našla tisíce let stará lebka, v který byla díra... jak od laseru...  (nebo čeho... ono je to už přes dvacet let, co jsem to četla ;-)...), a která měla navíc zuby spravený takovou technologií, která neexistovala ani v současnosti...
... Podivuhodný nález z Oldova lomu...
... Jo...
...Vražda, která se stala zítra...! ;-)

Jak vidno, občas můžou bejt podobně nesmyslný výroky dětí i zásadně přínosný...
Občas nám zprostředkujou zcela nečekanej vhled, či úhel pohledu, chcete-li...

Občas...

Většinou je ale rodičovská mysl unavená a zavřená...
Ta moje určitě ;-)

Možná bych na tom měla cíleně zapracovat...
Kdo ví, kam by mne přívětivější vnímání, a následně lepší pochopení, toho co děti říkaj, zavedlo ;-)...

Každopádně... ono "včera" z úvodního výroku ještě nenastalo... :-D