Prohledat tento blog

sobota 21. července 2018

První svaté přijímání a Pirátská cesta aneb náš nabitý červnový víkend

Před pěti týdny jsme měli vážně nabitý víkend... a v následujících dnech to s blížícím se koncem školního roku bylo jen o málo lepší... proto se k tomu památnému víkendu vracím až po takové době.


Náš nejstarší totiž byl v polovině června u prvního svatýho přijímání... a krásný na tom je, že to byla převážně jeho iniciativa. Kdyby to záleželo na mně, šel by až za rok, ale tím jak se po tom opakovaně ptal a ptal, nás nakonec přesvědčil, že už je asi vážně vhodnej čas, když už o to sám tak stojí.
S tím vším se ovšem pojila spousta příprav... Zejména to znamenalo ho na přípravu vozit. Naposledy v pátek, před slavnostní nedělí.
Vzhledem k tomu, že dětí k prvnímu přijímání šlo letos dvakrát až třikrát tolik co obvykle, tedy čtyřiadvacet, vytvořila se po úvodní instruktáži "cokdokdykdeajak" přede dveřma, za nimiž následně kněz zpovídal, pěkná fronta. Nejstarší se v ní ovšem dobře bavil s kamarádem, druhorozeňák, kterej vzhledem k rodinnému managementu jel na poslední přípravu rovnou z loutkovýho představení, který ten den měli ve školní družině a toužili ho vidět, s náma, okamžitě vystartoval na farní zahradu a lítal po ní jak šílenej... a já se spolu s dalšíma maminkama zabavila při výzdobě kostela...
Když jsme konečně byli hotový, našla jsem druhorozeňáka po chvíli hledání až úplně na konci zahrady, kterak se pobíhajíc po dvoumetrový zdi snažil klackem srazit ze stromu pár třešní. Následoval rychlej úprk přes obchoďák, kde jsem doufala sehnat pro nejstaršího na neděli nějaký slušný kalhoty, neb ty poslední kupovaný mu kdysi na něčí svatbu jsou aktuálně "tip ťop" druhorozeňákovi. A měli jsme štěstí, neb jsme hned kápli na jedny pěkný ve výprodeji za 130,- a měli je jen jedny a přesně správně veliký... a jak jsme jeli domu běželo mi hlavou, že je supr, že jsou tmavěmodrý, že když se mi podaří najít a spravit tu tmavěmodrou dětskou kravatu, bude to spolu s bílou košilí perfektní...
Což se mi následujícího dne skutečně podařilo, stejně jako narychlo všít holkám nový zipy do takovejch krásnejch družičkovskejch šatů, který jsme podělily jedny se zipem rozbitym a druhý bez zipu... neb kdoví jestli někdy bude příležitost, kdy by je mohly využít, takže jsem si na poslední chvíli kolem šestý večer řekla, že: "Kdy, když ne teď?" a hned po tom, co jsem došila kravatu a dokončila žloutkový řezy (recept najdete tady ;-) ) na zítřejší oslavu, se vrhla ještě na to.


A byla to sláva, i manžel vyhrabal bílou košili a kravatu... a přišli jsme i s dostatečným předstihem a nikoli pozdě jako obvykle.
Nejstarší to zvládnul pěkně, a ani moc nehysterčil, když mu několikrát po sobě zhasla svíčka (z níž v průběhu mše oloupal obrázky, jak můžete vidět na fotce výš)... a to ještě dřív, než stihli zapálit svíčky všem ostatním.
Druhorozeňák se i přes drobnosti taky choval líp než obvykle... Zato s holkama to bylo náročný... Pořád měly potřebu vylejzat z lavice a běhat v těch krásnejch šatech po červenym koberci v uličce a mávat všem okolo... tak mne tak teď nepadá, jestli to třeba neměl jako bejt nějakej nácvik do budoucna, či co... Každopádně je neustále vracet zpět, aniž by se rozkřičely na celej kostel bylo dost únavný.
Následující "mecheche" na zahradě jsme si taky užili. Druhorozeňák se navíc opět jal zkoumat její zákoutí, a já sklidila chválu za ty řezy.

A potom hurá domů na oběd, převléct se ze slavnostního, donutit druhorozeňáka, kterej na následující akci chtěl nejvíc, dopsat písanku, pak popadnout pirátský klobouky a hurá na Pirátskou cestu rozbouřeným lesem, kterou pořádalo místní volnočasové středisko.
Přiznám se, že jsem do poslední chvíle trochu váhala, jestli to po tom všem zrovna tenhle víkend ještě dáme, ale zároveň mne to samotnou moc lákalo... A jsem vážně ráda, že jsme jeli.
V lese bylo v tom vedru příjemně a celá akce byla vážně moc pěkně připravená.
Děti postupně cestou vyplňovali tajenku jejímž rozluštěním přišly na odpověď na zásadní otázku "Kdo je Černá Perla?" a taky plnily úkoly na stanovištích... Svítily si baterkou v útesech, u mořskejch panen skládaly puzzle s námořní tématikou, házely kroužky na pirátovi háky, lezly v lanoví a hrály v kostky.
A úplně na konci, asi půl hodiny po té, co jsem si uvědomila, že jsem s sebou vzala jenom pití, a že děti budou mít brzo hlad... nás čekal velkej červenej papoušek, pirát, obraz Černý Perly... a pod ním krásně vymalovaná pirátská truhla s pokladem, v níž si každý dítě vybralo jedno mlsátko a pytlíček s obrázkem piráta na lodi a s červenym papouškem, kterej byl plnej rýžovejch chlebíčků s jogurtovou polevou, který byly stylově ve tvaru kosti... a perfektně dětem posloužily jako svačina.


Potom jsme ještě zašli vycházkou na párek v rohlíku, kde jsme počtem dětí zaujali nejen prodávající paní, ale i jednoho staršího pána, kterej byl naší početnou rodinou úplně fascinovanej a hezky si s náma pokecal...
Cestou domů jsme pak v autobuse budili usínající holčičky, doma všechny umyli, zkontrolovali, že si nikdo z lesa nepřinesl žádný klíště, uložili děti a padli únavou do postelí...

Byl to velice vyčerpávající a zároveň úžasně uspokojující víkend.

A příští rok si musíme ohlídat, jestli se Pirátská cesta bude konat zas ;-)


Video z pirátské cesty najdete zde ;-)

sobota 14. července 2018

Letní seznam... a taky soutěž s déčkem "Sežeňte ovečky"

Poslední troje prázdniny jsem si zvykla psát takovej seznam, co všechno bych ráda během léta  s dětma stihla. Po inspiraci v jedné fb skupině jsem loni prvně psala i seznam podzimní... Ovšem teď je tu zase léto, již v plném proudu, a vy kdo svůj letní seznam dosud nemáte,můžete se inspirovat tím naším... Tady je:


Některé body jsou už tak trochu tradiční, třeba ten rodinej výlet s bratránky a sestřenkami.
Jiné jsou tam pro změnu právě a jen letos... třeba to zatmění měsíce, co má proběhnout 27.7.
A jak vidíte, sluníčko u některých bodů v seznamu už je krásně žlutý, neb některé body už jsme stihli splnit.
Třeba čmeláky a včely sledujeme skoro denně na balkoně, neb tam chodí na naší bujnou květenu.
Před pár dny jsme se zase cestou do krámu s nejmladší zasekly na půlhodiny u berušky lezoucí přes cestu... A taky mi už krásně hlásí: "Motýek! Běásek!","Mavenec!"...a to ostatní je: "Bouk!"... 
Naše sídliště je ovšem na zvířata vůbec zajímavý, běžně se nám tu mezi panelákama proháněj po trávě zajíci... a když jsme šly s nejmladší posledně z obchodu, potkaly jsme skupinku čtyř sojek... Jedna kráčela důležitě travou a dělala, že nemluví s druhou, která za ní furt podskakovala a vždycky jí předběhla a zastoupila jí cestu a něco jí "říkala"...jenže ta první jí vždycky obešla jakoby nic a šla dál... Pak se k nim přidala třetí a po chvilce slétla ze stromu do trávy vedle nich ještě čtvrtá.... Ale na na naší nejmladší, která se za nima rozběhla, nepočkala ani jedna :-D

Ke studánce stihly děti zajít, když byly s tátou a babičkou na Moravě. Stejně tak buřty si na ohni upekly tam a taky koupaliště stihly navštívit... a do vody se sklouzla prý i naše třetí.
A překvapivě stihly získat i první kód do soutěže s déčkem... Myslela jsem, že ovečky budeme hledat až v srpnu, po té, co se kluci vrátí ze svýho prvního tábora... Jenže jim cestou na Moravě ujel poslední ze spojů a na další čekali hodinu a půl a náš nejstarší si hned vzpomněl, že v tom městě má bejt taky na náměstí ovečka.
Pokud někdo neví, o čem to teď mluvím, tak podrobnosti o soutěži, kterou o prázdninách pro děti pořádá televize Déčko, najde tady.
My prve s déčkem soutěžili loni. A protože to děti nadchlo, bylo jasný, že letos se zúčastníme zase.
A pokud ještě váháte, jestli do týhletý akce jít taky, třeba vás navnadí vyprávění o tom, jak jsme loni "probouzeli déčko" v Technickém muzeu, na absolutně bezvadném výletě na Slánskou horu a taky v Prokopském údolí ;-).

Létu a všem nezapomenutelným zážitkům zdar!


pátek 6. července 2018

Bavorské vdolečky



Tak nám to letos vyšlo tak, že poslední školní den letos třetí už nebyla ve školce, (vlastně jsem se o tom už zmiňovala v minulym článečku o dárečkách pro učitelky)... A smíte třikrát hádat, co bylo na ten den na jídelníčku ve školce... Ano! Bavorské vdolečky s kakaem!
Takže mi bylo jasný, že je při nejbližší příležitosti budu muset udělat ;-)... A vyšlo to hned tohle pondělí.
Vzhledem k tomu, že jsem je naposledy, a tuším že to tenkrát bylo podruhé, dělala přibližně před patnácti lety, prolistovala jsem kuchařky a v jedné (Albert v kuchyni od jara do zimy) byl recept na vdolečky s jahodovou omáčkou... tak jsem se co se těsta týče přibližně inspirovala jím (byl v něm poměr hladké mouky ku polohrubé 1:2, nefigurovalo v něm máslo a celkově toho těsta bylo asi o třetinu míň... jo a taky jsem tam dala něco malinko jinýho místo v receptu uvedeného rumu).
Bylo to výborný a přitom to nebylo ani nijak zvlášť těžký, takže moc nevim, proč jsem k tomu měla takový léta blok... Budu je muset dělat rozhodně o moc častěji, než jednou za patnáct let...
A abych nezapomněla, takhle jsem je páchala já...

Bavorské vdolečky


Použila jsem:
2 hrnky hladké mouky
2 hrnky polohrubé
0,5 hrnku cukru krupice (krystal)
1 cukru vanilkový
cca 55g droždí
2 dcl mléka
3 lžíce másla
3 lžíce oleje
2 lžíce pampeliškového likéru
2 žloutky + 1 celé vejce

a navrch pak:
Povidla
2 vaničky plnotučného tvarohu (250 g každá)
250 ml smetany ke šlehání
asi pět lžic moučkového cukru

No, a taky olej na smažení (neni od věci se předem ujistit, že ho máte doma dost... ušetříte si to napětí, co jsem prožívala já, když jsemzjistila že oleje v lahvi ve skříňce je zaručeně málo a šla jsem zjistit, jestli ve skříni v předsíni je nějakej další, nebo ne ;-)...)

Do mísy jsem nasypala dva hrnky hladké a dva hrnky polohrubé mouky (můj hrníček má 250 ml ;)...)
Přidala jsem půl hrníčku cukru a taky ten vanilkovej cukr jsem k tomu rovnou přisypala..
Rozdrobila na to kostku droždí a třetinu další kostky k tomu.
V hrníčku jsem přihřála dvě deci mléka a polovinou přelila to droždí.
Pak to asi čtvrt hodinky vzcházelo, zatímco jsem si ve zbytku mléka rozpustila tři lžíce másla,  nechala to trochu zchladnout a přidala dvě lžíce pampeliškového likéru, co jsem z jara dělala z pampelišek, vody, spousty cukru a taky rumu... neb jedinej rum, kterej jsme doma měli byl právě v něm a pak ještě trochu v tom zbytku bezovýho likéru z podzima... ale ten pampeliškovej mi přišel do vdolků vhodnější ;-).
Když vzešel kvásek, přidala jsem do mísy žloutky a vejce, tři lžíce oleje a přilila to mlíko s rozpuštěným máslem a pampeliškovým likérem a vypracovala těsto.
Vyklopila ho na pomoučněný vál a rozválela na cca centimetr tlustou placku.
Vybrala jsem si sklenici, kterou jsem z těsta vykrájela osmapadesát koleček majících v průměru asi 4,5 centimetru. Naskládala je na ten vál, kterej jsem předtím znovu pomoučnila, přikryla je utěrkama, neb jedna byla málo, a nechala je tam skoro hodinu a půl kynout.
V receptu se teda psalo, že se maj nechat kynout půl hodiny... ale já se k tomu vzhledem k provozním nárokům naší domácnosti prostě dřív vrátit nestihla... a nevadilo to ;-)
Pak jsem dala na pánev rozpálit olej, jala se hledat novej, neb stávající došel,po úspěšné misi, jsem olej v pánvi doplnila na potřebnou hladinu a jak se rozpálil smažila jsem v něm vdolečky nejprve tou stranou na který ležely nahoru a pak z tý druhý, aby byly hezky zlatohnědý a skládala je na talíř vyloženej několika papírovejma kapesníčkama, neb papírový utěrky,který se na odsátí přebytečnýho tuku obvykle používaj doma nemáme. Vdolečků bylo tolik, že poslední várka se z tý hory na talíři sesypala... ale i tak jsme je do druhýho dne zmohli.

A abych nezapomněla, samozřejmě jsem je před podáváním ještě namazala povidlama a navrch přišel klasickej šlehanej tvaroh, aby to byly ty správný Bavorský vdolečky ;-)... To jsem ušlehala smetanu s cukrem a tvaroh přišlehala nakonec.

 Dobrý to bylo... jak už jsem psala,budu je muset dělat podstatně častěji :-).

čtvrtek 28. června 2018

Dárečky pro učitelky

 Naše třetí šla naposledy do školky už dnes. Takže jsme spolu včera narychlo tvořily drobnou pozornost pro její učitelky.

Kromě bonboniérek, který jsme spolu v krámě potkaly už asi před měsícem, a na který jsme spolu udělaly děkovný cedulky do nichž třetí vyrazila ozdobnejma raznicema jedný učitelece noty a korunku a druhý kytičky a srdíčko (sama jim to vybírala už asi dva týdny předtím), jsme včera večer připravily takovýhle kornouty z pruhovanýho papíru, kterej mi kdysi manžel přinesl v takovym setu se stužkama z Ikey. 
Nastříhaly jsme z něj čtverce 15 x 15 cm, přeložily do kornoutů a slepily. Dopředu jsme pak na ně nalepily tyhlety hezký ozdobný ubrousky, co jsem kdysi koupila v papírnictví a asi troje Vánoce zpět jsme je s dětma stříhaly na čtvrtiny a skládaly z nich stromečky na vánoční přáníčka.
Ráno jsem pak nastříhala levanduli, co mi roste v truhlíku na balkóně a svázala z ní tři voňavé kytičky.

 Jednu i pro paní logopedku, s kterou se dnes třetí taky loučila. 
Logopedka byla nadšená, že prý tuhle vůni miluje, a já jsem nadšená, že to mělo úspěch ;-)

Takže vám tímto předávám tenhle tip, kterej ještě dnes můžete stihnout zrealizovat, a kterej jsem kdysi kdesi zahlídla v podobě nějaké fotky na netu (tušim že na ní byly ty kornouty z takového režného papíru a ta papírová kraječka byla nějak přes okraj přeložená a i nějaká mašlička tam figurovala, ale úplně přesně si to už nevybavim).

Tak tvoření zdar a ať se to zítra ve škole líbí ;-)


P.S.: Fotily jsme to během čekání na zastávce autobusu cestou ze školy do školky... jindy ani nebyla v tom ranním frmolu příležitost... Nu což, zrovna nedávno jsem někde četla, že když chci mít pěkný fotky, musim mít pořádný světlo a nejlépe jít fotit ven... No tak nám to tentokrát vyšlo ;-)



středa 27. června 2018

Pasování na čtenáře a návštěva divadla - Mijoko a hvězda

Konečně se dostávám k tomu, abych zaznamenala události ze začátku měsíce.
Od prvního června máme totiž doma oficiálně už druhého čtenáře. Slavnostně ho na něj i s celou třídou pasovali v místní městský knihovně, stejně jako před dvěma lety jeho bráchu. Tenkrát jsem se bála, že místo tý akce budu nakonec v porodnici, ale nejmladší se ohleduplně narodila až skoro o čtyřicet hodin později, a já si tak tehdy pasování našeho nejstaršího stihla ještě užít.
Bohužel tentokrát jsem si díky asi trojímu "čuat" naší nejmladší (to prosím v průběhu půl hodiny... a ne, nečurala ani jednou...) tu slávu tak moc neužila. Aspoň že recitace dětí zaujala i ji a vydržela sedět a tleskat bráchovi a jeho spolužákům, to má totiž strašně ráda, to tleskání... a já tak měla aspoň chvilku na to se patřičně dojmout.


A sotva odcházeli už se ke mně z řady dětí náš oficiálně novopečej čtenář vrhal a s dychtivou otázkou: "Mami, hele! Půjdeme?!?" mi ukazoval, že krom knížky dostal i poukázku do divadla na lístek ke koupenému lístku zdarma.
"Uvidíme, uvidíme," krotila jsem jeho divoké nadšení já.
Doma jsem pak zjistila, že to je výhradně na představení už za dva dny v neděli... A protože měl jako zázrakem zrovna ten den manžel volno, šli jsme nakonec ve složení kluci a já, neb třetí skoro panicky tvrdila, že ona v žádném případě jít nechce... a tak zůstaly holky s tátou doma.

Protože jsme měli lístky rezervovaný přes net, dorazili jsme ke kase nějakejch pětatřicet minut před představením a dostalo se nám pozvání do výtvarný dílny, který divadlo pro děti pořádá.
Nejstaršímu se tvořit nechtělo a radši zaujatě zkoumal loutky a rekvizity všude kolem. Druhorozeňák si ale závěs z hvězdiček, kterej nám teď visí na lustru, udělal moc rád a ještě za něj dostal od lektorky pochvalu.
A pak už byl čas jít na představení.
K našemu překvapení jsme jako diváci seděli nahoře na upraveném jevišti přímo před kobercem pokrytým nižším stolem či pódiem, na němž se o chvíli později začal odehrávat poetický, snový příběh o malé holčičce jménem Mijoko, která jednoho dne zatoužila mít hvězdu.

Přiznám se, že já jsem byla z příběhu jako celku v závěru trošku rozpačitá, ale kluci byli nadšení a běželi prozkoumat loutky.
Co můžu na tomhle představení vyzdvihnout je nepochybně veliká kreativita, hravost a značná dávka imaginace, která nejednoho malého diváka okouzlí stejně jako ty mý dva opičáky... Mimochodem, opice je v tom příběhu taky, neb Mijoko se při své pouti za hvězdou dostane až do Afriky na soutěž květin. A taky je tam lev, kterej jí do tý Afriky odnese, hroch, kočka, zdravotní zebry a spousta dalších zvířat, třeba velbloud s funkční fontánou v hrbu, (neb to dá rozum, že velbloud "má v hrbu vodu", že jo ;-)...) jejíž způsob pohonu kluci, narozdíl ode mne, ihned odhalili a strašně je to nadchlo. Stejně jako fakt, z čeho všeho jsou jednotlivý loutky zvířat vytvořený, neb podobný blbinky, to je přesně něco pro ně.
Celou cestu domů pak rozebírali co bylo z čeho, opakovali co která zvířata dělala a říkala... a tlemili se a tlemili. Společně jsme rozebírali, co se Mijoko možná jen zdálo a od kdy do kdy to mohl být sen...
Vizuálně a emotivně to byl moc krásnej zážitek, podporující tvořivost a fantazii dětí, kterej u nás mimo jiné vyústil i v malou lekci astronomie o tom, co je hvězda, co planeta a co měsíc... a taky v hledání, jak je to s tou "vodou v hrbu" ;-)

A ještě jedna věc zejména našeho druhorozeňáka sebrala hned začátkem představení... a to sice všechno to promítání a stínohry, a všechny otáčecí plošiny, který musel s užaslejma očima navrch hlavy hned technicky řešit, jak že je to dělaný. A po představení to musel za plentou samozřejmě zkontrolovat, že to tam fakt je, přesně tak jak to odhalil.
Zkrátka to bylo podnětné po mnoha stránkách a moc jsme si tu užili :-).


Pohádku Mijoko a hvězda má od konce září 2017 ve svém repertoáru Divadlo Lampion a tady se můžete kouknout na krátkou videopozvánku na tuhle pohádku ;-)

úterý 26. června 2018

Dnešní vydatná noc

Tak nás tentokrát obohatila o další story z těch žaludkem hýbajících naše nejmladší... Aneb není nad to, když se kolem dvanáctý v noci konečně vypravíte do koupelny, že už je teda ale jako fakt čas se uložit ke spánku a najednou slyšíte z ložnice kašel... Divnej kašel... Jako FAKT DIVNEJ KAŠEL...! "Ty vole, vona dáví...!"
A tak letíte zase zpátky, rozsvítíte... a na posteli sedí nešťastně se tvářící rozespalá nejmladší a háže zvratky všude kolem... A tak jí chlácholíte, kontrolujete, že nic nevdechla a že už s blitím konečně končí a obhlížíte tu spoušť a tápete, kde jenom začít...???
Zeblila důkladně sebe, svoji peřinu, takovou peřinku, do který jsme ji i ostatní děti zavinovali jako miminko, a kterou následně a i teď měly na spaní pod sebou, dva polštářky, peřinu ségry, která spala vedle v dětský postýlce, prostěradlo v postýlce... úžasně svými zvratky vyzdobila i ségřino z peřiny koukající lýtko... a když jsem se naši třetí následně pokoušela vzbudit, že jí musim umýt nohy, tak si ta do toho krásně sedla spacíma kraťasama... Jo a abych nezapomněla, i můj plyšovej pes, kterýho jsem kdysi v době chození dostala od manžela k valentýnu (můj první "valentýnskej" dárek) a hlavně naší nejmladší milovaná hrající sova, bez který prostě neusne to parádně schytaly...
Než jsem holky umyla, převlíkla, popřevlíkala jim postele, vytřela i na zemi, kam to mezi postelí a postýlkou proteklo, následně je uložila a jala se přemáchat všechny ty poblitý věci, minula hodina a čtvrt k tomu.
Třetí usnula hned, ani se neoblíkla do novýho pyžama, a po oblíknutí nejmladší jsem jí do něj navlíkala už spící. Zato nejmladší furt nespokojeně kňourala, že chce "Ovu"... ("Miláčku, sova je mokrá, poblinkala si jí, ta musí dneska spát tady na topení...") a "Míko".
"Nu což," řekla jsem si nakonec, "mlíko by mělo bejt taky dietní..." a dala jí ho v naději, že usne a bude klid.
Ani jsem netušila, že mám dva roky po porodu toho mlíka tolik, jak se ukázalo asi o deset minut později, kdy nejmladší moje prso pustila a začala podezřele polykat naprázdno. A zatímco já se zvedla na loket s prosebným "Né...", tak to v ní zažkrundalo... a pak už jsem sledovala velkej bílej proud řinoucí se z ní opět ven... Vzhledem k tomu, že jsem to vzápětí chytala jak se dalo, tak to tentokrát schytaly jen dečky vyskládaný pod ní a komplet její pyžamo...
Takže další svlíkání, další mytí, další řev v koupelně (v paneláku krátce po půl druhý v noci), hledání něčeho, co by se dalo použít taky jako pyžamo, neb ty po dvou poblitích tak nějak došly, (to je tak, když dáte jedno pyžamo ze čtyř do prádla, druhý pak hned další den ráno dítě na nočníku počůrá, no a následující noci pak zbývající dvě poblije...), hledání novejch dek, do kterejch jsem jí uložila a další přepírání, během kterýho chudinka konečně usnula vyčerpánim...
A já dala sprchu a čtvrt hodiny po druhé ranní se přece jen taky uložila k spánku...
Takže v šest ráno jsem stávala jako vážně dobrá zombie... :-) (Vyspinkaná... no... Do zelena! :-)...)

A aby toho náhodou nebylo málo, ráno vydyndala na muži kousek housky a vzápětí si poblila ruku... A zatímco jsem psala tenhle článek a ona si opět dala aspoň mlíko... tak následně sebe i mne přímo úkazkově, až filmově zeblila... (víte jak se blije v americkej filmech, že jo? Ne? Přece tak, že je to úplně všude, na všem a na všech ;-)...), a to i přesto, že jsem toho asi třetinu stihla chytit do hrnečku, z něhož jsem zrovna dopila čaj a pokládala ho zpět na stůl...
Copak pro ní, pro ní jsem si tu prozíravě připravila pro všechny případy dvě sady náhradních oblečků, aby jsme pro ně pak nemusely do ložnice a nebudily manžela zaslouženě odpočívajícího po první z řady čtyř nočních, co ho teď čekají... ale vzít ze skříně taky něco pro sebe, mne jaksi nenapadlo...
Takže mám teď na sobě epesní šatičky z takovýho tunelu, co jsem kdysi šila na nošení našeho druhorozeňáka, a s kterym si naše holky občas hrajou na nošení miminka, ač je jim velkej a maj ho tudíž v panenkách... a kterej jsem si v pase ovázala stuhou, neb je mi to široký :-D


P.S.: Doufám, že se malá do zítřka srovná a nebudem muset razit k Dr. :-/

P.P.S.: Další den, tedy včera, už měla "jen" průjem a dnes, vypadá ok ;-)

P.P.PS.: Abych nezapomněla... takhle vypadal ten můj úžasnej model :-)

 Aneb maminky musej bejt kreativní ;-)

A ano nahoře to jistěj dva kolíčky přicvaklý jak k těm "šatičkám" tak k podprsence... Nějak mne moc nebavilo ukazovat na balkoně při věšení cejch podprsenku lidem z protějšího paneláku ;-).A všimněte si, kolíčky jsou do barvy těch růžovejch kytiček na "lemu"!


pátek 22. června 2018

Strašidla a já

Když jsem minulý týden sdílela na facebookový stránce blogu článek o strachu z nemožného, napsala pod něj jedna moje kamarádka, že nejdřív myslela, že to bude o strašidlech... No, nebylo... Ale protože mne svojí poznámkou podnítila vzpomínat na to, jakých strašidel jsem se v minulosti bála, bude to o nich dnes ;-).

Strašidel jsem se bála dlouho. Respektive jsem se bála už samotný tmy, která jaksi skýtala mojí fantazii až příliš mnoho bezbřehého prostoru pro její vyplnění nejrůznějšími strašidly a příšerami. Tenhle strach se mne držel ještě na vysoký. A jednou na nějaký z přednášek o psychologii se mi dostalo moc příjemné informace... Prý že ze tmy mají strach především děti s vysokou inteligencí, neb ty mívají větší představivost, a že čím chytřejší, tím dýl obvykle ten strach trvá... Zatímco jsem si to poznamenávala do sešitu, potěšeně jsem se culila... páč posuďte sami, co jsem si na sebe za ty roky zvládla vymyslet ;-).

Jak už jsem zmínila prve, strašidel jsem se bála ještě na vysoký, a když jsem třeba šla v noci na záchod, byly to hotový manévry... Teda, cesta tam byla ještě v pohodě, tu jsem šla napůl ve spánku a skoro poslepu, tak nějak automaticky, z jednoho konce bytu až na druhej... Ale na záchodě, jak se mozek probral a přišel trochu k sobě, tam to začalo... Za otevřenejma dvěřma ze záchoda do chodby na mne v tom stínu číhala "střapatá čarodějnice". Měla takový podobný vlasy, jako ten vrahoun jak furt šel v Simpsonech po Bártovi, proto jsem jí říkala "střapatá", akorát se za těma dveřma skrývala už dávno před Simpsonovejma, a samo se mne z toho stínu pokoušela cestou ze záchoda chytit.
Krom toho se ve chvíli, kdy jsem spláchla, v záchodě aktivovala "černá ruka", která šla okamžitě taky po mně... Takže bylo nezbytně nutný proletět bytem přes chodbu kolem komory a koupelny (ještěže bylo malý umyvadýlko i na tom záchodě, protože stavit se kdekoli, byť v koupelně za účelem umytí rukou, bylo s "černou rukou" a "střapatou čarodějnicí" v patách absolutně vyloučeno), pak přes obývák a přes celej dětskej pokoj až na konec a za roh pádit jako o život... a pak rychle vylízt na palandu... A pozor! Skočit do ní oběma nohama hezky najednou! Neb nechat jednu končetinu samotnou ve tmě pod postelí by bylo příliš riskantní. To pak totiž z pod postele okamžitě vylítly takový šlahounovitý chapadla, co by mne stáhly kamsi do temna... bez návratu...!
Jo, moc hezky jsem si to na sebe vymyslela, jen co je pravda :-D.

Na táborech našeho dívčího oddílu jsem pak na tom být vedoucí milovala to, že jsme hlídaly až tu poslední hlídku za světla, kdy jsme zároveň rozdělávaly oheň a vařily čaj... Neb dokud jsem hlídkovala za tmy, viděla jsem všude něco... Vzpomínám si, jak jsem na celonoční samostatné hlídce při plnění třetího orlího pera prostě musela sešlapat tu skupinu kopřiv, co mi jinak v noční tmě až příliš živě připomínala děsivou shrbenou stařenu s dlouhejma pařátama sklánějící se nad pařezem... a samo, po osvícení baterkou, tam nikdy nebyla... a jak světlo zmizelo, seděla tam zas a fakt hnusně, vyloženě zákeřně, se na mne šklebila...
Jo, někdy je ta bujná fantazie docela na obtíž... Tenkrát navíc byla hodně větrná noc... takže jsem navíc měla moc bezvadný sluchový vjemy podněcující fantazii ještě víc.

A o dost let později, když jsem v našem nynějším bytě poprvé spala sama jen s nejstarším, zatímco manžel byl na noční... tak to bylo taky hezký... Z dálky se ozývalo vytí a na zdi se míhaly divný stíny... a já se s hlubokym nádechem odhodlaně zvedla, že musim zjistit, co přesně reálnýho ty stíny dělá, že jinak se strachy zbláznim... Jo, takže támhlety větve toho stromu naproti, jak se ve větru míhaj přes lampu... ok, můžu klidně spát :-)...

Popravdě se po tmě bojim tak trochu dodnes... i když většinou mám hlavu tak plnou nejrůznějších starostí, že už ty konkrétní strašidla takhle důkladně jako kdysi promejšlet nestíhám... ale ten nepříjemnej pocit, že něco by v tý tmě mohlo číhat, ten přetrvává...
Takže se tímto veřejně přiznávám, že ta jedna zářivka v kuchyni na lince a rozsvícená koupelna, co nám společnými silami svítí chodbou celou noc opravdu není jen kvůli našim (též se tmy bojícím) dětem ;-)

čtvrtek 14. června 2018

O strachu z nemožného

Před pár dny jsem psala o strachu ze ztracení dětí...
Dnes to bude taky o strachu. Ovšem o strachu z něčeho, co se vůbec, ale opravdu vůbec stát nemůže. Nicméně přesto, že ta situace je absolutně nereálná, strach je reálný až až.

Už vám někdy děti vyprávěly o tom, že se bojí toho či onoho (třeba, že ho v noci přijdou sníst zombie... to opakovaně řešil náš nejstarší), a vy jste kroutili hlavou nad tím, jak na takovou blbost přišly...? (Tedy zrovna u těch zombie, mám bohužel vcelku jasnou představu, jak na to syn přišel, že ano :-/...)
Posledně jsem ale moc hlavou nekroutila, když za mnou s čímsi podobným před nějakým časem zase děti přišly... Mám totiž v paměti, čeho jsem se takhle kdysi ve čtyřech letech bála já a v tu chvíli jsem si na to velice živě vzpomněla...
A tak jsem jim při tý příležitosti, krom vysvětlení proč se toho ale opravdu bát nemusej, s pobavenim vyprávěla o tom, jak jsem se ve čtyřech letech vyděšeně rozhlížela po ulicích v Břevnově a bála se, že... považte!... potkám lamu, ta mi plivne na nohu a noha mi uhnije!
A to jsem přitom měla jen velmi nejasnou představu, jak vlastně taková lama vypadá... jenže podobná nejasnost strach ještě stupňuje, že ano.
A hlavně... Hlavně vůbec netušim odkud, od koho a jak se ke mně dostala informace, že: Za a) lama plive, (kteréžto tvrzení sice nerozporuji, ale ani u týhle informace mi neni jasný, kde jsem k ní tenkrát přišla), za b) s oblibou a prakticky takřka výhradně plive na lidské nohy, a za c) lamí plivnutí následně způsobí dotčené noze uhnití.
Ale! Ale absolutně jsem tomu věřila a strach ze setkání s lamou byl v mém nitru po několik měsíců až neskutečný.
Přičemž řekněte sami? Kolikrát jste v pražských ulicích potkali jen tak se procházející lamu? Já ani jednou... za celý roky. Ale tenkrát... Tenkrát jsem jí tušila za každým rohem ;-)
Jo, lama v pražskejch ulicích, zákeřně plivající na nohy všem kolemjdoucím... Moc hezkej konstrukt :-D


Co vy vzpomenete si na podobně absurdní strach, který jste zažívaly jako děti vy? Připomeňte si to... Přinese vám to větší pochopení pro strachy, který možná právě teď zažívaj ty vaše malý poklady... ;-)

úterý 12. června 2018

Ztrácející se děti

Původně jsem tenhle článek rozepsala pod názvem "Ztracené děti".. ale to "ztrácející se" bude přesnější a výstižnější... neb moje děti se sice ztrácejí co chvíli, ale naštěstí se nikdy neztratily docela. Tedy konkrétně se mi v pětadevadesáti procentech případů vždycky ztratilo to jedno konkrétní dítě z našich čtyř.

Začala jsem ho psát po té, co jsem před časem měla takovej blbej sen... Kluci mi v něm zdrhli kamsi do metra a nejmladší běžela za nima a zmizela mi v davu... Na ruce mi visela třetí a ještě jsem něco nesla a přede mne se na eskalátory hrnuly davy lidí...
Než jsem to stihla jakkoli řešit, tak jsem se celá opocená vzbudila...
A pak jsem nemohla spát, jak se moje mysl pořád dokola snažila vyřešit tu situaci ze snu správně, tedy nějak aby to zkrátka a dobře mělo kýženej šťastnej konec... (tak jako jsem to vždycky dělala i s knihami, a filmy, jejichž konec pro mne byl nějakym způsobem traumatizující, a já ho tak prostě musela v hlavě přepsat a uzavřít líp... a tak jsem kvůli tomu třebas hodiny nespala, dokud se mi tu příliš rozjitřenou mysl nepodařilo uchlácholit nějakym tim optimističtějším koncem) A ujišťovala se, že ve snu to prostě člověk správně rychle nevyřeší, tak jako v reálu... Neběží, když by měl... Nekřičí jak na lesy, když by měl, neb by fakt byl důvod... Jen stojí a umírá hrůzou a přesvědčením, že nezmůže absolutně nic.... A že v reálu bych tu situaci zkrátka určitě nějak zvládla...
Jo, v reálu pobíhám hned a vyvolávám děti s takovou razancí (a postupně vzrůstající hysterií), obvykle druhorozeňáka, že mne slyší snad půl sídliště... Teda jaksi právě krom druhorozeňáka... Jak jinak...
Aneb:
"No kde jsi? To neslyšíš, že tě volám? Tady řvu na celý sídliště. Lidi se votáčej...."
"Já tě neslyšel," zní klasicky udivená odpověď synka, kterej na mne kouká rozšířenejma modrejma očima a tváří se TAK nevinně, že neznalýho by i přesvědčil.
Jo, ten mi dával i v tomhle směru vždycky nejvíc zabrat.
Nervy nadranc z něj... vážně...
Nevim, ale asi je přesvědčenej, že jeho životním úkolem je zkoušet, kolik toho úzkostná povaha a všema těma děsivejma zprávama o ztracenejch dětech přestrašená mysl jeho matky, tedy moje, dokáže unýst.

Asi vůbec nejvíc mne vyděsil, když mi takhle zmizel zhruba před třemi lety. Bylo mu tenkrát čtyři a půl roku a bylo to právě někdy před prázdninama. Oba kluci tudíž byli ještě školkový a třetí se čerstvě dvouletá vezla na sporťáku a razili jsme s plně naloženym kočárem, včetně tašek přivázanejch ze stran k madlu (takže manévrovací schopnosti téměř na nule), přes celý sídliště domu.
A nějakejch osm deset minut chůze od domova je takovej dlouhej hubenej komplex obchodů a druhorozeňák, že prej chce jít podloubím na tý straně, kde maj obchody vchody.
"Ne. V žádnym případě. Tam jsou schody,"  prohlásila jsem rezolutně já a vyrazila s kočárem i dětmi k zadní cestě. Načež se druhorozeňák po pěti metrech pustil kočáru a úprkem v prk se rozběhl ke straně s podloubím a vzdor mýmu volání, kam běží a ať se hned vrátí, zmizel bez jedinýho zaváhání za rohem... A tak jsem pracně otočila kočár a vydala se ho ze zbytkem stíhat.
Když jsme dojeli k začátku podloubí, byl už skoro ve třetině. Staršího jsem poslala za nim a sama sjela na uzounkej rozbitej chodníček o kus níž, vedoucí rovnoběžně s podloubím, přes kterej místy parkujou auta a jala se jima fofrem proplejtat vpřed a očima hlídala druhorozeňákovu rozčepýřenou hlavičku poskakující vesele v dál...
A pak, než jsem zhruba někde v polovině pracně s tim narvanym kočárem po rozbitý cestě objela dodávku... zmizel...
Nebyl ani vpředu, ani vzadu... nevracel se naproti bráchovi, kterej šel podloubím v jeho stopách a byl v tu chvíli jen pár kroků za mnou.
V rychlosti jsem dojela zhruba do dvou třetin toho komplexu, kde je taková úzká cestička vedoucí skrz na druhou stranu. Nebyl v ní.
Dojela jsem, vyvolávajíc jeho jméno a rozhlížejíc se se vzrůstající panikou a hysterií, až na konec a zatočila pod poslední schody, kde jsem zaparkovala kočár a nařídila nejstaršímu, kterej ty schody akorát scházel, ať dobře hlídá ségru a ani se odtud nehne.
Vyběhla jsem po straně toho komplexu na zadní cestu, volala a rozhlížela se do všech stran...
Nic.
Proběhla jsem s divoce bušícím srdcem zpátky kolem nejstaršího a kočáru se třetí, přes schody a podloubím k tý úzký cestičce a hlavou mi běželo: "Tak! A je ztracenej! Už ho nikdy neuvidim!"
Prolítla jsem tou úzkou cestičkou skrz až na zadní cestu a zase volala a rozhlížela se... snažila se zaostřit do dálky svý krátkozraký oči... Chtělo se mi brečet... i z toho, že jsem tak blbá a nenosim s sebou brejle, abych viděla trochu dál... Protírala jsem si ty slzící oči, abych viděla aspoň něco... Znovu a pořád dokola volala...
Nic...
A přesně ve chvíli, kdy jsem se zase otočila a udělala prvních pár spěšnejch kroků zpět, že zkusim proběhnout obchody, jsem zaslechla, že v dálce někdo něco volá...
A skutečně... o další dva paneláky dál, tam, kde celej ten komplex s obchůdkama začíná, a trochu stranou na louce mezi domy, na mne mávala vysoká štíhlá postava kráčející směrem ke mně... a tak jsem se jí dychtivě vydala v ústrety...
O chvíli později jsem v ní rozeznala maminku synova kamaráda ze školky, kterej, jak jsme při tý příležitosti zjistili, v tom poslednim paneláku bydlí, a zrovna na louce před ním pásli s maminkou svýho malýho králíčka, když kolem nich běžel náš druhorozeňák... A tak ho tam, běžícího samotnýho stále v dál, odchytili. Krom toho mi ta maminka říkala, něco v tom smyslu, že jí bylo divný, že běží sám, a že se ho i ptala, kde má maminku, ale nějak z něj nic nevytáhla...
No,... dobře to dopadlo... Oddychla jsem si opravdu notně... a bohužel zdaleka ne poprvý. Protože tenhle kluk je vážně notorickej ztráceč... Ale tohle bylo první takový delší ztracení se... A výčitky po zbytek dne ho tenkrát neminuly...
No vážně, nervy nadranc z něj...
Ostatní děti se ztrácej vždycky maximálně na pár vteřin, ale i to mi na pořádný vyděšení se bohatě stačí.

Vlastně teď nedávno se mi po vyhlašování soutěže o "Nejšikovnějšího prvňáčka" ztratila nejmíň na půl minuty, dost možná i na celou, ta nejmladší.
To byly taky pěkný nervy...
Oblíkala jsem tenkrát po skončení akce na střídačku holky, co chvíli urgovala oblíkání kluků, který na to, že se oblíkaj opakovaně zapomínali, a tu nejmenší jsem neustále vracela zpět, neb ta už chtěla odcházet... takže jsem mezi oblíkáním tý větší pořád pobíhala dva tři metry tam, dva tři metry zpět... Vážně na budku...
Až byli konečně kluci i ta nejmladší komplet připravený k odchodu, jen třetí a já jsme byly ještě bez bundy a kabátu... a zatímco jsem se natáhla pro bundu, tak nejmladší opět vyrazila pryč ve směru, kterym proudili odcházející lidi.
"Chytni jí a přiveď zpátky! Rychle!" nařídila jsem jednomu ze synů a v rychlosti oblíkala třetí bundu a bojovala se zipem... To už tak bejvá, že čim víc s tim spěcháte, tim hůř to jde zapnout... A oni se nevrátili...
Tak běžim za nima a nikde je nevidim... Vzápětí se zase zmateně proplejtám v protisměru zpátky... No nevidim je... Tak běžim znovu k východu, tentokrát až ke schodům.
Dole v mezipatře vidim aspoň syna a volám na něj, kde má ségru. Ten na mne nechápavě hledí.... A já v tu chvíli konečně zahlídnu na třetim schodě od shora mezi hromadou lidí naší prťavou holčičku, ke který se v tu chvíli udiveně sklání nějaká pani, zvedá jí a rozhlíží se po okolí z otázkou: "Ke komu to dítě patří?"...
Jo. Ke mně...! S poděkováním jí od ní beru a připadám si jako nejnemožnější matka roku...
Propocená až na kost se pak s nejmladší v náručí vracim k ostatním, hážu na sebe kabát, dole pak odchytávám syna... a celou cestu domu, naštěstí pro něj sotva osmiminutovou, mu kážu a kážu...


A ještě si k tématu ztrácení dětí vzpomínám, jak jsme kdysi, v době kdy byl druhorozeňák ještě v kočáře byli celá rodina na nákupu v tescu. V jednu chvíli, kdy jsem se zrovna snažila dohnat manžela, neb on je klasicky ten rychlej, co je nervní z toho, že já jsem pomalá a zdržuju a že ho z toho věčnýho postávání a mý pomalý chůze bolej nohy, jsem mezi uličkama potkala asi tak čtyřletou holčičku. Zarazila jsem se a sledovala jí pohledem zatímco mi hlavou běželo: "To dítě jde samo! Ke komu patří?!?" Holčička mezitím došla na konec uličky a s voláním: "Mami!" zašla za roh.
Načež mne z úvah o tom, že "tak snad tam tu maminku má..." z druhý strany uličky vyrušilo manželovo volání: "No kde jsi? Co tam zase stojíš?" Na moje vysvětlení, že tam šla samotná holčička jen kroutil očima.
O dva regály dál se ozvalo hlášení, že se ztratila holčička přesně popisem odpovídající, tý co jsem viděla.
"No to je vona! Přesně tu jsem viděla!"
"Prosimtě nedělej si nervy, voni jí najdou."
O další regál dál:
"Prosimtě jak dlouho na to budeš koukat? Tak už jedno z toho vyber!"
"Nejsem schopná přemejšlet. Mám v hlavě tu holčičku."
"Fajn, tak jestli to budou znova hlásit, půjdeme jí hledat."
"Dobře."
A ještě o další regál dál:
"To je vona!"
"No vidíš, už je našlá. Matka v pohodě, evidentně to má na háku, a ty si děláš nervy za ní."

A to je fakt... jakoby mi nestačilo, že se věčně bojim o děti svý, ještě si občas dělám nervy i o úplně cizí...

pondělí 4. června 2018

Sešívané děti

Dnes slaví naše nejmladší druhé narozeniny... V dnešním článku ovšem nebudu vzpomínat na to, jak přišla na svět, neb na to jsem dost dopodrobna vzpomínala už v loňském článku s názvem Rok po té. V dnešním článku chci zavzpomínat na to, co se událo jen devět dní předtím.
Možná si někdo vzpomíná, na článek Obědy a koloběžky, kde jsem mimo jiné psala o tom, jak nám krásně sešili našeho nejstaršího... Jenže on jaksi bohužel není naše jediný sešívaný dítě, jak se dočtete dnes.
To bylo tak:
Tehdy jsem byla přesně 36+5, jak se zjednodušeně označuje týden a den probíhajícího těhotenství,  a byla jsem na první prohlídce v prenatální poradně místní porodnice, kde bylo všechno krásně v pořádku. Když jsem vyšla ven, zjistila jsem, že mi volal manžel a tak mu volám zpátky, copak chtěl. A on říkal cosi v tom smyslu, že naše třetí spadla ze židle u synova pracovního stolu a že asi trefila tu dřevěnou bednu z ikey plnou lega dupla, že si trochu rozbila hlavu, že už volal svojí mamince, že ta mu prej říkala, ať mně ani radši nevolá, ať z toho ještě předčasně neporodim, a že jí to tak nějak zalepil mašličkou... a že uvidim... no...
Tak jsem dorazila busem k nám na konečnou a rovnou koukla, jak to jede zpátky k nemocnici... "Fajn, za dvacet minut, tak to je kdyžtak akorát..." a razila jsem domu.
Doma jsem zahlídla dcerku, která spokojeně pobíhala kolem s náplastěma ve vlasech, což mne uklidnilo v tom, že na otřes fakt nevypadá.
Manžel mi ještě říkal něco o tom, že jí to tam trochu zastříhnul a zalepil a já říkala: "Jo jo, já si jen umeju ruce a hned na ní mrknu," a hrnula jsem se do koupelny, kde mi menší šok způsobilo fakt velký množství notně zakrvácenejch vlhčenejch ubrousků hozenejch do umyvadla, kterejma se předtím muž snažil dcerce zastavit krvácení.
Následně jsem odchytila dcerku a zkoukla tu její ránu vzadu na hlavě. Bylo to takový široký véčko, každá z nožiček tak cenťák a půl dlouhá.
"Nóóó," protáhla jsem váhavě, "Já myslim, že jedem, že je to moc a taky dost hluboký... Sice to má vzadu ve vlasech a ne nad okem (jako na podzim brácha), ale jinak je to hodně podobný... Za dvanáct minut nám to jede, vem jí svetr, já beru průkazku (zdravotní) a razíme."
A tak jsme jeli.
Z informací u vchodu, nás dle očekávání poslali vedle na chirurgii, kde si nás asi po deseti minutách čekání volali dovnitř.
A bylo to dost hrozný.
Samozřejmě, že to bylo na šití. Dostala tři stehy. A na rozdíl od nejstaršího, kterej krásně spolupracoval, nespolupracovala dcerka od chvíle, kdy jsme vstoupili dovnitř ani co by se za nehet vešlo. Se všema se začala rvát, jak zběsilá, takže jí nakonec radši ani nepíchli umrtvovačku, že než to zabere, budou mít hotovo a ušetřilo by jí to jen dvě píchnutí. Takže jí držel manžel, dvě sestry, částečně byla svázáná i prostěradlem z lehátka, aby při šití neuhnula a neublížila si, a doktor to během čtvrt minuty bleskurychle sešil, zatímco já jí seděla za hlavou a snažila se na ní uklidňujícím hlasem mluvit, což ona ovšem přes svůj řev neslyšela.
Pak nás pro jistotu poslali ještě naproti na rentgen s tim, že je to fakt dost hluboký.
Tam se sestra ve dveřích koukla na mý velký břicho a rovnou mne vytlačila ven: "Vy si počkejte tady"
... A tak jsem poslouchala, jak za dveřma malá řve, držená tatínkem.
Každopádně, rentgeny naštěstí vypadaly v pořádku. To jsem se dozvěděla o chvíli později, kdy manžel vyšel zevnitř s řvoucí třetí v náručí, a řekl, že jí jde koupit něco dobrýho do nemocniční kantýny, ať si počkám na výsledky a dojdu pak za nima, načež si mne zavolali zpátky do těch místností, kde malou šili.
Místo doktora, kterej mezitím odešel zřejmě na oběd, tam kromě jedné ze sester, co předtím malou držely, byla mladá doktorka, která se podle všeho naopak z oběda právě vrátila.
Kromě ujištění, že rentgeny jsou v pořádku, došlo i na otázku, kdy že to čekám.
"Asi tak za dva týdny. Já jsem tu v nemocnici dneska už podruhý, jsem právě byla prvně v poradně, když mi muž volal, že malá spadla... a že prej uvidim, až přijedu.. tak jsem přijela, viděla, a zase jsme jeli na šití..."
Načež  se mi dostalo i ujištění, že jsme se určitě rozhodli dobře, že jsme přijeli, že to fakt bylo hodně hluboký... A závěrem pobaveně doktorka konstatovala, že se teď tatínek bude bát hlídat.

No, pár dní z toho byl chudák trochu přešlej... na mne ostatně šly taky mdloby, když jsem pak prala ten svetr a šaty, co měla malá na sobě v nemocnici a co byly šíleně zakrvácený, jak se jí to při tom šití a jejím řevu a rvaní se kapitálně rozkrvácelo... plný umyvadlo rudý vody... zírala jsem na to očima rozšířenýma děsem...
Každopádně jsme především přesunuli jinam tu bednu s legem, protože nám bylo jasný, že i když jí budem stokrát říkat ať na tu židli u stolu neleze, stejně to stoprocentně neošéfujeme nikdy.

A i když moc s doktorama (a vůbec cizíma lidma) naše třetí nespolupracovala už před tím... tak ano, po tomhle zážitku, to bylo ještě mnohem horší :-/...
Myslím, že kdo jste četli o její pětileté prohlídce (dole pod srdíčkem v tomhle článku), tak se její negaci po tomhle vyprávění už vůbec nedivíte...

O osm dní později se se mnou rvala u dětský mudry, kde jí vyndaly stehy... a ještě o čtrnáct hodin později už měla sestřičku.
Dny nabité zážitky to s dětma jsou ;-)...
Vždycky, když někde slyšim, nebo čtu, jak nějak borec praktikující adrenalínový sporty a podobný srandy říká, jak miluje adrenalin, tak mu sama pro sebe s pobavenym úsměškem polohlasem doporučuju: "Si pořiď děti, blbečku..." :-D


sobota 26. května 2018

Beauty okénko - krémy na krásu

Jak tak ten čas běží, říkám si vždycky... čas od času..., že by to přece jen něco chtělo s tim stárnoucim obličejem dělat... Tedy, aby bylo jasno, jakožto matka čtyř dětí většinu času ten stárnoucí obličej nestíhám v zrcadle nijak moc sledovat, natož s tím zkoušet něco dělat... ale přece jen tu a tam, na mne ta realita ze zrcadla vyskočí a udeří pak s o to větší silou.
Tak jsem si tuhle nad tim časopisem, co mi posílá "déemko" u článku o tom, co v kterym věku kůže potřebuje, říkala, že na tom teda trochu zapracuju.
Minulý víkend navíc docházela životnost spoustě kupónů, který jsem od týhle drogérie měla, a tak jsme se v rámci našeho holčičího víkendu krom pečení a sledování královský svatby do toho "déemka" s dcerkama vydaly, jak už jsem se zmiňovala v tom článku o motýlovejch muffinech... a mimo jiné jsem tam zakoupila i nějaký ty úžasný omlazujicí krémy a séra.
A tak se jima už týden vesele krémuju a "séruju"... a skutečně to začíná mít zcela evidentní omlazující efekt... Copak vrásky kolem úst, očí a na čele, ty se (doufám že jen zatím) vyhladily jen velmi nepatrně (a teď tedy skutečně doufám, že ten mírnej pokrok nevidím jen proto, že ho tak moc vidět chci ;-)...), ale... Ale těch beďarů, co se mi za poslední týden na obličeji vyrojilo! No fakt mám pleť jak v pubertě... Jakej větší důkaz omlazení chtít? No řekněte ;-)...

P.S.: Tímto se omlouvám všem, kdo na tenhle článek klikli v naději, že se dozví nějakej ten tip na krásu...  Můj blog se skutečně nevěnuje tématu "beauty"... Ostatně o tom, proč nejsem beauty blogerkou jsem psala v článku Youtuberky, beauty blogerky... a já ;-).