Prohledat tento blog

čtvrtek 13. února 2020

Jak vám slouží paměť? aneb O jednom šití po dvouměsíční pauze

Já nedávno zjistila, že mně ještě mizerněji, než jsem si myslela...
Vždycky jsem věděla, že to s ní neni valný,... ale že je to se mnou až TAK marný? To bych byla nečekala...

Šila jsem tuhle něco po dobře dvouměsíční pauze...
A chtěla jsem to mít rychle...
Fakt rychle,... abych stihla podle toho ještě i udělat návod, kterej jsem plánovala další den sdílet ve svý šicí skupině...
(Konkrétně tenhle ;-)...)
Jsem totiž takovej ten notorickej odkladač... takže jsem to šila na poslední chvíli stylem "dneska to musí být!!!",... ideálně do hodiny, abych pak ještě stihla nasosat fotky a napsat ten návod...

Vytáhla jsem teda stroj.
Vyštrachala pedál...
Pak zjistila, že nemůžu najít šňůru do zásuvky...
Hledala jsem jí jak magor na pěti různejch místech...
Třikrát dokola...
Pak jsem to vzdala, že zkusim najít jestli by mi tam nesedla jiná šňůra...
Nakonec seděla ta z baterie k tiskárně...
A přesně ve chvíli, kdy jsem ji zapojila, jsem zjistila, že ta správná šňůra mi celou dobu leží za strojem!

To ale nebylo všechno...
Ne, né...
To bylo jen takový zahřívací kolo...

Pak jsem navíjela nit na cívku, protože na žádný ze sedmi cívek, z nichž každá hrála pěti až osmi barvama, bílá nebyla...
A PAK nastala ta správná panika!
PROBOHA!!! KDE MÁM ČLUNEK?!?

Hledám všude na stole, i pod stolem v okruhu dvou metrů...
Pod strojem, za strojem...
Ten otvírací šuplíček ve stroji, plnej patek, cívek a náhradních jehel, vysypu snad čtyřikrát...
Vysypu i duplo dětem z bedny pod stolem... Prohrabu to a zoufale zase nahážu zpět...
Procházim všechny místa, na kterejch si vybavuju, že jsem za poslední půl hodinu byla...
Žádnej člunek nikde nevidim...

Pak mne napadne, že cívky maj podobnou velikost, jako ty ze starýho šlapacího stroje po dědovi, kterej jsem na samym začátku prosince konečně začala dávat do kupy...
Možná by se dal použít člunek z něj...?
Tak razim do komory, prohrabat šuplík s drobnostma od tý krásný starý singrovky...

Člunky jsou tam dva!
Letim s nima zpátky ke stroji celá napjatá...
Cívka do nich krásně vklouzne...
Ale člunek se do stroje nevleze!
No ani omylem!
To neni možný!?!
Jakto?
Že by se teď ty člunky dělaly nějak tenčí?
No, to ale výrazně tenčí!
Pozoruju ten vnitřek stroje, kam jsem se před chvíli pokusila narvat člunek...
A pak mne napadne, položit tam tu cívku rovnou...
Zvolna...
Jak v tranzu...
Připadám si jak ve zpomalenym filmovym záběru...
Je to možný?
Zírám na cívku, která krásně zapadla do vnitřku stroje...
Nějak tomu úplně nevěřim...
Vyzkoušim kousek ušít...
Pořád se mi to nezdá...
Vyštrachám ještě návod, a po těch šesti letech, kdy jsem stroj dostala od Ježíška, ho znovu důkladně studuju...
No...
Je to tak!
Člunek je integrován!
Cívka se jen vkládá!

Ještě teď po víc jak týdnu se sama sobě musim smát...
:-D

úterý 11. února 2020

Planetárium aneb Další prima výlet

Milujete výlety?
Milujete výlety s dětmi?
Já ohromně...
Vždycky je pak tak týden rozdejchávám... :-D

Zrovna před tim týdnem jsem v sobotu zase na jeden dětičky vytáhla.
Už nějakej čas jsem měla v plánu vyrazit s nima do planetária...
Původně jsem to měla v kalendáři zapsaný na tu sobotu po Štědrym dnu, ale tou dobou jsem díky chřipce byla ráda, že zvládnu rodince uvařit čaj s citrónem.
Takže jsme vyrazili až teď...

Zatímco čtyřotec dorazil z noční, a chystal se jít před další noční spát, my se chystali opustit domov, aby vůbec spát mohl...

Cestou jsme se stavili pro proviant, a vybírali ho tak důkladně, že jsme i přes původní opravdu velkorysou časovou rezervu měli nakonec co dělat, aby jsme vlak stihli...

Paní u kasy na nádraží mne trochu vykolejila z mého nadrčeného způsobu objednávání, když mi začala klást otázky typu: "Zpátky pojedete taky s náma?"
Navíc jsem pak zjistila, že mám v ruce těch lístků nějak strašně moc!
Ale to už jsem hnala děti na perón, a vzápětí je cpala do vlaku, kde na mne vzápětí od průvodčího, třídícího náš paklík lístků na hromádky TAM a ZPĚT, čekalo vysvětlení, že zpáteční lístky se už neprodávaj, že prej o ně byl malej zájem, tak jsou od prosince zrušený.
Nicméně to nebylo celý vysvětlení těch zvláštních otázek paní na pokladně... to přišlo až cestou zpět...

Ve vlaku se dcerky vykukovánim přes okraje sedadel seznámily s jistym malym chlapečkem, s kterym pak chtěli jít i venku, kde se k nám na chvíli přidaly i další dvě holčičky, aby dojem školky byl ještě věrohodnější...
Nicméně se záhy ukázalo, že každá rodinka míří jinym směrem a brzy jsme zůstali sami... tedy jen v pěti...

Když jsme svým hlemýždím tempem konečně dorazili do planetária, pochválila nás paní na pokladně, že jdem lístky na odpolední představení koupit už dopoledne, že se to rychle plní...

Následovala akce "vyfoť se s hrdinama filmu"
Vyfotit jednoho, kterej chce, je ještě docela brnkačka...

Vyfotit čtyři, z nichž jeden rozhodně nechce, je ovšem něco úplně jinýho...

... prostě... něco úúúúúúplně jinýho ;-)


A jak třetí ten návrh na společný focení celou rozhodil, řvala ještě dalších pět minut na schodech, z kterejch se jí bráchové marně snažili odvíst, zatímco nejmladší trénovala celá šťastná pózování na červenej koberec...
(Jo, ten černo-zeleno-růžovej hlouček na schodech v pozadí jsou oni, vidíte je dobře ;-)...)


Pak jsme si dali dvouhodinovou pauzu s obědem na nedalekém hřišti...
Kde jsme za tu dobu slyšeli dvě rodiny mluvit anglicky, dvě rusky, jednu německy a jednu francouzsky... a zatímco já si dumala o kosmopolitismu, děti lítaly sem a tam jak šílený, že skoro nejedly...
Mimochodem, je docela sranda, když si vaše tříletý dítě na houpačce, mezi výkřikama: "Až do vesmílu!" z plných hrdel procítěně prozpěvuje: "Vo o o o, co z tebe bude...?"

No a potom hurá do planetária, prohlídnout si, co všechno zajímavýho tam vystavujou...

Deset minut před promítáním jsme s holkama obsadili záchod, aby pak to skoro padesátiminutový promítání vydržely...

A pak už jsme seděli v křeslech v temnoucím sále a Raj... pardon... Radek nás vzal ke hvězdám...
Děti chvíli skoro bez dechu čuměly nad svoje hlavy...
Naši kluci se mohli přetrhnout, jak se furt na všechno jeden přes druhýho hlásili...
A já občas docela trnula, co z nich vypadne...

Po hvězdném nebi a asi dvacetiminutovém výkladu přišel na řadu slibovaný film Polaris, v jehož páté minutě nejmladší prohlásila, že chce čurat...
A že fakt nutně...
Tak se spolu plížíme ze sálu...
Dojdem až dolu k záchodům, kde se já zarazim u tý zahrazující stuhy, ale mladší pod ní suverénně proleze a hrr vedle na záchod: "Fajn, buď rychlá, počkám tu na tebe..."
Chvíli tam vztekle řve, než zas vyleze... polonahá, že se nemůže oblíct... Vzadu u lemu má navíc kalhoty trochu vlhký, tak jí přes to při oblíkání s povzdechem přetáhnu triko i mikinu, a jdem se plížit zase zpátky...

Naštěstí Jamese s Vladimírem (což je tučňák a lední medvěd z promítané pohádky) zastihnem těsně před tím, než narazí na svoji vesmírnou ponorku, opraví ji, a odletí s ní do vesmíru,... tak snad zas o tolik nepřijdem...

Po promítání hned obě holky hlásej, že chtěj zase čurat...
"Kluci, prohlídněte si to tu zatim, a hezky, v klidu, my jdem na záchod..."
Na záchodě už při svlíkání zjišťuju, že nejmladší má z boku od půlky stehna až dolu úplně mokrou nohavici oteplováků... ale úplně, krásně nacucanou...
"Jak se ti to povedlo?" žasnu nevěřícně... "Tos tam v tom celou tu dobu seděla... no, to je skvělý..."

Venku pohledem hledám někoho z pracovníků v bleděmodrym tričku...
Když ho konečně zahlídnu, ozve se hlášení...
Mám si jít pro druhorozeňáka k šatnám...
Borec...
Asi mu bylo líto, že si na rozdíl od bráchy, kterýmu se povedlo ztratit se půl roku zpět v místním obchoďáku, ještě nenechal nikde vyhlásit maminku...
"Prosimtě, vždyť já jsem tady, přímo v hale... buď tu taky a neodcházej ven, já bez tebe taky neodejdu... já teď musim rychle něco vyřídit, než za čtvrt hodiny začne nahoře další promítání... tak si tu něco prohlídni, a už si mne, prosimtě, nevyvolávej..."

Znovu hledám někoho v modrym triku, až zahlídnu dvě slečny a vyrazim k nim...
A zatímco jim omluvně vysvětluju, že mám takovej problém, že po dceři asi bude mokrý to a to sedadlo, cítim, jak bezvadně rudnu...
Ale dobrý... prý: "Stane se... hlavně, že jste to řekla... tak já to jdu zkontrolovat... kterýže sedadlo?..."

Popravdě..., i když byly milý a chápavý, nesebrala jsem už odvahu se následně zeptat, jak ohledání inkriminovaného sedadla dopadlo...

Nu... pak ještě kluci vydyndali mapu hvězdný oblohy (starší) a pohlednici mlhoviny (mladší)... pak mne šatnářka během značně zmateného vydávání bund přidělila novýho manžela... a pak jsme konečně opustili planetárium...
A mně se honilo hlavou, zda značně nepřehodnotit svůj původní plán, vrátit se sem cca za měsíc na druhej díl Polarisu, a raději se planetáriu po tom všem jednou provždy vyhnout...

Zároveň ovšem bylo potřeba vyřešit ještě jeden problém...
Mokrou nejmladší v tý zimě...
O kus dál na nás mávala cedule, hlásící, že tam a tam je lidl...
Všimla si ho i třetí a hned radostně hlásila: "Mami! Tam jsme mi koupili oblečení, když jsem se poblila!"
"Ano, přesně na to koukám... jdeme tam..."

Ukázalo se, že lidl je součástí obchodního centra Stromovka... kde jsme nakonec zakotvili v Pepcu, a zatímco já se snažila vybrat leginy, kalhoty, kalhotky, respektive tepláky, triko, mikinu a ponožky, protože přesně všechno to bylo mokrý, nebo aspoň vlhký... Nejmladší se mezitim dožadovala různejch šatů, nejvíc těch, co byly vlastně kostým včely... takže to byl docela náročnej nákup...

Pak následovalo podobně náročný převlíkání na záchodě, během něhož nám volal manžel...
"Tak co? Kde teď jste?"
"Prosimtě..." povzdechla jsem si hluboce..."teď jsme na záchodě, tady v ňákym centru Stromovka, jsem vykoupila místní Pepco, a převlíkáme nejmladší, páč si všechno počurala. Ještěže jsem nevěděla, kolik budou stát ty lístky do planetária a vzala si rezervu... Kluci šli vedle na klučičí, ti už asi čekaj venku... teda doufám, že čekaj venku..."
Muž se směje: "Tak mne pak prozvoň až dorazíte domu, ať se o vás nebojim..."

Jen to položim, rozezvoní se telefon znovu...
"Mami??? Kde jste???"
"Prosimtě, pořád jsme na záchodě. NIKAM neodcházejte! Čekejte na nás! Pořád jsme na záchodě..."

Asi o deset minut později konečně vyrážíme (já totálně propocená) na vlak...

Ten přijíždí vzápětí po našem příchodu na nádraží, a my se hrnem dovnitř...
Vnitřek vlaku mne však zarazí... velká světelná tabule s výpisem budoucích stanic a mapkou, podobnou jako známe z posledního vlaku směr chalupa manželova strýce, kde místo českejch drah jezdí GW train regio...
"Ty bláho!... Padáme ven! No, šup, zase vystupujem! To je Arriva! Na tu nemáme lístky!..."
"Mami? Vždyť máme lístky!"
"Ale na český dráhy! Tohle je Arriva..."

Zkoumám jízdní řád...
"Tak proto se mne ráno ptala, jestli jedem zpátky s nima..."

Další vlak za půl hodiny...

Tak jdem zatim aspoň koupit pití, beztak nám skoro došlo...

Nejstarší zůstává před krámem...
"Jééé, tři děti! No, to máte náročný!"
Jen se pobaveně culim...

A pak už konečně sedíme ve vlaku...
Je půl šestý pryč...
A já mezi rozháněnim holek, který se do sebe opakovaně pouštěj pro každou pitomost, hledánim kapesníčků, utíráním vody z podlahy a vybalovánim zbylejch svačin, ťukám SMS muži...: "Prosimtě, my jsme teprve ve vlaku, ten předchozí byl Arriva, tak jsme ho pustili... tak se nediv, že budem doma fakt pozdě... půjdou rovnou spát..."

Šli...
A já šla záhy taky...
Vyčerpávající akce...


P.S.: Ale to planetárium rozhodně doporučuju ;-)
I jsme si pak v týdnu stáhli a vytiskli ty pracovní listy, co maj na stránkách ;-)
A jak teď na ty stránky koukám, abych vám sem dala odkaz... tak tam maj i ceník, kterej mi předtim úplně unikl :-D
No... a třeba si za nějakej čas troufnu jít tam s nima zas...
Ale určitě ne, dokud to bude na oteplováky... ;-)

čtvrtek 6. února 2020

Jak na šitou aplikaci - návod

Chcete oživit triko, mikinu, či tepláky svého miláčka?
Nebo potřebujete zakrýt díru na koleni, kterou si tam vydřela vaše princezna?

Můžete tak učinit pomocí našívané aplikace...



Předně to chce nějaký ten nápad, CO z látek vystříhnout a následně našít.
Spoustu takovejch nápadů najdete u nás ve skupince Šijeme se čtyřmatkou. V souborech je aktuálně 24 šablon z adventního kalendáře ke stažení.

Pak jen vybrat tu pravou, vytisknout, vystříhnout...

 Já si vystříhla tu menší berušku... a nakonec jsme jí ještě trošku zmenšovala, aby se na to mrňavý koleno vešla ;-)

Pak podle ní vystříhat z látek jednotlivé kousky. Nejvíc času zabere vybrat ty správný ;-)

Všechny díly navíc vystříhnout i z oboustranně lepícího vlizelínu, kterej seženete v každý trochu dobrý galanterii.

Všechno hezky přišpendlit na podklad, tedy na příslušné triko, či nohavice...

Skládám některé díly tak dva tři milimetry pod sebe, aby se přichytily naráz, při jednom šití ;-)

Pak opatrně nažehlit, aby se nic nikam nehnulo...

A potom pečlivě obšít na stroji...

Já používám tenhle krásnej steh, co mám na svym novym stroji... (no, novym... vlastně je mu něco přes šest let), ale dřív jsem používala obyčejnej cik cak steh nastavenej na co největší hustotu a taky dobrý ;-)

Pak to ještě trochu přežehlit, aby si to hezky sedlo...
No... neni to úplně dokonalý... k prodeji bych se to nabídnout fakt styděla ;-) ...ale pro moje vlastní dítě v poho... ;-)
Nejmladší je nadšená, že místo obligátního motýla, má na koleni pro změnu berušku ;-)

A oblíbené tričko bude ještě oblíbenější ;-)
Tedy, v tomhle případě to budou legíny... konečně zas bez díry... zato s beruškou ;-)

pátek 31. ledna 2020

"My jsme s tátou jedno tělo..."

To jsem tak jednou (asi tak před 22ti lety) vyprávěla kamarádce, jak se moje maminka pozastavovala nad tim, že už zase přibrala, zatímco tatínek zhubnul...
"Kam ty kila dáváš?" ptala se ho tehdy.
A tatínek povídá: "No, to ti tak tuhle koukám, co to je? Co to támhle jde?" a ukazoval při tom dramaticky kamsi do kouta na zem.
"A ono si to zpívá!?!" zvolal pak s hraným úžasem a spustil improvizovanej popěvek:
"My jsme kila z tatínka,
přivítá nás maminka."
... Kamarádka se smála, a že prý její maminka zase vždycky říkává: "My jsme s tátou jedno tělo. Táta jí, a já tloustnu."

Nedávno jsem si na tenhle náš rozhovor vzpomněla...
To bylo tak...
Manžel byl ten den neskutečně protivnej, podrážděnej a absolutně iracionální k tomu...
Po nějakejch mejch dvou opatrnejch námitkách, už byl tak neuvěřitelnej, že jsem dál radši nenamítala nic... a jenom na něj konsternovaně zírala, zatímco mi v hlavě pobaveně běželo: "Ty kráso! Kdyby byl ženská, tak bych si řekla, že má nejspíš PMS!"
No... a co myslíte?
Do večera jsem to dostala!

Tak už asi máme k tomu jednomu tělu taky našlápnuto...
Zatím z toho ovšem vycházim líp, než kamarádčina maminka... ;-)

středa 29. ledna 2020

Můj milovaný kočárek s modrými květy...

Pamatujete na moje staré záhlaví s kočárkem?
S mým krásným modrým kočárkem s květy?
Na to, jak jsem psala, že mi muž vyhrožuje, že už ho odveze k popelnicím, a já bych ho ráda viděla na něčí zahradě?...

Loňský listopad byl ve znamení loučení...
O tom prvním jsem psala v článku o babičkách...
Tohle druhé loučení je samozřejmě ve světle toho prvního, zcela zanedbatelné...
Ale taky jsem ho docela prožívala...

Když jsem tenkrát jela s holkama na babiččin pohřeb, vstoupil ve vlaku do kupé průvodčí, a jak nás viděl, spustil vesele: "Á! Vy patříte k tomu kočárku, co jsem nakládal."
A já mu taky vesele povídám: "Ne né, to jsou jiný, my jsme čerstvě bezkočárkový, zrovna jsme ho v pondělí po letech poslali dál."

Jo... už je to tak,... podařilo se mi pro náš kočárek najít nový domov...
A podle fotek, které jsem od nových majitelů na konci prosince dostala, jako takový malý pozdní vánoční dárek,  domov prakticky přesně takový, jaký jsem si pro něj vysnila...

Má skutečně domov na jedné zahradě, a spokojeně se z něj na svět tlemí roční klouček...
Brečela jsem dojetím, když jsem ty fotky viděla...
A brečím i teď, když o tom píšu...

Bylo to pro mne po těch jedenácti letech docela těžký, ho pustit dál...
Váže se k němu tolik krásnejch vzpomínek...
Ale to, že vím, že ho někdo ještě užije, mi v tom směru docela dost pomohlo... a vážně mne to těší...


Tož... sbohem, můj milovaný kočárku s modrými květy...
Užij si tu zahradu a odvoz ještě pár dětí ;-)

Na fotce je nejstarší spolu s třetí v červnu 2016... když tehdy ani ne měsíční nejmladší, vezený do Prahy a z Prahy v šátku, přivezli kočárek naproti k autobusu...


P.S.: V inzerátu jsem psala:
Vhodný pro nenáročnou maminku s romantickou duší.
Ideální jako druhý kočárek na zahradu či terasu...

Kupovaný v srpnu 2008... Odvozil čtyři děti... Na jaře 2015 dostal nové duše a pláště... (dvě z duší je třeba znovu vyměnit, pak může opět fungovat jako bezva teréňák do lesů a strání...)


...a pak ještě nějakej ten technickej popis, tim už vás nudit nebudu... ;-)

čtvrtek 23. ledna 2020

"Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"... a malé ohlédnutí za Vánoci

Dlouho jsem nepsala...
To víte, advent,... k tomu ten adventní kalendář se šablonkama na šití, co jsem si vymyslela,... do toho jsme konečně realizovali dva roky plánovanou a odsouvanou přestavbu obýváku,... a v posledních pěti dnech před Vánoci jsem nakonec přece jen i něco málo upekla...
Pak jsme si užili bezva urputnou chřipku, která se nás ne a ne pustit... Děti odpadávaly v přibližně dvanácti hodinovym intervalu... od rána třiadvacátýho až do Štědrýho večera...
Pro samý ošetřování jsme nakonec balili dárky až v noci ze čtyřiadvacátýho na pětadvacátýho... Nejmladší jsme uložili k sourozencům, aby jsme jí nebudili šustěnim, a muž mohl navíc v klidu smontovat kuchyňku... Když jsem pak kolem čtvrtý ráno nakoukla do dětskýho pokoje, tak nejmladší tam ležela opřená o loket... "Copak je, pročpak nespíš?" "Maminko, byl tu Ježíšek a přines kuchyňku a dálky!" ❤️
Nakonec jsme se na Štěpána přidali do party bolavejch horečnatců i my dva dospělí...
Takže jsme měli doma bezva vánoční lazaret... a posléze i lazaret novoroční...

Holky šly do školky teprve až třináctýho, a kluci pak měli patnáctýho přezkoušení... tudíž jsme tu trochu energie, co jsme po nemoci nabrali, směřovali převážně tím směrem...
Takže se teprve poslední dva týdny pomalu vracíme do normálu... a konečně začínám i psát a plánovat co všechno dál...

Co se ovšem vrátilo do normálu rychle, je naše ranní rutina týkající se zimního oblíkání...
Ta spočívá převážně v tom, že ta nejmladší ječí, že to či ono oblíct rozhodně nechce... A založí si ruce na prsou... a mračí se jak mrak... a to její rázný "NE!"
"Já neci ty kahoty!"
"Neci tuhe bundu!"
Ok, stížnost na tuhle bundu beru, má zip, co se občas odspodu rozevře...
Jenže na další bundu řve taky...
"Tu neci! Je mi malá!"
Přičemž je jí naopak trochu větší...
No, myslim, že ve skutečnosti se jí prostě nelíbily ty puntíky...

Ještě před bundou obvykle řve na tričko, a někdy i na mikinu...
"To mi padá!"
Ehm... tohle znamená, že je přesvědčená, že je jí to velký. Nejčastěji, že jsou jí dlouhý rukávy... a chce je vyhrnout... a spokojená je tehdy, když je má až nad loktem... a vysvětlete jí někdo prosím za mne, že vyhrnovat si rukávy nad loket je v tomhle počasí poněkud nesmyslný... zkoušela jsem jí i říct, že je to blbost, hloupost, pitomost, krávovina... že jí tak bude zima...
Už dva týdny to všelijak vysvětluju každý ráno...
Neúspěšně...

A pak je tu čepice...
Je jedno jaká...
Vždycky je s ní něco špatně...
Malá!
Velká!
Lechtá!
Štípe!
Šktí!
Padá!
Leze do očí!
Tlačí!
Leze z ní ucho!
Má zapínání!
Nemá zapínání!
Neni fijajová!

A ta co byla vzata na milost se do dvou dnů buď ztratila, a nebo jsem se ohledně ní dozvěděla, že:
"Má ut-ženou bambui, hele!"
Jo... ráno před odchodem... Neni nad správný načasování...
A jistě chápete, že jít v čepici, která má jednu ze dvou bambulí utrženou, prostě nelze.
Jako... O tom ani neuvažujte. Vážně neuvažujte...

Prostě máme v předsíni veselo prakticky každý ráno...

A to první ráno... jak jsem už byla úplně zoufalá z těch bund... jsem najednou cítila potřebu obrátit se k muži o podporu... ideálně se s nim domluvit nějak, aby mi malá nerozuměla...
A v tu chvíli jsem si vybavila jedno tátovo vyprávění, který teda i on sám musel znát jen z vyprávění...
To máte tak, jeho maminka vyrůstala v český menšině v Lipsku (už nevim v kolikátý generaci)... a jeho tatínek, můj dědeček, se tam s ní seznámil za války, coby totálně nasazanej...
Po válce pak přesídlili do Čech...
A táta jednou vzpomínal, že když nechtěli, aby jim děti (tedy on, jeho starší sestra a nejstarší brácha) rozuměly, tak mezi s sebou mluvili německy.
A tak se jednou prý maminka obrátila na tátu s německy pronesenou stížností na nejstaršího syna, kterej si za žádnou cenu nechtěl oblíct kabát... načež ten, tehdy asi čtyř nebo pětiletej, prý rozhodně pronesl: "Ten kind jsem já, a ten mantl si stejně nevezmu!"

Tak si tak říkám... že je to s těma dětma asi ve všech generacích úplně stejný ;-)

Jako... docela úlevný vědomí... ;-)



pátek 20. prosince 2019

Čtvrtý adventní obrázek k vybarvení - dárek pro vás ke stažení

Letos ten advent letí zase o něco rychleji... a já absolutně nestíhám...
Ještě pořád dávám do pořádku ten přestavovanej obývák a ještě jsem vlastně nezačala píct... !!!

Ale šablonky do adventního kalendáře pro vás stíhám... 
I když někdy tak tak...
A dnes jsme s holkama konečně naházely do schránky vánoční přáníčka... Takže se skluzem, ale splněno ;-)
A taky jsem stihla nakreslit čtvrtej adventní obrázek k vybarvení pro děti... to až budete potřebovat na něco klidnější chvilku ;-)


Stáhnout si ho můžete tady ;-)

A já vám rovnou popřeju krásný Vánoce... poněvadž fakt netušim, jestli vám je stihnu popřát v následujících čtyřech dnech ;-)

pondělí 16. prosince 2019

Třetí adventní obrázek k vybarvení - dárek pro vás ke stažení

Stejně jako loni dávám třetí adventní obrázek k vybarvení až po třetí adventní neděli.
Stáhnout si ho můžete tady.
Letos vážně nestíhám.
Hotový jsou jen dva druhy cukroví...
Obývák (i kuchyň) jako po výbuchu...
Konečně jsme totiž koupili nový skříňky, a zhruba s rok a půlročním zpožděním k tomu, oproti původnímu plánu, reorganizujeme domácnost...
Výbornej nápad, takhle před Vánoci, že jo?
Ale jestli to stihnem... tak to konečně budem mít krásný...
Tak nám držte palce ;-)


P.S.: Dneska jsem se naučila s vrtačkou a s kmitací pilou ;-)...
Skoro bych byla zapomněla jak mne kdysi bavily dílny (to jako fakt... vedle výtvarky a dějáku můj nejoblíbenější předmět)...
Skvěle jsem si to řezání a vrtání užila...
Ale stejně jsem tu starou knihovnu nezreapasovala úplně stoprocentně...

sobota 7. prosince 2019

Druhý adventní obrázek k vybarvení - dárek pro vás ke stažení


Druhý adventní obrázek k vybarvení pro vaše děti... abyste měli chvilku na něco důležitýho... což je před Vánoci extra potřeba ;-).

Stáhnout si ho můžete tady... ;-)

sobota 30. listopadu 2019

Adventní kalendář 2019

Letos jsem pro vás připravila podobný obrázkový adventní kalendář jako před dvěma lety...
Tenhle ale bude zvláštní ještě něčím.

Po vytištění (nejlépe na čtvrtku) a naříznutí čtverečků na svrchní čtvrtce, a následném slepení v krajích (prostě spodní čtvrtku objeďte po obvodu lepidlem a svrchní čtvrtku položte navrch a trochu přitlačte) si ho vesele můžete otvírat s dětmi... 

A krom toho budu mít každý den překvapení především pro ty z vás, které šijete.
Obrázky, které v kalendáři budete otvírat jsou totiž inspirované některými ze šablon, které jsem si za ty roky vytvořila pro nejrůznější našívané aplikace na trička, bodýčka, hrací kostky, vlaječkovou abecedu...
Každý den pro vás budu mít pédéefko s jednou šablonou, kterou můžete následně využít pro svoje tvoření.

Získat ho můžete dvěma různými způsoby:
a) Pokud jste tak dosud neučinily, vstupte do mojí facebookové skupiny Šijeme se čtyřmatkou, kam jednotlivá pédéefka budu postupně vkládat do souborů.
b) Napište mi na můj mejl (P.Janka@seznam.cz), že o pédéefka s šablonkami máte zájem, a já vám je budu posílat na váš mejl.
Pokud jste mi snad nestihli napsat hned prvního, nebojte se napsat třebas i dvacátýho... Pošlu vám je klidně zpětně... 
Ve skupině taky zůstanou k dohledání ;-)



Obrázky k vytištění a sestavení adventního kalendáře najdete tady a tady.

První adventní obrázek k vybarvení - dárek pro vás ke stažení

Stihla jsem to ;-)
Zítra začíná advent, na adventním věnci zapálíme první svíčku... a já pro vás mám první adventní omalovánku, stejně jako loni a předloni.
Něco pro tématické zabavení dětí, aby jste měli chvilku... na cokoli jí zrovna potřebujete ;-)

Pokud jste ty z minulých let prošvihli, najdete je všechny tady.

 Obrázek si můžete stáhnout tady.

pátek 29. listopadu 2019

Adventní seznam 2019

Konečně jsem se dostala k tomu, abych sepsala adventní seznam na letošek.
Nějak při všem tom domácím učení a pokusům o podnikání mám co dělat, abych stíhala...
Ale stíhám... těsně ;-) 
Zítra to ještě opět rozepíšu na svitečky a naskládám do toho našeho kalendáře z "pozlacenejch" ruliček od toaleťáku.
Původně jsem tedy měla v hlavě ještě něco dalšího, ale času je už málo... a tohle se osvědčilo... tak si ten nápad schovám na příště ;)

A vám se třeba tahle inspirace na poslední chvíli hodí ;-)



O adventní obrázky zmiňovaný v seznamu se s váma podělím vždy před příslušnou nedělí.
Na první se tudíž můžete těšit během zítřka...
Snad po těch z předchozích let zvládnu ještě něco dalšího vymyslet ;-)

neděle 24. listopadu 2019

Vzpomínky na babičku... vlastně na babičky...

Pamatujete si na svoji babičku?
Nebo máte to štěstí, že se s ní dosud vídáte?
Já na tu svoji budu už jen vzpomínat...
A to už na druhou...


Ta první, z tátovi strany, umřela na moje dvaadvacáté narozeniny...
Vzpomínám si jak jsem tenkrát šla chodbou kolem telefonu, zrovna když zazvonil...
Obvykle jsem v takový situaci fofrem vzala roha... Jen ať to probůh zvedne někdo jinej!
I tehdy jsem v první půlvteřině začala zrychlovat, než mi hlavou proběhlo, že mám vlastně narozeniny,... a že to tedy nejspíš bude babička, neb mi o narozeninách vždycky volala, a tudíž to beztak bude pro mne...
A tak jsem to zvedla...
Jenže to už  nebyla babička, ale strejda...

Mimochodem, moje nejoblíbenější vzpomínka na babičku z tátovy strany je, kterak jsme si kdysi se sourozenci na chalupě v Jestřebicích hráli na demonstraci...
Chodili jsme v řadě do osmičky kolem starýho kýble a převrácenýho kolečka a skandovali: "Zachovejte paniku! Zachovejte paniku!"
Pak se najednou otevřely dveře na balkon a vyšla z nich babička.
Maličko jsem uvnitř zatuhla, že nám jde vynadat, ať tolik neřveme...
Ale babička se opřela o zábradlí, pobaveně na nás shlídla, zvedla nad hlavu ruku zatnutou v pěst, a spustila: "Zachovejte paniku! Zachovejte paniku!"
A my se zastavili, tleskali a volali: "HURÁÁÁ!"
A babička nám z balkonu kynula, majestátně... jak anglická královna...
(No,... asi máme to blbnutí v genech ;-)...)

To už je víc, jak čtvrt století...


A od minulého úterka mi nezbývá, než si podobně hýčkat i vzpomínky na babičku ze strany maminčiny...

Na to, jak jsem s ní jednou po obědě (jako asi šestiletá) ležela na gauči, a najednou na mne babička mrkla a povídá: "Pššt, budeme dělat, že spíme...
A tak jsem dělaly, že spíme...
Do pokoje přišel strejda. Chvíli koukal. A pak zas potichu odešel...
A my se spolu spiklenecky chichotaly, jak dvě malý holky...

Na to, jak skvěle vařila a pekla...
A taky to pak všechno patřičně ráda jedla...
Později bohužel i přes zákaz.
Teta, která se o ní posledních třináct let starala si čas od času postěžovala, jak před ní všechno musí zamykat...
A že stejně zase něco někde našla...
A zase už jí odvezli se žlučníkovym záchvatem...

Na to, jak k nám jednou před Vánoci přijela na sestřiny šestý (nebo sedmý) narozeniny, koupila se mnou moje první formičky na cukroví a učila mne píct.

Na to, jak o nějakejch patnáct let později, jednou seděla u stolu ve svý kuchyni, a najednou mne poslala do špajzky, a ať hledám tam a tam, že tam jsou někde kovový trubičky na kremrole... a: "Vem si je. Ty je nejlíp užiješ..." zahřálo mne tehdy od ní.

Na to, jak mne učila stlát... A jak se vždycky rozčilovala, když někdo sebemíň přes den zvalchoval přehoz na posteli...
Vzpomenu si na to pokaždý, když za totéž peskuju ty svoje obludy...
Ne že by to peskování mělo nějakej efekt...

Na to, jak se vždycky ráda hezky oblíkla, když šla kamkoli ven.

Na to, jak nade mnou nešťastně kroutila hlavou, když jsem v nějakejch šesti, sedmi, či osmi letech měla takový krásný červený látkový sandálky s mašličkou... A tak vytrvale jsem v nich, i přes její napomínání, chodila zásadně zhoupnutim z paty na špičku, až se mi po pár dnech zdeformovaly úúúplně do oblouku...

Na to, jak se na mne zlobila, když mne jednou donutila hrát si v kuchyni, aby na mne při vaření viděla...
A zatímco ona vařila, rozhodla jsem se já, že uprchnu z "vězení"... a jala jsem se provrtávat zeď skládací kremelskou věží...
Ten ďolík tam pak byl víc než dobře patrnej ještě několik let...

Na to, jak jsem ji v nějakejch jeden a dvaceti nechtíc vyděsila, když jsem zazvonila u dveří... sandálky v ruce a kopretiny ve vlasech...
Babička otevřela, vytřeštila oči, překřižovala se a v rodné slovenštině roztřeseně spustila: "Bože moj! To som sa zlakla! Ja myslela, že sa Anička vrátila..."
A tak jsem se dozvěděla, že její starší sestra, která kdysi ještě před dvacítkou tragicky zahynula, taky ráda nosívala kytky ve vlasech...

Na to, jak jsem s ní kdysi v létě po třetí třídě byla na Slovensku v místech jejího mládí, ve Zvolenu a Sliači nad Hronom...
Myslim, že bych možná ještě dnes našla to místo, kde jsem dle jejích instrukcí schovala pod kámen poupátko růžičky s tím, že až přijedu příště bude na mne čekat obalená kovem...
No... nevim, jak by dnes vypadala... Je to už přes třicet let...

Na to, jak jsme v rámci toho pobytu jeli i na jednodenní zájezd do Budapešti, a koupili tam takový hezký malý čokolády, že všem přivezem domu něco, co tady vůbec nemáme... a pak jsme doma zjistili, že na nich drobnym písmem stojí, že jsou vyrobený v Československu.

Na to, jak mi vyprávěla, kterak jako malí kradli se sourozenci cukr a sypali si ho na chleba... suchej... neb na máslo neměli..

Na to, jak vyprávěla o tom, jak nějaká z jejích dvou starších sester strašně dostala za to, že místo mouky, pro kterou jí poslali, si za ty peníze koupila látku na šaty.

Na to, jak vzpomínala, jak si se sestrama šily šaty a chodily tancovat...
Mimochodem, v několika babičkou ušitejch šatech jsem chodila do tanečních ještě já.
Dvoje z nich šila až mojí mamince... ale minimálně ty černopruhovaný ze starorůžový organzy střihem jasně prozrazovaly, že byly ještě z padesátejch let...
Ty jsem měla nejradši... Vypasovaný se širokou sukní a se spodničkou...
A abych nezapomněla,... to její šití zdaleka nebylo jen tak nějaký běžně amatérský...
Když jsem se pak na střední učila šít já, zjistila jsem z rubů jí ušitejch šatů, že znala velice dobře správný krejčovský postupy... A to i ty složitější, běžně ne moc používaný...
Třeba nad takovym staženim rukávový hlavice řetízkovym stehem jsem tenkrát jen uznale pokyvovala hlavou...
Netušim, kde se to všechno naučila... ale uměla to...

Na to, jak vzpomínala, že když je na konci druhý světový osvobodila ruská armáda, tak ti vojáci byly celí hotoví z toho, že se jmenuje Jolka!, jak se jim tehdy coby Jolana představila, neb jí tak všichni říkali...

Na to, jak jsem za ní párkrát byla v práci, kde se vázaly knihy...
Dokonce jsem od ní nejednou dostala nějakej ten krásnej bloček, jeden i se zlatě vyraženym jménem...
I deník, co jsem si v pubertě psala, jsem psala na stránky, které pro mne svázala babička.

Na to, že krátce před sedmdesátkou byla pořád natolik vitální, že vzala brigádu v jednom obchůdku s látkama...
Tenkrát jsem využila slevu, kterou tam měla, a koupila si na dvoje letní šaty... V jedněch jsem pak o rok později běhala po Paříži... A oboje je ještě mám ve skříni... ač už trochu spravovaný...

Na to, jak chudák lomila rukama "co tomu jen řeknou sousedi"... když se jednou v létě moje máti svlíkla do plavek a vyběhla ven před barák do toho slejváku, co tam zrovna byl...
My se sestrou seděly v okně a tlemily se a babička šla pro tátu, ať prý tý svý ženě domluví...
A on se jen kouknul ven a povídá: "Chceš hodit mejdlo? Že už by ses večer nemusela mejt..."
A nakonec k babiččině úlevě dodal: "Pojď, stačilo, než kvůli tobě někdo vybourá..."

Na to, jak se za náma přijela podívat, aby viděla svýho prvního pravnuka...

Na to, jak si mne na svatbě sestry, měsíc před mym třetim porodem, podezřívavě měřila, a ptala se: "Nejsou tam dvě?"
A moje vysmáté "ne" mi tenkrát evidentně moc nevěřila...

Na to, jak jsem se během oslavy jejích pět a osmdesátin nachomýtla k tomu, když jí moje sestra oznamovala, že čekaj druhý dítě...
"Jo? čekáte druhý? Na duben?" ptala jsem se nadšeně...
A babička si mne změřila a povídá: "Ty doufám nejsi těhotná?!?"
"Néééééé."
"No proto! Vy už si dejte pokoj. Tři děti jsou až až..."
Dva nebo tři dny na to jsem řešila: "Ty jo, vždyť už jsem to měla dostat..."

Nebo na to, jak jsme spolu se všema čtyřma dětma mluvili s babičkou přes videochat...
Tehdy už byla viditelně pohublá...


Teď už ke všem těm vzpomínkám žádný další nepřibudou...

Když jsme se v pátek večer vrátily s holkama z pohřbu domů k mužské části naší rodiny, sdělovaly holky jedna přes druhou tátovy: "My jsme zahabali pababičku Jolanku kytkama!... Ale ona už tam neni!... To je jen tělo... Ona už je v nebi!... Jak jsme se modlili, aby tefila!... Víííš?..."

Tak snad trefila...

💟💜♡

pondělí 11. listopadu 2019

Oreo řezy


To jsme tak minulý týden seděli s klukama u Burger kinga... (po té, co jsem s jejich asistencí navštívila příslušné úřady vydávající nové občanky, neb mne v pondělí manžel upozornil, že nám v létě jaksi propadly... Na poště si teda během září a října kupodivu nevšimli... asi třikrát nebo čtyřikrát... :-D)

No, a  u toho Burger Kinga druhorozeňáka na fotce v nabídce velice zaujaly Oreo řezy.
Musim uznat, že jsem je taky zvažovala, ale přesvědčila jsem jeho i sebe, že si jich doma uděláme celej plech, a tam si koupíme spíš něco slanýho...

A tak jsme včera pekli.
Hlavně s třetí a druhorozeňákem.
A výsledek je naprostá mňamka... akorát mi teď vrtá hlavou, jak asi chutnaj ty Oreo řezy v Burger king... 
Ty naše jsou teda absolutně božský... taková ta věc, co jíte a pořádně nemůžete přestat ;-)

Při pečení jsme se inspirovali čistě obrázkem, z kterýho bylo jasný, že to má mít tmavej korpus, bílej krém... a navrchu maj být (jak jinak) rozlámaný Oreo sušenky...
A co se týče receptu, tohle nám z toho vyšlo:

 Na korpus budete potřebovat:
6 vajec
200 g cukru krupice
100 g polohrubé mouky
100 g kakaa holandského typu
2 lžičky prášku do pečiva
půl deci mléka a
150 g rozpuštěného másla (v tom mléce)

Vejce ušlehejte s cukrem ve šlehači do pěny takřka sněhové konzistence.
Máslo si mezitím rozpusťte v mléce.
Mouku, kakao a prášek do pečiva promíchejte... a pak přišlehejte do vajec s cukrem a následně přilévejte rozpuštěné máslo s mlékem a taky zašlehejte.

Vetřete do plechu vyloženého pečícím papírem a pečte v předehřáté troubě na 180°C asi půl hodiny.

Nechte úplně vychladnout.

Pak v míse ušlehejte:
600 ml smetany ke šlehání
180 g moučkového cukru a
1 balíček stužovače šlehačky, následně přišlehejte
1 kelímek kysané smetany

Šlehačkovým krémem potřete celý korpus.
Pak rozlámejte Oreo sušenky... Já koupila dvě krabičky které inzerovaly, že jsou v nich čtyři balíčky po čtyřech... a asi čtvrtinu jich děti při lámání snědly...

Zbytek ale s nadšenim naskládaly na budoucí řezy.
To už se přišel zapojit i ten nejstarší...
(Zatímco nejmladší mezitim při promítání Avengers usnula... a pak po mně večer do desíti skákala v posteli...)

  Pak jsme to nechali přes noc vychladit v lednici...

 ... a následně toho většinu snědli k snídani...

Jako... MŇAM!!!

Akorát mi teď furt leží v hlavě, jak asi chutná ten z Burger kingu?
Ví to někdo???
Stojí za to to zkoušet?

neděle 27. října 2019

Ach ten čas - článek pro všechny, kdo denně svádí marný souboj s časem... jako já ;-)

Patříte k těm lidem, co neustále něco nestíhají?
K těm, co jim takřka pravidelně ujíždí autobus před nosem?
K těm, co jsou všude na poslední chvíli,... a občas až po ní?
No...
Já bohužel jo...

Problém bude nejspíš v tom, že mívám až příliš dlouho pocit, že mám ještě spoustu času, v kterym zaručeně ještě stihnu dodělat..., dokončit..., zařídit...
A samozřejmě by byl velkej hřích ten čas nevyužít...
Jenže ono to skoro vždycky zaručeně trvá dýl, než jsem si myslela...
A pak najednou BUM!
Ten čas někam nepozorovaně vysublimuje a najednou jdu pozdě...

Respektive JDEME pozdě.
Mám totiž za zadkem tu svoji partičku sabotérů, připravenou spolehlivě zasáhnout ve chvílích, kdy už to nějakym zázrakem vypadá, že bych snad mohla někam výjimečně přijít včas.
Takovejch těch, co nevstávaj, neoblíkaj se, nesnídaj, pak zase ještě snídaj...
Po snídani si jdou zase lehnout, a když ne do svý postele, tak se nenápadně ukliděj do mý...
Pak nemůžou najít kalhoty, mikinu, boty... (Teď zas přijde navíc období čepic, šál a rukavic... Už se vyloženě těšim...)
To nejmenší z dětí je navíc schopný si v nestřeženejch okamžicích všechno obléknutý zase krásně svlíct...
A pak je tu ještě jeden bezvadnej záložní plán...
Vyložený eso v rukávu,... schovaný pro případ, že by snad hrozilo, že zvládneme vzdor všemu vyrazit včas.
Že onen plán právě přišel na řadu poznám obvykle z pronikavé hlášky: "Ci kakat!" od těch mladších... a nebo mi to dojde po zjištění, že mnou též potřebovaný záchod je obsazen některým z těch starších...

Podobný sabotérský triky pak maj děti v zásobě i v podvečer.

Kolem šestý hodiny totiž pravidelně začínám akci "Úprkem v prk* do úklidu, než dorazí živitel".
Živitel totiž obvykle doráží chvilku po sedmý, a pokud je doma jak po výbuchu a večeře v nedohlednu, bývá nejen unaven, ale i poněkud rozladěn.

A přiznávám, že někdy je docílit na čas uklizený domácnosti, připravený večeře, a ideálně i umytejch a v pyžamech převlečenej dětí, tak trošku nad mý síly...
Zvlášť když se děti rozhodnou, že spolupracovat nebudou...
Nevědi, kam patří jejich hračky...
Nemůžou najít důležitou součástku...
Zapomněly, že jdou do koupelny...
Ztratilo se jim pyžamo...

Ale teď ve středu, to šlo všechno jako po drátkách...

Hodiny na troubě ukazovaly 17:45, když jsem vypnula stroj, a vrhla jsem se s dětmi do úklidu hraček, jejich výtvarnejch počinů z průběhu odpoledne, vybírání odstřižků z koberce po mym šití, mytí nádobí, mytí dětí, přípravy večeře...

Když trouba hlásila 18:28, byli jsme na tom tak, že holčičky seděly u stolu v pyžamkách, nejstarší už taky umytý a v pyžamu ještě trochu vysával koberec, druhorozeňák drhnul vanu, aby se v ní po té umyl, a já potěšeně sledovala, jak mi to na plotně všechno hraje, chystala na stůl talíře a těšila se, jak bude manžel koukat, až za čtyřicet minut dorazí a děti už budou kompletně v pyžamech a najedený, a zrovna si budou čistit zuby, zatímco já mu k plnému talíři předložím ještě chlazený pivo, co jsem mu ten den taky koupila...

A v tom najednou zazvoní zvonek u dveří!

Odemknu muži a vesele švitořim cosi jako: "Jé, ty jsi tu brzy, ono ti střídání přišlo dřív?"
A muž na mne chvíli podmračeně hledí, a pak pomalu povídá: "Ty si ze mne děláš srandu..."
A já na něj čumim zcela nechápavě: "Ne, proč?"
"Vždyť jsem tady skoro o dvacet minut pozdějc!" vyhrkne trochu zoufale.
"Co? Né... Teď bude půl sedmý..." trvám na svym já.
A jdu do kuchyně, kde zkoumavě prohlížím čas na troubě...
Přesně 18:30...
Otočim se a luštim ručičkový hodiny nade dveřma...
Nějak z nich nejsem úplně moudrá, tak štrachám ještě mobil...
Ten tvrdí, že je 19:30!!!

A mně pomalu začíná svítat, že jak nám odpolko vypadly pojistky, a hodiny na elektrický troubě jsem tudíž následně znovu nastavovala podle hodin nade dveřma...
Tak jsem ty ručičkový jaksi blbě přečetla...

Muž mi pak ještě říkal: "A to ti jako nebylo vůbec divný, že máš celou hodinu navíc?"
"Ne, vůbec,... já se prostě radovala, jak konečně stíhám..."

No,... mě to prostě evidentně neni přáno... :-D



*Termín "úprkem v prk" (jestli se tomu teda dá říkat termín) používal můj tatínek... On vůbec tak různě blbnul se slovama ;-)



pátek 25. října 2019

Dobrodružství v pirátské zátoce - návod k autorskému panelu, díl 5.


Vítejte u posledního dílů pirátské výzvy. Už dnes budete mít v ruce krásný hrací set z tohoto látkového panelu.

V prvním díle výzvy jsme si všechno nastříhali a nežehlili.
V druhém jsme zhotovili všechny prstové maňásky.
V třetím díle jsme si připravili zapínání, uši na přenášení a další drobnosti.
Ve čtvrtém jsme ušili hrací prvky na vnitřní díl budoucího hracího setu.
A dnes...

Dnes to všechno zkompletujeme dohromady.
Potřebovat budete něco málo přes hodinu času.

Tohle všechno jsme měli hotovo po včerejším čtvrtém šití. 

Na hraní pro děti to ale ještě není... i když s postavičkama, loďkou, krakenem, žralokem a truhlou si ty moje hrály tak... že truhlu už úspešně ztratily... tak snad jí zase objevíme ;-)

Jeden z dílů si důkladně vyrovnáme na díl ronopastu.

čtvrtek 24. října 2019

Dobrodružství v pirátské zátoce - Návod k autorskému panelu, díl 4.

Vítejte u čtvrtého dílu "Pirátské výzvy", na jejímž konci budete mít v rukách místo tohohle krásného látkového panelu, ještě krásnější hrací set, a Vaše oči určitě nebudou ty jediné, které budou svítit radostí ;-).

prvním díle výzvy jsme všechno nastříhali a nažehlili.

druhém díle jsme pak ušili všechny prstové maňásky pirátů, pirátek, žraloka i krakena, a k tomu navíc ještě záchranný člun.

Ve třetím jsme si připravili všechny dílky na zapínání, našili jsme suché zipy, ušili jsme proužky na uši sloužící k přenášení hotového setu, našili jsme cedulku a taky jsme ušili truhlu.

 Dnes si vypracujeme všechny hrací prvky a našijeme je do vnitřní části setu.
Bude to kapsa v podobě pirátského korábu, jeho dvě plachty, a taky kapsa ve tvaru zvlněného moře.

Bude to časově nejnáročnější den výzvy.
Počítala jsem pro jistotu dvě hodiny, a raději je počítejte taky.
Já se nakonec vešla do hodiny a tři čtvrtě.
Nebýt dvojího menšího párání a přešívání, asistence nejmladší a taky menší pomoci naší třetí, která jeden z dílů otočených na líc otočila zpátky do rubu, stačila by mi jen hodina a půl ;-)

středa 23. října 2019

Dobrodružství v pirátské zátoce - Návod k autorskému panelu, díl 3.


Vítejte u třetího dílu "Pirátské výzvy", na jejímž konci budete mít v rukách místo tohohle krásného látkového panelu, ještě krásnější hrací set, a Vaše oči určitě nebudou ty jediné, které budou svítit radostí.

V prvním díle výzvy jsme všechno nastříhali a nažehlili.
V druhém díle jsme pak ušili všechny prstové maňásky pirátů, pirátek, žraloka i krakena, a k tomu navíc ještě záchranný člun.

Dnes nás čeká různé drobné šití a našívání, příprava různých malých, ale důležitých dílků.
Ušijeme si uši na přenášení hracího setu, i zapínání, a našijeme cedulku, truhlu, i suché zipy.

Dnes toho schválně nebude moc. Neb je to třetí den výzvy, a třetí den prý bývá kritický... 
Tak ať si v ten kritický den nenaložíme přespříliš ;-)
Měla by Vám stačit slabá hodinka času.

Pruhy na uši a proužky na zapínání jsme si krásně předžehlili už v pondělí.

Dnes to tedy všechno hezky v kraji prošijeme...

A to jak tmavě tyrkysové pruhy na uši...

pondělí 21. října 2019

Dobrodružství v pirátské zátoce - Návod k autorskému panelu, díl 2.


Vítejte u druhého dílu pětidenní Pirátské šicí výzvy, na jejímž konci budete mít z tohoto krásného látkového panelu ještě krásnější hrací set.

V prvním díle jsme si všechno připravili, nastříhali, nažehlili...  a dnes nás čeká první šití.

Po dnešním dnu budete mít v rukách něco, co rovnou můžete dát dětem na hraní, a třeba je tím trochu zabavit, aby Vás následujících dnech nechaly došít zbytek ;-).
Dnes totiž ušijeme veškeré prstové maňásky a taky malou loďku.
Budete na to potřebovat asi hodinku a půl času.

Krakena i žraloka, nažehlené s pomocí vlizelínu na vrstvu filcu, obšijeme kolem dokola. 
Můj stroj má na tyhle srandy takovejhle krásnej obšívací steh, ale obyčejnej cikcak taky poslouží.

Stejně obšijeme kolem dokola i jednotlivé postavičky... Pirátky,...

... i piráty.

neděle 20. října 2019

Dobrodružství v pirátské zátoce - Návod k autorskému panelu, díl 1.


Dnes mám pro vás první část "Pirátské výzvy". 
V rámci ní během pěti dnů ušijete z tohoto krásného látkového panelu ještě krásnější hrací set.
Stačí, když si každý den vyšetříte hodinku až hodinku a půl času... Třeba když Vám dítě po obědě usne, pokud tedy ještě po obědě spí (ty moje obludy s odpoledním spánkem končily těsně po druhejch narozeninách ;-)...) Nebo pak večer, a nebo když se na chvíli zabaví děti spolu, jak to obvykle funguje u mne... 

Tady je Váš úkol na první den, bude Vám stačit slabá hodinka času.
Dnes totiž vlastně ještě nebudete šít.
Dnes Vás čeká spousta stříhání, žehlení a nažehlování.
Všechno si to hezky připravíte.

Kromě látkového panelu budete potřebovat: 
3x měkký bílý filc o velikosti A4 (případně dva bílé a jeden hnědý)
nažehlovací vlizelín cca 50 x 70 cm (spíš Vám bude stačit míň)
ronopast, 48 x 84 cm, nebo dvakrát 48 x 42 cm
asi 10 cm suchého zipu, nebo tři patentky

Kdyby Vám cokoli v návodu nebylo jasný, nebo jste se na něco potřebovali zeptat, neváhejte mne kontaktovat buď dolů do komentáře, nebo v mé šicí facebookové skupině Šijeme se čtyřmatkou, kam jste tímto srdečně zvány.

Pozor, panel má na fotkách ze šití často zkreslené barvy, neb moje děti už po obědě nespí a tak postup šití fotívám k večeru za umělého světla. Reálná barva je ta na úvodní fotce nahoře.

Jak už jsem zmínila výš, dnes nás čeká stříhání.
Z panelu odstřihneme první obdélník určený pro svrchní část hračky, i druhý pro vnitřní stranu. 
Linie vedoucí do středu dílů zatím nenastříháváme, ten čas přijde až v úplném závěru celého šití.