Epos o kojení

Dnes se chci ohlédnout za jistou svoji dlouhou životní etapou, kterou jsem ukončila teprve před necelými pěti měsíci. Jo, kojení.
Konkrétně se v tomhle článku dočtete například o tom, co jsem se o kojení dozvěděla na střední, jak se mne tchýně na kojení ptala, jak jsem na umělý mlíka týden před porodem v krámě koukala, jak jsem čuměla v porodnici na Oskárkovu maminku, jak to bolelo, jak to vlastně docela šlo, jak jsem se styděla, jak jsem záněty koncem prvního a začátkem čtvrtýho kojení měla, jak a  kdy jsem koho odstavila, jak jsem se už nestyděla... a jak mi z prsou nic nezbylo ;-)

O tom, jak by to mělo ohledně kojení být, jsem měla "jasno" od čtvrťáku na střední.
Tehdy jsme jakožto rodinná škola pod jednou střechou se zdrávkou vyfasovali, po vnitřním lékařství ve druháku a spoustě děsivejch historek z chirurgie ve třeťáku, pediatrii.
Ta nám jakožto holčičí třídě šla do hlav o poznání líp, než předchozí chirurgie... Já osobně jsem najednou místo trojky měla rovnou jedničku... Ale trvale mi toho v hlavě moc nezůstalo ani z ní. O tom, že praxí se toho člověk naučí víc a trvaleji, výmluvně svědčí i fakt, že když měl náš druhorozenej v únoru 2011 v necelejch dvou měsících svojí první laryngitidu, tak jsem vůbec netušila, která bije... A ejhle asi o rok či dva později se mi dostaly do rukou starý sešity ze střední, a z pediatrie na mne vypadla moje tehdejší písemka, z jara 1998, kde jsem o laryngitidě věděla první poslední... Hodnoceno za jedna... A vzápětí úspěšně zapomenuto.
Nicméně něco málo mi z výkladů vyučující pediatričky v paměti přece jen utkvělo trvaleji. Mezi tím i informace o kojení. A to sice, že se kojí první půl rok bez příkrmů a pak s příkrmama do dvou let. Nazdar. Tečka.
A tak jsem byla přesvědčená, že takhle to prostě zcela samozřejmě je... a víc to nijak neřešila.

Až tchýně mne asi tak dva tři týdny před porodem zaskočila, když se mne zeptala, jestli budu dítě kojit.
Vůbec jsem tu otázku nechápala, protože mne do tý chvíle absolutně nenapadlo, že by bylo možné byť jen uvažovat o čemkoli jiném, takže jsem jen zmateně odpovídala, že: "No... Jo..."
A ona se ptala dál, jestli vim, co je ohledně toho kojení nejdůležitější.
A já na to s prudce inteligentnim výrazem, že: "E... ne..."
Načež jsem se dozvěděla že: "CHTÍT kojit."
Asi bych měla doplnit, že tchýně je dětská sestra, a asi rok předtím začala dělat na novorozeneckym a měla za sebou celkem čerstvě kurz pro laktační poradkyně ;-)

Po tomhle rozhovoru jsem malinko znejistěla a snažila si o věci zjistit něco víc...
A pak, asi týden před porodem, jsem v krámě zašla i do uličky, v který jsem do tý doby nikdy nebyla... do tý plný plen a taky sušenejch mlík, s tim, že bych možná nějaký měla pro jistotu vzít, kdyby to kojení náhodou nešlo.
Při pohledu na ceny jsem zalapala po dechu a prudce zase vycouvala s hláškou, která ze mne spontánně, zcela nekontrolovaně, a poměrně nahlas vypadla: "No ty vole! Tak to tuplem doufám, že to kojení pude!"

A rozhodla se to víc neřešit, a spolehnout se, že to prostě nějak půjde.
Ostatně nějaký to mlezivo v tu dobu už prosakovat začalo, a i to mne utvrzovalo v přesvědčení, že to bude v pohodě.

Na sále se pak náš nejstarší synek přisál, a sál a sál a sál...
Bohužel teda pak mlezivo zase  zvracel... a ne jednou.... Ze začátku i s natrávenou krví, takže úúúplně jednoduchý to nebylo... Do toho klasicky do bolava rozžužlaný bradavky, a třetí den do tvrda nalitý prsa... Ale o tom, a nejen o tom, jsem už důkladně psala v předlouhém článku Vzpomínky na šestinedělí, kde se ohledně kojení dočtete i o mym úžase nad obrovskejma mlíkárnama ostřílený trojnásobný matky malýho Oskárka, která nonstrop nosila dětskejm hromady lahviček odsátýho mlíka... A taky všelicos jinýho, co jsem v těch několika málo dnech jakožto čerstvá matka tak intenzivně prožívala.

Když se asi po týdnu věčnýho mazání bepanthenem a větrání daly moje rozžužlaný bradavky jakžtakž do pořádku, začalo to kojení být docela fajn.
Syn navíc pil fakt hodně... a taky hodně přibíral. Pamatuju si, jak někdy v třetim týdnu hlásila sestra doktorce, že normálně malej M přibral za poslední týden 350 gramů!
Svůj podíl na tom měla i tchýně, která mne furt vybízela, abych jedla, stylem: "No a teď když ti usnul, tak si třeba uvař ten kojící čaj a dej si kus toho koláče, co tam je..."
Bydleli jsme totiž tenkrát u ní, ještě asi deset měsíců po narození nejstaršího... a i proto, jsem zejména u něj měla to mlíko opravdu hodně vydatný... Ovšem zároveň jsem i přes stravování stylem "snídaně, svačina, oběd s přídavkem, svačina, večeře, druhá večeře a dvě noční svačinky k tomu", celej první půlrok stále zvolna hubla.
Týden před dovršenym šestym měsícem jsme pak zvolna začali s příkrmama, ale ještě pár dalších měsíců pořád bylo pro syna hlavní to kojení. Tedy, poprvé ho ta mrkev nadchla a byl evidentně šťastnej, že dostal něco zajímavýho... ale pak to jeho počáteční nadšení nějak opadlo a mlíko bylo dlouho top.
Až po prvních narozeninách, kdy začal jíst v zásadě normálně, se kojení dostalo trochu do pozadí.
Pamatuju si taky na svoje první kojení venku, kdy jsem asi měsíc a půl po porodu na procházce zajela nějak dál od domova, a syn se vzbudil a spustil řev... domů to bylo víc jak půl hodiny chůze... a tak jsem našla odlehlou lavičku, ale ne zas příliš odlehlou... a zakryla se proti pohledům z domu přes ulici za parkovištěm kočárem i do široka trčící zavinkou, s kterou jsem syna z kočáru vyndala... Jo, tehdy jsem se ještě styděla...
Někdy po roce a půl od porodu jsem pak prodělala i menší zánět... horká tvrdá část jednoho z prsou... asi tři dny jsem nosila v podprsence obklad z tvarohu, než se to zase rozešlo.
Úplně jsme pak s kojenim přestali asi týden před dovršenym třiadvacátym měsícem. Měla jsem trochu blbej pocit, že je to dřív, než v těch dvou letech, jak jsem měla zafixovaný... Ale v tý době jsem byla v patnáctym týdnu těhotenství, při kojení jsem cítila nepříjemný stahy, a ztrácela jsem na váze... takže se to jevilo jako rozhodně správnej krok... a asi i bylo. Syn to vzal v pohodě... posledních pár týdnů pil už jen na noc. V tom úplně posledním navíc stylem chvíli z jednoho prsa, pak kravský mlíko z lahvičky, a pak z druhýho prsa do usnutí...
Až jednou chvilku z toho druhýho sál, a pak mne odstrčil a chňapnul láhev, jakoby mi tim řekl: "Mami, stejně tam nic neni, dej sem tu láhev." ... a usnul u ní...
Což byla ve výsledku po předcházející noci docela úleva, protože tu noc předtím usnul u prsu, a já s nim... načež mne probudilo takový hryznutí, že jsem běžela pryč chodbou z ložnice se skousnutym rtem, abych syna nevzbudila řevem, očima plnejma slz a pár minut se bála na tu bradavku kouknout, neb jsem měla pocit, že tentokrát mi jí snad i uhryznul... No, neuhryznul jen tam ty svý zoubky obtiskl fakt důkladně a hluboko.
A tak jsme s kojením skončili poprvé... Pár dní jsem pak zlehka odsávala, aby tam někde to mlíko nezatvrdlo, a do týdne bylo po laktaci.

Po druhym porodu se mlíko taky spustilo krásně. Druhorozeňák navíc nádherně krkal a neblil ani zdaleka tak strašně, jako ten nejstarší, a tak už druhej den k úžasu sestry, která ho tenkrát zvážila, přibral.
Epizoda s rozružlanejma bradavkama z půl hodinovejch kojení mne opět neminula, ale jinak to bylo v pohodě.
Mezi třetím a čtvrtým týdnem dokonce přibral rovnýho půl kila...
Tehdy nám doktorka řekla, že to nevadí, že tolik přibírá, ale že se možná trochu přežírá, tak aby ho třeba nebolelo bříško, tak že když budu vědět, že je to míň jak dvě hodiny od posledního kojení, ať mu zkusim nejdřív nabídnout dudlík...
Do týdne to ten malej opičák spolehlivě rozeznal a dokázal si říct, co zrovna chce. Nejenže když jsem mu dala dudlík, on párkrát potáhnul a nic z něj neteklo, tak on, protože chtěl zrovna pít, začal řvát... Ale když naopak dostal prso, tak se občas stávalo, že jak se po dvou třech potaženích mlíko spustilo, tak pustil prso a začal řvát, že to nechtěl, že si chtěl jen podudat...
Další vývoj byl značně obdobnej jako u nejstaršího... asi týden před dovršenim šestýho měsíce první přkrmy, před kterejma opět dával přednost mlíku, a pak asi deset dní před dovršenim třiadvacátýho měsíce jsme s kojenim opět končili... A ano, opět jsem tou dobou byla asi ve čtrnáctym týdnu dalšího těhotenství. A i tentokrát prodběhlo odstavení tak nějak v klidu a samozřejmě a mlíko vymizelo snad ještě rychleji, než prve.

Po třetím porodu jsem byla rozhodnutá vyvarovat se rozžužlání bradavek...
Třetí jsem tak v prvních dvou dnech po porodu sice kojila často, ale vždycky maximálně deset minut z každýho prsu, a ne půl hodiny jako kdysi kluky... A tak jsem dva dny po porodu pořád měla jen malilinko mlíka... až mi nakonec půjčili elektrickou odsávačku... s kterou to pro mne tehdy byla premiéra... a derniéra zároveň. Po deseti minutách z každýho prsu jsem tenkrát odsála sotva deset mililitrů (přičemž kluci v tý době pili kolem čtyřiceti), který dcerce daly sestřičky stříkačkou, zatímco já si šla dát v rychlosti večeři. Když jsem pod poklopem našla teplý jídlo v podobě masa s rýží, věděla jsem, že mlíko bude... a do rána bylo...
Bylo ho tolik, že jsem pak první dva týdny doma odsávala každý odpoledne... jen tak zlehka do úlevy... a každej z kluků z toho měl hrnek mlíka k svačině... (To jsme tak kdysi mívali i my jako děti, když se narodila naše nejmladší ségra a máti měla hodně mlíka.)
Třetí přibírala taky pěkně... a jak byla zároveň menší než kluci, vypadala jak "michelin", a kolem šestýho měsíce skoro vylezla z tabulek, co jsou vzadu ve zdravotní průkazce. Doktorka mi na to tehdy řekla, že dobrý, že když to má jen z mateřskýho mlíka, že to časem vyběhá, že akorát ty pribiňáky a lipánky, co se dávaj od roka, ať odsunem až na rok a půl.
Od osmýho měsíce, pak začala v tabulce zvolna klesat... a poslední tři roky se drží v průměru... Ale celkově jedla i normální stravu líp jak kluci... Teda až po roce... Tu mixovanou vždycky pečlivě jazýčkem vystrkala z pusy ven.
Pamatuju, si, že kluky jsem po prvních narozeninách už venku nekojila... on taky nejstarší měl rok na konci léta a druhorozeňák před Vánoci, takže navíc ta zima... Třetí je ovšem květnová, a tak jsem jí venku kojila ještě přes léto po prvních narozeninách.
Vzpomínám si, jak jsme byli v červnu na dovolený v Mladkově a udělali si výlet do Žamberka... bylo tenkrát strašný vedro a na nádraží to byl z centra lán cesty pod rozpálenym sluncem... Dorazili jsme na to nádraží pěkně vyprahlý... lavičky plný, na jedný nějaký babičky a na druhý skupinka puberťáků a puberťaček... Tak jsem se složila na schod před zrušenejma dveřma s třetí ležerně složenou v náručí a s lahví vody v druhý ruce... a obě jsme pily...
Po chvíli jsem si uvědomila, jak lavička puberťáků těžce ztichla, a pak se z ní ozývalo jen tichoučké špitání... A mne to tehdy jen tak lehce pobavilo, jak už jsem za ty roky byla úplně jinde, než tenkrát, když jsem mimo domov kojila prve... schovaná za kočárem a zavinovačkou, vyděšená, aby snad náhodou někdo něco neviděl...
Jak jsem byla přesvědčená, že je to mý poslední dítě, nějak se mi s tím kojením těžko loučilo... a tak jsem tentokrát tu svou ze střední vštípenou metu dvou let naopak přetáhla... O tři měsíce a pět dní k tomu.

A pak jsem poprvé po víc jak sedmi a půl roce najednou nebyla ani těhotná ani kojící...
Což mi vydrželo měsíc...

Čtvrtej rozjezd kojení byl taky malounko pomalejší...
Čtyřiadvacet hodin po porodu navíc uprostřed noci nejmladší řvala a řvala a sála a sála a řvala a řvala... protože z prsou zatím skoro nic neteklo.
Tenkrát jsem byla vyloženě vděčná sestře, která za náma kolem druhý ráno přišla na pokoj, kde jsem, ač šlo o čtyřlůžkáč, byla sama (tenkrát totiž byla v úterý šílená bouřka, brodila jsem se v ní ledovejma potokama plnejch krup a tekoucíma v ulicích do lékárny pro poslední věci, a lékárnice se ptaly, kdyže mám termín a svolávali se, že bacha, holky, připravte se, možná se tu bude rodit :-D... a ve čtvrtek, když jsem pak přišla na kontrolu do porodnice, byla poradna prázdná, že prý spousta rodiček nedorazila, neb už odrodily... a jak jsem vydržela až do noci z pátka na sobotu, dorazila jsem na vylidněný šestinedělí, kde na všech čtyřlůžkovejch pokojích bylo vždy jen po dvou rodičkách a já dokonce po celou dobu pobytu byla na pokoji úplně sama)... a navrhla (ta sestra, co za náma na pokoj přišla), že dáme malý trochu cizího mateřskýho mlíka ze stříkačky... a tak jí ho dala.. a já se konečně ve sprše vyčůrala, neb už mi močák praskal... a když jsem si pak dcerku vezla ze sesterny, tak mi cestou usnula a já o chvíli později na pokoji taky... a konečně jsme si dokonce tři hodiny v kuse dáchly...
A další den i mlíko bylo.
Nejmladší nám taky přibírala pěkně, ale nejmíň. Navíc byla nejmenší už od narození... Ale i když byla drobnější, tak i ona měla docela dost buclaté období.
Celkově jsme, co se kojení týče, jeli už ve vyjetých kolejích...
Jen jsem si to zhruba dva měsíce po porodu zpestřila zánětem, kterej narozdíl od toho prvního kdysi u nejstaršího, byl o něco horší a dva dny k němu patřily i solidní horečky... ale nakonec jsem i to s pomocí tvarohovejch obkladů a opakovanýho rozmasírovávání zvládla.
Ani tentokrát se mi s kojenim nechtělo skončit... a nejmladší taky ne...
Nakonec byla kojená ještě zhruba o týden dýl, než třetí.
Mlíko pak opět do týdne zmizelo beze stopy... ale nejmladší se po něm čas od času stejně ještě ptá.

A vím, že čas od času to bude chybět (a vlastně už chybí) i mně...


Mimochodem, jak jsem obzvlášť pár měsíců po narození naší třetí měla krásný velký a nalitý prsa, tak už po tom, co jsem odstavila jí, (a co jsem navíc rok před tím značně zhubla) mi z nich zbyly jen takový malý splasklý, vytahaný pytlíčky... Někde jsem v tý době četla, že nějaká maminka svoje prsa po třech dětech popisovala jako "dlouhá a štíhlá"... Jo, tak asi tak ;-)
A po tom čtvrtym a poslednim kojení dopadly ještě o fous hůř...
Holt dohromady to bylo skoro osm a půl roku kojení...
Vědoma si toho, že to chce pořádnou podprsenku, kterou v běžnejch obchodech v nichž nabídka velikostí začíná v lepším případě na obvodě 70, někde dokonce na 75, nemám šanci sehnat jsem vyrazila na podzim do obchodu, kterej před pár lety otevřela jedna kamarádka, a kde je možný při troše štěstí najít něco fakt pěkného i na obvod 60, tedy můj...
A tak mám konečně zase prsa ;-)... a její obchod(y) Caresse můžu jen doporučit. Dokonce má v nabídce i kojící prádlo... ale to jsem já naopak o víkendu z šatníku už definitivně vytřídila... ;-)

A jak jsem si rozepsanej článek odložila, objevilo se mezitím na facebookové stránce Caresse video s modní přehlídkou... a v 0:50 a ve 2:48 jsou tam dokonce i ty dva modely, který jsem si ze svý návštěvy v obchodě odnesla já ;-)