Prohledat tento blog

středa 23. srpna 2017

Porodem to nekončí aneb Vzpomínky na šestinedělí

Dnes jsem se rozhodla tu zvěřejnit text, který jsem sepsala asi před pěti lety...
Tenkrát rodila jedna kamarádka z jistého diskuzního fóra, a několik lidí se tam pozastavovalo nad tim, že ještě pořád nic nenapsala... že tam ještě nebyla... a mne to velice pobavilo, neb jsem si živě vzpomněla, že tenkrát po prvním porodu jsem v těch prvních dnech měla opravdu jiné starosti, než lízt na nějaký diskuzní fórum... a pak jsem ty vzpomínky sepsala, psala jsem to s tim že jim je tam pro ilustraci vložim... myslela jsme, že to bude mít ve wordu tak dvě stránky... ale bylo jich skoro deset, a to mi přišlo dlouhý... a tak mi to nakonec zůstalo "ležet" v počítači...
Ale dnes, dnes se to docela hodí zveřejnit tady... když ty vzpomínky jsou právě v těchto dnech už devět let starý ;-)

Varování! Je to dlouhé! Uvařte si kávu a uspěte dítě... nebo si ho prostě hoďte k prsu, jako to u kompu dělávám já ;-)

A ještě poznámka... vyprávění není zamýšleno jako kritika toho, jak to snad před těmi devíti lety v dané porodnici vypadalo, i když je rozhodně dobře, že vývoj v mnohém od té doby dále pokračoval a jistě stále pokračuje směrem k lepšímu. Je to především svého druhu sonda do duše nezkušené prvorodičky... jsou to mé vzpomínky na to, co jsem prožívala, jak jsem se cítila, jak jsem co vnímala... v těch prvních dnech po té, co jsem se před devíti lety stala matkou.

Porodem to nekončí aneb Vzpomínky na šestinedělí


Ve 21:12 se narodil náš prvorozený syn. Je půlnoc z 22. srpna na 23.srpna 2008 a převážejí mě na oddělení šestinedělí. 
Přichází sanitářka s lehátkem a staví ho vedle porodního křesla, z kterého jsem se už skoro tři a půl hodiny nehla.
Skepticky koukám na lehátko a trochu pobaveně říkám: „Jo, a teď jak se na něj dostanu?“
Sanitářka se směje: „To nemějte strach.“
Spolu s další mě na lehátko přeložej. Do ruky mi vrazej papíry. Manžel se ptá, kam mi má dát věci. Pod lehátko. Loučíme se.
Vezou mě k výtahu, vozík rachotí, na sjezdu se bojim, že spadnu. O patro výš ještě zahlídnu dětskou sestru, odnáší syna kamsi dozadu za šestinedělí, na novorozenecký.

Na pokoji mě přendaj na postel. Přichází sestra. Přináší mi na stolek velkou konvici plnou čaje a hrnek: „Hodně pijte, a trochu se prospěte“ klade mi na srdce a zase odchází.
Po chvíli si zkusim nalít čaj, vleže to jde blbě. Pít taky. Navíc je horkej. Nahmatám vedle sebe láhev s vodou, co jsem si nechala dát k ruce od sanitárky a piju zatím z ní.
Zkoušim usnout, ale jsem příliš rozrušená, příliš plná dojmů. Nedaří se to.
Ze skříně, kam dala sanitárka tašku s mými věcmi je čas od času slabě slyšet pidlikání jedné SMS. Stále dokola. (Později zjistím že píše jedna kamarádka z jistého diskuzního fóra, něco v tom smyslu, že jestli se to dítě narodilo tomu a tý, tak gratuluje. Nojo, nějak jsme se zapomněli zmínit, kdo tu radostnou zprávu píše.)

Na pokoji je se mnou jedna maminka s dítětem v postýlce. To se probouzí. Spolubydlící vstává, přebaluje, váží, kojí, váží. Sleduju nahrbenou postavu s rozcuchanými vlasy brejlící na čísla na starý váze, kterou jsem do tý doby viděla jen u zelinářů na trzích. Cosi si zapisuje. Uniká mi smysl. Dítě usíná a jeho máti dlouho odsává. Vymývá odsávačku. Voda bubnuje z výšky do nerezového umyvadla. V dálce bouchaj dveře. Jsou slyšet hlasy.

Cítím že děloha stále pracuje. Občas mám silné křížové bolesti a následně se ze mě hrne krve jak z vola. Začínám usínat. 
Z polospánku mne proberou silné stahy, které v první chvíli vnímám jako pohyby a moje ospalá mysl se zděsí „Je ve mně ještě jedno dítě!!! Jak ho porodim přes to šití?!?!?“ „Blbost!“ chlácholí mě mé bdělejší já. 
Opatrně prohmatávám břicho. Vybavuju si text v jedné knize z padesátých let, kde radili dávat po porodu na břicho pytlík z pískem pro správné zavinutí dělohy. Nahmatávám polštářek s třešňovými jadérky, který se řízením osudu dostal se mnou do postele, a který jsme předtím nakonec při porodu na nahřívání zad nevyužili, a pokládám si ho na břicho. Vypiju hrnek čaje a trochu vody z lahve.

Přichází sestra. „Zkusíme vstát?“ 
Pomůže mi se posadit. Pak se postavit. Zatmí se mi před očima a klesám zpátky na postel. Sestra mne uloží: „Musíte víc pít, málo pijete.“ Odchází.
Vypiju dva hrnky čaje, dopiju zbytek vody z lahve a zkouším usnout.

Dítě na pokoji se opět budí a spolubydlící opět přebaluje, váží, kojí, váží, odsává, vymejvá.

Mám hlad, snim jogurt a rohlík, co mi nechala sestra na stolku a vypiju další hrnek čaje.
Začínám usínat.

Přichází dětská sestra a přináší mi syna na kojení. Rázem jsem bdělá a celá lačná ho k sobě vinu. Mám ale zároveň strach se víc pohnout a tak se jen opatrně přetáčim horní částí těla na bok. Sestra mi ho přikládá a odchází. Objímám ho a hladim. Saje jak zjednanej. 
Po nějaké době uvažuju, jak ho přemístit k druhému prsu, ale bojím se pohnout, bojím se ho zvednout, cítím se slabá. Přichází dětská sestra a bere mého syna do náruče. Ptám se jestli přiložíme i k druhému prsu. V první chvíli vypadá, že mi chce vyhovět, pak se ale koukne na syna: „On blinká, zkusíme to příště.“ Odnáší ho.
Piju další hrnek čaje. Začínám usínat.

Přichází sestra. „Tak jak jste na tom, zkusíme vstát?“ 
Dychtivě souhlasim, chce se mi čurat. 
Opatrně mne posadí, postaví. „Točí se Vám hlava?“ ptá se. 
„Ne.“ 
Mezi dveřmi pokoje se mne ptá znovu.
„Ne,“ dělám hrdinku.
Vážně se mi chce hodně čurat. 
Ve dveřích do sprchy zavrávorám. 
„Točí se Vám hlava?“ ptá se podezíravě. 
„Trochu,“ připouštim. 
„Tak buď se Vám točí, nebo netočí!“ prohlašuje rezolutně. 
„Točí,“ přiznávám a začínám se kácet.
Okrajově vnímám, že sestra pode mne vráží bílé plastové křeslo a nohy mi opírá vysoko o zeď. Vybíhá na chodbu a něco volá. 
Otupěle zírám přes mžitky a soukromé stmívání na svoje nohy opřené o žluté kachličky. „Ty vole,“ říkám si užasle. „Takhle bílý nohy jsem snad v životě neměla.“
Odkudsi přijíždí další sestra z vozíkem. Spolu s tou první mne na něj posaděj, odvezou k posteli, uložej. „Musíte víc pít, málo pijete.“ Odchází.
Vypiju další dva hrnky čaje. 
Usínám. 

Dítě na pokoji se opět budí….
Zkouším usnout.

Znovu přichází sestra a zkoušíme vstát. Hlava se mi točí sotva se postavim. „Zkusíme to později,“ říká sestra. Dolejvá mi čaj. „Víc pijte.“ Odchází.
Vypiju hrnek čaje a zkouším usnout.
Chce se mi čurat. Ukrutně.
Ještě hodinu to vydržím, a pak zoufale mačkám tlačítko na sestru. Přichází. Chce se mi čurat. Zkoušíme vstát. Opět klesám na postel. „Přinesu Vám mísu.“
Vleže to nejde. Nejde. Prostě nejde. Je to stejný jako o půlnoci na sále. Sestra přináší cévku. 
„Už Vás někdy cévkovali?“ 
„O půlnoci na sále.“ 
„Ony ty porodní cesty jsou někdy oteklý,“ říká ještě.
Úleva. Naprostá….
„To pořád čurám?“ divim se po chvíli. 
„Jojo, to pořád čuráte.“ Rovná mísu. Potom jí velmi, velmi, vééélmi opatrně odnáší. O tom abych víc pila už ani slovo.
Stejně si dám hrnek čaje.
Zkouším usnout.

Na chodbě panuje čilý ruch. Předávaj se služby. Kolem dveří prochází houf sestřiček. Okýnkem ve dveřích jsou vidět vršky jejich hlav. „…Ta nám v noci kolabovala…“ zaslechnu. To je o mně, říkám si a zkoušim usnout.

Konečně spím. Asi půl hodiny.

Z chodby jde velký rámus, veze se snídaně. Do toho probíhá pokojema sestra: „Připravte se na vizitu.“  
Pak pokojem prolítne uklízečka, vynese koš, doplní vložky do velikýho bavlněnýho pytle na věšáku u dveří, otře stolky, setře podlahu a zmizí.
Asi po čtvrt hodině přichází doktor, pozdraví nás, ze dvou metrů zběžně zkoukne jizvu, něco si krátce poznamená a zase se s námi rozloučí. Sestra ještě říká něco v tom smyslu, že jsem ještě nevstala, že mi za chvíli někoho pošlou.

Dítě na pokoji se budí…

Do pokoje nakoukne kdosi další z personálu: „Máte v jídelně snídani!“ Houkne a zase zmizí. 
Ležim na posteli a přemejšlim, jak se dostanu na snídani. 
„Mám Vám přinést snídani?“ ptá se mně mile spolubydlící. Překvapeně jí děkuju.
Přináší mi snídáni a ještě se pokouší mi napolohovat postel do sedu. Nejde to, tak mě podkládá polštářem. Později se dovídám, že je týden po císaři. Dodnes doufám, že si ta dobrá duše tehdy neublížila.

Snídám, kousky vánočky a kafe. Je hnusný, ale mám po něm pocit, že jsem silnější.

Přichází dětská vizita. Zkontrolujou vedlejší holčičku, zvážej jí… Pak jde doktorka ke mně: „A tady máme koho?" Vyhrknu v odpověď synovo jméno a moje oči jsou velkej otazník. Kouká do papírů. „Ten nám trochu blinká, nesedla mu kombinace plodový vody s mlezivem.“ Kontroluje mi prsa. Prý kojení bude dobrý. Odchází.

Čas plyne. Ležím na posteli, upíjím čaj a čekám. Mine další hodina nic se neděje.

Ležim na posteli, jsem celá od krve, chce se mi zase strašně čurat, nevim kde je moje dítě, už jsem ho pět hodin neviděla, cítím se bezmocná, opuštěná, zapomenutá…. Do očí mi vhrknou slzy.
V tom se otvírají dveře a vchází sestra. 
„Zkusíme vstát?“ usmívá se. 
Utírám si oči a dychtivě kývu hlavou. 
Opřená o sestru konečně docházim do sprchy, celá jsem roztřesená, nohy mi vibrujou, sotva stojim, ale zvládnu to. Dvanáct hodin po porodu. 
Vracíme se na pokoj. Sestra převléká moji postel. Opírám se o stolek abych neupadla a omlouvám se za tu spoustu krve všude. Chlácholí mně, že je to v pořádku a ukládá mne v čisté košili do čisté postele. 
Na odchodu ještě říká, že řekne dětskejm, že už jsem vstala a odchází. Polosedím čistá a vyčuraná v čisté posteli, cítím se silnější a těším se, že mi už brzy přinesou moje miminko.

Spolubydlící přebaluje, váží, kojí, váží, odsává… 
Nikdo nepřichází. Míjí hodina. 

Moje máti mne bombarduje SMSkama plnýma dotazů, na které neznám odpověď.
Spolubydlící říká, že miminka jsou vzadu na novorozeneckym na společnym pokoji a dodává mi odvahu se pro něj vydat sama. 
Posiluju se čajem, hledám župan a odhodlaně vyrážim. Pomalu se ploužim na zadní konec oddělení. Potkávám vietnamku. Veze si sebou infuzi, je bledá, drží se za břicho a tváří se jakoby umírala.
Míjim mléčnou kuchyňku, pokoj doktorky, sesternu… 
Konečně přicházim ke dveřím pokoje s dětmi.
Jsou otevřené a už v nich vím přesně, které z pěti nebo šesti dětí v pokoji je to moje. Míjím postýlky s oblečenými miminky zachumlanými v zavinkách a mířim najisto k tomu, které leží jen v plínce na vyhřívaném lůžku. Zvuková signalizace pípá v rychlosti jeho tepu.
Najednou mne zalévá zvláštní vlna. Pronikavě cítim svoje oteklé nohy, uvědomuju si stehy na hrázi, cítím sama sebe zevnitř, zavinující se dělohu... Jakoby na mne najednou dopadly všechny útrapy těhotenství i porodu. Ale necítím se slabší, právě naopak. Moje mysl křičí: „Ať Tě ANI NENAPADNE mi po tom všem umírat!“  Přicházim k synovi a říkám mu to, co jsem mu často říkávala, když byl ještě v bříšku: „Ty jsi naše děťátko, naše naše naše. My Tě máme rádi.“  Koukám na červená čísla na displeji přístroje. Teplota, tep. Jako laikovi mi hodnoty připadaj v pořádku, ale nevím. Vlásky na hlavě má ještě slepený krví, tak jak je měl v noci po porodu.
Do pokoje s dětmi vchází sestra a ptá se mně, co si přeju. Zmateně se k ní otáčim a inteligentně jí sděluju: „To je moje miminko.“ 
Kouká do papírů připevněnejch k postýlce. Říká cosi o tom, že byl podchlazenej, tak se vyhřívá. A že blinká. Plodovku a natrávenou krev. Odchází.
Po chvíli odcházim i já. 

Znovu mi píše máti. Konečně jí odpovídám, že se syn nalokal plodový vody a blinká natrávenou krev… Po chvíli píšu i sestře, která se mě už taky netrpělivě ptá.
Přicházejí odpovědi: „Modlíme se za něj“ a „Ty jsi taky blinkala, zkalenou plodovou vodu.“ A od sestry: „Neboj, bude v pořádku, už verbuju modlící komando“ a „A dozvídám se, že to není až tak neobvyklý…“
Jsem klidnější. Dám sprchu, čaj, rohlík a jdu znovu za synem.

Pořád je na vyhřívaný postýlce, ale pípající přístroje už jsou vypnutý. Beru to jako pozitivní změnu. Pohladim syna po noze a něco mu konejšivě říkám.
Přichází dětská doktorka. Prohlíží papíry. 
„Bude v pořádku, že jo?“ hledám u ní ujištění. 
„To je běh na dlouhou trať.“ Odpovídá neurčitě. 
Nepomohla mi. Odchází. Ještě chvíli jsem se synem, než se odplazim na pokoj a unaveně se uložim do postele. Spala bych.

Dítě na pokoji se budí…

Přivážejí oběd. Vydávám se do jídelny a jsem ráda, že náš pokoj je hned u ní. Přinesu si tác a opatrně se posadim na půl židle. Šití začíná přicházet k sobě a bolí jako blázen. Všimnu si jedný maminky v růžovym županu, která si pohodlně sedí na nafukovacim kruhu a umiňuju si, že si ho příště budu muset vzít taky. Obědvám. 
Polívka je nijaká, mdlé chuti. Pak otevřu poklop pod kterym se skrývá druhý chod.
Hmmmm. Kouká na mě krásný dozlatova vypečený kuřecí stehno s kaší. Odkrajuju kousek masa, přidávám kaši a myslim si cosi o tom, že to s tou nemocniční stravou nebude tak divoký, jak se traduje, a že jsou lidi asi moc zhýčkaný. 
Dávám sousto do pusy… a strnu. 
Nevěřícně zírám na stehno na talíři. Rozpor mezi oběma vjemy je tak obrovský, že můj mozek má problém ho zpracovat. Opatrně žvejkám a pak zkoušim další sousto. ANO! Není pochyb. Jídlo je naprosto, naprosto, totálně, ale ZCELA bez chuti! Skoro to vypadá jako bych přišla o všechny chuťový buňky, napadá mě. Zkoušim ochutnat trochu zelnýho salátu. Je výbornej. Takže teorie o poškození chuťovejch buněk padá. Dojídám stehno s kaší a salát si beru na pokoj, neb sníst ho víc než dvě lžičky si netroufám. Na pokoji diskutujeme se spolubydlící o tom, že jedinou dobrou věc s oběda jakožto kojící matky nemůžeme.

Dám sprchu. Chci zkusit jaký jsou ty druhý kalhotky, co jsem objednala na netu, ale přestože je to velikost L nenatáhnu je výš jak do půli stehen. Ještěže sme týden před porodem koupili v lékárně i ty eMka.

Přichází dětská sestra. V jednu mám jít na pokoj číslo X. Předvedou mi koupání a dostanu miminko. Těšim se jak malá.

Pět minut před jednou volá manžel, že čeká před šestinedělím (kam choděj návštěvy). Pajdám za nim přes celý oddělení. Přináší mi obrovskou kytku a přicházej s ním i moji bratři. 
Vysvětluju, že mi daj za chvíli miminko, že pro něj musim jít a odcházim i s kytkou. 
Na pokoji zjišťuju, že jí nemám do čeho dát. Mám s sebou sice spoustu různejch věcí, z nichž mnohé za celý pobyt v porodnici ani nevytáhnu z tašky (jako třeba knížku – och jaká naivita prvorodičky, myslet si že v porodnici budu mít čas číst), ale nůžky, kterejma bych mohla odstřihnout vypitou pet láhev, v penále s kreslícíma potřebama (další plně nevyužitá věc) nejsou. 
Pajdám zase zpátky chodbou k sesterně ženskejch sester a ptám se jestli by mi nemohly půjčit nůžky. „Na co?“ ptá se trochu podezřívavě sestra. 
Ukazují jí láhev a vysvětluju jí svůj záměr. 
Dozvídám se, že na záchodech by takhle upravený láhve měly bejt nějaký na okně. 
Děkuju jí a pajdám na záchody. 
Jsou tam. 
Pajdám s jednou z lahví zpátky na pokoj, dávám kytkám vodu a rychle pajdám na pokoj X. 
Chvátám až mě jizva bolí a jsem celá zpocená. Stejně přicházim pozdě. Nenápadně se schovávám do hloučku asi tří dalších šestinedělek, ale stejně mám pocit, že si mě sestra všimla a vůbec se jí můj pozdní příchod nelíbí. Déjá vu z vejšky je fakt nepříjemný.
Sestra vysvětluje a názorně ukazuje, jak mimino přebalit, změřit mu teplotu, umýt, a oblíknout. 
Proud vody se malýmu Oskarovi, kterej je v celý akci modelem nelíbí. Ale jeho máti na jeho křik ani nemrkne. Je to ostřílená trojnásobná matka s tmavou chocholkou vlasů na hlavě a óóóbrovskejma mlíkárnama. Na jejím stolku stojí odsávačka a několik plnejch flaštiček právě odsátýho mlíka. Masakrrr! Říkám si a snažim se maskovat svůj údiv.
Konečně je celá anabáze u konce, ještě podepisujem papíry, že sme byly seznámeny se základy péče o dítě a jdem si se sestrou dozadu pro děti. 

Synek už leží v postýlce, právě ho do ní z vyhřívanýho lůžka přendali jen v plíně. 
Dostávám k němu pokyny, že ho zatím nemám koupat, že se hodně podchlazoval. 
Ptám se jestli můžu aspoň žínkou trochu otřít tu krev, která mu od porodu zůstala ve vlasech a ve všech záhybech kůže, dostávám k tomu svolení a taky nějaký oblečky a zavinku, přikrývám ho peřinkou a pajdám s nim na pokoj. Opřený o postýlku se mi jde citelně líp.

Na pokoji si navlhčim žínku a snažim se s ní trochu otřít syna, moc se mi to nedaří, tak aspoň z nejhoršího. 
Pak se ho snažim oblíct do overálku, co jsem pro něj dostala. To mi jde ještě hůř. Třesou se mi ruce a celá se potim. Vyloženě po mně tečou čůrky vody. Do toho mě opakovaně prozvání manžel, což mi taky nepřidá. 
Konečně je syn oblečenej a já totálně mokrá. 
Naložim ho do postýlky a jedem za netrpělivym otcem. 
„No to je dost, kde si tak dlouho.“ Zkoušim mu to vysvětlit, ale nemám pocit úspěchu. 
Bráchové si prohlížej nejmladšího chlapa v rodě. 
Nabízim jim salát od oběda. Mý bráškové nezklamou a zblajznou ho během chvilky. Pak bráchové odcházej, nechám syna s manželem a jdu uklidit jejich dárky a vody od muže na pokoj a pak honem do sprchy, než se počurám nebo proteču.

Když se vrátim kouká na mě manžel provinile: „Miláčku, on je asi po tobě, já mu omylem šťouch do postýlky a on se strašně leknul.“ 
Směju se. Sedám si na půl zadku k němu a společně sledujeme syna. Asi po půl hodině se loučíme a odjíždím se synem na pokoj.

Potkávám dětskou doktorku. Vytýká mi, že my bysme na tak dlouhý návštěvy vůbec chodit neměli. Cítim se provinile a chce se mi brečet.

Přebalim syna a pokoušim se ho nakojit. Moc mi to nejde. 
Přichází dětská sestra. Posadí mne na kruh na židli, podloží mi nohy stoličkou, na klín mi dá polštář, na něj syna a opravuje mi techniku kojení. 
Syn saje jak zjednanej. Místo krkání usne. 
Po půl hodině se vzbudí, aby sebe i mě poblil. 
Jedu si dozadu k dětskejm pro nový oblečky. Převlíkám dítě. Nechávám, už opět spící, dítě pod dozorem spolubydlící a dávám sprchu.

Mám nepřijatý zprávy od máti, sestry a dalších, odpovím jen těm nejbližším. „Už mám  miminko u sebe.“ Maminka a sestra píšou, že v pondělí přijdou na návštěvu.

Je čas večeře. 
Po ní další přebalování, kojení... 
Pokoje prochází ženská sestra rozdává nám teploměry.  
O půl hodiny později si je přichází vyzvednout a ujišťuje se, že nic nepotřebujem. 
Syn místo krkání znovu usíná. Po chvíli to vzdávám a pokládám ho, znovu se probudí a blinká. 
Jedu si pro nový oblečky a tentokrát i zavinku, neb to vzal z gruntu. 
Oblečky beru rovnou dvoje. 
Převlíknu syna. Přinesu si čaj a po další sprše se uložim do postele.

Celou noc se střídavě probouzí můj syn a spolubydlící holčička. 
Všude se svítí, byť na pokojích tlumeně. Pořád někde bouchaj dveře, někdo mluví. 
Usínám a znovu se probouzím nejmíň osmkrát. 
Po půlnoci si dávám na kojení dítě do postele a usínám s nim. 
Poblinká mi košili. Několikrát. Ráno je celá flekatá, ale nad ránem už na ní přidává jen žlutý fleky, natrávená krev z jeho blinkání konečně mizí.

Všude randál a shon. Přijíždí snídaně. Sestra hlásí vizitu. Dávám rychlou sprchu. Když se vracím je v pokoji uklizečka a vytírá. Uhýbám jí z cesty a připadám si provinile, že jí po tom šlapu.

Přichází vizita. Říkám doktorovi, že mě tam dole docela bolí, zběžně to zkoukne a skoro vesele praví: „No, je tam trochu modřinka.“
(Asi týden po porodu si troufnu se se zrcátkem kouknout, jak jsem tam dole dopadla. Pod srůstající jizvou s pěti nebo šesti stehy se na mě směje jelito větší než moje dlaň. Směju se i já „No, je tam trochu modřinka. Bych ráda věděla jak podle pana doktora vypadá pořádný jelito.“)  
Spolubydlící se s doktorem snaží dohodnout propuštění, ale je po zánětu na antibiotikách v injekcích a pustit jí ještě nechtěj, až zítra.

Přebaluju, kojim, snídám.
Přichází dětská vizita. Doktorka se ptá na synovo blinkání. 
„Blinká, ale nad ránem už blinkal jen žlutě.“ Jsem na něj skoro hrdá a jsem přesvědčená, že bude v pořádku. 
Doktorka tak přesvědčeně nezní. Prý hodně ztratil na váze a dokud zas nepřibere, tak nás domu nepustěj. Taky mi říkaj, že dnes už budu vážit a vysvětlujou mi princip. Před každym kojenim přebalit, zvážit, nakojit a pak hned, aniž bych přebalovala nebo převlíkala, znovu zvážit. Svítá mi: Jasně, a z toho zjistim kolik během kojení vypil! A zjištěnej rozdíl mám zapsat do tabulky, kam jsem včera odpoledne a v noci jen dělala čárky kojení/moč/stolice/zvracení a zapisovala naměřenou teplotu.

Upíjim z hrnku čaj a koukám z okna pokoje. Jsem po dětský vizitě trochu smutná... Venku se pase skupinka daňků.
„Daňci v nemocničnim areálu. To je dobrý,“ říkám si.
Sleduju daňky a usmívám se.

Po dalším přebalování a vážení a kojení a vážení jdu do sprchy, tentokrát si s sebou beru i svoji košili a poprvé i kojící podprsenku. Převlíkám se z problitého a znovu zakrváceného eráru. Připadá mi to jako slavnost.

Jedu i se synkem k ženskejm sestrám a pátrám v pytlích na chodbě, kde jsou použité a kde nepoužité košile. „Abych jim to tam nehodila blbě,“ komentuju si pobaveně svý počínání. 
Když už chci odjet zahlídnu na stolku s erárem i jednorázový podložky, vezmu si jednu na postel.

Povídáme si se spolubydlící o jménech, holčička se jmenuje Alice jako moje sestřenka.
Syn se probouzí, přebalujem, vážíme, kojíme, vážíme, nekrkáme, blinkáme, převlíkáme… pak usíná... víc jak hodina pryč.
Dám sprchu.

Přichází usměvavá zdravotnice a předává nám každé papír s popisama cviků v šestinedělí a žádá nás aby jsme si to prohlédly, že za chvilinku zase přijde. 
Pročítáme to, spolubydlící při tom kojí. Můj syn pořád spí, tak při čtení zkoušim aspoň kroužit dle popisu nohama v kotnících. 
Mám nohy oteklý tak, že se mi napjatá kůže na lýtkách a holeních ve světle leskne. Směju se, že bych tím mohla házet lidem do očí prasátka a spolubydlící říká něco o tom, že je mám ale vážně hodně oteklý, jestli by s tim něco doktoři neměli dělat.
Usměvavá zdravotnice se vrací a ptá se nás, jestli jsme si to stihly prohlédnout. Spolubydlící říká, že jo, ale že se obává, že nic z toho dlouho cvičit nebude. Přidávám se s tim, že si hlavně momentálně nedovedu představit, jakýkoli cviky tam dole. „Ještě tak to kroužení kotníkama a ležení na břiše by se dalo.“
Zdravotnice se směje a žádá nás o podpis do formuláře, že nás s tim cvičenim seznámila a papíry nám nechává na později, až se budem na cvičení cítit.

Vezou oběd.
Berem si ho se spolubydlící na pokoj a svorně vybíráme z karbanátků bez chuti obrovské kusy cibule, je jí v karbanátkách víc než masa. Jsem líná vybírat to všechno a tak doufám že cibule v poměru k masu 1:2 už miminu až tak neuškodí.

Syn se probouzí. Při kojení sleduju jak za okýnkem našich dveří prochází chocholka vlasů Oskarovy maminky k mléčný kuchyňce a po chvíli zpět.
Synek po dalším blinkání a převlíkání usíná a já dávám sprchu.

Prozvání mne manžel. Signál, že na mě čeká před šestinedělím.
Dnes přišel se svojí maminkou. Přinesla mi domácí vývar s masem. 
Lačně ho hltám sedíc před oddělením na půli zadku. Je to slast... maso, zelenina, domácí nudle… a všechno to chutná tak jak má, akorát. Jí se to samo.
Radí mi kojit klidně po dvou hodinách a ne doporučovanejch třech a vyptává se v jakejch polohách mě učej kojit. Sama je laktační poradkyní a tak mi dává pár cenných rad.
Během návštěv si znovu všímám maminky v růžovym županu, opět sedí na kruhu. Jo! Ta nezapomíná!...

Odejdou a my jdem zase kojit, respektive, přebalit, vážit, kojit, vážit, zkoušet odkrknout, místo toho blinkat, shánět další suchý oblečky, převlíkat. 
A když syn konečně usne, tak hurá do sprchy.

Sleduju ho v postýlce, piju čaj. Dusim se. Špatná dirka. S šitim se kašle fakt blbě...

Ze sprchy se vrací spolubydlící a sděluje mi, že ta vietnamka tu už týden chodí furt stejně a pořád se tváří, jak když umírá.
Můj pohled padá na kanylu na mý levý ruce, kterou mi zavedli během porodu a o kterou po dobu pobytu na šestinedělí co chvíli nepříjemně zavadim. Pohledem kontroluju, že spolubydlící jí má taky a ptám se jí, jestli tuší, kdy nám tohle vyndaj. Odpovídá, že to je asi místní poznávací znamení a kdyby jim někdo utek´, tak ho podle toho hned poznaj. Směju se a říkám, že si s tim připadám jak kyborg. Spolubydlící se tváří nechápavě... a já sama sobě říkám "No jo, holka, seš mimoň..."

Čas na večeři. Po ní další série přebalování, vážení, kojení, vážení, nekrkání, blinkání a převlíkání. Akce opět zabere něco přes hodinu. 
Do toho večerní měření teploty rodiček. 
Přinášim si zásobu čaje na noc. 
Dávám sprchu. V chladné vodě mě strašně pálej bradavky. Prohlížím je. Jsou zarudlý, asi jak je dítě furt žužlá. Vracím se na pokoj a ukládám se ke spánku.

Než stihnu usnout probouzí se syn. Po další hodině a půl vyplněný obvyklou sérií úkonů kolem něj konečně usínám. Sotva na hodinu. Pak celá anabáze začíná nanovo. 
Noc je hlučná jako ta předešlá. Syn se během noci ještě čtyřikrát probouzí, přebaluju, vážim, kojim, znovu vážim, snažim se to odečíst.. ve tři ráno po dvou naspanejch hodinách mi to nějak nejde… Jestli do rána naspim dohromady čtyři hodiny je to hodně.

Kolem sedmý hodiny ráno všeobecný a nikdy neutuchající hluk porodnice opět vydatně zesílí.
Veze se snídaně. 
Pokoje obíhá uklízečka a jí v patách sestra hlásící vizitu. 
Ještě stihnu sprchu a už je tu vizita. 
Dneska přichází nová doktorka. Se spolubydlící domlouvaj propuštění. Mě jen krátce zkoukne. Prý dobrý. Odchází.

Syn se probudí než se stihnu nasnídat. Jedu i s nim uzmout snídani, než mi jí odnesou. 
Vezu si jí na pokoj a hurá na přebalování, vážení, kojení, vážení, krkání nekrkání, blinkání, převlíkání.
Ve dveřích se objevuje dětská sestra: „Připravte miminka na vizitu.“
V rychlosti hltám snídani. Dusim se čajem. S šitim fakt super zážitek. Trnu, že se potrhám a připadá mi, že cítim každej steh. 
Svlíkám syna do plíny a přikrývám ho přikrývkou aby mi nenastydnul. 
Přichází dětská vizita. Vážej a prohlížej děti. 
Holčičku propouštěj a slibujou brzy donést papíry. 
Můj syn zatím nepřibral. Znovu se dozvídám, že dokud nepřibere nepustěj nás domu. Doktorce se navíc zdá žlutej a  posílá sestru pro jakési měřidlo, které mu přikládá na hrudníček. Prý je to v normě, ale mám si syna dávat k oknu na sluníčko. 
Stěžuju si na bolavý bradavky. Prý po každym kojení omýt, osušit a namazat bepanthenem a hodně větrat.
Jsem z vizity poněkud vystreslá a tak se znovu vrhám na kojení.
Po chvíli přichází sestra a kontroluje mi techniku. 
Pokoje obchází jakási novinářka a láká nás před oddělení na focení miminek do jakéhosi týdeníku. Vnímám to jako velmi obtěžující a říkám jí, že teď určitě nemůžu, ať přijde později. 
Pak se na pokoji znovu ukazuje doktorka. Nese spolubydlící propouštěcí zprávu pro dítě. Nás pak rovnou kontroluje jak nám to kojení jde a sestra jí říká, že už tu zase choděj ti fotografové. Doktorka se rozčiluje, jak si to vůbec můžou dovolit lízt za rodičkama až na pokoje, a já už si díky tomu nepřipadám špatně, že jsem na ně možná byla trochu příkrá. Ani mi nevadí, že už se neukážou.
Doktorka mě ještě upozorňuje na přednášku v jídelně, která se má konat asi za hodinu a pak i se sestrou odcházejí.
Ještě dlouho kojim.

Vážím dítě, a žasnu. Už nevypilo 10, 15 nebo 20 jako v noci, ale rovnejch 30ml. Jsem nadšená.

Piju čaj a zase se dusim. Musim se sama sobě smát a kroutim nad sebou nevěřícně hlavou.

Z jídelny vedle našeho pokoje je slyšet část rozhovoru sociální pracovnice s nějakou matkou. Vyptává se jí na otce dítěte. Jak se jmenuje? Kolik mu je? Kde bydlí? Tázaná jí odpovídá jen, že Karel, že neví a že snad někde u Karlovejch varů. 
Společně s maminkou Alice žasneme a shodujem se na tom, že si nedovedeme představit, že bysme měly dítě s někym o kom víme jen že se jmenuje Karel a je odněkud od Karlovejch varů. 
Ještě se od spolubydlící dozvídám, že sociálka tam sedí vždycky dvakrát do týdne a řeší samý divný případy. 
Bavíme se dál, tak nějak o životě, až mně dokonale uzemní prohlášení mojí spolubydlící: „A tak vy jste ještě hodně mladá.“ 
V duchu si žasnu a dobře se bavim, neb spolubydlící odhaduju tak plus mínus dva roky na mejch devětadvacet. Chvíli přemejšlim, jestli to uvést na pravou míru a nakonec se rozhodnu to nechat být.

Syn znovu převlíknutý po blinkání do čistého konečně usíná a já chvátám do sprchy.
V jídelně se rojí docela dost mamin, a když vylezu ze sprch, je jich tam už dvakrát tolik a mezi nima sedí doktorka a vykládá.
Zapomněla jsem!
Nenápadně si přičupávám na nejbližší židli a doufám, že to nebude dlouhý, neb se mi chce jít za synem a navíc v ruce třímám vlhkej ručník a v něm ukrytý přepraný porodnický kalhotky.

Doktorka vykládá o nutnosti preventivních prohlídek, kdy se máme hlásit u pediatra (hned po návratu z porodnice) o novorozeneckém laboratorním sreeningu, všech těch nemocech, který se při něm zjišťujou a kam nám přijdou výsledky, o očkování, hlavně o tom v porodnici proti TBC, o kojení, výživě prvního roku,  o vitamínech, o mluvení, teplotě, oblékání, o dětskejch plenách, péči o pupeční pahýl, o růstovejch tabulkách, úrazech, otravách i resuscitaci. 
Tu názorně předvádí na panence, stejně jako krátce před tím široké balení. Sleduju střídavě jí a střídavě tváře mamin sedících kolem. Všimnu si jedný, která na doktorku oživujicí panenku zírá strnule, se zvláštnim děsem v očích. Její pohled je nepřítomně hluboký. Skoro jakoby něco takovýho zažila, říkám si. Dívám se na panenku a představuju si, že je to vážně dítě. MOJE dítě. Zmocňuje se mě děs. Zírám na dítě panenku a usilovně se modlim abych to nikdy, NIKDY nemusela zažít. Vzadu v očích cítim slzy.

Konečně je přednáška u konce. Podepisujem další papíry, že jsme byly seznámeny.
Vracím se na pokoj. Nejvyšší čas na kojení.

Spolubydlící balí. Obléká si nádhernou zelenou žíhanou halenku z lehounkého materiálu a maluje se. Dělá se krásná, říkám si a vzpomínám na tu rozježenou postavu v noční košili, kterou jsem viděla tu první noc na šestinedělí. 
Pak obléká dítě do krásné nové soupravičky na cestu domů.
Syn usíná a já rychle dávám sprchu.

Přichází ženská sestra a přináší spolubydlící propouštěcí zprávu, dává jí na cestu domů poslední rady a loučí se s ní.
I my se loučíme. 
Zůstávám na pokoji sama.

Sedim na posteli. Najednou si pronikavě uvědomuju svoje povolené vytahané břicho a na něm ležící nalévající se prsy… a je mi to vlastně jedno… znovu jsem tak nějak zvláštně mimo sebe, podobně jako při porodu.

Je čas na oběd. Zase cosi bez chuti.

Další kojení a všechno to kolem opět zabere víc jak hodinu času.

Sleduju syna v postýlce. Ospale na mně mžourá. 
„Ty na mě koukáš jednim okem, jo?“směju se.

Prozvání mne manžel a tak nakládám syna do postýlky a jedeme za ním. Nechávám ho se synem a zdrhám do sprchy. Pak se mne muž ptá, jak to bude, jestli mne zítra pustěj. Netuším. Ještě mu dám vědět, co ráno vizita. Po zhruba hodinové návštěvě odchází a my razíme zpátky na pokoj.

Během kojení cosi v pokoji zazvoní. Netušim co. Zvonění se pak ještě třikrát opakuje, než dokojíme a já najdu za váhou na přebalováku jeho zdroj. Je tam telefon, a tak nejistě zvednu sluchátko. 
„Ano?“
Je to moje máti, čekaj na mě se sestrou před oddělenim.
Rychle zvážim miminko. 40ml! A jedeme za nima. 
Cestou potkávám Oskárkovu maminku, nese několik plnejch flaštiček odsátýho mlíka dozadu asi do mléčný kuchyňky.
Moje maminka mi nadšeně sděluje, že mě našla na seznamu na nástěnce, že jsem na tom a  tom čísle pokoje, a že prý jsem tam s tou a tou. 
„Hm, nejsem.“ 
„Ty seš tam s někym jinym?“ 
„Ne, já už jsem tam sama, pani dneska pustili domu.“

Maminka furt mluví a mluví rozplývá se nad vnoučkem a zase mluví a mluví. Zaujme jí monitor dechu, kterej malýmu daly sestřičky pro jistotu na postel, když tolik blinkal a ztrácel teplotu, vysvětlení funkce jí nadchne. Pak dál mluví a mluví. Nestíhám to pobrat, jen vim, že je nadšená z vnuka, cítím se hrdá, že za její nadšení můžu zrovna já a to mi stačí. 
Sestřička se zase diví, že je takhle strašně malinkej. Je to poprvý co naživo vidí tak malý miminko. Když nebudu počítat jí, v době kdy mi bylo pět a půl, tak před ní mám vlastně jen třídenní předstih. Využívám ještě, že mi pohlídaj dítě a znovu mizím směr sprcha.

Po hodině odcházejí a my razíme znovu na akci kojení. Další čtyřícítka.
Syn opět část vyblinká a tak jedeme pro nový oblečky. Jsou nějak probraný, nic pořádnýho, jen blbej overal se zapínánim za krkem. Mám problém ho do toho oblíct.

Cítim, že mi tvrdnou prsa a po chvíli přemýšlení se jdu raději poradit za sestrou. 
Nakouknu na sesternu okýnkem. Je jich tam snad tucet. Aha je šest, předáváj se směny. 
Nechci je rušit a tak odcházim, ale jedna ze sester za mnou vyjde. Je to ta co nám předváděla koupání miminka, a já doufala mluvit s tou, co mě učila předchozí odpoledne i dnes kojit. Ptá se co jsem si přála. Tak jí to říkám, ukazuju jí prsa. Prý rozmasírovat pod teplou sprchou a odstříkat do úlevy. Odcházím zpátky .

Je čas na večeři. Beru si jí na pokoj.
Po večeři přichází sestra, berou malýho na odběr krve na screening. Jen pár kapek z patičky.
Využívám situace a rychle prchám do sprchy.
Když se vracím na pokoj je už postýlka se synem zpátky. 
Dívám se na něj a upíjim čaj. Syn se probouzí. Přebalujem vážíme, kojíme… 

Mezitím mi sestra přináší teploměr a tak se při kojení měřim. Když si pak pro něj přijde, sděluju jí, že jsem naměřila trochu teplotu, ale že si myslim, že je to jen od prsou, že je mám horký. 
„Nalili se Vám?“ ujišťuje se. 
„No.“ 
„Tak to bude tim,“ souhlasí a odchází.

Pokoje prochází dětská sestra. Nějaká nová, ještě jí neznám. 
Mrkne na syna: „To je M....a?“ ptá se. 
Přitákám.
„Ten jde zítra domu,“ halasí. 
„No, snad,“ říkám nejistě já. 
„Jakýpak snad,“ říká ona vesele, „už tam mám na stole jeho papíry“. 
Usměje se na mě, na něj a odchází.
Píšu manželovi. „Tak nejspíš nás zítra pustěj.“ Bojím se tomu uvěřit.

Syn mi usíná v náručí. Sedím na židličce a pozoruju ho. Tu drobnou hlavičku. Rozkošnej profil. Droubounký ručky. V záhybech kůže má ještě pořád zbytky krve. Nemůžu se něj vynadívat. Naplňuje mě úžas nad tím, že něco takovýho vzniklo ze mě, ve mně, a že ještě půl roku to bude schopný jenom ze mě žít. Jsem šťastná, až ze mě to štěstí teče očima. Snažim se je utřít hřbetem ruky. Chci vidět na syna. Marná snaha. Do dvou vteřin se můj výhled zase rozmazává. Sedím tak dlouho. A venku se stmívá.

Syn se probouzí a po akci kojení znovu usíná. Potřebuju nutně čurat, ale bojim se nechat syna o samotě. Nakonec se osmělim svěřit ho tý bodrý sestřičce na sesterně a prchám rychle do sprchy.

Usínám, syna vedle sebe v postýlce.

Noc je jen nepatrně lepší, než dvě předchozí neboť přímo na pokoji se budí jen jedno dítě, naspím celkem něco kolem pěti hodin, asi na šestkrát. Kolem půlnoci navážim že syn vypil 60ml. 
Při vážení se budí a chce ještě. Dalších dvacet. V zápětí těch dvacet zase vyblinká. Nad ránem pak vypije osmdesátku naráz.

Ráno opět ohlašuje hluk jak v továrně. Bouchání dveří, šoupaní židlí, rachot vozů se snídaněma. Hlasy všude.
Uklízečka. Sestra ohlašující vizitu, Jiná ohlašující snídani.

Vizita. Přichází ta doktorka, co včera. Všechno v pořádku a přinesou mi propouštěcí zprávu.

Kojíme. Snídám. Volá manžel, jestli nás pustěj, snaží se domluvit, kdo by nás odvezl domů a potřebuje vědět, jestli teda na dnes. 
Jenže já nevim, asi jo, ale dětská tu ještě nebyla.

Konečně přichází dětská vizita. Vážej ho. Konečně přibral. Pustěj nás! Mám ho dávat na slunce, aby se ta žloutenka nezhoršila.
Potvrzuju manželovi, že odjezd domů se koná dnes.

Přichází se na nás kouknout švagrová, která je zároveň porodní asistentka. Nechávám jí s dítětem a mizim do sprchy. 
Pak se dozvídám, že mě šili po porodu tak dlouho, protože ten můj malej dobrák šel ven z rukou vedle hlavy. Švagrová si dává při vyprávění ruku volně v pěst vedle tváře. To mi něco připomene. „Jako na tý fotce z posledního ultrazvuku!?!“ 
„Nojo!“ vzpomene si i ona. „přesně tak.“ 
Potom odchází na sály.

Kojim malýho. Přinášej mi pro něj propouštěcí papíry a zdravotní a očkovací průkaz.
Balim, co se dá.
Jsem celá rozechvělá. Těšim se domu.

Přichází ženská sestra a přináší mi propouštěcí zprávu. Je moc milá, taková mateřská, usmívá se, dává mi ještě nějaký rady.
Naposledy v porodnici kojim.

Přijíždí manžel s mym tatínkem a přináší mi věci pro malýho i pro mě na cestu domů. Zároveň přichází i švagrová. Pomáhá mi převlíknout malýho. Jsem ráda, že díky tomu snáz stihnu dát sprchu a obléknout sebe. 
Když jsem oblíknutá zjišťuju, že manžel mi zapomněl vzít boty. Naštěstí je konec srpna a tak ani moc nevadí, že jedu v pantoflích, v kterých jsem chodila v porodnici a na šestinedělí. (O dva roky a čtyři měsíce později, den před Štědrým dnem, kdy jsme jeli z porodnice podruhé, už bohudík nezapomněl. V těch závějích, co tenkrát všude byly, by to bylo o dost horší.)

Loučíme se se všemi. Před oddělením šestinedělí potkáváme vietnamku, taky jde domů. Vypadá pořád hodně unaveně, ale tentokrát se usmívá.
Zajdem i na porodní sály pozdravit švagrovou a skupinku porodních asistentek. Pak do kanceláře zaplatit poplatek za pobyt. A konečně KONEČNĚ domů...

Žádné komentáře:

Okomentovat