Prohledat tento blog

středa 9. srpna 2017

Probouzíme déčko - na Slánské hoře ve Slaném

Dnes jsem si s dětma udělala výlet za dalším portálem v rámci prázdninové hry s déčkem.
Ráno jsem nachystala obložené housky, a zatímco manžel šel spát po noční, vyrazili jsme na autobus do Slaného.

Jízda byla dlouhá... a jak už to tak u nás bývá, asi pět minut před vystupováním došlo na blinkání. Tentokrát to přišlo na tu třetí, takže mi i kabelka naditá pytlíkama byla k ničemu, neb ona blinká bez varování... Schytala to od sebe drtivě ona, okolí moc ne.. nicméně venku nejenže patřičně smrděla, ale hned si i stěžovala, že je mokrá, což obvykle říká už při jedný kapce, ale tentokrát byla opravdu mokrá zcela regulérně... a náhradní oblečení jsem měla jen pro nejmladší... Ovšem z první budovy u autobusovýho nádraží se vyklubal Lidl... a v nabídce se dětské oblečení zrovna fakt našlo, tak jsme většinu financí na výlet utratili za legíny a tričko :-D... a pak hurá na naučnou stezku Slánská hora.

Jen co jsme na ní vlezli, tak jsem si na strmých schodech (a vzápětí na kamenité cestě znovu) gratulovala, že jsem se rozhodla nebrat ani golfky s malými kolečky, ani těžkej kočár s velkými terénními koly, ale že jsem nejmladší sbalila do šátku... aneb pište si: Na výlet na Slánskou horu kočár fakt NEBRAT! ;-)
Byl to docela záhul, třetí se na stezce vlnící se kopcem dost bála a kluci zas celí nedočkaví zdrhali v dál jak kamzíci... já naložená nejmladší a táhnoucí třetí funěla jak parní lokomotiva... No dolezli jsme nahoru poháněni netrpělivostí a jali se hledat portál déčka... a našli jsme záhy... ten nejstarší ho našel... a máme heslo!!! Kluci se nejdřív nemohli dočkat, až ho zadaj do hry... ale teď čuměj na youtube, tak jsem je nakonec s tímhle psaním předběhla ;-)

Všichni čtyři a nalezený portál :-)... Ten tam pak kluci zase pečlivě vrátili pro další hledače ;-)

Když jsme tak krásně splnili hlavní úkol, kvůli kterému jsme se sem vydali, dali jsme si svačinu a pak jsme se vydali po naučné stezce dál. Nejmladší jsem po té téměř rovince (oproti předchozímu výstupu to rovinka vyloženě byla), vedla za ruku a kluci nám tak bezvadně zdrhali napřed a po zavolání zpět a tak furt dokola...
Ovšem u čtvrtý zastávky přišlo zpestření... Najednou nejstarší spustil, že musíme pryč, že ta skála pod náma neni bezpečná, že se roztrhne, že on to cítí, že se to tu celý rozpadne, že pod nohama necítí pevnou zem... a takový podobný věci vykřikoval, a já mu říkala, že klid, že jednou se to tu asi rozpadne, ale že to určitě ještě pár století potrvá a ať je v klidu... No bez efektu.... absolutně bez efektu... mlel si pořád svou a chvílema zoufale kňoural, že fakt musíme pryč...
U pátý zastávky se psalo o tom, že ten kopec byl původně sopka!... a to byl konec definitivní! Náš přecitlivělej "ádéháďák" byl od tý chvíle vyloženě hysterickej!
Zacházku na šestou a sedmou zastávku tak svorně všichni tři jednoznačně odmítli a tak jsme se vydali kousek zpět k osmý, z který se ale vyklubala informační tabule k lezecký stěně, osmá byla ve skutečnosti o kousek dál, vyhlídka na historické centrum... ovšem tabule vedle lavičky byla zničená. Tam se mi podařilo kluky přesvědčit, že počkaj!!!! až si nejmladší dám zpátky do šátku, a že půjdem pomalu! všichni společně!, že cesta dolů může být prudká a pokud se rozběhnou už se taky nemusej zastavit!
Sestup to byl úžasnej... Vysoké strmé schody a cestičky klikatící se ve srázu mezi kameny. Nejstarší neustále kňourající, že se ta skála rozpadne, že to spadne, že musíme pryč... Druhorozenej opakovaně zdrhající vpřed a ztrácející se za ohyby cest a v bujné vegetaci... naštěstí se na zavolání vždy vracel... Třetí mne pevně svírající... ještě že jí moje řeči o tom, že dobrý, že to hezky dáme, že půjdem pomalu, opatrně, že jsme holky šikovný, evidentně uklidňovaly. Nejmladší se mi kroutila na břiše a dávala jednoznačně najevo, že je jí úplně jedno, že ty schodoskály slejzáme chvílema prakticky v sedě, že ona chce jít taky po svejch!
Do toho jsme se třikrát na stezce ztratili a zase se vraceli... Nejstarší při tom na těch cestách, z nichž většina byla spíš pro kamzíky než pro lidi, kňoural že tohle je past a tamto je past... určitě to na nás někdo nastražil!... Když jsme pak, znovu ztracený, hledali jedenáctou zastávku tak mne obvinil, že je chci určitě zabít!... To už jsem se smála... co taky jinýho ;-)
Po ní už naštěstí následovaly jen mírné, i když ne příliš schůdné schody... a pak už běžná civilizace se standardními chodníky.

Protože jeden autobus domů odjel před cca čtvrt hodinou a další měl jet až za hodinu a půl, vydali jsme se ještě do historického centra na náměstí... Nejstarší cestou do kopce pořád kňoural. Nejdřív kde že je ta "Pražská brána", že tam žádnou nevidí, i ten druhorozenej jí tříkrát hledal, až třetí vysvětlení, že už neni, že už spadla, zaregistroval.
Následně nejstarší kňoural, že je strašně unavenej, a jestli si hned nesedne, tak že určitě umře... Takže jsem ty tři starší otráveně posadila na první volnou lavičku na náměstí, což byla naštěstí hned ta druhá... a šla jsem koupit do protějšího krámu novou vodu.
Po dolejvání do flašek a vysvětlování tomu druhorozenýmu, že pokud bude stříkat vodu ze svý flašky ven, že mu jí seberu a vypiju jí radši sama, ať neni blbej a neplejtvá vodou, že pak bude mít žízeň, jsme si dali oběd.
Holky ještě zdaleka nedojedly a kluci už se honili po náměstí a tloukli se mikinama... moje dotazy, jestli náhodou nebyl ještě před chvílí k smrti unavenej, nejstarší nějak nechápal... jak jinak. Tak jsme dojedli a vydali se ke kašně...

Do který se druhorozenej pokusil spadnout... Taky se opakovaně snažil vylýzt na ty skulptury, či co to bylo, od pana Sušky, který jim tam krášlej to pěkný náměstí.. Na "Ocelota" skutečně vylezl až nahoru... Aneb: "Mamí, vyfoť mně!" "Nebudu tě fotit, jak lezeš po umění!"
A pak jsme šli dál, až jsme v Husově ulici hned za náměstím našli zmrzlinu, kterou jsem jim cestou na náměstí slibovala, že tam určitě někde bude... a pak jsme šli pomalu zpět... vzali jsme to nějakou vedlejší ulicí, aby jsme nešli úplně stejnou cestou...

A tam jsme našli fakt kouzelnou branku... vypadala trochu jako by vedla do nějaký tý Zahrady z knížek Pavla Čecha... No uznejte ;-)

Pak jsem cestou ještě vyfotila pohled na tu slavnou Slánskou horu, na níž jsme si to tak užili, a šli jsme na autobusák... ještě jsme museli najít z kterýho stanoviště to jede, ale času jsme měli dost... Nicméně jsem ho našla vzápětí po tom, co jsem klukům řekla ať nelezou na to modrý zábradlí, že pod nim je to hluboko...
Zatímco jsem volala: "Á tady je to." Druhorozenej volal: "Pomoc!" Fakt dost zoufale... Tak jsem běžela zpátky za tu boudu, a on vysel za prsty dole pod zábradlim na tom betonovym vobrubníku. Po pohledu pod něj jsem mu suše sdělila, že já ho s malou na břiše nahoru nevytáhnu, že dolu už to má jen kousek, ať to doskočí a oběhne... a že je vůl... Na moji následnou výtku, že jsem přece teď říkala, že na to nemá lízt, mi po té co se vrátil udiveně sdělil, že to neslyšel...
Pak jsme šli na záchod, kde jsem je upozorňovala, že pojedem domu skoro hodinu... nikomu se čurat nechtělo... Tak jsme šli čekat na autobus, načež si sedm minut před odjezdem vzpomněli jeden po druhym že přece jen chtěj čurat... a když jsme se vraceli z akce, na který se jim opět nikomu nechtělo... autobus už tam stál... takže oba kluci běželi, mávali na autobus a hystericky křičeli, že ještě néééé!...
I já jsem s holkama (tou mladší na břiše) běžela, ale nekřičela jsem... já už jsem se regulérně smála až jsem slzela... protože "TO NEVYMYSLÍŠ!" že jo :-D
Nicméně pohoda, po nalodění se jsme ještě asi tři minuty stáli, než autobus s námi vyrazil směrem k domovu...

Suma sumárum:
Bylo to krásné, bylo to dobrodružné, bylo to napínavé, bylo to povznášející, bylo to náročné, bylo to k zešílení, bylo to i nebezpečné, bylo to vysilující, bylo to zajímavé, bylo to na palici, bylo to vyčerpávající, bylo to šílené... bylo toho všeho dost... a rozhodně to stálo za to ;-)


Žádné komentáře:

Okomentovat