Tohle jsem se chtěla podělit... jakej jsme měli včera výbornej oběd. On byl teda výbornej už předevčírem... vepřová pečeně, pečená krájená na plátky, se solí, citrónovym pepřem, podlitá vodou a poslední půl hodiny ještě s krájenym pórkem a pár kapkama oleje, k tomu dušená mrkev s máslem a domácí bramborovej knedlík... Muž se rozčiloval, proč zas dělám domácí knedlík, proč ho radši nekoupim a ušetřenej čas nevěnuju úklidu... pořád se nějak neshodnem v tom, jestli je větší prioritou poctivý domácí jídlo, nebo naklizená domácnost... Když pak po polívce (vývar z kuřecích křídel se zeleninou a nudlema) přišel ten druhej chod na řadu, tak na to co jsem přichystala koukal, a prý:
"To je jako všechno?"
"A co bys k tomu ještě chtěl?"
"No třeba špenát!"
":-D!" na to já...
Pobavil mne. Velmi.
A druhej den to bylo taky výborný. Manžel byl ten den pryč, u svý maminky, takže jsme obědvali s dětma sami. Říkala jsem si, že nám aspoň bude stačit těch cca 15 zbylejch knedlíků, když den předtim s tim tak zahejbali a knedlíků zmizelo přes dvě třetiny...
Dala jsem hřát maso, polívku, mrkev... a tácek s knedlíkama jsem dala až dozadu vedle sporáku, aby náhodou děti nějakej nesebraly a nevydaly se ho drobit do hraček... a vzápětí jsem to zase všechno tlumila a vypínala a běžela k naší dvouměsíční řvoucí hladošce...
Když jsem se vrátila po cca deseti až patnácti minutách zase do kuchyně a znovu to pozapínala, takže taky dám trochu nahřát ty knedlíky... Vyštrachám hrnec, pak napařováček... ten se do hrnce nevejde... Jakto? Vždyť jsem ho už měla i v malym hrnci... Že by ten oranžovej měl přece jen o žďabec větší průměr než ten modrej... štrachám v rozpadlý otočný ikeácký polici ten oranžovej... jo, do toho napařováček sedí, ale je nakřivo... Určitě mu zase chybí nožička... koukám na něj ze spodu... chyběj mu ze tří dvě... hledám nožičky... krčej se spolu strachy úplně vzadu v šuplíku... "Aspoň že ste, holky, pohromadě."... nasazuju je... trochu vody pod spravenej napařováček, šup s tim na plotnu...a teď ty knedlíky... koukám do lednice... nejsou tam... Jo, vždyť já už je vyndala, jsou vzadu na lince, aby na ně děti nemohly... vzadu na lince neni NIC!... přejíždim očima kuchyň... tácek je na stole... kompletně vyluxovanej... konsternovaně na něj zírám a křičim na děti: "Vy ste sežrali všechny knedlíky?"...
Nejstarší tvrdí, že to třetí s druhorozenym... Druhorozenej zas tvrdí, že to třetí s nejstaršim... Třetí jen krčí rameny a tvaří se jak lilium...
"Vy jste telata," tvrdim já... "No nic, holt to bude s chlebem..."
Krájim plátky chleba s chia semínky na čtvrtky a nahánim děti ke stolu...
Při druhym chodu mi pak hlavou běží: "Náhodou s tim chlebem to taky neni špatná kombinace, i když s tim knedlíkem to bylo přece jen o žďabec lepší... evidentně jim ten knedlík taky chutnal, když ho všechen sežrali... teda aspoň doufám, že ho sežrali a nenajdu ho někde v legu..."
P.S.: Nenašla
sežrali ho komplet... jen tak, suchej... prostě neni nad domácí knedlík
Žádné komentáře:
Okomentovat