Vzhledem k tomu, že se kluci shodli, že zajímavější bylo hledat portál v přírodě, než jít do muzea, vybrali jsme si do třetice portál zelenej, tedy přírodní... Ten mladší měl ještě jeden důvod, proč chtěl jít portál hledat, portál na Slánský hoře totiž našel ten starší, a on chtěl najít portál taky ;-).
Tentokrát jsme vyrazili o dobrou hodinu později, než tenkrát do Slanýho... a tak se nám nakonec celej výlet pěkně protáhnul... Jsem noc předtím nějak příliš dlouho revidovala předchozí článek a tak se mi ani vstávat nechtělo... ale to odbočuju...
Na zastávce autobusu do Prahy nás docela překvapila opravdu hodně dlouhá fronta... jsem nějak čekala, že v devět, už to bude volnější.. no spletla jsem se... naštěstí těsně před tím než jsme do narvaného autobusu nastoupili, zastavil za ním další, výrazně prázdnější... a tak jsme si s dětma i sedly. Kluci seděli za náma a pusy nezavřeli... a jak jsme tak jeli, nejmladší pusu zacpanou prsem (ať si odpůrci kojení na veřejnosti hlásaj co chtěj, zacpat v dopravním prostředku kňourajícímu dítěti pusu prsem, je pro všechny zúčastněné to absolutně nejlepší, co jeho matka může udělat ;-) ), uvědomila jsem si, že kluci za mnou hrajou obdobu hry "přijela k nám na návštěvu tetička a přivezla..."
Zezadu totiž znělo: "Byl jsem nakupovat a koupil jsem: raketovej batoh, červenej fidget spinner, postavičku Hulka, autobus, pozemek..." a následně přibylo ještě: "... lego Jurassic world, kolotoč" a na závěr ten mladší přidal "sedačku do autobusu." Načež ten starší začal protestovat, že sedačka do autobusu koupit nejde.
"Zato raketovej batoh koupíš na každym rohu," vložila jsem se do toho pobaveně já.
"Ale sedačka do autobusu bude strašně drahá!" Tvrdil on.
"Myslíš, že bude dražší než raketovej batoh, pozemek, nebo celej autobus?" uculovala jsem se já...
Pak se ozval ten mladší, že ten autobus byl bez sedaček, tak teď do něj kupuje ty sedačky! "Přece!"...
No pobavili mne... a hlavně to bylo o moc příjemnější zpestření jízdy, než zase něčí blinkání.
Na Veleslavíně mi pak nejstarší málem zdrhnul do metra po schodech, zatímco jsem dávala dohromady golfky a usazovala do nich nejmladší, neb jaksi přece nemohl slyšet, že jim říkám: "Počkejte tady, pojedem výtahem. Máma se bojí, že vás na eskalátorech všechny neuhlídá."
Když jsme pak doťapali k výtahu, spustil ten starší na adresu paní s kabelčičkou a na podpatcích, která výtahem odjela těsně před tím: "Mami? Proč ta pani jela výtahem? Ona si asi myslí, že má těžkou tašku, kterou neunesé?"
"Asi," odtušila jsem já, "nebo se bojí, že by na těch podpatcích na eskalátorech upadla."
"Tak proč nosí takový boty?"...
Kluk s hromadou bagáže, čekající na výtah spolu s námi, se evidentně bavil...
Když začínal spouštět podobnou sadu otázek ve chvíli, kdy k nám do výtahu při přestupu na Můstku, naskočila na poslední chvíli podobná pani, tak jsem ho urychleně stopla: "MLČ! POTOM!"... naštěstí mne v tu chvíli poslechl... a "potom" na to zapomněl...
Nu, dojeli jsme na Nové Butovice... obešli jsme tam poněkud zmateně spodní patro toho nákupáku, co tam maj, dokoupili vodu a svačinu a hurá do údolí... vlastně ještě před tím se kluci zastavili u tý slečny v albertu na informacích, co jim, když jsme vcházeli do obchodu, slíbila, že když budou hodný, tak jim pak něco dá... a oni se fakt snažili, až jsem koukala... nikdo z nich neběhal, nekřičel, nikoho jsem nahánět ani hledat nemusela... a dostali Šmoulokoledu!
Cesta dolů do údolí byla výrazně lepší, než ta na výletě na Slánskou horu... občas jsem sice z kopce trochu vlála za kočárem, ale šlo to...
Když jsme konečně doťapali ke studánce Na Troníčku, postrčila jsem mladšího trochu vpřed, se starším jsem se navíc předtím domluvila, že dá bráchovi trochu náskok, aby měl tentokrát šanci najít schránku s heslem on... Nu, minul hmyzí hotel a oplocený úly a skočil na nějakej pařez nadšeně řvouc: "Tady to je!" A když jsem mu řekla, že to asi ne, ať hledá dál, tak skočil na jinej, a zase jásal...
No byl to až ten třetí a našel to až ve chvíli, kdy ho brácha došel... Nicméně radost měl a heslo máme!... (už ho včera v počítači zadali a pak si vyzkoušeli tu hru, co se jim otevřela "Kutej, špunte!", takže jsou aktuálně štastný jako blechy.)
"Nó, my sme něco zkoušeli..."
"Super. Tak proto byl ten dort furt tak zelenej..."
Teda ale že uměj pózovat, co? No, hotový modelové! Všichni do jednoho! :-D
Pak jsme zase schránku hezky uklidili a vydali se dál Prokopákem, až jsme došli k tomu hřišti s lodí... mne osobně zaujalo, že prej tam byla plovárna, a to ještě v šedesátejch letech prej... Jsem tam byla už mockrát, ale tohle jsem dosud nezaregistrovala.
Všichni čtyři na lodi :-)... a u lodi...
Přes třetí to ale jaksi neprošlo..., no a ten zbytek spolupracoval hodně... ehm, řekněme ležérně, že... ;-)
Nu a pak jsme šli a šli a šli... nejmladší chtěla jít taky po svejch... a tak jsme šli dlouho a pomalu...
často jsme se vraceli... nejmladší se například strašně chtělo přidat se k pikniku tří maminek se třema holčičkama v jejím věku... to se vrátila asi pětkrát...
A když bylo půl třetí volal manžel probudivší se po noční, kdeže jsme... "Prosimtě, my jsme teprve u koz...." sdělovala jsem odevzdaně, a ani jsem mu nezazlívala, že se mi směje řka: "A neříkal jsem to, že jdete pozdě?"
Nu, o hodinu později jsme konečně stáli na zastávce na tramvaj, neb kluci chtěli jet taky tramvají, jak jinak ;-) A o další hodinu později jsme už vyjížděli v autobuse k domovu...
Pak jsme cestou domu ještě šli pro chleba, aby bylo k tý bramboračce od včera k večeři, to už jsme sotva pletli nohama a nejstarší už opět vyloženě kňoural, jak nemůže už vůbec jít...
No, došli jsme... a máme SPLNĚNO! :-) A děkujeme Déčku, za bezva prázdninovou hru ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat