Na co koukám po nocích, když děti spí...

... Popravdě občas to nedokoukám a pak se snažím prospaný díl dohnat ve víkendové repríze. A teď mi jeden díl utekl docela...
Utekl mi už před prázdninami, když jsem to celý sledovala prvně, (zhruba od půlky první série) takže jsem na něj čekala a hlídala si ho... celá natěšená... A nakonec jsem
po tom včerejšim vyčerpávajícím prvním školním dnu
skončila s těžkou migrénou... Děti naštěstí taky usnuly brzo, takže jsem si v osm dala ibalgin a pak si do půl devátý ve vaně pouštěla za krk horkou vodu. Zalehla s lavórem (to podle pravidla, inspirovanýho Murphyho zákonama, že když ho budu mít po ruce, tak rapidně zvýšim šanci, že ho nebudu potřebovat a udržim obsah žaludku v žaludku ;-)...). K ruce jsem si ještě připravila ovladač, že do celý ta neskutečná tenze po tom ibalginu a tý horký sprše určitě konečně poleví a já si pustím kýžený díl... a asi osm minut před devátou jsem usnula...
No nic, už to mám stažený od minula, tak třeba se konečně dokopu k tomu si někdy udělat čas na to, abych si to v tom počítači taky pustila...

Z tohohle seriálu (ano nepřehlídly jste se, zatím jsem ho skutečně nejmenovala ;-)...) jsem už během minulejch tří let viděla asi čtyři (a ne vždy celý) díly... Ale vyloženě "objevila" jsem ho až koncem letošního jara, kdy nám manželův strýc věnoval svoji starou televizi... a ejhle nějakym tim řízenim osudu (no, asi to byla manželova práce... on obvykle ladí televizi) se v ní objevil i program, který v naší starý ložnicový televizi nebyl. (Ano, máme televizi v ložnici... vzdor všem uvědomělým doporučením televizi v ložnici nemít... neb náš obývák je zároveň dětským pokojem, a tudíž v něm po večerech na televizi koukat nelze ;-)...) Tím novým programem byl Comedy central... Hurá! Neb všechny sitcomy na těch stávajících už jsem měla zkouknutý třikrát čtyřikrát dokola... (I když teď už se pomalu začínám těšit na nový díly Big bangu) ... a na takový ty telenovelový seriály typu Ordinace nebo Ulice já tak nějak prostě nejsem stavěná... A tím seriálem u kterého jsem se v následujících večerech po uložení dětí nádherně odreagovávala a řvala smíchy až jsem slzela, a jehož název vám teď konečně prozradím, byl sitcom Průměrňákovi.

Příběhy týhle rodinky a zvláštní poetiku humoru, jež tomuto seriálu vládne, nepochybně (podobně jako já) nejlépe oceníte pokud:
- máte spíše víc dětí než obvyklé dvě, či dokonce jenom jedno
- máte pocit, že některé z vašich dětí je hloupé, líné a nebo obojí
- máte pocit, že některé z vašich dětí se snaží až přespříliš aniž by něčeho kloudného docílilo
- máte pocit, že některé z vašich dětí je tak trochu jiné...  no, tohle spíš většinou víte ;-) (aneb ano... Brick nás s mužem baví oba, a to tak že velmi ;-)...)
- máte pocit, že s vašim puberťákem není k vydržení (my tedy zatím puberťáky nemáme, ale už se pomalu začínáme těšit ;-)...)
- máte pocit, že vám praskne hlava, nebo že brzo zešílíte z toho, jak se vaše děti neustále hádají, dobírají se a různě pošťuchují
- máte pocit, že se pod náporem všech těch povinností, co se na vás ze všech stran neustále valí, brzo zhroutíte
- máte pocit, že NIKDO nemůže mít přeplněnej dřez špinavym nádobím tak strašně jako vy... a neřkuli dokonce víc než vy (aneb tímto se veřejně přiznávám, že absolutně, zcela a bezvýhradně miluju dřez a vůbec celou kuchyňskou linku Francis Heckový...)
- máte pocit, že snad jen vám selhávaj neskutečnou měrou všechny možný domácí spotřebiče, a pokud neselhávaj úplně, tak fungujou jen za velmi zvláštních opatření... (já si mimo jiné znovu vybavila, jak jsme kdysi se sourozenci koukali na naši starou černobílou televizi... a vždycky když začala vrčet a zrnit, tak jsme začali různě měnit pozice, mávat rukama, stoupat si a poodcházet, až se najednou obraz objevil a někdo se ozval: "Ty tak zůstaň! Jo! Takhle je to dobrý." A zase to nějakejch pět deset minut šlo, než se obraz zase rozzrnil, zvuk rozšuměl a bylo potřeba znovu hledat potřebné pozice k vyladění...)
- máte pocit, že na děti moc křičíte, nebo snad, že jen vy na ně tak moc křičíte
- máte pocit, že se dětem věnujete málo
- máte pocit, že je zanedbáváte, protože jim dostatečně nevyvařujete (tohle je snad jediná oblast v níž na rozdíl od Frankie nemám máslo na hlavě, ale obávám se, že je to do velké míry dáno tím, že mne vaření a zejména pečení dost baví... a navíc, kdoví jak to budu flikovat, až se budu muset vrátit do práce ;-)...)
- máte pocit, že to zaručeně jenom vy jste tak strašně zapomnětlivá, na poslední chvíli resty honicí, úplně nemožná a vůbec špatná matka... (uznávám, že zapomnětlivost a věčné Frankieino nicnestíhání mne vyloženě hladí po duši)
- máte někdy pocit, že kdyby k vám teď vtrhla sociálka, patrně vám okamžitě děti zabaví (ne nebojte, i u Frankie návštěva sociální pracovnice nakonec dobře dopadne ;-)... ale pokud je některý z vašich dětí podobný jako Brick, tak vám přeju pevný nervy... což tímto defacto přeju i sobě ;-)...)
- máte pocit, že jen vy zažíváte díky svým dětem fakt perné chvilky a až absurdní množství úplně absurdních situací (to slovo "absurdní" je tam dvakrát použito zcela záměrně... tak moc absurdně si totiž v těch situacích připadáte, že použít to slovo pouze jednou by bylo... absurdně absurdní ;-)...)

... Zkrátka a dobře už několik let si připadám, jak kdybych žila v nějakym hodně praštěnym sitcomu... a tady jasně vidim, že... ANO! Žiju v nějakym praštěnym sitcomu, kterej neni nepodobnej, tomu o jedný průměrný rodině ze smyšlenýho městečka Orson kdesi v Indianě...


P.S.: Dnes večer, po třech dílech sedmý série, začínám znovu první díl série první... už se těším, až uvidim Bricka znovu jako malýho druháčka... pokud zase neusnu ;-)