Prohledat tento blog

čtvrtek 30. listopadu 2017

Adventní seznam aneb Těšíme se na Vánoce


Tak jsem večer konečně našla chvilku času a dokončila náš letošní úkolový kalendář. Máme ho vlastně už třetím rokem, jen úkoly vždycky trochu upravím, aby byly aktuálně na míru tomu, co nás v nastávajícím adventu v jednotlivé dny skutečně čeká.

Tenkrát před dvěma lety se mi to při jeho tvoření tak nějak krásně sešlo... 
Manžel nadával na množství schovanejch ruliček od toaleťáku, ve vánočním čísle Dekoru přišly jako dárek krásný adventní samolepky s čísly, v Kiku jsem potkala tyhle "adventní kolíčky" na šňůrce... a mezi akrylovými barvami už nějaký čas nepoužitě dřímala i zlatá...


A tak tehdá vznikly tyhlety zlatý kapsičky. 

Do každý z nich pak přijde na svitečku převázaném zlatou stužkou úkol na ten den.

Konkrétně takhle vypadá náš letošní seznam jednotlivých úkolů. Dětem ho takhle neukážu, to jenom vám ;-)...

 ...Třeba vás některý z našich bodů ještě inspirujou k vašim vlastním ;-).
  
 Pro letošek opět hotovo...

A celá girlanda kapsiček... sice jsem předtím nástěnku značně oholila od nánosu obrázků z léta a podzimu, ale i tak je toho na ní spíš moc :-). 

Dnes ještě naplním adventního anděla, co jsem kdysi šila před adventem 2010,
(tehdy v něm měl dobrůtky zkracující čekání na Vánoce jen ten nejstarší, neb jsem v tý době nosila pod srdce našeho druhorozeňáka, narodivšího se těsně před Vánoci... to byl tenkrát velmi pohnutej advent, nejstarší už si ho užíval, a já plna těhotenských hormonů taky :-).)

P.S.:  O adventní obrázky zmiňovaný v seznamu se s váma podělim vždy v pátek před příslušnou adventní nedělí.
Ten první tedy můžete na blogu čekat během zítřejšího odpoledne ;-).

úterý 28. listopadu 2017

Adventní kalendář - dárek pro vás ke stažení

Kdysi dávno, když jsem byla asi tak v pátý třídě, měli jsme doma adventní kalendář, ve kterém nebyly žádný čokoládky, ale pouze obrázky. Vždycky ráno jeden z nás čtyř (taky jsme doma byly čtyři děti) obrázek otevřel... a během dne jsme o něm mohli vymyslet nějaký příběh nebo básničku a pak jsme si večer ty příběhy a básničky navzájem vyprávěli a předčítali... Občas nevymyslel nikdo nic, tak jsme si jenom tak povídali... Každopádně to mělo svoje velký kouzlo.
O nějakých osm let později, jsme na to spolu s mladší sestrou vzpomínaly, s notnou dávkou nostalgie... a pak jsme si vytvořily kalendář vlastní.
Respektive jsme tenkrát vytvořily kalendáře dva. 
Ona pro mne a já pro ní.
Tedy, na tu "titulní" stranu jsme použili můj obrázek, studijní kresbu podle Parmigianinovy malby, a pod ní jsme pak každá nalepila tý druhý vlastnoručně nakreslenou sadu obrázků na každý ze čtyřiadvaceti adventních dnů, aby ta druhá měla překvapení.

 Svrchní čtvrtka (obě byly velikosti A4) se podle jemně předkreslených linek lehce prořízla, tak aby se v ní daly otvírat okýnka pod kterými se skrývaly jednotlivé obrázky.

Tady můžete rozluštit, že velikost každého okýnka byla 3x3 cm, vzdálenost mezi nimi vždy 1,5 cm, vzdálenost od horního okraje 2 cm a od bočních 2,2 cm.


Svrchní obrázek s překresbou malby Svatá rodina od Parmigianina.

A spodní obrázky, které jsem tenkrát malovala pro sestru... 
Pamatuju si, že asi na pěti motivech jsme se shodly. I ona tam namalovala harfu, knihu... a určitě i loď. (Budoucí námořní kapitánka ;-).) Taky si vybavuju, že jsem tenkrát psala báseň o svíci a povídku o globusu, takže i ty byly na obrázcích od ní.

A já si tak říkám, že je na čase ten kalendář oprášit (tenkrát jsem si všechno kopírovala, takže i kopie těchhle obrázků jsem nedávno doma nalezla), a vytáhnout ten kalendář o letošním adventu pro děti... Kluci jsou ve vymejšlení docela zdatný, takže by je to mohlo bavit.

A vám tímto kalendář nabízím volně ke stažení a využití pro vás a vaše děti.
A nebo se můžete inspirovat, a namalovat si vlastní ;-).

Svrchní obrázek najdete zde
A obrázky dospod tady

P.S.: Našla jsem na svym starym zašlym webu výše zmiňovanou báseň o svíci, a taky o obraze, a pak ještě čtyři "pikopovídky", který jsou taky inspirovaný obrázkama z adventního kalendáře... a to sice: Most, Branka, Bílý králík a tuším, že Měsíc patří taky mezi ně ;-).
Ovšem jsou to staré texty, respektive spíš textíky... a dnes v nich už na první dobrou vidim dost chyb... ale maj svý kouzlo :-).

pondělí 27. listopadu 2017

Perníky... a taky trocha povídání o cukroví

Tak už se to blíží... Co? No přece Vánoce!
A tak jsme s dětma tenhle víkend pekli perníčky.
Mám na ně moc fajn recept od manželovy maminky... neb  perníčky jsem v svém předmanželském životě jaksi nepekla, i když jsem jinak pekla cukroví už od doby, kdy k nám v nějakejch mejch dvanácti či třinácti letech přijela v půli prosince na oslavu sestřinejch narozenin Havlbrodská babička, tedy maminka mý maminky.
Tenkrát se mnou koupila v místnim železářství deset vykrajovacích formiček na linecký a krabičku formiček na pracny... bylo v ní deset různých tvarů po pěti kusech... a pak ještě hotový těsto na linecký, těsto na pracny a marmeládu... a upekli jsme z toho spolu moje první cukroví.
Pak jsem pekla z kupovanejch těst asi čtyři další roky, linecký světlý a linecký kakaový a tmavý tlapky a světlý a taky kokosový...
A pak jsme měli ve škole na střední od druháku vaření... a z předvánoční lekce jsem si přinesla pět receptů na cukroví a v dalším roce dalších pět... a tak jsem přestala kupovat hotová těsta a začala místo toho hledat další a další recepty...
Akorát ty perníčky mě nějak chuťově neoslovily, a tak jsem je nikdy ani nezkoušela.
Dokud manžel neprohlásil, že bez perníčků přece nejsou Vánoce... a tak nezbylo, než tchýni poprosit o recept ;-)
Aktuálně peču perníky už několikátej rok s dětma... neb je to pro ně bezva předvánoční zábava ;-)

 Tohle všechno je v původním receptu od manželovi maminky.

sobota 25. listopadu 2017

Andělské zvonění.... aneb Stromek a hvězda

 Je to už něco přes měsíc, co jsem na internetu zkusila najít andělské zvonění ve tvaru stromku. Tenkrát jsem totiž doma našla chybějící součástku toho s andělíčky, které jsme před asi osmi lety koupili, (nějak strašně levně, určitě to bylo maximálně za stovku) a které jsme možná pro chybějící (a vcelku zásadní chybějící) součástku po loňských Vánocích vyhodili... (každopádně jsem zatím onu nalezenou součástku schovala, kdyby přece jen to andělíčkový andělský zvonění, prý švédský vzor, jak jsem se při svém pátrání po stromku na netu dočetla, bylo někde v adventní bedně, kterou hodlám v tomto týdnu vyhrabat ze sklepa).
A tak jsem si při nalezení té součástky řekla, že se podívám, jestli třeba někde neprodávaj ten stromeček, co jsme kdysi mívali doma, když jsem ještě byla holka... že ten býval hezčí... Vydržela jsem se dívat do lesknoucích se skleněných korálků odrážejících mihotavý světlo svic za jemného cinkání možná i hodiny :-)...
Google mi při mym hledání nejprve nabídnul nějaký starý aukce, kde se dražený zvonící stromečky vyšplhaly až někam přes tisícovku, takže jsem měla skoro chuť hledání vzdát... ale pak na mne internet vyplivnul tyhle stránky... a tak jsem se dočetla, že stromek je dokonce opět ve výrobě.
I tak teda žádná láce (oproti tomu švédskému vzoru určitě)...
Hlavně proto jsem asi dva týdny váhala, zda jej objednat, či nikoli.. Jenže nostalgie zvítězila a tak ho máme už možná tři týdny doma. Dnes jsme se s dětma dostali k tomu, aby jsme ho vyzkoušeli.

Objednala jsem ho nakonec zde pro výhodnější poštovný...  a našla jsem ho nejmíň na čtyřech dalších e-shopech, přičemž jde vždycky o stejnýho výrobce a na těchto stránkách se můžete dočíst spoustu zajímavostí týkajících se výroby a obnovené výroby zvonícího stromku.
Já osobně mám čtení tohoto typu ráda, takže jsem stránky prošmejdila úplně komplet, včetně fotek a videí z výroby stromku;-).

Takhle krásně byl zabalenej v chráněný dílně v Rožmitále pod Třemšínem :-)

V prostředním díle je vevnitř podstavec, pod každou půlkou stromečku dvě svíčky a na dně krabice "vidlice".

Stavíme stromek... děti do toho permanentně mávaly rukama... na týhle fotce je aspoň ta rukočmouha málo zřetelná ;-)

A už svítí a už se točí...

A lekce z termodynamiky je v plném proudu ;-)

 A pak jsme ho zase pečlivě zabalili a uložili.

Ale když už jsem byla v tom skoušení, tak jsem musela ještě vyzkoušet hvězdu do okna. 
 Tu jsem nečekaně objevila  a po delším váhání zakoupila tenhle týden v  Kiku (po té, co jsem si před měsícem vyhlídla hvězdu v Ikey a než jsem se tam dostala, zjistila jsem před týdnem, naštěstí doma z netu a nikoli v obchodě, že ty co se mi líbily už zase nemaj). 
Po hvězdě do okna totiž mé srdce touží už od prvních Vánoc v tomhle bytě, přičemž ty letošní už tu pro nás budou deváté. 
To máte tak, my kdysi taky mívali o Vánocích v okně hvězdu... a když jsme šli z dětský půlnoční, která byla od tří, takže i s kecánim s kamarádkama po mši jsme za nadšeného počítání svítících stromků v oknech (kdy jsme se předháněli, kdo jich z okna tramvaje a cestou k domu uvidí víc) dorazili k domovu kolem pátý... a už z dálky jsme vyhlíželi, jestli v okně svítí hvězda... Znamení, že už u nás Ježíšek byl a můžeme jít domu...
Aby bylo jasno, do kostela s náma nešel tatínek, ten byl doma a smažil kapra a vždycky se strašně divil, že toho Ježíška přinést stromek a dárky zase neviděl ;-).

Tak jsem samu sebe dojmula...
Už se nemůžu dočkat Vánoc ;-)

středa 22. listopadu 2017

Obědy a koloběžky

Možná si někdo vzpomínáte na jistou narážku z článku o prvním školním dnu našeho druhorozeňáka... konkrétně mám na mysli tu, jak nás s manželem pobavila družinářčina zmínka o tom, že mezi skvělé vybavení družiny patří například koloběžky a taky tvrzení, že se rodiče nemusí bát, že děti na obědy do protější školy vodí, a že tam nikoho nezapomenou...
Tak právě o tom, proč jsme spolu tenkrát na sebe pobaveně mrkali a měli jsem co dělat abysme nevyprskli smíchy... jsem se rozhodla psát dnes ;-).

To jsem tak jednou, ani ne dva měsíce od prvního školního dne našeho nejstaršího, dorazila pro syna do školy. Zazvonila jsem na družinu, protože jsem podle času na hodinkách odhadovala, že spíš už z oběda dorazili, než že by ještě byli v jídelně ve škole naproti...
Po chvilince vykoukla nějaká učitelka, a že hned pro syna dojde, že už je v družině....
A pak, když už jsem si začala říkat, že to nějak dlouho trvá, otevřely se vchodové dveře... to jako ty zvenku, z ulice... a jima do školy přišla školnice z protější školy a cosi utěšujícího mumlala dítěti, který celý ubrečený vedla s sebou... Modří vědí... byl to náš kluk!
Zatímco ke mně začali stoupat po schodech, a já vstřebávala lehčí šok, že se kluk objevil z poněkud nečekaného směru, otevřely se i dveře za mnou, z nichž znovu vykoukla ona učitelka sdělujíc: "Já ho nemůžu najít."
A já se k ní otočila a se stoupajícím pobavením povídám: "On jde tady."...
No, dobře to dopadlo...
Ale víte: ...Nemusíte se bát, nikoho na obědě v protější škole nezapomenou, fakt ne ;-).

A pak jen o pár týdnů později to bylo ještě mnohem veselejší...
Syn si už v říjnu vymohl, že dvakrát do týdne bude chodit do družiny, aby si ještě s kamarádama pohrál... To už si tak kluci vymohli rok předtím ve školce... (To je mimochodem hrozně zajímavej pocit, když ostatní děti řvou, když je ráno nechaj maminky ve školce a vaše děti řvou, když pro ně po obědě přijdete... že néééé, že ještě nechtěj domu, že si chtěj ještě hrát!!!!!!!... Člověk byl skoro rád, když si loni třetí na školku zvykala celej týden, tedy celej ten týden chodila domů už po dopolední svačině... a občas za maminkou na rozdíl od obou kluků i brečela, a když pro ní přijdu, tak se ke mně dodnes radostně vrhá... To je pak takový zadostiučinění, a že konečně ve školce viděj, že jako nejsem divná matka, jejíž děti jsou radši ve školce než s ní... že jenom oni dva to tak jaksi holt měli, dobrodruzi mý ;-).)
Nu, a jednou takhle kolem půl třetí odpoledne věšim prádlo, naše třetí mi s tim pomáhá (nejmladší byla tehdá v břiše, něco kolem desátýho týdne)... a já si spokojeně říkám, jak super, jak dneska výjimečně všechno stíhám, že to dověsíme, oblíknem se a půjdem do školy, pak do školky, doma napíšem úkoly a připravíme večeři... a jak dnes všechno krásně stihnem a manžel bude koukat, že je jednou všechno hotový,  a děti najedený, umytý a v pyžamech, až přijde v sedm večer z práce... A do tohohle mýho optimistickýho uvažování mi najednou zvoní telefon... Volali ze školy... že syn v družině upadnul na koloběžce a má rozseknutý obočí, a že bych radši měla co nejdřív přijít...

Nu, prádlo jsme nedověšely... popadla jsem (při vzpomínce na to jak si rozsekl čelo hned nad obočím už rok a necelé tři měsíce předtím, když se honili po bytě a on zakopl o práh a narazil do pelesti) z lékárny náplasti, nůžky a desinfekci (neb tenkrát na to centimetrový a ne moc hluboký rozseknutí stačili dvě mašličky),  s přesvědčením, že se bude jednat určitě o podobný zranění. V rychlosti Jsem nás obě oblékla, přikšírovala jsem třetí do golfek a vyrazila úprkem ke škole...
I tak nám to od onoho telefonátu trvalo určitě pětadvacet minut.
Synátor seděl v klidu na chodbě, (to je u něj klasika, když o nic nejde, tak je totální hysterka, a všechno ho bolí, a nemůže chodit... a kdesi cosi, a když se něco opravdu děje, tak pak všichni čuměj, jakej je z něj najednou hrdina)... družinářka s ředitelkou, který chodily kolem něj, tak klidně nevypadaly... Ty vypadaly naopak dost nervózně... Každopádně mi syna předávaly s tím, že upadnul na školním hřišti na kolobežce, že nějak prudce zatočil a narazil se na řidítka, že mu tu ránu trochu vyčistily, a že by to asi chtělo někam na ošetření. Ujistila jsem je, že jen co odtud vyrazíme, tak zavolám švagrový a poradim se s ní, že ona je zdravotnice... A přesně to jsem o nějaký dvě minuty později, hned před školou, taky udělala. Švagrová hlásila, že se chystá do práce na noční, a že teda vyrazí rovnou, že se sejdem u školky a že se na syna koukne co a jak.

Jak jsme razili nahoru do kopce ke školce, začalo to synovi znovu trochu krvácet, a jak jsem tu ránu prohlížela, byla evidentně docela hluboká, taková skoba, hned pod obočím, u kořene nosu, vypadalo to jako by ta kůže byla trochu zahrnutá dospod... každopádně jsem neměla odvahu mu do toho hrabat, že mu tam akorát tak ještě něco zanesu.
Ve školce jsme se sešli i se švagrovou, a zatímco já jsem oblíkala druhorozeňáka, vyčistila mu trochu ránu, dala mu přes ní dvě mašličky... a konstatovala, že je to hluboký a rozvírá se to i tak, a že to bude potřebovat šití.
Zavolala svýmu muži, kterej akorát vyrážel s jejich dětma z plavání, aby pro nás přijel a odvezl nás do nemocnice...
Ten mi před nemocnicí navrhl, že ty dva mladší můžu zatim nechat u nich... Což jsem pro druhorozenýho s radostí využila, ale třetí, která dlouho měla takový to maminkovský období (tenkrát v plnym proudu) jsem si radši vzala s sebou.
Projeli jsme i s golfkama areálem až na dětskou pohotovost, kde měli asi za deset minut otvírat.
Po pěti minutách otevřela dveře sestra a vesele hlaholila: "Tak kdopak jde k nám?"
A já říkala: "Možná my. My jdem s timhle." A postavila jsem před ní syna.
Sestřička se chudák poněkud zarazila... a jak si tu krásu na jeho obočí prohlížela, povídá: "Nóó, to asi budete muset na chirurgii... Pane doktore... s tim a tim, na chirurgii, že jo?" "No, to určitě." "Chirurgie je tam v předu vedle příjmu... víte co, dojděte ke vchodům na informace, vona vás tam už sestřička nasměruje..."
A tak jsme šli zase zpátky...
Sestřička na příjmu na něj taky né moc vesele mrkala a říkala: "No, ty jo, to asi budou chtít vidět na očnim... Počkejte, já vám tam zavolám..."
A zatímco tam volala a popisovala jim o co jde, že tu má asi sedmiletýho chlapečka s tim a tim, tak jsem v duchu trnula, že teda to oko, co jsem si hned v začátku říkala, že aspoň že to netrefil do oka, teda možná přece jen neni nutně z obliga.
Pak telefon položila, s tim, že jo, že nás čekaj na očním a popsala nám cestu... A tak jsme šli zase zpátky, jen o patro výš, a kousek doprava, než před tím na tu dětskou pohotovost.

Tam syna přijala sestra... naštěstí i bez zdravotní kartičky, na kterou jsem si jaksi do tý chvíle ani nevzpomněla... Vyčistila mu ránu. To jsem málem omdlela, jak mu tu ránu rozhrnula.
A i syn v tu chvíli trošku protestoval.
Pak dorazila taková mladá blonďatá doktorka, krátce zkontrolovali, že oči jsou podle všeho v pohodě a šlo se na věc.
Syn dostal injekci, při který jen lehce syknul a šilo se.
Při tom si s doktorkou a sestrou nenuceně povídal... vybavuju si, že se ho mimo jiné ptali, jestli náhodou neví, jakže se jmenujou ty princezny z ledovýho království, že sestřiččina vnučka to má ráda, a ona že si na to celý den nemůže vzpomenout... a synek věděl a sestřička říkala: "No ještěže jsi za náma dneska přišel, já bych si vůbec nevzpomněla..."
A pak bylo hotovo... a s těma deseti malinkatejma úhlednejma stehama přetřenejma na závěr na zeleno vypadal syn hned o moc o moc líp...

A my jeli domu a cestou jsme koukali na protijedoucí autobusy z Prahy, že v jednom z nich určitě jede táta, kterýmu jsem během čekání v nemocnici volala a kterej jel vyzvednout druhorozeňáka ke švagrovi, a domů s nim pak dorazil jen čtvrt hodiny po nás...
A tam zase nebylo nic pořádně hotovo, ani to prádlo dověšený nebylo...
Protože mně to asi prostě přáno není a nebude, abych někdy stihla všechno. Když už to na to jednou vypadá, musí se prostě semlít něco takhle šílenýho... abych to zase nestihla ;-)...

P.S.: Ale sešila mu to ta doktorka fakt krásně... a mazali jsme po vyndání stehů na různý rady hlavně sádlem... a skoro to po těch dvou letech neni znát ;-).
P.P.S.: A za vyplacený pojistný jsme mu koupili koloběžku.
P.P.P.S.: Ano, máme poněkud svérázný smysl pro humor ;-).


pondělí 20. listopadu 2017

Botičky pro Lagoonu Blue

Tenhle víkend, jsme sice s dětma pekly... druhorozeňák míchal vskutku důkladně... Ale byla to zase bábovka, i když tentokrát bez másla, a ze třetiny kakaová a navíc se lžičkou mandlovýho aroma (takovej momentální nápad... a nebylo to špatný ;-).)
Každopádně vám dnes místo v pondělí obvyklého receptu přináším článek o něčem jiném.

 Pokud mne sledujete pravidelněji, tak si možná pamatujete, jak jsme s dcerkou na konci září vyráběly botičky pro panenky. A jak se nám to tak úplně nedařilo podle představ.
V závěru jsem tenkrát psala, že pokud se nám někdy povedou lepší, tak se podělíme... 
Nu, popravdě jsem do dalšího dělání botek po onom prvním pokusu neměla příliš chuti. Myslela jsem, že už to spíš ani nikdy zkoušet nebudem...

Ale... před pár týdny mi jedna facebooková známá nabídla lehce ohranou monsterku, že jí hledá novej domov... a tak jsme se s naší třetí dohodly, že se jí ujmeme...
Když pak monsterka dorazila, tak se chudák těšila poněkud přehnané péči všech čtyř párů dětských rukou... ale zatím stále "žije"
A protože k nám sice dorazila i s hřebínkem a stojánkem (což nás docela překvapilo, že tyhle věci ještě pořád má), ale bez bot, naskytla se nám příležitost pokusit se jí botky udělat.
 A tak, když kluci tuhle sobotu vyrazili s tátou poprvé v životě do cirkusu (přišli s balónkama a celý rozzářený, že druhorozenej dokonce držel klaunovi při vystoupení noty) a nejmladší usnula... vrhly jsme se spolu s třetí na tvoření.

 Nožičky jsme obalily potravinovou fólií a na ní jsme pak pomocí tavící pistole tvarovaly botky.

 Tentokrát jsem tvar upravovala i tak, že jsem botky různě vyhlazovala bokem tý horký špice... a to výslednýmu tvaru značně pomohlo...

I když to pořád není kdovíco... Udělaly jsme i jedny nový pro moxinky... neb z předchozích dvou párů je aktuálně z jednoho jedna bota ztracená a z druhýho jedna na špičce prasklá.

 Botky jsem pak nalakovala barvičkama podle dcerčina přání a nechala je takhle zaschnout
  přes noc... aby sme z nich lak zase úspěšně hned neotlapkaly, jako minule.

 A tady naše hotové dílo na panenkách.. jak vidíte, moxinka ztratila zmíněnou botu i s nohou....


 Detail balerín pro moxinky.

 A botičky pro Lagoonu Blue.

 Inspirovaly jsme se těma, co jsme s pomocí google zjistily, že je panenka k tomuhle outfitu měla původně.

 Obutá Lagoona

  
A ještě jednou botky v detailu....
No, pořád to není úplně ono, ale dobrý a na hraní bohatě postačující ;-).


středa 15. listopadu 2017

Matematické pomůcky od "Ježpodů"


Tenhle článek se chystám napsat už od léta.
Chci se totiž podělit o radost z tohohle svýho úlovku v hlubinách internetu.
Konkrétně se chci pochlubit těmito dvěmi dřevěnými hračkami od české firmy "Ježpodi".
Ony zrovna tohle vlastně nejsou ani tak hračky, jako spíš matematické pomůcky.

 Parkety

 Tyhlety "Parkety" dostal náš nejstarší coby druhák loni k svátku... na stránkách "Ježpodů" k nim najdete i náměty, jak s nima pracovat.
Nu moje děti z nich obvykle staví různé obrazce... Nicméně i přitom se učí. Třebas chápání prostoru, že ano ;-).

 Teď v létě k nim dostal ještě rozšíření... Tedy další tvary a navíc v praktickém látkovém pytlíku, kam se vejdou i společně s těma původníma.

Hromada dílků, každej z tvarů má přiřazenou určitou barvu, a deska s vygravírovanou sítí 10 x 10.

 Dole všechny původní dílky a vlevo nahoře pak dílky rozšiřující.

 Cosi jako mandala s použitím všech druhů dílků, tedy jak ze základní, tak z rozšiřující sady. 

 Dá se s tim hrát třeba i obdoba Tetrisu, jen dílky losujete z pytlíku ;-).

 Naše třetí při hře.
A vpravo další krásná věc od "Ježpodů".

Zlomková deska

 Zlomková deska se zlomky.
V setu najdete: 
desku pro vkládání, z jedné strany hladkou, z druhé strany má vygravírované výseče (dvanáctiny)
a devět různě barevnejch kruhů rozdělenejch na poloviny, třetiny, čtvrtiny, pětiny, šestiny, sedminy, osminy, desetiny a dvanáctiny.

 Jednotlivé dílky je možné vkládat a sčítat v kruhu (tady na straně s vygravírovanejma výsečema).

 Nebo třeba tak...

 A polovina + čtvrtina + šestina + dvanáctina se rovná... jedna celá! :-)


Tyhle a další pomůcky a hračky od "Ježpodů" najdete tady.
Ty matematický možná stále stihnou dodat ještě do Vánoc... (Ty vyřezávaný skládačky už asi spíš ne... Ty pán řeže na objednávku... a jak sám někde na stránkách zmiňoval "ruční práce chce svůj čas.")
Pokud vás tedy tyhle dřevěný krásy zaujaly, určitě se na možnosti dodání do Vánoc na stránkách zeptejte... Jsou moc milí a budou-li moct, nepochybně vám rádi vyjdou vstříc;-).

úterý 14. listopadu 2017

Rýžový nákyp

To je další takový jídlo, který má svý příznivce i zarytý odpůrce...
Podobně jako žemlovka, o který jsem psala před časem.
A zatímco žemlovku naše maminka uměla jak dort a tu příšernou jsem znala ze školní jídelny... tady to bylo téměř naopak.
Téměř proto, že ani ten školní nákyp nebyl kdovíco, ale dal se... Ovšem to, co pod názvem "Rýžový nákyp" servírovávala naše maminka... to byl vážně úkaz.
Naše maminka totiž dělávala nákyp zásadně ze zbylý rýže. Jenže... když u nás nějaká rýže zbyla, tak to už vážně muselo bejt, protože my jsme obecně jedli jako nezavřený... Zbyla-li tudíž nějaká rýže, bylo to proto, že byla enormně přesolená, tedy tak, že se téměř pozřít nedala...
Takovouhle přesolenou rýži pak maminka hojně osladila, zřejmě v jakési pomýlené naději, že dostatečné množství cukru přesolenost přerazí. Následně do rýže vylila sklenici švestkového kompotu, a za stálého míchání bohužel nevylila obsah hrnce do záchoda, ale pouze ohřála a volala k obědu...
Vzpomínám si, jak jednou, když mi bylo čtrnáct, vyžadovala spáchat tohle s přesolenou rýží po mně. Byla z toho hádka jako blázen. Řvala jsem tenkrát jak na lesy, že takovou prasárnu v žádnym případě dělat nebudu...
A snažně vás prosim, nedělejte jí ani vy...
NIKDY!
Dík ;-).

A jednou... v páté třídě na škole v přírodě... se to stalo... potkala jsem "Rýžový nákyp" s velkým "R" (a možná i "N")... Nadýchaná vrstva rýže, sladké meruňky, opět rýže... a navrchu báječná zapečená sněhová peřina...
Nákyp jako dort! 
Přecpala jsem se ho až k prasknutí... 
A moje pitomý spolužačky jim ucpali záchod... (tak nevim, možná neměly tak markantní srovnaní z domova... ostatně se taky občas bojim, že ty moje držky až příliš zhejčkávám...).
Vzpomínka na tenhle nákyp se pak stala určitym "svatym grálem" mezi rýžovými nákypy, kterýho jsem se následně snažila ve svý kuchyni dosáhnout...
A po několika pokusech a několika internetovejch diskuzích na téma, kdo jak rýžovej nákyp dělá, se mi to v zásadě i podařilo.

Tak tady je, můj výslednej recept na Rýžovej nákyp:


 Použila jsem litr mléka, asi třetinu pytlíku rýže, tedy asi 350 g, cukr, 7 vajec, darované a zavařené meruňky z léta, kousek másla a trochu strouhanky.

 4 vejce a asi 180 až 200 g cukru jsem dala šlehat do robotu.

 Rýži jsem propláchla v horké vodě, zcedila a dala vařit do mléka, krátce před varem jsem přidala asi 50  cukru.

 Pekáč jsem vymazala máslem a vysypala strouhankou.

 Troubu předehřála na 180°C

 Uvařenou rýži nechala trochu zchladnout.

 A když byly vejce s cukrem ušlehaný do pěny dělající kopečky (šlehala jsem na třikrát, vždycky asi pět minut, a pak nechala motor chvíli, taky asi pět minut, odpočinout, než jsem ve šlehání pokračovala)...

 ... přišlehala jsem krátce v mléce uvařenou rýži.

 Vznikne rýžová pěnová nadýchaná hmota...

 ...jíž třetinu dám do pekáčku a pokladu nakrájenými meruňkami... krájím menší kousky, aby se to dětem pak líp jedlo.

 Pak vrstvu rýže, zbytek meruněk a navrch zbytek rýže... píct asi 40 minut...

 Potřít sněhem ze tří až čtyř bílků (mě už zbyly doma jen tři vejce, ale ze čtyř je to lepší ;-),) a znovu zapíct na cca 15 minut.

 Až sněhová peřina začne hnědnout.

 70% obsahu plechu zmizelo na oběd...

Zbytek chodil ujídat během odpoledne rádoby nenápadnej druhorozeňák... 
...až to dojedl docela ;-)