To jsem takhle potkala v časopisu z albertu mimo jiné i recept na borůvkový knedlíky, a v návalu nostalgie po táborových výpravách na borůvky dostala geniální nápad... Půjdeme na ně s dětma!!!
Tenkrát na tom výletě v únoru 2020 jsme přece potkali obrovský lány borůvčí! Jakže to tam jezdí? Jo! Pozítří mám volno... Skoro půlka července... To jsme vždycky na táboře s holkama nasbíraly spousty borůvek... V půl osmý vstanem, v osm vyrazíme, v osm čtyřicet pět nám jede vlak, za osm minut nás tam vyklopí, a v 10:54 jede zase zpátky... To budem mít dvě hodiny na sbírání... To je akorát... Kolem dvanáctý jsme doma i se zastávkou v mekáči, na večeři jim udělám borůvkový knedlíky, a v pět vyrazim na noční...
Nádherně naplánováno...
A jakže to reálně proběhlo?
V půl osmý jsme vstali...
Nejmladší se oblíkla téměř bez problémů... Ne, nevezme si nic delšího... "Já už mám tyhle kraťasy, mami! Ty mi stačej!"
"No, jak myslíš... A že TY by si se taky oblíkla?!?"
Jo, s třetí to bylo na dýl, ale relativně taky dobrý.
I ten nejstarší, když se nakonec vzbudil a vstřebal, že někam jdeme, (ne, v žádnym případě rozhodně neslyšel, že jsem to včera říkala... ani jednou, natož pětkrát...) se nakonec oblíknul relativně rychle a bez dalších delších keců...
Nejhorší to bylo s druhorozeňákem...: "NE! JÁ NIKAM NEJDU!"
Takže jsme vyráželi až v 8:13...
V 8:35 jsme dorazili už dost splavený na nádraží, a skoro pět minut jsme kupovali lístky...
Druhorozeňák to ještě naposledy zkusil, že prej nás doprovodil na nádraží a teď jde domu, ale vrhla jsem na něj tak výhružnej pohled, že si to zase rozmyslel.
Pak jsme na další tři minuty uvízli při přecházení ke kýženému nástupišti, u kterýho na nás čekal vlak, neb o dvě koleje dřív, zrovna dělníci dosypávali do novejch kolejí šutry... To jsem byla teda dost nervózní... Ale vlak na nás i pár dalších lidí, co následně uvízli hned za náma, evidentně čekal...
Vyjeli jsme s dvouminutovym zpožděním...
V cíli jízdy jsme obešli dloooouhý kolejiště a vyrazili do náruče lesa.
Už na jeho kraji, kde jsem děti začala důkladně mazat repelentem se na nás slítlo mračno komárů...
Druhorozeňák z toho byl hyn úplně nejvíc, a následujících dvacet minut cesty permanentně hystericky řval, že to nedává, že jde zpátky na vlak a jde domu... Nejmladší mu chvílema zdatně sekundovala, a třetí se za tu dobu čtyřikrát rozvázala tkanička, a nešla jí zavázat... A: "Počkejte na mne!!!" "Jak můžeme čekat!?! Vždyť nás sežerou!!!"
No...
Já se jen tlemila jak blázen...
I když teď, jak se můžu udrbat, a na lýtkách jsem to drbání vzala tak důkladně, až tam z toho mám modřiny, jak kdyby mne někdo úplně strašně zbil... mi teda zase až tak do smíchu už neni...
Pak jsme sešli z vlhký cesty hloub do lesa, kde komárů bylo sice pořád dost, ale přece jenom citelně míň...
A po chvíli jsme našli i první borůvčí...
Borůvčí...
Nikoli borůvky...
A tak jsme chodili od jednoho lánu borůvčí k druhýmu, a dumali, jestli už to někdo všechno sesbíral, anebo to zatim nestihlo narůst a uzrát...
No... Obešli jsme v lese velkej oblouk a v 10:20 jsme už oxidovali zpátky na nádraží...
Dětičky sežraly svačinu, a jaly se pařit na mobilech...
A já na svym mobilu na idosu sledovala, kde se právě nachází náš vlak...
Někdy v půl se zasekl asi o čtyři stanice před náma a zůstal tam...
V 10:52, kdy měl přijet, hlásili pětiminutový zpoždění vlaku z druhý strany... Pak vylezl z nádražní budovy výpravčí, a ptal se, na kterou stranu jedeme. Po mý odpovědi odtušil, že na tu stranu, to bude horší, že ten vlak má poruchu na lokomotivě... A zase zalezl...
Načež pustil hlášení oznamující předpokládaný zpoždění našeho vlaku na půl hodiny...
Zalezli jsme s dětma do stínu prozměnu na druhou stranu nádraží... Vycucli přesnídávky, a pařili dál...
Po dvaceti pěti minutách mi na hodinkách zabzučelo upozornění, že se blíží přepokládaná doba odjezdu, a vzápětí se ozvalo hlášení...
Vylezla jsem zpoza rohu, abych ho líp slyšela...
Předpokládaná doba zpoždění šedesát minut!
Vybuchla jsem smíchy, načež z budovy vylezl výpravčí...
"Vy jste ještě tady? Já myslel, že už jste odešli... Ono je to jen orientační, spíš to bude ještě dýl..." Pak se ptal, kam až jedeme, a že tudy, nebo tudy to máme na kraj města asi tři kilometry, a zase zalezl.
Vyšla jsem před nádraží, a našla tam, že po žlutý značce je to ještě kousek blíž...
A tak jsme se vydali radši pěšky.
Kluci teda po chvíli, že půjdou napřed, a že se sejdeme v mekáči....
Zmizeli v záhybu cesty...
A nejmladší skočila z mne neznámýho důvodu přesně doprostřed velký blativý louže, která se dala úplně v pohodě obejít...
Takže vzápětí začala strašně řvát, že má v botě mokrý bláto a blátivý mokro, že musíme zastavit, že potřebuje kapesníky, aby si s nima vysušila tu botu a obložila si jima nohu... A hlavně, že za to všechno můžu já...
No jak jinak, že jo...?
Vždycky může za všechno matka, to dá rozum přece...
O něco později jsme opět narazily na lány borůvčí...
A tentokrát jsme našly i pár borůvek, většinou teda byly úplně prťavý a růžový, ale našly jsme i pár fialovejch...
Kapitálně trpkejch...
No... Jednu z asi deseti jsem měla sladkou. Nejmladší tvrdí, že ona měla sladkejch asi pět...
A tak jsme ťapaly lesem dál, za věčnýho zdržování třetí, kterou už bolely nohy, a nekonečnýho žvanění nejmladší ("Mami? Tudy už jsme někdy šly?... Mami? A jak si věděla, že tu rostou borůvky?... A mami? Zajímá tě, co je tohle za klacek?"), až jsme doťapaly do civilizace a na autobusovou zastávku...
Jenže autobus z ní měl jet až za 25 minut...
Takže jsme ťapaly na další, z který měl v tu chvíli dle i-dosu jet za osm...
A nedoťapaly jsme na ní včas...
Protože třetí a její tkaničky a bolavý nohy...
Mezitím volali kluci, že teď vystoupili z busu někde v centru města, a čekaj na další spoj...
"OK. My už taky čekáme na bus. Sejdeme se v mekáči."
A o chvíli později jsme si zaplatili meziměstskej... Protože čekat další půlhodinu na městskej...
Ne...
Už ne...
Fakt díky...
To bylo teda taky vtipný, protože moje karta se rozhodla, že chce zrovinka teď bejt kvůli těm dvaceti korunám vložená, což prej u řidiče nešlo, a v peněžence jsem měla jen litr, takže začaly peněženku hledat v batohu holky, že oni dvacku maj...
Když jsme si sedly, tak jsem koukala na i-dosu, že už má bus sedm minut zpoždění, z čehož měl nejmíň dvě díky nám... upsík...
V mekáči se pak ještě kluci stihli pohádat a málem porvat o to, co kdo chtěl dřív, a čí kterej objednanej burger bude... Úplně zbytečně, jak nakonec, už nad jídlem, sami uznali... A pak opět vyrazili napřed k domovu.
My to vzaly ještě přes lékárnu, kde jsme nakoupily novej sprej proti komárům a gel na kousance, kterej nám během včerejška hned došel, takže budu dnes muset skočit pro další...
A pak už jsme konečně došly domu...
Unavený...
Zablácený...
Totálně doštípaný...
A bez borůvek!!!
Prostě BOŽÍ výlet!
Druhorozeňák teda ještě v tom prvním lese prohlásil, že víckrát se mnou na borůvky nejde...
Ovšem muž mi napsal, když jsem mu podávala report z průběhu akce: "Tak jim řekni, že jestli budou remcat, tak budou jezdit na výlety každej (náš) volnej den."
Takže...
Kam příště???
No... nejdřív by se nám mohly trochu vyhojit ty štípance...
Žádné komentáře:
Okomentovat