Prohledat tento blog

úterý 31. října 2017

Dýňové muffinky s dušičkami


Jak možná víte z minulého článku, dlabali jsme s dětma dýni... ćást  vydlabaný dužiny jsem pak použila do rizota, a tu trochu větší část jsem se rozhodla přidat do těsta na muffiny.
V listopadový Betynce mne navíc zaujalo zdobení muffinů na str. 93... to v pravém dolním rohu ;-)... a tak to dopadlo, jak vidíte.

Ale od začátku:
4 vejce a asi 200 g cukru krupice jsem dala šlehat
 v 1 dcl mléka jsem rozpustila 100 g másla
V míse jsem promíchala asi 600 g polohrubé mouky s půlkou prášku do pečiva.
Pak jsem přidala přibližně 500 dýňové dužiny, vmíchala to mléko s máslem, asi pět lžic oleje...

neděle 29. října 2017

Světýlka - Dýně a lucerničky


 Tenhle víkend jsme si s dětmi udělali světýlka na balkon, neb se povážlivě blíží Dušičky a naším druhorozeňákem několikrát denně odpočítávaný Halloween.
Právě druhorozeňák a spolu s ním třetí se vydatně činili při vydlabávání dýně, kterou jsem pak podle druhorozeňákova návrhu vyřezala... z jedné strany obličej, skoro přesně tak, jak ho on nakreslil a z té druhé strašidelný hrad.
Na závěr jsem dýni zvenku i zevnitř důkladně přestříkala extra tužícím lakem na vlasy, aby vydržela dýl. Tedy aby neshnila za tři až čtyři dny, ale tak za šest či dokonce za sedm ;-).
(A ne, netužim si vlasy... Lak na vlasy mám ve svém arsenálu k zcela jiným účelům... na fixaci obrázků kreslenejch tužkou, úhlem či křídama... vyjde totiž levněji než fixativ a trochu snesitelněji smrdí ;-)...)


 Krom toho si každé z dětí ozdobilo svojí lucerničku... tedy, každé pomalovalo jednu skleničku od přesnídávky, co předtím dostaly k svačině.
Dostaly do palety trochu bílé a trochu černé barvy. Nejstarší ovšem přišel s tím, že si nastříhal dušičky z papíru, nalepil je na skleničku a okolo maloval černou barvou noc.... a tak začali stříhat z papíru dušičky všichni, až na nejmladší, která svojí skleničku, a taky svoji levou tvář, nos a vlasy, pomalovala naopak barvou bílou... a pak šla pryč, že už jí tvoření stačilo.
V mezičase zavolala moje maminka... a jak jsme spolu mluvily, rozmalovaly se děti s poněkud silnější vehemencí... a na skleničkách pak bylo černé barvy jaksi víc.... Třetí dokonce přemalovala i dušičky a měla skleničku černou kompletně. Tak jsme se pak spolu domluvily, že když  je, to jako ty dušičky, teď opatrně sloupneme, tak tam budou zas, ale průhledný a světlo bude svítit skrz ně ;-)
  

 Takhle to pak vypadalo na našem balkóně.


 S hradem na druhé straně téže dýně.
Byl velkej vítr a pořád zhasínal svíčky.



Tak jsme ty světýlka letos hezky stihli... a vy je ještě pořád můžete stihnout taky ;-).


Jinak, ty oči, to je tak druhorozeňák nakreslil, že prej řasy ;-).


středa 25. října 2017

A ještě jednou zuby

Dnešní článek je pokračováním článků Nervozita, úzkost, strach, Anabáze zuby a A zase ty zuby... (pokud jste je nečetli, doporučuju je přečíst, před tímhle článkem... ať jste v obraze)
A doufám, že už je pokračováním definitivně posledním.

Minulý týden totiž jako poslední byla na zubařským zákroku pod narkózou i naše třetí.
Protože už měsíc měla u nosu nudli, nechala jsem si jí doma ze školky už týden před plánovanou operací, abych jí důkladně vykurýrovala a nemuselo se to odkládat... Poslední měsíc si totiž začala stěžovat, že jí jeden ze čtyř zkažených zubů bolí. Sice jenom při čištění a občas i po sladkém, ale i tak.
Dětská doktorka jí dobrozdání pro zubaře radši rovnou vystavila, aby se jí zbavila, neb ve chvíli, kdy naší princezně sestřička řekla, ať se zuje, že jí rovnou změřej, jak vyrostla, začala naše třetí vřískat, že néé, a že chce pryč... a řvala pak tak dlouho, dokud jsme neopustili ordinaci.

Manžel po zkušenostech, co jsme na klinice získali s druhorozeňákem na mne tlačil, ať operaci na dohodnu na dřívější hodinu. Tak jsem se ptala, na kdy máme přijít, že bysme radši dřív, než minule, že jsme pak nestíhali vyzvednout děti. Bylo mi řečeno, že jsme psaný na jedenáctou, ale že dítě před námi, ročník 2014, je aktuálně nachcípaný, a je v řešení, jestli vůbec ten den na operaci půjde, že mi den před dají vědět...
A dali... Prý jestli můžem přijít v 7:45?
Po prvním šoku jsem to vzala.
Manželovi jsem to následně oznámila s tím, že jeho přání se vyplnilo...
Ovšem on si vedl kluky do školy a v tu brzkou ranní hodinu, totálně narvaným autobusem v půl sedmý ráno jsem s holkama jela do Prahy já... Cestou jsme se navíc zasekli kvůli bouračce, ztratili tak celou dvacetiminutovou rezervu a na kliniku jsem pak dorazila s jazykem na vestě minutu po třičtvrtě na osm.
Už nás tam v recepci čekal anesteziolog i se sestrou. Ten, jak vjel dovnitř jako první kočárek s naší nejmladší, bodře hlásil: "Á, už nám vezou pacienta."
V následujících pěti minutách jsem souběžně svlíkala sebe i holky, hledala kartičku zdravotní pojišťovny, pokoušela se zároveň vyplnit papíry a přesvědčit naši třetí, že stoupnout si na váhu je přece strašná sranda... ale ne jen na skok, musí se chvilku počkat, až se ta ručička zastaví... Podívej maminka se taky zváží... (aspoň vim, kolik že to mám, my totiž doma váhu nemáme ;-)...)  Třetí spustila strašnej řev, že na ní znovu nestoupne... a vůbec, že se chce oblíct a jít pryč... omluvné vysvětlování doktorům, že ona je holt taková bojácná, a co jí před rokem a půl šili ránu na hlavě, tak je to ještě horší...
Nakonec se mi jí přece jen podařilo zvážit... a pak už mne zvali i s ní dál, s tím, že to radši nebudeme protahovat. Vzala jsem třetí do náručí, řekla jsem paní na recepci, že naši nejmladší nechám na tu chvilku v hracím koutku, kde si docela pěkně spokojená hrála, že je v pohodě a samostatná, že jen aby náhodou neodešla s někym pryč... a běžela za doktorama na sál.
Tam jsem jí položila na křeslo, a konejšivě jí říkala: "Vidíš? Tady budeš dejchat do tý masky, jak jsme to doma cvičili."
Vytáhla jsem totiž doma takový to "dejchátko", který kdysi vyfasoval druhorozeňák společně s Ventolinem na počínající astma, a snažila se jí s tim na to co nejvíc připravit, takže doma vesele funěla do dejchátka a bylo to hrozně zábavný, a že jo, že tam bude dejchat taky... No tak nic no, příprava bez efektu... Snažila se s náma prát, a moje konejšivý řeči nejspíš přes svůj řev ani neslyšela :-(... a pak najednou spala... a doktor že už můžu jít, tak jsem jí dala pusu na čelo a běžela se podívat na nejmladší, která se po mně akorát začínala rozhlížet, že tam nejsem.
O nějakých dvacet minut později dorazil doktor s informací, že to bude tak na hodinu a půl až dvě. Tak jsme se s nejmladší sbalily a vypravily se naproti manželovi, kterej akorát dojel za náma.

Zvolna jsme procházeli Karlákem a okolím... Nejmladší se párkrát sklouzla a zhoupla na jednom dětském hřišti... a pak už jsem začínala být nervózní, že už půjdem, že už to za chvíli bude hodinu a půl... znáte takový to, jak se vám kroutěj i prsty u noho a nevíte co s rukama a tak... Manžel mne klidnil, že když říkal hodinu a půl až dvě, že když příjdem něco mezi, tak to bude akorát. U kluků jsme totiž u obou ještě skoro tři čtvrtě hodiny čekali, než bylo hotovo.
Nicméně, když to bylo tu hodinu a půl a asi minutu či dvě k tomu, a my byli od kliniky co by kamenem dohodil, zazvonil mi telefon... Z kliniky! Moc jsem paní z recepce neslyšela, neb já v hluku ulice slyšim prostě mizerně. Říkala jsem jí, že špatně slyším, ale že jsme za rohem, že jsme do dvou minut tam... a ona něco v tom smyslu, že je to dobře... A tak jsem běžela, že teda už jsou asi hotový.
Vjeli jsme s malou do recepce, kde už stáli oba doktoři. Něco nám říkali, ale já zaslechla pláč... pláč naší třetí, takže jsem je minula a běžela rovnou na dospávací pokoj, kde se naše princezna s pláčem pokoušela vymanit z náruče anesteziologický sestry, která se jí snažila chlácholit.
"Ty už jsi vzhůru..." drmolila jsem s úžasem a vinula jí do náruče... a ona řvala a nespokojeně se snažila vytrhnout si z hřbetu ruky kanylu.
"Před chvíli se vzbudila. Ona se začala probírat jen co sme jí přenesli," říkala sestra... a ať jí držím ruce, ať si to nevytrhne a pro něco šla do ordinace... načež dorazil anesteziolog a povídá jí: "Tu kanylu jí už radši vyndejte, než to udělá sama."... to už sestra přicházela s náplastí... no musely jsme se s naší třetí o tu kanylu porvat, načež se pak zase snažila strhnout si tu náplast, že né, že jí nesundáme pak, ale teď... "Teď! TEĎ!"... Pak chtěla na záchod...  a pak už byla klidnější a po další téměř půlhodině a nějakým tom papírování nás pustili domů...

Tak jsme to zvládli...
Akorát mne pořád strašně mrzí, a asi už mrzet nepřestane, že jsme nestihli dorazit dřív, než se probrala z narkózy... aspoň o ty dvě minuty dřív...
Holt jsme se příliš nechali ukonejšit předchozí zkušeností, kdy to u obou kluků trvalo ještě dýl, než ten nejdelší časovej odhad... a tentokrát to bylo naopak úplně ten nejkratší... a ještě se i hned vzbudila. Nejstaršímu to trvalo víc jak deset minut a prostředňák probírající se z narkózy už po pěti minutách nás pak taky dost překvapil. A třetí je překonala oba.
A co bylo ještě zajímavý, jak ta naše nemluva ten den byla až do večera strašně ukecaná. Vůbec od tý doby nějak rozvázala... Nu, to by jí i mohlo zůstat :-).

úterý 24. října 2017

Pojednání o Žemlovce... s receptem


Žemlovka... Jedněmi milovaná, druhými zatracovaná... 
Nu, potkala jsem se v životě jak s verzí hodnou takřka zbožňování, tak s naprostou zhůvěřilostí, která se prakticky pozřít nedala... Takže chápu postoj obou stran a domnívám se, že jedni měli prostě smůlu spíše na tu horší či dokonce nejhorší verzi... a druzí štěstí na tu lahůdkovou.

Já tu lahůdkovou znala z domova.
Moje maminka sice obecně kuchařskému umění nijak zvlášť neholdovala, ale byly tři jídla, který uměla naprosto senzačně. A to sice Šunkofleky, to čemu říkala Francouzký brambory a pak právě Žemlovka.
V jejím podání byla Žemlovka spíše cosi jako dort...
O to větším zklamáním byla pro mne Žemlovka ve školní jídelně... Šíleně rozmáčené housky, na kterých i přes tu rozmáčenost byly místy zbytky krystalek soli. Jablka nastrouhaná nejen se slupkami, ale i se štopkami a jadřinci... a pořádně kyselá k tomu... 
Já byla vždycky velice dobrej strávník, takovej ten typ, co sežral skoro všechno a ještě si třikrát přidal..., ale z tohohle jsem zvládla vyjíst jen tvaroh a rozinky, kterej shodou okolností do Žemlovky naše maminka nedávala.
Já do Žemlovky tvaroh dávám, a někdy i ty rozinky, ale jinak se rozhodně držím verze naší maminky.

Aneb, pamatujte si dvě nejdůležitější zásady: 
1) Do žemlovky v žádném případě nepatří slané housky, či rohlíky sypané solí, ale veka máčená v oslazeném mléce s rozšlehanými vejci, a máčená v něm jen zlehka, případně po namočení trochu vyždímaná.
2) Jablka vyberte spíš sladší, taková která byste s chutí snědli rovnou, nic trpkýho. I tak je budete ještě doslazovat. Oloupejte je! A šťopky ani jadřince nestrouhejte.

A teď si to vezmem podrobně krok za krokem ;-):

Žemlovka

 V misce rozmícháme tvaroh (dvě vaničky plnotučného), dvě vejce a cca 100 g moučkového cukru.
  

 Oloupeme 7 - 8 jablek a nastrouháme.

 Formu (když dort, tak dortová forma ;-)) vymažeme máslem a vysypeme strouhankou.

 V necelém půl litru mléka rozšleháme asi 100 až 150 g cukru krupice a tři vejce.

Vše je připraveno. A jdeme na vrstvit.

 Plátky veky zlehka máčíme v mléce, tak aby nebyly moc nacucané, a skládáme na dno. Jeden plátek v závěru trháme na kousky a doucpeme jím mezery.

 Rozvrstvíme polovinu nastrouhaných jablek.

 Posypeme cukrem... cca jedna až dvě polévkové lžíce. Záleží na tom, jak je naberete vrchovatý, jak sladký máte jablka... a jak sladký to chcete mít.
Pak polovinu tvarohu.

 A pak znovu vrstvu máčené veky, zbytek jablek, osladit a zbytek tvarohu.

 A navrch poslední vrstvu veky namáčený v oslazeném mléce.

 A ještě posypat lžící cukru.

 Pekla jsem to první hodinu na 180°C a pak ještě skoro hodinu na 150°C. 

Cukr navrchu krásně zkaramelizuje a kůrčička je báječně křupavá. 

 Je třeba jí hlídat před nenechavci, loupajícími kůrčičku z Žemlovky.
Já takhle musela pár let zpět plácnout přes ruku i vlastní máti:
"Necháš to! To se dělá, olupovat z toho ostatnim to nejlepší!?"
"Ale já jí mám nejradši."
"To všichni!"
;-)

Dělala jsem dopoledne, zatímco děti byly ve škole a školce, přes poledne se pekla... a jak děti dorazily, hned jí půlku sežraly :-D 

Prostě lahůdková záležitost ;-)

čtvrtek 19. října 2017

Nákupy s dětmi

Minulý týden jsem psala něco málo o tom, jak se mi s dětmi uklízí. Dnes se podělím o to, jak se mi s nimi nakupuje.

Že je nákup s malými dětmi občas adrenalin, to ví asi každá matka. Teda, pokud má doma skutečně dítě... a ne nějakýho malýho a perfektně naprogramovanýho robota, kterej vždycky dělá přesně to, co je v daný situaci žádoucí.
Rad, jak docílit onoho žádoucího chování, jak se na něm s dětmi domluvit a kdesi cosi, jsem za ty roky četla stovky, ne-li už tisíce... A i když některé z nich občas i fungovaly.. fungovaly právě jen občas a z daleka ne vždy. Nu, a jak to mám s dětma v různejch variantách hned čtyřikrát... tak se skoro vždycky najde minimálně jedno dítě, na který v danou chvíli nefunguje nic.
Třeba si teď vzpomínám, jak Naomi Aldort v nějakým videu, který jsem potkala na netu, zmiňovala, že jejich děti se nejdřív vyběhají na hřišti, a pak jsou už tam, kde se to nehodí vyběhaní... no, tak třeba na našeho druhorozeňáka tohle nefunguje vůbec... ten je v krámě rozlítanej i po čtyřech hodinách v lese a na hřišti... Skoro bych řekla, že je to po návštěvě lesa či hřiště spíš i horší než lepší. Tedy že neni vyběhanej a  vylítanej, ale spíš rozlítanej:-/.
S ním je to při nákupech vůbec nejnáročnější. Ne že by se nejstarší občas únavou třeba nezavěsil na zabradlí mezi pokladnama a nezahradil tak aktovkou na zádech lidem průchod...
Na pokyny typu: "Prosimtě, nevis tam jak mrtvola a stoupni si!" pak reaguje zásadně kňouránim: "Já sem strašně unaveneeeej."... a když má jó blbej den, stačí ho upozornit jednou jedinkrát a on, zřejmě aby demonstroval míru svojí únavy, se sesune úplně na zem a cestu k pokladnám definitivně zahradí svym strááášně unavenym tělem.
Třetí zase vždycky chce nýst košík... To je super.
Už míň super je, že většinou nechce nic nýst v něm. To hned spustí strašnej řev, jakmile jí v něm něco přistane.
Takže jdeme se dvěma, v jednom je tak maximálně hroznový víno, nebo vybranej jogurt... a do druhýho se normálně nakupuje.
Nejmladší byla ještě nedávno celkem v pohodě, pokud teda zrovna nezačala řvát hlady. Poslední týdny ale začala protestovat, že nechce jet v kočáře, ale dělat "tap tap!"... Takže pokud nespí, vyskakuje s řevem z kočáru, a nebo chodí za ruku a chňape do regálů... a řeknu vám je to sranda, nýst povážlivě těžknoucí košík, strkat před sebou kočárek, víst jí za ruku, bránit jí brát věci z regálů, vybírat v regálech zboží, hlídat ty zbylý, třeba aby rukama "neleštili" ten (asi) skleněnej pult, za kterym jsou vystavený šunky a párky a podobně, což bejvá hlavně doména našeho unavenýho nejstaršího, kterej je schopnej si na ten pult de facto lehnout... a občas hledat druhorozeňáka rozjásaně mizejícího nahodile mezi regály...

U nás v Albertu už ho pán z ochranky moc dobře zná. Vždycky nás už z dálky s úsměvem zdraví... jako by si v duchu říkal: "Á, bude veselo..." a pak mi napovídá za kterym regálem náš povedenej druhorozeňák zrovna zmizel...
Taky to byl on, kdo se tenkrát před asi dvěma lety, hned přišel ptát, když tenhle náš syn jednou na celej krám příšerně zařval, copak se mu stalo.
A já vysvětlovala:
"Ále, schoval se tu za ty Coly, a  když na mě vyskočil, že Baf, tak mu zapadla noha do palety." Sekuriťák se mu smál...a pani u kasy, která se o dvě minuty později ptala na totéž, synkovi řekla:
"Tak to ses sám vytrestal, co?"
A pak dodávala:
"A budeš si to pamatovat?"
Syn jen koukal a já se značnou skepsí říkala:
 "No, kéž by."...
Jistěže o tom do minuty nevěděl a hned venku vymejšlel další kraviny.

Když jsem to tenkrát před těma dvěma rokama vyprávěla pak tchýni, která přišla na návštěvu, tak jsem dodávala:
"To bude sranda, až to (těhotenství s naší nejmladší) na mě začne bejt vidět... Si budou říkat: "Normálně, ta šílenka s těma divokejma dětma čeká čtvrtý!""

Pár dní po týhle příhodě nás venku zdravila nějaká úplně cizí paní, že prý si nás pamatuje z Billy a z Normy, a že jak to mám s těma třema náročný, a že to obdivuje... tak  jsem si pak říkala: No, tak už nás zná půlka sídliště :-D

Ale... ale někde nás přece jenom donenávna neznali.
Asi dva týdny zpátky byl asi tři dny Albert, kterej máme nejblíž a nejlíp při cestě ze školy i ze školky, zavřenej a v úpravě... a tak jsme se prošli lesem dál a přes hřiště, a ještě dál, neb jsem ten den sbírala bez na bezinkový víno a na nákup jsme zašli výjimečně do Penny, kterejžto obchod máme prostě obvykle trochu z ruky...
U kasy se pak druhorozeňák zavěsil na zábradlí a zkoušel na něm dělat výmyky... Napomenutí, že už neni na hřišti, ale v obchodě, zafungovalo asi na půl minuty.
Jak jsem platila, zkoušel to zas... a ten mladej prodavač z něj byl chudák celej nějak nervózní... i ta prodavačka od protější kasy po něm trochu nervózně mrkala... a pak najednou ten prodavač říká:
"Jestli si na tom ublíží, tak na nás to neni."
Na což jsem mu suše odvětila:
"To se nebojte, jestli si ublíží, tak mu spíš ještě přidám."
Tohle sdělení ho evidentně nejen uklidnilo, ale i poněkud pobavilo...
Já douklidila nákup, obhlídla jsem co dělaj děti, a zatímco jsem se rozjížděla pryč od kasy s naloženym kočárem, houkla jsem rázně na nejstaršího, zkoumajícího papírovou figurínu u pultu s masem, ke který se navíc v tu chvíli s veselym přískokem povážlivě blížil i druhorozeňák:
"Nech tu pani na pokoji! I když je jen papírová!"
A ten mladej prodavač jen se smíchem vyprsknul: "Ty vole!"
A já vyjela s dětmi ven a za dveřmi jsem sama k sobě pronesla:
"Nojo... tady nás ještě neznaj..."

středa 18. října 2017

Bezinkové víno a Bezinkový likér

Už delší čas jsem si pohrávala s myšlenkou udělat si domácí bezinkové víno. 
Tedy, nebylo by to poprvé co se u nás doma vyrábělo. Asi před dvěma roky ho zkoušel udělat manžel. On sám, ale v něj nějak neměl důvěru a moc ho nepil... a já ho používala při výrobě domácích paštik...

(na fotce je Bezinkový likér)

Dlouho jsem se ale tento podzim nedokázala dokopat byť jen k samotnému sběru bezinek, a když jsme se s dětma konečně na bez vydaly, na mnoha keřích už nebylo skoro nic... ovšem na jednom z těch, na kterejch jsme nakonec nejvíce uspěly, dokonce několik trsů teprve kvetlo... a ještě dnes kvete... Nějakej zmatenej keř asi ;-)


Každopádně, jestli o výrobě bezinkového vína či likéru o letošním podzimu ještě uvažujete, tak sebou hoďte. Neboť minulý týden, kdy jsme sbírali na víno bylo málo, a tuto sobotu, kdy jsme sbírali na likér, bylo ještě míň.

Recepty jsem v zásadě čerpala tady. Ovšem vařila jsem všechno tak trochu dýl.

Bezinkové víno

Omyla a otrhala jsem přibližně 2 litry bezinkových kuliček a dala je vařit do čtyř litrů vody. Když se vařilo přidala jsem 3 hřebíčky, 3 kuličky pepře a 3 kuličky nového koření. Asi po půl hodině jsem přidala dvě kila cukru... a hrnec přetekl... tak jsem šla do sklepa vyhrabat ten velkej, kterej jsem před rokem a půl narychlo sháněla, když jsem se rozhodla muži k narozeninám koupit a připravit humra a zjistila jsem, že se mi do ničeho nevejde.
Ve velkém hrnci jsem pak směs znovu přivedla k varu a vařila asi půl hodiny. Po vychladnutí jsem to přecedila a propasírovala přes cedník.  Pak jsem do budoucího vína rozdrobila a důkladně rozmíchala kostku droždí. A nechala 24 hodin stát.
Takhle vypadalo po 24ti hodinách. Pak jsem ho znovu zamíchala a zase nechala stát cca 24 hodin.

Pak jsem víno znovu zamíchala a přes cedník přelila do demižonu.

V něm má víno v suchu a temnu odpočívat asi dva měsíce.
Před Vánoci ho pak rozleju do lahví.

Bezinkový likér

V tomhle receptu mají figurovat taky dva litry bezinek... ale po obrání a probrání jsem jich měla jen něco přes litr. Dala jsem je vařit do litru vody.

 Už ani nevím, co jsem zrovna musela řešit s dětmi...
 ...každopádně jsem prošvihla var... a spousta temně vínové tekutiny uhasila plamen a zasvinila sporák i okolí.... Barví to hrozně! Ale docela hezky to zase pouští ;-).
Po další cca půl hodině varu jsem směs přecedila a přepasírovala přes cedník.
Pak jsme přidala kilo cukru. Jeden cukr vanilkovej a přes cedník jsem přilila asi půl deci kávy (tou půl deckou, vroucí vody, jsem před tím přelila lžíci kávy v hrníčku).
A znovu nechala asi půl hodiny vařit.
Po vychladnutí jsem vmíchala půl litru rumu. A rozlila do lahví.

 Vyšlo na dvě 0,7 litrový a jednu malou.

 Fotila jsem jen ty dvě hezčí... a z tý druhý jsme s manželem rovnou ochutnali... za mne dobrý ;-)
A manžel si nechal nalít znovu. Z prvního panáka totiž moc neměl... nejmladší mu ho z větší části vylila na koberec :-D
No ještěže to fakt docela překvapivě dobře pouští ;-).

neděle 15. října 2017

Podzimní seznam

 Tohle léto jsem si před prázdninami udělala takový seznam, co během nich chci stihnout..., kam všude chceme jet, taky že nesmíme zapomenout uspořádat rodinnej výlet na Kožovku a ostružiny a podobně... zkrátka abychom na něco důležitého během prázdnin nezapomněli...
Ale vůbec mne nenapadlo si takovej seznam sepsat taky pro podzim. Až když jsem takovej "podzimní seznam" potkala na fb v jedné skupince. A hned mi bylo jasný, že musim sepsat podobnej podzimní seznam pro nás. 
Tady je, upravenej nám na míru. Něco přibylo, jiné ubylo ;-):
A rovnou si vybarvujem lístečky, co už jsme splnili ;-).


 Třeba ty kaštanový výtvory nám stojej na okně už asi tři týdny.

Štrůdl, kterej ke správnýmu podzimu prostě patří, jsem pekla tady...takže to už máme taky splněno :-).

Co se procházky týče... tou často chodíme lesem ze školy. Když jsem před týdnem šli navíc hledat bez, a ještě se stavili na hřišti, trvalo nám to skoro tři hodiny... ale za tu opravdovou podzimní procházku ze seznamu jsme se rozhodli počítat tu z poslední soboty, kdy jsme v krásné podzimní přírodě, nejen sbíráním šípků a listů, strávili hodin téměř pět :-).

Dnes v neděli pak děti tvořili.
Dala jsem jim každému čtvrtku, dva štětce, do palety trochu barev, položila jim k tomu na stůl krabičku s pastelkama, nůžky, lepicí pásku, lepidlo a hromadu nasbíranýho listí... a nechala jim volnou ruku... jestli vytvořej podzimní strom, nebo ježka nebo něco jinýho, že je to na nich... Nejstarší hned hlásil: že bude dělat lišku...
Nenechte se zmást barvou. Je to vzácná modrá liška a dělá modrý stopy ;-)

Výtvor druhorozeňáka.

A podzimní dílo naší třetí.

No tvořili živelně, takže následnej úklid stál taky za to... od barev jsem musela vydrbat nejen stůl, podlahu a všechny tři malující děti, ale i tu nejmladší, která jen párkrát prošla okolo... neb i ta měla na bradě trochu modrý barvy, a ve vlasech, kam si ani sama nedosáhne, lepidlo :-/.
Ale evidentně si to užili... Rovnou pomalovali i pár papírovejch kapesníčků, že prý jsou to duchové na Halloween :-D

A protože mi bylo líto zbytky barev z palet jen tak vymýt, namalovala jsem si z těch zbytků po čase taky něco ;-)


No... a šípky na šípkový čaj už se suší... a v komoře "zraje" bezinkové víno :-)...
Tak nám to ze seznamu zatím hezky ubývá... Tak snad stihnem splnit všechno a všechno si to spolu taky patřičně užijem.

Krásný podzim všem, ať už se seznamem, nebo bez něj ;-)

P.S.: O tom jak jsme plnili další body našeho podzimního seznamu se můžete dočíst tady :-)

pátek 13. října 2017

Jaro, Léto, Noc...


Dnes se s vámi chci podělit o svoje nadšení z dalších knížek.
Jde o knížky německé ilustrátorky Rotraut Susanne Bernerové.
K loňským Vánocům dostaly naše děti tři z pěti titulů. Jaro, Léto a Noc.
K těm letošním Vánocům se mi povedlo sehnat i ty dvě zbývající... Podzim a Zimu. 
Už se moc těším, až se do nich s dětmi "začteme". To "začteme" je v uvozovkách schválně. V těchto knihách totiž není text. Jen pár vět na zadní straně knihy, které vás trochu navedou, jak v knize s dětmi "číst". I tak se v nich ale odehrávají více než zajímavé příběhy. A pokaždé když knihu znovu otevřeme, najdeme v ní něco nového, čeho jsme si dosud nevšimli. 
Občas si je prohlížejí kluci. Častěji pak naše holky. Často si prohlížíme společně a povídáme si o tom, co kde vidíme, co se tam děje... listujeme tam a zase zpět, abysme zjistili, co kdo dělal předtím a co potom. U třetí navíc oceňuju ten aspekt, že se jí pomocí toho povídání pokouším víc rozmluvit, neb jak už v některých z minulých článků padlo, je to u ní s řečí nic moc... A někdy... někdy si v nich prohlížím úplně sama... a strašně mne to baví :-). Ovšem děti mne v tom samotnou většinou moc dlouho nenechaj.
I dnes, jak holky viděly, že si ty knihy v kuchyni rozkládám na podlahu, že něco z nich nafotim pro tenhle článek, hned byly obě u mne a musely mi asistovat... což je vždycky sranda, tohle focení s asistencí,... než to zaostří, tak najednou máte v záběru ruku, nohu, hlavu přes půl knihy, jinou knihu... a nebo je focená kniha pryč ;-).

V každé knize se objevuje na začátku stejný dům a dále stejné město, objevují se tam i mnohé stejné postavy.... a pokaždé něco zajímavého prožívají. Příběh se táhne od začátku knihy až nakonec.... Z domu, přes město až do parku. Tady třeba vidíte, co se děje v domě a kolem něj na Jaře.

Tentýž dům v létě... Třetí jako obvykle ukazuje, že její oblíbená hrdinka, holčička z druhého patra, čůrá... "A atýnet etá na ní"... tedy: Tatínek na ni čeká před domem ;-).

A dům v noci...
To srovnávání mne taky strašně baví ;-), položit si knihy nad sebe všechny otevřené na "stejné" straně, a pozorovat co kdy, kde...

Tady je vidět kostel a kulturní centrum a stavba školky... tatínek holčičky (tý co v Létě čůrá) je asi nějakej stavbyvedoucí, či co, a přijel zkontrolovat, jak pokračuje práce na nový školce... a schválně: Kdo najde tu holčičku?

V létě stavba školky pokračuje...

A takhle vypadá již dostavěná školka o rok později, ve vlahé letní noci... Už se těším, jak si v Podzimu "přečteme" o jejím otevření... neb jak se píše o obrázek výš "Školka bude otevřena v říjnu". :-)

Na náměstí se toho děje taky spoustu zajímavého...

Pořádaj se bleší trhy a bydlí tam pan zubař a učitelka klavíru...

I v noci je tam rušno... tuhle scénu miluje druhorozeňák... Drama musí bejt ;-)

A na samém konci města, za benzínkou, nádražím, stavbou nové školky, náměstím a obchoďákem je park...

V létě se v něm slaví...

... i v noci :-)

Jednotlivé stránky na sebe plynule navazují...aneb dům a vedle něj malá farma...

... benzinka a nádraží...

... za nádražím školka... (Nejmladší má slabost pro knížky, i v knize ukazuje na regály plné knih v knihovně ;-).)

... a kulturní dům a pak náměstí...

...obchodní dům...

... a za ním park. 

Je zajímavé sledovat, jak se vyvíjí příběh města i jednotlivých postav během každé z knih i v průběhu celého cyklu. Kdo koho kde potká, kdo se s kým seznámí a jak se to s kým vyvine dál.. Kdo kde něco ztratí, kam to osud zavane. Kdo něco zahodí a co tím způsobí. Kdo co dělá v létě, co na jaře, co v noci...
Třeba je tam pár, co se v jedné knize za lehce dramatických okolností seznámí, v druhé má rande... a o rok později je šťastně v naději... Taky zvířata tam mají svoji roli... třeba ta liška v Jarní knize... V Noci se zase ulicemi potuluje mýval... A mimino knihu od knihy taky roste... 
Zkrátka živé městečko plné příběhů.

Vážně se moc těším, až se spolu s dětmi dozvím, co se dělo v Zimě a co na Podzim :-)

A rozhodně celou řadu vřele doporučuju ;-)
Byla jsem šťastná jako blecha, když se mi podařilo v létě na netu sehnat oba chybějící díly, které loni touto dobou nebyly v nabídce.

Tak, to bylo:
A o těch zbylých třeba někdy příště, až se v nich s holkama trochu rozkoukáme ;-).

Update:
Článek o Zimě a Podzimu je zde :-).