Tak se mi tuhle podařilo vyběhnout ven bez dětí. Sice teda pro děti, ty dvě prostřední, ale úplně sama.
Šla jsem dost na poslední chvíli a nejmladší spala, tak jsem oznámila poněkud zaskočenému čtyřotci, že mu jí tam nechávám, a že má pro ní kdyžtak támhle oběd... a vystřelila dřív, než stihne navrhnout, že jde do školky on a svůj návrh zrealizovat...
A jak jsem za domem vbíhala do lesa, tak krásně svižně, nalehko... vjížděla do něj zároveň maminka s dvojkočárem. V předu seděl starší kluk, tak dva a půl až tři roky, ten si s něčim celkem spokojeně hrál, a vzadu klouček, kterej mohl mít tak rok a půl... ten si nehrál... a hlavně vůůůůbec nebyl spokojenej... Ten řval až se propínal a opakovaně vykřikoval: "Á ci ven! Á ci ven! Á ci ven!"
Už v tu chvíli mi cukaly koutky... Načež mu maminka patřičně dramatizujícím hlasem povídá: "Póóódívej, kolik je tu napadanejch šišek!" ... a v odpověď se jí pouze neslo: "Á ci ven!"
Odvedení pozornosti nevyšlo, tak zkusila vysvětlení: "Miláčku, já vim, ale já bych vážně potřebovala, aby sis teď na chvíli odpočinul, víš?"
"Á ci ven!" řičel dál chlapeček, zatimco já jsem poskakovala pryč přes šišky a tlumila své veselí...
O něco dál jsem pak radostně sdělila lesu: "To je prostě TAK úžasný! Když to, co řve, neni MOJE dítě!"...
A pak jsem si hluboce užívala každou vteřinu toho úžasného klidu a lehkosti, kterou plně dokážou prožít a ocenit právě jen matky,... s vědomím, že teď mám tu krátkou chvilku štěstí, kdy problémy mejch dětí, nejsou moje starost, ale... že za pár minut to už klidně můžu být zase já, komu bude dítě v šatně školky řvát: "Já chci!" a "Já nechci!", "To chci!", "Já sama!", "Nééééé!" "Ci šiiiilt!" (rozuměj: "Chci kšilt!") a podobně ;-)
Pevné nervy všem rodičům přeje čtyřmatka Jenovéfa ;-)
Prohledat tento blog
středa 31. května 2017
úterý 30. května 2017
Desinfekce
Dnes ráno, se náš druhorozenej zase hezky odřel, koleno a oba lokty... Cestou do školky vyběhli s bráchou na konci lesa ven a začali se honit... a já stihla říct jen: "Kluci!..." a to "na parkovišti se neběhá..." už jsem říkala spadlýmu, řvoucímu synovi... ale dobrý, než jsme došli do školky, tak na to pro samý pirátění zapomněl... Dnes maj totiž pirátskej den, jako oslavu ke dni dětí... takže jsou všichni v pirátskym, i naše třetí vyrazila alespoň v pruhovaném tričku a na hlavu dostala pirátskej klobouk po nejstaršim bráchovi. A druhorozenej, ten má kostým kompletní už třetí jaro... občas v něm běhá jen tak i doma... asi že to zkrátka tak nějak ladí s jeho přirozeností ;-)
Ale to jsem odbočila... jak tak řval, a já kontrolovala jeho odřeniny, vyvolalo to ve mne řetězec vzpomínek...
Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho na podzim vyzvedávala ze školky a učitelka mi hlásila, že je trochu odřenej tady na ruce (opravdu jen trochu), a že mu to teda aspoň přelepili, že se mu to snažili vyčistit, ale že se s nima pral, a že mu na to dali i trochu desinfekce, která jim tam prý nikdy nikoho nepálila, ale že on strašně řval, že ho to pálí a rval se s nima, že ho nemohli udržet... A já se jen pobaveně culila a pokyvovala jsem hlavou a říkala: "Jojo, je mi to jasný. Absolutně jasný."... Živě se mi totiž tenkrát vybavila jedna vzpomínka na moje vlastní dětství, dokazující, že "jablko nepadá daleko od stromu" ;-).
Tady je:
Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho na podzim vyzvedávala ze školky a učitelka mi hlásila, že je trochu odřenej tady na ruce (opravdu jen trochu), a že mu to teda aspoň přelepili, že se mu to snažili vyčistit, ale že se s nima pral, a že mu na to dali i trochu desinfekce, která jim tam prý nikdy nikoho nepálila, ale že on strašně řval, že ho to pálí a rval se s nima, že ho nemohli udržet... A já se jen pobaveně culila a pokyvovala jsem hlavou a říkala: "Jojo, je mi to jasný. Absolutně jasný."... Živě se mi totiž tenkrát vybavila jedna vzpomínka na moje vlastní dětství, dokazující, že "jablko nepadá daleko od stromu" ;-).
Tady je:
Jednou
za čas byl i ve školce takzvaný "branný den". Ten den jsme především běhali venku
a na různých stanovištích jsme plnili různé úkoly. Skákali jsme v pytlích.
Kolem nějakých věcí jsme slalomem nosili na lžících malinký míček a podobně. A
taky jsme přelejzali prolejzky a klouzali se po klouzačce.
O tom, že bude branný den, se sice
mluvilo předem, a asi i několikrát. Učitelky nám připomínaly, že máme přijít
zítra v teplácích. Ale mojí nepozorné, nesoustředěné a zasněné dušičce to
stejně naprosto uniklo.
Takže v příslušný den byly
v teplácích všechny děti až na vykulenou mně, která jsem jako správná
princezna přišla v sukýnce. Nu což zvládla jsem to celkem hezky i
s ní. Při skákání v pytli mi stejně víc překážel pytel, na běhání zas
tak dlouhá nebyla a ve válení po zemi mi rozhodně nikdy nepřekážela, tak proč
zrovna dnes. Jen na jedný atrakci mne ta sukýnka oproti oteplákovaným
spolužákům těžce znevýhodnila. Dole na klouzačce se zřejmě postupně uvolňoval
hřebík. Kluk přede mnou měl malinko natržený tepláky. A já? No já přece žádný
tepláky neměla, a sukýnka ta při klouzání vlála hezky za mnou. Takže jsem měla
na zadku pěknej škrábanec. Učitelka mne odvedla na ošetřovnu. Kde mi to školková doktorka
či sestřička vymyla a pak řekla: „Teď na to dáme desinfekci.“ …A to neměla říkat.
To slovo jsem totiž už pár dnů, maximálně týdnů, znala.
Těch pár dnů či týdnů předtím jsem si
totiž s mladším, asi dvouletým, bráškou hrála v jeho postýlce na
perníkovou chaloupku. Natahovali jsme se do vzduchu na imaginární střechu pro
imaginární perníky a jejich chroupání jsme komentovali „Mňam, mňam mňam.“ Když
tu mne milý bratříček popadl za ruku a ze všech sil mne hryznul ze shora do
předloktí. Rána se mi okamžitě zalila krví, a uprostřed byla vidět skousnutá
kůže, krásnej otisk zubů... jak pro rovnátka.... Řvala jsem jak tur. A po chvíli jsem řvala snad ještě
víc, když mi do toho tatínek nalil peroxid vodíku, s tím že „desinfekce“ a
ono mi to na ruce vypěnilo a pálilo jak čert.
Mohlo to být tedy akorát v době,
kdy mi na ruce konečně zmizela modřina a jizva po kousanci začínala vybledávat,
když se na mne školková zdravotnice vytasila se zmíněnou desinfekcí. Začala
jsem okamžitě řvát, že ne, že žádnou desinfekci nechci, že to bude pálit. I
zdrhnout jsem se jim snažila, ale byly na mne s učitelkou dvě, popadli
mne, učitelka mne přidržela a zdravotnice mi na zadek mázla jakousi žlutou mast
na první pohled ne nepodobnou hořčici. Překvapivě to vůbec nepálilo. Jenže já i
tak řvala jako divadlo, že to pálí. No musela jsem přeci, když jsem tvrdila, že
to pálit bude...
Jakže to bylo s tim stromem a jablkem? ;-)
pondělí 29. května 2017
Pečení s dětmi - Sušenky
To mi takhle o sobotě náš druhorozenej hlásí: "Mami! Já už jsem ti nalámal čokoládu!"
A tak nezbylo, než všeho nechat a jít píct sušenky, dokud na ně ještě nějaká ta čokoláda zbyde...
... protože jinak by to nebyly... : Sušenky s čokoládou... ale Sušenky bez ;-)
V míse jsme ušlehali 250 g másla, 250 cukru a jeden vanilkovej cukr do pěny, pak jsme přišlehali dvě vejce a lžíci medu.
Vmíchali jsme 500 g hladké mouky s jednou lžičkou prášku do pečiva.
Vysypali jsme na vál... a přidali na kousky nalámanou čokoládu na vaření (stačí 100 g... syn nalámal původně 200 g, takže zbylo něco kolem 120ti g ;-))
Uhnětli těsto...
Z něj udělali dva válečky, zabalili je do potravinářský folie...
Pak se dá těsto odležet alespoň na půl hodiny do mrazáku... my se k němu často dostaneme až po hodinách dvou, neb máme prostě furt co dělat ;-)
Z každého válečku je dvacet koleček na jeden plech vyložený pečícím papírem..
Na několika kolečkách vpravo můžete vidět trochu ozdobného sypání, pokud to budete chtít zkoušet, tak to tam zamáčkněte.. nám se toho většina sesypala... a podle mne je to beztak lepší bez toho,... ale děti to hrozně toužily zkusit ;-)
Pečeme v předehřáté troubě na 180°C po dobu dvaceti minut.
Super jako svačina či snídaně s hrnkem mléka...
A pro úplnost, čerpali jsme z tohoto receptu...
...ale jak jsem tak koukala, nejenže jsme třtinovej cukr nahradili obyčejnym, že jsme přidali vanilkovej cukr, protože jsme tehdy, když jsme je pekli prve, měli doma cukru málo, tak jsme tam tenkrát nasypali vanilkový cukry rovnou tři, aby to nebylo málo sladký... vonělo to pak a chutnalo trochu jako vanilkový rohlíčky ;-), a tak tam od tý doby jeden dáváme... taky ten syrup z původního receptu neznáme, tak jsme zkusili místo toho použít med...a dobrý...
ale ony se nám krom toho všeho i poněkud změnily poměry ostatních surovin...
ale sušenky jsou dobrý a to je hlavní, my je za poslední měsíc pekli už pětkrát... tak jsme vám je chtěli taky doporučit ;-)
pátek 26. května 2017
Pískající tučňák... respektive tučňáčka :-)
Dneska se s váma podělim o to, jak vytvořit něco jednoduššího, než ten domeček minule. Něco, co zabere zhruba desetinu času, tedy asi dvě až tři hodinky práce.
To máte tak... Mám sestřenici, a ta spolu s manželem miluje tučňáky. Dva roky zpět jsem proto na deku pro jejich prvorozenýho našívala tučňáka... a předminulý týden, jsem si řekla, že by to chtělo něco i pro jeho dnes dvou a půl měsíční sestřičku, která teď navíc slavila svůj první svátek...
A pak jsem si vzpomněla, že mám doma pískátka, a že jsem kdysi šila druhorozenýmu takovou malou modrou cinkající kočičku... a že mám určitě nějakou černou a bílou látku a že bych teda mohla z toho udělat tučňáčka... a že ještě lepší by byla tučňáčí holčička, když je to pro holku...
A tak jsem si načmárala šablonku...
a nastříhala látky...
Tělo jsem stříhala vždycky ve dvou vrstvách, aby neprosvítal vatelín...
Vlevo dole jsou křídla, vpravo nohy, látka dvojmo uprostřed a svrchu i zespoda tenoučkej vatelín.
čtvrtek 25. května 2017
Mateřská zhroucení
Takovejch těch chvil, kdy jsem byla na pokraji zhroucení, nebo už i za ním, bylo za těch už téměř devět let hodně... ale včera mi můj mozek vyplivnul tuhle vzpomínku, tak napíšu o ní :-).
Bylo to někdy koncem léta 2013. Nejstaršímu bylo právě pět, druhorozenýmu táhlo na třetí narozky, a třetí, která byla tehdy zároveň i nejmladší, bylo jen malinko přes čtvrt roku.
Ten den byl hroznej. Hlavně odpoledne. Kluci pořád něco vylejvali a vysypávali, a já furt vytírala a zametala a pořád dokola je převlíkala... jednou oba dva, politý džusem, pak mladšího počuranýho, mezitim vysypali sušenky a stihli jima proběhnout... v podvečer letěla na zem miska s kaší... a tak pořád dokola... a po té, co jsem zlikvidovala následky po kaši, tak jsem si konečně sedla na gauč, že nakojim malou a akorát ve chvíli, kdy se mi rozteklo mlíko, se náš druhorozenej do široka rozkročil na měsíc novym koberci... a zatímco já zoufale křičela:"Ne! Ne! Ne!" a na závěr už jen rezignovaně hlesla: "Ne..." tak se na jeho kalhotách prudce zvětšoval mokrej flek a v závěru mu k dovršení zkázy propadlo nohavicí do louže pod ním velké měkké en-óno...
A v tu chvíli jsem se zhroutila... znáte to... chce se vám brečet, chcete se sebrat, odejít a pokud možno se nevrátit... máte pocit, že kdyby vás někdo právě teď praštil palicí a bylo po vás, tak vám tim vlastně prokáže velkou službu...
Jenže my maminky si nemůžem dovolit bejt zhroucený moc dlouho... takže i já jsem se po chvíli odevzdaně zvedla a vrhla se do víru dalšího kolotoče mytí a převlíkání a tentokrát ne vytíraní, ale drhnutí pročuranýho, pokaděnýho koberce...
Hodně sil, zejména všem maminkám batolat, tímto přeje čtyřmatka Jenovéfa ;-)
Bylo to někdy koncem léta 2013. Nejstaršímu bylo právě pět, druhorozenýmu táhlo na třetí narozky, a třetí, která byla tehdy zároveň i nejmladší, bylo jen malinko přes čtvrt roku.
Ten den byl hroznej. Hlavně odpoledne. Kluci pořád něco vylejvali a vysypávali, a já furt vytírala a zametala a pořád dokola je převlíkala... jednou oba dva, politý džusem, pak mladšího počuranýho, mezitim vysypali sušenky a stihli jima proběhnout... v podvečer letěla na zem miska s kaší... a tak pořád dokola... a po té, co jsem zlikvidovala následky po kaši, tak jsem si konečně sedla na gauč, že nakojim malou a akorát ve chvíli, kdy se mi rozteklo mlíko, se náš druhorozenej do široka rozkročil na měsíc novym koberci... a zatímco já zoufale křičela:"Ne! Ne! Ne!" a na závěr už jen rezignovaně hlesla: "Ne..." tak se na jeho kalhotách prudce zvětšoval mokrej flek a v závěru mu k dovršení zkázy propadlo nohavicí do louže pod ním velké měkké en-óno...
A v tu chvíli jsem se zhroutila... znáte to... chce se vám brečet, chcete se sebrat, odejít a pokud možno se nevrátit... máte pocit, že kdyby vás někdo právě teď praštil palicí a bylo po vás, tak vám tim vlastně prokáže velkou službu...
Jenže my maminky si nemůžem dovolit bejt zhroucený moc dlouho... takže i já jsem se po chvíli odevzdaně zvedla a vrhla se do víru dalšího kolotoče mytí a převlíkání a tentokrát ne vytíraní, ale drhnutí pročuranýho, pokaděnýho koberce...
Hodně sil, zejména všem maminkám batolat, tímto přeje čtyřmatka Jenovéfa ;-)
středa 24. května 2017
"Kozazezdola"
Dnes se vrátím k příhodě, jejíž vrchol spadá do doby před třemi lety.
Ale ještě před tím, se musím vrátit na začátek... ne ke starým řekům, ale do doby před osmi lety, kdy jsme se sem s téměř ročním, nejstarším synem přistěhovali.
Tenkrát pod námi bydlela starší paní.
Byla už dost hluchá, což mělo tu výhodu, že si nikdy nepřišla stěžovat na kolenama dupající a posléze běhající batole.
Mělo to ovšem taky nevýhodu... když jsme šli spát, slyšeli jsme v posteli každé slovo z televize pod námi...
Jednou takhle jela televize několik dní v kuse, až jsme si říkali: "Člověče, je vůbec naživu, aby tam neseděla v křesle před řvoucí televizí mrtvá..."
Asi den nebo dva na to, netekla v domě voda a já cestou z nákupu potkala u domu dvě jiný babky, kterak si sdělovaly, že tahle sousedka už nevychází, že jí teď byla donýst vodu, a že jí snad syn chce přestěhovat do nějakýho domova důchodců...
Což se stalo záhy a pod náma nastal pilný ruch způsobený kompletní rekonstrukcí...
Nu což, i my jsme před pár lety páchali rekonstrukci a bylo nám jasný, že i v bytě pod náma je po těch letech nepochybně nutná.
Po necelém roce došlo na pár týdnů ke zklidnění, načež se asi týden před vánoci 2013 začalo ze zdola ozývat trošku jiné bouchání a vrtání a hlavně hodně šoupání... a my si říkali: "Á, už se tam někdo stěhuje..."
První lednový týden pak dole začali výt psi... zavile vyli... na víly asi ne... a my si říkali: "No potěš koště..." ale brali jsme to s humorem... Jen když muž spal po noční, tak to bylo docela blbý no, ale co už...
Vřískající andulky přímo v pokoji, když jsme první rok po svatbě bydleli u tchýně v obýváku na gauči, byly ještě o něco horší...
A pak zhruba po tom týdnu někdo zazvonil.
Za dveřma dosud neznámá tmavovlasá slečna... a říká cosi v tom smyslu, jestli bysme nemohli být trochu tišší, že přítel nemůže spát po noční...
Byla jsem z toho tak vyplesklá, že jsem jí na to řekla jen: "Hm." Na víc jsem se v tu chvíli fakt nezmohla...
"Kdo to byl?" tázal se mne pak muž.
"No,... asi nová sousedka zezdola..." probouzela jsem se zvolna.
"A co chtěla?"
"Že prej jestli nemůžem bejt víc potichu, že přítel nemůže spát po noční..."
"A řekla´s jí, že já zas nemůžu po noční spát, protože jí tam vyjou psi?"
"Ne, já byla tak perplex, ...že jsem jí vlastně neřekla vůbec nic... No jako, chápeš to? Celou dobu odtamtud bordel, a najednou si přijde někdo ze zdola stěžovat..." potřásala jsem hlavou, jako bych z ní ten šok chtěla vyklepat...
Následující den, asi dvě minuty poté, co jsem s naší tehdy osmiměsíční třetí přisedla na gauč ke klukům a manželovi, kteří sledovali něco na youtube, abych jí nakojila, se ozvalo hlasité zabouchání, až jsem leknutím na gauči nadskočila.
Manžel hned vystartoval ke dveřím.
Jemu vždycky všechno dojde rychleji.
A já s očima dokořán užasle volala: "To je zezdola! Já za ty rány včera několikrát vynadala dětem!" ...Než jsem to dořekla, za mužem už se zabouchly dveře...
Když se vrátil, tak říkal: "Čéče, jsem tam zazvonil a docela se bál, co vyleze za vazouna, a on je to takovej střízlík, o hlavu menší než já... No tak jsem mu vysvětlil, že všichni sedíme na gauči a čumíme na youtube, a co by si tak jako představoval, že bysme měli dělat, abysme byli ještě tišší... a že jestli si myslí, že my je neslyšíme, takže se plete, že v tomhle baráku je slyšet úplně všechno, jak se to nese, obzvlášť jejich vyjící psy že slyšíme velmi dobře... no tak uvidíme, jak mě pochopil..."
Asi dva dny nato, krátce před pátou hodinou ranní, se domem pronikavě rozvyli psi.
Vyli a škrábali na vchodový dveře bytu pod náma...
Zřejmě nastal týden, kdy měli oba, jak tmavovlasá slečna, tak její přítel střízlík, brzkou ranní směnu...
Zatímco jsem si přikrývala uši polštářem, konstatovala jsem, že my si na ně ale vůůůůbec stěžovat nemusíme, protože tohle slyší kompletně celej panelák, a dneska se v domě nevyspí už absolutně nikdo... snad jen našim dětem to nijak výrazně nevadilo...
Nu, bylo z toho po baráku pěkný haló, stěžoval si kdekdo, podle všeho jsme byli jedni z mála, kdo ten den nezvonil na správce se stížností... jak se ostatně dalo čekat...
Na nějakej čas pak to hodně brzký vytí opadlo.
Správce pak říkal, když jsem ho jednou potkala, že snad při těch ranních směnách dávaj psy někomu na hlídání...
Na jaře, krátce před velikonoci 2014, jedno odpoledne ve znamení úklidu, pár minut po tom co jsem vypnula vysavač... zase někdo zvoní.
Slečna ze zdola, v růžovém županu, výrazně nalíčená, (ta neobvyklá kombinace mi utkvěla v paměti) a s výtkou na hluk.
V rámci hluk vytýkající plamenné řeči se nás otázala, jestli nám jako přijde normální, prát v jedenáct večer.
To jsme jí s mužem ujistili, že my perem přes den, že to slyší pračku přes dvě patra, neb pani seshora se vrací z práce pozdě a tady, v tomhle baráku, je slyšet všechno, že my jsme nejpozději v devět všichni v postelích a slyšíme JE, jak tam dole mluvěj a smějou se... a já, jak už jsem byla rozčilená, tak jsem dodala: "I jak tam pícháte." A ona zalapala po dechu. A muž jí trochu smířlivěji povídá: "No, to se nezlobte, ale zrovna minulej týden jste odněkud přišli v jednu v noci, bouchli jste dveřma na celej barák a pak jste tam do tří vzdychala."... Z čehož byla slečna dost přešlá, a když odešla, tak jsem se já ještě čílila: "To jako kvůli ní nebudu už ani vysávat, nebo co si jako myslí? ... Nebo bych měla vysávat spíš častěji, aby si zvykla... Jako ta naproti, co vysává denně... to by ta "kozazezdola" asi zešílela bydlet pod ní..."
A tady to začalo...
V následujících měsících náš druhorozenej, tehdy krátce tříletej, vymyslel bezvadnou hru... Skákat z palandy... nebojte, z takový tý nižší, asi metr dvacet nad zemí... ale i tak no... rány jako blázen... a já mu to různě zakazovala, vysvětlovala možná nebezpečí, vyčítala ty rány...
A pak jsem mu několikrát řekla něco jako: "Jestli si na ty rány přijde stěžovat "kozazezdola", tak jí to půjdeš vysvětlit sám, proč je tak strašně nutný skákat z palandy."
A následky na sebe nenechaly dlouho čekat...
Jednoho dne začátkem léta 2014, značně parného dne..., jedu s dětma z nákupu... plnej kočár, kterej sám o sobě má čtrnáct a půl kila, na rukojeti přivázaný další dvě tašky s nákupem... a on nejede výtah.
Táhnu tedy naloženej kočár včetně roční dcery do schodů za vydatného halekání všech tří dětí...
Když jsme vyšli třetí patro, celá splavená jsem na chvíli zastavila, abych trochu nabrala dech a náš druhorozeňák začal hlásit: "Už jsme doma! Už jsme domaaaa!"
"Ne, nejsme," drtila jsem vyčerpaně mezi zuby, "...ještě jedno patro."
A on se zarazil, a pak se najednou jeho oči rozsvítily náhlým poznáním, ke kterému svým tří a půl letým mozkem právě dospěl, a o které se vzápětí podělil nejen se mnou, ale vzhledem k intenzitě, kterou do hlasu vložil, i s celym barákem.
"Ahááá!" zařval nadšeně z plných plic, "tady bydlí kozazezdolá!!!"
A já na zlomek vteřiny zkoprněla a pak jsem popadla kočár a únava neúnava jsem briskně vyběhla poslední patro opakujíc si polohlasem úpěnlivé: "Ať nejsou doma, ať nejsou doma, ať nejsou doma!"
Poučení je nasnadě. Všechny ho známe. Ale občas není naškodu si ho připomenout... pozor na to, co říkáme před dětmi ;-)
Ale ještě před tím, se musím vrátit na začátek... ne ke starým řekům, ale do doby před osmi lety, kdy jsme se sem s téměř ročním, nejstarším synem přistěhovali.
Tenkrát pod námi bydlela starší paní.
Byla už dost hluchá, což mělo tu výhodu, že si nikdy nepřišla stěžovat na kolenama dupající a posléze běhající batole.
Mělo to ovšem taky nevýhodu... když jsme šli spát, slyšeli jsme v posteli každé slovo z televize pod námi...
Jednou takhle jela televize několik dní v kuse, až jsme si říkali: "Člověče, je vůbec naživu, aby tam neseděla v křesle před řvoucí televizí mrtvá..."
Asi den nebo dva na to, netekla v domě voda a já cestou z nákupu potkala u domu dvě jiný babky, kterak si sdělovaly, že tahle sousedka už nevychází, že jí teď byla donýst vodu, a že jí snad syn chce přestěhovat do nějakýho domova důchodců...
Což se stalo záhy a pod náma nastal pilný ruch způsobený kompletní rekonstrukcí...
Nu což, i my jsme před pár lety páchali rekonstrukci a bylo nám jasný, že i v bytě pod náma je po těch letech nepochybně nutná.
Po necelém roce došlo na pár týdnů ke zklidnění, načež se asi týden před vánoci 2013 začalo ze zdola ozývat trošku jiné bouchání a vrtání a hlavně hodně šoupání... a my si říkali: "Á, už se tam někdo stěhuje..."
První lednový týden pak dole začali výt psi... zavile vyli... na víly asi ne... a my si říkali: "No potěš koště..." ale brali jsme to s humorem... Jen když muž spal po noční, tak to bylo docela blbý no, ale co už...
Vřískající andulky přímo v pokoji, když jsme první rok po svatbě bydleli u tchýně v obýváku na gauči, byly ještě o něco horší...
A pak zhruba po tom týdnu někdo zazvonil.
Za dveřma dosud neznámá tmavovlasá slečna... a říká cosi v tom smyslu, jestli bysme nemohli být trochu tišší, že přítel nemůže spát po noční...
Byla jsem z toho tak vyplesklá, že jsem jí na to řekla jen: "Hm." Na víc jsem se v tu chvíli fakt nezmohla...
"Kdo to byl?" tázal se mne pak muž.
"No,... asi nová sousedka zezdola..." probouzela jsem se zvolna.
"A co chtěla?"
"Že prej jestli nemůžem bejt víc potichu, že přítel nemůže spát po noční..."
"A řekla´s jí, že já zas nemůžu po noční spát, protože jí tam vyjou psi?"
"Ne, já byla tak perplex, ...že jsem jí vlastně neřekla vůbec nic... No jako, chápeš to? Celou dobu odtamtud bordel, a najednou si přijde někdo ze zdola stěžovat..." potřásala jsem hlavou, jako bych z ní ten šok chtěla vyklepat...
Následující den, asi dvě minuty poté, co jsem s naší tehdy osmiměsíční třetí přisedla na gauč ke klukům a manželovi, kteří sledovali něco na youtube, abych jí nakojila, se ozvalo hlasité zabouchání, až jsem leknutím na gauči nadskočila.
Manžel hned vystartoval ke dveřím.
Jemu vždycky všechno dojde rychleji.
A já s očima dokořán užasle volala: "To je zezdola! Já za ty rány včera několikrát vynadala dětem!" ...Než jsem to dořekla, za mužem už se zabouchly dveře...
Když se vrátil, tak říkal: "Čéče, jsem tam zazvonil a docela se bál, co vyleze za vazouna, a on je to takovej střízlík, o hlavu menší než já... No tak jsem mu vysvětlil, že všichni sedíme na gauči a čumíme na youtube, a co by si tak jako představoval, že bysme měli dělat, abysme byli ještě tišší... a že jestli si myslí, že my je neslyšíme, takže se plete, že v tomhle baráku je slyšet úplně všechno, jak se to nese, obzvlášť jejich vyjící psy že slyšíme velmi dobře... no tak uvidíme, jak mě pochopil..."
Asi dva dny nato, krátce před pátou hodinou ranní, se domem pronikavě rozvyli psi.
Vyli a škrábali na vchodový dveře bytu pod náma...
Zřejmě nastal týden, kdy měli oba, jak tmavovlasá slečna, tak její přítel střízlík, brzkou ranní směnu...
Zatímco jsem si přikrývala uši polštářem, konstatovala jsem, že my si na ně ale vůůůůbec stěžovat nemusíme, protože tohle slyší kompletně celej panelák, a dneska se v domě nevyspí už absolutně nikdo... snad jen našim dětem to nijak výrazně nevadilo...
Nu, bylo z toho po baráku pěkný haló, stěžoval si kdekdo, podle všeho jsme byli jedni z mála, kdo ten den nezvonil na správce se stížností... jak se ostatně dalo čekat...
Na nějakej čas pak to hodně brzký vytí opadlo.
Správce pak říkal, když jsem ho jednou potkala, že snad při těch ranních směnách dávaj psy někomu na hlídání...
Na jaře, krátce před velikonoci 2014, jedno odpoledne ve znamení úklidu, pár minut po tom co jsem vypnula vysavač... zase někdo zvoní.
Slečna ze zdola, v růžovém županu, výrazně nalíčená, (ta neobvyklá kombinace mi utkvěla v paměti) a s výtkou na hluk.
V rámci hluk vytýkající plamenné řeči se nás otázala, jestli nám jako přijde normální, prát v jedenáct večer.
To jsme jí s mužem ujistili, že my perem přes den, že to slyší pračku přes dvě patra, neb pani seshora se vrací z práce pozdě a tady, v tomhle baráku, je slyšet všechno, že my jsme nejpozději v devět všichni v postelích a slyšíme JE, jak tam dole mluvěj a smějou se... a já, jak už jsem byla rozčilená, tak jsem dodala: "I jak tam pícháte." A ona zalapala po dechu. A muž jí trochu smířlivěji povídá: "No, to se nezlobte, ale zrovna minulej týden jste odněkud přišli v jednu v noci, bouchli jste dveřma na celej barák a pak jste tam do tří vzdychala."... Z čehož byla slečna dost přešlá, a když odešla, tak jsem se já ještě čílila: "To jako kvůli ní nebudu už ani vysávat, nebo co si jako myslí? ... Nebo bych měla vysávat spíš častěji, aby si zvykla... Jako ta naproti, co vysává denně... to by ta "kozazezdola" asi zešílela bydlet pod ní..."
A tady to začalo...
V následujících měsících náš druhorozenej, tehdy krátce tříletej, vymyslel bezvadnou hru... Skákat z palandy... nebojte, z takový tý nižší, asi metr dvacet nad zemí... ale i tak no... rány jako blázen... a já mu to různě zakazovala, vysvětlovala možná nebezpečí, vyčítala ty rány...
A pak jsem mu několikrát řekla něco jako: "Jestli si na ty rány přijde stěžovat "kozazezdola", tak jí to půjdeš vysvětlit sám, proč je tak strašně nutný skákat z palandy."
A následky na sebe nenechaly dlouho čekat...
Jednoho dne začátkem léta 2014, značně parného dne..., jedu s dětma z nákupu... plnej kočár, kterej sám o sobě má čtrnáct a půl kila, na rukojeti přivázaný další dvě tašky s nákupem... a on nejede výtah.
Táhnu tedy naloženej kočár včetně roční dcery do schodů za vydatného halekání všech tří dětí...
Když jsme vyšli třetí patro, celá splavená jsem na chvíli zastavila, abych trochu nabrala dech a náš druhorozeňák začal hlásit: "Už jsme doma! Už jsme domaaaa!"
"Ne, nejsme," drtila jsem vyčerpaně mezi zuby, "...ještě jedno patro."
A on se zarazil, a pak se najednou jeho oči rozsvítily náhlým poznáním, ke kterému svým tří a půl letým mozkem právě dospěl, a o které se vzápětí podělil nejen se mnou, ale vzhledem k intenzitě, kterou do hlasu vložil, i s celym barákem.
"Ahááá!" zařval nadšeně z plných plic, "tady bydlí kozazezdolá!!!"
A já na zlomek vteřiny zkoprněla a pak jsem popadla kočár a únava neúnava jsem briskně vyběhla poslední patro opakujíc si polohlasem úpěnlivé: "Ať nejsou doma, ať nejsou doma, ať nejsou doma!"
Poučení je nasnadě. Všechny ho známe. Ale občas není naškodu si ho připomenout... pozor na to, co říkáme před dětmi ;-)
úterý 23. května 2017
Šeřík... a vzpomínka na školku
Před časem jsem sepsala takovou knížečku vzpomínek na dětství. Je to takovej pel mel nejrůznějších zážitků co si pamatuju z doby mezi třetími a sedmými narozeninami. Pamatuju si, jak jsem jednou v cca osmnácti seděla doma v kuchyni a chrlila ze sebe tyhle vzpomínky a smála se a kroutila hlavou nad svým mladším já... A můj tatínek mi tenkrát řekl: "To je dobře, že si to všechno takhle hezky pamatuješ. To je moc dobře. Až budeš mít jednou vlastní děti, tak místo aby sis řekla: ´Jak ty děti mohlo jenom něco takovýho napadnout?´ si řekneš: ´No, vzhledem k tomu, co v jejich věku vyváděla jejich matka, to vlastně ještě docela jde...´"
No, nevim, pamatuju si to hezky, co jsem vyváděla já... ale nad tim, co napadá ty moje děti, zejména druhorozenýho, občas žasnu i tak.
Ale často udělaj, nebo řeknou něco, co ty moje vzpomínky na dětství, ve mně rázem oživí.
Třeba včera...
"Hele, kde máte flašku s ´ďáblíkem´?"
"Nemáme. Ztratili jsme. V pátek. Někde v lese..."
"A já vim kde je!" Zvolal radostně. "Je tam u toho dětskýho hřiště..." a pak mi dloooouze popisoval, kde přesně leží, neb jsem byla dost nechápavá. Nicméně jsem se s kočárem a třemi mladšími dětmi vydala domů oklikou kolem zmiňovaného hřiště. U něj už byl manžel s nejstarším, kterýho před tím přivedl ze školy, a hrdě na nás mával flaškou, který si prve cestou domů v trávě všiml... a pro kterou se nakonec rozhodl s nejstarším zaběhnout sám, neb neměl pocit, že bych jeho popis pochopila.
A tak jsme šli domů všichni společně.
O kus dál se náš druhorozenej uprostřed cesty zastavil a začal volat: "Tady něco voní! Tady něco voní! Cítíte to? Cítíte to?!?"
"Jasněže to cítíme." "Podívej se nad sebe." "To je šeřík!" Říkali jsme my...
A on se podíval nad sebe a tvrdil: "Néé, to je nějaký jídlo!"
No nevim, jestli opravdu cítil nějaký jídlo, já jsem žádnou "jedlou" vůni v okolí nezachytila, a manžel mu povídá: "Ty jídlo... Ti asi kus urvu a můžeš mi říct jestli je to dobrý..." a druhorozenej řičel, že néé a smál se... a já se usmívala, protože jsem si zase na něco vzpomněla...
Na jednu bezvadnou hru, kterou jsem kdysi vymyslela ve školce...
Měli jsme tehdy mezi hračkama na ven i nábyteček pro panenky,
kuchyňku i obývák. Jednou jsme si tak hráli s dalšíma holčičkama
s tím nábytkem na zahradě školky, na trávníku ve stínu pod šeříkem. Byl to
takovej novej nerozrostlej keřík na vysokym rovnym kmínku ještě vyztuženej
nějakym kolíkem, ke kterýmu byl přivázanej. A já jsem tehdy pozorovala hrozen
těch šeříkovejch květů a přišla jsem s úžasnym nápadem.
„Teď je sice jaro,“ začala jsem vysvětlovat
ostatním holčičkám, „ale po něm přijde léto a pak podzim a zima, a panenky by
si měly už teď udělat zásoby na zimu, aby měly v zimě co jíst.“
“No jo, ale jak?“ „Kde ty zásoby vemou?“
ptaly se holčičky. A na to já už jsem měla předem připravenou odpověď: „Tady,“
natáhla jsem se pro hrozen šeříku a začala z něj otrhávat jednotlivý
kvítky a plnit jima ledničku a holčičky se ke mně hned přidaly. Naplnily jsme
postupně i další skříňky v kuchyňce a pak i v obýváku, a i sporák
jsme nacpaly šeříkem, a když už se nám to skoro nikam nevešlo a na tom keříčku
nad náma už skoro nic nezbylo, tak šla kolem učitelka... Chvíli na nás nevěřícně zírala, a pak
začala říkat něco v tom smyslu, co že to trháme, že to nám sem přece
zasadili páni zahradníci, abychom to tu měli hezký, že to přece nemůžeme takhle
trhat.
„No jo, ale panenky potřebujou zásoby na zimu.“ Odvětila jsem pevně, se zrakem upřeným přímo na učitelku. Chudák učitelka na mne chvíli konsternovaně zírala a pak to zkusila znovu se stejnými argumenty, že přece nemůžeme otrhávat ten šeřík, že nám ho sem páni zahradníci zasadili, aby jsme to tu měli hezký. I já jsem trvala na svým: „Jo, ale panenky potřebujou zásoby na zimu.“ Načež to po další chvilce nevěřícího zírání učitelka zřejmě vzdala, odešla pryč a ponechala zbytky šeříku svému osudu.
„No jo, ale panenky potřebujou zásoby na zimu.“ Odvětila jsem pevně, se zrakem upřeným přímo na učitelku. Chudák učitelka na mne chvíli konsternovaně zírala a pak to zkusila znovu se stejnými argumenty, že přece nemůžeme otrhávat ten šeřík, že nám ho sem páni zahradníci zasadili, aby jsme to tu měli hezký. I já jsem trvala na svým: „Jo, ale panenky potřebujou zásoby na zimu.“ Načež to po další chvilce nevěřícího zírání učitelka zřejmě vzdala, odešla pryč a ponechala zbytky šeříku svému osudu.
Nu, tak si říkám, že se těm stížnostem na našeho druhorozenýho, fakt nemůžu divit, vlastně jsou jeho učitelky dobrý, že jsou pořád celkem příčetný...
pondělí 22. května 2017
Pečení s dětmi - Muffiny
Pečení s dětmi je radost ;-)
Možná to znáte... skořápky v těstě, hádky, kdo si vzal čí zástěru, kdo už rozklepával vajíčko, kdo přisype vanilkový cukr, kdo k tomu koho nechce pustit... a mouka úplně všude...
Někdy jsem pohodlná a peču sama, jde to rychleji, výsledek je jistější a je u toho méně nepořádku... v kuchyni...
V pokoji to pak naopak vypadá o to hůř... znáte to ;-)
A někdy začnu sama a kdesi v hlavě se ozve hlásek a ptá se: "Děláš to sama?" a pak křičí: "Děláš to ŠPATNĚ! Pozvi je k tomu!"
Někdy pak ten hlásek poslechnu... a i přes ten nepořádek a hádky musim vždycky nakonec uznat, že to bylo dobře.
A jindy něco s dětmi plánuju péct od začátku. Aby se zabavily. Aby se to naučily. Aby měly představu, co všechno příprava jídla obnáší. Aby se naučily úctě k jídlu a práci druhých. Aby měly možnost pocítit hrdost na práci vlastní... A v neposlední řadě, aby jim to víc chutnalo.
Co upečou samy, totiž vždycky zmizí rychleji ;-)
Tento víkend přijela holkám k narozeninám přát babička, moje maminka, a tak jsme se s dětma dohodly, že upečeme muffiny a to hezky zdobený.
3 celá vejce a
100 g cukru jsme dali šlehat do stolního mixéru
80 g másla jsme rozpustili v plecháčku spolu s
150 ml mléka
300 g hladké mouky jsme odvážili a promíchali s
dvěma lžičkami kypřícího prášku
A velký i malý plech na muffiny vyložily děti košíčky úplně samy, zatímco jsem zapínala troubu.
Když byla z vajec a cukru nádherně nadýchaná pěna, vešlehali jsme do ní mléko s máslem a mouku s kypřícím práškem.
Pak jsem nabírala naběračkou na zmrzlinu těsto a dávala ho do košíčků a děti do každého muffinu zastrčily po dvou mražených ostružinách. Některý si strkaly rovnou do pusy, páč mražená ostružina je lepší než kostka ledu i lecjakej bonbon.
Velký plech šel hned do trouby předehřáté na 180°C
Menší čekal, až na něj taky přijde řada...
Obvykle k nějakému tomu ovoci (ostružinám, malinám, jahodám, meruňkám, višním...) zastrkáme před pečením i pár kousků nalámané čokolády na vaření... ale tentokrát jsme chtěli slavnostnější variantu a tak jsme se rozhodli polít čokoládou muffiny až na závěr a ozdobit je sypáním.
Pomohli jsme si koupenou polevou, jednou bílou a jednou tmavou čokoládovou, které jsme nechali rozehřát v pytlíčcích ve vodní lázni.
Já pak na půlku muffinů nalívala jednu a na půlku druhou polevu a děti vesele sypaly a ujídaly sypání... hvězdičky z bílé čokolády na ty polité tmavou polevou a hoblinky s různobarevných čokolád na ty polité bíle.
U některejch se jim trošku utrhla ruka... a u některejch trošku víc :-)
Náš výtvor :-)
Někde čokoláda zatekla dovnitř na ostružiny... lahůdková záležitost pro všechny malé i velké labužníky...
Dopoledne jsme pekli. Odpoledne slavili... Pro tátu, kterej byl v práci jsem musela dva hodně dobře schovat, aby na něj taky zbylo ;-)
pátek 19. května 2017
Domeček
Dnešní článek bude o druhém letošním dárku pro naši třetí a také o tom, jak dlouhá je někdy cesta od nápadu k realizaci.
Poprvý se v mé hlavě ten nápad, že by to pro dcerku chtělo nějaký látkový domeček zrodil někdy na jaře 2015. O pár týdnů později jsem pak podobný viděla na nějakých fotkách na netu. Byla tam holčička a nějaká deka a ten domeček, ale ten tam byl jen jako dekorace.
Pak jsem potkala fotky nějakých krabic na šití, které vypadaly jako domečky. Propracované, některé bohatě vyšívané s okny a květy. A pak někdy na jaře 2016 jsem potkala na FB na jednom z těch šicích profilů, kde paní šijou quietbooky a pododbně i takovej šitej domeček.. a hlavně tam paní sdílela video s návodem, který mi pomohlo vyřešit hlavní záhadu spojenou se šitim toho domečku. A to sice: Čím domeček vyztužit?
Fejsbookový stránky té paní se mi již najít nepodařilo, ale odkaz na video návod přikládám ;-)
https://www.youtube.com/watch?v=S4PxIEBLi5o
A tak jsem tehdy na jaře 2016 nakoupila potřebnou výztuž, nastříhala látky a filcové aplikace a spáchala exteriér domečku... až na strom... Tedy ponašívala jsem na něj okna, dveře, studnu a střešní tašky vystříhané s filcu...
Všechno jsem to ladila do fialova, neb domeček byl od počátku plánován pro malou panenku princezny Sofie, kterou naše dcerka dostala k vánocům 2014.
Následně jsem ovšem seznala, že domeček do třetích narozenin naší dcerky ušít nestihnu a všechno odložila na neurčito.
Poprvý se v mé hlavě ten nápad, že by to pro dcerku chtělo nějaký látkový domeček zrodil někdy na jaře 2015. O pár týdnů později jsem pak podobný viděla na nějakých fotkách na netu. Byla tam holčička a nějaká deka a ten domeček, ale ten tam byl jen jako dekorace.
Pak jsem potkala fotky nějakých krabic na šití, které vypadaly jako domečky. Propracované, některé bohatě vyšívané s okny a květy. A pak někdy na jaře 2016 jsem potkala na FB na jednom z těch šicích profilů, kde paní šijou quietbooky a pododbně i takovej šitej domeček.. a hlavně tam paní sdílela video s návodem, který mi pomohlo vyřešit hlavní záhadu spojenou se šitim toho domečku. A to sice: Čím domeček vyztužit?
Fejsbookový stránky té paní se mi již najít nepodařilo, ale odkaz na video návod přikládám ;-)
https://www.youtube.com/watch?v=S4PxIEBLi5o
A tak jsem tehdy na jaře 2016 nakoupila potřebnou výztuž, nastříhala látky a filcové aplikace a spáchala exteriér domečku... až na strom... Tedy ponašívala jsem na něj okna, dveře, studnu a střešní tašky vystříhané s filcu...
Všechno jsem to ladila do fialova, neb domeček byl od počátku plánován pro malou panenku princezny Sofie, kterou naše dcerka dostala k vánocům 2014.
Následně jsem ovšem seznala, že domeček do třetích narozenin naší dcerky ušít nestihnu a všechno odložila na neurčito.
Náčrt z jara 2015
Náčrt z jara 2016
Teprve v dubnu 2017, s blížícími se čtvrtými narozeninami naší holčičky, jsem se konečně dokopala k tomu na domečku zase zapracovat.
Na exteriérovou část domku tak konečně přibyl strom a taky několik květin.
Exteriér domku
čtvrtek 18. května 2017
Knížka pro princeznu - Pohádkový den princezny E
Že naše třetí měla minulý týden svoje čtvrté narozeniny, jsem už zmiňovala, když jsem psala o dortu.
Dnes vám chci představit jeden z krásných dárků, který k narozeninám dostala.
Sice teda věděla, že ho dostane, neb bráška má podobnou knihu, jen o rytíři, a v ní je na poslední stránce na tuhle knížku reklama a ona jí měla slíbenou, neb se jí okamžitě líbila, a mně taky... ale nadšená byla i tak velice a hned jsme jí spolu musely celou přečíst :-)
Je to knížka od Originálních knih... a je vpravdě originální. Nejen že má moc krásné ilustrace, ale má i pěkný příběh ve kterém je hlavním hrdinou vaše dítě.
Tahle naše je o princezně a jmenuje se Pohádkový den princezny E...
Ale v nabídce je i spousta dalších titulů.
V objednávacím formuláři si zadáte jakou má mít barvu vlasů a očí, jakou má oblíbenou barvu... takovou bude mít barvu jeho oblečení, a doladíte i další detaily.
Vyplníte si věnování a můžete do něj přidat i fotku.
Je to logicky trochu dražší sranda, ale podle mne to za to nadšení dítěte, že má knihu, která je jen o něm, stojí :-)
P.S.: Když před půl rokem dostal tu svojí náš druhorozenej, tak se nejdřív tvářil, jako že "jééé knížka, to jsem nechtěl..." a když jsme jí pak začali číst, tak se zarazil a jen čuměl a asi po dvou stránkách z něj najednou vypadlo: "Mami!? Mami!? To já jsem asi slavnej, když je o mě knížka!" :-D
A teď si knížku kterou "vůůůbec nechtěl" hýčká ;-)
Jo, a samozřejmě jsem na ukázku i nafotila několik stran z té krásné knížky:
Vaše holčička se v příběhu ráno probudí na zámku jako princezna.
Vybere si šaty ve své oblíbené barvě. Šperky s kameny podle svého data narození...
Posnídá s rodiči. Vyčistí si zuby a dokonce si i zacvičí...
Dopoledne se učí a čte si dopis od dětí z nemocnice, které jí děkují za hračky.
Jede na projížďku kočárem...
Hraje si s kamarádkami, dvorními dámami, které se jmenují stejně jako její skutečné kamarádky ze školky...
Čte si v knize...
Koupe se...
(Tenhle výraz je úžasnej! Vždycky mne dostane :-D)
Popřeje dobrou noc rodičům a usíná v postýlce...
A komu to nestačilo, může se ještě podívat na video, kterak jsem knihu, když k nám dorazila, vybalila ;-). A že k nám dorazila v neuvěřitelném čase. V pátek jsem ji objednala a poslala za ni platbu... a doufala, že tak za týden by třeba mohla dorazit... a ona byla na poště už v úterý :-)
Museli jí tisknout přes víkend...
https://www.youtube.com/watch?v=G1i8M8FJZlA
středa 17. května 2017
Břišní svaly
Povolený břišní svaly po těhotenství a porodu zná určitě drtivá většina maminek. A rozhodně se to poněkud vypouklý bříško netýká jen těch tlustších. Osobně patřim k těm štíhlejším, když ležim na zádech, mám břicho propadlý, a když si stoupnu a trochu se předklonim, mám ho... ehm... vypadlý.
Pamatuju si, že po druhym porodu jsem se i snažila cvičit, že se musim před tim třetim těhotenstvim dát trochu do pořádku. Dokonce i na zumbu jsem pak skoro rok po porodu tak třikrát do měsíce chodila, podle toho jak měl manžel směny, a občas se podařilo uhnat některou z babiček na hlídání, než to po půl roce pro malou účast zrušili. Na nějaký přímo posilování jsem ovšem nikdy nebyla a to břicho se mi do pořádku dát moc nepodařilo.
V třetím těhotenství jsem tak měla břicho velice záhy vyvalený do prostoru takovym způsobem, že mi pak měsíc před porodem nechtěla moje osmdesátiletá babička věřit, že tam mám schovaný jen jedno dítě.
"A nemáš tam dvojčata?" Ptala se tenkrát na svatbě mý sestry pochybovačně.
A já jí se smíchem říkala: "Ne né, je tam jen jedno."
A ona si mne podezíravě měřila, jakoby si říkala: "Holka ty nám kecáš. Jsou tam dvě a ty nám to nechceš říct."
Při porodu jsem si pak během tlačení namohla ty povolený břišní svaly tak, že mne bolely ještě týden. V porodnici mne bolely při každym sebemenšim pohybu, a já si říkala, co to šmankote s tim břichem mám. Až doma, když mne bolely už jen ty nejvrchnější vrstvy, mi došlo: "Ty bláho, ty už jsi tak ochablá, že sis to břicho normálně prachsprostě namohla!"
No, s třema dětma jsem toho zvládla jaksi cvičit ještě míň, takže jsem to břicho dávala narychlo aspoň malinko dohromady až v prvnim trimestru čtvrtýho těhotenství, jen tak zlehka, abych se nerozsypala definitivně.
No a se čtyřma dětma už vůbec.
Ovšem... Poslední dva týdny mi život přihrál báječné břicho zpevňující cvičení, na který vůbec nemusim myslet. Nemůžu na něj totiž zapomenout. Tělo ho cvičí zcela spontánně za mne, a to i ve chvílích, kdy se mi to zrovna vůbec, ale vůbec nehodí. Před pár dny jsem z úžasem zjistila, že mám břicho pevnější a svaly lehce namožený. "No hezký," prohlížela jsem se, "aspoň k něčemu je ten úpornej chrchel dobrej..."
Akorát už nás to všechny po dvou týdnech konečně začíná přecházet. Což je fajn, jen to moje břicho by potřebovalo ještě nejmíň dva tři měsíce.
Pamatuju si, že po druhym porodu jsem se i snažila cvičit, že se musim před tim třetim těhotenstvim dát trochu do pořádku. Dokonce i na zumbu jsem pak skoro rok po porodu tak třikrát do měsíce chodila, podle toho jak měl manžel směny, a občas se podařilo uhnat některou z babiček na hlídání, než to po půl roce pro malou účast zrušili. Na nějaký přímo posilování jsem ovšem nikdy nebyla a to břicho se mi do pořádku dát moc nepodařilo.
V třetím těhotenství jsem tak měla břicho velice záhy vyvalený do prostoru takovym způsobem, že mi pak měsíc před porodem nechtěla moje osmdesátiletá babička věřit, že tam mám schovaný jen jedno dítě.
"A nemáš tam dvojčata?" Ptala se tenkrát na svatbě mý sestry pochybovačně.
A já jí se smíchem říkala: "Ne né, je tam jen jedno."
A ona si mne podezíravě měřila, jakoby si říkala: "Holka ty nám kecáš. Jsou tam dvě a ty nám to nechceš říct."
Při porodu jsem si pak během tlačení namohla ty povolený břišní svaly tak, že mne bolely ještě týden. V porodnici mne bolely při každym sebemenšim pohybu, a já si říkala, co to šmankote s tim břichem mám. Až doma, když mne bolely už jen ty nejvrchnější vrstvy, mi došlo: "Ty bláho, ty už jsi tak ochablá, že sis to břicho normálně prachsprostě namohla!"
No, s třema dětma jsem toho zvládla jaksi cvičit ještě míň, takže jsem to břicho dávala narychlo aspoň malinko dohromady až v prvnim trimestru čtvrtýho těhotenství, jen tak zlehka, abych se nerozsypala definitivně.
No a se čtyřma dětma už vůbec.
Ovšem... Poslední dva týdny mi život přihrál báječné břicho zpevňující cvičení, na který vůbec nemusim myslet. Nemůžu na něj totiž zapomenout. Tělo ho cvičí zcela spontánně za mne, a to i ve chvílích, kdy se mi to zrovna vůbec, ale vůbec nehodí. Před pár dny jsem z úžasem zjistila, že mám břicho pevnější a svaly lehce namožený. "No hezký," prohlížela jsem se, "aspoň k něčemu je ten úpornej chrchel dobrej..."
Akorát už nás to všechny po dvou týdnech konečně začíná přecházet. Což je fajn, jen to moje břicho by potřebovalo ještě nejmíň dva tři měsíce.
úterý 16. května 2017
Uši
Po včerejšku mám, ve své osobní databázi v hlavě, uloženou další vzpomínku, která mi bude připomínat, že i když si myslím, že něco už přece bezpečně poznám, nemusí tak tomu ještě zdaleka být...
To máte tak: Kdysi před léty, již téměř devíti, náš tehdy pětitýdenní nejstarší syn měl už asi týden rýmu... a pak celou noc řval a řval... a ráno ne... Kromě rýmy měl taky v té době mezi třetím a šestým týdnem krásně rozmokvanou kůži, takový to "olezlý" miminko. Den předtím jsme byly u doktorky, aby ho poslechla, protože mi přišlo, že v něm nějak moc chrčí. Tenkrát se mne ptala. Jestli mu neteče z ouška... a já vůbec nechápala proč. A ten den po prořvané noci, měl kolem ucha a v něm takovej nahnědlej maz... a já si říkala: "To se mu ta kůže tak zhoršila? Nebo mu to teče z toho ucha, jak říkala doktorka?" ... ale netušila jsem co to znamená, a co bych s tim měla dělat. U nás v rodině totiž nikdy nikdo zánět středního ucha neměl a já vůbec netušila, že něco takovýho existuje. Tak jsem si řekla, že počkám, až se vzbudí tchyně po noční. V tý době jsme totiž bydleli u ní, a řeknu vám, mít jakožto prvomatka doma za zadkem novorozeneckou sestru, kterou moje tchýně je, bylo v některejch situacích k nezaplacení. A tohle byla jedna z nich...
"Ne né, to neni ta kůže, to mu teče z ucha hnis, to mu prasklo ouško," děla, když si ho pak prohlídla.
"Aha. A co s tim?"
"No, to musíte na ušní, tam mu to vyčistěj a dostane antibiotika. Zkus zavolat dětský doktorce, sestřička určitě bude vědět, jestli jsou ještě na ušnim."
Sestřička věděla, že ještě nějakejch 35 minut tam jsou... Syn putoval do šátku (ten den jsme šli ven v šátku úplně poprvé) a já to s nim venku střihla přes trávník, abysme na blízké poliklinice byli ještě o něco rychleji.
V čekárně seděli asi tři lidi a já se jala pročítat všechny cedulky na dveřích a kolem nich. Ordinační hodiny - dnes končej už za 25 minut. Neklepejte! - jistě. Posledního pacienta můžeme přijmout půl hodiny před koncem ordinační doby. - No super!... Mimo ordinační dobu prosím navštivte ORL v Motole - No úžasný! Při představě jak s pětitýdenim mrňousem razim tramvají a autobusem do Motola a hledám tam ORL se mi udělalo mdlo... Kdybych před těma dveřma stála o dva měsíce dřív, sama za sebe, tak bych se v tuhle chvíli otočila a jela rovnou vzorně do Motola... Takhle jsem počkala, až se dveře otevřou, a jakmile se v nich objevila doktorka, kterou jsem ovšem v tu chvíli považovala za sestru, tak jsem ze sebe fofrem vysypala: "Dobrý den, prosim Vás, ono mu prasklo ouško, vezmete nás ještě???" Doktorka sklouzla pohledem na dítě v šátku a povídá: "Jo jo. Posaďte se a počkejte." A já se s úlevou svalila na nejbližší volnou sedačku.
Zatímco jsem čekala, přišla mi od kamarádky z vysoký zpráva o narození holčičky, a paní naproti, která několikrát oslovila holčičku, s kterou tam byla "Vali" a "Valentýnko", se mne vyptávala, jak je ten brouček starej, a že ona teď má stejně starou vnučku. Až když jsem jí znovu potkala v lékárně, kde jsem zaslechla, jak se jí lékárnice táže: "To je na jméno Laurinová?", došlo mi o koho šlo.
Každopádně mu ouško vyčistili, antibiotika předepsali a po týdnu na kontrole konstatovali, že se mu to zahojilo pěkně.
O tři měsíce později, po rýmě kvůli níž jsme odložili první očkování hexavakcínou, syn opět enormě řval. Večer, v noci i ráno. To řval tři hodiny v kuse a odmítal se i přisát. Tušim, že to byla opět tchýně, kdo tenkrát jako první přišel s myšlenkou: "A nebolí ho zase ouško? Když ani nechce sát?"
A tak jsme s manželem dali řvoucího synka do kočárku a vyrazili na ORL. Syn cestou vyčerpáním usnul, a spal ještě asi dvacet minut v čekárně. Bylo 23. prosince 2008 a čekárna byla narvaná k prasknutí... tak třicet, možná i čtyřicet lidí tam bylo. Vedle nás lezla po mamince asi roční holčička a trochu nespokojeně kňourala. Pak se vzbudil náš čtyřměsíční syn a začal řvát. Nabízený prso odmít a řval dál. A muž se do toho řevu otázal: "A co teď s nim?" A já na to s určitou rezignací: "No nic no. Teď bude řvát dokud nepřijdem na řadu." O pět minut později vylezla s dalším pacientem s ordinace i doktorka, a přes synův řev jsme až na podruhé rozuměli, že se táže: "S tim miminkem jdete taky k nám?" A když jsme odsouhlasili, že jo, řekla: "Tak pojďte."
Prohlídla mu jedno ucho: "Tak na tohle by klidně moh´ takhle řvát."
Druhý ucho bylo v pořádku. První mu píchla. Já v tu chvíli už klidného syna předala manželovi, kterej už ho šel uložit do čekárny do kočárku a počkala si na recept a termín kontroly. Pak paní doktorka vzala dovnitř přednostně ještě tu holčičku a my šli pro antibiotika a domů.
Na kontrole měla doktorka problém poznat, který ucho bylo to píchaný, jak dobře se to zhojilo :-).
A pak jsme měli na dlouhou dobu klid, co se uší týče.
Až předminulou noc se nejmladší kolem půlnoci vzbudila a řvala a řvala a nic nechtěla, ani mlíko ani chovat, a už vůbec ne ležet a spát, obzvlášť na levym boku ne. Po necelý hodince usnula a byl klid.
Ráno pohoda... až když jsem šla krátce po poledni ze školy s nejstarším a nejmladší jsem nesla v šátku, zatímco manžel šel pro ty dva prostřední do školky. Jak jsem tak totiž opakovaně nasazovala naší nejmladší čepičku, kterou si vždycky vzápětí sundala a zahodila, zavadila jsem jí nějak o lalůček a říkám jí: "Co to tu máš zaschlýho?... jsem tě přece dobře večer umyla od kaše..." A Koukám že je to žlutý, a jde to až ze vnitřku ucha... No super! A v tu chvíli mi došla příčina toho nočního řevu. Taky bych měla doplnit, že už dva týdny máme všichni hnusnou rýmu a chrchel.
Takže jsme došli domů a já to hned hlásila manželovi a volala doktorce. Dohodli jsme se že tam za moment dorazíme (někdy neni nadto mít doktorku hned v ulici), že na to koukne a když, tak nás pošle na ušní. Kam jsme dle očekávání vzápětí jeli. Do místní nemocnice. I s žádankou.
No, bylo to tam rychlý, jen malá při čištění spolupracovala o dost hůř než kdysi náš nejstarší. A teď má svý první antibiotika... a průjem... ale jinak je čilá až až.
A já si u doktora připadala zase jak úplně nezkušená prvomatka, co nepozná, že její dítě bolí ucho, dokud mu to ucho nepraskne...
A zítra na kontrole si tak určitě budu připadat zas.
"Ne né, to neni ta kůže, to mu teče z ucha hnis, to mu prasklo ouško," děla, když si ho pak prohlídla.
"Aha. A co s tim?"
"No, to musíte na ušní, tam mu to vyčistěj a dostane antibiotika. Zkus zavolat dětský doktorce, sestřička určitě bude vědět, jestli jsou ještě na ušnim."
Sestřička věděla, že ještě nějakejch 35 minut tam jsou... Syn putoval do šátku (ten den jsme šli ven v šátku úplně poprvé) a já to s nim venku střihla přes trávník, abysme na blízké poliklinice byli ještě o něco rychleji.
V čekárně seděli asi tři lidi a já se jala pročítat všechny cedulky na dveřích a kolem nich. Ordinační hodiny - dnes končej už za 25 minut. Neklepejte! - jistě. Posledního pacienta můžeme přijmout půl hodiny před koncem ordinační doby. - No super!... Mimo ordinační dobu prosím navštivte ORL v Motole - No úžasný! Při představě jak s pětitýdenim mrňousem razim tramvají a autobusem do Motola a hledám tam ORL se mi udělalo mdlo... Kdybych před těma dveřma stála o dva měsíce dřív, sama za sebe, tak bych se v tuhle chvíli otočila a jela rovnou vzorně do Motola... Takhle jsem počkala, až se dveře otevřou, a jakmile se v nich objevila doktorka, kterou jsem ovšem v tu chvíli považovala za sestru, tak jsem ze sebe fofrem vysypala: "Dobrý den, prosim Vás, ono mu prasklo ouško, vezmete nás ještě???" Doktorka sklouzla pohledem na dítě v šátku a povídá: "Jo jo. Posaďte se a počkejte." A já se s úlevou svalila na nejbližší volnou sedačku.
Zatímco jsem čekala, přišla mi od kamarádky z vysoký zpráva o narození holčičky, a paní naproti, která několikrát oslovila holčičku, s kterou tam byla "Vali" a "Valentýnko", se mne vyptávala, jak je ten brouček starej, a že ona teď má stejně starou vnučku. Až když jsem jí znovu potkala v lékárně, kde jsem zaslechla, jak se jí lékárnice táže: "To je na jméno Laurinová?", došlo mi o koho šlo.
Každopádně mu ouško vyčistili, antibiotika předepsali a po týdnu na kontrole konstatovali, že se mu to zahojilo pěkně.
O tři měsíce později, po rýmě kvůli níž jsme odložili první očkování hexavakcínou, syn opět enormě řval. Večer, v noci i ráno. To řval tři hodiny v kuse a odmítal se i přisát. Tušim, že to byla opět tchýně, kdo tenkrát jako první přišel s myšlenkou: "A nebolí ho zase ouško? Když ani nechce sát?"
A tak jsme s manželem dali řvoucího synka do kočárku a vyrazili na ORL. Syn cestou vyčerpáním usnul, a spal ještě asi dvacet minut v čekárně. Bylo 23. prosince 2008 a čekárna byla narvaná k prasknutí... tak třicet, možná i čtyřicet lidí tam bylo. Vedle nás lezla po mamince asi roční holčička a trochu nespokojeně kňourala. Pak se vzbudil náš čtyřměsíční syn a začal řvát. Nabízený prso odmít a řval dál. A muž se do toho řevu otázal: "A co teď s nim?" A já na to s určitou rezignací: "No nic no. Teď bude řvát dokud nepřijdem na řadu." O pět minut později vylezla s dalším pacientem s ordinace i doktorka, a přes synův řev jsme až na podruhé rozuměli, že se táže: "S tim miminkem jdete taky k nám?" A když jsme odsouhlasili, že jo, řekla: "Tak pojďte."
Prohlídla mu jedno ucho: "Tak na tohle by klidně moh´ takhle řvát."
Druhý ucho bylo v pořádku. První mu píchla. Já v tu chvíli už klidného syna předala manželovi, kterej už ho šel uložit do čekárny do kočárku a počkala si na recept a termín kontroly. Pak paní doktorka vzala dovnitř přednostně ještě tu holčičku a my šli pro antibiotika a domů.
Na kontrole měla doktorka problém poznat, který ucho bylo to píchaný, jak dobře se to zhojilo :-).
A pak jsme měli na dlouhou dobu klid, co se uší týče.
Až předminulou noc se nejmladší kolem půlnoci vzbudila a řvala a řvala a nic nechtěla, ani mlíko ani chovat, a už vůbec ne ležet a spát, obzvlášť na levym boku ne. Po necelý hodince usnula a byl klid.
Ráno pohoda... až když jsem šla krátce po poledni ze školy s nejstarším a nejmladší jsem nesla v šátku, zatímco manžel šel pro ty dva prostřední do školky. Jak jsem tak totiž opakovaně nasazovala naší nejmladší čepičku, kterou si vždycky vzápětí sundala a zahodila, zavadila jsem jí nějak o lalůček a říkám jí: "Co to tu máš zaschlýho?... jsem tě přece dobře večer umyla od kaše..." A Koukám že je to žlutý, a jde to až ze vnitřku ucha... No super! A v tu chvíli mi došla příčina toho nočního řevu. Taky bych měla doplnit, že už dva týdny máme všichni hnusnou rýmu a chrchel.
Takže jsme došli domů a já to hned hlásila manželovi a volala doktorce. Dohodli jsme se že tam za moment dorazíme (někdy neni nadto mít doktorku hned v ulici), že na to koukne a když, tak nás pošle na ušní. Kam jsme dle očekávání vzápětí jeli. Do místní nemocnice. I s žádankou.
No, bylo to tam rychlý, jen malá při čištění spolupracovala o dost hůř než kdysi náš nejstarší. A teď má svý první antibiotika... a průjem... ale jinak je čilá až až.
A já si u doktora připadala zase jak úplně nezkušená prvomatka, co nepozná, že její dítě bolí ucho, dokud mu to ucho nepraskne...
A zítra na kontrole si tak určitě budu připadat zas.
pondělí 15. května 2017
Kočárek
Tak jsem před pár dny opět měnila kočárek...
Tedy abych byla přesná, opět jsem na podvozku, který je v permanenci už osm let a osm měsíců, měnila hlubokou korbičku za sportovní. Již po čtvrté a tentokrát již (snad) naposledy.
Na počtvrté jsem to dlouho odkládala, ještě déle, než tenkrát napotřetí. Zatímco kluci se v hluboké korbičce vozili necelých deset měsíců, Třetí v ní byla téměř do jedenácti, a naše nejmladší ještě o nějaký dva tři týdny dýl. Měla jsem prostě potřebu si ten krásnej hlubokej kočárek užít co to jenom půjde... Ale malá už se z něj snažila vyskočit, ve snaze vidět něco víc, a kšíry se mi nepodařilo najít... (určitě jsou někde moc dobře uklizený), tak jsem se nakonec rozhodla, že už je tedy přece jenom čas přejít na sportovní nástavbu.
Manžel měl teda řeči, že už ten kočárek vyhodíme, dcerce dokonce vyprávěl, že kdyby věděl, že k nám přijde ještě i ona, že by jí a ségře koupil už novej... prej nějakej víc holčičí (což mne docela pobavilo, neb jsem si vzpomněla, jak jedna moje kamarádka tvrdila, že právě tenhle můj kočárek je holčičí, a že ze syna, tehdy nejstaršího, dělám holčičku, když ho v něm vozim)... ale nakonec mi manžel i přes ty řeči o vyhazování přece jenom vyměnil i tu píchlou duši, aby jsme věčně nejezdili na ráfku... Tak snad nám kočárek ještě chvíli vydrží jako sporťák.
Už teď vím, že budu mít velkej problém se ho vzdát... za ty roky mi prostě přirostl k srdci. Je s ním spojeno tolik vzpomínek.... A i když už je boudička vyšisovaná od slunce a košík na nákupy pod kočárkem nejspíš každou chvíli upadne, neb poslední měsíce je na jedný straně poněkud propadlej... pořád je prostě krásnej :-)
Můj modrej kočárek s květy....
:-)
Nejstarší v hlubokém kočárku - jaro 2009
Nejstarší ve sportovní korbičce - podzim 2009
Druhorozenej v hlubokém kočárku - leden 2011
Druhorozenej v hlubokém - překvapivě léto, chladné léto 2011
Druhorozenej ve sportovní korbičce - zima 2011/2012
Třetí v hlubokém - červen 2016... bohužel její fotky v kočárku jako mimina jsou kdesi v zálohách..
... tak ještě jednou v hlubokém, tlačená nejstarším bráchou :-)
pátek 12. května 2017
Dort
Dnes peču dort... Těmito slovy jsem se chystala začít psát dnešní článek. Jenže... manžel mi včera udělal menší čáru přes rozpočet...
"Zítra upeču dort," oznámila jsem mu včera.
"Proč???" Tázal se muž skoro nešťastně, neb špatně snáší ten nepořádek, kterej během pečení a bezprostředně po něm v kuchyni panuje.
Trpělivě mu vysvětluju, že naše třetí dítě zítra slaví čtvrté narozeniny. A on, aniž by vzhlédl od hry v počítači, po chvilce přemýšlivýho mračení povídá: "A co kdybych místo toho udělal to tiramisů?"(Tiramisů chtěl původně dělat pro mne, před týdnem, ale krom ingrediencí na ně koupil i krabici plnou zákusků, a pak seznal, že už by toho bylo moc.)
A mě se zasekl mozek, jako vždycky, když se na obzoru vynoří nějaká nečekaná změna, který vzdor bohatému tréninku od dětí pořád špatně snášim... "přepočítávám, přepočítávám, přepočítávám..." hlásil...
"No, ale ona na dort chce princeznu," namítám nakonec.
"A to by na tiramisů nešlo?"
"No, na krému se rozteče..." a pak se můj mozek konečně rozbíhá: "Ale... Ale! Mohla bych to tiramisů polejt čokoládou a marcipánovou princeznu dát na ní. To by šlo!"...
A tak dnes nepeču dort. Dnes pečeme dort... respektive nepečeme dort, neb tiramisů se nepeče, že ano...
A nebojte se, manžel nedělá ten klasickej s kávou a likérem... upravil si to už předloni na dětskou variantu... a tak zatímco to tady píšu, máčí cukrářský piškoty v kakau ;-)
"Zítra upeču dort," oznámila jsem mu včera.
"Proč???" Tázal se muž skoro nešťastně, neb špatně snáší ten nepořádek, kterej během pečení a bezprostředně po něm v kuchyni panuje.
Trpělivě mu vysvětluju, že naše třetí dítě zítra slaví čtvrté narozeniny. A on, aniž by vzhlédl od hry v počítači, po chvilce přemýšlivýho mračení povídá: "A co kdybych místo toho udělal to tiramisů?"(Tiramisů chtěl původně dělat pro mne, před týdnem, ale krom ingrediencí na ně koupil i krabici plnou zákusků, a pak seznal, že už by toho bylo moc.)
A mě se zasekl mozek, jako vždycky, když se na obzoru vynoří nějaká nečekaná změna, který vzdor bohatému tréninku od dětí pořád špatně snášim... "přepočítávám, přepočítávám, přepočítávám..." hlásil...
"No, ale ona na dort chce princeznu," namítám nakonec.
"A to by na tiramisů nešlo?"
"No, na krému se rozteče..." a pak se můj mozek konečně rozbíhá: "Ale... Ale! Mohla bych to tiramisů polejt čokoládou a marcipánovou princeznu dát na ní. To by šlo!"...
A tak dnes nepeču dort. Dnes pečeme dort... respektive nepečeme dort, neb tiramisů se nepeče, že ano...
A nebojte se, manžel nedělá ten klasickej s kávou a likérem... upravil si to už předloni na dětskou variantu... a tak zatímco to tady píšu, máčí cukrářský piškoty v kakau ;-)
středa 10. května 2017
Obrázek na záhlaví
Tak jsem si namalovala záhlaví... S dětma na klíně a všude kolem... sranda... tu do toho hrábne ten, pak onen, obvykle při tom ječíc: "Jéééé, to jsem já! A to je brácha!... " a na obrázku čmouha... většinou šlo o rozmáznutou tuš či pastel, ale v jednom případě dokonce o čokoládu... No jak říkám, strašná sranda...
Pak další sranda se skenováním, úpravama, vkládáním... "Doprčic já chci aby to bylo TAKHLE! Proč se mi to furt zobrazuje tak..."
Konečně vloženo tak, jak jsem si to představovala.. Hurá!
A pak jdu odpoledne s dětma ven, a jak tak za sebou táhnu naší třetí.. tak mi došlo, že jsem si to celou dobu hezky kreslila s jednou docela zásadní chybou... :-D
Schválně, kdo jí najde?
První nákres propiskou na papírku z růžového bločku, kam si obvykle píšu nákupní seznamy...
Zkouška sirén, zkouška sirén... oh, pardon... zkouška techniky ;-)
A konečná verze...
P.S.: Chyba je na všech stejná, na prvním obrázku nejméně zřejmá, na posledním nejzřejmější
;-)
Cestování s dětma
Teď mám bezva čerstvej zážitek z cestování s dětmi.
Před dvěma týdny jsme jeli do Prahy za zubařema... Manžel měl ten den v práci praktický zkoušky, tak že se pak sejdem po poledni a pojedem spolu odpoledne domu.
Ráno Nejstarší průjem... "Hezký!" říkám si a rovnou jsem mu dala dva živáče a do batohu k náhradnímu oblečení pro nejmladší přidala pro jistotu i dvoje trenky pro něj. Třetí jsme společně odvedli do školky a hurá na bus. Že nám ujede ten ve čtvrt bylo jasný a jak to jezdí dál jsem nevěděla, nicméně jsme měli velkou rezervu, takže klídek. V půl přijel bus, krásnej, novej, s pěknejma oranžovejma sedačkama (já oranžovou zrovna nemusim, ale tenhle odstín se zamlouval i mně)...
Ráno Nejstarší průjem... "Hezký!" říkám si a rovnou jsem mu dala dva živáče a do batohu k náhradnímu oblečení pro nejmladší přidala pro jistotu i dvoje trenky pro něj. Třetí jsme společně odvedli do školky a hurá na bus. Že nám ujede ten ve čtvrt bylo jasný a jak to jezdí dál jsem nevěděla, nicméně jsme měli velkou rezervu, takže klídek. V půl přijel bus, krásnej, novej, s pěknejma oranžovejma sedačkama (já oranžovou zrovna nemusim, ale tenhle odstín se zamlouval i mně)...
Nějaká slečna prozíravě opustila svoje místo u okna (znáte to jak jsou volný komplet všechny sedadla do uličky, zatímco ty u okýnek jsou všechny obsazený) a přenechala dvousedadlo našim klukům, z nichž jeden si původně vybral, že si sedne k ní a druhej se s halekánim motal kolem, zatimco já zaplatila lístky a s nejmladší na břiše a batohem na zádech se drala úzkou uličkou k nim... sedla jsem si přes uličku k pani, co se usmívala na naší nejmladší... a Nejmladší byla zlatíčko, co se usmívalo na ní...
Protože kdesi u letiště se zase silnice opravuje, dělaj se tam kolony, tak přímý busy často jezděj jinudy než obvykle... přes Velký přítočno a dál... No sotva jsme ho projeli, chytil Nejstaršího hysterák, že nemůže dýchat, nemůže dýchat!!! Ať otevřem okno... Nu, okna to otvírací snad ani nemělo, možná tak kladívkem... tož jsem zkusila přesvědčit k fungování větrání, ale bez výsledku, načež Nejstarší, že je mu zle a začal nadavovat... já začala v batohu hledat pytlík, což je strašná sranda, hrabat se v batohu přes dítě, který máte v šátku na břiše, a kterýmu se nová poloha, do níž ho díky tomu tlačíte strašně, ale strašně nelíbí, což dává hlasitě najevo... takže usměvavé zlatíčko je ta tam... a než se vám podaří zjistit, jestli kýžený pytlík vůbec v batohu je, tak váš nejstarší syn kolem sebe s patřičnou zvukovou kulisou začne házet shluky černočerných hlenů... (ano, jak si vzpomínáte, dostal ráno dvě tablety živočišnýho uhlí, ovšem pro lidi kolem, co tohle nevědi, to působí evidentně poněkud děsivě)...
Naštěstí se paní vedle sama nabízí, že vám malou podrží, takže jí vysoukáte ze šátku, vděčně předáte, z batohu vylovíte sotva načatej balík vlhčáků a čistíte zeblitý dítě, ze sedačky naštěstí jen kousíček rohu a pak totální černou spoušť na podlaze, do který nejstarší už naštěstí nic nepřihodí, neb už nemá co, druhorozenej si zatim nevzrušeně čmárá prstem po okně, nejmladší je naštěstí v pohodě, zase je z ní zlatíčko... tlemí se střídavě na pani a střídavě na vás, která vytíráte vlhčákama podlahu... padnou na to komplet všechny a celý černý postupně putujou do toaletní taštičky, z který jste předtim vyndali kartáčky a pastu... ještěže míříte k tomu zubaři a máte tak aspoň to, když ne pytlík, kterej v batohu vážně neni... a když s akcí konečně úspěšně skončíte, tak už autobus staví na Dědině... na Veleslavíně pak celá rudá sdělujete řidiči co se stalo, nabízíte že jestli má v buse mop, či hadr (některý busy stopro mívaj), že to pro jistotu ještě přejedete... řidič nejdřív zoufale skládá hlavu do dlaní, ale nakonec to bere sportovně... co mu chudákovi zbejvá...
Na Dejvický pak koupíte v lékárně Kynedril a v samoobsluze pytlíky a nový balení vlhčenejch ubrousků. Pokusíte se taky sehnat pro syna tepláky.. ale vietnamci maj jen dámský a pánský hadry, dětský ne.. a do toho najednou ten nejstarší spustí, že se asi pokakal... tak běžíte na Hradčanskou hledat záchod... Samozřejmě ten kruhovej podchod začnete obcházet z blbý strany, takže na záchody narazíte až na konci... v trenkách naštěstí jen čmouha... a když vyjdete nahoru na zastávku tramvaje, tak váš druhorozenej spustí: "Už jedeme domu?!"...
Když pak o cca čtyři hodiny později už i s manželem konečně zamíříme domu a vyrážíme na metro, tak se muž strašně diví: "Proč, jim prosimtě dáváš kynedril na tu chvilku v autobuse?" A vy se na něj jen dlóóóuze, významně podíváte, a pomalu s důrazem odtušíte: "To ti pak povim..."
V autobuse pak po usazení konstatujete: "Šmankote, tenhle tu má koberce!" Cpete synovi do ruky pytel radši rovnou (zůstal už naštěstí nevyužit) a s nostalgií vzpomínáte na podlahu v ranním buse, s linem, krásnym, novym, bez prasklin a s dobře zapracovanejma spárama...
Sumasumárum, aktuálně mne při představě cestování s dětma opět jímaj mdloby. Neb cestování s dětma je mnohdy fakt adrenalin :-D
Naštěstí se paní vedle sama nabízí, že vám malou podrží, takže jí vysoukáte ze šátku, vděčně předáte, z batohu vylovíte sotva načatej balík vlhčáků a čistíte zeblitý dítě, ze sedačky naštěstí jen kousíček rohu a pak totální černou spoušť na podlaze, do který nejstarší už naštěstí nic nepřihodí, neb už nemá co, druhorozenej si zatim nevzrušeně čmárá prstem po okně, nejmladší je naštěstí v pohodě, zase je z ní zlatíčko... tlemí se střídavě na pani a střídavě na vás, která vytíráte vlhčákama podlahu... padnou na to komplet všechny a celý černý postupně putujou do toaletní taštičky, z který jste předtim vyndali kartáčky a pastu... ještěže míříte k tomu zubaři a máte tak aspoň to, když ne pytlík, kterej v batohu vážně neni... a když s akcí konečně úspěšně skončíte, tak už autobus staví na Dědině... na Veleslavíně pak celá rudá sdělujete řidiči co se stalo, nabízíte že jestli má v buse mop, či hadr (některý busy stopro mívaj), že to pro jistotu ještě přejedete... řidič nejdřív zoufale skládá hlavu do dlaní, ale nakonec to bere sportovně... co mu chudákovi zbejvá...
Na Dejvický pak koupíte v lékárně Kynedril a v samoobsluze pytlíky a nový balení vlhčenejch ubrousků. Pokusíte se taky sehnat pro syna tepláky.. ale vietnamci maj jen dámský a pánský hadry, dětský ne.. a do toho najednou ten nejstarší spustí, že se asi pokakal... tak běžíte na Hradčanskou hledat záchod... Samozřejmě ten kruhovej podchod začnete obcházet z blbý strany, takže na záchody narazíte až na konci... v trenkách naštěstí jen čmouha... a když vyjdete nahoru na zastávku tramvaje, tak váš druhorozenej spustí: "Už jedeme domu?!"...
Když pak o cca čtyři hodiny později už i s manželem konečně zamíříme domu a vyrážíme na metro, tak se muž strašně diví: "Proč, jim prosimtě dáváš kynedril na tu chvilku v autobuse?" A vy se na něj jen dlóóóuze, významně podíváte, a pomalu s důrazem odtušíte: "To ti pak povim..."
V autobuse pak po usazení konstatujete: "Šmankote, tenhle tu má koberce!" Cpete synovi do ruky pytel radši rovnou (zůstal už naštěstí nevyužit) a s nostalgií vzpomínáte na podlahu v ranním buse, s linem, krásnym, novym, bez prasklin a s dobře zapracovanejma spárama...
Sumasumárum, aktuálně mne při představě cestování s dětma opět jímaj mdloby. Neb cestování s dětma je mnohdy fakt adrenalin :-D
pondělí 8. května 2017
Jedna "perla" z minula - SLOVO
Dnes jsem se tady rozhodla publikovat věc, kterou jsem kdysi, konkrétně v únoru 2013, zveřejnila jako svůj status na Facebooku. Je to totiž věc, která má svůj podíl na tom, proč jsem se rozhodla tenhle blog psát. Tedy ani ne tak to, co jsem tenkrát napsala já, jako spíš to, co mi tam tenkrát psali v komentářích lidi. Tedy, že je to dobře napsaný a že bych měla psát fejetony ;-).
Tak tady je, v původní, nezměněné podobě, pro všechny, kdo dosud nečetli, i pro ty, co si třeba rádi vzpomenou:
SLOVO
Tak je to pár týdnů, asi tři, co náš mladší syn (dnes
dva roky a dva měsíce) konečně našel SLOVO. Slovo, které mu evidentně chybělo v
jeho slovníku čítajícím dosud něco mezi třemi a pěti stovkami slůvek. Slovo ne
ledajaké. Slovo, které se dá použít v jakékoliv situaci. Slovo, které si
okamžitě oblíbil. Slovo, kterým dokáže dokonale vystihnout svůj postoj k
tématu. Slovo, jež mu tolik chybělo k jeho sebevyjádření. Slovo které, jak
soudím z jeho dosavadních projevů, tak krásně sedí
k jeho povaze. Slovo kterým se dá odpovědět prakticky na cokoli.... Je jedno,
jestli mu oznámíte, že se jde jíst, že se jde koupat, že se jde spát, nebo
jestli se ho zeptáte, zda mu chutná polívka, co to má v ruce, copak to právě
dělá... nebo jako jsem se ho před pár dny zeptala já, když uprostřed noci
zaplakal, hlasem z něhož odkapávala mateřská něha: "Copak je
broučku?".... To slovo je... "PRDLAJS!"
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
-
Tak jsem tak přemýšlela, čím bysme s dětma mohly obdarovat na den otců manžela... Kdysi jsme mu třeba spolu malovaly tyhle trika , nebo pot...
-
Poslední srpnovej víkend byl náš nejstarší pozvanej na narozeninovou oslavu jednoho kamaráda... No, a kam vzít ostatní děti potom, co to poz...
-
Už jste všichni napsali Ježíškovi? Já ještě ne... Pro všechny opozdilce, jako jsem já, tu něco mám... Zase něco ke stažení ;-) Naše děti už...
-
V čem máte zdravotní průkazy svejch dětí? Ty moje na ně maj takovejhle pěknej kabátek. No, holky ho maj úplně nově, teprve od pátku...
-
V době, kdy jsem čekala naší třetí, jsem na facebookové stránce Praktické ženy (blahé paměti) potkala nádhernou tašku na miminko, panen...
-
Váháte, co odpoledne upíct na nedělní snídani? Třeba to, co jsme minulou sobotu pekly my s holkama ;-). Švestky a mák jsou jednou ...
-
Tenhle výtvarně vědeckej pokus jsme dělali s klukama už na konci května... Jenže jsme tenkrát namíchali příliš slabou žlutou, a tak...
-
A je to tady! Školní rok nám právě skončil, a jsou tu prázdniny! Mám pro vás stejně jako loni, předloni, předpředloni..., letní odškrtávací...
-
Málem bych se s vámi zapomněla podělit o náš letošní seznam podzimních činností... A to je přitom TAK krásnej ;-) První podzimní dělanej v ...
-
I na tohle léto máme svůj další seznam plný fajn činností, které určitě chceme během prázdnin stihnout. Pravda, většina jich je stejná jako...