Prohledat tento blog

středa 31. května 2017

"Á ci ven!"

Tak se mi tuhle podařilo vyběhnout ven bez dětí. Sice teda pro děti, ty dvě prostřední, ale úplně sama.
Šla jsem dost na poslední chvíli a nejmladší spala, tak jsem oznámila poněkud zaskočenému čtyřotci, že mu jí tam nechávám, a že má pro ní kdyžtak támhle oběd... a vystřelila dřív, než stihne navrhnout, že jde do školky on a svůj návrh zrealizovat...
A jak jsem za domem vbíhala do lesa, tak krásně svižně, nalehko... vjížděla do něj zároveň maminka s dvojkočárem. V předu seděl starší kluk, tak dva a půl až tři roky, ten si s něčim celkem spokojeně hrál, a vzadu klouček, kterej mohl mít tak rok a půl... ten si nehrál... a hlavně vůůůůbec nebyl spokojenej... Ten řval až se propínal a opakovaně vykřikoval: "Á ci ven! Á ci ven! Á ci ven!"
Už v tu chvíli mi cukaly koutky... Načež mu maminka patřičně dramatizujícím hlasem povídá: "Póóódívej, kolik je tu napadanejch šišek!" ... a v odpověď se jí pouze neslo: "Á ci ven!"
Odvedení pozornosti nevyšlo, tak zkusila vysvětlení: "Miláčku, já vim, ale já bych vážně potřebovala, aby sis teď na chvíli odpočinul, víš?"
"Á ci ven!" řičel dál chlapeček, zatimco já jsem poskakovala pryč přes šišky a tlumila své veselí...
O něco dál jsem pak radostně sdělila lesu: "To je prostě TAK úžasný! Když to, co řve, neni MOJE dítě!"...
A pak jsem si hluboce užívala každou vteřinu toho úžasného klidu a lehkosti, kterou plně dokážou prožít a ocenit právě jen matky,... s vědomím, že teď mám tu krátkou chvilku štěstí, kdy problémy mejch dětí, nejsou moje starost, ale... že za pár minut to už klidně můžu být zase já, komu bude dítě v šatně školky řvát: "Já chci!" a "Já nechci!", "To chci!", "Já sama!", "Nééééé!" "Ci šiiiilt!" (rozuměj: "Chci kšilt!") a podobně ;-)

Pevné nervy všem rodičům přeje čtyřmatka Jenovéfa ;-)

úterý 30. května 2017

Desinfekce

Dnes ráno, se náš druhorozenej zase hezky odřel, koleno a oba lokty... Cestou do školky vyběhli s bráchou na konci lesa ven a začali se honit... a já stihla říct jen: "Kluci!..." a to "na parkovišti se neběhá..." už jsem říkala spadlýmu, řvoucímu synovi... ale dobrý, než jsme došli do školky, tak na to pro samý pirátění zapomněl... Dnes maj totiž pirátskej den, jako oslavu ke dni dětí... takže jsou všichni v pirátskym, i naše třetí vyrazila alespoň v pruhovaném tričku a na hlavu dostala pirátskej klobouk po nejstaršim bráchovi. A druhorozenej, ten má kostým kompletní už třetí jaro... občas v něm běhá jen tak i doma... asi že to zkrátka tak nějak ladí s jeho přirozeností ;-)

Ale to jsem odbočila... jak tak řval, a já kontrolovala jeho odřeniny, vyvolalo to ve mne řetězec vzpomínek...
Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho na podzim vyzvedávala ze školky a učitelka mi hlásila, že je trochu odřenej tady na ruce (opravdu jen trochu), a že mu to teda aspoň přelepili, že se mu to snažili vyčistit, ale že se s nima pral, a že mu na to dali i trochu desinfekce, která jim tam prý nikdy nikoho nepálila, ale že on strašně řval, že ho to pálí a rval se s nima, že ho nemohli udržet... A já se jen pobaveně culila a pokyvovala jsem hlavou a říkala: "Jojo, je mi to jasný. Absolutně jasný."... Živě se mi totiž tenkrát vybavila jedna vzpomínka na moje vlastní dětství, dokazující, že "jablko nepadá daleko od stromu" ;-).
Tady je:

Jednou za čas byl i ve školce takzvaný "branný den". Ten den jsme především běhali venku a na různých stanovištích jsme plnili různé úkoly. Skákali jsme v pytlích. Kolem nějakých věcí jsme slalomem nosili na lžících malinký míček a podobně. A taky jsme přelejzali prolejzky a klouzali se po klouzačce.
            O tom, že bude branný den, se sice mluvilo předem, a asi i několikrát. Učitelky nám připomínaly, že máme přijít zítra v teplácích. Ale mojí nepozorné, nesoustředěné a zasněné dušičce to stejně naprosto uniklo.
Takže v příslušný den byly v teplácích všechny děti až na vykulenou mně, která jsem jako správná princezna přišla v sukýnce. Nu což zvládla jsem to celkem hezky i s ní. Při skákání v pytli mi stejně víc překážel pytel, na běhání zas tak dlouhá nebyla a ve válení po zemi mi rozhodně nikdy nepřekážela, tak proč zrovna dnes. Jen na jedný atrakci mne ta sukýnka oproti oteplákovaným spolužákům těžce znevýhodnila. Dole na klouzačce se zřejmě postupně uvolňoval hřebík. Kluk přede mnou měl malinko natržený tepláky. A já? No já přece žádný tepláky neměla, a sukýnka ta při klouzání vlála hezky za mnou. Takže jsem měla na zadku pěknej škrábanec. Učitelka mne odvedla na ošetřovnu. Kde mi to školková doktorka či sestřička vymyla a pak řekla: „Teď na to dáme desinfekci.“ …A to neměla říkat. To slovo jsem totiž už pár dnů, maximálně týdnů, znala.
Těch pár dnů či týdnů předtím jsem si totiž s mladším, asi dvouletým, bráškou hrála v jeho postýlce na perníkovou chaloupku. Natahovali jsme se do vzduchu na imaginární střechu pro imaginární perníky a jejich chroupání jsme komentovali „Mňam, mňam mňam.“ Když tu mne milý bratříček popadl za ruku a ze všech sil mne hryznul ze shora do předloktí. Rána se mi okamžitě zalila krví, a uprostřed byla vidět skousnutá kůže, krásnej otisk zubů... jak pro rovnátka.... Řvala jsem jak tur. A po chvíli jsem řvala snad ještě víc, když mi do toho tatínek nalil peroxid vodíku, s tím že „desinfekce“ a ono mi to na ruce vypěnilo a pálilo jak čert.
            Mohlo to být tedy akorát v době, kdy mi na ruce konečně zmizela modřina a jizva po kousanci začínala vybledávat, když se na mne školková zdravotnice vytasila se zmíněnou desinfekcí. Začala jsem okamžitě řvát, že ne, že žádnou desinfekci nechci, že to bude pálit. I zdrhnout jsem se jim snažila, ale byly na mne s učitelkou dvě, popadli mne, učitelka mne přidržela a zdravotnice mi na zadek mázla jakousi žlutou mast na první pohled ne nepodobnou hořčici. Překvapivě to vůbec nepálilo. Jenže já i tak řvala jako divadlo, že to pálí. No musela jsem přeci, když jsem tvrdila, že to pálit bude...

           
Jakže to bylo s tim stromem a jablkem? ;-)


pondělí 29. května 2017

Pečení s dětmi - Sušenky

To mi takhle o sobotě náš druhorozenej hlásí: "Mami! Já už jsem ti nalámal čokoládu!"
A tak nezbylo, než všeho nechat a jít píct sušenky, dokud na ně ještě nějaká ta čokoláda zbyde...

... protože jinak by to nebyly... : Sušenky s čokoládou... ale Sušenky bez ;-)

V míse jsme ušlehali 250 g másla, 250 cukru a jeden vanilkovej cukr do pěny, pak jsme přišlehali dvě vejce a lžíci medu.

Vmíchali jsme 500 g hladké mouky s jednou lžičkou prášku do pečiva.

Vysypali jsme na vál... a přidali na kousky nalámanou čokoládu na vaření (stačí 100 g... syn nalámal původně 200 g, takže zbylo něco kolem 120ti g ;-))

Uhnětli těsto...

Z něj udělali dva válečky, zabalili je do potravinářský folie...
Pak se dá těsto odležet alespoň na půl hodiny do mrazáku... my se k němu často dostaneme až po hodinách dvou, neb máme prostě furt co dělat ;-)

Z každého válečku je dvacet koleček na jeden plech vyložený pečícím papírem..
Na několika kolečkách vpravo můžete vidět trochu ozdobného sypání, pokud to budete chtít zkoušet, tak to tam zamáčkněte.. nám se toho většina sesypala... a podle mne je to beztak lepší bez toho,... ale děti to hrozně toužily zkusit ;-)

Pečeme v předehřáté troubě na 180°C po dobu dvaceti minut.

Super jako svačina či snídaně s hrnkem mléka...


A pro úplnost, čerpali jsme z tohoto receptu...

 ...ale jak jsem tak koukala, nejenže jsme třtinovej cukr nahradili obyčejnym, že jsme přidali vanilkovej cukr, protože jsme tehdy, když jsme je pekli prve, měli doma cukru málo, tak jsme tam tenkrát nasypali vanilkový cukry rovnou tři, aby to nebylo málo sladký... vonělo to pak a chutnalo trochu jako vanilkový rohlíčky ;-), a tak tam od tý doby jeden dáváme... taky ten syrup z původního receptu neznáme, tak jsme zkusili místo toho použít med...a dobrý...
ale ony se nám krom toho všeho i poněkud změnily poměry ostatních surovin...
ale sušenky jsou dobrý a to je hlavní, my je za poslední měsíc pekli už pětkrát... tak jsme vám je chtěli taky doporučit ;-)

pátek 26. května 2017

Pískající tučňák... respektive tučňáčka :-)

Dneska se s váma podělim o to, jak vytvořit něco jednoduššího, než ten domeček minule. Něco, co zabere zhruba desetinu času, tedy asi dvě až tři hodinky práce.

To máte tak... Mám sestřenici, a ta spolu s manželem miluje tučňáky. Dva roky zpět jsem proto na deku pro jejich prvorozenýho našívala tučňáka... a předminulý týden, jsem si řekla, že by to chtělo něco i pro jeho dnes dvou a půl měsíční sestřičku, která teď navíc slavila svůj první svátek... 
A pak jsem si vzpomněla, že mám doma pískátka, a že jsem kdysi šila druhorozenýmu takovou malou modrou cinkající kočičku, ještě podle Praktické ženy, blahé paměti... a že mám určitě nějakou černou a bílou látku a že bych teda mohla z toho udělat tučňáčka... a že ještě lepší by byla tučňáčí  holčička, když je to pro holku...

A tak jsem si načmárala šablonku...

a nastříhala látky...
Tělo jsem stříhala vždycky ve dvou vrstvách, aby neprosvítal vatelín...
Vlevo dole jsou křídla, vpravo nohy, látka dvojmo uprostřed a svrchu i zespoda tenoučkej vatelín.

Focení postupu byla strašná sranda, neb mi u toho asistovala naše nejmladší...
Než tablet zaostřil, vyfotil často už prázdný místo, neb tučňáka už v ruce třímala ona...

Ale jednou se ho přece jen povedlo zachytit... tučnák s našitym bříškem a zobáčkem a na stroji vyšitejma očima...

A zase ho kradeeee...

Nahoře předšitá mašlička, uprostřed podle předkreslení prošitá křídla a teprve následně přestřižená, vystřižená, obstřižená... a dole to samý s nožičkama...

Křídla, nohy i mašlička otočené na líc...

nožičky a křídla zašpendlené dovnitř tučňáka...

Sešito... mezi křídlem a nohou na jedné straně ponechán prostor k otočení a vycpávání...

Tučňáčka otočená, na vyplnění čekající... nastřihaný vatelín a pískátko... to jsem před vložením dovnitř zabalila do vrstvičky vatelínu.
Všechno pořádně vycpat a zbývající otvor hezky zašít v ruce.

Pak jsem ustřihla kousek stužky, obtočila jím ve středu mašli, zašila a přišila jsem jí tučňáčce lehce koketně trochu na stranu k hlavičce...

Sluší?

Podle mne jo ;-)

Naše malá by jí taky brala... ale pro tu chystám k brzkým prvním narozeninám něco jiného... ;-)

čtvrtek 25. května 2017

Mateřská zhroucení

Takovejch těch chvil, kdy jsem byla na pokraji zhroucení, nebo už i za ním, bylo za těch už téměř devět let hodně... ale včera mi můj mozek vyplivnul tuhle vzpomínku, tak napíšu o ní :-).

Bylo to někdy koncem léta 2013. Nejstaršímu bylo právě pět, druhorozenýmu táhlo na třetí narozky, a třetí, která byla tehdy zároveň i nejmladší, bylo jen malinko přes čtvrt roku.
Ten den byl hroznej. Hlavně odpoledne. Kluci pořád něco vylejvali a vysypávali, a já furt vytírala a zametala a pořád dokola je převlíkala... jednou oba dva, politý džusem, pak mladšího počuranýho, mezitim vysypali sušenky a stihli jima proběhnout... v podvečer letěla na zem miska s kaší... a tak pořád dokola... a po té, co jsem zlikvidovala následky po kaši, tak jsem si konečně sedla na gauč, že nakojim malou a akorát ve chvíli, kdy se mi rozteklo mlíko, se náš druhorozenej do široka rozkročil na měsíc novym koberci... a zatímco já zoufale křičela:"Ne! Ne! Ne!" a na závěr už jen rezignovaně hlesla: "Ne..." tak se na jeho kalhotách prudce zvětšoval mokrej flek a v závěru mu k dovršení zkázy propadlo nohavicí do louže pod ním velké měkké en-óno...
A v tu chvíli jsem se zhroutila... znáte to... chce se vám brečet, chcete se sebrat, odejít a pokud možno se nevrátit... máte pocit, že kdyby vás někdo právě teď praštil palicí a bylo po vás, tak vám tim vlastně prokáže velkou službu...
Jenže my maminky si nemůžem dovolit bejt zhroucený moc dlouho... takže i já jsem se po chvíli odevzdaně zvedla a vrhla se do víru dalšího kolotoče mytí a převlíkání a tentokrát ne vytíraní, ale drhnutí pročuranýho, pokaděnýho koberce...

Hodně sil, zejména všem maminkám batolat, tímto přeje čtyřmatka Jenovéfa ;-)

středa 24. května 2017

"Kozazezdola"

Dnes se vrátím k příhodě, jejíž vrchol spadá do doby před třemi lety.
Ale ještě před tím, se musím vrátit na začátek... ne ke starým řekům, ale do doby před osmi lety, kdy jsme se sem s téměř ročním, nejstarším synem přistěhovali.

Tenkrát pod námi bydlela starší paní. Byla už dost hluchá, což mělo tu výhodu, že si nikdy nepřišla stěžovat na kolenama dupající  a posléze běhající batole. Mělo to ovšem taky nevýhodu... když jsme šli spát, slyšeli jsme v posteli každé slovo z televize pod námi...
Jednou takhle jela televize několik dní v kuse, až jsme si říkali: "Člověče, je vůbec naživu, aby tam neseděla v křesle před řvoucí televizí mrtvá..." Asi den nebo dva na to, netekla v domě voda a já cestou z nákupu potkala u domu dvě jiný babky, kterak si sdělovaly, že tahle sousedka už nevychází, že jí teď byla donýst vodu, a že jí snad syn chce přestěhovat do nějakýho domova důchodců... Což se stalo záhy a pod náma nastal pilný ruch způsobený kompletní rekonstrukcí...
Nu což, i my jsme před pár lety páchali rekonstrukci a bylo nám jasný, že i v bytě pod náma je po těch letech nepochybně nutná.

Po necelém roce došlo na pár týdnů ke zklidnění,  načež se asi týden před vánoci 2013 začalo ze zdola ozývat trošku jiné bouchání a vrtání a hlavně hodně šoupání... a my si říkali: "Á, už se tam někdo stěhuje..."
První lednový týden pak dole začali výt psi... zavile vyli... na víly asi ne... a my si říkali: "No potěš koště..." ale brali jsme to s humorem... Jen když muž spal po noční, tak to bylo docela blbý no, ale co už... Vřískající andulky přímo v pokoji, když jsme první rok po svatbě bydleli u tchýně v obýváku na gauči, byly ještě o něco horší...
A pak zhruba po tom týdnu někdo zazvonil. Za dveřma dosud neznámá tmavovlasá slečna... a říká cosi v tom smyslu, jestli bysme nemohli být trochu tišší, že přítel nemůže spát po noční...
Byla jsem z toho tak vyplesklá, že jsem jí na to řekla jen: "Hm." Na víc jsem se v tu chvíli fakt nezmohla...
"Kdo to byl?" tázal se mne pak muž.
"No,... asi nová sousedka zezdola..." probouzela jsem se zvolna.
"A co chtěla?"
"Že prej jestli nemůžem bejt víc potichu, že přítel nemůže spát po noční..."
"A řekla´s jí, že já zas nemůžu po noční spát, protože jí tam vyjou psi?"
"Ne, já byla tak perplex, ...že jsem jí vlastně neřekla vůbec nic... No jako, chápeš to? Celou dobu odtamtud bordel, a najednou si přijde někdo ze zdola stěžovat..." potřásala jsem hlavou, jako bych z ní ten šok chtěla vyklepat...

Následující den, asi dvě minuty poté, co jsem s naší tehdy osmiměsíční třetí přisedla na gauč ke klukům a manželovi, kteří sledovali něco na youtube, abych jí nakojila, se ozvalo hlasité zabouchání, až jsem leknutím na gauči nadskočila.
Manžel hned vystartoval ke dveřím. Jemu vždycky všechno dojde rychleji. A já s očima dokořán užasle volala: "To je zezdola! Já za ty rány včera několikrát vynadala dětem!" ...Než jsem to dořekla, za mužem už se zabouchly dveře...
Když se vrátil, tak říkal: "Čéče, jsem tam zazvonil a docela se bál, co vyleze za vazouna, a on je to takovej střízlík, o hlavu menší než já... No tak jsem mu vysvětlil, že všichni sedíme na gauči a čumíme na youtube a co by si tak jako představoval, že bysme měli dělat, abysme byli ještě tišší... a že jestli si myslí, že my je neslyšíme, takže se plete, že v tomhle baráku je slyšet úplně všechno, jak se to nese, obzvlášť jejich vyjící psy že slyšíme velmi dobře... no tak uvidíme, jak mě pochopil..."

Asi dva dny nato, krátce před pátou hodinou ranní se domem pronikavě rozvyli psi. Vyli a škrábali na vchodový dveře bytu pod náma... Zřejmě nastal týden, kdy měli oba, jak tmavovlasá slečna, tak její přítel střízlík, brzkou ranní směnu...
Zatímco jsem si přikrývala uši polštářem, konstatovala jsem, že my si na ně ale vůůůůbec stěžovat nemusíme, protože tohle slyší kompletně celej panelák a dneska se v domě nevyspí už absolutně nikdo... snad jen našim dětem to nijak výrazně nevadilo...
Nu, bylo z toho po baráku pěkný haló, stěžoval si kdekdo, podle všeho jsme byli jedni zmála, kdo ten den nezvonil na správce se stížností... jak se ostatně dalo čekat... Na nějakej čas pak to hodně brzký vytí opadlo. Správce pak říkal, když jsem ho jednou potkala, že snad při těch ranních směnách dávaj psy někomu na hlídání...

Na jaře, krátce před velikonoci 2014, jedno odpoledne ve znamení úklidu, pár minut po tom co jsem vypnula vysavač... zase někdo zvoní.
Slečna ze zdola, v růžovém županu, výrazně nalíčená, (ta neobvyklá kombinace mi utkvěla v paměti) a s výtkou na hluk. V rámci hluk vytýkající plamenné řeči se nás otázala, jestli nám jako přijde normální, prát v jedenáct večer. To jsme jí s mužem ujistili, že my perem přes den, že to slyší pračku přes dvě patra, neb pani seshora se vrací z práce pozdě a tady, v tomhle baráku, je slyšet všechno, že my jsme nejpozději v devět všichni v postelích a slyšíme JE, jak tam dole mluvěj a smějou se... a já, jak už jsem byla rozčilená, tak jsem dodala: "I jak tam pícháte." A ona zalapala po dechu. A muž jí trochu smířlivěji povídá: "No, to se nezlobte, ale zrovna minulej týden jste odněkud přišli v jednu v noci, bouchli jste dveřma na celej barák a pak jste tam do tří vzdychala."... Z čehož byla slečna dost přešlá a když odešla, tak jsem se já ještě čílila: "To jako kvůli ní nebudu už ani vysávat, nebo co si jako myslí? ... Nebo bych měla vysávat spíš častěji, aby si zvykla... Jako ta naproti, co vysává denně... to by ta "kozazezdola" asi zešílela bydlet pod ní..."
A tady to začalo...

V následujících měsících  náš druhorozenej, tehdy krátce tříletej, vymyslel bezvadnou hru... Skákat z palandy... nebojte, z takový tý nižší, asi metr dvacet nad zemí...ale i tak no... rány jako blázen... a já mu to různě zakazovala, vysvětlovala možná nebezpečí, vyčítala ty rány... a pak jsem mu několikrát řekla něco jako: "Jestli si na ty rány přijde stěžovat "kozazezdola", tak jí to půjdeš vysvětlit sám, proč je tak strašně nutný skákat z palandy."
A následky na sebe nenechaly dlouho čekat...

Jednoho dne začátkem léta 2014, značně parného dne..., jedu s dětma z nákupu... plnej kočár, kterej sám o sobě má čtrnáct a půl  kila, na rukojeti přivázaný další dvě tašky s nákupem... a on nejede výtah.
Táhnu tedy naloženej kočár včetně roční dcery do schodů za vydatného halekání všech tří dětí...
Když jsme vyšli třetí patro, celá splavená jsem na chvíli zastavila, abych trochu nabrala dech a náš druhorozeňák začal hlásit: "Už jsme doma! Už jsme domaaaa!"
"Ne, nejsme," drtila jsem vyčerpaně mezi zuby, "...ještě jedno patro."
A on se zarazil, a pak se najednou jeho oči rozsvítily náhlým poznáním, ke kterému svým tří a půl letým mozkem právě dospěl a o které se vzápětí podělil nejen se mnou, ale vzhledem k intenzitě, kterou do hlasu vložil, i s celym barákem.
"Ahááá!" zařval nadšeně z plných plic, "tady bydlí kozazezdolá!!!"
A já na zlomek vteřiny zkoprněla a pak jsem popadla kočár a únava neúnava jsem briskně vyběhla poslední patro opakujíc si polohlasem úpěnlivé: "Ať nejsou doma, ať nejsou doma, ať nejsou doma!"

Poučení je nasnadě. Všechny ho známe. Ale občas není naškodu si ho připomenout... pozor na to, co říkáme před dětmi ;-)

úterý 23. května 2017

Šeřík... a vzpomínka na školku

Před časem jsem sepsala takovou knížečku vzpomínek na dětství. Je to takovej pel mel nejrůznějších zážitků co si pamatuju z doby mezi třetími a sedmými narozeninami. Pamatuju si, jak jsem jednou v cca osmnácti seděla doma v kuchyni a chrlila ze sebe tyhle vzpomínky a smála se a kroutila hlavou nad svým mladším já... A můj tatínek mi tenkrát řekl: "To je dobře, že si to všechno takhle hezky pamatuješ. To je moc dobře. Až budeš mít jednou vlastní děti, tak místo aby sis řekla: ´Jak ty děti mohlo jenom něco takovýho napadnout?´ si řekneš: ´No, vzhledem k tomu, co v jejich věku vyváděla jejich matka, to vlastně ještě docela jde...´" 
No, nevim, pamatuju si to hezky, co jsem vyváděla já... ale nad tim, co napadá ty moje děti, zejména druhorozenýho, občas žasnu i tak. 
Ale často udělaj, nebo řeknou něco, co ty moje vzpomínky na dětství, ve mně rázem oživí.
Třeba včera... 

Všechno to začalo tím, že mi cestou ze školky najednou volá manžel:
"Hele, kde máte flašku s ´ďáblíkem´?"
"Nemáme. Ztratili jsme. V pátek. Někde v lese..."
"A já vim kde je!" Zvolal radostně. "Je tam u toho dětskýho hřiště..." a pak mi dloooouze popisoval, kde přesně leží, neb jsem byla dost nechápavá. Nicméně jsem se s kočárem a třemi mladšími dětmi vydala domů oklikou kolem zmiňovaného hřiště. U něj už byl manžel s nejstarším, kterýho před tím přivedl ze školy, a hrdě na nás mával flaškou, který si prve cestou domů v trávě všiml... a pro kterou se nakonec rozhodl s nejstarším zaběhnout sám, neb neměl pocit, že bych jeho popis pochopila.
A tak jsme šli domů všichni společně. 
O kus dál se náš druhorozenej uprostřed cesty zastavil a začal volat: "Tady něco voní! Tady něco voní! Cítíte to? Cítíte to?!?"
"Jasněže to cítíme." "Podívej se nad sebe." "To je šeřík!" Říkali jsme my...
A on se podíval nad sebe a tvrdil: "Néé, to je nějaký jídlo!" 
No nevim, jestli opravdu cítil nějaký jídlo, já jsem žádnou "jedlou" vůni v okolí nezachytila, a manžel mu povídá: "Ty jídlo... Ti asi kus urvu a můžeš mi říct jestli je to dobrý..." a druhorozenej řičel, že néé a smál se... a já se usmívala, protože jsem si zase na něco vzpomněla... 
Na jednu bezvadnou hru, kterou jsem kdysi vymyslela ve školce...

Měli jsme tehdy mezi hračkama na ven i nábyteček pro panenky, kuchyňku i obývák. Jednou jsme si tak hráli s dalšíma holčičkama s tím nábytkem na zahradě školky, na trávníku ve stínu pod šeříkem. Byl to takovej novej nerozrostlej keřík na vysokym rovnym kmínku ještě vyztuženej nějakym kolíkem, ke kterýmu byl přivázanej. A já jsem tehdy pozorovala hrozen těch šeříkovejch květů a přišla jsem s úžasnym nápadem.
„Teď je sice jaro,“ začala jsem vysvětlovat ostatním holčičkám, „ale po něm přijde léto a pak podzim a zima, a panenky by si měly už teď udělat zásoby na zimu, aby měly v zimě co jíst.“
“No jo, ale jak?“ „Kde ty zásoby vemou?“ ptaly se holčičky. A na to já už jsem měla předem připravenou odpověď: „Tady,“ natáhla jsem se pro hrozen šeříku a začala z něj otrhávat jednotlivý kvítky a plnit jima ledničku a holčičky se ke mně hned přidaly. Naplnily jsme postupně i další skříňky v kuchyňce a pak i v obýváku, a i sporák jsme nacpaly šeříkem, a když už se nám to skoro nikam nevešlo a na tom keříčku nad náma už skoro nic nezbylo, tak šla kolem učitelka... Chvíli na nás nevěřícně zírala, a pak začala říkat něco v tom smyslu, co že to trháme, že to nám sem přece zasadili páni zahradníci, abychom to tu měli hezký, že to přece nemůžeme takhle trhat.
„No jo, ale panenky potřebujou zásoby na zimu.“ Odvětila jsem pevně, se zrakem upřeným přímo na učitelku. Chudák učitelka na mne chvíli konsternovaně zírala a pak to zkusila znovu se stejnými argumenty, že přece nemůžeme otrhávat ten šeřík, že nám ho sem páni zahradníci zasadili, aby jsme to tu měli hezký. I já jsem trvala na svým: „Jo, ale panenky potřebujou zásoby na zimu.“ Načež to po další chvilce nevěřícího zírání učitelka zřejmě vzdala, odešla pryč a ponechala zbytky šeříku svému osudu.

Nu, tak si říkám, že se těm stížnostem na našeho druhorozenýho, fakt nemůžu divit, vlastně jsou jeho učitelky dobrý, že jsou pořád celkem příčetný...

pondělí 22. května 2017

Pečení s dětmi - Muffiny

Pečení s dětmi je radost ;-)
Možná to znáte... skořápky v těstě, hádky, kdo si vzal čí zástěru, kdo už rozklepával vajíčko, kdo přisype vanilkový cukr, kdo k tomu koho nechce pustit... a mouka úplně všude...
Někdy jsem pohodlná a peču sama, jde to rychleji, výsledek je jistější a je u toho méně nepořádku... v kuchyni...
V pokoji to pak naopak vypadá o to hůř... znáte to ;-)
A někdy začnu sama a kdesi v hlavě se ozve hlásek a ptá se: "Děláš to sama?" a pak křičí: "Děláš to ŠPATNĚ! Pozvi je k tomu!" 
Někdy pak ten hlásek poslechnu... a i přes ten nepořádek a hádky musim vždycky nakonec uznat, že to bylo dobře.
A jindy něco s dětmi plánuju péct od začátku. Aby se zabavily. Aby se to naučily. Aby měly představu, co všechno příprava jídla obnáší. Aby se naučily úctě k jídlu a práci druhých. Aby měly možnost pocítit hrdost na práci vlastní... A v neposlední řadě, aby jim to víc chutnalo.
Co upečou samy, totiž vždycky zmizí rychleji ;-)


Tento víkend přijela holkám k narozeninám přát babička, moje maminka, a tak jsme se s dětma dohodly, že upečeme muffiny a to hezky zdobený.

3 celá vejce a
100 g cukru jsme dali šlehat do stolního mixéru

80 g másla jsme rozpustili v plecháčku spolu s
150 ml mléka

300 g hladké mouky jsme odvážili a promíchali s
dvěma lžičkami kypřícího prášku

A velký i malý plech na muffiny vyložily děti košíčky úplně samy, zatímco jsem zapínala troubu.

Když byla z vajec a cukru nádherně nadýchaná pěna, vešlehali jsme do ní mléko s máslem a mouku s kypřícím práškem.
Pak jsem nabírala naběračkou na zmrzlinu těsto a dávala ho do košíčků a děti do každého muffinu zastrčily po dvou mražených ostružinách. Některý si strkaly rovnou do pusy, páč mražená ostružina je lepší než kostka ledu i lecjakej bonbon.

Velký plech šel hned do trouby předehřáté na 180°C

Menší čekal, až na něj taky přijde řada...

Obvykle k nějakému tomu ovoci (ostružinám, malinám, jahodám, meruňkám, višním...) zastrkáme před pečením i pár kousků nalámané čokolády na vaření... ale tentokrát jsme chtěli slavnostnější variantu a tak jsme se rozhodli polít čokoládou muffiny až na závěr a ozdobit je sypáním.

Pomohli jsme si koupenou polevou, jednou bílou a jednou tmavou čokoládovou, které jsme nechali rozehřát v pytlíčcích ve vodní lázni.
Já pak na půlku muffinů nalívala jednu a na půlku druhou polevu a děti vesele sypaly a ujídaly sypání... hvězdičky z bílé čokolády na ty polité tmavou polevou a hoblinky s různobarevných čokolád na ty polité bíle.


 U některejch se jim trošku utrhla ruka... a u některejch trošku víc :-)


Náš výtvor :-)



Někde čokoláda zatekla dovnitř na ostružiny... lahůdková záležitost pro všechny malé i velké labužníky...

Dopoledne jsme pekli. Odpoledne slavili... Pro tátu, kterej byl v práci jsem musela dva hodně dobře schovat, aby na něj taky zbylo ;-)


pátek 19. května 2017

Domeček

Dnešní článek bude o druhém letošním dárku pro naši třetí a také o tom,  jak dlouhá je někdy cesta od nápadu k realizaci.



Poprvý se v mé hlavě ten nápad, že by to pro dcerku chtělo nějaký látkový domeček zrodil někdy na jaře 2015. O pár týdnů později jsem pak podobný viděla na nějakých fotkách na netu. Byla tam holčička a nějaká deka a ten domeček, ale ten tam byl jen jako dekorace.
Pak jsem potkala fotky nějakých krabic na šití, které vypadaly jako domečky. Propracované, některé bohatě vyšívané s okny a květy. A pak někdy na jaře 2016 jsem potkala na FB na jednom z těch šicích profilů, kde paní šijou quietbooky a pododbně i takovej šitej domeček.. a hlavně tam paní sdílela video s návodem, který mi pomohlo vyřešit hlavní záhadu spojenou se šitim toho domečku. A to sice: Čím domeček vyztužit?
Fejsbookový stránky té paní se mi již najít nepodařilo, ale odkaz na video návod přikládám ;-)

https://www.youtube.com/watch?v=S4PxIEBLi5o

A tak jsem tehdy na jaře 2016 nakoupila potřebnou výztuž, nastříhala látky a filcové aplikace a spáchala exteriér domečku... až na strom... Tedy ponašívala jsem na něj okna, dveře, studnu a střešní tašky vystříhané s filcu...
Všechno jsem to ladila do fialova, neb domeček byl od počátku plánován pro malou panenku princezny Sofie, kterou naše dcerka dostala k vánocům 2014.
Následně jsem ovšem seznala, že domeček do třetích narozenin naší dcerky ušít nestihnu a všechno odložila na neurčito.
Náčrt z jara 2015

Náčrt z jara 2016

Teprve v dubnu 2017, s blížícími se čtvrtými narozeninami naší holčičky, jsem se konečně dokopala k tomu na domečku zase zapracovat.
Na exteriérovou část domku tak konečně přibyl strom a taky několik květin.

Exteriér domku

Zadní pohled se stromem

Štít se studnou

Štít s oknem

Přední strana domku s vchodem

Následovalo stříhání interiéru. Barvy už jsem měla rozhodnuté z loňska. 
Okna dovnitř, tak aby korespondovala s těma venku. Na ně záclonky z takové té gumičky s kraječkou.
A pak zahrada na tu část, která se při hraní otevře.

Interiér a zahrada

Štít s oknem zevnitř

Štít se studnou, respektive se stolkem...

Zahrada

Následovalo sesazení, sešpendlení a sešití štítů. Protože jsem zapomněla vložit gumičky na knoflíky, musela jsme následně malinko párat ;-).

Prošívání štítů

V tuhle chvíli jsem si znovu našla a pustila v úvodu zmiňovaný vidonávod, kde je krásně vidět, co kdy a kam sešít, a kam vsunout výztuhu. 

Já místo tenkého vatelínu použila tenčí ronopast a tu mřížku, co je ve videu vidět, jsem sehnala v galanterii pod názvem vyšívací mřížka.
Nastříhala jsem jí po sešití domečku přesně podle stávajících rozměrů, narvala dovnitř a všechno to zašila a prošila.
Zadní stranu domečku a štíty jsem oproti návodu ve videu sešila k sobě napevno, a to hezky ručně.

Pak jsem na domeček našila dekorativní knoflíky, který jsem taky koupila pro tento účel už před rokem. Některé slouží i jako zapínání, ty na přední straně, a ostatní jsou pouze na ozdobu.
Protože jsem zjistila, že domeček se po otevření v horní části poněkud "rozšklebuje", rozhodla jsem se vrátit k původnímu plánu, který jsem v průběhu šití pro lenost zavrhla, a ušít do domečku ještě jakési patro, podkroví, které díky našitým kapsičkám slouží zároveň jako postýlky pro panenky.

Domeček a ušité patro před všitím

Patro plné "postýlek" pro panenky

Panenka spinkající v podkroví hotového domku

Zařízený interiér hotového domku

Interiér zdobí i našité dekorační knoflíky a na zadní stěně je našitá gumička sloužící k udržení nábytku a  dalšího zařízení.

Panenka na zahradě. (Princezna Sofie se focení neúčastnila, ani jedna ze dvou, neb se v současnosti zdržuje neznámo kde... ale my jí zase najdem ;-) )

Domeček zepředu...

Zapínaný na ptáčky na střeše a květiny na oknech.

Čelní pohled - tato strana se odepne a objeví se interiér domu a zahrádka.

Štít se studnou

Štít s oknem

A zadní strana domu se stromem...

... lavičkou, ptáky, včelím úlem, včelami, ptačí budkou...
moje oblíbená ;-)