Mateřská zhroucení

Takovejch těch chvil, kdy jsem byla na pokraji zhroucení, nebo už i za ním, bylo za těch už téměř devět let hodně... ale včera mi můj mozek vyplivnul tuhle vzpomínku, tak napíšu o ní :-).

Bylo to někdy koncem léta 2013. Nejstaršímu bylo právě pět, druhorozenýmu táhlo na třetí narozky, a třetí, která byla tehdy zároveň i nejmladší, bylo jen malinko přes čtvrt roku.
Ten den byl hroznej. Hlavně odpoledne. Kluci pořád něco vylejvali a vysypávali, a já furt vytírala a zametala a pořád dokola je převlíkala... jednou oba dva, politý džusem, pak mladšího počuranýho, mezitim vysypali sušenky a stihli jima proběhnout... v podvečer letěla na zem miska s kaší... a tak pořád dokola... a po té, co jsem zlikvidovala následky po kaši, tak jsem si konečně sedla na gauč, že nakojim malou a akorát ve chvíli, kdy se mi rozteklo mlíko, se náš druhorozenej do široka rozkročil na měsíc novym koberci... a zatímco já zoufale křičela:"Ne! Ne! Ne!" a na závěr už jen rezignovaně hlesla: "Ne..." tak se na jeho kalhotách prudce zvětšoval mokrej flek a v závěru mu k dovršení zkázy propadlo nohavicí do louže pod ním velké měkké en-óno...
A v tu chvíli jsem se zhroutila... znáte to... chce se vám brečet, chcete se sebrat, odejít a pokud možno se nevrátit... máte pocit, že kdyby vás někdo právě teď praštil palicí a bylo po vás, tak vám tim vlastně prokáže velkou službu...
Jenže my maminky si nemůžem dovolit bejt zhroucený moc dlouho... takže i já jsem se po chvíli odevzdaně zvedla a vrhla se do víru dalšího kolotoče mytí a převlíkání a tentokrát ne vytíraní, ale drhnutí pročuranýho, pokaděnýho koberce...

Hodně sil, zejména všem maminkám batolat, tímto přeje čtyřmatka Jenovéfa ;-)