"Á ci ven!"

Tak se mi tuhle podařilo vyběhnout ven bez dětí. Sice teda pro děti, ty dvě prostřední, ale úplně sama.
Šla jsem dost na poslední chvíli a nejmladší spala, tak jsem oznámila poněkud zaskočenému čtyřotci, že mu jí tam nechávám, a že má pro ní kdyžtak támhle oběd... a vystřelila dřív, než stihne navrhnout, že jde do školky on a svůj návrh zrealizovat...
A jak jsem za domem vbíhala do lesa, tak krásně svižně, nalehko... vjížděla do něj zároveň maminka s dvojkočárem. V předu seděl starší kluk, tak dva a půl až tři roky, ten si s něčim celkem spokojeně hrál, a vzadu klouček, kterej mohl mít tak rok a půl... ten si nehrál... a hlavně vůůůůbec nebyl spokojenej... Ten řval až se propínal a opakovaně vykřikoval: "Á ci ven! Á ci ven! Á ci ven!"
Už v tu chvíli mi cukaly koutky... Načež mu maminka patřičně dramatizujícím hlasem povídá: "Póóódívej, kolik je tu napadanejch šišek!" ... a v odpověď se jí pouze neslo: "Á ci ven!"
Odvedení pozornosti nevyšlo, tak zkusila vysvětlení: "Miláčku, já vim, ale já bych vážně potřebovala, aby sis teď na chvíli odpočinul, víš?"
"Á ci ven!" řičel dál chlapeček, zatimco já jsem poskakovala pryč přes šišky a tlumila své veselí...
O něco dál jsem pak radostně sdělila lesu: "To je prostě TAK úžasný! Když to, co řve, neni MOJE dítě!"...
A pak jsem si hluboce užívala každou vteřinu toho úžasného klidu a lehkosti, kterou plně dokážou prožít a ocenit právě jen matky,... s vědomím, že teď mám tu krátkou chvilku štěstí, kdy problémy mejch dětí, nejsou moje starost, ale... že za pár minut to už klidně můžu být zase já, komu bude dítě v šatně školky řvát: "Já chci!" a "Já nechci!", "To chci!", "Já sama!", "Nééééé!" "Ci šiiiilt!" (rozuměj: "Chci kšilt!") a podobně ;-)

Pevné nervy všem rodičům přeje čtyřmatka Jenovéfa ;-)