V mym věku je to celkem pochopitelně především příležitost k zamyšlení se, zastavení, bilancování, vzpomínání... A tak hodně vzpomínám... především na všechny ty velké události posledních dvanácti let, které můj život tak radikálně proměnily... Seznámení s čtyřotcem, svatba, po dvou letech první dítě, pak druhé, třetí, čtvrté... Každý rok byl jiný, všechny něčím zvláštní. Člověk si je díky tomu pamatuje se zvláštní ostrostí... A přitom to TAK uteklo...
Kdysi jsem v nějaké knížce životních postřehů četla cosi v tom smyslu, že život je jako role toaletního papíru, čím míň ho zbývá, tím rychleji se otáčí... a skutečně mi to tak poslední roky víc a víc připadá...
A tak už dvacet let nemůžu říct to, co jedna postava z románu 451° Fahrenheita. Četla jsem ho právě v sedmnácti a tak mne naprosto nadchlo následující: "Je mi sedmnáct a jsem střelená," řekla. "Můj strýček vždycky říká, že tohle jde jedno s druhým. ´Až se tě lidi budou ptát, kolik ti je,´ říká, ´řekni jim vždycky, že sedmnáct a že jsi střelená.´"... opsala jsem si to tenkrát do notýsku na citace, tak se mi to líbilo. Notýsek je kdoví kde v nějaké krabici, po několika stěhováních... ale já si to beztak pamatuju. Tak hluboce mne to tenkrát oslovilo...
A víte co... mně sice už dávno není těch sedmnáct.. ale pořád jsem střelená ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat