Dům roztříštěných snů - kniha z "Čajového cyklu"

Už je to víc jak rok a půl, co jsem tuhle fantasy detektivku z první republiky zhltla během čtyř dnů...

První den jen něco kolem třiceti stránek. Druhý něco přes šedesát. Třetí kolem sto padesáti. A čtvrtý den jsem to prostě musela dočíst až do konce té pěti set čtyřicáté a bohužel poslední.

Tahle kniha se totiž s každou další stránkou čte líp a líp... Postupně vás úplně pohltí, a jediné, co vás na ní nakonec mrzí je, že už je prostě najednou konec...

Ale nebojte, autorka Irena Moravcová pilně pracuje na dalším románu, kterého se osobně už nemůžu dočkat. Jeho hlavní hrdinkou má být ta ze sester, o které se v Domě roztříštěných snů jen mluví.

Těch sester je celkem pět, a všechny jsou nadány velmi zvláštními schopnostmi, které se v jejich rodině dědí v ženské linii. Schopnostmi takové povahy, že když už se s nimi někomu vzácně svěří, zpravidla si dotyčná osoba myslí, že se nepochybně zbláznily...

A ty výjimky, které si to nemyslí... No, tak s těma je to pak hodně zajímavý...

Ale nechci moc prozrazovat detaily děje... Je to detektivka, a akorát bych vás připravila o spoustu Aha momentů, nebo dokonce o celé rozluštění. Jenom si při čtení pamatujte, že jako v každý správný detektivce, může být jakýkoli letmo zmíněný detail ve výsledku velmi důležitý! Všechny ty drobné dílky do sebe v závěru perfektně zaklapnou. Tak se snažte, ať vám žádný neunikne...

Celý děj se odehrává převážně na Pražských Vinohradech, které autorka důvěrně zná z dob svého dětství, a je zasazen do období jen krátce po vzniku první republiky, kteroužto dobu se v románu podařilo skvěle popsat a zachytit. Je zřejmé, že autorka si jako správná archivářka pečlivě nastudovala nejrůznější dobové prameny, a jejich studium pak při psaní náležitě zúročila.

Suma sumárum: 

Pokud máte rádi fantasy, bude se vám kniha líbit. 

Pokud máte rádi detektivky, bude se vám kniha líbit. 

Pokud máte rádi dobu první republiky, bude se vám kniha líbit taky... 

A pokud máte rádi všechno uvedené, budete tuhle knihu milovat.

A stejně jako já budete netrpělivě vyhlížet další román z autorčina pera... 

Abyste si alespoň trochu ukrátili čekání, můžete zalistovat některými staršími sborníky Mloka a Žoldnéřů fantasie, kde má autorka povídky, z nichž některé s románem "Dům roztříštěných snů" úzce souvisí...

Třeba v povídce "Slečna z lepší rodiny" (Mlok 2019) se dozvíte, co že se to stalo na té v románu zmiňované svatební cestě Leopoldiny (čtvrté ze sester) a jejího muže, bývalého legionáře.

Povídka "Na letním bytě" (Žoldnéři fantazie 2019) vám zase objasní, proč právě nejstarší ze sester byla ta, která byla ostatními vyslána kvůli jistým stopám do Vltavy...

A třeba v povídce "Chtít nestačí" (Vítězná povídka Žoldnéřů fantazie 2020) se dočtete něco o osudech nejmladší z pěti sester, Haničky, a taky její dcery dospívající už v době těžkého komunismu...

Autorce se podařilo ve svých povídkách a prvním románu stvořit dokonalý alternativní vesmír, v jehož rozvíjení doufám bude ještě dlouho pokračovat...

A nejlepší na tom všem je, že vám přijde zcela uvěřitelné, že před nějakými sto lety skutečně na Vinohradech žila jistá Dora Monique Krásová, druhorozená dcera význačného pražského advokáta a jeho ženy s francouzskými předky. Krásná, emancipovaná, a  nadpřirozenými schopnostmi obdařená dívka, která se jednoho dne, s vlasy zkrácenými podle nejnovější módy, rozhodla sama vydat do biografu, kde potkala jistého mladého doktora, jenž se od počátku jevil, jako tak moc dobrá partie. 

Ale... 

Ale to by bylo příliš jednoduché i na život, natož na román, který byste si určitě měli přečíst...

Mimochodem, moc se mi líbí, jak má ta obálka čajovou barvu...

Čaj, černý a sladký, je totiž v příběhu velmi důležitý.

Jak?

Proč?

Prostě si to přečtěte... 😉

A až si ve vašem okolí nějaká dívka, žena, paní... řekne místo kávy o čaj, ("Černý, prosím... Ne, bez mléka... a hodně cukru, prosím...") tak zbystřete... 😉

Trailer ke knize můžete zkouknout tady ;-)

O bolavejch nohách, supr náplastech, příšernym řevu, potravinovejch doplňcích, ADHD a taky jedný lékárně...

Poslední srpnovej víkend byl náš nejstarší pozvanej na narozeninovou oslavu jednoho kamaráda...

No, a kam vzít ostatní děti potom, co to pozvaný necháte na oslavě, aby jim to nebylo moc líto?

Aspoň na zmrzlinu!

Naše nejmladší si jako obvykle poručila čokoládovou... Si možná vzpomínáte, na ten článek ze začátku prázdnin o... no, však víte ;-)

I tenkrát byla celá krásně hnědá... 

Kolem pusy...

Na nose...

Na bradě...

Na rukou...

Na tričku... 

To určitě znáte...

Nebo možná máte štěstí a neznáte...

Každopádně, po té co dojedla zmrzlinu, začala strašně řvát... ne proto, že je zmazaná (s tim mívá problém z našich dětí snad jen ta třetí), ale že jí bolej nohy!

Tak jí je prohlížim... a konstatuju: "No jo no, tady někdo tvrdě odmít oblíkaný ponožky, a teď má rozedřený nohy... No, holka, leda koupit nějaký náplasti... a nejlíp i ty ponožky..."

A tak jsme se za pronikavého řevu naší nejmladší vydali do místního obchoďáku...

O půl bloku dál si sundala boty, a já jí zbytek cesty čím dál tím víc funíc nesla...

V obchoďáku jsem jí nechala ťapat bosou, neb jsem měla pocit, že jestli jí ponesu ještě tak dva metry, upadnou mi ruce...

Nejdřív jsme sehnali ponožky...

Pak jsme vyrazili k výtahu do dalšího patra...

A sotva přijel, tak jsme se vraceli, protože všechny děti najednou nutně musely na záchod, i když se jim dvě minuty před tím, když jsem se jich cestou kolem záchodů ptala, vůůůbec nechtělo...

V dalším patře jsme zdárně našli lékárnu, a v ní mimo jiné visely náplasti v krásnejch a praktickejch kovovejch krabičkách... 

Já chtěla vzít ty s princeznama, a děti svorně řvaly, že prej nutně musíme vzít i ty s pirátama!!!

Díky milý lékárnici jsem nakonec nebyla za "zlou mámu", protože její jemně upozorňující argument, že při koupi dvou krabiček je třetí zdarma, mne přesvědčil :-D

(Mimochodem, jak jsem je teď hledala na netu, abych vám je přes odkazy mohla ukázat, tak je v oné lékárně na ně teď do konce prázdnin zase akce, tak rychle mrkněte ;-)... Případně jsou tam i další náplasti ;-)...)

...

No, a pak jsem nejmladší posadila do kouta u jednoho zavřenýho obchodu, neb všechny ty sedačky k sezení, kterejch tam dřív bývalo hafo, jaksi od dob koronaviru kamsi zmizely...

Očistila jsem jí zespoda ťapky vlhčákem, neb na boso prochodila celej nákupák...

A pak jsem jí tu rozedřenou kůži pod kotníkama ještě před přelepením lehce přestříkla desinfekcí...

To bylo řevu!!!

Jak kdybych jí tu nohu uřízla!

Lidi se otáčeli, a já docela trnula, kdy na mne kdo přijde, co že jí ubližuju...!?! :-D

Ale dobrý...

Nakonec jsme zdárně, i přes dcerčin příííšernej, ale absolutně přííííííííííííííšernej řev ve stylu "buduřváttakževámcelejtenhlebarákspadnenahlavu", ošetřili a zaponožkovali i druhou nohu, a bylo.

Na celou tuhle příhodu jsem si vzpomněla o pár týdnů později, když mne z té samé lékárny oslovili s nabídkou spolupráce...

Ovšem třeba plínky, nebo umělý mlíka pro mimina, už pro vás fakt zkoušet nemůžu... ;-)

Takže co jsem si nakonec z nabídky vybrala?

První mne zaujal rakytníkovej sirup  od Weledy .

Před třemi lety jsem totiž měla možnost udělat nám domácí... 

Pak jsem ho celej podzim dávala po lžičkách dětem... A byl to jedinej rok, kdy se u nás první viróza objevila až po Vánocích! (začátkem prosince nám zásoba sirupu došla...) Obvykle jsme do Vánoc stihli ty virózy nejmíň tři.

No, a podpořit podobně efektivně imunitu zrovna letos by se hodilo dvojnásob... ;-)

Ovšem tentokrát se k rakytníku nedostanu, takže možnost rakytníkovýho sirupu z lékárny byla velmi, velmi lákavá...

A víte co? Podle složení se to od mý domácí verze moc neliší, a chuťově to taky odpovídá... Chutná to po rakytníku a po cukru ;-)

A krom týhle sladký pochoutky, teď s dětma zobeme ještě chlorellu a probiotika.

Proč jsem vybrala zrovna tohle???

To proto, že od půlky července čtu zajímavou knihu od paní Emmerlingové, ve které velice obsáhle rozebírá problematiku ADHD. 

A jak moji věrní čtenáři vědí, s ADHD my máme jaksi taky svoji bohatou zkušenost...

No, a v tý knize je mimo jiné moc zajímavá tabulka z níž celkem jasně vyplývá, že největšímu procentu z (několika tisíc) testovanejch dětí přinesla zmírnění obtíží detoxikace,... na kterou je právě dobrá ona Chlorella!

A velice dobře v oné tabulce dopadlo taky užívání probiotik... Takže my máme tyhle se superhrdinou ;-)

Zatim teda obojí testujeme teprve dva týdny, tak je trochu předčasný vynášet závěry,... ale... Nedokážu si teď vůbec vzpomenout, kdy měl syn nějakej svůj afekt... 

On se teda celkově hodně zklidnil, od chvíle, kdy se začal učit doma, ale občas nějakej ten hysterickej několikaminutovej výlev přišel... V poslední době tak dvakrát, třikrát denně maximálně něco hystericky vykřikne, a stačí mu jen říct: "V klidu! Řevem to nevyřešíme... Co přesně máš za problém?" a on krásně funguje!

Tak nevim, jestli to přičíst detoxikaci a probiotikům...? Většímu klidu o prázdninách...? (I když teda psaní, který mu nejvíc nejde, cvičí denně i teď...) Nebo nám konečně dozrává...? Nebo možná všechno dohromady ;-)

P.S.: Nezapomeňte se mrknout i na další produkty pro děti a maminky na stránkách BENU lékarny ;-)

Šampuky a kondicionéry od KIKI

Možná si vzpomínáte, jak jsme s holčičkama na facebookové stránce blogu před asi dvěma měsíci rozbalovali v živém vysílání ten krásnej a voňavej balíček od made by Kiki...

Byly v něm zkušební vzorky tuhejch kondicionérů a šampuků...

Byl to můj druhej balíček od Kiki, a byl ještě krásněji zabalenej, než ten první před dvěma lety.

Tehdy jsem totiž už jeden kondicionér od Kiki zkoušela... a bylo to super!
Normálně jsem se totiž nezvládala pořádně ráno rozčesat... šlo to strašně blbě, a času málo... takže jsem vždycky běžela s dětma do školky a do školy s vlasama rozčesanejma sotva ze čtvrtiny... a v průběhu týdne se mi to postupně bezvadně zaplstilo, neb na pořádný rozčesání byl kolikrát dostatek času až o víkendu.
A ejhle, s timhle kondicionérem to najednou šlo...
Hlavně ten poslední školní den jsem to tenkrát vážně ocenila ;-)
Navíc voněl krásně po citrónu, nebo citrónový trávě...
ACH!



Jeden z těch, co jsem zkoušela letos, po ní voněl zas...
Tedy, podle uvedeného složení to asi byla mandarinka.
A další kondicionér voněl po levanduli...
A oba fungovaly opět perfektně.
I jeden ze šampuků, ten fialovej s amlou a ibiškem.

Ten zbývající, tmavě zelenej, s aloe, brahmi a neem,  voněl moc zajímavě... jako nějakej zelenej čaj... Vážně příjemná vůně...
Připadala jsem si trochu jak v čajovně, když jsem ho rozmejvala v dlaních, ale právě se jaksi rozmýval trochu hůř, a taky krapet vysoušel...

Takže ten jsem, coby zodpovědný tester, připomínkovala,... a už se pracuje na vylepšený verzi...
No, možná že než jsem se dostala k napsání tohohle článku, tak už ta vylepšená verze je i hotová... :-D
(Jo, tak prej už je hotová :-D...)

A co jsem vám chtěla ještě říct?
Že Kiki... tedy Kristýna... je úžasná, všechny druhy mýdel, šampónů a další kosmetiky pečlivě testuje  a ladí, a že toho, co nakonec dá na svůj e-shop jako finální verzi, se vůbec nemusíte bát...
Aktuálně certifikuje balzámy na rty, takže portfolio výroků se opět brzy rozšíří, a pak chystá další a další novinky.

Navíc, jak jste mohly vidět ve videu, vám to všechno přijde krásně dárkově zabalený...

Jo!
Byl by to fakt pěknej dárek, možná udělám z kraje podzimu objednávku.  abych měla krásný voňavý dárky pod stromeček pro všechny mý blízký ;-)

Tak co nejvíc voňavejch dárků ;-)

Rozbzuč déčko - na Kavčích horách

 Sice to píšu až teď, ale třetí heslo do letošní prázdninové soutěže s déčkem jsme získali už skoro před třemi týdny...

Mnou původně vytipované "zelené místo", se nám ovšem den před akcí ukázalo jako spící, (tedy dočasně mimo provoz,) a tak jsme se vydali tam, kam se od výletu s mojí sestrou chtělo našemu nejstaršímu...
Sestra totiž na našem společném výletě vypočítávala, kde všude už s klukama v rámci soutěže s déčkem byli oni, a našeho nejstaršího z toho výčtu nejvíc zaujala Galerie české televize.

A tak jsem s dětma vyjela právě tam...
Tatínka jsme nechali spát po noční a vyrazili na autobus do Prahy... Pak metrem, to je pro mne vždycky strašnej stres, s těma čtyřma obludama na eskalátorech... Prostě další důvod, proč mi Praha nechybí. Představa, že takhle s nima cestuju denně mne totiž upřímně děsí... ;-)
A pak ještě dalším busem... a všechno nám to jelo úplně krásně, sotva jsme došli na stanici, a to jak cestou tam, tak i cestou zpět...

V Galerii ČT je aktuálně výstava Filmohrátky. Týká se nejrůznějších televizních seriálů... Najdete tam třeba kostýmy z Arabely, Návštěvníků, Cirkusu Humberto, i noční košili a kolo ze seriálu Křeček v noční košili... Potkáte tam chobotničky z Čertovky, který si můžete i vymodelovat. Pohrajete si s ježkem v kleci...

Nebo nakoupíte v koloniálu pana Bajzy ze seriálu Bylo nás pět... Třeba obrovskej plyšovej dort, jako naše nejmladší ;-)

Krom toho si můžete v průběhu prohlídky udělat kvíz a v závěru si ho vyhodnotit...
My si ten papír u vchodu taky vzali... respektive, já jsem si ho vzala... Takže jsem vlastně celkem logicky už u třetí otázky zjistila, že jí řešim sama... takže my kvíz nedokončili, nebo tedy já ho nedokončila ;-)

Každopádně, tahle výstava končí až v půlce září... my tam ovšem razili především pro to heslo, pro který nejstarší okamžitě po příchodu naběhnul ke kase.
Tedy, on tam nenaběhnul pro heslo, ale pro hesla. Čtyři.
Ke kase jsme nakonec zamířili ještě jednou před odchodem.
Nakonec mne totiž děti přece jenom přesvědčily, že aspoň něco si na památku koupíme...
"Tak dobře, toho duháčka, ale jen jednoho dohromady, a jen toho menšího, aby nám zbylo na autobus domu..." ;-)

A kdo ještě váhá, kam třeba pro poslední heslo... tak už váhat nemusí ;-)

Naše žirafí stádo - tvoření s prázdninovým Kreativem pro děti

 

Cože to je???

No přece žirafy!

Že se vám zdaj ty barvy divný???

No... mě taky, ale co nadělám... ;-)

To máte tak.

V začátku prázdnin jsem neodolala a koupila tenhle časopis:

A to i přesto, že z jeho o rok staršího bratříčka, (Kreativně s dětmi) jsme toho ještě nestihli realizovat ani třetinu...

(Mimochodem, kdyby to někoho zajímalo, obojí je ještě v prodeji, v odkazu najdete oba časopisy buď jednotlivě a nebo jako zvýhodněnej balíček ;-)...)

 Děti tam pro začátek nejvíc zaujalo tohle...
A ačkoli byl na výběr klokan, žirafa a bizon,... všechny chtěly dělat žirafu...!
Takže jsem na čtvrtky nakopírovala čtyři žirafy...
A pak ještě jednu...

Třetí totiž původně začala dělat tu hnědou vlevo..., jenže pak nějak vyšlo najevo, že nejstarší vybarvuje svoji žirafu na zeleno... a všichni se toho chytli... že prej "Zombie žirafy!" "Zombie žirafí apokalypsa!" "Africká apokalypsa!"

Nakonec ovšem zombie žirafí stádo zatím čítá žirafy jen tři...
Druhorozeňák jí sice začal vystřihovat, (ještě před tím kapánek zhnědla, ale hlavně to oko červený, že ano...), jenže po prvním střihnutí (nejpřesnějším ze všech dětí, fakt udělal kolem tý nohy nádherný obloučky... mrkejte na obrázek...) prohlásil, že to vystříhnout nedokáže... :-/ (Na tomhle jeho "neumim, nemůžu, nedokážu..." kterym poslední půl rok jen srší, nás čeká ještě hodně práce :-/...)

Každopádně... bacha, páč: "Žiraf zombie stádo, hamá mozky rádo..." 

:-D

Rozbzuč déčko - v Rakovníku

To jsme tak nečekaně získali další heslo do letošní prázdninové hry s déčkem...
Tedy, nečekaně...
Nečekaně hlavně pro mne.
Získali jsme ho totiž zcela bez mého plánování...
Prostě najednou slyším, jak cestou domů z prodlouženého víkendu u manželova strýce, vykládá ve vlaku na Rakovník ten nejstarší manželovi, že v Rakovníku je taky hmyzák, červenej...
A už to spolu punktovali...
Kde že tam je...?
Jak tam dojdou...?
A jak jedou pak vlaky dál, když teda nepřestoupíme hned, ale budem se mezitim courat hodinu dvě po městě....
A že by jsme tam rovnou mohli někde zajít na oběd, když bude za chvíli poledne...
Tak kde že jsou tam jaký restaurace...

O nějakou čtvrt hodinku později už jsme vesele ťapali Rakovníkem.
No, vesele ťapali... spíš jsme se v tom vedru, a s těma báglama na zádech, čím dál tím víc ploužili.
Ale doploužili jsme se hrdinně až na náměstí...
Nakráčela jsem s dětma na informace, kde si ten nejstarší suverénně vyžádal papír s heslem pro sebe i všechny sourozence... (dostali k tomu i hmyzí tetovačky, který pak doma hned likvidovali, a taky badatelský list s vodníma broukama, kterej nám prozradil, že to, co jsme si v sobotu napustili ze studny do bazénu, nebyl potápník, ale znakoplavka)...

A následně pak syn (ten starší) chudáka pána poněkud zmátl dotazem na v mobilu mu nefungující apku... Pán se mu skoro omlouval, že to opravdu netuší, a já mu rychle spěchala na pomoc s "miláčku, prosimtě, s tim ti pak poradí tatínek..." (Což jsem samozřejmně pronesla směrem k synovi, pánovi patřil jen omluvný úsměv...)

Tatínek ovšem ponejprv vyrazil obhlédnout nejbližší vytipované restaurace...
V obou bylo plno, a tak jsme s batohama vyrazili směrem zpět, aby jsme zjistili, že další restaurace je kavárna, kde se fakt nevaří, a další pak bar...
"Restaurace je z druhý strany, musíte to obejít..." dostalo se nám spolu s úsměvem informace hned u dveří...
A hurá! Divadelní restaurace byla kolem jedný asi ze třetiny prázdná, a postupně se během naší návštěvy vyprazdňovala dál... A ne, fakt jsme za to nemohli my, jak by snad někoho mohlo napadnout... ;-) ...i když přiznávám, že se naše děti chvílema docela snažily,... prostě už jen končil čas obědů.
Každopádně jsme si tam dokonale nacpali břicha dobrou krmí... a ani obsluha se na naší početnou drobotinu nijak nešklebila... Takže pokud se někdy budete v době oběda vyskytovat bez jídla v Rakovníku... můžu s klidem doporučit... ;-)

Domů jsme nakonec dorazili o ty dvě hodiny později, než bylo v plánu ještě nějaký čtyři hodiny před tím...
A máme pozadávaný další hesla, a děti můžou tvořit další druhy hmyzáků, neb se jim díky tomu otevřely v hmyzolabu další typy tykadel, hlaviček, tělíček, nožiček, křídel, věcí do "rukou"... A každýmu trochu jiný...
Schválně, kdo z vás taky hraje?
A kdo z vás otevřel třeba: tenisovou raketu, klíč, kytku, nebo kytaru...?

Knížka pro vílu - Báječný den víly B

Konečně má svoji knížku od Originálních knih i ta naše nejmladší... 

Posledních pár měsíců se už po ní i ptala... "De mám já? De mám já nížku?"

Takže byl nejvyšší čas objednat jí ji k třetím narozeninám... 

A ta radost... 💜 

Teď v ní skoro denně listuje a volně si s patřičnou důležitostí převypravuje pořád dokola ten příběh...

Naše malá víla totiž stylově dostala...

... knížku o víle!!!
Je to knížka s krásnejma obrázkama od Petry Šolcový, která ilustrovala i ty knížky, co má náš druhorozeňák a naše třetí.

Národní zemědělské muzeum

  V národnim technickym muzeu, jsme už s dětma byli... Ale muzeum, které zatím jaksi ucházelo naší pozornosti je to, které stojí hned vedle... Národní zemědělské...
A musim říct, že mne velmi mile překvapilo.
Mívala jsem z dob svého mládí zafixováno jak super bombu to technické... A jako, ono je super... jen pořád vypadá hodně jako z dob mého mladí...
To se ale o tom zemědělském fakt říci nedá, že by zamrzlo v době dvacet a více let zpět...
Národní zemědělské muzeum totiž ve svých expozicích využívá nejrůznějších moderních technologií, a je plné interaktivních prvků, které děti i mne vyloženě nadchly.
Krom toho jsme si zahráli i pátrací hru ProŽito, kterou jsem teda v poslední třetině hrála převážně já... až úplně v závěru, na střeše muzea, kluky hra znovu zaujala.

 První sál byl plný traktorů... na takových malých mohly menší děti jezdit po nakreslených drahách kolem dokola... A na některých z těch větších, se mohly větší děti klidně vyfotit...

 Jede traktor, je to Zetor...

 ...jede do hor orat brambor... nebo jak to přesně je...

 V dalším sále, v sále rybářství jsme skejsli vážně dlouho...
Kluci běhali promítanou říčkou... nejmladší zdrhla na klouzačku, nejstarší zkoumal, co žije v říčním břehu...

 Mladší se vrhnul k interaktivní tabuli... 

 Tady kupříkladu přetažením prstem třídil, která ryba je říční, která žije v rybníce, kterou k nám dovezli z ciziny, a která už je vyhynulá... Ta patřila do toho hrobečku vpravo nahoře...

 Nejstarší zas chytal ryby...

 ... úspěšně ;-)

 (Ano, daly se vkládat do tý tabule za ním, kde se psalo, co je to vlastně za rybu...)

I nejmladší jednu chytla, a hned s ní zdrhala v dál...

A pak už jsem pro tu spoustu vjemů ani nestihla nic vyfotit...
Čekal nás sál lesnictví a sál myslivosti... kde kluci na velký interaktivní tabuli hráli hru, každej si mohl vybrat, jestli bude pytlák a klást po lese oka, nebo myslivec a oka sbírat a chytat pytláky... odtamtud se jim teda vůbec nechtělo odejít, ono už od těch ryb jsem je musela krapet přemlouvat...

V sále zemědělství to nebylo o moc lepší, nejmladší se snažila z králíkárny pouštět plyšový králíky a kluci se snažily vychovat z vejce kuře... to byla hra na další z mnoha interaktivních obrazovek...
Vedle byl sál věnovanej vodě... kde jste prošli do středu přes závěs z "kapiček", a když jste spustili obrazovku na interaktivnim stole, spustil se výklad majestátnym hlasem... že jsem si v tu chvíli vzpomněla na Supermana v jeho jeskyni... "KAL-ELE..." :-D

Super byl i sál gastronomie, kde děti do zblbnutí nakupovaly... a nakupovaly... a vařily... a vařily... a vařily... I na obrazovce podle receptu... zkoušeli palačinky, bábovku, kubu, svíčkovou... a já nevim co ještě je to učilo...
A fakt byl problém je odtamtud dostat dál... že ještě přece musíme stihnout střechu, rozluštit závěr muzejní hry!!!

Bylo to prostě super... a musíme tam rozhodně znovu, protože za ty skoro čtyři hodiny jsme nestihli všechno prozkoumat ani z půlky...

I cena nahrává častějším návštěvám... Dospělí 150,- a děti do osmnácti zdarma... a hra ProŽito 50,- na tým ;-)

Takže až nebudete vědět kam s dětma vyrazit... určitě tuhle možnost zvažte ;-)...


Více informací o muzeu, jednotlivých expozicích... a další detaily můžete dohledat na stránkách Národního zemědělského muzea...

Návštěva divadla... derniéra Superkluka

Tak jsme zas po delším čase zavítali do divadla...

Bohužel hru, na který jsme byli, už neuvidíte... Byla to totiž derniéra... a přesně proto, jsem na ní děti vyštvala, když mi v neděli dopoledne vyskočil na facebooku příspěvek divadla Lampion. Protože: "Jééé, Superkluk už nebude... Dneska naposledy... Tak to musíme jít!"

Nejstarší teda před odchodem trochu brblal, že už jsme na akci ke dni dětí byli včera..., ale nakonec byl moc rád, že šel.
Bylo to celý moc pěkný. Škoda, že už to z programu stáhli... Ale vlastně právě díky tomu, jsme se konečně rozkejvali, na to jít...

Kluci pak jeden přes druhýho tátovi vykládali, co všechno Kája coby superkluk prováděl... a co prováděl jeho strážnej anděl, kterej zatoužil naučit se zlobit...
Přehrávali k tomu vtipný reakce dědečka... (jehož představitel, František Čachotský, v závěru představení zapěl píseň takovym způsobem, až mi nad jeho hlasem spadla brada...)...
Třeba jak Kája andělovi, s kterym si to jaksi prohodil, poradil, že jeho maminku, vždycky spolehlivě rozzlobí, když nechce jíst a řekne, že tohle on nejí, a že mu to nechutná...
A tak si chudák anděl vyžádal snídani, bez který s nim málem dědeček vyrazil na ryby..., čistě jenom proto, aby mohl dědečkovi říct: "Tak tohle já nejim, to mi nechutná a..." ještě cosi... Jenže dědeček jen pokrčil rameny: "Hm, tak to hoď rybám."
Další den si stěžoval anděl Kájovi, jak to zlobení nevyšlo, a Kája na to, že jeho maminku taky moc rozlobí, když se on zmaže jako prase... a vysypal na chudáka anděla koš plnej odpadků...
Načež na scénu opět přikráčel dědeček s prutem, a stejně jako předchozí den zavelel: "Kájo, jdeme na ryby!"
A anděl na to: "Dědo!? Ty nevidíš, jak jsem umazanej?"
Ovšem dědečkova odpověď, vedoucí k dalšímu andělově zklamání, zněla: "Ale Kájo, tady na vesnici se to tolik nebere."

Taky kluky moc bavila ta babka, co ve vesnici pořádala hon na starostovo prase, který jí ničilo zahrádku.
I ty věčně pařící holky, dvojčata, co se zlobily na faráře: "Že vy jste zas leštil korouhvičku?! Nejde nám wifi!"

Jinak maminka byla rozkošně úzkostná až hysterická, a tatínek zase těžce cool...
To byla ostatně další scéna, kterou museli kluci tátovi předvíst a patřičně vylíčit... Ta, kterak maminka na nádraží zjistila, že tu čepičku, o který za synkem volá, že jí nemá sundávat z hlavy, že podle ní ho dědeček pozná, tak že tu čepičku jaksi drží ona sama v ruce... : "Co jsem to za matkůůůůů?"
"V klidu," děl na to těžce cool tatínek, popadl čapku... a hodil jí po synovi, koukajícím z okýnka rozjíždějícího se vlaku, tak huuustě, že mu přistála na hlavě... ;-)

Každopádně, nakonec to všechno dobře dopadlo...
I toho sumce nakonec dědeček s Kájovou pomocí ulovil...
A anděl se to zlobení přece jen trochu naučil...
A tak byl sumec zasejc volnej...
Vlastně vám to klidně můžu takhle prozradit, protože už na tuhle hru stejně jít nemůžete... Bohužel...
Tak určitě jděte na nějakou jinou... Dřív, než jí taky zrušej... I když oni zas nepochyně vymyslej něco jinýho, co bude taky super, i když to nebude zrovna Superkluk ;-)

Jo, a jak to byla derniéra... nechali pak děti na závěr pohrát si s loutkama... asi, že už tolik nevadilo, kdyby nějakou krapet pochroumaly... ;-)

A nejen ty naše, chytily příležitost pevně za pačesy...

Wetemaa aneb O čtení pod lavicí

Už je to něco přes měsíc, kdy jsem šla po půlnoci spát i přesto, že byl doma manžel a já tudíž do noci ani nepracovala, ani nesurfovala na netu...

Čekala jsem totiž na výsledky dražby, která měla končit s půlnocí.

A cože se to dražilo, že jsem se poprvé v životě stala dražitelkou? 

Kniha, o kterou jsem fakt moc stála. 

A nakonec se mi jí i podařilo získat, sice se vzápětí po té, co mne autor dražby vyhlásil vítězem ukázalo, že ještě někdo přihodil dvě minuty před půlnocí a příhoz se hned nezobrazil... Ale byl to formát, zajistil knihu nejen pro skutečnou vítězku aukce, ale i pro tu, kterou původně chybně vyhlásil... a z knihy se tak přece jen můžu těšit i já.

A proč že jsem o tu knihu tak stála? Protože to prostě pro mne je takzvaná srdcovka.

Četla jsem jí kdysi ve třeťáku na střední... Dobrodružnou fantasy, pod níž je podepsán Adam Andres, což je pseudonym překvapivě české autorky... (Což bylo takový příjemný, zjistit, že věc, která vás zaujala, nenapsal žádnej anglickej či americkej chlap, ale česká holka ;-)...)

A bavila mne. Velmi.
(I ségru...
Jednou jsme dokonce v jistym rozhovoru řešily nějaký kluky, kterýmu z družiníků se kterej povahově nejvíc podobá :-D)

Vždycky jsem měla problém odložit rozečtenou knihu, a tohle byla jedna z těch, s kterou to šlo extra těžce.

Bylo fakt těžký odolat v hodinách pokušení a nečíst si jí pod lavicí...

A pak, pak přišla hodina, v níž profesorka hodnotila písemky...

Encyklopedie Animalium a Botanicum

Tak jsem minule představila knížky, co dostaly od Ježíška naše holky, a dnes tu mám pro změnu ty, co přinesl klukům.

Jsou to dvě krásný, velkoformátový encyklopedie. Jenda plná kytek a druh plná zvířat.

Tady je ta první. Ta o kytkách... tedy Botanicum.

Vítejte v tomhle speciálním muzeu...

Musím říct, že celkový (velice příjemný) výtvarný ladění knihy, ve mně vyvolávalo vzpomínku na moje starý návštěvy ve sbírkách národního muzea... Budem muset někdy s dětma zajít zkontrolovat, jak to v něm vypadá po tý rekonstrukci ;-)

Rok v lese a Rok ve školce

Tak prej je březen měsícem knihy, a to už od roku 1955...

V tom roce, se narodila moje maminka... vyštudovaná knihovnice ;-)... Náš táta s oblibou říkával "vyučená" a maminku to štvalo ;-)... Ale to víc a víc odbočuju... To to moje zabíhavý myšlení.

Každopádně jsem si řekla, že když je ten měsíc knihy, je nejvyšší čas představit na blogu ty, které jsme o Vánocích našli pod stromečkem.

Dneska to bude o dvou knihách, které Ježíšek přinesl našim holkám.

Jak vidíte, jsou to knihy Rok v lese a Rok ve školce.

Rok v lese dostala naše nejmladší a Rok ve školce zase třetí.

První dny "četla" každá výhradně tu svojí, ale poslední dva měsíce už se u nich různě střídaj.

To "četla" je v uvozovkách schválně, protože podobně jako u knih Jaro, Léto, Noc a  knih Podzim, Zima, o kterejch jsem psala dřív, jsou i tyhle knihy plný obrázkovejch příběhů beze slov.

V Roku v lese je na začátku takovejhle přehled zvířátek vyskytujících se v knize, kde můžete ohledně nich dítě seznámit s nějakou tou zajímavostí.

Na každé dvoustraně je pak výjev z lesa, vždy toho samého místa, postupně v jednotlivých měsících roku. Třeba tady je možné si prohlížet, co se v lese děje v lednu.

Čepičky od Lenky

Byly Vánoce a naše děti dostaly spoustu krásnejch dárků... 

Mezi nima i tyhle úžasný čepičky od Lenky Bílkový, kterejma se prostě musim pochlubit.

Holky dostaly čapky s motivem Minnie ve dvou růžovejch variacích a kluci zase dvě barevný varianty čepic s motorkama.

Děti mi celý tohle focení jako obvykle dost kazily, což ostatně velice dobře uvidíte i přesto, že jsem víc jak tři čtvrtiny fotek rovnou vyřadila jako absolutně nepoužitelný ;-)

Úplně nejlepší bylo, fotit je samostatně...

Nejmilejší kalendář

Dnes pro vás mám tip na dárek. Tentokrát ovšem nikoli na dárek pro děti, ale na dárek od dětí... třeba pro babičky.

Tenhleten krásnej kalendář mi přišel od webu Familium.cz specializovaného na nejrůznější krásné dárky pro všechny členy rodiny.

A není to jen tak ledajakej kalendář. Obrázky do něj totiž nakreslej vaše děti...

Na co koukám po nocích, když děti spí...

... Popravdě občas to nedokoukám a pak se snažím prospaný díl dohnat ve víkendové repríze. A teď mi jeden díl utekl docela...
Utekl mi už před prázdninami, když jsem to celý sledovala prvně, (zhruba od půlky první série) takže jsem na něj čekala a hlídala si ho... celá natěšená... A nakonec jsem
po tom včerejšim vyčerpávajícím prvním školním dnu

A ještě jeden letní výlet - Muzeum Českých Drah Lužná u Rakovníka

Už nějaký tři roky, tedy vždycky když jedem přes Rakovník k manželovu strýci na chalupu, si říkáme, že SEM rozhodně někdy musíme s dětma zajít.

A tenhle pátek se nám to konečně podařilo... Výlet za mašinkama do Lužný u Rakovníka! 

Z Prahy je to vlakem něco přes hodinu, takže pro nás

byla cesta ještě kratší. Akorát jsme stihli ve vlaku sníst svačinu a už jsme se chystali k výstupu.

Od nádraží vás k areálu muzea navedou cedule. Nicméně pokud přijedete ze směru od Prahy jako my, uvidíte už z vlaku celkem jasně kterým směrem se vydat, neb vystavené historické mašiny stojí z části pod širým nebem jen kousek od trati... A právě ty jsme vždycky cestou ke strýci viděli... a proto nás návštěva muzea lákala.

A rozhodně jsme nebyli zklamáni... Děti tedy měly tendenci mezi vlaky různě pobíhat... 

A ani na focení nezvládly

Sežeňte ovečky... ve Stromovce

Pokud máte z úvodní fotky pocit, že jste nějak zapomněli počítat do čtyř, nebojte se, nezapomněli. Skutečně tam jedno dítě navíc je ;-)

Vlastně se tohohle výletu za ovečkama zúčastnilo ještě víc dětí, jak prozrazuje tahle fotka u důležitého orientačního bodu, jímž je fontána ve Stromovce pod letohrádkem...
A ještě jedno další dítě chybí i na týhle fotce. To totiž právě kýženě usnulo v kočárku, neb mu v době výletu bylo jen šestnáct dní.

Jak jsem si na netu objednala látky a čekala na jejich doručení...

Látky, to je taková moje obsese... Kupuju je i když z nich pak pořádně nestíhám šít... Ale vždycky, když nějakou kupuju, tak přesně vim, co z ní bude... I když se občas tahle moje jasná představa u některejch z nich třikrát čtyřikrát (a někdy i dost zásadně) změní, než se skutečně za rok, dva, tři... šest sedm... dostanu k tomu, abych z nich konečně něco ušila...
A protože máme malý byt a finančně bych taky rodinu zruinovat nemusela, snažím se v tomto směru držet trochu zkrátka... Čímžto jsem teď už rok žádnou látku nekoupila, ač teda nejrůznější stránky látky nabízející přes net okukuju často... a někdy je vážně těžký se udržet, člověk kolikrát až dech ztrácí nad tou nádherou, co v internetovejch prodejnách s látkama vidí... Chápete? ROK! To je docela slušná doba abstinence, no ne?... A jak začátkem prázdnin odjely tři starší děti i s manželem a babičkou na Moravu... tak se "ucho utrhlo"... A já po dvou dnech virtuálního osahávání látek nakoupila... A hned ve dvou obchodech... Krásně se to bude kombinovat dohromady ;-)



No a pak jsem čekala na balíky...
Nejdřív mi volali z Primavery, že

Pasování na čtenáře a návštěva divadla - Mijoko a hvězda

Konečně se dostávám k tomu, abych zaznamenala události ze začátku měsíce.
Od prvního června máme totiž doma oficiálně už druhého čtenáře. Slavnostně ho na něj i s celou třídou pasovali v místní městský knihovně, stejně jako před dvěma lety jeho bráchu. Tenkrát jsem se bála, že místo tý akce budu nakonec v porodnici, ale nejmladší se ohleduplně narodila až skoro o čtyřicet hodin později, a já si tak tehdy pasování našeho nejstaršího stihla ještě užít.
Bohužel tentokrát jsem si díky asi trojímu "čuat" naší nejmladší (to prosím v průběhu půl hodiny... a ne, nečurala ani jednou...) tu slávu tak moc neužila. Aspoň že recitace dětí zaujala i ji a vydržela sedět a tleskat bráchovi a jeho spolužákům, to má totiž strašně ráda, to tleskání... a já tak měla aspoň chvilku na to se patřičně dojmout.

A sotva odcházeli už se ke mně z řady dětí náš oficiálně novopečej čtenář vrhal a s dychtivou otázkou: "Mami, hele! Půjdeme?!?" mi ukazoval, že krom knížky dostal i poukázku do divadla na

Emil z Lönnebergy... a taky Velikonoční trhy ve škole

Před Velikonoci jsem byla s dětma ve škole na trzích, kterejm předcházelo i vystoupení... Druhorozeňák tam s ostatníma prvňákama recitoval a nejstarší zas s tanečním kroužkem tančil... Pěkný to bylo, což o to... a i trhy měly školáci moc pěkně udělaný. Ti nejstarší tam tentokrát neprodávali jen tousty, jako minule, ale udělali si tam i celou kavárnu... kam se naše nejmladší furt vracela pro takový čímsi plněný malý barevný oplatky, co vypadaly jak lítající talíře.
Třetí co chvíli pokňourávala, že něco chce a ještě častěji že nechce... což je vždycky na dlouho, z ní vůbec vytáhnout, co má zase za problém, jak jí neni pořádně rozumět... nejhorší řev ovšem spustila, když kolem prolítávající druhák do ní vrazil přesně ve chvíli, kdy obdržela svoji vytouženou "ťávu"... si pak musela skoro všechno svlíct..., a  že i to tričko je "moký"...
Druhorozeňák se v nepravidelných intervalech ztrácel a znovu se objevoval, aby mi sdělil, že