Wetemaa aneb O čtení pod lavicí

Už je to něco přes měsíc, kdy jsem šla po půlnoci spát i přesto, že byl doma manžel a já tudíž do noci ani nepracovala, ani nesurfovala na netu...

Čekala jsem totiž na výsledky dražby, která měla končit s půlnocí.

A cože se to dražilo, že jsem se poprvé v životě stala dražitelkou? 

Kniha, o kterou jsem fakt moc stála. 

A nakonec se mi jí i podařilo získat, sice se vzápětí po té, co mne autor dražby vyhlásil vítězem ukázalo, že ještě někdo přihodil dvě minuty před půlnocí a příhoz se hned nezobrazil... Ale byl to formát, zajistil knihu nejen pro skutečnou vítězku aukce, ale i pro tu, kterou původně chybně vyhlásil... a z knihy se tak přece jen můžu těšit i já.

A proč že jsem o tu knihu tak stála? Protože to prostě pro mne je takzvaná srdcovka.

Četla jsem jí kdysi ve třeťáku na střední... Dobrodružnou fantasy, pod níž je podepsán Adam Andres, což je pseudonym překvapivě české autorky... (Což bylo takový příjemný, zjistit, že věc, která vás zaujala, nenapsal žádnej anglickej či americkej chlap, ale česká holka ;-)...)

A bavila mne. Velmi.
(I ségru...
Jednou jsme dokonce v jistym rozhovoru řešily nějaký kluky, kterýmu z družiníků se kterej povahově nejvíc podobá :-D)

Vždycky jsem měla problém odložit rozečtenou knihu, a tohle byla jedna z těch, s kterou to šlo extra těžce.

Bylo fakt těžký odolat v hodinách pokušení a nečíst si jí pod lavicí...

A pak, pak přišla hodina, v níž profesorka hodnotila písemky...

Nejdřív nám oznámila známky, a pak jednu písemku po druhé brala, řekla, co v ní bylo špatně, a jak to mělo být správně.

U všech...! 

A tak to brala postupně od těch nejlepších, kde bylo chyb jen málo (jako v tý mý, hodnocený za jedna mínus, kde byla špatně zodpovězená jedna z otázek), a logicky se už u sedmý písemky solidně opakovala...

No, a vydržte furt dokola poslouchat to samý, co už moc dobře znáte, když... když na vás na rohu lavice čeká rozečtená kniha s napínavym příběhem...

Tenkrát jsem si jí, sedě sama ve třetí lavici, netroufla vzít pod ní, do ruky... Došla jsem k závěru, že to by vzhledem k okolnostem bylo příliš nápadný.

Jen jsem jí jakoby mimochodem otevřela, a čímsi založila, aby se mi zase hned nezavřela... a pak do ní koukala úkosem přes lavici, bez sebemenšího naklonění či otočení hlavy...

Neb za mnou, v poslední lavici seděl zástupce ředitele na hospitaci.

Došlo mu to po čtvrtym otočení strany.

A knihu mi zabavil.

Zoufalství!

Absolutní!

Nakonec jsem druhej den šla do knihovny a půjčila si jí ještě jednou.

Knihovnice ovšem koukala na kartičky výpůjček...: "Ale tuhle knihu už půjčenou máš."

!?!

"No,... on mi jí brácha zabavil, že si jí nejdřív přečte on," zpotila jsem se až na zadku.

Huf! Vzala to bez komentáře.

Minul týden, a já měla knihu dočtenou a dělala si z ní výpisky... 

(Jo, jsem magor, co má tendence přepisovat si oblíbený dialogy do zápisníčků ;-)...)

A zástupce ředitele nic.

Nová situace.

Nechápala jsem.

Kdysi mi knihy celkem pravidelně na základce zabavovala učitelka češtiny. První kniha, kterou mi zabavila se jmenovala "Úkol z počtů"... říkala tenkrát, když si knížku nesla od mý lavice ke katedře: "Pochopila bych, že si o hodinách literatury čteš, ale že zrovna Úkol z počtů?"

Po týdnu mi pak knihu vrátila, stejně jako postupem času ještě asi dalších pět. 

Vždycky jí to trvalo týden. 

A vždycky mi k tý knize něco řekla. Nějakej svůj názor, postřeh... dokazující, že knihu během toho týdne přečetla... 

A nikdy neprozradila pointu!

Naopak mne svym komentářem ještě víc navnadila knihu přečíst.

Byla fakt dobrá.

A zástupce ředitele na střední nic...

Minul měsíc. 

Výpisky hotový. 

Druhá výpůjčka vrácená... 

A ta první pořád u něj.

Tak jsem se konečně osmělila a vydala se za ním, jestli by mi jí mohl vrátit, že je půjčená z knihovny... 

Vrátil.

Ale zcela bez komentáře... Teda když pominu krátký kázaní ohledně čtení pod lavicí...

Podle všeho to asi nečetl...?!?

Nechápala jsem.

Učitel a nemá potřebu přečíst knihu, co mu přijde pod ruku?

Zvlášť tak zajímavou, jejíž obálka evokuje středověkej kodex... Dějepisář?

Chm...

Ale jinak to nebyl marnej učitel... Ale tohle mne po tý zkušenosti ze základky tenkrát fakt překvapilo ;-)

Každopádně, u něj jsem se pak co se čtení pod lavicí týče fakt držela... páč čekat na rozečtenou knihu měsíc?!?

Jo, češtinářka ze základky byla v tomhle směru vážně dobrá ;-)

A co vy? Taky jste si ve škole četli pod lavicí?
A co vaše děti? Tedy ty, co už do školy chodí?
Já se obávám, že u těch mejch dvouch starších se podobný poznámky hned tak nedočkám... Zrovna takovou bych, na rozdíl od těch který nosej obvykle, četla i docela ráda ;-)