Rozdíl mezi prvním a čtvrtým dítětem...?

Znáte takový to vtipný vyprávění, jak se člověk v určitejch situacích chová, když jde o první, druhý, třetí dítě...?
Třeba jak prvnímu upadlej dudlík vyvaří, druhýmu olízne, a u třetího nechá psa, aby mu ho podal?
Jasně je to nadsázka... Ale přece jen na tom něco je, že má člověk postupně věci víc a víc na háku, a z toho, z čeho by u prvního dítěte šílel, je o nějaký ty roky a nějaký to dítě později vlastně vcelku v pohodě.
Já si to znovu uvědomila před pár dny...

Vyrazila jsem s holkama ven do toho pěknýho počasí. Nejmladší jela na motorce... a tam, kde se tak nějak blbě stýkaly dvě cesty, se na oné solidní nerovnosti krásně vytřískala...
O pár minut později a několik metrů dál, jsem vzpomínala na to, jak se takhle podobně kdysi vytřískal nejstarší, a v duchu srovnávala svoje dvě různé reakce, jež od sebe dělilo víc jak devět let...
Posuďte samy ;-)...
Pád nejstaršího někdy na podzim v roce 2009:
"Panebože! Je v pořádku?! Bože tý krve! Má zuby? Řekni mi že má zuby!?!..." A ještě pár podobně hysterickej výkřiků, a trocha mateřskýho omdlívání k tomu ;-)
Pád nejmladší jaro 2019:
"Jéžkovy zraky..." (místo někdejší hysterie jde spíš o unavenej povzdech.) "No, hezky ses vymlátila. Vyskoč! Ukaž... No, hezký... Neřvi, a ukaž zuby... Dobrý... Ukaž, já tě trochu votřu, ať nevypadáš, jak upír po večeři, a můžeš jet dál."

P.S.: Odřená je teda hezky, a ten ret jí trochu natekl... a co chvíli nám to ukazuje a strašně důležitě vypráví, že to má "odžený, nó", že "padla s motojky, nó"... 💜