Prohledat tento blog

pátek 23. listopadu 2018

Ohlédnutí za anketou mamablog roku 2018

No... a zase se ohlížím... ale tentokrát už ne za létem, už jsem konečně v podzimu ;-).
Pokud mne čtete, tak jste v září možná zaregistrovali, že jsem letos byla mezi nominovanými v anketě MAMAblog roku. A možná jste pro mne dokonce hlasovali, za což každé (a případně každému) z vás patří můj velký dík.
Popravdě jsem moc nevěřila v nějaký vyšší umístění, ale tak proč to nezkusit a trochu tou svou účastí blog aspoň malinko nezpopularizovat, že jo? ;-)
Což se i mírně povedlo... neb podle statistik bylo ze stránek mamablogu na můj blog kliknuto víc jak čtyřsetkrát. A jen na fb stránku blogu přibylo během září víc jak deset fanoušků... po létě, kdy jich za dva měsíce nepřibylo ani pět.
Každopádně, možná někoho z vás zajímá, jak jsem vlastně dopadla, co se umístění v anketě týče.
Na stránkách MAMAblogu roku je možný se dočíst pořadí prvních deseti blogerek v každé kategorii... A jak vidíte, tak mezi prvními deseti nejsem. Ale byla jsem tak zvědavá, kam mne ta stávající hrstka mejch věrnejch čtenářů svými hlasy dotlačila, že jsem se odhodlala k tomu, se organizátorů zeptat, jak jsem letos při své premiérové účasti dopadla. 
Odhadovala jsem něco kolem padesátého místa, a jen doufala, že jsem se umístila spíš trochu před ním, než za ním... A přišla mi odpověď, že jsem se ze 68 zůčastněných blogů v kategorii lifestyl umístila na "úžasném 32. místě"... Což jsem tedy skutečně užasla! Neb to, že se mi podaří vyhoupnout do první poloviny, jsem vážně nečekala. 
Takže ještě jednou vám všem moc díky! A doufám, že mne případně podpoříte i napřesrok ;-)

úterý 20. listopadu 2018

DDK

I dnes se budu, stejně jako předminulý čtvrtek, ohlížet za létem, zatíco za oknem už padají první sněhové vločky. Tohle je totiž jeden z článků, který mám rozepsaný už od léta.

Pamatujete se, jak jsem v červenci zmiňovala ten dobrodružně zběsilej odjezd na akci do Prahy v článku Jak jsem si na netu objednala látky a čekala na jejich doručení? Tak to se tenkrát jelo na akci z níž pochází tahle fotka... A když už svoje přání, abych o "DDK" napsala něco na ten svůj blog, podpořila hostitelka oné akce i zasláním předmětné fotografie, na který dokonce vypadám skoro normálně... No tak to by bylo, aby na to nakonec přece jenom nedošlo.
A jestli se pamatujete na článek Mateřské tlachy a potlachy... Tak i s ním tenhle článek souvisí.

To máte tak, mám kamarádku, která žije ve Švýcarsku... Za stejnou dobu, co já stihla povít čtyři děti, stihla jich ona na tenhle svět přivýst pět, a letos v zimě nádavkem ještě šestý. A na rozdíl ode mne, je tahle kamarádka celkem dost akční a společenská a dokáže skoro pokaždý, když do vlasti dorazí, uspořádat nějaký to fajn setkání, ať už v bytě jejích rodičů, a nebo za pěkného počasí na zahradě jednoho vnitrobloku Pražských Dejvic, v kterejch jsem i já strávila zatím největší část svýho života... (Neb od sedmi do sedmadvaceti let to bylo kousek přes dvacet roků, což je zatím pořád víc, než polovina mýho věku...) A já se na tahleta setkání vždycky moc ráda nechám pozvat, neb co si budeme povídat, trocha toho mateřského sdílení čas od času naživo, a né jen on-line, je prostě k nezaplacení. Neb člověk, a matka na dlouhodobý rodičovský zvlášť, občas zkrátka potřebuje setkání s nějakou tou sociálně podpůrnou skupinou...;-)
A protože na těchhle setkáních bývají i děti, a nebejvá jich málo ;-), přijdou si na svý i ty mý čtyři obludy... Zejména druhorozeňák se zařadí do tlupy vždy okamžitě a pak tam lítá, až je celej totálně splavenej.
A mezi všim tim jejich pobíháním a přibíháním a vyrušováním si toho stihnem říct tak akorát tolik, aby jsme věděly, že se prostě budeme muset sejít zas a pokusit se si něco dopovědět a něco dalšího zase nakousnout, aby opět bylo co dopovědět příště...
A že některý z těch vyprávění teda stojej za to. S vůbec nejnapínavějším tentokrát přišla sama hostitelka, která se s námi podělila o barvité dojmy ze situace, kdy jejich osmičlenou rodinku jedoucí v sedmimístném vozu zastavila německá policejní hlídka. Jaksi nestihli dostatečně včas reagovat na další přírůstek v rodině pořízením opět většího vozu.

Jo, a abych nezapomněla vysvětlit název tohohle článku... Tak za ten může bratr hostitelky těchhle fajn srazů, (sám zasloužilý otec tehdy ještě čtyř a teď už možná pěti dětí... nejsem si jistá, na kdy to pátý čekali...), kterej celou scházející se skupinu sestřinejch kamarádek nazval "Dámským dejvickým klubem".

pátek 16. listopadu 2018

Do lesa za strašidly

Dnes jsme šly spolu s nejmladší po dvou týdnech zase přes ten větší les. A jak jsem spolu s ní chtěla do něj vstoupit, vytrhla se mi a zůstala stát a podívala se na mne hrozně roztomile a trošku vyděšeně povídá: "Tam sou tašidla."
No, vysvětlila jsem jí, že v pohodě, že ve dne tam rozhodně žádný strašidla nejsou, že tam byly jenom tenkrát v noci, že se bát nemusí...
To máte tak, jednou za rok zkontrolujeme doma lampiony a vyrazíme do lesa na akci místního volnočasového střediska... za strašidlama. A letos jsem se za nima vydali právě před těma dvěma týdnama.
Šli jsme už podruhý i společně se švagrovou, mym bráchou a jejich holčičkou, která ač je jen o dva měsíce starší, než naše třetí, je větší skoro o hlavu. A byla to letos vážně sranda. Nejvíc válel druhorozeňák... A já, já jsem se teda taky vyznamenala. Hned v začátku. 
Podařilo se mi totiž si nesmyslně vsugerovat, že registrace je od osmnácti hodin do devatenácti a nikoli od sedmnácti do osmnácti. Přikráčeli jsme tam tudíž skoro deset minut po šestý hodině večerní, poněkud zmatený, že je tam tak prázdno... Ale organizátoři na nás byli hodný a na trasu nás ještě pustili. Po nás teda ještě pustili asi čtyři další skupinky, který nás pak cestou úspěšně předběhly, takže do cíle jsme dorazili s přehledem poslední... Ale to teď krapet předbíhám.

Při registraci jsme pro každý dítě vyfasovali tuhle herní kartu, a každé strašidlo, kterému jsme cestou s něčím pomohli, do ní dětem nalepilo písmeno.
První na řadě byl ženich, co nemohl najít správnej klíč od truhly, v níž měl zamčenej prsten pro nevěstu... a fakt v ní ten prsten byl.. viděli jsme ho, neb se nám truhlu otevřít podařilo.

čtvrtek 8. listopadu 2018

Ohlédnutí za létem

Uprostřed podzimu se konečně dostávám k tomuhle článku... Jo mám skluz a to kapitální ;-)
Pamatujete náš letošní letní seznam? Přiznávám, že letos se nám ho beze zbytku splnit nepodařilo ani zdaleka, jak vidíte na následujícím obrázku.
Svůj podíl na tom měl bez pochyby fakt, že kluci letos byli spolu s tatínkem poprvé na dva týdny na táboře a taky, že tři starší děti byly na samém začátku prázdnin téměř dva týdny s babičkou na Moravě, kterýžto čas jsem věnovala objednávání látek a následnému dobrodružnému čekání na ně, a hlavně malování našeho milého malého bytu,  při kterémžto počínání jsem doma našla i trezor... jak jste se na blogu mohli dočíst... Takže jsme na plnění těch bodů neměli v létě týdnů devět, ale jenom pět.

Navíc některé body jsme se sice velice pilně splnit snažili, ale zhatily nám je různé vnější okolnosti, kupříkladu počasí... Třeba kvůli zatmění měsíce jsem s holkama strašila venku skoro do půl desátý... a nic... bylo pod mrakem. A když se mraky roztrhly bylo skoro jedenáct, ale z našich oken na měsíc vidět nebylo... ten byl od nás z balkónu vidět až po půlnoci a to už zatmělej nebyl... 
Kluci byli v tý době na zmíňeném táboře a manžel mi pak do telefonu říkal, že u nich bylo taky pod mrakem... takže jsme zatmělej měsíc neviděli nikdo. 
S Perseidama to nedopadlo o nic slavněji... 

úterý 6. listopadu 2018

Nabité dny na zabití

To jsem tak měla předpředminulej týden zase jednou nabitej. K prasknutí. Hlavy tedy určitě ;-).
A fakt, že tenhle článek píšu už dva týdny, a postupně před slovo "minulej" přidávám ono "před", taky o něčem svědčí ;-)

V pondělí jsem tehdy vyrazila se třema mladšíma dětma k zubařům do Prahy. Ti dva prostřední měli poslední kontrolu po loňskym zubařskym zákroku... jak jsem o tom psala tady a tady.
Autobus ovšem přijel už s patnácti minutovym zpožděnim. No co, říkala jsem si, máme rezervu.
Dalších deset minut nabral cestou kolem letiště... No, pořád ještě bysme to mohli stihnout... Musíme bejt rychlý. To dáme... Hecovala jsem se...
A pak jsme z metra místo uprostřed Václaváku vylezli nedopatřením dole na Můstku...
Nezbylo, než volat a omlouvat se, že budem mít cca sedm minut zpoždění.
Pani z recepce, že v pohodě, a nehoňte se... No, stejně jsem se s nejmladší, která cestou chtěla třikrát čůrat (neproměnila ani jednou), hnala ulicí vzhůru v náručí a chvílema popoháněla ty zbylý, který naštěstí od metra vedla babička, jinak by třetí skončila zaseklá bůhví kde... a k zubařům jsem dorazila s jazykem na totálně propocenym svetru.
Druhorozeňák byl na kontrole v pohodě. Napsali mu do výstupní zprávy poznámku, že spolupráce dobrá, jen breptá a vrtí se.
A třetí? No to BYLO zase dlouhý přemlouvání... delší než minule... Ale nakonec jí ty zuby přece jen prohlídla.

Následně jsme šli společně vybrat dárky pro křtěňátko, neb na sobotu byly náplanovaný křtiny třetího syna mý sestry, na nichž všechno moc hezky klaplo.
Takže jsme vybraly za stálého sundavání nejmladší z takovýho toho "schůdku", co je u některejch prodejních pultů na odložení tašky, a z kterýho se velmi briskně a úspěšně sápala po vystaveném zboží, křestní roušku, krásnou svíci, přívěsek s modlícím se andělíčkem a k němu i řetízek a krabičku a taky Misálek pro děti... a když jsem to všechno platila, tak mi začal vyzvánět telefon...